Když jeden sluníčkový obrázek hovoří za vše...

Ach jo. Jako bych nepsala tisíce komentářů o tom, jak sluníčka myslí... Oni jsou s to to takovýmito cintáty ještě potvrdit. Ale aspoň má člověk jistotu, že jim nic nedluží a že nemusí chtít být za každou cenu jako oni... konec konců, nikde není psáno, že následujících několik desetiletí musíme přežít opravdu všichni. Nechybí-li mi "Prcie", pravděpodobně nebudu postrádat ani násobky takových "Prcií". A že bych se jejich útokům nedokázala ubránit? Pche. 

A ano, ach, pravděpodobně jsem nacionalistka. Moje hrdost na to, co u nás máme funkčního a kvalitního a jedinečného, stejně jako na ty, kteří to přímo či nepřímo vytvořili, totiž dosahuje občas skutečně enormních rozměrů... bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Jsem hrdá na to, že mohu být potomkem takových lidí, kteří obětovali svou energii, čas, peníze, zdraví a mnohdy i život za to, aby tu bylo to, co teď máme. Rozhodně ty kvalitní věci u nás neberu jako samozřejmost, tím méně jako "nárokové". A ano, právě proto se o ně odmítám dělit za každou cenu s každým, na koho se mi právě ukáže, že je pro to vhodným. Možná právě v tom je i skryto ono "vy jste nedokázali nic" - hodlám totiž dokázat minimálně to, aby to, co je tu vytvořené, přetrvalo pro další generace. Tak jako to dělali ti před námi - holt je to dnes tak, že oni bojovali s nacismem a komunismem a my budeme se sluníčky a migranty všemožného a nemožného původu. Co se dá dělat, ani naši předkové si to nevybrali dobrovolně. Nicméně to ustáli a nám nezbývá taky nic jiného. Selhání je nepřípustné. 

Dá se něco napsat k tomu "nenávidět lidi, které jste nikdy nepotkali"? Inu, v první řadě je to nelogický manipulativní blábol, velmi průhledně nutící lidi k sebenenávisti a následně jakémusi "placení odpustků". Jaksi totiž nelze potkat všechny lidi, které dle sluncat máme povinně milovat... včetně sluncat samotných. Ale dobrý. Doteď jsem s tím zvládla fungovat vcelku dobře, nemyslím, že bych cítila nenávist k obyvatelům Plzně jen proto, že jsem nikdy nebyla v Plzni... holt logika sluncat je někdy těžko uvěřitelná, natož aby byla realizovatelná v praxi. 

Budu-li dál přemýšlet, zda cítím "nenávist k nějakým lidem", notabene na základě toho, že jsem jaksi "naopak" na něco velice hrdá... Eeeee, asi ty moje emoce taky takhle nefungují. Co primárně vadí, je určitý SYSTÉM... myšlení, jednání, vztahů k druhým i sám k sobě. Jednotlivci i skupiny jsou jen jeho nositelé a šiřitelé. Nevidím důvod, proč bych měla podporovat neživotaschopné a zhoubné systémy a ideologie. Tudíž se ode mne podpory nedočkají ani jejich nositelé - opět bez ohledu na jejich kvílení a hysterické a agresivní vydírání. Naopak podpořím to, co považuji za přínosné a potřebné. Na rozdíl od sluníček tu nejsem od toho, abych nějak přímo vychovávala dospělé. Jinými slovy: rozhodneš-li se začlenit se do nějakého neživotaschopného, zhoubného a škodlivého proudu, systému či ideologie, jsi rovněž sám plně zodpovědný za svůj další osud. Nehodlám ten svůj spojit s tvým a nést následky tvých omylů. 

Bohužel je zatím náš systém k takovým neživotaschopným proudům velice benevolentní, což následně láká další neživotaschopné. Ono to ovšem vážně musí být hrozný život, když je člověku -náct nebo 20+ a ví, že jediné místo, kde se může nějak realizovat, jediný kariérní postup, který ho čeká, je v nějaké neziskovce, se stovkami podobně postižených a perspektivních, kteří nejsou spolupracovníky, ale v první řadě konkurenty na stejnou židli... neprodukovat vůbec nic, jen si do CV moct napsat, že jste v tom a tom roce byli tam a tam (opět se stejně postiženými neproduktivními konkurenty)... Dá se pak chápat, že tihle lidé na sebe opravdu hrdí nejsou. A že jim vadí každý, kdo ten život žije jinak. Byť by to byla "blbá" prodavačka v supermarketu, která domů může odejít aspoň s pocitem, že ten den obsloužila X zákazníků, kteří díky její práci mají oběd nebo večeři a ona sama si za ni zaslouží svou mzdu. Nebo automechanik, instalatér, pošťačka, baba za přepážkou v bance... Cítíte ten rozpor? Vědět, že budu X let studovat, přičemž nebudu ani zdaleka během studia finančně soběstačný (a navíc se mi doba studia nebude počítat na důchod), že bych měl po vystudování být s tím titulem braný jako nějaká "elita"... jenže ti instalatéři, prodavačky a uklízečky budou stále bráni jako ti "důležitější", protože bez nich to prostě nejde bez ohledu na to, jak moc jsou gramotní nebo ne... a hlavně to o sobě VĚDÍ... 

Psala jsem už dřív o dalším pozadí toho všeho. O tom, jak tenhle potěr pochází z rozpadlých rodin, případně z rodin někdejších soudruhů (ani v jednom případě nelze hovořit o nějaké "hrdosti" nebo sounáležitosti s lidmi kolem). Akademiky středního věku, kteří tomu potěru dělají školitele, můžeme do toho proudu neživotaschopných taky zahrnout, sami jsou takovými zombie závislými na existenci svých neperspektivních a nic neprodukujících oborů (a taky to o sobě vědí, ba co více, vědí, jaké to je žít s tímhle vědomím cca 30 let). 

Kolegyně mě teď navedla na ještě další skupinu sluncat. Takové ty dle ní "užitečné idioty", kteří stojí mimo systém oněch neziskovek a štědře dotovaného akademického prostředí a pouze sluníčkově přikyvují. Co za nimi stojí, když ne ekonomické motivy? Podle mě strach a nezodpovědnost, nesebevědomí stejně jako u prvního druhu sluncat. Oni jsou ochotni všechny ty "sociology, kulturní antropology, absolventy humanitních, blízkovýchodních a afrických studií atd." skutečně uznávat jako elity a dát jim tak jednak pocit legitimity a "potřebnosti", jednak jim svěřit část moci a tudíž i zodpovědnosti za sebe sama. Dle nich ten "odborník" skutečně dokáže jakéhokoli migranta začlenit do jakékoli společnosti... protože je přece "odborník" a má na to školy. Navíc se tato nesebevědomá slunka snadno nechají zastrašit právě těmi radikálními a "potřebnými" - "koukej se k nám přidat, nebo ti vsugerujeme, jak jsi nenávistný a xenofobní a budeme tě za to trestat!". Někomu stačí počmáraná fasáda domu nebo výkaly rozmazané po zvoncích, aby jeho hlas umlkl a dotyčný rezignoval na svá politická práva v souladu se svými vlastními názory a svědomím. "Když budu hodný, nebudou mě moct zařadit k tomu Konvičkovi nebo té šílené Samkové a nechají mě na pokoji." Samková ovšem nikdy nikomu po baráku nečmárala a Konvička po nikom nevřískal "táhni, nácku", že... o hořících autech a do modra ztřískaných stovkách policistů raději nemluvě (německá to realita dnešní doby a důkaz, jak to sluncata myslejí upřímně).

Krátce řečeno: tohle nejsou sluníčka v pravém slova smyslu, ale v první řadě srabi. Nepoužitelní pro to, co nás nejspíš čeká, tak jako tak. Ale mohou zmizet do historie aspoň s pocitem, že zkusili být "hodní". Voda, do které už byli hozeni, aby aspoň zkusili pár temp, se jim asi stále zdá málo mokrá, proto ani nevolají po tom, aby jim někdo hodil záchranný kruh, spíše chtějí, aby záchranné čluny vypluly směrem od nich, protože oni jsou na tom přece dobře... 

Co napsat závěrem? Hlavně asi to, že jsem nesmírně vděčná za veškerou tu vzájemnost a solidaritu, která mezi nesluníčkovými lidmi i přes všechno sluníčkářské kvílení o opaku je. Ono kdyby totiž nebyla, nefunguje tu už vůbec nic a na nic se nedá spolehnout. Myslím, že si sluníčkových keců obecně nemusíme všímat. Nemusíme se nechat vnutit do pocitu studu za to, že jsme se nenarodili někde v zemi písku a kamení, kde každé ráno vříská muezzin svolávání k modlitbě. Můžeme být v klidu dál rádi za to, co tu máme - rozvinutou infrastrukturu, služby a zdravotní péči dostupnou prakticky všem, možnost vzdělávat se a realizovat v zaměstnáních, která přinášejí skutečný a hmatatelný užitek, vědomí, že můžeme po práci smysluplně trávit volný čas a nikdo nám do toho nekecá...

No a sluncata můžeme dál nechat žít v nehezkém vědomí, že například rozbolí-li je náhodou zuby, velmi pravděpodobně se dostanou pod ruku nějakému "náckovskému" zubaři... a ten už si bude vědět rady. Nechává mne to vcelku v klidu a ráda dotyčného dentistu potkám na nějaké nechutně "nacionalistické" akci, popřípadě na nějakém českém či moravském hradě nebo zámku, kam si vyjel na výlet místo přežvykování fermentované sóji a posílání svého "zbytečného" oblečení kamsi do řeckých táborů pro "uprchlíky". 

Tak jde čas po "té velké tragédii" - Éra žen (II.)

Nu, nechme volby volbami. Pořád je tu totiž vrstva lidí, kam téma islám ještě vůbec neproniklo. Kam nedosahují svými prsty ani Bloci, ani Úsviti (kdyby o tom ovšem měli zájem) a ani IVČRN. Pochopitelně ani jiné další, proti migraci se stavějící, lidově se tvářící a náměstí občas zaplňující subjekty. Hovořím především o vrstvě žen. Nikoli ovšem těch upachtěných „naštvaných matek“, sdílejících od plotny fotky s fejkovými migranty, což je jejich maximum. Mám teď na mysli jiný typ žen – silné ženské z byznys sféry, profesionálky v mnoha oborech, úspěšné podnikatelky i absolventky a studentky rozjíždějící svou kariéru, které nechtějí skončit v rádoby lidumilně a lidskoprávně se tvářících neziskovkách přisátých na státní a norský cecek, ženské na mateřské, které zároveň studují či rozjíždějí vlastní podnikatelský byznys, vědkyně, pedagožky, publicistky, koučky a školitelky, lékařky, ekonomky, manažerky velkých i menších firem (včetně těch s mezinárodním přesahem), lokální političky či jejich asistentky... Tohle všechno je lidský materiál, se kterým dosud v oblasti islámu nebylo pracováno, a který se přitom někde v pozadí přirozeně stýká, vytváří svá vlastní uskupení, spolupracuje a komunikuje a řeší i to, co řeší všichni ostatní. Mnohé tyto ženy přitom mají s islámem své zkušenosti, právě proto, že to nejsou ty, které by seděly doma u plotny, ale protože podnikají pracovní cesty do zahraničí včetně muslimských zemí a mají tam už třeba své kontakty. Takže těmhle ženám není mnohdy ani třeba vysvětlovat, co znamená islámské zahalení či proč jim muslimský klient nemůže podat ruku, mají za sebou třeba i nějaký ten zážitek s Abduly z egyptských pláží, občas nějaký ten případ „můj Abdul je jiný“ syndromu, který naštěstí pro dotyčnou dopadl dobře...

Tyhle ženy budou mít také možnost se do islámoklasmu zapojit. Klára Samková pro ně zakládá ženský spolek nazvaný Éra žen, ve kterém, jak sama říká, chce „ukázat ženám, jak ten feminismus má vypadat“. Jedním z bodů ve stanovách je mimo jiné i podpora muslimek a exmuslimek u nás i v cizině. Pochopitelně že se nebudou podporovat ty muslimky, které jsou v islámu usalašené a ono „podřízení se Alláhu, Mohammedovi, manželovi a veškerému mužskému pokolení“ jim vlastně vyhovuje tak, že nevidí nic jiného... rovněž ty, které islám propagují (speciálně přes neziskovky a poloneziskovky typu již zmíněných Norských fondů, vládních mediálních programů zaměřených na šíření islámu atd.), budou mít u Kláry prostě smůlu. Na řadu ovšem přijdou ty, které chtějí islám opustit, popřípadě tak již učinily, a mají potřebu o tom svět informovat a islám patřičně zkritizovat. Zkrátka ony oběti islámu ženského pohlaví. Maminky, kterým se tak úplně nelíbí, že musejí svým dcerám rvát na hlavu šátek už v jejich čtyřech letech a v deseti je „provdávat“ za padesátileté ženichy. Ty, co jim hrozí zohavení jen proto, že navázaly bližší vztah s nemuslimem. Ty, které musejí fungovat jako druhé a třetí spolumanželky jednoho majitele. Ty obřezané, v manželství znásilněné. Ty, které už nikdy neviděly své děti, protože je nějaký „strejda“ kdesi v Pákistánu, Sýrii nebo Afghánistánu vzal s sebou na migrační cestu do Evropy a u nejbližšího hraničního přechodu je opustil, nechal se utopit nebo protloukat se Evropou, jak chtějí...

Zájemkyně, kterým se nelíbí, že veškerý současný feminismus právě takovéto oběti islámu vytváří, popřípadě tvoří české či lokální alternativy k témuž či takové politicko-ekonomicko-společenské prostředí, které by vznik těchto hrůz dokázalo spíše podpořit než mu úspěšně čelit, mají možnost Kláru Samkovou coby předsedkyni nově vzniklého spolku kontaktovat a dozvědět se více, seznámit se se stanovami a zapojit se dle svých sil, možností a schopností. V Éře žen se nepojede hierarchický boj, ale spíše networkingový systém podpory konkrétních projektů konkrétních žen. A to tak, aby došlo k ekonomickému, politickému a společenskému osamostatnění žen. Protože co si budeme povídat, oběti islámu i samotný akt jeho šíření padají na vrub mužů, včetně těch nemuslimských. Podíváte-li se na českou politiku odshora až dolů, je to tam samý chlap... který s islámem nedělá nic a islám s jeho důsledky nedělají nic zase s ním – v lepším případě jim to je u otvoru zcela, v horším jim představa jakkoli podřízené a ponížené ženy lechtá ego podobně, jako když komandují svou sekretářku nebo kolegyni na nižší pozici.

Takže to prostě půjde jinak. Nebudeme si tu zvykat na to, že je vlastně fajn mít muslimské sousedy jen proto, že pan politik chce mít novou vilu a že nad sebou nesnese žádnou šikovnou ženskou. Tratí-li v boji s islámem ženy více než muži, pak je logické, že se budou i bránit daleko více. Panu politikovi, manažerovi nebo řediteli nehrozí znásilnění, nikdo s ním nejedná jako s odpadem jen na základě jeho pohlaví, nikdo mu nepřikazuje, jak se má oblékat, nikdo ho kvůli manželství a dětem nenutí konvertovat, nikdo ho za to, že byl znásilněn, nechce zavírat do vězení, nikdo ho nenutí sloužit své manželce tak, jako musí muslimky sloužit manželovi. Nikdo mu nemrzačí genitál s příkazem "ty si nesmíš užít sex a při porodu musíš trpět xkrát více než ostatní". Takže nezájem u nich je vlastně přirozený. S muslimskými spolupracovníky se vždycky nějak domluví, no a že si jejich kolegyně musí vzít na hlavu šátek a nesmí bez mužského doprovodu ven... to přece zvládne, je to v té zemi normální a ty kšefty za to stojí. No, nestojí. Tenhle obchod s bílým masem v soft verzi se tu podporovat nebude. Žádné otrokářství bílých mačů v kravatách. A když píšu „žádné“ a jsem zároveň ženou, neznamená to vůbec „zítra možná ano“, ani „dostanu nové boty a kabelku, aby to bylo ano“. Pánové už svůj boj s islámem za ta staletí předvedli, výsledkem je pouze víc muslimek i nemuslimek pod bičem islámu, zatímco pánové spolu s muslimy sedí v zasedačkách velkých korporací nebo ve vládách a zastupitelstvech evropských států a měst. Někdo se musí aspoň pokusit jim ten účet za takto tristní výsledky vystavit.

Islámoklastku samozřejmě v onom spolku najdete taky. Ne snad, že by byla takovou horlivou feministkou od přírody, chraň Bůh, ale až na drobné výjimky, kdy se jí spolupráce s pány muži chtějícími bojovat s islámem skutečně vyplatila, dařila a výsledky přinášela, vlastně ani nemá vzhledem k výše uvedenému jinou možnost. Jde o minimalizaci energetických i ekonomických ztrát a maximalizaci zisku a efektu. A za Klárou Samkovou jde proto, že ví, že ona si ty výsledky zařídit dokáže. Že nebude marnit čas postáváním před hospodami s cigárem ani lezením do zadnic těch, kteří se zdají být pro boj s islámem politicky vhodní. Že její maximum je úplně někde jinde než bezduché sdílení převzatého obsahu na facebooku i jinde. Že je s to ženy z výše popsané sféry oslovit, hovořit k nim jazykem, kterému porozumí a dokázat je zapojit do konkrétních projektů či je podpořit v těch jejich. Že když jí člověk pošle nějaký islámoklastní materiál, studii atd., může si být jistý, že ho nezavře do šuplíku, ale že si ho aspoň přečte a většinou i určí, jak se s ním naloží dál, případně ho schová pro další použití a doplní o další odkazy na s věcí související témata, osoby či materiály. Taková ta vědecká práce, které bohužel ani člověk s docentským titulem nebyl schopen. 

O tom, že má Klára Samková potenciál k takovým věcem, jako je vytváření politických programů, nebo že už z titulu svého povolání sleduje vývoj české, evropské i světové legislativy, což se pro boj s islámem musí také použít, už jsem myslím psala několikrát. V praxi si to představte třeba tak, že když na ni vybafnete například heslo "rodinné právo", ona je s to sednout a ve vlastním volnu zdarma za poměrně krátkou dobu vytvořit kompletní návrh politického programu zahrnující takovou legislativní úpravu, která by a) pomohla vytvořit prostředí šíření islámu bránící, b) odstranila i další negativní jevy spojené se současnou nekvalitní právní stránkou daného tématu, c) ušetřila státu i jednotlivcům nemalé peníze. Je-li tu někdo další takový, měl by urychleně vylézt na světlo Boží a připojit se k témuž s cílem "islám tu taky nechci". Jinak se totiž pořád točíme v kruhu, zda se naše společnost ekonomicky a sociálně rozpadne ještě předtím, než islám získá nadvládu, nebo až poté. A samozřejmě - tyhle věci není dobré nechávat jen na Kláře samotné. Její lidské síly a zdroje nejsou nevyčerpatelné. 

Můžu se tu zalamovat nad zkušenostmi, které jsem s některými rádoby islámoklastními pány učinila. Nad takovými, kdy jedním dechem tvrdili, že za mne bojují, aby mne islám nezotročil, a zároveň byli s to o mně (či jiných ženách) šířit neuvěřitelně sprosté lži - s kým údajně spolupracuji, komu donáším, s kým se stýkám, komu co posílám, možná i s kým vším spím, co jím, jestli sportuji nebo jak trávím volný čas... Zkrátka jak se mám chovat, abych jim vyhovovala. Jak jsem psala dříve - považuju to ovšem za soft verzi islámu samotného, a proto s tím i s pachateli naložím tak, jak zaslouží. To, že hodlám bojovat s velkým problémem zvaným islám neznamená, že si domů budu nosit tyhle malé uhlíky a budu se jim přizpůsobovat a zvykat si na ně. Natož abych jim říkala "naše české pánské teploučko" a někde to propagovala. Svou budoucnost si určím sama, tak, jako si ji zcela přirozeně ze své "pánské podstaty" určují oni, aniž by o tom s někým museli diskutovat. Nejsem jim podřízena. O ženách, které se jim podřídí dobrovolně, se myslím taky nemusím bavit, jejich konce nejsou o moc lepší než žen ze Saúdské Arábie, zahrabaných po pás do země a ukamenovávaných k smrti právě takto slabými chlapy. Ať se snaží samy, aby to tak nedopadlo. 

Sluncovatost

... aneb sluníčka se nám prý ztrácejí v tom, podle čeho se je prý někdo opovažuje kategorizovat a škatulkovat, když jsou prý "tak rozmanití a různorodí"...

No jo, to je možné. Však je taky nikdo neposuzuje podle toho, co si nakládají na talíř nebo pouštějí do sluchátek, zatímco jim tyhle kategorie na odsouzení druhých kupodivu vyhovují. Ovšem jsou věci, na kterých se shodnou víceméně všechna, asi jako islám na onom pověstném "... a Mohammed je jeho Prorok".

Tou zásadní věcí zřejmě bude onen pitomý altruismus. Vysvětlím: jde o názor, že člověk je na světě jen proto, aby pomáhal druhému, a že pomoc má smysl jen tehdy, pokud toho pomáhajícího nějak bolí nebo omezuje, pokud se pro druhého obětuje, čím více, tím lépe. Pomoci a mít se přitom sám dobře a fungovat jako dřív či ještě lépe, to podle sluníček není hodno pozornosti či ocenění. Rovněž zachování identity pomáhajícího není zrovna žádoucí. Pokud někdo oněm sluníčky preferovaným skupinám nebo jedincům pomáhat odmítne, pak oni následně odmítnou celou jeho identitu, popřípadě rovnou identitu celého národa, ze kterého pochází, i kdyby z ní dokonce pocházeli sami (sic!). Půjdou proti ní a místo toho budou nejapně zdůrazňovat, jak je ten, kdo si dle nich zaslouží pomoc, údajně úžasný, stejně jako jeho kultura, náboženství či prostředí v zemi, ze které pochází. Jde vlastně o určitý druh relativismu, marné pokusy o zrovnoprávnění nerovnoprávných... I když, slovo "právo" bych z toho vynechala, nejde ani tak o práva, jako spíš o hodnocení druhých a jejich vzájemnou kompatibilitu, úroveň a přínos. Ono to právo nakonec je věcí společenského konsensu, dohody na tom, co ona společnost považuje aktuálně i dlouhodobě za přínosné... a to není nic, na co by se dalo spoléhat jako na nějaké univerzálně platné dogma, jak i sluníčka cítí a je jim to veskrze nepříjemné.

Čili ten prvek nesvobody a vnucování (se) je u sluníček taky velmi výrazný. Fanatismus. Něco ve stylu "jo tak s tebou nehne naše performance na náměstí, ve které modelky postříkané umělou krví symbolizují utrpení hospodářských zvířat? No ty jsi ale odpad společnosti! Vlastně celý ten český národ je ohavný, když se chová takhle!" Vnucování pocitu viny a hanby, toho, že je správné, aby takové chování bylo trestáno, souhlas trestaného s trestem... aby se takto onálepkovaný člověk sám cítil jako viník a volal po svém potrestání. Aby sám tu svou identitu odmítnul, přestal se hlásit ke svým hodnotám, koníčkům... "Prostě už nebudu chodit s kamarády na pivo, protože alkohol je fuj, a místo toho se stanu vegetariánem a budu se bavit jen s vegetariány, se kterými založím komunitní zahrádku, kam si budeme zvát primárně cizince, protože ti u nás zahrádky nemají a nikdo s nimi nezahrádkaří..."

Tyhle koncepty se samozřejmě dají velmi snadno odmítnout, stačí, aby měl člověk trochu sebevědomí a úcty sám k sobě a svému okolí. Nikdo není povinen si nechat něco takového vnucovat. Každý má zodpovědnost především sám za sebe a svůj život. A ten může být kvalitní bez ohledu na to, že o něm zrovna má nějaké slunce potřebu tvrdit, že kvalitním vlastně není. Kdyby nebyl, tak se u nás totiž žije lidem daleko hůře. Místo toho tu máme mraky aktivit založených čistě na občanské vzájemnosti a DOBROVOLNÉ pomoci a kontaktu jedněch s druhými. Všechny ty útulky pro opuštěná zvířata, lokální spolky starající se o rozvoj konkrétního místa nebo zde žijících občanů, zájmová sdružení, nebo i prostí jednotliví občané zapojující se do běžné sousedské výpomoci... Když jste sluníčko, pak to pro vás absolutně neexistuje, natož aby to mělo nějaký význam. Vůbec si neuvědomujete, jak jste na tom v případě nouze sám závislý a kolik výsledků takovýchto aktivit vlastně sám nevědomky spotřebováváte. A pak jít a drze požadovat solidaritu se sebou, když jste předtím toho, po kterém tu pomoc požadujete, označil za nácka nebo fašistu? To je jen hodno pohrdání.

Však se ho taky sluníčkům dostává. Ale zřejmě málo, když v té taktice setrvávají. Možná je to celé o tom, že jsou Češi zvyklí na to, že je pořád někdo negativně posuzuje a má potřebu je nějak "napravovat" nebo "vylepšovat", pořád pro někoho nejsou dost dobří... To pak snadno vede mnohé k pocitu, že nejsou dost dobří ani sami pro sebe. Nechají si ten pocit neúspěchu vnutit, i když se jim vede docela dobře, a v honbě za "nápravou" pak pokazí i to, co ještě funguje, jak v jejich soukromí, tak případně ostatním. Zbytečné.

Lidi u nás jsou úžasní. Manuálně zruční, organizačně schopní, spolehliví, přirozené autority ve svých oborech, pečliví a všímaví, ochotní druhému pomoci, kreativní a iniciativní, ochotní se neuvěřitelným způsobem rozdělit o to, co mají, věnovat druhému svůj čas a energii, s chutí zajímat se o to, co se děje na druhém konci země... A jsme pro tyto své vlastnosti, dovednosti a schopnosti mnohými ze zahraničí vyhledávání a oceňováni. Jsme potomci těch, kteří takoví byli už před námi a kteří měli touhu být ještě lepšími. Ponižovat se před někým nebo si nechat cokoli vnucovat je popliváním jejich odkazu.

Nebojme se tedy onen obraz, který nám sluníčka podstrkují pod nos coby nějaké naše zrcadlo, odmítnout jako falešný. Jistě, je mnoho věcí, které u nás potřebujeme zlepšit nebo na nich dále pracovat, ne kvůli nějakému porovnávání se s někým, ale prostě proto, aby to u nás fungovalo ještě líp, čili kvůli těm výsledkům. Ale toho nedosáhneme tak, že nejdřív vylezeme všichni na náměstí a tam se veřejně zbičujeme za to, jací jsme hrozní. Ani tak, že povolíme otěže tomu, kdo se nám to snaží říkat jako jedinou platnou pravdu. Těm, kteří toto údajné "nastavování zrcadla" mají jako svou jedinou životní nebo dokonce pracovní náplň. Ani není nutné se jimi nechat nahradit, případně těmi, které oni preferují místo nás.

Když o tom tak přemýšlím, zdá se mi, že sluníčka ten zbytek lidí ani zdaleka neohrožují tak, jak by se mohlo z jejich křiku zdát. Nebo si myslíte, že když jde nějaký lokální spolek turistů na vandr po české krajině, přemýšlí o tom, jak nad ním právě teď někde nějaký potentát z neziskovky nebo študentík té či oné fakulty ohrnuje nos, protože si dovolil dát si v hospodě pod hradem guláš se šesti místo tofu a mořských řas? Vyplývá mi z toho další sluníčkářský rys: vědomí vlastní bezmoci. Toho, že jejich názory, hodnoty a postoje dobrovolně většina lidí nepřijme a že je musejí prosazovat silou, s vynaložením značného úsilí. To je ten jejich "boj za vlastní identitu". Vědomí, že se sami dobrovolně vyčleňují, především ze svého nejbližšího okolí, a snaha "potrestat" celou populaci plošně za to, jak na to vyčlenění zareagovalo právě to blízké okolí, donutit je tu identitu ad hoc uznat a respektovat, bez ohledu na dopady... Prostě se Plzeňáci "musejí" povinně zajímat o to, že v Brně existuje nějaká subkultura "alternativců", která má své obchody, kluby a vůbec místa, kde se schází...

Ne, pokud jde o mne, tímto směrem se nevydám. A pro ty, kteří by se ke mně v tomto chtěli přidat a zůstat sami sebou i tváří v tvář hloučkům pošklebujících se pokryteckých sluníčkových opic, mám do budoucna připravený jeden projekt, který nám v tom pomůže. Vyčkejte tedy věcí příštích.

Jedny islámoklastní narozeniny

Islámoklastka dnes slaví narozeniny. Poměrně přelomové životní jubileum, zvláště mnohé ženy ho mají tendenci prožívat, tedy je zřejmě klíčové onu událost náležitě oslavit. Motivací budiž už samotný fakt, že ortodoxněji pojímaný islám (už třeba takový ten provozovaný komunitou kolem českých mešit) slavení narozenin zapovídá - cílem je samozřejmě oslabit vlastní identitu jedince, pročež se to celé schová za frázi "není třeba slavit to, že se člověk zase o krok přiblížil vlastnímu hrobu".

Už proto tedy islámoklastka slavit naopak hodlá - bez nadbytečného zahalování toho, co zahalovat dle ní není nutné, s dostatečným množstvím alkoholu, produktů z vepřového masa i ve společnosti mužských protějšků, kvalitní hudby a literatury. Oslavy se pravděpodobně rozloží do několika následujících dní, kdy ji čeká pár setkání s blízkými přáteli. Vše ovšem v soukromém duchu, životní situace i výhledy do budoucna bohužel nejsou takové, že by se dalo uspořádat něco veřejného, s vlajkami s logy a průvodem od modlitebny v pasáži Jiřího Grossmanna skrz Opletalovu ulici až k mešitě na Černém Mostě, s výletem do Suchdola před palestinskou ambasádu. Uvidíme, co přinesou roky příští - třeba dojde někdy i na tohle. Zatím je krom slavení zkrátka potřeba investovat do aktuálních i dlouhodobějších způsobů potírání islámu. 

Ovšem pokud jde o slavení narozenin jako takové, islámoklastku v poslední době hodně zaujal výklad rabiho Jaira Jerochima (který výročí svého příchodu na svět oslavil jen o pár dní dříve), podle kterého jde o den, kdy se Bůh rozhodl, že bez nás by svět nebyl kompletní, a toto své rozhodnutí realizoval právě skrze naše narození. Tento den je tedy v judaismu chápán velmi pozitivně - na rozdíl právě od islámu, který k němu má přístup výše uvedený. Takže tam o nějaké kompatibilitě nebo "návaznosti islámu na judaismus" nemůže být řeč.

Při takové příležitosti, jako jsou narozeniny samozřejmě nelze vynechat lehké zabřednutí do nostalgie a trochu si uplynulý rok, popřípadě delší časové úseky před ním nezrekapitulovat. Nejen z pohledu islámoklasmu, ale i toho obyčejně lidského. Ono nakonec všechno souvisí se vším. Což si uvědomuju při každém pohledu na další a další došlé přání. To je konkrétně u mne totiž asi ta největší změna, která se za ten rok udála. Loni v tento den jsem ještě hrdě islámoklastila solitérně, na nikoho se nevázala, sama si hledala způsoby, jak se na úkor islámu pobavit, sama si určovala, v čem se v jeho problematice kdy vzdělám. Neměla jsem pocit, že kvůli tomu musím nutně nosit symbol nějaké iniciativy nebo komunikovat s těmi, kteří mi (byť jen třeba dočasně) nerozumějí nebo se spolu na něčem neshodneme. Samotný islámoklasmus byl loni touto dobou ovšem také někde jinde než dnes, pořád ještě až na výjimky pouze v rovině facebookového žvanění. Jedinou vážnější událostí té doby bylo dočasné zablokování facebookových stránek Islám v ČR nechceme na jedné straně a petiční akce proti uznání II. stupně registrace pro Ústředí muslimských obcí na straně druhé. A ze strany islámu samotného se také vcelku moc nedělo, v klidu si tu vegetil, aniž by na sebe příliš strhával pozornost. Stejně tak naše sluníčková opozice ještě zastávala názor, že nejsme hodni jejího zájmu. Tudíž jsem loni své narozeniny mohla ještě prožít v poklidu, vyrazit do ulic bez obav, že potkám nějakého agresivnějšího tvora neurčitého pohlaví s tupým výrazem, "hipsterskými" brýlemi a logem Mladých Zelených na triku, a příliš mi tehdy ani nevadilo, že mi přáníček chodí podstatně méně.

Doby se změnily. Najednou žiju v éře, kdy je zřejmě legitimní, že pokud se mé soukromé údaje dostanou do rukou o správnosti svého jednání přesvědčených sluníček, budu muset řešit svou bezpečnost a bezpečnost svých blízkých. Dokonce to opět bude pravděpodobně legitimizováno státní mocí, pokud se jí k tomu dá ovšem příležitost. Média nasadila regulérní kampaň směřující k potlačení určitých názorů - neuplyne den, aby daňovými poplatníky sponzorovaná veřejně působící televizní stanice nevytáhla nějaký pořad pozitivně vykreslující islám (včetně komiksových seriálů pro děti), ve stejným způsobem financované rozhlasové stanici se Islámský stát už přejmenoval na TAKZVANÝ (čili toto slovo odteď používám jako podstatné jméno s vědomím, že každý bude vědět, co mám na mysli), a co předvádí médium vlastněné vicepremiérem, to už zdravý rozum nepobírá vůbec - tu rozbor toho, jak půzkumy veřejného mínění na téma islám či uprchlíci vlastně "neodrážejí veřejné mínění" (i přes tu kampaň ze strany televize a onoho média samotného, sic!), tu psycholog pitvající z fleku miliony těch, kteří mu o to nestojí (resp. prozatímní čtenáře toho média, kteří ještě nepřišli na to, že se bez něj dá fungovat), a to takovým způsobem, že je jednomu opravdu líto jeho skutečných klientů, tedy lidí s reálnými psychickými problémy a obtížemi, se kterými velmi pravděpodobně zachází stejně; do toho dvoje mediální vyjádření jednoho ouřady z jisté finančně podezřelé sekce Úřadu vlády v jednom týdnu... Už se to nedá přičítat pouhé okurkové sezóně a běžné lenosti novinářských onucí, se kterou už nejeden chudák měl tu čest ve svém životě.

A výsledky pořád nikde. Lid, dav, čtenářstvo, diváctvo, daňoví poplatníci, plátci koncesionářských poplatků atd. si zkrátka pořád ne a ne myslet to, co se po nich chce. Je to spíš čím dál horší - je doba letních dovolených, kdy si mnozí lidé užívají všeho toho, co s islámem a multikulti ideologií není dvakrát kompatibilní. Společné koupání více než polonahých žen všech tvarů a věkových kategorií s neméně polonahými muži. Vepřové grilovačky, kdy alkohol teče proudem, občas krom všudypřítomných a běžných cigaret zavoní i smotek něčeho "ostřejšího", mládež získává své první sexuální zkušenosti na táborech i mimo ně, a místo vyhledávání exotických destinací končí desetitisíce lidí v českých kempech a obcházejí lokální přírodní, kulturní i historické památky a zajímavosti stejně jako každý rok... zcela nezávisle na probíhajících kampaních, které na ně evidentně nemají vliv, resp. ho mají zcela opačný. Ono si taky zkuste někomu uprostřed kempu u rybníka, s pěknou holkou vedle sebe, kusem dobře kořeněného vepřového na talíři a vychlazenou dvanáctkou poblíž, vykládat o tom, jaký je morální odpad, když PRÁVĚ TEĎ necítí solidaritu s "uprchlíky", kterým nevoní ani ta vepřová pečeně, ani ta dvanáctka, ani ta holka... nejdou sem kvůli tomu, jakou krásnou krajinu tady máme, ani kvůli tomu, jakou bohatou historii naše země má...

No a tihle lidi od táboráků i jinud mi tedy dnes naopak posílají přání k narozeninám. A nenechte se mýlit, kempy v tuzemsku nejsou zdaleka jejich jedinou realitou. Dostat se do kontaktu právě s těmito lidmi taky nebylo zrovna snadné, musely padnout mnohé bariéry na obou stranách, musela proběhnout nejedna vášnivá debata, pár blokování a odblokování, pár smíření se s odlišnými postoji a náhledy na věc. A muselo se přejít od žvanění k reálným činům. Což šlo zejména v posledním půl roce ovšem neuvěřitelně rychle, co měsíc byla nějaká islámoklastní akce, po které následovaly přehršle žádostí o přátelství na facebooku (kam si jinak nepouštím příliš lidí, které neznám osobně). Listuju tím seznamem toho, co se vše událo, který si vedu, abych si v tom udržela nějaký přehled, a zjišťuju s úžasem, že i přes finanční obtíže jsem od začátku loňských letních prázdnin do začátku těch letošních absolvovala neuvěřitelných 22 akcí více či méně spojených s IVČRN/ BPI či jejími aktivitami a záměry, včetně účasti na akcích sluníček s transparentem vyjadřujícím opoziční stanovisko. O aktivitách, kvůli kterým jsem se nemusela zvedat ze židle a které mě stály leda čas a energii, ani nemluvím. Nějak si nevzpomínám, že bych takový kolotoč kdy plánovala rozjet. Prostě to přišlo samo, místo chození do kina nebo jalového brouzdání městem louskám ten či onen výzkum týkající se islámu, trčím u petičního stánku nebo naháním tramvaj vezoucí mne na veřejnou debatu nebo nějaké jednání ve sněmovně...

Faktem je, že kdybych zabíjela čas v kině nebo brouzdáním po nákupních galeriích nebo městských pamětihodnostech, vracela bych se z takových akcí stejně sama, jako jsem na ně přišla. Což by bylo ve výsledku totéž, jako když sluníčka kňourají, že se na jejich akcích setkávají stále titíž lidé, kteří se mají navzájem v kontaktech na facebooku, poměrně uzavřená skupinka osob, kterých příliš nepřibývá. To slovo, kterým se pocity z toho dají popsat, by znělo: frustrující. Ani mne by to už s mými současnými zkušenostmi nebavilo.

To, co je teď a co je mi připomínáno každým tím člověkem, který mi přichází přát štěstí a zdraví, je mnohem lepší. Ta různorodost, pohledy do světů různých lidí z různých měst a částí naší země, různých profesních zaměření, odlišných životních zkušenosti, to je to, co člověk v mé nelehké situaci potřebuje a čeho si nesmírně váží. Tihle lidé mi nahrazují moje vlastní nohy, oči a uši. A to je pro mne aktuálně víc než mít tři smartphony, oblečení z biobavlny a fair-trade potraviny ve spíži nebo se vydávat na mise do Indie. 

A co je pro mne ještě lepším dárkem? Vědomí, že už dnes se na sebe mnozí moji kolegové mohou v různých věcech týkajících se nečekaných životních situací spolehnout, jak jsem o tom psala minule. Už se to zkrátka děje, a já mohu tedy tímto na závěr poslat pozdrav na jižní Moravu a zároveň kolegovi do Mladé Boleslavi. Pánové, mám z vás radost! Solidaritu s vlastními lidmi #přijímáme!