Tak umírnění, až jim i vepřová hlava vadí...

Prosím vás pěkně, zjistila jsem v poslední době následující:

Máme tu umírněné muslimy.

Jejich umírněnost se projevuje třeba tak, že jim vadí, když si několik desítek metrů od místa, kde se scházejí ke svým rituálům (a které ovšem stále je dle českých zákonů světskou, nikoli sakrální budovou), někdo dá na ulici k obědu guláš obsahující vepřové maso.

Pokud tito umírnění muslimové náhodou najdou před vstupem do mešity pohozenou vepřovou hlavu, berou to jako „zvyšování napětí ve společnosti“. Tedy že asi ona hlava znepokojuje nemuslimskou majoritu, protože přece by ti umírnění to „napětí ve společnosti“ nevytvářeli sami, že...

Tož tak.

Umírněné muslimy tu pochopitelně nejspíš máme, byť ta umírněnost je i u nich dost sporná. Je jasné, že to nejsou ti, co chodí do té mešity a vymezují se proti guláši a kusu syrového vepřového masa, který je pro zbytek místních obyvatel problematický maximálně tak z hygienického a estetického hlediska. Z tohoto hlediska se dá říci, že se v mešitě schází právě to nejradikálnější jádro místních i projíždějících muslimů, jedoucích ten salafismus na plné obrátky. U těchto lidí se vůbec nemusíme bavit o tom, jak moc se chtějí začlenit do společnosti, která místo jejich Mohammeda vyznává... no, právě ten guláš, a vepřové hlavy obvykle nikde nepohazuje, ale zpracovává je na jiné, neméně uctívané a oblíbené poživatiny. Tady ta nekompatibilita je prostě evidentní, a pokud to chce policie vyšetřovat jako nějaký přestupek jdoucí „proti náboženství“, je jasné, že musí nejdříve akceptovat, že to náboženství to pravidlo týkající se vepřového ve svém kodexu dogmat má a že platí nejen pro věřící a praktikující muslimy (tedy směrem dovnitř komunity), tak právě i NAVENEK, tedy že je nutné ho aplikovat i na NEVĚŘÍCÍ, kteří se řídí svým vlastním sekulárním právním řádem.

Tedy jde o aplikaci dvojího práva – sekulárního právního řádu České republiky (které by onu vepřovou hlavu řešilo maximálně z výše uvedených hledisek), a islámského práva šaria, které právě výše demonstrovaným způsobem zahrnuje jak samotné muslimy, tak upravuje chování NEMUSLIMŮ VŮČI MUSLIMŮM. Garantem českého právního řádu je výlučně český stát. Kdo je garantem islámského právního systému šaria? Pan Muneeb Hassan Alrawi, šéf brněnské mešity a Ústředí muslimských obcí, to skutečně není. Ono totiž tohle právo šaria ŽÁDNÉHO garanta nemá...

Mimochodem, nezaručuje náhodou náš český právní řád to, že na našem území nebude aplikován žádný další právní řád? Umožní náš právní systém aplikaci například rodinného práva dle středoafrických nebo tichomořských zvyků, resp. tamních právních systémů? Pokud ne, proč by to měl činit v případě islámu? Je to v podstatě totéž, jako by na stejném území chtělo vládnout patnáct králů či jiných panovníků. Úplně to popírá naši státní suverenitu. Ví to samozřejmě každý, kdo u nás absolvoval základní školní docházku. Smutná to vizitka policie i dalších částí justice.

Zpátky ale k těm umírněným muslimům. Těm, co tedy s (vůči vepřovým hlavám a gulášům se vymezujícími) salafistickými šariátníky nemají zdánlivě moc společného, protože se od těchto lidí drží stranou a do mešity nechodí... Ovšem v tom je právě ten problém: ti „začlenění“ nikdy nedokážou jakkoli působit na ty salafisty. Sami vědí moc dobře, o jakou hrůzu u nich jde, konec konců před ní sami mnohdy utekli ze zemí původu. Vědí, že salafisti fungují na rovině „buď se podřídíš, nebo nejsi správný muslim – a pak raději zemři“. Nikdo z těch začleněných, nepraktikujících muslimů nebude nikdy dávat v šanc svůj život a bezpečí, které tu u nás třeba po dlouhé době konečně získal, aby „reformoval islám“ nebo „umírňoval radikály“.

Tihle lidé se snaží splynout ve vlastním zájmu zachování života svého a svých blízkých. A pokud náš právní řád ustoupí právě těm radikálům, pak jim dojde, že to musejí dělat ještě dvakrát tolik – protože by je ten samý český právní řád před radikály absolutně neochránil. Nemusejí ostatně koukat jen na vyjádření salafistům směrem k vepřovým hlavám a českým gulášům, znají to už třeba právě z aplikace islámského rodinného práva. Stanoví-li totiž islámské právo jako fakt, že v rodině je garantem náboženské výchovy dětí otec, který je za vedení dětí k islámu zodpovědný, pak v případě rozvodu a řešení otázky svěřování dětí do péče české soudy kašlou na případné přání matky, aby děti směly vyrůst jako sekulární či následovat vyznání matky, a děti svěří do péče právě tomu otci, čímž je zajištěno, že z dětí budou za každou cenu muslimové.

Toto u nás již nějakou dobu probíhá, podobným způsobem české právo nahlíží třeba na obřízky chlapců prováděné proti vůli matek (obřezat z náboženských důvodů je českým právem preferováno před neprovedením obřízky). Chtějí-li se tedy případně oni „umírnění, začlenění“ muslimové u nás islámu zbavit, něco nepraktikovat, případně z něj vystoupit úplně, český právní systém na ně tímto způsobem s prominutím vystrčí pozadí. Sice je to nechá udělat, ale upřednostní vždy ty, kteří budou mnohem ortodoxnější a proti české společnosti jdoucí než oni sami, a navíc se bude houby starat o to, jak moc jim tu kvůli těm radikálům půjde o život. Exmuslim a nepraktikující muslim to má kvůli islámskému právu šaria, které trvá na tom, že se mu právní systémy sekulárních a nemuslimských států podřídí, velmi těžké kdekoli na světě, tedy i u nás. A my, pokud chceme takovým lidem pomoci, musíme bojovat právě vůči zásahům práva šaria do našeho právního řádu.

Tedy: milí salafisté z brněnské, pražské či jakékoli jiné mešity. Přišli jste do země, kde se v hojné míře konzumuje vepřové i alkohol a kde se ženy nezahalují. Informováni jste o tom do jednoho byli úplně všichni. Nespadli jste k nám z jiné planety. Vstupem na naše území jste akceptovali tento fakt i to, že se plně podřídíte zde platnému právnímu řádu. Že z něj nebudete požadovat výjimky (nejen proto, že by nikdo z místních nepožadoval výjimky zase z právních řádů vašich zemí či z vašeho slavného práva šaria) a že ani nebudete zkoušet aplikovat pro vás podstatný jiný právní řád na nikoho jiného než na sebe sama, tím méně na někoho, kdo není muslimem a nějaký další právní řád ho absolutně nemusí zajímat. Tedy setkáte-li se v našem prostředí s něčím, co vám dle vašich názorů či právně-náboženských dogmat vadí, vadí to jen a pouze vám, nikomu dalšímu. Máte v podstatě jedinou možnost: opustit ono dogma, které způsobuje, že vám daná věc, běžně aplikovaná v našem prostředí, vadí. Druhou možností pak je opuštění území, kde se ona věc běžně aplikuje. Třetí možnost, tedy aplikaci vašich dogmat na náš právní řád, vám náš právní řád fakticky neumožňuje. Vadí-li vám vepřové, najděte si k životu takový prostor, kde to bude vadit všem. Pokud to části obyvatelstva na jednom území s vámi nevadí, pak se oni nebudou přizpůsobovat vám. Zvláště když hosty jste vy na jejich území a ne naopak.  

Pár výzev přede mnou

Napíšeme si dnes zase pár slov, co se po pár dnech od posledního příspěvku změnilo? Napíšeme, ať jsme v obraze.

V první řadě minulý týden proběhlo další kolo soudního jednání s paní ředitelkou Ivankou Kohoutovou, obviněnou z diskriminace z důvodu vyznání ze zákazu muslimských šátků dvěma studentkám / uchazečkám o studium na střední zdravotnické škole v Praze. Co k soudnímu jednání napsat? Částečně už to je zpracováno tady:

http://www.erazen.cz/postrehy-ze-soudu-s-ivankou-kohoutovou. 

Celé to soudní jednání se jinak neslo v zajímavé atmosféře. Přiřítila jsem se na něj pozdě, neb kdesi na druhém konci města změnili trasy a jízdní řád autobusů, což způsobilo, že než se autobusy dostrkají sem k nám, jedou si už úplně dle sebe, ne dle jízdního řádu. Zpoždění ovšem nevadilo - zájem veřejnosti o kauzu byl tak velký, že se jednání stejně přesouvalo do jiného sálu. Tedy přesněji: zájem antiislamistů, bylo tam dost známých tváří i těch, které člověk zná jen z facebooku. A samozřejmě různé politické stars, které člověk mohl úplně na drzovku oslovit a bavit se s nimi, jako by s ním loni postávali na demonstracích... Paní Kohoutová i další personál její školy je ovšem úžasná, kéž by takových učitelů bylo víc. Zvládnout se soustředit na vedení školy, nepodléhat tlakům, zvládat narůstající byrokracii a při tom všem udržovat dobrý vztah se studenty (kterým stálo za to ji na ten soud přijít podpořit)... kolik vyučujících to má? Vydržela jsem tam s nimi až do konce, dělala si v soudní síni poznámky, mimo soudní síň vrhala vizitky na všechny strany... a byla tak zvláštně SPOKOJENÁ, že jsem do toho nějakým způsobem zapojená a počítá se se mnou a s prací, kterou já, Klára a další děláme.

Tolik snad k soudu. Následující den se mi ovšem na Míčánkách nechala pro změnu zavřít po úředních hodinách Klára (více viz její facebook a blog). I bylo nutné aspoň zpovzdálí onu akci sledovat via facebook. Nakonec vše zdánlivě dobře dopadlo... jestli vůbec u soudů, kde otec týrá děti i matku a ti největší ohavové z řad mužů, kteří o případu nevědí vůbec nic, tvrdošíjně vykřikují, že matka, podporovaná svou advokátkou, děti proti otci poštvala, může něco dobře dopadnout. 

Aby však vše nebylo jen smutné, šedivé a podzimně pošmourné, přijelo mi na facebooku do přátel žluté lamborghini. V něm - fotograf a novinář VH. Omdlela jsem (pořád ještě tu absurdnost kontaktu mezi námi dvěma rozdýchávám), potvrdila žádost a šla preventivně poštěkat své stávající kontakty, aby se k němu chovali slušně, nebo je kousnu. Nikdo naštěstí neprotestoval.

K delšímu rozhovoru mezi mnou a tímhle novým kontaktem ovšem došlo až včera a ukázalo se, že tenhle pán si vůbec nedělá starosti s tím, jaké výzvy přede mne staví, resp. jak se k nim postavím já. Probrali jsme toho docela dost, nacházeli až překvapivé styčné body a dotkli se i dalších možných bodů spolupráce. Jen mne to ale utvrdilo v tom, že ten pobyt ve vězení byl možná oním rozhodujícím impulsem, který tenhle člověk potřeboval k tomu, aby ze sebe setřepal staré nánosy toho, co už pro jeho další život nebude použitelné, vzal sám sebe jako ten nejpříhodnější materiál, který naopak použít potřeba bude, a začal na sobě makat. Kolik takových lidí tady "venku" je, co to udělají stejně? Je to opravdu hodně inspirující a motivující, možná ještě víc, než co mi přichází od Kláry - ve stylu "když uděláš tohle a zvládneš to, tak to můžeš použít dál a odpíchnout se od toho - a ty to zvládneš". Tedy ještě jednou: díky pánovi ve žlutém lamborghini (které tak kouzelně štve všechny jeho odpůrce) je teď přede mnou minimálně jedna velká výzva, o kterou se (snad i s jeho pomocí, a především v jeho zájmu) chci pokusit.

Mrzí mě na tom všem jen jedna věc, když se tak nad tím zamýšlím: zatímco tenhle člověk byl tak řečeno odstaven kamsi do něčeho, co je s podivem, že vůbec zvládnul v příčetném stavu, my venku tu žili s tím, že se musíme snažit, aby se měl kam vrátit. Aby to tu do té doby za něco stálo. No a když se tak dívám na to celospolečenské dění, tenhle pocit prostě nemám. Místo toho tu vidím celospolečenský bordel. Instituce si dělají naprosto cokoli, hlavně když z toho kápne. Studenti škol se nechávají zmanipulovat k tomu, aby šli proti vlastním rodinám, které jim to studium platí. Staří lidé cítí, že se s nimi už nikdo o ničem vůbec nebaví, nepočítá se s nimi, stačí jim servírovat povrchní balast v televizi a rozhlase, který odvede pozornost od skutečného dění. Odvádění pozornosti se děje i přes pracovní právo u mladší generace, přes rozvody a boj o děti... Je čím dál těžší se téhle chobotnici marasmu vyhnout a žít svůj život založený na něčem pozitivním. A já prostě nemám pocit, že i přes to, jak jsme se tu o to pozitivní snažili, je ten výsledek aspoň někde vidět. Zůstáváme na to sami, mikrosvěty jedoucí nejspíš už jen setrvačností... Snažím se tomu odstavenému nějak vysvětlit, co se za ten rok událo, ale nevím, jestli se mi to daří správně vystihnout. Všechny ty zpřetrhané vazby, figurky, které čas odstavil kamsi na třetí a čtvrtou kolej a o které už dnes nejde, a naopak ty lidi v pozadí, kteří stále šlapou jak natažený stroj, bez světel kamer a mikrofonů kolem... bez funkcí, titulů a odměn, s pocitem zmařených senátních kampaní, s vědomím, že co si neudělají sami, to za ně nikdo neodmaká, s tím, že se svému tématu věnují na úkor své práce, rodiny a dalších koníčků... protože prostě jinak nemůžou.

Vývoj po 28. říjnu

"Vyčkejme věcí příštích," pravila jsem na závěr posledního blogu, shodou okolností patřícího do série textů o známém fotografovi a novináři VH. Ony "věci současné" ovšem na ony absurdity v předchozích textech plynule navazují... co dím, navazují, ony je ještě GRADUJÍ. I mně z toho pak zůstává rozum a hlavně má pověstná představivost a fantazie stát. Takže poučení do budoucna může znít: máte-li o někom zažitou představu, že vám i mnohým dalším stále kecal, nikde není psáno, že v některých důležitých a nesmírně zajímavých a působivých věcech vám naopak lhát nebude a vy se s tou představou budete prostě muset nějak smířit, přežvýkat si ji v hlavě a zkrátka se snažit nebýt před dotyčným za moc velkého blbce. 

Tohle vše se ovšem děje na veřejnosti jen částečně, dosah k dalším lidem je poměrně malý. Zato v zákulisí to bublá i jinde než jen v souvislosti s panem fotografem. Moje slavná šéfová se uzavřela do svých advokátských komnat a maká a maká, odbavuje stovky mailů denně, což jsou desítky jednotlivých kauz a případů, příběhů a lidských osudů s adekvátní i neadekvátní reakcí příslušných i nepříslušných ouřadů a mocipánů. Tedy Klára Samková teď skoro pro veřejnost neexistuje, nekoná se, a když už se přihodí, že se koná aspoň směrem ke mně, obvykle je nutno ji odpoutat od počítače jemným násilím, přičemž po bytě pobíhají imaginární poskytovatelky sexuálních služeb pokaždé, když zas a znovu zazvoní telefon, z čehož už začal vrhat otrávené pohledy i pes na gauči. Mailová komunikace s Klárou teď tudíž taky moc nemá smysl, obvykle se člověk někde v pět odpoledne dočte "za dnešek jsem vyřídila 121 mailů, zbývá mi ještě 170...". Nicméně pokud se mi už podaří Kláru někam urvat a dostrkat, je v takové situaci naprosto neuvěřitelné, že (stále ještě ve stavu rekonvalescence) poté ještě zvládne třeba poměrně náročný a odborný speed mentoring nebo besedu či přednášku. Výkon na 100 %, dokonce se mi zdá, že si při takových akcích i svým způsobem odpočine. 

Takto byla Klára nedávno dostrkána na svou vlastní přednášku o svém červnovém pobytu v Japonsku, na které měla i vlastního kameramana ("protože podruhý už to takhle fakt dokupy nedám"), takže v dohledné době doufejme v záznam z téhle skutečně kvalitní akce. Rovněž jsem si dovolila pro veřejnost shrnout kauzu kolem autogramiády Klářiny knížky "Proč islám nesmí do Česka" v Brně, což v brzké době také přidám na stránky, i s ohlasy médií i svědků, fotkami, videem z akce atd. Proč také nevytěžit do mrtě to, co aktivističtí odpůrci Kláry Samkové tak krásně zvorali... práce, kterou v náš prospěch odvedli, musí být přece po zásluze oceněna. Jako přímý a nedobrovolný účastník celého jejich snažení jim žádný soucit rozhodně nedlužím.

No a pak už se v tom zákulisí dějí akce, kvůli kterým Klára pozadí zvedat nemusí, neb práci delegovala na někoho jiného. Tudíž snad mohu oznámit, že finišuje práce na další Klářině knížce. S technickou redaktorkou jsme si na tom pěkně mákly, korektury nám oběma daly tentokrát hodně zabrat, lámací program to nějak nezvládal, navíc jde o knihu malého formátu, kde prostě bylo nutné určité věci překousnout, aby to nerozhodilo formátování úplně celého textu. Nicméně knížka nakonec zdá se bude v pořádku. Že po nás hned, jak to bude v tiskárně, Klára hodí text na další, a že na mně bude mezitím také propagace té právě dokončené, stejně jako těch dřívějších, které Klára napsala, netřeba říkat... Stačí mě litovat a posílat materiální podporu... 

... už proto, že tohle zdaleka není vše, co mám teď ještě na starosti. Tak třeba ve středu mě čeká soud. Samozřejmě že ne se mnou coby obviněnou v hlavní roli. Jdu se coby zástupce veřejnosti podívat, jak bude projednáván případ paní doktorky Ivanky Kohoutové - ředitelky oné střední zdravotnické školy v Praze, která svého času dostala od dvou svých studentek na výběr "buď studovat s hidžábem, nebo soud za diskriminaci". Doufám, že nějak ve zdraví přežiju, až se od slavného soudu dozvím, že "šátek je náboženským symbolem islámu". Rozumíte - křesťani mají kříž, hinduismus a buddhismus má svastiku, judaismus má Davidovu hvězdu, ale islám má kus hadru zvaný šátek. Potvrzeno ombucmáňou, schopnou tvrdit, že její babička také nosila šátek, tentokrát coby symbol neislámského náboženství. Jestli bude ctihodný soud tvrdit, že hidžábu náleží stejná posvátná úcta jako kříži, asi mi z toho dobře nebude. Umíte si představit, že by křesťanské studentky zdrávky nosily na hlavě kříž coby ekvivalent šátku? No zkrátka, držte všem účastníkům soudního řízení palce, aby po skončení byli natolik příčetní, že vůbec trefí domů. Od Kláry vím, že mnohdy lezou ze soudních síni s pocitem retardovaných jedinců i samotní advokáti z obou stran sporu, kteří se teprve na chodbě musejí domlouvat, jak vlastně vysvětlí klientům, že soud rozhodl právě tak, jak rozhodl bez ohledu na tvrzení obou stran.

No a jen tak mimochodem jsem kromě toho všeho také aktuálně jediným výkonným oudem našeho nového ženského spolku, který s Klárou Samkovou máme. Postupně nás přibývá a je potřeba primárně naše řady jednak ještě rozšiřovat, jednak to naše stádečko zmanažovat, tzn. oslovit každou zájemkyni o členství, vysvětlit jí, co máme v plánu, poslat jí příslušné materiály ke sdílení a šíření, případně ji rovnou už do nějakého konkrétního úkolu či projektu zapojit a ideálně jí s ním pro začátek nějak pomoct, což konkrétně znamenalo třeba zaškolovat budoucí adminky webu a facebookových stránek spolku... Do toho už se po mně chtěla i vlastní publikační tvorba obsáhlejších materiálů pro účely spolku, kam zatím tedy vzhledem k vytížení přidávám tak jednu stránku za týden... 

Veselé časy nám to tedy nastaly. Že se kdesi před kamerami haraší nějakým panem Bradym a slunka a odpůrci vlastního prezidenta vyhrožují svým "neklidem", se kterým jim má pomáhat duch dalajlámy a kult Svatého Havlete, to už je dění, které se děje mimo nás a nemíníme se jím nechat rozptylovat. Byť třeba já na tom Staromáku i byla a ještě před začátkem akce jsem stála uprostřed toho davu. Jenže viditelnost tam byla nulová, návštěvnický komfort taky nic moc (holt 15 tisíc proislámských lidí je 15 tisíc budoucích konvertitů, co naplat...), takže jsem se přesunula kamsi k okraji, vyposlechla si kus nezřetelného žvanění z pódia doplněného o song "Žít a nechat žít" (asi nás ti Zemanovi odpůrci tedy ještě žít nechají) a když mne začaly bolet nohy a slyšela jsem už dost, odebrala jsem se zas domů u vědomí, že Halaliánem Jurečkou se asi k zářným zítřkům nechat vést nechci, bez ohledu na přání pana Bradyho. Konec konců ty židy v Osvětimi taky nikdo před likvidací neomračoval, stejně jako zvířata porážená po muslimském i židovském způsobu. Já to nejsem, kdo se v tomto směru bude muset zkrátka rozhodnout. Těžko si lze připomínat holokaust a zároveň umožňovat rituální týrání zvířat k smrti. Však si také Jurečka žádný holokaust na Staromáku ani nepřipomínal, čili příští rok na veřejném čtení jmen jeho obětí opět nebude přítomen, stejně jako nikdo další z vystoupivších. 

Panstvo je zkrátka důvěryhodné až na půdu. A publikum zase ochotné naslouchat mediální masírce a dělat to, co kdosi v zákulisí těch médií chce. Když se jim pětkrát denně zopakuje "musíš nesnášet Zemana, je to správné, přijď to říct na Staromák," nakonec ty zadky i zvednou a docapou, kam jim bylo řečeno, jak ovce na porážku. I když, nedivím se jim. Neviděla jsem tam žádné boháče, ale Pražáky, kteří tam brali své děti, protože to prostě byla jedna z nemnoha veřejných kulturních akcí, která tu byla ZDARMA. Buřta z masa pochopitelně nedostali, Babišovy piliny jim přece stačí, tak aspoň svíčku... 

Pro dnešek konec. Do budoucna vzhledem k výše uvedenému hledím s mírným optimismem. Ne že by zbývalo něco jiného, s tolika úkoly na krku...