Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

Jak je důležité míti Vítka II.

Čas ovšem trhnul oponou. Zrodila se islámoklastka. V červenci 2014. Zrodila se na lavičce v parku před velvyslanectvím Izraele, kde se učila text izraelské hymny a Hava Nagilu, kdyby byly tyhle písně potřeba. Za půl hodiny poté k ambasádě dorazila skupinka cca 150-200 Palestinců a jejich podporovatelů, kteří zde demonstrovali proti izraelské vojenské operaci Protective Edge. Popisovala jsem tu akci už mockrát, takže to tentokrát vynechám, jen připomenu, že to bylo opravdu děsivé. Roztřesenou rukou jsem cvakla pár fotek demonstrantů a lidí pohybujících se kolem nich a upalovala domů, šťastná, že to dobře dopadlo a nedostala jsem se někde do nějakého střetu. Doma prohlížím fotky... Byl tam. Dokonale maskovaný v tom poněkud tmavším davu lidí - a přesto NEBYL JEDNÍM Z NICH. Opět a zase. Jenom fotograf. "Jenom". A stál na opačné straně než já, odkud mohl pohodlně vyfotit všechny, kteří stáli VEDLE izraelské ambasády, aby tak naopak demonstrovali svou podporu Izraeli. 

Nedosti mi ovšem bylo tohoto prvního dobrodružství. Za týden si Izraelci a jejich příznivci usmysleli uspořádat "u koně" shromáždění za mír v Izraeli. Chybět jsem tam po tomhle nemohla. Navíc jsem věděla, že v té době stávají lidé z IVČRN s peticí proti přiznání II. stupně registrace Ústředí muslimských obcí na veřejných a často navštěvovaných místech, tedy mohou být i tam. I zavítala jsem, KONEČNĚ se tam seznámila s prvními lidmi z IVČRN, postála s nimi u stánku... a sledovala, jak se blíží onen "agresivní čmoud", se kterým právě ti lidé z IVČRN měli několik dní předtím konflikt u svého petičního stánku... Foťák měl samozřejmě s sebou, s velkou radostí ho použil, když nás stánkaře kontrolovala policie, a pak jsme ho měli za zadkem snad hodinu, když nás hlídal, jestli náhodou nevedeme nějaké "náckovské a rasistické" řeči. Pochopitelně v takové situaci nikdo nestál o další navazování kontaktů či představování. 

Z téhle akce jsem od něj nikdy neviděla ŽÁDNOU svou fotku. I když jich musí mít asi 150 a i když už tehdy znal z jiných fotek mou podobu.

Proběhlo pak několik dalších, raně islámoklastních akcí, na kterých onen blogující fotograf nebyl a já se tak mohla oddávat svému úkolu bez obav. Třetí kontakt byl až na první velké demonstraci IVČRN, svolané na 16. ledna 2015 na Hradčanské náměstí. Islámoklastka je, jak známo, malé postavy, takže se na této akci tlačila v davu lidí dopředu, aby z účinkujících řečníků taky něco měla. Držela navíc v rukou transparent... což z ní udělalo do té doby nepoznanou a vítanou kořist pro přítomné fotoreportéry. Připadala si jako filmová hvězda, když se jich na ni slítlo asi deset najednou, čímž z mluvčích vpředu ovšem neviděla už vůbec nic. Když konečně novináře moje osoba přestala bavit a jejich hradba se rozptýlila, aby si pánové a dámy našli v davu nové oběti, pohlédla jsem kamsi vpravo... jen proto, abych uviděla, jak tam ve své známé reflexní vestě stojí ještě ke všemu ON. Co následovalo je asi jasné: usmál se, využil toho, že se kolem mě vytvořil volný prostor, zvedl foťák... a užil si to. 

Tak vznikly další jeho fotky mé osoby, které jsem nikdy nikde neviděla. Vtipné ovšem je, že jsem poměrně záhy po akci naopak narazila na fotku kohosi třetího, na které stojíme asi metr od sebe, já s transparentem, on s foťákem, oba s výrazem "to vedle mne mě nezajímá". Jo jo, hlavně se na sebe nepodívat... vypadalo to totiž, že ze sebe máme navzájem dost psinu. On ze mě, jak tam coby prcek statuju s cedulí, já z něj, že jediné, co mi může, je leda tak si mě opět vyfotit. 

A kola času se točila dál, rozjely se další demonstrace, nejdříve IVČRN, později BPI. Demonstrace na Staromáku 30. ledna se myslím obešla bez přítomnosti ovestičkovaného fotografa, zato na pididemonstraci na začátku února před pražskou mešitou už byl. Dokonce tam na komsi vymámil megafon, aby nás před salafistickou mešitou (sic!) poučil o tom, že není islám jako islám, že existuje dokonce i nějaký súfismus a že on není muslim, ale ateista... načež následovalo obvyklé popadání nás posluchačů na jednu hromadu smíchy a poslání spíkra v ona místa. Achjo. 

Své fotky z oné akce jsem nikde veřejně neviděla. Asi panu fotografovi zrovna nešel internet nebo něco takového...

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.

Islámoklastka na Prague Pride 2016

Loni mi jistý RM fotky z Pride zcizil a šířil je s vlastními homofobními komentáři.
Letos tedy bohužel s vodoznakem. 

No tak tedy jo. Nakonec jsem tu akci neplánovaně zažila víceméně celou, s výjimkou toho, že se mi pak na Letné nechtělo péct se až do večera, takže jsem kolem páté jela domů. Ovšem i tak se mi povedlo se hezky přismahnout, takže teď islámoklastku poznáte podle barvy. To je holt tak, když si někdo jde jen na Václavák zafotit kvůli zajímavým kostýmům, a nakonec se kvůli tomu, že někde uvidí známého, táhne s celým průvodem až nahoru a na Letné obíhá stánky...

Musím sem ale těch svých pár postřehů ze sobotní akce dát – jak to souvisí s islámem a jeho zdárným skoncováním, ukážu vzápětí.

Tak tedy: nešla jsem tam kvůli své orientaci. Ta je nikoli mou zásluhou hozená tam, kde ji má majorita. Jak jsem napsala, prvotní zájem byl pouze relaxační a kulturně-společenský, tzn. fotky ze začátku průvodu na Václaváku. Praha je jinak totiž na kulturní a společenské akce značně chudá, resp. ty, co tu jsou, mi organizačně ani svým zaměřením příliš nekonvenují (navoněná bída s olbřímím vstupným... inu, nejsem rodilý Pražák, aby mne bylo lze snadno dojmout). Takže jsem stála na spodku Václaváku, balancovala na obrubníku a jen tak si cvakala, pokud bylo co. Což je dosti sporná otázka – vzhledem k tomu, že jsem na stejném místě balancovala už loni, se mi zdá, že letos to bylo vizuálně o dost chudší. Jak ze strany alegorických vozů, masek, drag queens etc., tak i v rámci toho samotného davu LGBT a jejich podporovatelů. Jistě, většina z nich měla v rukou duhové vlajky, na tváři duhu, občas nějaké duhové triko nebo šatičky, eventuálně tričko „I love my boyfriend / girlfriend“ nošené stejnopohlavními dvojicemi... ale tím to většinou taky končilo. Výraznějšího líčení, extravagantních účesů nebo nějakých dalších tematických doplňků, paruk, kloboučků atd. bylo strašně pomálu. Byli to prostě normálně oblečení mladší i starší lidi, s batůžky a kabelkami, sem tam pes na vodítku, děcko v kočárku nebo v šátku... Takže když jsem pak stála pod schody vedoucími na Letnou, které už byly plné lidí a pochodující štrúdl se táhnul přes celé nábřeží až k Revoluční, měla jsem pocit, že už jsem každého z těch lidí ten den viděla aspoň čtyřikrát. Na focení to moc ideální tedy nebylo.

Jak jsem ale napsala, zahlédla jsem ještě před začátkem průvodu jednoho ze svých známých, taktéž fotografa. Ovšem ten tu práci bral vážněji, tudíž bleskově nacvakal svých pár snímků a zmizel mi zas v davu. Došlo mi, že jako vždy nejspíš bude chtít fotit průvod především v té přední části a pak vyběhne na schody a bude přicházející dav fotit shora, takže mi to nakonec nedalo a vydala jsem se za ním. Bez oběda, bez vody a s bundou nacpanou v kabelce, ale nešť... Aspoň jsem si pak mohla všímat cestou toho, co by mi jinak uniklo.

Nicméně ještě k tomu, co bylo spatřeno na Václaváku: konflikt pseudoaktivisty Cempera s odpůrcem LGBT u koně jsem neviděla. Z celebrit kolem mne produsal akorát Pavel Novotný. A ano, evangelický kněz Vymětal... moc oveček kolem sebe ovšem neměl. Víc mne spíš zaujal postarší muž, který solitérně postával kousek ode mne. Měl na hlavě plyšový klobouček ve tvaru košíku s ovocem a po chvíli začal z batohu dolovat vlajky: nejprve izraelskou, až jsem měla chuť jásat a pomýšlela na to, že dotyčného oslovím, a pak ovšem ukrajinskou. Takže chuť oslovovat mě zase přešla a já se šla dál věnovat zírání do davu. Muž v kostýmu Sněhurky mi ovšem ze záběru utekl. No a pak už se to celé dalo do pohybu a rozjelo... vozy americké ambasády s velvyslancem, vůz IBM, Amnesty International, skupinka Zelených, Pirátů, nechyběla Antifa (růžové šátky na ksichtě jsou vskutku originální) a dokonce ani vandalská „mládež“ ze Socialistické solidarity...

K těmhle politickým a politizujícím subjektům bych chtěla říct jedno: totiž že absolutně neočekávám, že by celý ten 40tisícový dav vyjadřoval se všemi (či vybranými) uskupeními názorovou shodu. Zvlášť pokud jde o cizince... ale i tak se pro mne homosexuál prostě nerovná automaticky „příznivec Zelených nebo antifašista“. Zvlášť tedy pokud jde o cizince... Portugalci nebo Švédové se nám tu zrovna tak starají o nějakou „socialistickou solidaritu“ nebo louskají politické programy a prohlášení neziskovek. Ti lidé tam byli především kvůli sobě. A bylo tam i dost mládeže, která ještě nemá volební právo. Vidět to bylo i pak v průvodu: když třeba vůdkyně nějaké té zpolitizované skupinky začala skandovat do megafonu věci typu „stejná láska, stejná práva“, většinou se k ní připojilo skutečně jen pár nadšenců a nejbližší okolí spíš jen volalo „uííííí“ atd. a zbytek pochodoval bez nějakého dalšího zapojování se do těchto projevů.

Berte tedy nebo nechte být, stejně jako jsem to musela udělat já sama. Prostě jsem nějak zvládla jít podél průvodu, ve kterém se občas nějaký pár držel za ruce a sem tam měl nějaký kluk podpatky. Za sebe mohu říct, že větší erotické dusno ovšem bývá na kterékoli akci určené pro heterosexuály, kde se Pepík vrhá na Mařenku před zraky půlky města a strká jí jazyk do jednoho otvoru a končetiny zase jinam. Tady jsem neviděla, že by se někdo na někoho tímto způsobem vrhal. Prostě dav lidí, kteří jsou rádi, že tam jsou spolu, pokud šlo o páry nebo skupinky přátel apod. Na Letné se k tomu přidala ještě muzika, stánky s jídlem a pivem a mj. i třeba stánek, kde probíhalo vyšetření na HIV. Což mne osobně dost potěšilo, byť mi je jasné, že aby se tam vystřídali všichni zúčastnění, musely by tam těch stánků být desítky. Ale už samotný ten zájem těch lidí si tam tu frontu ve vedru vystát... protože vědí, že z nich jejich orientace dělá rizikovou skupinu, možná si i pár z nich už zažilo, jaké to je, když jim umírá nejbližší člověk... Prostě takový důkaz pokory před možným a víceméně nevyhnutelným. Kolik heterosexuálů asi tyhle testy podstoupilo taky? Já ještě ne.

Co mne ovšem zaujalo ještě víc byla poměrně značně velká přítomnost muslimů coby pozorovatelů toho průvodu. Chápejte, turisti, nikoli místní známé ksichty, které se zvládnou bratříčkovat s některými katolíky, ale s homosexuály to ještě tak dobře nejde. Takového muslimského turistu či spíše turistku, zahalenou od temene po kotníky, totiž poznáte na první pohled, a byť by to zahalení bylo sebebarevnější, proti tomu barevnému průvodu to byl kontrast prostě až absurdní a komický. Už jsem dokonce zahlédla čísi naprosto ikonickou fotku, která to ilustruje skutečně dokonale:

Vy na výběr na rozdíl od těch muslimek máte... 

Uznejte sami, pohled těch muslimek má něco do sebe. Taková všeobjímající láska a ochota ke sbratření, tolerance...

No nic. Připomeňme si raději, že islámská norma (tedy ideální stav, kterého by mělo být dosaženo) s non-heterosexuálními lidmi vůbec nepočítá. Ne zrovna malá část muslimů by tak ten 40tisícový dav bavících se lidí zcela vymazala z povrchu zemského, a to ještě nikoli humánním způsobem. Jiná je „jen“ zavírá do vězení či pokutuje za projevy non-heterosexuálního chování. S tím například nemá problém vrchní česká konvertitka a současná PR tvář muslimské komunity u nás Romana Červenková. (A nebo holt nechce dosáhnout toho „ideálního stavu“, čili ten islám chce flákat a přijde do pekla sama...) No a zbytek muslimů holt s heterosexualitou „nemá problém“... v tom smyslu, že non-heterosexuální jedince k heterosexuálnímu jednání a sňatkům donutí, ať se jim to líbí nebo ne. Na komunitní život, tedy setkávání se sobě podobnými a hledání partnerů mezi nimi, mohou muslimští LGBT rovnou zapomenout. Ostatně právě proto byl takovou hvězdou letošního Prague Pride právě vnuk herce egyptského původu Omara Sharifa Omar. Jen ti, kteří ho přivezli, poněkud falešně uváděli, že jde o „prvního veřejně vyoutovaného ARABSKÉHO herce“. To, že je Omar Sharif nejmladší Arab totiž na jeho přihlášení se k homosexualitě nemělo takový dopad jako to, že tak učinil v Egyptě, tedy zemi plné islámu v krystalicky čisté podobě (vzpomeňme jen na Káhirskou deklaraci, která se snažila zkombinovat západní pojetí lidských práv s islámem...). Tak tedy Omar Sharif prchající kvůli přihlášení se k homosexualitě z muslimského Egypta coby vizitka letošního Pride. Mám ten dojem, že tohle ti pořadatelé moc nevychytali. I když je samozřejmě dobře, že řečenému Omarovi nebyla nikde useknuta hlava, nebyl pokutován ani strčen do chládku ani mu nevybrali ženu-zahalenu a že může přijet třeba i sem k nám... 

Opravdu o tom uvažuju tak, že jestliže my máme v populaci nějakých těch 4-7 % non-heterosexuálních jedinců, tak v muslimské populaci a komunitách to bude podobné, čili jsou takto týrány miliony lidí. Není to žádná sranda, ať si člověk o homosexuálech myslí z našeho pohledu cokoliv, pořád ty lidi bereme jako lidi a obvykle jim ani nevnucujeme partnery dle našeho vlastního vkusu, ale necháme jim v tom oproti islámu dost značnou svobodu. Příšerné je na tom to, že tu máme X organizací zaštiťujících se ještě zvlášť „právy žen“, ale práva non-heterosexuálních žen (tedy lesbiček, bisexuálek a transgender či transsexuálů) v islámu jim jsou evidentně naprosto ukradená. Od těch se tedy muslimské non-heterosexuálky pomoci nedočkají. Jen ať si pod tím hidžábem ten ve skutečnosti chlap klidně trpí, a že má Aiša raději Fatimu než svého Karíma taky řešit nebudeme. „Islámský feminismus“ pro nás znamená možnost, že si ty HETEROSEXUÁLNÍ muslimky svůj šátek na hlavě nechají, a hlavně proboha nezapomenout přemýšlet nad tím, jestli má Západ vůbec nějaké právo islámu do ženských práv kecat...

Tolik tedy mé postřehy z letošního Prague Pride. Konstatuji tedy zvýšenou míru „normálnosti“ mezi LGBT a ždibec toho politického parazitismu – ono to skutečně je tak, že se na existenci lidí s jinou sexuální orientací nebo pohlavní identitou X subjektů snaží přiživit, eventuálně samotné LGBT manipuluje, slibuje jim jakési pofidérní „bezpečí“ či práva, která jim tak jako tak nikdo nebere (zvlášť v porovnání s islámem)... Mimochodem, aspoň jedna skupina lidí je před konverzí k islámu ochráněna, totiž právě LGBT. Pusťte si taky lesbičku do ženské části mešity a homosexuála do mužské... o bisexuálech nemluvím, ti by asi museli zůstat před dveřmi tak jako tak... no a chlap, který touží stát se muslimskou ženou... z téhle představy by se asi i ctihodný pan Sáňka orosil víc než z té, že nějaký ze svěřenců touží po jeho zadku. I když co, ovlivnit to samozřejmě nemůže tak jako tak.  

P.S.: záměrně sem nedávám svůj postoj k případným adopcím dětí homosexuálními páry. Ten se ani po Pride nezměnil a zůstává spíše negativní. 

"Prostě láska" made by HateFree Houdek

Achjo. Já vím, věnuju mu možná víc pozornosti, než by si kvalita jeho práce zasloužila. Na druhou stranu, nedobrovolně ho sponzoruju z daní, tak snad ještě můžu k výsledkům jeho práce něco říct...

K věci: Hate Free Culture skrze svého šéfa Lukáše Houdka pojalo tentokrát přepěkný úmysl ukázat těm ohavným a nenávistným Čecháčkům podstatu citu nejposvátnějšího, totiž lásky. I chopil se řečený Houdek svého nástroje (foťáku, vy čuňata!), před něj strčil několik párů figurantů z jím preferovaných skupin a pro méně chápavé Čecháčky dodal ještě hlubokomyslné komentáře, co prý na sobě vzájemně oni členové páru milují, čili co je zaručeně „prostě láska“ a zaslouží si růžovou Hate Free nálepku.

Nu a tak to tedy máme. Až se z toho jednomu brejle zapotily... Co je tedy „prostě láska“?

• Když Pavel Vítek s Janisem Sidovským sklízejí přerostlé cukety.
• Rozkydnutá Bára Hrzánová s kýmsi u stolu.
• Když František Kostlán se svou ženou griluje maso.
• Honza Bendig s přítelem a dvě štěňátka v jejich náručí.
• Rehabilitující vozíčkář a jeho fyzioterapeutka.
• Žena ženě lakující nehty na nohou.
• Žena sledující, jak se její partner koupe ve vaně.
• Dvě ženy s dítětem na piknikové dece (lesbický status a vztah deklarovaný v komentáři).

No zkrátka řeknu vám, že tyhle prapodivnosti jsou svým vyzněním hluboce pod tím, když si prezident Zeman na chalupě na Vysočině vytáhne gumový člun na rybník a vyvalí do něj pupek. U toho snad nikdo aspoň nepřemýšlí, že to znamená něco jiného než to, co fotografové zachytí, totiž odpočívajícího člověka.

Dalo by se k tomu napsat mnohé, pokusím se to tedy aspoň nějak zkrátit. Bavím se například představou, že s těmi fotkami běžel Houdek za svým vrchním šéfem, tedy Dienstbierem... „jo, ten Sidovský s cuketama je dobrej, toho tam dej...“

Co však člověka trkne na první pohled je to, že jde zas a pouze jen o oslavu určitého typu sexuálního jednání (bez ohledu na přítomnost sexuálních minorit). Všechny ty fotky tak jsou jednokopytózně SUBMISIVNÍHO charakteru. Žádná rozmanitost, všechno takhle hezky ňuňaté... štěňátka, děťátka, chlap ve vaně... no dobře, možná ty obří cukety a pivo, které popíjí Aleš Cibulka mají evokovat maskulinitu a jakous-takous dominanci...

Každopádně za mě tedy v tomto směru obrovské FUJ.

Vysvětlím: nemám nic proti tomu, aby si dotyční zobrazení takovýmto nebo jiným způsobem projevovali lásku. Je to jejich SOUKROMÁ věc. Což je ovšem právě ten průšvih: tady to soukromé NENÍ. A kdo z těch, co se na to dívají, se s něčím takovým bude moci identifikovat? Komu to chce Lukáš Houdek strkat před oči? Těm, kteří preferují trochu víc dynamiky v sexuálních a partnerských vztazích? Což znamená dominantním mužům a dominantním ženám? Dělníkům od mašin, ukřičeným učitelkám, prodavačkám koukajícím na Ordinaci... zkrátka tomu ohavnému plebsu, z jehož daní žije, bez jehož existence a poskytovaných služeb by se neobešel a který zřejmě chce takovými fotečkami k něčemu převychovat? Má to teda někdo nápady... a to nemluvím o té části společnosti, která má tu sexualitu posunutou do ještě „divočejších“ poloh a „prostě láska“ pro ni je třeba i ten bičík a pouta v ložnici... co ti si tak na grilujícím Kostlánovi mají vzít, to je mi vážně záhadou.

Holt pokus o definici lásky s jednoznačným politickým podtextem opět skončil jako parodie a karikatura... a jak by také měl skončit jinak?

Je mi to opravdu trapné, když na ty fotky tak koukám. I vůči jednotlivým aktérům těch fotek. Bára Hrzánová... její vlastní táta byl natolik sexuálně dominantní, až si přivodil smrt pádem poté, co šplhal za svou přítelkyní. Kostlánovi jsou na fotce jen proto, že jsou Romové. Jako by snad láska mezi Romy vypadala právě takto... stačí mi přitom vykouknout z okna a mám to v přímém přenosu v trochu jiné podobě, a pozor, i v rámci všech věkových generací, obvykle i s patřičným zvukovým doprovodem - „prostě láska“ tady zaplnila dětské hřiště a „prostě láska“ tu v podobě romské mládeže posedává na plotě opodál ve smíšených skupinkách na dokřik od rodičů. Když Honza Bendig soutěžil v SuperStar, každý se s odpuštěním p..u staral o jeho etnicitu, natož orientaci, fandilo se mu coby zpěvákovi (a bez toho, aby mu fandili právě BÍLÍ, by se nedostal tak daleko) – po opuštění soutěže šel zpěv kamsi stranou a za Honzu asi zpívá barva pleti a přirození. Škoda, byl dobrej. (A opět si představuju, jak Jirka Dienstbier zálibně hledí na jeho fotku s čivavou...) 

Mimochodem, právě s Honzou Bendigem mám spojenou ještě jednu věc, která tak nějak zkombinovala obojí, sexualitu i příslušnost k romské komunitě: na festivalu romské kultury Khamoro tuším z roku 2012 Romové předváděli, jak vypadá romská svatba, a byl to právě Honza Bendig, kdo tam vystupoval v roli zpívajícího HETEROSEXUÁLNÍHO ženicha opěvujícího svou prsatou nastávající, které "svatební hosté" do výstřihu dle jakési tradice cpali bankovky... To už najednou není "prostě láska"?

K islámistické konvertitce Kateřině Richterové se snad nemá cenu vyjadřovat. Holt muslimské komunitě došly modelky... nebo spíš sami muslimové (zejména ti, kteří třískají konvertitky a jiné manželky hlava nehlava) o Houdkovo fotosession asi nemají zájem. I to je konec konců „prostě láska“. Nebudeme si nalhávat, že tomu tak není, když už jsou tyto informace i ve veřejně dostupných oficiálních materiálech, určených primárně pro ministerstvo vnitra. A vůbec, pokud jde o muslimy, „prostě láska“ je i to, když turecký velvyslanec poštěkává po Kláře Samkové a nazve ji „osobou“. Každopádně žije-li tu nějakých 3000+ muslimů (oficiálně), asi vážně není dobrý nápad propagovat je stále stejnou skupinkou dvaceti lidí, z toho deseti konvertitkami. (A opět mám za to, že českým řidičům tramvají a paním za kasou v supermarketu je kulové po tom, jak se pan Gamal rozhodl své Kačence projevovat „prostě lásku“... což bohužel pak odnášejí i ty týrané muslimky, kterým jen tak někdo z toho pekla nepomůže. Ale tak hlavně že Kačence se u té vody s mužíčkem sedělo hezky...)

Filip Jankovič... pamatuju si začátky jeho kariéry deset let zpátky, Weird Al Yankovic nás s tehdejším přítelem dost pobavil. Ovšem politicky angažovaný a socialistickému režimu poplatný Filip už jaksi přišel o veškerou non-konformitu, nepomůžou ani ty podpatky, co nosí... 

Ještě jednu fotku z toho panoptika příšer a politicko-uměleckých mrtvol zmíním: toho vozíčkáře, zřejmě s nějakou obrnou nebo jinou poruchou postihující neuromotoriku a stav končetin. Vyfocená je tak blbě, že jsem na ni musela civět snad pět minut, než mi došlo, že klučina reprezentuje ty vozíčkáře a handicapované vůbec, vozík je strčený stranou a z člověka v rehabilitační síti člověk prostě nepozná, o co go... nicméně to není to hlavní. Stojí tam u něj jakási žena, kterou jsem odhadla na terapeutku, nikoli přímo na partnerku dotyčného... i když, kdo ví. A že prý „prostě láska“ v tomhle případě je, když ona žena „miluje, jak ten postižený má nadhled“ (míněno asi ve vztahu k onomu zdvihadlu)...

Mno. Žila jsem s těžce handicapovaným rok a půl. Dle tohoto schématu by „prostě láska“ v našem případě vypadala nějak ve stylu „miluju, když mě vodíš po Penny marketu a necháváš mě luštit písmenka na obalech zboží“, popřípadě „miluju, že si sám zvládneš dát prádlo do pračky“. Hm, smůla. My měli sex...

… přičemž některé praktiky by asi Houdka a jeho věrné uvedly do komatózního stavu... holt nejenom prsa nebo zadek mohou fungovat jako sexuální fetiš...

Že ten handicapovaný partner byl o 18 let starší než já a byl v poněkud zanedbaném fyzickém stavu, čili že jsme jako pár nevypadali jako ze žurnálu, už asi nemá smysl uvádět, když je Lukáš v bezvědomí i tak. Nebo že „prostě láska“ znamenalo to, že jsme se mačkali v přeplněné třicetimetrové garsonce, pod jejímiž okny pořvávala ta méně civilizovaná část romské populace. Kvůli které mimochodem zavřeli prodejnu potravin, kam onen handicapovaný zvládnul bez doprovodu chodit sám... čili „prostě láska“ pak znamenalo to, že nákupy coby na vidící přešly na mne. Jinak mám „prostě lásku“ u handicapovaných definovanou třeba v podobě strýce, pochodujícího po bytě s hadičkou od kyslíkového přístroje v nose, zatímco o většinu domácnosti se stará teta (a ano, ono tam ten sex bude nejspíš v nějaké podobě taky, zvládli zplodit tři syny...). Nebo když moje vlastní máti nehledí na bolesti zad, rukou a nohou a vezme do ruky hrábě a letí sušit seno a postarat se o králíky... zatímco otec ji na oplátku pak několikrát týdně vozí na kapačky proti chronické bolesti... „prostě láska“...

Opravdu tuhle manipulaci s handicapovanými nemusím. Zato tady musím dát asi za pravdu tomu chudákovi Hrebenarovi: ono totiž ne každý handicapovaný je vždy sluníčkově naladěn. „Prostě láska“ pak znamená i to, že to s ním ten milovaný a milující musí vydržet i v dobách, kdy je handicapovaný nebezpečný sám sobě i okolí a v těžké depresi, nebo když kvůli němu ten pečující přijde o práci, aby se o něj mohl starat, a je v depresi sám... „Prostě láska“ je, když máma vyměňuje vlastní nemohoucí mámě podělané plíny. „Prostě láska“ je vyhádat si pro handicapovaného člena rodiny u posudkáře aspoň nějakou kompenzační pomůcku nebo u doktora lázně, mrznout s ním na zastávce, než přijede autobus...

No a abychom ty Houdkem preferované skupiny trochu vyvážili: „Prostě láska“ je, když rodiče berou své děti každou neděli do kostela na mši. „Prostě láska“ je, když je berou na výlet po českých památkách. „Prostě láska“ je, když maminka pro dceru dává dohromady tradiční kroj v ceně za statisíce. „Prostě láska“ je, když se obyčejný Pepa v sobotu dopoledne vrtá v autě a Maruška před něj v poledne postaví dobrý oběd. „Prostě láska“ je, když Maruška ví, že Jarda chodí ve středu večer hrát šipky s kamarády a jednou za čas na ryby, a když Jarda nechává Marušku běhat po obchodech s oblečením a klábosit u kafe s kamarádkami. „Prostě láska“ je, když spolu nakupují v Lidlu.

Už to zdá se mi karikuju taky. Ale Houdek si začal.

Proč jen se mi z toho zdá, že to nebohé stvoření nikdy nikoho nemělo skutečně rádo a nikdo neměl rád je?

A proč myslím na druhého šéfa HFC projektu Valůcha, který ze soukromé reklamky přešel k jistotě státních služeb v podobě Hate Free? Kvalita značky „bez dotací ani na slanou vodu“? Který reklamní gigant asi dnes lituje jeho odchodu?

Nic, pánové a dámy z Hate Free. Nepoučujte. Úplně postačí, když lidi necháte žít...  

P.S.: chci-li vědět, jak vypadá politicky angažovaná láska, přečtu si něco z trilogie Konec civilizace / 1984 / My, eventuálně si pustím ještě film Equilibrium. Zhruba někde tam to Houdkovo angažované umění vidím.

P.P.S.: milí Romové v nouzi, handicapovaní, uprchlíci a jiní potřební, je mi líto - Houdek & spol. ty peníze potřebují zkrátka víc než vy... a jak vidíte - zaslouží si je.

"Miluju, když přijedeš na návštěvu."
Prostě láska. 

Muslimové v kostele na katolické mši za oběti muslimského terorismu...

OK, pokusím se to vzít maximálně racionálně a nezamotat se příliš do toho všeho, co cítím, že je k tomu potřeba říct.

Kostel i katolická mše jsou konstanty mimo dosah muslimů, takže ty tu příliš rozebírat nemusím. Šlo o rozhodnutí katolické církve tuto akci uspořádat, paradoxně až poté, co byl odhlaven jeden z jejích kněží, jiní mrtví si asi pietu nezaslouží. V tomto je tedy katolická církev oproti islámu a vlastně i oproti celé společnosti (včetně sekulární české) v těžké defenzivě, resp. rezignaci na své základní poslání. Nicméně se nakonec odhodlali aspoň k tomuto aktu. Matně si vzpomínám, že jsem se loni v prosinci ještě s nebožtíkem Blokem proti islámu zúčastnila podobné akce, která ovšem měla poněkud skromnější a méně okázalejší a manifestativní charakter, konala se v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle, kam by se davy věřících tak jako tak nevešly, takže se o akci ani nezajímala média... pikantní ovšem bylo, že EVANGELICKÝ farář Mikuláš Vymětal (organizátor MUSLIMSKÉ účasti na včerejší bohoslužbě) onu prosincovou modlitbu „tajně“ monitoroval zpoza závěsu u kostelních dveří a byv odhalen, upaloval, až se mu paty blýskaly, místo aby se ke křesťanským souvěrcům připojil v ekumenické bohoslužbě. Dobré je zmínit i to, že na prosincové bohoslužbě byli přítomni ti, kteří jsou v kontaktu s křesťany islámem pronásledovanými na Blízkém východě. Nevím, zda někdo takový byl na dnešní monstrakci v chrámu na náměstí Jiřího z Poděbrad. Ovšem jak říkám, proti shromáždění katolíků za tímto účelem nic nenamítám.

Pak je tu ovšem právě onen prvek islámského a multikulturního politického aktivismu, realizovaný skrze skupinu nekatolíků, resp. nekřesťanů (také se jim dá z pohledu křesťanství říkat pohani, dají se v to ovšem počítat i sluníčka samotná - pražské kostely jinak bývají prázdné, až běda...) účastnících se těchto bohoslužeb v chrámu Páně. Doneslo se mi, že několik pražských kostelů přítomnost muslimů na svých bohoslužbách odmítlo, nepátrala jsem po tom, čím to zdůvodnili. Jen Nejsvětější Srdce Páně na již zmiňovaném „Jiřáku“ neodolalo. Vidím za tím právě nátlak bonzfaráře Vymětala, který zřejmě nemá dostatek vlastních křesťanských prostor, které by muslimům k akci nabídnul a pozval tam televizi.

Nicméně pojďme si to trochu rozebrat. Společenství osob kolem obou pražských mešit (přijměme výrazivo šéfa té druhé Badera Eknafitha z Kuvajtu, který svou mešitu má dodnes registrovanou jako jazykovou školu... aspoň víme, na čem jsme) a šéf jedné muslimské organizace konkurenčního rázu projevili zájem vyjádřit úctu obětem islámského terorismu a od terorismu se distancovat.

Kde, táži se, je psáno, že tak nutně museli učinit právě skrze účast na katolickém bohoslužebném obřadu v křesťanském svatostánku?

Samozřejmě nikde. Mohli tak učinit již dávno v rámci svých vlastních bohoslužeb v mešitách, když už je tedy mají, mohli si tam dokonce pozvat i média, obětí muslimského terorismu je k tomu snad už dostatek (a kdyby jen terorismu)... Mimochodem, silně pochybuju, že by na běžnou katolickou bohoslužbu byla BEZ ÚČASTI MUSLIMŮ zaměřena taková pozornost médií.

Šlo tedy evidentně o výměnný obchod. Muslimští aktivisté z mešit a sluníčkáři s sebou přivedli kamery a mikrofony, čímž se do médií dostali i modlící se katolíci, se svou značně nepevnou pozicí ve společnosti (církevní restituce už zas jedou v médiích co týden) a vnitřními rozkoly jedoucími na rovině Duka – Halík.

No nic. Tak tedy – muslimsko-sluníčkářský aktivismus s cílem dostat muslimy do kostela před kamery. Pieta ze strany muslimů přítomna nebyla – pusťte si ta videa z akce znovu. Všichni do jednoho se tam chovali jako filmové hvězdy na červeném koberci. Ty široké úsměvy, to teatrální bratříčkování se s nemuslimy, Bader s pravděpodobně nabarvenými vlasy i vousy, Vymětal hrající svou obvyklou roli „pokorného křesťana“, ovšem dostatečně se zároveň vystavující před kamery, muslimky uvazující si svůj šátek...

Tady bych se chvíli ráda zastavila, protože se tím teď zaobírám i jinde. „Muslimky uvazující si svůj šátek.“ Nebo ještě lépe řečeno: české konvertitky k islámu. Obvyklá PR součást mešit. Známé tváře, a teď nemyslím jen Romanu Červenkovou. Oddělení pro styk s veřejností, okázale demonstrující zpod hidžábu své islámské štěstí, často i s malým muslodítkem při sobě. Musím ovšem trvat na tom, že právě konvertitky nepředstavují umírněnou součást islámu. Což je o nich i známo a média si toho kupodivu všimla třeba v případě té Romany, která chca-nechca musí coby muslimka souhlasit s trestem za veřejné projevy homosexuality, včetně vězení nebo kamenování. Potřebuje-li mešita něco pozitivně odprezentovat, vždycky tam budou tyto ženy. Ty, které dodržují pravidla islámu mnohem důsledněji než rodilé muslimky... které tu ovšem taky žijí, jen pro mešitu nemají takový význam při dosahování politických cílů. Co s muslimkou, která se nezahaluje a třeba ani do mešity nechodí... ta sotva udělá něco pro ty, které se zahalovat chtějí. A samozřejmě: hovořilo se o tom, že na akci byli MUSLIMOVÉ. MUŽI. Byli? Kromě zmíněných (Bader, Abbás, Sáňka)? Pár ano, ale evidentně jim jmenovaní nevadí. Jeden tedy lže v otázce mešity nemešity, druhý je tak bigotní, až z toho má modřinu na čele, třetímu z mešity policie tahala ilegály už předloni. To nevymyslíš.

Byla tam i další součást představení, krom havloidního svíčko-srdce a lidského řetězu. Všiml si někdo, co muslimky před kostelem rozdávaly? Ano, čistě náhodou šlo o mešitou vydávané propagandistické brožurky o islámu. Na PIETNÍ AKCI za KŘESŤANSKÉ MRTVÉ si skupina těchto osob dělala vlastní promo. Něco na způsob toho, když se celebrity z Hollywoodu fotí před plakátem svého nejnovějšího trháku.

Ovšem buďme rádi, protože právě k obsahu těchto brožur můžeme přejít. Mám je tu už z dřívějška, takže jsem napřed. Je vcelku lhostejné, které zrovna na místě rozdávaly, obsah je občas v některých pasážích totožný. „Lidská práva v islámu“ nicméně potěšila, advokáti na tento text mají poměrně jasný názor... Pravděpodobně tam byl materiál zaměřující se na pojetí ženy v islámu v porovnání s křesťanstvím (a judaismu). Velmi doufám, že si ho přítomní katolíci přečetli aspoň po bohoslužbách. Před nimi to evidentně nikdo neudělal – to, co je uvnitř, by totiž sotva kterého křesťana nechalo chladným. A je to zároveň to, kvůli čemu celý tenhle blog píšu: definuje to vymezení se muslimů vůči křesťanům – MUSLIMŮ, nikoli ISLAMISTŮ nebo TERORISTŮ. Je potřeba se zkrátka seznámit s tím, jak TAKZVANĚ UMÍRNĚNÍ muslimové křesťanství vnímají a proč tedy pro ně účast na katolické bohoslužbě měla veskrze pozitivní efekt, krom již zmíněných světských kamer. Pojďme tedy na tu islámskou teologii a la promo brožury:

Muslimové se akce zúčastnili jako muslimové. To dá tak nějak rozum, že. Jak jsem zmínila, nese to s sebou to, že se přítomné muslimky důsledně vizuálně odliší od nemuslimek skrze zahalení. To je základním významem zahalení v islámu, tedy spolu ještě s jednou věcí: zahalením muslimka sebe sama identifikuje jako ženu. Má to opodstatnění především v hadísech, tedy vyprávění o skutcích Proroka, který důsledně trval na odlišení mužského oděvu od ženského. Nejde jen o pokrývku hlavy, všechny přítomné muslimky měly i další kus halal oděvu, který jim zakrýval obrysy těla. Tedy – amorfní a zahalené PR muslimky-konvertitky se u nás snaží cosi pozitivně reprezentovat.

V kostele. Mám dohledávat rozhovor, ve kterém se část těchto muslimských konvertitek vyjádřila v tom smyslu, že jim z těch či oněch důvodů nevyhovovalo křesťanství, mnohdy praktikované v jejich původních rodinách? Jedním z těchto důvodů bylo například to, že prý „ti svatí na obrazech pořád tak přísně koukají“... V chrámu na Jiřáku to asi nevadilo. Nejde jen o jeden rozhovor, ono diplomové a bakalářské práce, které s muslimkami-konvertitkami dělají nadšené sluníčkářky, tohle potvrzují taky. Tedy – vymezení se vůči křesťanství oděvem i slovem.

Toto ovšem ještě nesouviselo tolik s obsahem těch rozdávaných brožur. Pokusím se to nějak shrnout a nebudu se starat o to, v jakém šoku z toho laskavý čtenář může být:

• Ježíš je muslimy chápán jako MUSLIMSKÝ prorok, jehož posledním následovníkem byl Mohammed.
• Křesťanství je chápáno jako jakási forma „prvotního islámu“, ještě před samotným narozením a působením Mohammeda.
• Boží Trojici islám neuznává. Ježíš tak byl pouhým člověkem, uctívat jej jako Boha je dle islámu modloslužebnictví.
• Islámské promo brožury opakovaně zdůrazňují, že postavení muslimek v islámu je mnohonásobně lepší (jak pro ženy, tak pro muže) než postavení křesťanek v křesťanských společnostech nebo židovek v rámci judaismu.
• Něco z rodinného islámského práva: přijme-li křesťanka za muže muslima dle předepsaného islámského rituálu, její děti z křesťanského (nebo jiného) předchozího svazku jsou okamžikem tohoto sňatku považovány automaticky za muslimy (bez ohledu na jejich případný křest, natož jejich vlastní vůli).
• Křesťanka vdaná za muslima může svou víru vyznávat, ale své děti nesmí odrazovat od islámu, naopak by je k němu měla vést (od 7 let věku dítěte nad tím přebírá dohled otec, resp. muslimský otčím).
• Pokud muslimský muž svou manželku (bývalou křesťanku) přivede k islámu, získá za to u Alláha větší odměnu.
• V případě rozvodu přecházejí děti do péče otce, aby dohlédl na jejich vedení k islámu. (Chtějí-li tedy v dospělosti od islámu apostovat a stát se třeba křesťany, stojí proti otci, resp. otčímovi.)
• Dědické právo: muslim nesmí dědit po nemuslimovi, nemuslim nesmí dědit po muslimovi. (Konvertitky se tak vzdaly toho, co by jim dle našeho právního řádu patřilo. Mnohdy to jejich rodiče dokonce ošetřili i v rámci našeho práva a přímo je vydědili na důkaz nesouhlasu s jejich konverzí.)
• Zemře-li křesťan a před smrtí vysloví šahadu (muslimské vyznání víry), je to bráno tak, že mu ve vyslovení pomohl Alláh – stal se tedy muslimem a dědit po něm lze.
• Účast na svátcích nemuslimů se nedoporučuje, lze ovšem nemuslimy obdarovávat dárky v jiné dny roku, než na které připadají např. křesťanské svátky.

Uff. Myslím, že je z toho dostatečně zřejmé, za jak křesťanství nadřazený se islám považuje. Přidejte si k tomu pro větší efekt ještě celý koncept halal stravy, založený výlučně na vynucování si rituální potravy na primárně křesťanských společnostech. Nebo také forma náboženské daně - chce-li nemuslimský výrobce potravin obchodovat s muslimy, nechť si zaplatí poplatek deklarující, že jeho káfirské jídlo je pro muslimy vhodné... muslimové mu na oplátku zaplaví domácí trh svými pro muslimy vhodnými potravinami, které budou tak laciné, že domácí výrobce nakonec nemá jinou možnost než vyvážet své zboží jinam... do muslimských zemí! Nechutně obrovský byznys, navzájem se podporující a násobící s tím ropným. Doklad úžasného vztahu islámu a křesťanství, který má dnes každý ve své spíži.

Závěr? Oběti muslimského terorismu dle mého názoru nepotřebují jiné muslimy účastnící se křesťanských bohoslužeb či podobných aktivit. Nepotřebují dokonce ani svíčková srdíčka a lidské řetězy kolem kostelů. Potřebují dvě věci:

1. aby výše popsané součásti islámu zmizely,
2. aby ty celebrity z řad konvertovaných hidžábnic a jejich mahramů z vedení mešit místo těchhle show zvedly zadky a samy něco proti tomu muslimskému terorismu udělaly, nebo těch obětí holt bude přibývat... a budou to i muslimové, včetně reakcí nemuslimů na muslimský terorismus. Křesťanská společnost má spoustu přísloví a pořekadel vztahujících se k trpělivosti, od božích mlýnů přes tiché vody omílající břehy k utrhávajícím se uchám džbánů až po ozvěnu vracející se z lesa a nakonec i onu svini, na kterou se vždy vaří voda. Z toho, že si konvertitská ohidžábovaná celebrita hačne jednou před kamerami do kostelních lavic, nemá nikdo vůbec nic. (Krom pozitivně prezentovaného islámu i přes všechny výše zmíněné rozpory a paradoxy, což ale není cílem majoritní společnosti, která s islámským terorismem musí nedobrovolně bojovat.) Muslimský terorista se dřepících hidžábnic vážně nelekne, no a „umírněný muslim“ ve verzi „mešita“ to chápe tak, jak bylo již popsáno. Mám dokonce za to, že v budoucnu nás čeká možná i nějaká ta hlavička uříznutá podobné konvertované, zahalené a v kostele sedící pipeně. Tak jako padají islámu za oběť muslimové samotní už dnes. 

Nu a tomu panu Sáňkovi, který v jakémsi proslovu právě na této akci plkal něco o tom, kolik žen je prý denně v Praze znásilněno: "Nedělejte hloupého, to číslo je vyšší o počet znásilnění v rámci muslimských svazků, uzavřených mj. i ve vaší slavné mešitě. Klidně vás v rámci vašeho islámu nechám žít s ideou, že jde ze strany těch nebožaček o dobrovolný sex, jak to mají ostatně přikázáno... Ale zároveň budu podporovat každého, kdo jim je schopný z toho hnusu jakkoli pomoct. Právníky, policisty včetně zásahových jednotek, klidně i pouliční gangy nebo silné sousedy schopné vymlátit z místních muslimských sexuálních násilníků duši i s touhle částí práva šaria, která tu je realizována s vaším ctěným vědomím... Mimochodem, pod těmi rozdávanými brožurami jste podepsaný vy coby odpovědný redaktor. Riziko jste tedy znal. 

To, že jste se sám rozhodl konvertovat je vaše soukromá věc. Ale nápad, že zrovna naše země je pro islám vhodnou, asi nebyl z těch nejšťastnějších, které jste kdy dostal. Momentálně jste ve fázi, kdy svůj islám vnucujete lidem víc, než tak činí jakýkoli vyznavač jiné víry - opravdu nám tu po ulicích neběhají davy buddhistů, hinduistů nebo křesťanských mnichů v takové míře, jako se lze na ulici setkat s islámem. Připomínat vám, že jste v sekulární zemi, tedy že jinak na ulici nepoznáte, v kdo co věří, asi nemá smysl. Přesto to udělám: lidé mají právo na nevíru. Lidé mají právo celý ten váš islám odmítnout. Lidé mají právo vyznávat jiná náboženství než islám. Mají právo svou víru islámu nadřadit. Lidé mají právo neřešit, co si o nich nějaký islám myslí. Měli tahle práva dokonce ještě dřív, než jste začal ublíženecky kvičet o rasismu a xenofobii směrem k islámu. Ten kvikot jim ta práva nesebere. Ani kdybyste si ho podepřel tureckými nebo jinými jadernými zbraněmi."

Hovory H VII. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(7. část rozhovoru, který neproběhl)
___________________________________

Jak se díváte na ta uskupení, která tady v Česku bojují proti islámu? Jako třeba Islám v ČR nechceme nebo dřívější Blok proti islámu a další?

Své počáteční vztahy s IVČRN jsem už vysvětlila. Dnes znám většinu adminů té stránky a hlavní představitele spolku osobně. V zásadě jejich snahy podporuji (pokud mi zrovna neháže na facebookovou zeď nějaké info některý z méně textově zdatných adminů...) a propaguji je, kde se dá, včetně jejich akcí, občas nosím jejich placku se škrtnutou mešitou atd. Není to dokonalý spolek, má své slabiny a mouchy především v organizačních věcech, navíc v souvislosti s děním (nejen) v Bloku proti islámu prošel určitými otřesy a musel se se vzniklou situací vyrovnat. Nevidím ani do všech aktivit, které podnikají, což je ovšem dobře, uvědomuji si bezpečnostní riziko, kterému vystavují sebe i další. Poznala jsem, že mezi nimi jsou nesmírně inteligentní, schopní a aktivní lidé, z nichž některé počítám mezi své blízké přátele. Pak jsou tam samozřejmě i ti, se kterými v kontaktu nejsem nebo jen velmi vzdáleně a zprostředkovaně, občas se mi na nich něco nelíbí... ale věřím těm, kteří je znají a pracují s nimi více, že dělají to, co je potřeba.

K Bloku proti islámu: byla jsem od počátku jeho členkou, a to pražské divize. Bohužel zrovna ta svým naprostým amatérismem, politikařením, leností a neschopností, to vše situováno do jejího vedení, byla odsouzena k naprostému zániku prakticky od počátku. Už v září loňského roku jsem proto zvažovala přesun do brněnské divize. Ovšem vyčkávala jsem, a nakonec mne události předběhly. Poslední aktivita, které jsem se v rámci Bloku proti islámu zúčastnila, byl prosincový volební sjezd, resp. setkání pražské divize týden poté. Pak ty vztahy mezi mnou a vedením divize byly už jednak vyhrocené, jednak v podstatě nenabízeli žádné aktivity, kterých se člověk měl účastnit a které by měly smysl, pokud zrovna nechtěl dělat kamelota stranického tisku Úsvitu. Což jsem nepovažovala za vhodný způsob boje s islámem. Vedení divize tedy chvíli naoko zuřilo, vypustilo mým směrem pár pomluv a výhrůžek, ale záhy mělo zcela jiné starosti, které pak vyvrcholily oním teatrálním odchodem ze sjezdu, na kterém byl následně celý Blok rozpuštěn. Tam jsem ovšem přítomna nebyla, ovšem vzhledem k tomu, že mne nikdo nevyloučil, dá se říci, že jsem byla členkou až do úplného konce. Blok proti islámu byl ovšem jen spolkem pro obsazení kandidátek Úsvitu, důsledkem čehož teď je, že stávající Úsvit obsazuje kandidátky, jak se dá, a klidně se spojí i s člověkem odsouzeným tuším na osm a půl roku. Ovšem Úsvitu nikdy nešlo o nikoho a nic jiného než o Úsvit a jeho jednotlivé členy, čistě levicová strana, zvláště pokud nemá problém s něčím takovým, jako je zapsání České suverenity na své kandidátky a komunisti v řadách Úsvitu taky nevadí. Jsem ráda, že už tohle vím a nemusím s tím mít nic společného, mé zájmy by to tak jako tak nehájilo. 

Vadí vám něco na hnutí Islám v ČR nechceme?

Mělo by? Jak jsem psala, možná věci související s organizací aktivit či realizací jednotlivých nápadů, občas je u nich vše na dlouhé lokte, jsou ochotni se dohadovat o něčem, co je úplně jasné a hlavně to nesnese odkladu. Ale to si musejí uvědomit sami, co s tím dál.

Jinak tedy nejde o hnutí, ale o zapsaný spolek. No a mám ten dojem, že se mne snažíte dotlačit k tomu, abych se distancovala od diskusí, probíhajících na facebookových stránkách spolku. Což mne ani nenapadne. Já příspěvky uživatelů facebooku na tamní zdi neřeším. Málokdy si ty diskuse tam vůbec čtu celé, leda snad když jsem autorkou nějakého článku, který IVČRN sdílí, a kdy musím odpovídat na případné dotazy, přikládat další odkazy atd. Takže jestli čekáte zalamování nad každým, kdo tam napíše „já bych ty muslimy střílel“, tak se nedočkáte. Jednak se mnohdy těm emocím nedivím, je to pro mne běžná reakce na něco skutečně otřesného (nemohu za to, že nám to islám servíruje v takových kvantech). Jednak nemíním řešit každého pisatele zvlášť, tím spíš, že může jít o falešné účty provokatérů snažících se IVČRN poškodit. Stačí mi si vzpomenout, jak jste se tam svého času projevili vy, po upozornění, že se tam takto chovat nebudete, jsem ovšem byla zablokována já na VAŠICH stránkách, čemuž se dodnes řehtám. Holt jste předvedli, jak se to nemá dělat - když si nemůžete cenzuru vynutit u druhých, aspoň jim ukážete, jak to „umíte“ vy. Tudíž vám podobně orientovaní jedinci jsou na stejném stupni vývoje a řešit výkřiky do prázdna, pocházející pravděpodobně od nich, smysl nemá. Dokonce ani když chodí na IVČRN v celých hejnech s představou, jak nenápadní jsou. Takže fakt ne, řešit tato vyjádření nebudu, dokonce ani kdyby pocházela od bůhvíjakých skutečných grázlů, rasistů, neonacistů atd. Já navíc jaksi nejsem adminem tamních diskusí. Ještě k těm autorům „radikálních“ výroků na diskusích IVČRN: jestliže si umím představit, že mezi mnou a potenciálním muslimským útočícím radikálem v budoucnosti může stát právě třeba i ten autor bůhvíčeho kdesi na facebooku, klidně i v kanadách a schopný používat zbraň a eliminovat útočníka, pak mi nezbývá, než tuto situaci přijmout jako reálnou. Vy si samozřejmě vybírejte po libosti, že o záchranu zdraví, života a majetku od „neonácka“ či „fašisty“ nestojíte, jakož i o krevní transfuzi od něj. Přece vám nebudu stále říkat, co máte dělat.

Když jeden sluníčkový obrázek hovoří za vše...

Ach jo. Jako bych nepsala tisíce komentářů o tom, jak sluníčka myslí... Oni jsou s to to takovýmito cintáty ještě potvrdit. Ale aspoň má člověk jistotu, že jim nic nedluží a že nemusí chtít být za každou cenu jako oni... konec konců, nikde není psáno, že následujících několik desetiletí musíme přežít opravdu všichni. Nechybí-li mi "Prcie", pravděpodobně nebudu postrádat ani násobky takových "Prcií". A že bych se jejich útokům nedokázala ubránit? Pche. 

A ano, ach, pravděpodobně jsem nacionalistka. Moje hrdost na to, co u nás máme funkčního a kvalitního a jedinečného, stejně jako na ty, kteří to přímo či nepřímo vytvořili, totiž dosahuje občas skutečně enormních rozměrů... bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Jsem hrdá na to, že mohu být potomkem takových lidí, kteří obětovali svou energii, čas, peníze, zdraví a mnohdy i život za to, aby tu bylo to, co teď máme. Rozhodně ty kvalitní věci u nás neberu jako samozřejmost, tím méně jako "nárokové". A ano, právě proto se o ně odmítám dělit za každou cenu s každým, na koho se mi právě ukáže, že je pro to vhodným. Možná právě v tom je i skryto ono "vy jste nedokázali nic" - hodlám totiž dokázat minimálně to, aby to, co je tu vytvořené, přetrvalo pro další generace. Tak jako to dělali ti před námi - holt je to dnes tak, že oni bojovali s nacismem a komunismem a my budeme se sluníčky a migranty všemožného a nemožného původu. Co se dá dělat, ani naši předkové si to nevybrali dobrovolně. Nicméně to ustáli a nám nezbývá taky nic jiného. Selhání je nepřípustné. 

Dá se něco napsat k tomu "nenávidět lidi, které jste nikdy nepotkali"? Inu, v první řadě je to nelogický manipulativní blábol, velmi průhledně nutící lidi k sebenenávisti a následně jakémusi "placení odpustků". Jaksi totiž nelze potkat všechny lidi, které dle sluncat máme povinně milovat... včetně sluncat samotných. Ale dobrý. Doteď jsem s tím zvládla fungovat vcelku dobře, nemyslím, že bych cítila nenávist k obyvatelům Plzně jen proto, že jsem nikdy nebyla v Plzni... holt logika sluncat je někdy těžko uvěřitelná, natož aby byla realizovatelná v praxi. 

Budu-li dál přemýšlet, zda cítím "nenávist k nějakým lidem", notabene na základě toho, že jsem jaksi "naopak" na něco velice hrdá... Eeeee, asi ty moje emoce taky takhle nefungují. Co primárně vadí, je určitý SYSTÉM... myšlení, jednání, vztahů k druhým i sám k sobě. Jednotlivci i skupiny jsou jen jeho nositelé a šiřitelé. Nevidím důvod, proč bych měla podporovat neživotaschopné a zhoubné systémy a ideologie. Tudíž se ode mne podpory nedočkají ani jejich nositelé - opět bez ohledu na jejich kvílení a hysterické a agresivní vydírání. Naopak podpořím to, co považuji za přínosné a potřebné. Na rozdíl od sluníček tu nejsem od toho, abych nějak přímo vychovávala dospělé. Jinými slovy: rozhodneš-li se začlenit se do nějakého neživotaschopného, zhoubného a škodlivého proudu, systému či ideologie, jsi rovněž sám plně zodpovědný za svůj další osud. Nehodlám ten svůj spojit s tvým a nést následky tvých omylů. 

Bohužel je zatím náš systém k takovým neživotaschopným proudům velice benevolentní, což následně láká další neživotaschopné. Ono to ovšem vážně musí být hrozný život, když je člověku -náct nebo 20+ a ví, že jediné místo, kde se může nějak realizovat, jediný kariérní postup, který ho čeká, je v nějaké neziskovce, se stovkami podobně postižených a perspektivních, kteří nejsou spolupracovníky, ale v první řadě konkurenty na stejnou židli... neprodukovat vůbec nic, jen si do CV moct napsat, že jste v tom a tom roce byli tam a tam (opět se stejně postiženými neproduktivními konkurenty)... Dá se pak chápat, že tihle lidé na sebe opravdu hrdí nejsou. A že jim vadí každý, kdo ten život žije jinak. Byť by to byla "blbá" prodavačka v supermarketu, která domů může odejít aspoň s pocitem, že ten den obsloužila X zákazníků, kteří díky její práci mají oběd nebo večeři a ona sama si za ni zaslouží svou mzdu. Nebo automechanik, instalatér, pošťačka, baba za přepážkou v bance... Cítíte ten rozpor? Vědět, že budu X let studovat, přičemž nebudu ani zdaleka během studia finančně soběstačný (a navíc se mi doba studia nebude počítat na důchod), že bych měl po vystudování být s tím titulem braný jako nějaká "elita"... jenže ti instalatéři, prodavačky a uklízečky budou stále bráni jako ti "důležitější", protože bez nich to prostě nejde bez ohledu na to, jak moc jsou gramotní nebo ne... a hlavně to o sobě VĚDÍ... 

Psala jsem už dřív o dalším pozadí toho všeho. O tom, jak tenhle potěr pochází z rozpadlých rodin, případně z rodin někdejších soudruhů (ani v jednom případě nelze hovořit o nějaké "hrdosti" nebo sounáležitosti s lidmi kolem). Akademiky středního věku, kteří tomu potěru dělají školitele, můžeme do toho proudu neživotaschopných taky zahrnout, sami jsou takovými zombie závislými na existenci svých neperspektivních a nic neprodukujících oborů (a taky to o sobě vědí, ba co více, vědí, jaké to je žít s tímhle vědomím cca 30 let). 

Kolegyně mě teď navedla na ještě další skupinu sluncat. Takové ty dle ní "užitečné idioty", kteří stojí mimo systém oněch neziskovek a štědře dotovaného akademického prostředí a pouze sluníčkově přikyvují. Co za nimi stojí, když ne ekonomické motivy? Podle mě strach a nezodpovědnost, nesebevědomí stejně jako u prvního druhu sluncat. Oni jsou ochotni všechny ty "sociology, kulturní antropology, absolventy humanitních, blízkovýchodních a afrických studií atd." skutečně uznávat jako elity a dát jim tak jednak pocit legitimity a "potřebnosti", jednak jim svěřit část moci a tudíž i zodpovědnosti za sebe sama. Dle nich ten "odborník" skutečně dokáže jakéhokoli migranta začlenit do jakékoli společnosti... protože je přece "odborník" a má na to školy. Navíc se tato nesebevědomá slunka snadno nechají zastrašit právě těmi radikálními a "potřebnými" - "koukej se k nám přidat, nebo ti vsugerujeme, jak jsi nenávistný a xenofobní a budeme tě za to trestat!". Někomu stačí počmáraná fasáda domu nebo výkaly rozmazané po zvoncích, aby jeho hlas umlkl a dotyčný rezignoval na svá politická práva v souladu se svými vlastními názory a svědomím. "Když budu hodný, nebudou mě moct zařadit k tomu Konvičkovi nebo té šílené Samkové a nechají mě na pokoji." Samková ovšem nikdy nikomu po baráku nečmárala a Konvička po nikom nevřískal "táhni, nácku", že... o hořících autech a do modra ztřískaných stovkách policistů raději nemluvě (německá to realita dnešní doby a důkaz, jak to sluncata myslejí upřímně).

Krátce řečeno: tohle nejsou sluníčka v pravém slova smyslu, ale v první řadě srabi. Nepoužitelní pro to, co nás nejspíš čeká, tak jako tak. Ale mohou zmizet do historie aspoň s pocitem, že zkusili být "hodní". Voda, do které už byli hozeni, aby aspoň zkusili pár temp, se jim asi stále zdá málo mokrá, proto ani nevolají po tom, aby jim někdo hodil záchranný kruh, spíše chtějí, aby záchranné čluny vypluly směrem od nich, protože oni jsou na tom přece dobře... 

Co napsat závěrem? Hlavně asi to, že jsem nesmírně vděčná za veškerou tu vzájemnost a solidaritu, která mezi nesluníčkovými lidmi i přes všechno sluníčkářské kvílení o opaku je. Ono kdyby totiž nebyla, nefunguje tu už vůbec nic a na nic se nedá spolehnout. Myslím, že si sluníčkových keců obecně nemusíme všímat. Nemusíme se nechat vnutit do pocitu studu za to, že jsme se nenarodili někde v zemi písku a kamení, kde každé ráno vříská muezzin svolávání k modlitbě. Můžeme být v klidu dál rádi za to, co tu máme - rozvinutou infrastrukturu, služby a zdravotní péči dostupnou prakticky všem, možnost vzdělávat se a realizovat v zaměstnáních, která přinášejí skutečný a hmatatelný užitek, vědomí, že můžeme po práci smysluplně trávit volný čas a nikdo nám do toho nekecá...

No a sluncata můžeme dál nechat žít v nehezkém vědomí, že například rozbolí-li je náhodou zuby, velmi pravděpodobně se dostanou pod ruku nějakému "náckovskému" zubaři... a ten už si bude vědět rady. Nechává mne to vcelku v klidu a ráda dotyčného dentistu potkám na nějaké nechutně "nacionalistické" akci, popřípadě na nějakém českém či moravském hradě nebo zámku, kam si vyjel na výlet místo přežvykování fermentované sóji a posílání svého "zbytečného" oblečení kamsi do řeckých táborů pro "uprchlíky". 

Jak Samková ve Sněmovně islámu zmar a zkázu předpověděla

… a islámoklastka měla tu čest být u toho, sluší se dodat...

Uffff. Celé tělo po tom náročném dni ještě bolí a v hlavě se míhají vzpomínky. Leč co naplat, takovouto historickou událost je zkrátka nutné zaznamenat i z pohledu zúčastněné pozorovatelky. Pochopitelně se to neomezí jen na dvouřádkový titulek ve smyslu „Samková přirovnala islám k nacismu → turecký velvyslanec odešel ze sálu“. To ani dost dobře nelze – na islám mám v tomhle směru názor stejný, takže není nic, co by mě na tom mělo vzrušovat, no a reakce ctěného velvyslance byla právě v návaznosti na tento názor naprosto stereotypní, a tudíž očekávatelná. Tím spíš, že nešlo o ZVANÉ velvyslance, ale o REGISTROVANÉ. Ano, čtete dobře, na akci pozváni nebyli, což sami pořadatelé několikrát zdůraznili i v průběhu samotné konference na téma „Máme se bát islámu?“. Nejspíš došlo k tomu, že si info o pořádané akci předaly Jejich Excelence nějakou vnitřní poštou, popřípadě v naší mírumilovné mešitě, a vahou svých excelentních autorit se pozvali, tedy registrovali jako HOSTÉ, sami, aby nad akcí nikoli převzali záštitu (o to ani žádáni nebyli, což jistě některým z nich muselo hýbat žlučí samo o sobě), ale aby aspoň vzbudili zdání, že mají nějakou kontrolu nad tím, jak se u nás o islámu komunikuje. No, nevyšlo to zrovna dle jejich představ... islámkovi a Allážkovi s Mohamedkem bylo ublíženo tak, že některým z nich nebylo lze vydržeti s domnělými „útočníky“ (ba dokonce útočnicí!) v jedné místnosti. Nutno dodat, že jaksi nikdo v sále nevolal, aby se dotyční vrátili zpátky. Ale nepředbíhejme událostem a vezměme dění hezky popořádku.

Když se to tak vezme, všechno do sebe ten den úžasně zapadalo a přinášelo překvapivě pozitivní i vtipné momenty. Už jen samotné setkání s jedním z hostů pozvaných na akci, na kterého jsem se já osobně těšila celý ten téměř půl rok, co jsme se neviděli, bylo moc příjemné. Tím spíše, že se to neslo v humorném duchu, kdy jsme se nejdříve odebrali do McDonalda milého hosta po ránu vycpat nějakou tou slaninkou, aby byl pro nadcházející akci dostatečně haram, tedy nečistý. Takto „vybaveni“ jsme se pak přesunuli před budovu sněmovny a se zájmem pozorovali přibývající hloučky lidí ve frontě mířící na tutéž akci jako my. Zejména tzv. prominentní hosté a účinkující nás bavili. Nejprve dorazil pan Muneeb Hassan Alrawi, předseda to brněnské muslimské obce. Vesele nás pozdravil, s kolegou i islámoklastkou si potřepal pravicí (sic!), a jelikož s naším hostem sdílí stejnou lokalitu, vzájemně si potvrdili nějaké další setkání u nich v mešitě (pozn. autorky: nevím, čím to je, že po skončení akce se už toto pozvání neopakovalo... :) ). Následně auto dovezlo zástupce ombudsmanky pana Stanislava Křečka, mezitím se mihlo několik exoticky vypadajících velvyslanců či úředníků z ambasád, načež do Sněmovní ulice dorazil i senátorský zástupce Severočechů, totiž pan Jaroslav Doubrava. Kolega se k němu lehce ironicky točil s na pozdrav napřaženou pravicí, ale ouha, byl odsunut až na druhé místo slovy páně Doubravy, ať nepředbíhá – bylo totiž nutné nejdříve pozdravit ISLÁMOKLASTKU coby ženu! Rozkošný moment, zvláště když jsme pak panu senátorovi vyjevili, že čekáme na příjezd královny dne, totiž Kláry Samkové. :)) Nicméně pan senátor překvapil, neprotestoval, naopak vyjádřil již na dálku řečené Samkové svou plnou podporu, načež nám slíbil, že nám v sále podrží místo.

Královna show měla klasicky pár minut zpoždění, pročež jsme se s kolegou probili do sálu bez ní. Sál s názvem „státní akty“ je pěkný, jen měl kolega nějaké poznámky k výzdobě sestávající z jakýchsi skleněných rampouchů v kombinaci s přítomností zmíněných velvyslanců a jejich možnými explozivními reakcemi na následující dění... Nicméně jako slušný Moravan laskavě pánům ambasadorům přenechal židle vpředu, označené papíry se jmény, a sami jsme se jako ponížení káfiři (nevěřící v islám) odplížili dozadu k p. Doubravovi. Trestem za to nám byla blízkost tlumočnické kabiny a z ní vycházejícího neustálého huhlání. Postupně se ovšem v sále objevovaly další zajímavé tváře politiků i jiných osobností. Dopředu se například zřejmě vzhledem k výšce uchýlil poslanec Marek Benda. Seděla tam i paní Miroslava Němcová. Míhal se tam poslanec Jaroslav Foldyna. Těsně po zahájení dorazila i poslankyně Semelová. A pochopitelně byl impozantní pohled i na samotné pódium s účinkujícími panelisty. I když v několika případech tu impozantnost zajišoval pouze velký státní znak na zdi. Nebudu samozřejmě jmenovat.

A pak už se celé divadýlko spustilo, včetně dobíhající Samkové vpředu a jejího doprovodu mířícího k nám dozadu. Co říci k jednotlivým příspěvkům? Začínal Benjamin Kuras, který zklamal hned na začátek: hloupě rozdělil islám na radikální a neradikální (smysl to dle mne nemá vůbec žádný, jak už jsem v předchozích článcích vysvětlila), pak začal tvrdit, že „Indonésie se obešla a obejde bez práva šaria, čili toto právo není součástí islámu“ (zřejmě se tedy na některých místech Indonésie obřezává dle práva s jiným názvem – před příchodem islámu se tam neobřezávaly ženy vůbec, dnes až v 80 či 90 % dle organizace, která se s tím snaží něco dělat...). Nicméně v jeho příspěvku naopak zazněla jedna podstatná věc: prostě a jednoduše se zeptal, čím nás dnes má islám možnost obohatit natolik, abychom mu výměnou za to činili neustálé ústupky. Ptal se na potenciál lidí vyznávajících islám, ptal se, jak mohou tito lidé se svou je samotné omezující vírou přispět k rozvoji lidstva či jakémukoli myšlenkovému, sociálnímu, ekonomickému, kulturnímu či vědeckému pohybu vpřed. Mínusem jeho projevu bylo ovšem to, že aby mohl hovořit o negativních aspektech islámu v konkrétních číslech a statistikách, využil k získání těchto čísel pouze jeden zdroj, což mu samozřejmě později opozice neopomněla vytknout. Kurasův závěr byl jednoznačný: islámu se nemáme bát, máme s radikálním islámem bojovat a snažit se nějak vyjít s „liberálními muslimy“, ať už si pod tím představíme cokoliv.

Následovalo vystoupení p. Alrawiho. Bohužel se to nedá shrnout jinak než jako další medvědí služba muslimům na našem území. Zejména to platí o konvertitech a konvertitkách, které se tomuto pánovi dostanou do rukou... jak hrozný asi musí být jejich psychický stav, když se mu je podaří přesvědčit ke konverzi? Ne že by se pan Alrawi nesnažil přesvědčit i zcela plný sál ve sněmovně, že islámu se bát nemusíme. Mrzuté je, že na to ten pán jaksi nemá potenciál... zato umí, když na to přijde, popírat sám sebe a své předchozí výroky. Dozvěděli jsme se tak nejdříve, že mu právo šaria nebrání podřídit se českým zákonům, protože mu to přímo přikazuje, aby tak učinil... ovšem o půl hodiny později v rámci diskuse už pan Alrawi konstatoval, že on ani žádné právo šaria vlastně nevyznává. Což je samozřejmě nesmysl. Samozřejmě p. Alrawimu šaria v reálném životě problém nedělá, včetně jejích negativních aspektů. Které existují, což p. Alrawi potvrdil konstatováním, že existují i zlí muslimové, nikoli jen ti dobří. Bohužel už se s námi nepodělil o zkušenost, jak jedno poznat od druhého, ani kolik oveček z jeho stáda je takových a kolik makových či jak je v rámci muslimské komunity u nás s těmi špatnými muslimy nakládáno. Ne že by pan Alrawi nevěděl, proč takto konkrétní být nemá. Prospěch islámu samotného je totiž pro muslima prvořadý – a jaksi přiznat, že má část komunity prokazatelně radikální a zřejmě mu to nevadí, neboť s tím nic nedělá, to by mohlo islámka u nás pěkně omezit, o osobní svobodě p. Alrawiho coby zodpovědné osoby nemluvě. O čem p. Alrawi prokazatelně ví, je třeba muslimy u nás praktikovaná polygamie (oddává se konec konců v jeho mešitě), segregace na základě pohlaví, případně o omezování muslimských žen na svobodě pohybu či oblékání. O tom, jak se muslimští muži ke svým ženám chovají je rovněž informován – svlékněte místní muslimky z hidžábů a abájí a pokud neuvidíte modřiny, můžete s klidem říct, že p. Alrawi o praktikovaném a komunitou ritualizovaném domácí násilí neví skutečně nic a může dál blábolit o tom, jak muslim „smí ženu jen lehce udeřit kartáčkem na zuby“. Takže p. Alrawimu se pouze podařilo předvést se publiku jako jaksi zmatený muslim, který z nějakého záhadného důvodu muslimy reprezentuje, ač zároveň není žádnou autoritou a v rámci islámu smí mluvit pouze za sebe, a který se špatnou češtinou o cosi snaží. Dojem, který zanechal v publiku, byl značně rozpačitý a v mezích nucení ke zdvořilosti.

Poté přišel na řadu pohled na věc prezentovaný historikem Jaroslavem Šebkem. Geopolitika kombinovaná s historií zejména zemí Blízkého východu, bohužel přednášená tak, že islámoklastka měla chuť pohodlně se opřít kolegovi o rameno a dát si čtvrt hodinky šlofíčka. Dokonalý uspávač hadů. Pokud si člověk nedělá poznámky, za deset minut neví, o čem přednášející hovořil, maximálně tak tuší, že tam byly zmíněny jakési letopočty, kdy se v té které zemi co událo. Jelikož islámoklastka historický obor částečně studovala, ví, jak rozšířený nešvar to bohužel mezi historiky je. Skutečná ztráta času, protože to, co by člověk měl pobrat napoprvé, si nejdřív musí zapsat a pak si to ještě xkrát vtloukat do paměti čtením. Přitom to předávat lidem jiným způsobem samozřejmě lze, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že v publiku byly i mnohé starší osoby, tedy s takovou odezvou bylo nutné předem počítat a přizpůsobit tomu formát příspěvku. Evidentně je pan Šebek zvyklý, že se studenti jeho formě výkladu nemohou bránit. Každopádně si nějak nepamatuju, že by z jeho příspěvku byl jasně patrný názor na islám, resp. odpověď na otázku, zda se ho bát či nikoliv.

Další v pořadí byla dle pozvánky specialistka na trestní právo, ovšem dle obsahu příspěvku především poslankyně za ANO Helena Válková. Co k její prezentaci či osobě může člověk jako islámoklastka říci? Byla jsem sice nejprve probuzena z odpočinku jejími slovy, jaká je prý paní profesorka feministka (vzhledem k tomu, že jsem si reálných a pozitivních výsledků jejích údajně feministických snah ve svém životě či v životě jiných žen i mužů poněkud nestihla všimnout mne to opravdu pobavilo), ale pak už to bylo opět obvyklé sluníčkové blábolení. Zaznělo tam tuším, že „máme o islámu sbírat informace, než ho odsoudíme“ (to by se ovšem islámoklastce nesměly před oči dostávat v drtivé většině informace o islámu takového charakteru, že by nejradši celý islám přesunula do nějaké hodně vzdálené části vesmíru bez ohledu na těch pár případných výjimečných pozitiv, kterými se to někdo marně snaží „vyvážit“). No, závěr prof. Válkové byl jasný: islámu se nemáme bát. Protože je to náboženství... jinak to myslím nezdůvodnila. Tak doufejme, že její stranický šéf se taky neprohlásí za nějakého proroka. Jinak se tedy prof. Válková věnovala spíš kritice evropské a české negativní reakce na islám, jak se dalo taky čekat. Asi jí ještě nedošlo, že zavírání vlastních voličů za kritiku islámu, zatímco islám samotný si jede svým způsobem dál, zrovna není ideální nápad... Nemá cenu se o jejím vystoupení zatím rozepisovat více, to by byla ztráta času, spíš by bylo dobré napnout síly k tomu, aby si tedy paní profesorka šla ty potřebné informace, které by ji přiblížily realitě, shánět mimo výkon veřejných a politických funkcí, které jí jen zbytečně ubírají čas nutný na tyto činnosti.

Nedosti ovšem slunkám bylo Válkové, jelo se v programu dále a na řadu přišla Zora Hesová. Jak při jejím příspěvku lidé dokázali sedět na místech je mi dodnes záhadou, ještě jsem neslyšela tak agresivní styl komunikace, při kterém se dotyčná dáma téměř ani nestíhala nadechnout, jak rychle chrlila ven svůj mentální obsah. Tolik co do formy, obsahově to bylo ještě humornější: nejprve celé auditorium i předchozí přednášející sepsula, že prý „vůbec nerozumějí islámu“ (klasická to sluníčková fráze), a pak se ujala úkolu v každé druhé větě pranýřovat chudáka Benjamina Kurase, místo aby hovořila o tématu konference (tedy zda se bát islámu nebo ne), takže to vypadalo, že za všechny problémy s islámem spojené nakonec ještě může Kuras. Publikum v zadních řadách z toho mělo nehoráznou srandu a málem dotyčnou Hesovou skutečně vypískalo poté, co Kurase zmínila asi po osmapadesáté v řadě. Naštěstí toho brzy měli dost i moderátor s pořadatelem akce a ještě dost slušně požádali paní Hesovou, aby se místo osobním útokům na jednoho panelistu věnovala tedy laskavě právě tématu „islám“. Tím byl ovšem veškeré zábavy konec, dozvěděli jsme se pouze, že všechno to, z čeho mají lidé v souvislosti s islámem strach, dle pí. Hesové zřejmě buď neexistuje, nebo je to dezinterpretováno, popřípadě si za to my, zaprdění čecháčkovští fobové, nějakým způsobem asi můžeme sami, protože se odmítáme vzdělávat... Áchich. Ten klid, když konečně zmlkla... a ten potlesk v sále, když reagující Ben Kuras prohlásil, že jí z prvních pět minut toho drmolení o jeho osobě a názorech nerozuměl skoro ani slovo...

Pány Hoška s Pelikánem, kteří se svými příspěvky následovali, vezmu zřejmě najednou. Jak je patrné, nedělala jsem si poznámky, takže ta jejich vystoupení si už pamatuju jen velmi mlhavě. Navíc jsem si po vystoupení pí. Hesové smotala uši do ruličky, aby si po té hrůze trochu odpočinuly. Pan Hošek coby teolog mluvil o evropské identitě a migraci a pokud si vzpomínám, zmínil tam i to, že si Evropa bude muset vybírat, koho tedy přijmout chce a koho nechce. Nu a pan Pelikán, konvertita k islámu a bohužel i bratr Hate Free Roberta, t.č. ministra spravedlnosti, měl kupodivu svůj příspěvek asi nejsolidnější ze všech zatím vystoupivších. Na rozdíl od p. Alrawiho dokázal jasně vysvětlit potřebné termíny, hovořit o tom, co je v islámu dobrého a co špatného...

Ještě před vystoupením těchto dvou pánů byla myslím krátká diskuse, do které se už zapojila i Klára Samková. Ta reagovala třeba na tvrzení p. Alrawiho, že prý je právo šaria s naším právním řádem slučitelné – oponovala mu tím, že má ve své advokátní praxi několik případů muslimek řešících na našem území praktikovanou polygamii, čímž zřejmě všem v sále na chvíli vyrazila dech, pokud to pro ně byla nová informace. To je prostě onen druh argumentu, se kterým se nedá nic dělat, ať jste sebesluníčkovatější... pokud se tedy zrovna nejmenujete Válková a nechcete místo řešení tohoto palčivého problému spíš trestat ty, kdo na něj upozorní, a samotný problém zakopávat pod koberec ve jménu kulturní, sociální, etnické a náboženské tolerance a lásky.

Nu a pak přišel zlatý hřeb celého diskusního fóra, totiž příspěvek právě Kláry Samkové. Musela si jeho zařazení na program doslova vydupat – moderátoři totiž příliš nezvládli pořešit následnost příspěvků a případné diskuse k nim, takže před Samkovou chtěli šoupnout pauzu, aby si publikum znavené X předchozími účastníky mohlo odpočinout. Což by logicky znamenalo, že by spousta lidí ze sálu odešla, a tudíž by celá účast Samkové ztratila smysl. Naštěstí organizátoři tuhle chybu uznali a přestávku zrušili, takže Samková mohla vystoupit ve stejném panelu jako ostatní.

Co říct k vystoupení Kláry Samotné jako takovému? Většina z vás už ho četla. Islámoklastka může jen dodat své postřehy z průběhu. V první řadě to, že teprve až v průběhu celé konference byl islámoklastce dodán anglický překlad Klářina příspěvku, aby ho v příslušný moment předala tlumočnicím v kabině. Rozumějte, Samková své asistentce poslala z pódia SMSku, ať si pro těch pár listů papíru přijde k ní. Vzhledem k obsahu Klářina příspěvku to ovšem bylo logické – kdyby si někdo přečetl onen příspěvek či jeho překlad dříve, než měl zaznít, Klára Samková by vůbec nesměla vystoupit. Tak to prostě je, pročež tedy islámoklastka naklusala před plný sál, převzala papíry a pak je na své židli vzadu žmoulala a hlídala, kdy na Kláru přijde řada, aby mohla vyskočit a nacpat je dámám v kabině. Ty sice pak měly kecy, že „to měla udělat už dávno“, ale tím se islámoklastka nemínila nechat rozhodit, nebyla tam kvůli nim.

No a show tedy začala. První věty, slova jako „totalitní režimy, nacismus, komunismus“. Šumění v sále. Turecký velvyslanec, kterému islámoklastka loni několikrát demonstrovala před rezidencí kvůli vyvražďování Kurdů, se hlásí o slovo. Plká cosi o tom, co si každý taky už mohl přečíst. Další šum v sále. Klára se snaží pokračovat ve čtení svého příspěvku. Moderátoři se ji snaží odebrat slovo. Spousta lidí volá, aby ji nechali mluvit. Klára vysvětluje moderátorům, že to, co zde tvrdí, jsou její vlastní názory, že se nepotřebuje za nikoho schovávat. Že nehodlá podléhat jakékoli cenzuře. Moderátor se ji marně snaží přesvědčit, že prý je „třeba držet se v jistých hranicích“. Zezadu oponuje senátor Doubrava (sic!), že tu nejsme od toho, abychom poslouchali pouze obhajobu islámu. Organizátoři to vzdávají... a Klára může pokračovat ve svém příspěvku. Což už ovšem nevydrží jak turecký velvyslanec, tak i pár dalších, a podivuhodně simultánně opouštějí sál přímo během Klářina projevu. Klára to glosuje jako demonstraci vztahu islámu k odlišným názorům a dál seznamuje publikum s tím, co dle ní má zaznít.

V první chvíli jsem ten odchod velvyslanců příliš neprožívala. Vlastně mi nedošlo ani, že odcházejí na protest, ze kterého by se někdo měl stavět na hlavu. Prostě jsem měla za to, že už zkrátka seznali, že tam jejich přítomnost během Klářina příspěvku není potřeba, ale poté se třeba vrátí a zapojí se do diskuse a pokusí se Kláře její názor vyvrátit nějakými argumenty... inu, islám sám mi ten den už podruhé ukázal, jak to s tou civilizovaností má. Tak jako Íránec Alrawi nepodá automaticky ženě ruku jako prvnímu, tak tito lidé budou tvrdošíjně obhajovat své právo na to být uražen a naši povinnost je uklidňovat a konejšit. Kteroužto povinnost ovšem nemáme, tím méně u nezvaných hostů. Stejně tak nemáme povinnost pachatele jejich domnělých křivd trestat (nejlépe na místě, jak bylo evidentní).

A tak byly Jejich Excelence pryč. Přední řady se vylidnily. Je ovšem pozoruhodné, jak organizátoři takovou situaci zvládli ustát. Prakticky to vůbec neřešili, nechali Kláru dokončit její řeč a dali prostor na diskusi. Do té se ovšem zapojil jeden z velvyslanců, kteří v sále zůstali, a sice velvyslanec Ázerbajdžánu a jeho tlumočník. Ani Jeho Excelence nesouhlasila s tím, že by islám byl roven nacismu. Ovšem není se ani čemu divit, jak později vysvětlil právě jeho tlumočník – student, který už v Čechách žije mnoho let, česky uměl mnohem lépe než p. Alrawi (i přes úchvatný ruský přízvuk). Od něj jsme se dozvěděli, jak se to s islámem má právě v jeho zemi – prý jsou tam muslimové asi tak ortodoxní, jako jsou u nás většinoví Češi křesťané, do mešit nechodí... přesto jsou bráni jako muslimská země, protože se obě větve islámu nějakým způsobem podílely na jejich historii. Určitě pro nás byl jeho komentář zajímavý, už proto, že diskutoval v klidu a bez obvyklé muslimské nafrněnosti, jakou předvedly právě Jejich Excelence.

No a pak už se do diskuse hlásili i ostatní přítomní. Zajímavá směska diskutujících – od Zdeňka Macury přes Janu Lorencovou, Milana Podlipného z Centra pro studium politického islámu, až po Jiřího Kobzu z Okamurovy SPD. Kdosi se snažil zjistit, kdo je tedy v rámci islámu nějakou autoritou, která by nám zaručila zajištění bezpečnosti a souladu islámu s naším právem. Pan Alrawi se z toho vykroutil, nakonec se s pomocí p. Pelikána a zejména tuším p. Podlipného došlo k tomu, že v islámu je největší autoritou Mohammed a tudíž že je každý muslim sám za sebe zodpovědný za to, jak islám pochopí a jak ho bude chtít praktikovat. Což nikoho jaksi vůbec neuklidnilo. Pan Alrawi tam byl následně nucen popřít sám sebe a už tvrdil, že vlastně ani podle práva šaría nežije (na začátku ovšem konstatoval, že mu právo šaria nebrání žít dle českých zákonů). Paní Válková vykřikovala cosi o trestání zločinů z nenávisti, zkoušela tam po právnicku usadit Kláru Samkovou, která jí ovšem zvládla oponovat. Pan Kobza chtěl po p. Alrawim vysvětlení základních islámských pojmů, jako jsou takíja nebo tauhíd, což p. Alrawi taky nezvládl a musel odpovědět pan Pelikán.

A pak bylo najednou po všem. Hosté se zvedali a odcházeli. Zvedli jsme se také, ovšem vyzvednout Kláru byla docela fuška. Byla jaksi v obležení příznivců už v sále, a v předsálí na ni čekali novináři... nejméně čtyři tlupy se svými kamerami, mikrofony a zvídavými otázkami... Poctivě jsme statovali tu u jedné, tu u druhé zdi, abychom náhodou nevlezli někomu do záběru (vedle nás totiž simultánně probíhaly rozhovory novinářů s ostatními účinkujícími, takže bylo lze slyšet „... musíme poznat islám...“ profesorky Válkové), v břiše nám po těch dlouhých čtyřech hodinách kručelo jak v orloji, kolem se míhal tu vrchní česko-syrský komunista Hassan Charfo, tu Muneeb Hassan Alrawi, celý šťastný, že už to má za sebou...

Nakonec ovšem novinářské peklo bylo nuceno nám naši královnu dne vydat, a ta se slovy „pojďte, miláškové moji, postarám se o vás“ zavelela k odchodu do blízkého restauračního zařízení, kde jsme mohli konečně spočinout a uspokojit naše přirozené biologické potřeby. Mezi ty ovšem, jak jsem zjistila, patřila už cestou k hospodě potřeba monitoringu mediálních ohlasů celé akce, takže jsme pak víceméně jen seděli nad svými pivy a obědy a každý s mobilem v ruce občas druhým zahlásil nějakou povedenou větu novinářského horlivce či trefný komentář z diskuse k dané akci. Jsme holt asi patřičně postižení... :)

A to je vlastně už vše. Královna po obědě vbrzku nahlásila svůj odchod směrem k tvoření dalších hodnot, zatímco zbytek osazenstva, čili islámoklastka a tři úžasní pánové, se rozhodl v oslavách toho významného dne pokračovat v jiném lokálu. Klid a mír, a pak už jen ryze soukromé vzpomínky z chvil, kdy jsem oba přicestovavší Moravany doprovázela na vlak. A pak už jen PRÁCE, kdy jsem po příjezdu domů dávala na všechny dostupné weby originál i překlad Klářina příspěvku, monitorovala ohlasy v tisku, přikládala ne zrovna kvalitní fotky... Únava se samozřejmě projevila, takže druhý den bylo nutné ještě něco opravit.

Závěr? Už se objevují i články o proběhlé akci v anglicky a francouzsky píšících médiích, dokonce i v jedněch tureckých už jsem si toho všimla. Alrawi zkouší svou reputaci a chabý výkon vyvážit tím, že útočí na Kláru, jejímž klientem v rámci advokacie kdysi on i celá Islámská nadace byli, dokonce zdarma, což jim tehdy evidentně šmakovalo, do středy si nestěžovali... Inu, co chtít po muslimovi.cz (tak se sám Alrawi označil na loňské debatě „Je Suis Charlie“), kterého prostě brutálně ponížila a setřela žena... No a pokud jde o jeho tureckou velvyslaneckou Excelenci, můžeme se vstadit, že ten vzteklý demonstrativní odchod bylo tak vše, co mohl dělat. Trestní oznámení na Samkovou nepodá, protože není důvod. Turecko svého velvyslance od nás taky nestáhne, aby dalo najevo, jak jsme „ti zlí“. To ho radši u nás nechá s tím, že je holt pro naše občany na úrovni nacistů a komunistů. Ne že by mu trocha takového osobního ponížení uškodila, minimálně jako pomník všem zabitým Kurdům je to myslím hezké, když už demonstrace s transparenty a svíčkami nebyly účinné.