Dopis "konvertitkám k islámu"

Vážené a milé holky, ženy a paní,

snažím se chápat vaši nelehkou situaci. Prošly jste si životním zvratem, kdy jste zřejmě seznaly, že hodnoty a styl, kterými se vaše okolí, popř. celá místní společnost řídí a které vyznávají, pro vás z nějakého důvodu již nejsou dost dobré. Rozhodly jste se své další životní směřování spojit právě s islámem a ve větší či menší míře se PODŘÍDIT (jak také název praví) jeho učení. Z obecného hlediska by se mohlo zdát, že o nic nejde, stejně jako když se někdo po letech rozhodne přestat konzumovat maso, ostříhat se dohola a věnovat se cvičení jógy za ranního rozbřesku apod. I motivy, které jednotlivce k takovým životním změnám vedou, mohou být překvapivě podobné. Jde především o reakci na nějakou bolestnou událost v lidském životě, nezvládnutý tlak společnosti, bloky z nevyřešených vztahů tu či jinde, pocit marnosti z vlastních společenských neúspěchů a selhání, pocit, že někde jinde možná na člověka čeká něco lepšího a bylo by škoda "promarnit" život právě zde jen proto, že se tu člověk narodil... Ostatně již nejeden akademický výzkumník se mnohých z vás na motivy vaší konverze ptal a poskytly jste mu množství poměrně specifických informací.

Měly jste každopádně pocit, že naše prostředí, kulturu, zvyky i místní lidi znáte dostatečně na to, abyste se mohly proti jejich určitým (mnohdy objektivně negativním) prvkům nějak vymezit. Učinily jste to tímto radikálním krokem: totálním přijetím něčeho, co je od místní kultury odlišné, co bylo formováno zcela jiným způsobem, co také zcela odlišným způsobem zachází s lidmi. Rozhodly jste se, že napříště bude vaším bližním ne ta kamarádka, kterou třeba znáte od školky a najednou vám začalo vadit, že třeba ráda pije víno nebo svému muži zahýbá, ale muslim či muslimka. Jakýkoli a odkudkoli. Mnohdy je to dokonce reakce na negativní jevy přímo ve vašich vlastních rodinách, které jste se zřejmě takto rozhodly "řešit". Úplným odklonem a příklonem k něčemu jinému.

Ještě k tomu "jakémukoli muslimovi", který by se k vám mohl hlásit: ne, nepopírám, že většina z nich vám bude přinejmenším sympatických. Konec konců kvůli těm pozitivům jste přece konvertovaly. Špatné je ovšem to, že ani vy nepopíráte, že jsou v muslimské komunitě mnozí radikálové, skrytí či naprosto otevření, praktikující islám v různých stupních náboženské bigotnosti, která se projevuje v různých variacích. I ti ovšem budou a jsou nyní vašimi bližními, se kterými vás spojuje pořád jedna a táž víra. I ti na vás mohou mít nějaké nároky a požadavky na přizpůsobení se právě jejich stylu. Bude jim lhostejné, že vy křičíte "toto není islám!". Pro ně budete naopak vy stále muslimky - ovšem špatné muslimky, muslimky odmítající se podřídit. Pokud se k vám dostanou, to podřízení si na vás vynutí, jako si ho vynutili na mnohých před vámi. A bude to podřízení se v trochu odlišných věcech, než co vám možná vadilo na vašich původních bližních. Prudil vás otec, že v roztrhaných džínech ven nesmíte? Muslimská verze téže prudy může být celotělový černý hábit. Dostávaly jste seřev za pozdní návraty z diskotéky? Co kdyby vám nejbližší neumožnil pomalu ani setkání s vrstevnicemi ani v mešitě, do které by vás nepustil (i takové případy bohužel u nás máme)?

Nejsmutnější pak na tom bude zjištění, že zatímco v původní komunitě, ze které jste vzešly, by se takové problémy a situace daly mnoha způsoby řešit, přičemž byste nalezly podporu i tam, kde byste to nečekaly, v té muslimské nikdo nic k řešení neshledává - jde přece prostě jen o způsob, jakým onen Abdul či rodina Fatimy vyznává islám. Žádná podpora. Žádná diskuse. Žádná linka důvěry a azylová zařízení pro šokované muslimky konfrontované právě s touto realitou. Záruku, že se do takové situace nedostanete, nemáte žádnou. Můžete zjistit, že váš partner lže své rodině v cizině o vás i o způsobu života, který zde vedete. Těžko říci, zda byste takovou věc tolerovaly u nemuslimských partnerů. Ale opakuju - můžete být v situaci, kdy vám nic jiného nezbyde.

Ne, nedělám z každého muslima automaticky násilníka. Ovšem nemohu nemít před očima malou Nour, kterou její dědeček kdesi schovává, jen aby se nedostala do péče muslimskému otci a jíž náš stát není schopen garantovat bezpečnost jiným způsobem, nebo jednoho chlapečka s Downovým syndromem, narozeného v Británii muslimovi a Češce, která se jej po rozvodu dlouhou dobu neúspěšně snažila získat do péče, čemuž radikální otec bránil.

Vy ovšem můžete mít štěstí, dokonce celé roky. Jak jsem psala - vše závisí na míře bigotnosti vašeho muslimského okolí. Psala jsem o velké míře, ovšem mohou nastat i opačné případy: vaše okolí třeba nebude určité prvky islámu dodržovat či praktikovat, k čemuž můžete směřovat i vy. Nejsem si ovšem přliš jistá, jaký přínos má konverze k něčemu, co chce člověk dodržovat jen napůl. Náboženství mi nepřijde jako sport, ve kterém všichni chápou, že nemohou dosahovat špičkových výkonů, a proto čutají fotbálek pouze rekreačně. Budete či jste také "rekreačními muslimkami", které třeba nenosí šátek, nepožadují halal stravu, svým dcerám přejí i nemuslimské ženichy, vyrovnají se s homosexualitou svého syna...? Není to trochu zvláštní, aby si každý vybral z onoho "návodu na prožití kvalitního života" jen to, co se mu hodí, a zbytek odmítl s tím, že "to dělat nebude"? Umíte si představit, jak něco takového odmítáte v mešitě? I kdyby šlo o nerespektování oddělování mužů a žen v těchto prostorách, což je pořád ještě banalita... Píšu vám to jako nepraktikující katolík - ovšem ten má v katolické i většinové společnosti přece jen jinou pozici, než máte vy v komunitě muslimů. Mě nemůže nikdo trestat za to, že nechodím pravidelně na mši nebo hájím právo ženy na potrat.

Myslím i na další aspekty, které vaše konverze světu přinesla. Třeba na vaše maminky, které vás v bolestech porodily, radovaly se z vaší krásy a zdraví, pracně na vás v nelehkých dobách sháněly krásné šaty... na což vy teď reagujete mnohdy tím, že přes sebe přehodíte ošklivý hábit jako přes staré piano na půdě vaší babičky, tvrdíce "já ale nejsem věc, aby se na mě cizí muži dívali!". Uvědomujete si, že bez toho "dívání se cizího muže na cizí ženu" a všeho hezkého, co z toho pak vzešlo, byste tu dnes vůbec nebyly? Vaše vlastní matka chtěla být pro cizí muže krásná - nejen pro svého manžela, ale i pro své bratry, otce, strýce a další příbuzné i nepříbuzné osoby mužského i ženského pohlaví ve svém okolí. Máte odvahu za ní přijít a nazvat ji "děvkou prodávající své tělo" a nabádat ji k zahalení? Proč chcete, aby vás vaše matka, otec nebo bratr nyní neviděli? Opravdu si myslíte, že vás soused, který vám pochválí u výtahu nové šaty, chce dostat do postele? Nebo že tam chce dostat vaši maminku, když pochválí šaty jí? A co váš dědeček, radující se, že má pořád hezkou babičku - taky zvrhlík? Musí se před ním devítiletá vnučka zahalit, aby ji nepovažoval za sexuální objekt? Musely jste to snad dělat vy před vlastním dědečkem? Pokud ne - proč přijímat něco, kde takové přemýšlení MŮŽE BÝT i standardem?

Z mého pohledu jste se o spoustu přínosných věcí, situací, pocitů a zážitků samy ochudily. Včetně třeba neformálních kamarádských vztahů mezi kluky a děvčaty, resp. mladými muži a mladými ženami. Přišly jste o potenciální partnery, kterým jste mohly chodit fandit na fotbalová hřiště. Přišly jste o krásné společné momenty strávené u ohníčku během teplých letních večerů na některém pěkném místě naší země. Pravděpodobně jste přišly o různé zajímavé pocity, které člověk zažívá při návštěvě našich nádherných křesťanských či židovských kulturních a historických památek. Jako malé jste přitom neměly žádný důvod tyto zcela jistě pozitivní hodnoty jakkoli zpochybnit. Fungovaly jste ve smíšených kolektivech stejně jako fungovalo na stejné bázi vaše okolí. Dnes to považujete zřejmě za hřích, za něco špatného, čemu se to vaše okolí nadále oddává a je tedy také zřejmě hříšné, zatímco vás už to "není hodno". Vaše děti si už nejspíš nezazpívají "Narodil se Kristus Pán" před vánočními svátky, kteroužto tradici tu na našich školách mnohdy neblokovali ani komunisté a nevadí ani ateistům. Přesto se občas vy stavíte jako ty "nejvíce tolerantní".

A to je možná hlavním bodem mého dopisu: že je vaše víra v každém případě vírou manifestativní, která se nedá odbýt modlitbou u vás doma nebo v mešitě, jako to třeba máme my katolíci, na kterých jejich vyznání nikdo nemusí navenek poznat. Bez manifestace by vaše víra zemřela na úbytě. Potřebujete dát najevo svému okolí, že jste konvertovaly a hlavně JAK SE MÁ PO KONVERZI K VÁM CHOVAT. JAK SE VÁM MÁ PŘIZPŮSOBIT. Takové přizpůsobení se přitom dá chápat třeba v situaci, kdy člověk po úraze skončí na vozíku... ale po změně vlastního smýšlení a životního stylu? Přičemž vy o něm budete ještě vynášet soudy, na které vám nejspíš nikdo nebyl zvědavý ani před konverzí, není tedy důvod, aby se tou konverzí cokoli v tomto směru měnilo? A také nemění, k lepšímu určitě ne - představuji si vaši průměrnou sousedku, která vás nějakou dobu znala a které tou konverzí dáte jasně na vědomí, co si o ní odteď myslíte (může si to přečíst ve stejném manuálu, jaký máte k dispozici vy a který sežene za stovku v levných knihách).

Shrňme to: zůstaly tu po vás "opuštěné" rodiny a okolí. Opuštěné fyzicky - nepostaráte se o ně, když povedete svůj muslimský život kdesi v Maroku. Opuštěné psychicky - prarodiče, kteří s vámi ztrácejí i své vnuky (kterým nemohou dát nehalal čokoládu a poslat je na společný lyžařský výcvik nebo strávit s vnučkami dopoledne přípravou nehalal oběda a předáváním rodinných receptů). Opuštěné ve smyslu "co mám říct svému okolí?" - ne, opravdu neznám nikoho, kdo by se chlubil, že mu dcera konvertovala k islámu a zkvalitnil se tím jak její život, tak život celé její rodiny. Je vaší vlastní vinou, že na ně to okolí kouká skrz prsty - nemáte právo nutit je, aby se cítili jinak, jde o dospělé lidi. Vaše konverze vás jim nenadřadila, nepřipsala vám žádné společenské zásluhy nebo jiné pozitivní kvality, na jejichž základě byste mohly něco takového vymáhat. Neznamená pro společnost VŮBEC NIC. Tedy krom již zmíněných negativ, která jim tou změnou vnucujete.

 Jste si ovšem moc dobře vědomy toho, že kdybyste v takové míře zasahovaly do životů druhých lidí v nenáboženských kontextech, následovalo by obdobné všeobecné opovržení či dokonce tresty, které byste vnímaly jako oprávněné. Tyto tresty a opovržení se ovšem snažíte blokovat prohlášením oněch negativ za "součást náboženství", které je zřejmě "nekritizovatelné a nutné respektovat". Kritizovatelná a kritizovaná jsou přitom u nás všechna náboženství, stejně jako ironizována, parodována a jinými způsoby zapojována do veřejného diskursu. Nikdo s tím nemá takový problém, aby se bránil citacemi Listiny základních práv a svobod či Ústavy. Každý si od toho dokáže udržet patřičný odstup. Až na vaši muslimskou komunitu jsme nesmírně tolerantní zemí. Naopak na segregaci dle pohlaví, nucení do zahalování žen či malých děvčátek a vyžadování porážky zvířat bez omráčení není tolerantního vůbec nic, což by vám nedělalo problém konstatovat ještě na základní škole či později do doby vaší konverze.

Tolik tedy k tomu, jak jste celospolečensky vnímány a jaké má vaše konverze dopady. Jinou možnost změnit to než víru opustit prakticky nemáte. To je holý fakt, který nezměníte tím, že zrovna vy budete se svým Ahmedem a malým Karimkem a Latifkou navenek spokojeně žít kdesi v metropoli nebo na maloměstě. O životě na venkově, kde jsou celospolečenské a příbuzenské vazby daleko silnější, pro vaše vlastní dobro neuvažujte raději vůbec. Přestěhovat se tam není lehké pro kohokoli zvnějšku - a ne, není to něco, co by muselo být vnímáno pouze negativně. Už proto, že ti lidé tam jsou spokojení a necítí se nijak ochuzení tím, že tam není přítomen ten či onen nepůvodní element. Můžete jim vyčítat xenofobii, ale maximum, čeho tím dosáhnete, bude, že naprosto nebudou chápat, co by na tom jejich způsobu života a smýšlení mělo být špatného. V horším případě je nebudete vůbec zajímat.

Dovolte mi se s vámi rozloučit příslibem, že já jednak udělám vše pro to, abych se v budoucnu nedostala do situace, ve které jste teď vy, jednak nabídkou maximální možné pomoci, které budu schopna, při nastíněném řešení této situace, kterého byste někdy chtěly využít. Berte zároveň na vědomí, že nejste v pozici, ve které byste si kladly podmínky, jakým způsobem vám má být v případě potřeby pomáháno. Navržené řešení je jediné, kterého jsem ochotna se účastnit. Jinými slovy: nehodlám měnit názory lidí na vás coby praktikující konvertitky neochotné islám opustit. Z mé strany možnost opustit islám máte kdykoli. Mé maximum je informovat nemuslimy, že je mezi vámi dost těch, které už poznávají, zač je toho islámu halal (opakuji: v závislosti na míře bigotnosti), a které by rády tuto víru a celý muslimský způsob života poslaly k čertu a žily jako dříve. Konec konců, v budoucnu se vám toto mé maximum může hodit stejně jako jakákoli jiná prevence, které bych se věnovala.

P.S.: míru, do jaké budu vaši současnou pozici, status či případné nároky vámi vznášené tolerovat, si s dovolením či bez něj nadále určím sama, tak jako doposud.

Po ovoci poznáte je...

... aneb reakce na blog Dalibora Špoka (http://blog.aktualne.cz/blogy/dalibor-spok.php?itemid=25401)


Věděli jsme, že je tu máme, jen konečně ukazují svou pravou tvář ve snaze hrát si na lepší. Kdo? No, tihle "Daliborové Špokové". Naprosto odtržení od životů "Pepů a Máň ze sousedství", soudící, že facebookové "přátelství" je pro tyto "Máni a Pepy" dostatečnou laskavostí od "vysoce vzdělaného, demokratického a kulturního Dalibora". Najednou tito "Daliborové" zjišťují, že Máňa s Pepou mají taky své názory na věc, své zájmy a potřeby, své emoce... a že ani facebookové "přátelství" s Daliborem nějak nestačilo na to, aby se z nich stali další Daliborové. Ba dokonce, ó hrůzo, oni mají na lidi větší vliv než Dalibor sám, nacházejí si další Pepy a Máni! Jak je to možné, když přitom jezdí na dovolenou leda do Chorvatska, vybaveni konzervami (jak plebejské!)? Jak je to možné, že tytéž názory mají dokonce i lidé, kteří mají vysokou školu, dobré pracovní postavení i kvalitní vztahy s lidmi - tedy nejsou a priori "frustrovaní svým neúspěchem", který by se "snažili hodit na vnějšího nepřítele", jak prý "je českým zvykem"?

Upřímně pochybuju, že by se "Daliborové" zajímali o životy a názory "Pepů, Honzů a Máň" už předtím, dokud si "Daliborové" nevšimli oné názorové kolize zrovna v otázce imigrace na stále ještě naše území, resp. přístupu k islámu, který je z nějakého důvodu podle "Daliborů" potřeba bránit. Proto není divu, že ti "Daliborové" ony "Máni, Pepíky a Honzíky" vlastně vůbec neznají... zatímco jim chtějí tvrdit, že znají lépe cizince kdesi v Africe, kteří jsou snad dokonce nějakým způsobem "lepší" než Pepa s Honzou. Smutné. Z této pozice pak snadno "Daliborové" stvoří z "Pepy, Máni a Honzy" fiktivního strašáka v podobě bachaře v koncentráku. Až takhle moc ten Dalibor vlastním lidem nevěří. Zato věří v to, že příchozí imigrant zde bude naprosto bezproblémový. Že pokud se něco nazve náboženstvím, je špatné jeho obsah a priori odmítat a naopak je nutné schvalovat i to, že ono "náboženství" má tvrdě potlačený prvek vlastní sebekritiky, což ho dost podstatně odlišuje od jiných věrouk. Že je fajn zneužívat to, co se kdy v historii dělo Židům, a používat to proti vlastním lidem (a jinak pro Židy nedělat naprosto nic, ba dokonce jim institucionalizovaně škodit).

Ještě před několika málo lety jsme měli na Václaváku 100 000 demonstrantů proti místním poměrům a jejich kvalitě a reakci tzv. elit a volených zástupců na tyto poměry. Ti demonstranti tam nespadli z nebe, ovšem pro "Dalibory" to bylo v tom roce 2011 stále málo. Neráčili si jich vůbec všimnout, měli moc práce se studiem cizinců a zakládáním různých institucí na jejich podporu, z jejichž činnosti ten demonstrující i nedemonstrující našinec nemá vůbec nic, pokud už jejich přínos vůči jeho vlastnímu životu není rovnou v záporných hodnotách. Demonstrovali zdravotně postižení, odboráři, senioři, maminky s dětmi, lékaři a zdravotnický personál, ozývali se i policisté, dnes se bouří živnostníci. Chtějí tyto skupiny ve své blízkosti něco tak potenciálně i reálně problémového, jako je islám, potažmo imigranty z rizikových lokalit, neznámého původu i záměrů, neochotné či přímo neschopné klidného soužití s těmi, kteří si utrhnou od úst, aby jim poskytli azyl? Je správné vydírat Máňu představou "súdánské maminky s dětmi na bárce", pokud je Máňa v situaci, kdy pro svého malého nemocného Pepíčka nemá na léky nebo na invalidní vozík? Tohle jsou častější případy, než by si "Daliborové" vůbec byli ochotni připustit.

A dnes tedy tito "Daliborové" chtějí dál "monitorovat" Pepy, Honzy a Máni, jen proto, že najednou dali najevo, že mají na něco odlišný názor, pro jehož prosazení už konečně chtějí něco udělat. Smůla, v současné době nemáme vězeňské kapacity pro130 000 nových vězňů (tolik příznivců má facebooková iniciativa Islám v ČR nechceme). Ani pro miliony dalších se stejným názorem. Nemluvím o tom, že by to bylo kontraproduktivní vůči samotným Daliborům, kteří by bez jmenovaných společenských vrstev a sociálních skupin pomřeli hlady bez ohledu na to, kolik cizích zemí procestovali - i přes všechny nesnáze jsme totiž pořád ještě fungující občanskou společností, která je na svých částech navzájem natolik závislá, že náhlá eliminace části z nich (notabene jen kvůli odlišnému názoru) by vedla k totálnímu rozkladu. A co by se dělo, pokud by takto masově rozšířený názor nějakým násilným způsobem přešel do ilegality, to snad nechtějí vědět ani ti Daliborové.

Jenže ono ti "Daliborové" jsou poněkud jednoduší ve svém uvažování, i přes všechnu proklamovanou sečtělost a informovanost a zcestovalost. Nemají jiné "zbraně" než ty, které už jsou dávno známé a které už byly v minulosti tolikrát použity, že se jim dnes každý ubrání. Copak si dnes lze něco dělat z toho očividného pokusu o zastrašování ("víme o vás, monitorujeme vás, použijeme vaše názory proti vám..."), pokud se toho dopouští několik jednotlivců (či maximálně pár tisíc takových solitérních jednotek) vůči zbytku společnosti? Copak lze věřit, že takoví lidé mají nad někým nějakou moc? Jde leda o moc malého dítěte válejícího se v obchodě na zemi, pokud nedostane svou vyhlédnutou hračku. Je kontraproduktivní vnímat to jinak. Tito lidé nikdy nebudou schopni vysvětlit svým oponentům přínos té súdánské maminky z bárky ve Středozemním moři naší společnosti, kromě toho, že bychom měli cítit nějaké "morální uspokojení" či "záchvat lidskosti a vyšší kultury /civilizovanosti", že jsme dotyčným zachránili život. Pohledu do budoucna se tito obhájci neřízené imigrace brání. Ta súdánská maminka se totiž do své země už nevrátí, ani její děti nebudou mít ten důvod. Získá zde volný pohyb, jako ho mají dnešní žadatelé o azyl, veškerou péči zdarma, jako ji mají dnešní žadatelé o azyl, příspěvek 3500 korun na měsíc, jako ho dostávají dnešní žadatelé o azyl. Podmínky neskonale lepší, než by měla kdy v Súdánu. Imigranti ze Sýrie a jiných dříve spřátelených zemí, kteří k nám přicházeli od 70. let, studovali zde nebo pracovali a zakládali tu rodiny, by mohli vyprávět o tom, jak se jim chtělo vrátit se do svých původních vlastí a vybudovat je tak, aby jejich podmínky byly podobné alespoň těm našim. Žádná hitparáda návratů a změn k lepšímu v dotčených zemích se nekonala. Ba co více, mnohde se naopak dostal ke slovu islám v takové podobě, že už ohrožuje i ty, kteří vůbec neměli v plánu někdy někam migrovat. Zároveň ta samá forma islámu naopak přitahuje ty bývalé migranty a jejich potomky, kteří sem už v minulosti přišli, využili našeho pohostinství i všech podmínek, které jsme si tu nastavili, všech práv a výhod, které jsme pracně vybudovali především pro sebe a své potomky, a kteří nám s nevinnou tváří tvrdili, že jsou "umírnění".

Snažíme se zde očividně vytvořit jakousi "emigrantskou elitu", která ve svých původních domovinách není vůbec nijak platná. Jsou snad v Sýrii, Iráku nebo Afghánistánu plné nemocnice lékařů vystudovaných v Čechách, má některý z tamních významných politiků právnické vzdělání, které jsme mu tu poskytli? Kde jsou ty výsledky toho 40 let trvajícího úsilí o kultivaci tamního prostředí? Kolik let budeme ještě čekat? A proč místo toho umožňujeme zde vystudovaným migrantům působit na naší politické scéně, mnohdy v duchu otevřeně socialistických a komunistických myšlenek (jak by také ne, islám je ideologií, která stejně tak potlačuje práva jednotlivce, takže jim to prostě musí konvenovat)?

Závěrem: pořád jsme ještě suverénním státem, který má plné a legitimní právo na své území, na určování si místních podmínek v rámci celospolečenského diskursu. Nikoho, komu se to nelíbí, zde nedržíme, ale zároveň jsou tato práva nadřazena právům lidí, kteří se narodili jinde. A ještě jednou připomínám: když se zhroutí naše společnost, ti dnešní migranti už vůbec nebudou mít kam jít. "Daliborové" jim přežití nezajistí, právě proto, že už dnes by mnohdy sami shledali, že mají problém postarat se o vlastní rodinu, pokud by se dostala do větších potíží. Tím spíše, že by oni Daliborové té rodině ani pomáhat nechtěli, pokud by náhodou měla jiné názory než oni a "zasloužila by si za to monitoring". Daliborové neváhají jít proti vlastnímu příbuzenstvu, které jim v raném dětství utíralo nosy a bojovalo za jejich lepší budoucnost v naději, že se Daliborové o ně ve stáří nebo právě v nouzi postarají. Ať si drazí Daliborové stoupnou před své dědy, otce a strýce, ke kterým si rádi jezdí pro produkty jejich domácího hospodářství nebo jinak využívají jejich nezištných služeb, a řeknou jim, že jsou omezení a nevzdělaní a že jim vlastně chybí ubytovna pro imigranty v jejich nejbližším okolí nebo imigrantská rodina v sousedním bytě. Asi by brzy bylo po hrdinství. Proč tedy zkouší cílit na ty fiktivní Pepy, Honzy a Máni, kteří údajně žijí v jejich sousedství, radši nevědět. Pokud za tím ovšem jeden nechce hledat hodně nízké sebevědomí.

Osobní pohled na průběh ustanovujícího sjezdu hnutí BLOK PROTI ISLÁMU

Včera, tj. 6.června 2015, iniciativa Islám v ČR nechceme (IVČRN) uspořádala v hotelu Svornost v pražských Dolních Počernicích ustanovující sjezd formální veřejné nadstavby této iniciativy, která dostala název BLOK PROTI ISLÁMU. Jako přímý účastník této akce, která byla dopoledne volební a neveřejná a odpoledne otevřená jak médiím, tak nově registrovaným členům iniciativy, bych ráda zaznamenala několik svých postřehů ze sjezdu samotného a věcí s ním souvisejících.

V první řadě je asi potřeba zmínit, že plánování akce probíhalo v lehce hektické atmosféře, protože samozvaný aktivista Jan Moláček, redaktor České televize, zřejmě skrze zastrašování svou funkcí v médiích donutil předchozího pronajímatele sálu, kam byl sjezd plánován (Zemědělskou univerzitu v Praze), tento pronájem iniciativě IVČRN odmítnout. Univerzita se při tom nevyhnula určité blamáži, když například tvrdila, že nevěděla, komu sál vlastně pronajímá (jako by snad slova ve smlouvě "akci pořádá Islám v ČR nechceme" ve skutečnosti znamenala "Islám v ČR chceme"), dále své rozhodnutí akci odříci neodůvodnila, stejně jako tvrzení, že"akce této iniciativy nemají na univerzitní půdě místo". Bylo tedy nutné rychle najít nějaký sál s dostatečně velkou kapacitou pro již přihlášený a stále rostoucí počet účastníků. Byla jsem částečně u toho, když skupinka dobrovolníků prohledávala web a kontaktovala jednotlivé hotely, kongresová centra apod. Nakonec však ono odmítnutí ze strany Zemědělské univerzity přineslo IVČRN mnohem výhodnější nabídku v podobě počernického hotelu Svornost, kde se nakonec akce k plné spokojenosti pořadatelů, zúčastněných i pronajímatelů a personálu včera odehrála. Vybraná lokalita byla perfektní, ve výborné dostupnosti vlakem i autobusem či autem, vysokou úroveň kvality měl rovněž hotelem nabízený servis, ať už šlo o zázemí sálu a jeho ozvučení či cateringové služby. Ostatně o tom nejlépe vypovídá i to, že poslední účastníci sjezdu, mezi kterými jsem byla, odcházeli z příjemného nočního posezení na terase až s koncem otevírací doby.

Pokud jde o moji účast samotnou, ta byla bohužel trochu komplikovanější, jak se během týdne plánování ukázalo. Nejdříve jsem se chtěla zúčastnit až odpoledne jako běžný člen, ovšem přišla mi pozvánka od členů "volebního jádra" iniciativy už na dopolední, tedy volební část sjezdu, vzhledem k tomu, že jsem v posledním půl roce byla v iniciativě hodně angažovaná na mnoho různých způsobů. Později se ovšem ukázalo, že určité spory a nedorozumění, které s některými členy iniciativy máme, by asi nevytvořily pro průběh celé dopolední akce dobré prostředí, proto mi dopolední účast byla zamítnuta, resp. i já sama jsem uznala, že na to mají daní členové právo a do volební části jsem se přestala tlačit, s tím, že mou aktivitu a další činnost ve prospěch iniciativy tam budou hájit ti, kteří mě znají. I tak jsem ovšem měla značné obavy z toho, jak celá věc dopadne, jak mě dotyční budou hájit (pokud to je vůbec nutné) a hlavně jak pak na mě v osobním kontaktu budou reagovat ti, kterých se to týká.

Nechala jsem tedy dopolední volební část akce proběhnout bez své účasti a do Počernic vyrazila až později s kolegyněmi od petičních stánků (petice proti kvótám na povinné přijetí imigrantů). Cesta nám uběhla příjemně v klimatizovaném vlaku, hotel jsme taky brzy našly a mohlo se začít seznamovat a hlavně se registrovat coby nové členky iniciativy. Tady patří obrovský dík mému sponzorovi, který mi tímto zajistil jak samotnou účast na akci, tak i určitý rovnoprávný přístup od ostatních účastníků či přímo vedení iniciativy. Bohužel jsem totiž stále v situaci, kdy si nemohu dovolit naši společnou myšlenku podpořit hmotně, resp. jsem tak již učinila v předchozích týdnech skrze nákup potřebných věcí pro vybavení petičního stánku, a na členství samotné mi už nezbylo.

Získali jsme tedy od kolegyně E.Ch. materiály pro registraci a odebraly se je vyplnit na předzahrádku, kterou nejdříve okupovala naše další kolegyně Zuzka z Ústí a později další člen iniciativy Johny Vega, se kterým jsem se bohužel nestihla v tu chvíli seznámit, protože než jsem vyplnila ona lejstra, Johny už byl zase uvnitř hotelu. Na recepci jsme pak lejstra odevzdaly a s nově získanou členskou legitimací zamířily do sálu. Můj podezřele sluníčkový vzhled ovšem upoutal pozornost člena ochranky Jakuba, který zrovna u mě zatoužil onu právě uklizenou legitku vidět. Tuto zbytečnou brutalitu naštěstí včas utnul jeho kolega Dušan, který mě pustil dále, za což mu tímto taky děkuju. První zkouška odolnosti vůči tomu, co by mohlo probíhat v sále, na mě ovšem čekala hned poblíž vchodu do sálu, kde jsem spatřila onoho člověka, který mou dopolední účast na akci blokoval nejvíc. Tehdy ještě ale žádný osobnější kontakt neproběhl, s kolegyněmi jsme se pozdravily s několika dalšími známými a pokračovaly ven pod terasu, kde ovšem bylo poměrně horko.

Sál se postupně plnil, přibývalo známých tváří, blogerů, vedení iniciativy, vůdců a členů jednotlivých krajských divizí, dalších aktivistů a spolupracovníků... Došlo tak konečně i na osobní seznámení s Johnym a vyřešení dalšího pracovního nedorozumění v rámci jednoho projektu iniciativy, na kterém jsem se podílela (MA - díky!). Usadila jsem se u stolu svých kolegyň ze středočeské divize (ač sama spadám zřejmě zatím stále pod pražskou) a kolem druhé hodiny pak jedna z nově zvolených vůdců iniciativy Jana Volfová celou akci pro veřejnost a média zahájila.

O projevech těch, kteří na akci dostali slovo, příliš psát nebudu, dotyční je mohou v plném znění zveřejnit sami. Mnohá slova mě ovšem osobně potěšila - vyzývání k občanskému aktivismu skrze nátlak na nekvalitně pracující média, věci týkající se formování krajských divizí, apel na sebevzdělávání nových členů iniciativy a provádění osvěty v dalších částech veřejnosti, vyjádření hrdosti na to, čeho už bylo dosaženo, slova podpory od zahraničních hostů (psycholog Nicolai Sennels a nigerijský křesťanský pastor)... Došlo i na zodpovězení dotazů z publika a krátkou veřejnou diskusi týkající se dalšího směřování. No a po zazpívání státní hymny se už přímo na místě v jednotlivých částech sálu částečně zformovaly krajské divize, jejichž členové si na sebe vyměnili kontakty nutné pro další spolupráci.

A pak už nastala volná zábava mezi těmi, kdo zůstali na místě. Navázala jsem tam další kontakty s těmi, které jsem do té doby znala jen virtuálně, případně se ke mně hlásili ti, které už znám. Chtěla jsem původně odjet kolem 8. nebo 9. hodiny, ale společnosti Konvy šťastného pod obraz a dalších podobně postižených na terase prostě nešlo odolat. Rozebíralo se tam všechno možné a s kýmkoli, kdo měl chuť si přisednout, takže v pozdějších hodinách došlo i k tomu, že jsme u jednoho stolu a dokonce vedle sebe seděli s tím, z koho jsem měla největší obavy, jak jsem psala na začátku. K žádným "animozitám"ovšem nedošlo, to v té situaci bylo zbytečné (a doufám, že to vydrží oboustranně i do budoucna). Nu a nakonec tedy naše skupinka asi 10 lidí celou akci za krásné teplé noci uzavírala, když už i obsluha naznačila, že by ráda šla domů. Ještě musím poděkovat svým kolegům za odvoz na metro a Nejvyššímu za hladký průběh mé cesty domů, no a teď už se můžu jen těšit na další spolupráci a případně podobné akce, jejichž výsledkem bude odstranění islámu z českého veřejného prostředí.