My nejsme islám (malý historický exkurz)

Rozvinula se tuhle na facebooku zajímavá diskuse. Jeden z uživatelů se tam zamyslel nad stavem současné islamoklastní scény a možnostmi jejího přetavení v politický hybatel dění. Vyjádřil obavu, že každý, kdo se o něco takového pokusí, bude různými stranami diskreditován. Klára Samková na to kontrovala tím, že to holt lidi budou muset překousnout a volit dotyčné i s vědomím, že jsou diskreditováni. No a protože mě k tématu taky něco napadlo, zkopíruju si to i sem, ať to nezapadne:

Ono to je i o nás samotných. Chceme "politiky z lidu", kteří budou čistí jak lilium, ale jestli tu je někdo, kdo sám běhá po světě se svatozáří nad hlavou, ať se mi přihlásí, půjdu si ji osahat. Kdo dnes nechlastá, nemá milence a milenky, netahá se o děti nebo majetky, nemá "podezřelou minulost / kontakty", nemá někde dluh, nepohádal se se sousedem atd.? Na to, aby byl člověk "nevěrohodný", stačí hrozně málo. Všimněte si - sluníčka po tom jdou, ježto je jejich cílem člověka ponížit natolik, aby se ideálně zabil sám ve studu nad tím, jak ohavný je, a uvolnil místo "těm lepším" = islámu. 

K boji s tímto nám ovšem musí stačit vědomí, že jakkoli v prů*eru my a naše životy jsme, jakkoli velké hříchy máme... pořád to není islám. Pořád naše hříchy nejsou normou, která nám je tolerována jako něco přínosného, víme všichni, že s nimi máme bojovat a ne je začlenit do našeho neměnného kánonu jednání. Jsme proti islámu napřed - ne o 600 let, ale o těch 1400, neb islám se od počátku odmítl reformovat, takže pro něj je jedno, jaké číslo zrovna letopočet ukazuje, normou je doba jeho vzniku, žádný jiný milník nemá. 

Takže my s našimi problémy a naším viděním světa, které je o 1400 let napřed, stojíme proti něčemu, co je o stejnou dobu pozadu a stále to ovšem trvá beze změny. Zatímco my zkoumáme sebe sama i druhé, jestli jsme pro ten daný úkol "dost dobří", islám nic takového vůbec nezná a nikdy k takovému typu uvažování ani nedojde. Nemá jak. Jakkoli "hříšný" je jeden každý muslim před Alláhem, zároveň je pro něj stále dost dobrý, ba vyvolený, na šíření islámu. Islámskou politiku nerealizují vybraní a volení politici, ale 1,6 miliardy muslimů. Asi se proti tomu nedá jít s naší vizí Velkého Vůdce Vypraného V Perwollu.

Panovníci dřívějších dob to věděli, jim se hodilo proti islámu každé hovado, čím brutálnější, tím lepší. Oni si ho vyprali až pak, kdy byl islám na čas mimo hru. Věděli, že islám se po žádné válce nikdy nezastavil a neplakal nad sebou "co jsme to udělali? To už nesmíme dopustit!". To pláčeme my dnes nad sebou, v kontextu 2. světové války a pár dalších, které jsou ovšem v porovnání s islámskými vojenskými "úspěchy" za celou dobu působení poněkud žabařské.

My NEJSME islám. A své hříchy máme navíc dávno vykoupené našimi skutečnými úspěchy... ze kterých dnes těží i ten islám. Takže až na vás zase promluví pan Alrawi, koukejte v něm toho Mohammeda vidět i s příslušnou dobou. Sedmé století, druhá vlna Slovanů na našem území. Asi byste si s nimi taky moc nepopovídali, a kdo ví, jestli by vám nechali čas na zpytování, jak s nimi komunikovat a který politik se na to hodí.

Taky mne k tomu napadá, že byl jednou jeden náš politik, jmenoval se Václav Budovec z Budova. Uměl arabsky, seznámil se s islámským světem a byl z toho tak znechucený, že napsal celou knihu s názvem Anti al-Korán. Co se panu Budovci z Budova přihodilo? Inu, byl politicky aktivní a nepohodlný, pročež se jeho opozice (která se zároveň tvářila, jak s islámem bojuje), usnesla, že bude fajn se pana Budovce z Budova zbavit, obvinila ho z protistátní činnosti a zároveň ze spolčení s islámským nepřítelem (sic!) a veřejně mu usekla hlavu na Staroměstském rynku. O dvě století později stál islám v plné polní před branami Vídně a oni moudří se ho velmi pracně zbavovali. To jsou holt ty priority... 

Nu a pak se už směrem k islámu najelo většinou na stezku diplomacie. Výsledkem je to, že tu zkrátka ten islám v podobě, jaká byla v tom 7. století, máme a daří se mu tu dost dobře. 

Jak je důležité míti Vítka II.

Čas ovšem trhnul oponou. Zrodila se islámoklastka. V červenci 2014. Zrodila se na lavičce v parku před velvyslanectvím Izraele, kde se učila text izraelské hymny a Hava Nagilu, kdyby byly tyhle písně potřeba. Za půl hodiny poté k ambasádě dorazila skupinka cca 150-200 Palestinců a jejich podporovatelů, kteří zde demonstrovali proti izraelské vojenské operaci Protective Edge. Popisovala jsem tu akci už mockrát, takže to tentokrát vynechám, jen připomenu, že to bylo opravdu děsivé. Roztřesenou rukou jsem cvakla pár fotek demonstrantů a lidí pohybujících se kolem nich a upalovala domů, šťastná, že to dobře dopadlo a nedostala jsem se někde do nějakého střetu. Doma prohlížím fotky... Byl tam. Dokonale maskovaný v tom poněkud tmavším davu lidí - a přesto NEBYL JEDNÍM Z NICH. Opět a zase. Jenom fotograf. "Jenom". A stál na opačné straně než já, odkud mohl pohodlně vyfotit všechny, kteří stáli VEDLE izraelské ambasády, aby tak naopak demonstrovali svou podporu Izraeli. 

Nedosti mi ovšem bylo tohoto prvního dobrodružství. Za týden si Izraelci a jejich příznivci usmysleli uspořádat "u koně" shromáždění za mír v Izraeli. Chybět jsem tam po tomhle nemohla. Navíc jsem věděla, že v té době stávají lidé z IVČRN s peticí proti přiznání II. stupně registrace Ústředí muslimských obcí na veřejných a často navštěvovaných místech, tedy mohou být i tam. I zavítala jsem, KONEČNĚ se tam seznámila s prvními lidmi z IVČRN, postála s nimi u stánku... a sledovala, jak se blíží onen "agresivní čmoud", se kterým právě ti lidé z IVČRN měli několik dní předtím konflikt u svého petičního stánku... Foťák měl samozřejmě s sebou, s velkou radostí ho použil, když nás stánkaře kontrolovala policie, a pak jsme ho měli za zadkem snad hodinu, když nás hlídal, jestli náhodou nevedeme nějaké "náckovské a rasistické" řeči. Pochopitelně v takové situaci nikdo nestál o další navazování kontaktů či představování. 

Z téhle akce jsem od něj nikdy neviděla ŽÁDNOU svou fotku. I když jich musí mít asi 150 a i když už tehdy znal z jiných fotek mou podobu.

Proběhlo pak několik dalších, raně islámoklastních akcí, na kterých onen blogující fotograf nebyl a já se tak mohla oddávat svému úkolu bez obav. Třetí kontakt byl až na první velké demonstraci IVČRN, svolané na 16. ledna 2015 na Hradčanské náměstí. Islámoklastka je, jak známo, malé postavy, takže se na této akci tlačila v davu lidí dopředu, aby z účinkujících řečníků taky něco měla. Držela navíc v rukou transparent... což z ní udělalo do té doby nepoznanou a vítanou kořist pro přítomné fotoreportéry. Připadala si jako filmová hvězda, když se jich na ni slítlo asi deset najednou, čímž z mluvčích vpředu ovšem neviděla už vůbec nic. Když konečně novináře moje osoba přestala bavit a jejich hradba se rozptýlila, aby si pánové a dámy našli v davu nové oběti, pohlédla jsem kamsi vpravo... jen proto, abych uviděla, jak tam ve své známé reflexní vestě stojí ještě ke všemu ON. Co následovalo je asi jasné: usmál se, využil toho, že se kolem mě vytvořil volný prostor, zvedl foťák... a užil si to. 

Tak vznikly další jeho fotky mé osoby, které jsem nikdy nikde neviděla. Vtipné ovšem je, že jsem poměrně záhy po akci naopak narazila na fotku kohosi třetího, na které stojíme asi metr od sebe, já s transparentem, on s foťákem, oba s výrazem "to vedle mne mě nezajímá". Jo jo, hlavně se na sebe nepodívat... vypadalo to totiž, že ze sebe máme navzájem dost psinu. On ze mě, jak tam coby prcek statuju s cedulí, já z něj, že jediné, co mi může, je leda tak si mě opět vyfotit. 

A kola času se točila dál, rozjely se další demonstrace, nejdříve IVČRN, později BPI. Demonstrace na Staromáku 30. ledna se myslím obešla bez přítomnosti ovestičkovaného fotografa, zato na pididemonstraci na začátku února před pražskou mešitou už byl. Dokonce tam na komsi vymámil megafon, aby nás před salafistickou mešitou (sic!) poučil o tom, že není islám jako islám, že existuje dokonce i nějaký súfismus a že on není muslim, ale ateista... načež následovalo obvyklé popadání nás posluchačů na jednu hromadu smíchy a poslání spíkra v ona místa. Achjo. 

Své fotky z oné akce jsem nikde veřejně neviděla. Asi panu fotografovi zrovna nešel internet nebo něco takového...

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.

Aktivizace

Události zejména posledních dní, ale i týdnů a měsíců mne samy vedou k tomu, abych se znovu pokusila formulovat to, co dle mne musí být řečeno a šířeno a především REALIZOVÁNO. Tak nějak to navazuje na to, co řekla Klára Samková na semináři v poslanecké sněmovně. Hovořila ve velmi obecném rámci o tom, co se v horizontu následujících let či desítek let stane nejen s islámem, ale i s celou naší společností, která právě na ten islám bude nakonec nucena zareagovat jinak, než to činila dosud.

A o to právě jde. Je zkrátka nutné říci, že ta „západní společnost“ není nějaká shora působící entita, která by za někoho z nás něco udělala. Není to prezident. Není to předseda vlády. Nejsou to ministři. Nejsou to starostové. Nejsou to spolky a inciativy na facebooku.

Chci hovořit o tom, co je pro mne klíčové a zřejmé už od dob, kdy jsem se pravidelně účastnila loňských i předloňských protiislámských i jiných protisystémových demonstrací. Ano, spoustu účastníků tam dostala idea jednoho teoreticky silného vůdce. Ovšem nefungovalo to vždy a nefungovalo to tak, aby se z toho dalo v praktickém boji s islámem něco vytěžit. Prostě už nelze jen čekat, co řekne nějaký vůdce někde na náměstí nebo při debatě s občany kdesi v okresním městě, případně co si napíše na blog nebo na facebook ve tři ráno. Nelze se spokojit s tím, že mu odpůrce islámu či imigrace dá virtuální palec nahoru a tím si myslí, že má splněno.

Takto bychom toho v reálném životě moc nedosáhli. Facebookové palce nezabrání vybudování mešit, muslimských halal jatek, skupování pozemků muslimy, neudělají nic s muslimy praktikovanou polygamií u nás... Muslimům je absolutně ukradené, kolik mají křiklouni na sociálních sítí příznivců. Jim stačí dělat si svoje a o víc se nestarat. Co jim je do facebooku, když tu je manželka, kterou je nutno donutit k poslušnosti... děcko, ze kterého je třeba vychovat správného muslima... učitelka ve škole, které je nutno vysvětlit, že Ahmed nesmí jíst vepřové a Fatimka opravdu nebude vystupovat na vánoční besídce a chodit na kroužek šermu...

Ovšem západní společnost, resp. středoevropská společnost, to jsme přece my. Jsou to dvě nohy a dvě ruce každého z nás, které je nutné použít. Loni to ještě vypadalo, že stačí, aby ty nohy člověka odnesly jednou za rok někam na náměstí a ruce tam někomu zatleskaly. Omyl, nestačí to.

Je potřeba se vzchopit, převzít zodpovědnost za svůj život a začít jednat. Každý z nás má totiž nějaké kvality a možnosti, které se hodí. Někdo umí dobře mluvit, jiný psát dobré texty, další je dobrý fotograf nebo kameraman, jiný je ve svém okolí oblíbený nebo má kontakty na zajímavé odborníky, zájmové skupiny, je předsedou toho nebo onoho spolku či sdružení, věnuje se práci s mládeží či seniory, je odborník přes počítače v různém směru (dovede udělat dobré webové stránky nebo si rozumí s grafikou či videem, zvládne vytvořit mailový oběžník, je administrátorem webů, píše blogy...), je členem spolků věnujících se péči o kulturní a historické dědictví, spolků věnujících se chovu zvířat nebo zahrádkaření, jiný se vyzná v obchodních smlouvách a úředních předpisech, další je dobrý ve fundraisingu a získávání sponzorů na různé projekty... Zkrátka existují různé skupiny a v nich různě zdatní lidé. A každý z nich, kterému to, co se děje kolem, vadí, bude prostě muset ty své kvality rozvíjet a používat nejen ve prospěch toho svého jednoho úzkého spolku nebo aktivity, ale vrhnout je i do antiislámu a antiimigračních aktivit, přičemž se samozřejmě bude muset spojit s dalšími lidmi se stejným cílem. Zkrátka takový networking, česky síťování. Bude to muset fungovat zejména mezi jednotlivci, od člověka k člověku – už to prostě nejde dělat tak, že se bude půl roku ustanovovat nějaký spolek, vymýšlet se mu stanovy, logo, název, web, program, řešit se funkcionáři, financování, přičemž za pár měsíců pak někdo s vybranými financemi uteče a celá snaha x lidí půjde vniveč...

Vezmu ten příklad klidně podle sebe. Dělám teď ten antiislám v podstatě naplno jako své hlavní zaměstnání, za které jsem dokonce placená, ovšem ještě dva roky zpátky tomu tak nebylo, což mne ovšem už tehdy nebránilo být aktivní a hledat, v čem mohu kde přispět. A k tomu jsem, když o tom tak přemýšlím, opravdu reálně nepotřebovala žádné vůdce nebo spolky. Když bylo potřeba dojít na demonstraci nebo na pietní shromáždění, šla jsem a nestarala jsem se, jestli nás tam bude pět nebo padesát nebo tisíc. Když bylo potřeba stát u petičních stánků, protože ostatní byli zrovna v práci, stála jsem. Když bylo potřeba někam dojít a něco vyfotit, udělala jsem to. Proseděla jsem dlouhé hodiny nad psaním reportáží z akcí. Kopírovala jsem texty o islámu a šířila je, dlouze diskutovala s nezasvěcenými a uváděla je do problematiky, našla jsem si lidi, se kterými bych se mohla věnovat tématu halal výrobků a už rok s nimi funguju na osvětovém projektu, který se na boj s tímto zdrojem muslimských financí a zvířecího utrpení zaměřuje. To vše, co jsem ze sebe postupně vydolovala a vybudovala, mne pak přivedlo k dalším lidem, kterým mohu tím či oním způsobem prospět a podpořit je zase v jejich způsobu boje s islámem. O tom, jak se snažím uvolnit ruce advokátce Kláře Samkové, aby na tyto aktivity měla čas a sílu, jsem už psala několikrát – někdo se jí o ty weby a facebooky a jiné aktivity zkrátka musí postarat, zatímco ona studuje další literaturu o islámu i mimo něj a píše své skvělé projevy, ve kterých kombinuje pohled právní s kulturně-historickým (je z rodiny kunsthistoriků, kteří ji k tomu vedli odmala, čili má výhodu oproti svým oponentům, kteří takový přehled a záběr prostě nemají). Zrovna tak já sama podporuji třeba Svaz dobrovolných záchranářů Otrokovice, protože prostě tyhle chlapy a jejich schopnosti a zázemí a vybavení budeme potřebovat v tisíci a jednom případech – i kdyby to mělo být to, že poslouží jako pořadatelská služba nějaké antiislámské veřejné akce, nebo když vytáhnou někoho, kdo na tu akci pojede a zapadne cestou do sněhu nebo do bláta... jsou schopni realizovat finanční i materiální sbírky, dovézt humanitární pomoc kamkoli, řešit různé krizové situace... všechno proto, aby další lidé mohli být nějak aktivní...

A to je to, co bych ráda viděla i u většiny z vás. Sesumírujte si prosím, v čem jste kdo dobří, nějakou svou jednu kvalitu, o které víte, že v ní vynikáte nad ostatní nebo byste ji ještě chtěli rozvinout, ale zatím se vám zdálo, že na to není vhodná příležitost nebo čas nebo o to vlastně nikdo nestojí... Nenechte se tím mýlit a hledejte ty lidi a dejte do té vaší aktivity vše, tak jako to dělám já. Nepřemýšlejte o tom, jestli jste na to ti správní nebo jestli by to někdo za vás neudělal třeba lépe než vy, jestli jste na to dost dobří nebo jestli na to náhodou nejste moc mladí nebo moc staří nebo zda se to pro vás jako pro chlapa nebo ženskou hodí... Protože nakonec možná tak jako já v mnoha případech zjistíte, že jste na začátku o sobě sice pochybovali a na vaší práci by se dalo ještě mnohé zlepšit, ale zároveň jste v tu chvíli byli třeba vlastně jediní či první, kdo s danou věcí přišel a dokázal ji nějak realizovat. A to je prostě pocit, který už za to stojí. Je dobré třeba přijít k počítači a vědět, že v něm mám uložené texty, které dokázaly oslovit spoustu lidí, kteří s mnou zjištěnými informacemi a postřehy dokážou nějak dál pracovat, že mám kontakty na lidi, se kterými na něčem protiislámském mohu pracovat zase já, a to tedy nejen ve virtuálnu a na síti, ale i v reálu, jako když jsme došli na konferenci do té sněmovny...

Vykašlete se na to, pro koho to děláte, respektive – nenechte se brzdit tím, že pro toho nebo onoho byste nikdy tolik aktivity nevyvinuli. Dělejte to v první řadě pro sebe, až budete mít něco hotovo, pošlete to dál a už se na to tolik nefixujte, jen buďte dalším lidem k dispozici – když budou stát za to i oni a také jim o tu věc půjde, nenechají vaše úsilí zapadnout. Příklad: loni jsem cítila, že je dobré dělat celý rok propagaci Martinu Konvičkovi tematickými profilovými fotkami a úvodními fotkami na facebooku. A ať už to dnes se samotným Martinem Konvičkou dopadá jakkoliv a ať už je můj aktuální názor na jeho osobu taky jakýkoliv, nikdo mi nevezme, že se mi nepovedlo aspoň pár lidí na něj upozornit a že ti pak nešli a nepročetli si jeho texty a blogy a nevzešela z toho zas nějaká aktivita směrem od nich. A podobné to může být i u vás, jen nemusíte valit podporu jen na toho Konvičku, ale spíš se rozhlédněte po svém okolí – pokud je u vás třeba nějaký dobrý automechanik, který má názory na islám a migraci podobné těm Konvičkovým, dejte mu tu podporu taky najevo, ať si nepřipadá moc sprostý na to, že takto smýšlí, jak na nás často útočí sluníčka. Ať se to nebojí říct nahlas a stát si za tím. Podobně prodavačky, učitelky ve školkách a školách... vždyť tu přece všichni žijete a nikdo nemá právo odsouzet vaše názory jen na základě vašeho vzdělání nebo sociálního statusu nebo toho, co máte za zaměstnání či jaký je váš příjem. Nenechte se takto ponižovat a zašlapávat a hrdě řekněte: „Ano, JSEM PRODAVAČKA / KADEŘNICE / KUCHAŘ / ZEDNÍK / ELEKTRIKÁŘ / PRODEJCE STŘEŠNÍCH KRYTIN atd. A myslím si toto, PROTOŽE...“ Nenechte si vsugerovat pocit viny a studu, tím méně od dětí, které by bez vaší činnosti, vašich daní a vašeho sociálního cítění nestudovaly zdarma a neměly zdarma lékařskou péči, slevy na dopravu a kulturu, nemohly cestovat...

A jak píšu, nejste v tomhle sami. Některé části naší země tak třeba už fungují. Mohu zmínit třeba pardubickou divizi Bloku proti islámu / spolku Islám v ČR nechceme. Tam se nikdo nikoho neptá, jestli něco smí nebo nesmí nebo se na to cítí nebo necítí. Prostě jdou a udělají, co je podle nich potřeba a každý jak nejlépe může a umí. Zorganizují besedu, petici, rozdávají a vylepují letáky, chodí s vlajkami a svíčkami na pietní místa, distribuují knihy a další materiály, jsou schopni se vyjádřit pro média, jsou schopni v tomto spolupracovat s ostatními a přebírat jejich nápady a iniciativu... Jen to prostě nesmí spočívat pouze na pár lidech jako dosud. Nejsme nevyčerpatelní a je nesmysl, aby toho někdo na sebe nakládal přespříliš, zatímco jiný sedí na zadku a vymýšlí si výmluvy, proč stále to či ono nemůže. Mějte na paměti, že sluníčková opozice je aktivní dost, navíc subvencovaná státem skrze neziskovky a vládní programy. A muslimové taky – ti radikálnější o sobě vůbec nepochybují, neřeší, jestli mají na to či ono patřičné lejstro s titulem, jako k tomu jste vedení odmala vy, nebo patřičnou povolenku. Bude nutné tuhle jejich mentalitu převzít, minimálně v tom, aby se lidé u nás přestali tak hrbit.

Bude to mít samozřejmě i další pozitivní účinky na naši společnost. Ono když se člověk něčemu takovému věnuje, nemá kdy ztrácet čas tím, že by se šťoural v tom, co třeba ten, se kterým spolupracuje, má za majetek, natož mu nějak záviděl. Nebo naopak, aby se ti, kteří jsou na tom dobře, se nějak povyšovali nad těmi, kterým se momentálně nedaří – pořád je nutné mít na paměti, že islámu to je jedno, ve výsledku je schopný je sejmout oba, lhostejno kolik mercedesů kdo v garáži má nebo v jakém supermarketu nakupuje.

Tak tedy do práce. Vzdělávejte se, klidně i tak, že si objednáte brožurky, které místní muslimové šíří skrze naše mešity. Sehnat se dají například přes knihkupectví Kosmas. Stojí pár korun, takže vám to neublíží, a dokonce ani nemusíte mít špatný pocit z toho, že byste tím nákupem muslimy nějak extrémně sponzorovali. To, co z těch materiálů totiž můžete vytěžit a použít proti islámu samotnému, má totiž daleko větší hodnotu. Další věc: ti z vás, kteří se někdy na svých cestách ocitli v muslimských zemích, případně v západních zemích viděli projevy postupné islamizace – nenechávejte si to pro sebe. Vyprávějte o tom, sepište to klidně na pár stránek, pořádejte besedy, pokud někam vyrážíte, fotografujte a točte to. Totéž pokud už máte možnost přijít do kontaktu s muslimy u nás. Dojděte si do knihovny či knihkupectví a pátrejte po skutečně kvalitních materiálech týkajících se islámu. Ne fiktivní románové příběhy typu „můj Abdul mi unesl děti“. To vám v diskusích k ničemu není. Začněte u literatury typu Šaria pro nemuslimy od Billa Warnera, přes výpovědi exmuslimů typu Ayan Hirsi Ali nebo Sabatiny James, českých exmuslimů a exmuslimek, Benjamina Kurase či Luďka Frýborta, kteří mají s islámem na západě své zkušenosti. Kdo má odvahu, může zkusit i Roberta Spencera nebo Ibn Warraqa, klidně i v originále. Pracujte s touto literaturou, dělejte si poznámky. Zapátrejte v univerzitních knihovnách – vyrojilo se teď poměrně dost diplomových prací zaměřených na islám, ze kterých se dá taky vytěžit spousta islámoklastních dat. Všímejte si při nákupech zboží (zejména potravin), které by mohlo být certifikované jako halal, tedy vhodné pro muslimy – výrobce za tuto certifikaci zaplatil muslimům poplatek, čímž jim přispěl na provoz, tedy vás nikdo nemůže nutit takový výrobek kupovat. Pokud si nejste jistí, dejte si tu práci a zkuste zapátrat na google, obvykle stačí fráze „značka výrobku + halal certifikace / halal certification“. Možná vás to dovede na cizojazyčné stránky, které vám někdo bude muset třeba přeložit – klidně to zadejte svým dětem nebo vnoučatům. Dostaňte téma islám mezi lidi, se kterými se stýkáte. Nebojte se je oslovit a požádat je o pomoc při realizaci nějakého vašeho nápadu. Berte to vše zkrátka jako odbojovou činnost vůči islámu.

Dřívější odbojáři si taky nemohli dovolit o sobě pochybovat. Navažte tedy na jejich odkaz, aby bylo zřejmé, že neriskovali a netrpěli a mnohdy i nezemřeli zbytečně, protože jejich potomci odmítli se zapojit a místo toho kvůli své lenosti, pohodlnosti a přehnaným a zbytečným obavám pokojně předali svou zemi těm, kdo se tu ani nenarodili a kteří se řídí něčím, co tu nikdy nebylo doma. A co ani u sebe doma vlastně fungovat bez problémů nedokáže, jinak by sem dotyční neměli potřebu chodit „za lepším“. Bojujme za to naše lepší a vyberme si, komu to lepší chceme předat.

Pokud je vám to málo, klidně si představujte, že ten muslim kdesi v Súdánu nebo Afghánistánu, který se sem třeba teprve chystá, může mít poměrně dobrou představu o tom, jak málo se tu jeho požadavkům budeme bránit. On už nás v podstatě vidí jako poražené a podřízené islámu. Ví, že mu tu budeme tolerovat jeho mešity, jeho halal jatka a že naše obchody již jsou plné halal potravin, že si tu se svými manželkami může dělat co chce, že dokonce může svobodně studovat a podnikat, že dokonce může zastávat veřejné funkce... zkrátka proč by sem nešel, on na tom tratit nemůže, i kdyby tisíckrát řval, jak mu tu je „xenofobně a islámofobně“ ubližováno (např. tím, že policisté vejdou do budovy, kde se modlí, v botách). Dokonce se tu popereme o to, aby mohl na své ženy a dcery narvat islámský šátek – stačí dvě muslimky, které jsou ochotné volat, že ten šátek chtějí, aby to už mohlo být aplikováno na všechny, na celou muslimskou komunitu. Protože nikdo tu nemá odvahu zkoumat, na kolik je zahalování u té které muslimky dobrovolné. Tak jako nikdo nezkoumá a neřeší jiné aspekty každodenní muslimské reality u nás.

Z toho pak vyplývá, že například pan Alrawi může o muslimské komunitě a jejím fungování u nás blábolit naprosto cokoliv a projde mu vše. Nikdo nevstane a neřekne: „ale pane Alrawi, u nás v domě bydlí taky muslimové a ti dělají to a to a to se mi nelíbí, víte o tom něco?“ Nikdo ho nedonutí vyjádřit se na téma, proč by nevěřící v ten jeho islám měl mít povinnost kupovat jeho halal výrobky, když je potřebuje jen on sám, resp. jen muslimská komunita. Nikdo se ho nezeptá na to, co dělá s těmi muslimy u nás, kteří už jsou tak radikální, že ani do jeho slavné mešity nechodí, tudíž nad nimi nemá nikdo kontrolu, stejně tak jako co říká na ty, kteří do mešit nechodí, protože se naopak jejich osazenstvo zdá příliš radikální jim. Nikdo se ho neptá, zda by v případných nově zakládaných islámských školkách a školách nedocházelo k oddělování holčiček od chlapečků, čímž by došlo k nevratnému poškození psychosociálního vývoje těch dětí, ze kterých by pak vyrostly v obou případech asociální zrůdy neschopné kvalitních vztahů s druhým pohlavím i neschopné kvalitního fungování v rámci skupin založených na svém vlastním pohlaví. Přitom tyhle otázky by měly pana Alrawiho i kteréhokoli muslima následovat všude, kam se pohne.

Zatím se pan Alrawi bojí jen Samkové. Ovšem je to trochu málo, uvědomíme-li si, o čem všem on v rámci místní muslimské komunity ví a co kryje. Je potřeba zařídit, aby povědomí o těchto věcech měla i holka, co mu v McDonalds podává kafe, nebo pokladní, která mu markuje pytlík mrkve v supermarketu. Protože mu za toto žádnou vstřícnost, poslušnost, zdvořilost či poníženost nedlužíme. A samozřejmě nejde jen o něj. Jde třeba o to, že by mohl stále zlákat některé nerozhodné a oslabené duše z našich řad, aby konvertovali na jeho systém myšlení. Může to být kdokoliv, vaše neteř, sousedka, nevlastní matka nebo bratr, kolegyně v práci, šéf, který si usmyslí, že obchod s muslimskými zeměmi je vlastně dobrá věc... Tihle lidi musejí vědět, že pokud se pro něco takového vědomě rozhodnou, nemohou už od vás nic očekávat a že budete fungovat bez nich. Že konverze k rituálním porážkám, polygamii, týrání dětí i žen není věc, která by pro vás byla akceptovatelná. Zvlášť když jako konvertiti nemají žádnou možnost změnit komunitu zevnitř, jak si mnohdy na začátku myslí. Do islámu narozený muslim, jehož rodina kdesi v Sýrii nebo Palestině islámovala stovky let, na nějakého konvertovaného Petra, který najednou pocítil potřebu říkat si Abdulláh a nechal si narůst fousy, veskrze kašle, natož aby mu dal právo hovořit do směřování celé komunity.

Musíte pro sebe a pro svou společnost udělat víc, než je ochotný udělat ten konvertovaný Petr pro islám.  

Jak Samková ve Sněmovně islámu zmar a zkázu předpověděla

… a islámoklastka měla tu čest být u toho, sluší se dodat...

Uffff. Celé tělo po tom náročném dni ještě bolí a v hlavě se míhají vzpomínky. Leč co naplat, takovouto historickou událost je zkrátka nutné zaznamenat i z pohledu zúčastněné pozorovatelky. Pochopitelně se to neomezí jen na dvouřádkový titulek ve smyslu „Samková přirovnala islám k nacismu → turecký velvyslanec odešel ze sálu“. To ani dost dobře nelze – na islám mám v tomhle směru názor stejný, takže není nic, co by mě na tom mělo vzrušovat, no a reakce ctěného velvyslance byla právě v návaznosti na tento názor naprosto stereotypní, a tudíž očekávatelná. Tím spíš, že nešlo o ZVANÉ velvyslance, ale o REGISTROVANÉ. Ano, čtete dobře, na akci pozváni nebyli, což sami pořadatelé několikrát zdůraznili i v průběhu samotné konference na téma „Máme se bát islámu?“. Nejspíš došlo k tomu, že si info o pořádané akci předaly Jejich Excelence nějakou vnitřní poštou, popřípadě v naší mírumilovné mešitě, a vahou svých excelentních autorit se pozvali, tedy registrovali jako HOSTÉ, sami, aby nad akcí nikoli převzali záštitu (o to ani žádáni nebyli, což jistě některým z nich muselo hýbat žlučí samo o sobě), ale aby aspoň vzbudili zdání, že mají nějakou kontrolu nad tím, jak se u nás o islámu komunikuje. No, nevyšlo to zrovna dle jejich představ... islámkovi a Allážkovi s Mohamedkem bylo ublíženo tak, že některým z nich nebylo lze vydržeti s domnělými „útočníky“ (ba dokonce útočnicí!) v jedné místnosti. Nutno dodat, že jaksi nikdo v sále nevolal, aby se dotyční vrátili zpátky. Ale nepředbíhejme událostem a vezměme dění hezky popořádku.

Když se to tak vezme, všechno do sebe ten den úžasně zapadalo a přinášelo překvapivě pozitivní i vtipné momenty. Už jen samotné setkání s jedním z hostů pozvaných na akci, na kterého jsem se já osobně těšila celý ten téměř půl rok, co jsme se neviděli, bylo moc příjemné. Tím spíše, že se to neslo v humorném duchu, kdy jsme se nejdříve odebrali do McDonalda milého hosta po ránu vycpat nějakou tou slaninkou, aby byl pro nadcházející akci dostatečně haram, tedy nečistý. Takto „vybaveni“ jsme se pak přesunuli před budovu sněmovny a se zájmem pozorovali přibývající hloučky lidí ve frontě mířící na tutéž akci jako my. Zejména tzv. prominentní hosté a účinkující nás bavili. Nejprve dorazil pan Muneeb Hassan Alrawi, předseda to brněnské muslimské obce. Vesele nás pozdravil, s kolegou i islámoklastkou si potřepal pravicí (sic!), a jelikož s naším hostem sdílí stejnou lokalitu, vzájemně si potvrdili nějaké další setkání u nich v mešitě (pozn. autorky: nevím, čím to je, že po skončení akce se už toto pozvání neopakovalo... :) ). Následně auto dovezlo zástupce ombudsmanky pana Stanislava Křečka, mezitím se mihlo několik exoticky vypadajících velvyslanců či úředníků z ambasád, načež do Sněmovní ulice dorazil i senátorský zástupce Severočechů, totiž pan Jaroslav Doubrava. Kolega se k němu lehce ironicky točil s na pozdrav napřaženou pravicí, ale ouha, byl odsunut až na druhé místo slovy páně Doubravy, ať nepředbíhá – bylo totiž nutné nejdříve pozdravit ISLÁMOKLASTKU coby ženu! Rozkošný moment, zvláště když jsme pak panu senátorovi vyjevili, že čekáme na příjezd královny dne, totiž Kláry Samkové. :)) Nicméně pan senátor překvapil, neprotestoval, naopak vyjádřil již na dálku řečené Samkové svou plnou podporu, načež nám slíbil, že nám v sále podrží místo.

Královna show měla klasicky pár minut zpoždění, pročež jsme se s kolegou probili do sálu bez ní. Sál s názvem „státní akty“ je pěkný, jen měl kolega nějaké poznámky k výzdobě sestávající z jakýchsi skleněných rampouchů v kombinaci s přítomností zmíněných velvyslanců a jejich možnými explozivními reakcemi na následující dění... Nicméně jako slušný Moravan laskavě pánům ambasadorům přenechal židle vpředu, označené papíry se jmény, a sami jsme se jako ponížení káfiři (nevěřící v islám) odplížili dozadu k p. Doubravovi. Trestem za to nám byla blízkost tlumočnické kabiny a z ní vycházejícího neustálého huhlání. Postupně se ovšem v sále objevovaly další zajímavé tváře politiků i jiných osobností. Dopředu se například zřejmě vzhledem k výšce uchýlil poslanec Marek Benda. Seděla tam i paní Miroslava Němcová. Míhal se tam poslanec Jaroslav Foldyna. Těsně po zahájení dorazila i poslankyně Semelová. A pochopitelně byl impozantní pohled i na samotné pódium s účinkujícími panelisty. I když v několika případech tu impozantnost zajišoval pouze velký státní znak na zdi. Nebudu samozřejmě jmenovat.

A pak už se celé divadýlko spustilo, včetně dobíhající Samkové vpředu a jejího doprovodu mířícího k nám dozadu. Co říci k jednotlivým příspěvkům? Začínal Benjamin Kuras, který zklamal hned na začátek: hloupě rozdělil islám na radikální a neradikální (smysl to dle mne nemá vůbec žádný, jak už jsem v předchozích článcích vysvětlila), pak začal tvrdit, že „Indonésie se obešla a obejde bez práva šaria, čili toto právo není součástí islámu“ (zřejmě se tedy na některých místech Indonésie obřezává dle práva s jiným názvem – před příchodem islámu se tam neobřezávaly ženy vůbec, dnes až v 80 či 90 % dle organizace, která se s tím snaží něco dělat...). Nicméně v jeho příspěvku naopak zazněla jedna podstatná věc: prostě a jednoduše se zeptal, čím nás dnes má islám možnost obohatit natolik, abychom mu výměnou za to činili neustálé ústupky. Ptal se na potenciál lidí vyznávajících islám, ptal se, jak mohou tito lidé se svou je samotné omezující vírou přispět k rozvoji lidstva či jakémukoli myšlenkovému, sociálnímu, ekonomickému, kulturnímu či vědeckému pohybu vpřed. Mínusem jeho projevu bylo ovšem to, že aby mohl hovořit o negativních aspektech islámu v konkrétních číslech a statistikách, využil k získání těchto čísel pouze jeden zdroj, což mu samozřejmě později opozice neopomněla vytknout. Kurasův závěr byl jednoznačný: islámu se nemáme bát, máme s radikálním islámem bojovat a snažit se nějak vyjít s „liberálními muslimy“, ať už si pod tím představíme cokoliv.

Následovalo vystoupení p. Alrawiho. Bohužel se to nedá shrnout jinak než jako další medvědí služba muslimům na našem území. Zejména to platí o konvertitech a konvertitkách, které se tomuto pánovi dostanou do rukou... jak hrozný asi musí být jejich psychický stav, když se mu je podaří přesvědčit ke konverzi? Ne že by se pan Alrawi nesnažil přesvědčit i zcela plný sál ve sněmovně, že islámu se bát nemusíme. Mrzuté je, že na to ten pán jaksi nemá potenciál... zato umí, když na to přijde, popírat sám sebe a své předchozí výroky. Dozvěděli jsme se tak nejdříve, že mu právo šaria nebrání podřídit se českým zákonům, protože mu to přímo přikazuje, aby tak učinil... ovšem o půl hodiny později v rámci diskuse už pan Alrawi konstatoval, že on ani žádné právo šaria vlastně nevyznává. Což je samozřejmě nesmysl. Samozřejmě p. Alrawimu šaria v reálném životě problém nedělá, včetně jejích negativních aspektů. Které existují, což p. Alrawi potvrdil konstatováním, že existují i zlí muslimové, nikoli jen ti dobří. Bohužel už se s námi nepodělil o zkušenost, jak jedno poznat od druhého, ani kolik oveček z jeho stáda je takových a kolik makových či jak je v rámci muslimské komunity u nás s těmi špatnými muslimy nakládáno. Ne že by pan Alrawi nevěděl, proč takto konkrétní být nemá. Prospěch islámu samotného je totiž pro muslima prvořadý – a jaksi přiznat, že má část komunity prokazatelně radikální a zřejmě mu to nevadí, neboť s tím nic nedělá, to by mohlo islámka u nás pěkně omezit, o osobní svobodě p. Alrawiho coby zodpovědné osoby nemluvě. O čem p. Alrawi prokazatelně ví, je třeba muslimy u nás praktikovaná polygamie (oddává se konec konců v jeho mešitě), segregace na základě pohlaví, případně o omezování muslimských žen na svobodě pohybu či oblékání. O tom, jak se muslimští muži ke svým ženám chovají je rovněž informován – svlékněte místní muslimky z hidžábů a abájí a pokud neuvidíte modřiny, můžete s klidem říct, že p. Alrawi o praktikovaném a komunitou ritualizovaném domácí násilí neví skutečně nic a může dál blábolit o tom, jak muslim „smí ženu jen lehce udeřit kartáčkem na zuby“. Takže p. Alrawimu se pouze podařilo předvést se publiku jako jaksi zmatený muslim, který z nějakého záhadného důvodu muslimy reprezentuje, ač zároveň není žádnou autoritou a v rámci islámu smí mluvit pouze za sebe, a který se špatnou češtinou o cosi snaží. Dojem, který zanechal v publiku, byl značně rozpačitý a v mezích nucení ke zdvořilosti.

Poté přišel na řadu pohled na věc prezentovaný historikem Jaroslavem Šebkem. Geopolitika kombinovaná s historií zejména zemí Blízkého východu, bohužel přednášená tak, že islámoklastka měla chuť pohodlně se opřít kolegovi o rameno a dát si čtvrt hodinky šlofíčka. Dokonalý uspávač hadů. Pokud si člověk nedělá poznámky, za deset minut neví, o čem přednášející hovořil, maximálně tak tuší, že tam byly zmíněny jakési letopočty, kdy se v té které zemi co událo. Jelikož islámoklastka historický obor částečně studovala, ví, jak rozšířený nešvar to bohužel mezi historiky je. Skutečná ztráta času, protože to, co by člověk měl pobrat napoprvé, si nejdřív musí zapsat a pak si to ještě xkrát vtloukat do paměti čtením. Přitom to předávat lidem jiným způsobem samozřejmě lze, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že v publiku byly i mnohé starší osoby, tedy s takovou odezvou bylo nutné předem počítat a přizpůsobit tomu formát příspěvku. Evidentně je pan Šebek zvyklý, že se studenti jeho formě výkladu nemohou bránit. Každopádně si nějak nepamatuju, že by z jeho příspěvku byl jasně patrný názor na islám, resp. odpověď na otázku, zda se ho bát či nikoliv.

Další v pořadí byla dle pozvánky specialistka na trestní právo, ovšem dle obsahu příspěvku především poslankyně za ANO Helena Válková. Co k její prezentaci či osobě může člověk jako islámoklastka říci? Byla jsem sice nejprve probuzena z odpočinku jejími slovy, jaká je prý paní profesorka feministka (vzhledem k tomu, že jsem si reálných a pozitivních výsledků jejích údajně feministických snah ve svém životě či v životě jiných žen i mužů poněkud nestihla všimnout mne to opravdu pobavilo), ale pak už to bylo opět obvyklé sluníčkové blábolení. Zaznělo tam tuším, že „máme o islámu sbírat informace, než ho odsoudíme“ (to by se ovšem islámoklastce nesměly před oči dostávat v drtivé většině informace o islámu takového charakteru, že by nejradši celý islám přesunula do nějaké hodně vzdálené části vesmíru bez ohledu na těch pár případných výjimečných pozitiv, kterými se to někdo marně snaží „vyvážit“). No, závěr prof. Válkové byl jasný: islámu se nemáme bát. Protože je to náboženství... jinak to myslím nezdůvodnila. Tak doufejme, že její stranický šéf se taky neprohlásí za nějakého proroka. Jinak se tedy prof. Válková věnovala spíš kritice evropské a české negativní reakce na islám, jak se dalo taky čekat. Asi jí ještě nedošlo, že zavírání vlastních voličů za kritiku islámu, zatímco islám samotný si jede svým způsobem dál, zrovna není ideální nápad... Nemá cenu se o jejím vystoupení zatím rozepisovat více, to by byla ztráta času, spíš by bylo dobré napnout síly k tomu, aby si tedy paní profesorka šla ty potřebné informace, které by ji přiblížily realitě, shánět mimo výkon veřejných a politických funkcí, které jí jen zbytečně ubírají čas nutný na tyto činnosti.

Nedosti ovšem slunkám bylo Válkové, jelo se v programu dále a na řadu přišla Zora Hesová. Jak při jejím příspěvku lidé dokázali sedět na místech je mi dodnes záhadou, ještě jsem neslyšela tak agresivní styl komunikace, při kterém se dotyčná dáma téměř ani nestíhala nadechnout, jak rychle chrlila ven svůj mentální obsah. Tolik co do formy, obsahově to bylo ještě humornější: nejprve celé auditorium i předchozí přednášející sepsula, že prý „vůbec nerozumějí islámu“ (klasická to sluníčková fráze), a pak se ujala úkolu v každé druhé větě pranýřovat chudáka Benjamina Kurase, místo aby hovořila o tématu konference (tedy zda se bát islámu nebo ne), takže to vypadalo, že za všechny problémy s islámem spojené nakonec ještě může Kuras. Publikum v zadních řadách z toho mělo nehoráznou srandu a málem dotyčnou Hesovou skutečně vypískalo poté, co Kurase zmínila asi po osmapadesáté v řadě. Naštěstí toho brzy měli dost i moderátor s pořadatelem akce a ještě dost slušně požádali paní Hesovou, aby se místo osobním útokům na jednoho panelistu věnovala tedy laskavě právě tématu „islám“. Tím byl ovšem veškeré zábavy konec, dozvěděli jsme se pouze, že všechno to, z čeho mají lidé v souvislosti s islámem strach, dle pí. Hesové zřejmě buď neexistuje, nebo je to dezinterpretováno, popřípadě si za to my, zaprdění čecháčkovští fobové, nějakým způsobem asi můžeme sami, protože se odmítáme vzdělávat... Áchich. Ten klid, když konečně zmlkla... a ten potlesk v sále, když reagující Ben Kuras prohlásil, že jí z prvních pět minut toho drmolení o jeho osobě a názorech nerozuměl skoro ani slovo...

Pány Hoška s Pelikánem, kteří se svými příspěvky následovali, vezmu zřejmě najednou. Jak je patrné, nedělala jsem si poznámky, takže ta jejich vystoupení si už pamatuju jen velmi mlhavě. Navíc jsem si po vystoupení pí. Hesové smotala uši do ruličky, aby si po té hrůze trochu odpočinuly. Pan Hošek coby teolog mluvil o evropské identitě a migraci a pokud si vzpomínám, zmínil tam i to, že si Evropa bude muset vybírat, koho tedy přijmout chce a koho nechce. Nu a pan Pelikán, konvertita k islámu a bohužel i bratr Hate Free Roberta, t.č. ministra spravedlnosti, měl kupodivu svůj příspěvek asi nejsolidnější ze všech zatím vystoupivších. Na rozdíl od p. Alrawiho dokázal jasně vysvětlit potřebné termíny, hovořit o tom, co je v islámu dobrého a co špatného...

Ještě před vystoupením těchto dvou pánů byla myslím krátká diskuse, do které se už zapojila i Klára Samková. Ta reagovala třeba na tvrzení p. Alrawiho, že prý je právo šaria s naším právním řádem slučitelné – oponovala mu tím, že má ve své advokátní praxi několik případů muslimek řešících na našem území praktikovanou polygamii, čímž zřejmě všem v sále na chvíli vyrazila dech, pokud to pro ně byla nová informace. To je prostě onen druh argumentu, se kterým se nedá nic dělat, ať jste sebesluníčkovatější... pokud se tedy zrovna nejmenujete Válková a nechcete místo řešení tohoto palčivého problému spíš trestat ty, kdo na něj upozorní, a samotný problém zakopávat pod koberec ve jménu kulturní, sociální, etnické a náboženské tolerance a lásky.

Nu a pak přišel zlatý hřeb celého diskusního fóra, totiž příspěvek právě Kláry Samkové. Musela si jeho zařazení na program doslova vydupat – moderátoři totiž příliš nezvládli pořešit následnost příspěvků a případné diskuse k nim, takže před Samkovou chtěli šoupnout pauzu, aby si publikum znavené X předchozími účastníky mohlo odpočinout. Což by logicky znamenalo, že by spousta lidí ze sálu odešla, a tudíž by celá účast Samkové ztratila smysl. Naštěstí organizátoři tuhle chybu uznali a přestávku zrušili, takže Samková mohla vystoupit ve stejném panelu jako ostatní.

Co říct k vystoupení Kláry Samotné jako takovému? Většina z vás už ho četla. Islámoklastka může jen dodat své postřehy z průběhu. V první řadě to, že teprve až v průběhu celé konference byl islámoklastce dodán anglický překlad Klářina příspěvku, aby ho v příslušný moment předala tlumočnicím v kabině. Rozumějte, Samková své asistentce poslala z pódia SMSku, ať si pro těch pár listů papíru přijde k ní. Vzhledem k obsahu Klářina příspěvku to ovšem bylo logické – kdyby si někdo přečetl onen příspěvek či jeho překlad dříve, než měl zaznít, Klára Samková by vůbec nesměla vystoupit. Tak to prostě je, pročež tedy islámoklastka naklusala před plný sál, převzala papíry a pak je na své židli vzadu žmoulala a hlídala, kdy na Kláru přijde řada, aby mohla vyskočit a nacpat je dámám v kabině. Ty sice pak měly kecy, že „to měla udělat už dávno“, ale tím se islámoklastka nemínila nechat rozhodit, nebyla tam kvůli nim.

No a show tedy začala. První věty, slova jako „totalitní režimy, nacismus, komunismus“. Šumění v sále. Turecký velvyslanec, kterému islámoklastka loni několikrát demonstrovala před rezidencí kvůli vyvražďování Kurdů, se hlásí o slovo. Plká cosi o tom, co si každý taky už mohl přečíst. Další šum v sále. Klára se snaží pokračovat ve čtení svého příspěvku. Moderátoři se ji snaží odebrat slovo. Spousta lidí volá, aby ji nechali mluvit. Klára vysvětluje moderátorům, že to, co zde tvrdí, jsou její vlastní názory, že se nepotřebuje za nikoho schovávat. Že nehodlá podléhat jakékoli cenzuře. Moderátor se ji marně snaží přesvědčit, že prý je „třeba držet se v jistých hranicích“. Zezadu oponuje senátor Doubrava (sic!), že tu nejsme od toho, abychom poslouchali pouze obhajobu islámu. Organizátoři to vzdávají... a Klára může pokračovat ve svém příspěvku. Což už ovšem nevydrží jak turecký velvyslanec, tak i pár dalších, a podivuhodně simultánně opouštějí sál přímo během Klářina projevu. Klára to glosuje jako demonstraci vztahu islámu k odlišným názorům a dál seznamuje publikum s tím, co dle ní má zaznít.

V první chvíli jsem ten odchod velvyslanců příliš neprožívala. Vlastně mi nedošlo ani, že odcházejí na protest, ze kterého by se někdo měl stavět na hlavu. Prostě jsem měla za to, že už zkrátka seznali, že tam jejich přítomnost během Klářina příspěvku není potřeba, ale poté se třeba vrátí a zapojí se do diskuse a pokusí se Kláře její názor vyvrátit nějakými argumenty... inu, islám sám mi ten den už podruhé ukázal, jak to s tou civilizovaností má. Tak jako Íránec Alrawi nepodá automaticky ženě ruku jako prvnímu, tak tito lidé budou tvrdošíjně obhajovat své právo na to být uražen a naši povinnost je uklidňovat a konejšit. Kteroužto povinnost ovšem nemáme, tím méně u nezvaných hostů. Stejně tak nemáme povinnost pachatele jejich domnělých křivd trestat (nejlépe na místě, jak bylo evidentní).

A tak byly Jejich Excelence pryč. Přední řady se vylidnily. Je ovšem pozoruhodné, jak organizátoři takovou situaci zvládli ustát. Prakticky to vůbec neřešili, nechali Kláru dokončit její řeč a dali prostor na diskusi. Do té se ovšem zapojil jeden z velvyslanců, kteří v sále zůstali, a sice velvyslanec Ázerbajdžánu a jeho tlumočník. Ani Jeho Excelence nesouhlasila s tím, že by islám byl roven nacismu. Ovšem není se ani čemu divit, jak později vysvětlil právě jeho tlumočník – student, který už v Čechách žije mnoho let, česky uměl mnohem lépe než p. Alrawi (i přes úchvatný ruský přízvuk). Od něj jsme se dozvěděli, jak se to s islámem má právě v jeho zemi – prý jsou tam muslimové asi tak ortodoxní, jako jsou u nás většinoví Češi křesťané, do mešit nechodí... přesto jsou bráni jako muslimská země, protože se obě větve islámu nějakým způsobem podílely na jejich historii. Určitě pro nás byl jeho komentář zajímavý, už proto, že diskutoval v klidu a bez obvyklé muslimské nafrněnosti, jakou předvedly právě Jejich Excelence.

No a pak už se do diskuse hlásili i ostatní přítomní. Zajímavá směska diskutujících – od Zdeňka Macury přes Janu Lorencovou, Milana Podlipného z Centra pro studium politického islámu, až po Jiřího Kobzu z Okamurovy SPD. Kdosi se snažil zjistit, kdo je tedy v rámci islámu nějakou autoritou, která by nám zaručila zajištění bezpečnosti a souladu islámu s naším právem. Pan Alrawi se z toho vykroutil, nakonec se s pomocí p. Pelikána a zejména tuším p. Podlipného došlo k tomu, že v islámu je největší autoritou Mohammed a tudíž že je každý muslim sám za sebe zodpovědný za to, jak islám pochopí a jak ho bude chtít praktikovat. Což nikoho jaksi vůbec neuklidnilo. Pan Alrawi tam byl následně nucen popřít sám sebe a už tvrdil, že vlastně ani podle práva šaría nežije (na začátku ovšem konstatoval, že mu právo šaria nebrání žít dle českých zákonů). Paní Válková vykřikovala cosi o trestání zločinů z nenávisti, zkoušela tam po právnicku usadit Kláru Samkovou, která jí ovšem zvládla oponovat. Pan Kobza chtěl po p. Alrawim vysvětlení základních islámských pojmů, jako jsou takíja nebo tauhíd, což p. Alrawi taky nezvládl a musel odpovědět pan Pelikán.

A pak bylo najednou po všem. Hosté se zvedali a odcházeli. Zvedli jsme se také, ovšem vyzvednout Kláru byla docela fuška. Byla jaksi v obležení příznivců už v sále, a v předsálí na ni čekali novináři... nejméně čtyři tlupy se svými kamerami, mikrofony a zvídavými otázkami... Poctivě jsme statovali tu u jedné, tu u druhé zdi, abychom náhodou nevlezli někomu do záběru (vedle nás totiž simultánně probíhaly rozhovory novinářů s ostatními účinkujícími, takže bylo lze slyšet „... musíme poznat islám...“ profesorky Válkové), v břiše nám po těch dlouhých čtyřech hodinách kručelo jak v orloji, kolem se míhal tu vrchní česko-syrský komunista Hassan Charfo, tu Muneeb Hassan Alrawi, celý šťastný, že už to má za sebou...

Nakonec ovšem novinářské peklo bylo nuceno nám naši královnu dne vydat, a ta se slovy „pojďte, miláškové moji, postarám se o vás“ zavelela k odchodu do blízkého restauračního zařízení, kde jsme mohli konečně spočinout a uspokojit naše přirozené biologické potřeby. Mezi ty ovšem, jak jsem zjistila, patřila už cestou k hospodě potřeba monitoringu mediálních ohlasů celé akce, takže jsme pak víceméně jen seděli nad svými pivy a obědy a každý s mobilem v ruce občas druhým zahlásil nějakou povedenou větu novinářského horlivce či trefný komentář z diskuse k dané akci. Jsme holt asi patřičně postižení... :)

A to je vlastně už vše. Královna po obědě vbrzku nahlásila svůj odchod směrem k tvoření dalších hodnot, zatímco zbytek osazenstva, čili islámoklastka a tři úžasní pánové, se rozhodl v oslavách toho významného dne pokračovat v jiném lokálu. Klid a mír, a pak už jen ryze soukromé vzpomínky z chvil, kdy jsem oba přicestovavší Moravany doprovázela na vlak. A pak už jen PRÁCE, kdy jsem po příjezdu domů dávala na všechny dostupné weby originál i překlad Klářina příspěvku, monitorovala ohlasy v tisku, přikládala ne zrovna kvalitní fotky... Únava se samozřejmě projevila, takže druhý den bylo nutné ještě něco opravit.

Závěr? Už se objevují i články o proběhlé akci v anglicky a francouzsky píšících médiích, dokonce i v jedněch tureckých už jsem si toho všimla. Alrawi zkouší svou reputaci a chabý výkon vyvážit tím, že útočí na Kláru, jejímž klientem v rámci advokacie kdysi on i celá Islámská nadace byli, dokonce zdarma, což jim tehdy evidentně šmakovalo, do středy si nestěžovali... Inu, co chtít po muslimovi.cz (tak se sám Alrawi označil na loňské debatě „Je Suis Charlie“), kterého prostě brutálně ponížila a setřela žena... No a pokud jde o jeho tureckou velvyslaneckou Excelenci, můžeme se vstadit, že ten vzteklý demonstrativní odchod bylo tak vše, co mohl dělat. Trestní oznámení na Samkovou nepodá, protože není důvod. Turecko svého velvyslance od nás taky nestáhne, aby dalo najevo, jak jsme „ti zlí“. To ho radši u nás nechá s tím, že je holt pro naše občany na úrovni nacistů a komunistů. Ne že by mu trocha takového osobního ponížení uškodila, minimálně jako pomník všem zabitým Kurdům je to myslím hezké, když už demonstrace s transparenty a svíčkami nebyly účinné.  

Je suis Charlie - panelová diskuse na Právnické fakultě UK, Praha, 20.4.2015

pořádající: ELSA Praha
účastníci diskuse: Brig.gen. Ing. Andor Šándor, Ph.Dr. Jiří X. Doležal, Muneeb Hassan Alrawi a Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D., Dr.h.c.
(kurzivou poznámky autorky)

MuneebHassan Alrawi: Mluvil z pozice muslimského kazatele, zkoušel se stylizovat i do mluvčího celé muslimské komunity u nás (což už z podstaty věci není možné, protože tato komunita nemá pevně danou strukturu a hierarchii a nezapojují se do ní všichni u nás pobývající muslimové).
Útok na Charlie Hebdo odsoudil jako neislámský, resp. jdoucí proti islámu.
Zároveň se ovšem postavil proti karikaturám Charlie Hebdo - prý nelze urážet něčí hodnoty. (Tedy pokud je něčí hodnotou nezobrazování Proroka, je asi dle něj třeba se tím řídit, i když člověk danou víru nevyznává.)
Není Charlie.
Cítí se být loajálním k ČR a jejím občanům jakéhokoli vyznání, údajně by za ně obětoval život, jako to nabízel v případě unesených novinářů ČT v Iráku, ze kterého pochází.
Obhajoba nenávistného kázání proti Židům a nevěřícím v brněnské mešitě: prý policii vše vysvětlil, stejně tak jako to učinil několikrát v médiích. Proti Židům nic nemá, ovšem stát Izrael považuje za nelegitimní a okupantský vůči Palestincům (ptal se publika na to, zda vědí, jakou rozlohu má Izrael). Prý při tom kázání v mešitě nemluvil o "nevěřících", ale o "nevíře v Boha", která mu dle jeho slov přijde coby "logický názor muslimského kazatele, stejně jako (dle něj) v křesťanském kostele asi kněz neříká svým věřícím, aby milovali ty, kdo nevěří v Boha (sic!)". Únik onoho záznamu z mešity svádí na Lukáše Lhoťana, od kterého to chápe jako akt pomsty poté, co byl exkomunikován (sic!), resp. se začal cítit v komunitě nedoceněný kvůli tomu, že údajně nedostal pozvání na oběd s nějakým významným muslimským zahraničním hostem. Zmiňuje, že LL ukradl komunitě dokumenty (moderátorka žádá A. o přesun k dalšímu tématu). Výrok o "pálení vlajky sionistů" prý není jeho - na důkaz JXD (videozáznam) nereagoval (zřejmě neměl jak).
Vztah k ženám, resp. násilným veršům v Koránu (reakce na citáty z Koránu přednesené JXD): Je ženatý, má čtyři děti a velkou rodinu v Iráku, nikdo z nich prý žádné násilí na ženách nepraktikuje, takže jsou asi špatní muslimové.

Reakce na A. Šándora a jeho zmínku o wahhábismu - on prý wahhábista není, prý je jen "muslim.cz". Jakékoli násilí provedené muslimy (kamenování v Afghánistánu a Pákistánu, polévání kyselinou apod.) chápe jako "nemající nic společného s islámem" a odsuzuje jej.


Tomáš Halík: Není Charlie. Útok na Charlie Hebdo odsoudil jako neomluvitelný zločin. Ani on nesouhlasí s tím, aby se něčí hodnoty zesměšňovaly (myšleno z jeho pohledu i křesťanské hodnoty). Mluvil o vývoji, jakým prošlo křesťanství během osvícenství apod., aby mohlo fungovat v dnešní společnosti. Má za to, že si stejným vývojem musí projít i islám. (Neupřesnil, jakým způsobem toho má být dosaženo, ani nekomentoval rozpor vyplývající přímo z Koránu, že islám vlastní vývoj a reformaci neumožňuje.) Zmínil, že muslimská přítomnost v Evropě je nezměnitelný stav a fakt, se kterým se musíme my nemuslimové vyrovnat a naučit žít. Pro něj nejsou hrdinové ti karikaturisté z Charlie Hebdo, ani je nepovažuje za "esenci naší doby či kultury", ale za hrdiny považuje muslimské policisty nebo onoho muslimského zachránce v košer obchodě. Má za to, že pokusy odvést muslimy od islámu mohou část muslimů radikalizovat, negativně se vymezuje vůči iniciativě Islám v ČR nechceme, která prý nemá šanci něco změnit. Zmiňuje se o pornografii jako negativní součásti naší kultury, příznaku šířící se neúcty k druhým, která se pak projevuje třeba i tak, že někdo zobrazí křesťanské svaté při anální kopulaci apod.


Andor Šándor: Věnoval se především bezpečnostní a strategicko-zpravodajské problematice. Kritizoval vliv státu a mezinárodních společenství na práci zpravodajsko-bezpečnostních složek. Podle něj je tato oblast dlouhodobě podfinancovaná a stav se ještě horší. Zmínil, že útočníci na Charlie Hebdo donutili světové státníky v následném průvodu v Paříži klepat se hrůzou před tím, co může následovat. Zdůraznil, že dle jeho názoru takových útoků bude do budoucna přibývat, právě už proto, že není v silách zpravodajsko-bezpečnostních složek vše monitorovat. Rozhovořil se o současných migračních vlnách do Evropy, jaký je to byznys, že si lze vyhledat na internetu, kdy odplouvají lodě s uprchlíky z Afriky. I on se vymezil proti Islám v ČR nechceme, jejíž nosnou myšlenku označil za "diagnózu". Obsah nebo podstatu islámu neřešil, ale rozhovořil se o wahhábismu, který je jedinou formou islámu především v Saúdské Arábii, coby o bezpečnostní hrozbě pro Evropu i svět, protože jde skutečně o doslovný výklad a realizaci násilných pasáží v Koránu, předkládaný mnohdy nevzdělaným a negramotným masám lidí, kteří jsou s to ony pasáže aplikovat a řídit se jimi. Kritizoval, že Saúdská Arábie je zároveň naším největším partnerem v dané oblasti, a že je zároveň tak bohatá, že si může dovolit sponzorovat jak Islámský stát, tak podobné akce kdekoli na světě, kam se wahhábismus šíří skrze migranty, nově postavené mešity apod. Kritizoval i Edwarda Snowdena, resp. to, že chce Británie zveřejnit jím získaná data, což by ohrozilo bezpečnost USA a samozřejmě i partnerské vztahy Británie a USA.

JiříX. Doležal: Je Charlie - vzhledem k tomu, že je šéfredaktorem kritického a satirického periodika (Reflex), obává se i on o svoji bezpečnost a umí si představit, že by další útok proběhl právě na jeho redakci v Holešovicích. Akcentoval svou židovskou identitu skrze citaci nenávistných výroků Alrawiho vůči Židům (resp. sionistům) a Izraeli. Rozhovořil se o muslimských migrantech, resp. okolnostech života v zemích jejich původu - přirovnal je ke středověku, za jejich hlavní motivaci k nepřátelství vůči nemuslimům označil jednak frustraci ze života v takových podmínkách (chudoba vedoucí k tomu, že značná část muslimů žije s vědomím, že nikdy nebudou mít legálně sex, protože na manželku nemají finance, nevzdělanost a neschopnost tento stav změnit), jednak závist vůči zbytku světa, který je vyspělejší a má své svobody, demokracii a možnosti, jak prožít život kvalitně.

Dotazyz publika - na Alrawiho: proč kázal proti nevěřícím?
na Halíka - proč je v případě Charlie Hebdo tolik zdůrazňován útok na redakci oproti útoku na židovský obchod, resp. proč se vůbec nehovoří o muslimském antisemitismu v Evropě?
Na Halíka - zda lze Mohammeda považovat za "muslimského feministu", který pozvedl např. práva žen ve své době, nebo zda platí spíše ty negativnější stránky jeho životopisu a Koránu? Je možná reforma islámu?