Tak umírnění, až jim i vepřová hlava vadí...

Prosím vás pěkně, zjistila jsem v poslední době následující:

Máme tu umírněné muslimy.

Jejich umírněnost se projevuje třeba tak, že jim vadí, když si několik desítek metrů od místa, kde se scházejí ke svým rituálům (a které ovšem stále je dle českých zákonů světskou, nikoli sakrální budovou), někdo dá na ulici k obědu guláš obsahující vepřové maso.

Pokud tito umírnění muslimové náhodou najdou před vstupem do mešity pohozenou vepřovou hlavu, berou to jako „zvyšování napětí ve společnosti“. Tedy že asi ona hlava znepokojuje nemuslimskou majoritu, protože přece by ti umírnění to „napětí ve společnosti“ nevytvářeli sami, že...

Tož tak.

Umírněné muslimy tu pochopitelně nejspíš máme, byť ta umírněnost je i u nich dost sporná. Je jasné, že to nejsou ti, co chodí do té mešity a vymezují se proti guláši a kusu syrového vepřového masa, který je pro zbytek místních obyvatel problematický maximálně tak z hygienického a estetického hlediska. Z tohoto hlediska se dá říci, že se v mešitě schází právě to nejradikálnější jádro místních i projíždějících muslimů, jedoucích ten salafismus na plné obrátky. U těchto lidí se vůbec nemusíme bavit o tom, jak moc se chtějí začlenit do společnosti, která místo jejich Mohammeda vyznává... no, právě ten guláš, a vepřové hlavy obvykle nikde nepohazuje, ale zpracovává je na jiné, neméně uctívané a oblíbené poživatiny. Tady ta nekompatibilita je prostě evidentní, a pokud to chce policie vyšetřovat jako nějaký přestupek jdoucí „proti náboženství“, je jasné, že musí nejdříve akceptovat, že to náboženství to pravidlo týkající se vepřového ve svém kodexu dogmat má a že platí nejen pro věřící a praktikující muslimy (tedy směrem dovnitř komunity), tak právě i NAVENEK, tedy že je nutné ho aplikovat i na NEVĚŘÍCÍ, kteří se řídí svým vlastním sekulárním právním řádem.

Tedy jde o aplikaci dvojího práva – sekulárního právního řádu České republiky (které by onu vepřovou hlavu řešilo maximálně z výše uvedených hledisek), a islámského práva šaria, které právě výše demonstrovaným způsobem zahrnuje jak samotné muslimy, tak upravuje chování NEMUSLIMŮ VŮČI MUSLIMŮM. Garantem českého právního řádu je výlučně český stát. Kdo je garantem islámského právního systému šaria? Pan Muneeb Hassan Alrawi, šéf brněnské mešity a Ústředí muslimských obcí, to skutečně není. Ono totiž tohle právo šaria ŽÁDNÉHO garanta nemá...

Mimochodem, nezaručuje náhodou náš český právní řád to, že na našem území nebude aplikován žádný další právní řád? Umožní náš právní systém aplikaci například rodinného práva dle středoafrických nebo tichomořských zvyků, resp. tamních právních systémů? Pokud ne, proč by to měl činit v případě islámu? Je to v podstatě totéž, jako by na stejném území chtělo vládnout patnáct králů či jiných panovníků. Úplně to popírá naši státní suverenitu. Ví to samozřejmě každý, kdo u nás absolvoval základní školní docházku. Smutná to vizitka policie i dalších částí justice.

Zpátky ale k těm umírněným muslimům. Těm, co tedy s (vůči vepřovým hlavám a gulášům se vymezujícími) salafistickými šariátníky nemají zdánlivě moc společného, protože se od těchto lidí drží stranou a do mešity nechodí... Ovšem v tom je právě ten problém: ti „začlenění“ nikdy nedokážou jakkoli působit na ty salafisty. Sami vědí moc dobře, o jakou hrůzu u nich jde, konec konců před ní sami mnohdy utekli ze zemí původu. Vědí, že salafisti fungují na rovině „buď se podřídíš, nebo nejsi správný muslim – a pak raději zemři“. Nikdo z těch začleněných, nepraktikujících muslimů nebude nikdy dávat v šanc svůj život a bezpečí, které tu u nás třeba po dlouhé době konečně získal, aby „reformoval islám“ nebo „umírňoval radikály“.

Tihle lidé se snaží splynout ve vlastním zájmu zachování života svého a svých blízkých. A pokud náš právní řád ustoupí právě těm radikálům, pak jim dojde, že to musejí dělat ještě dvakrát tolik – protože by je ten samý český právní řád před radikály absolutně neochránil. Nemusejí ostatně koukat jen na vyjádření salafistům směrem k vepřovým hlavám a českým gulášům, znají to už třeba právě z aplikace islámského rodinného práva. Stanoví-li totiž islámské právo jako fakt, že v rodině je garantem náboženské výchovy dětí otec, který je za vedení dětí k islámu zodpovědný, pak v případě rozvodu a řešení otázky svěřování dětí do péče české soudy kašlou na případné přání matky, aby děti směly vyrůst jako sekulární či následovat vyznání matky, a děti svěří do péče právě tomu otci, čímž je zajištěno, že z dětí budou za každou cenu muslimové.

Toto u nás již nějakou dobu probíhá, podobným způsobem české právo nahlíží třeba na obřízky chlapců prováděné proti vůli matek (obřezat z náboženských důvodů je českým právem preferováno před neprovedením obřízky). Chtějí-li se tedy případně oni „umírnění, začlenění“ muslimové u nás islámu zbavit, něco nepraktikovat, případně z něj vystoupit úplně, český právní systém na ně tímto způsobem s prominutím vystrčí pozadí. Sice je to nechá udělat, ale upřednostní vždy ty, kteří budou mnohem ortodoxnější a proti české společnosti jdoucí než oni sami, a navíc se bude houby starat o to, jak moc jim tu kvůli těm radikálům půjde o život. Exmuslim a nepraktikující muslim to má kvůli islámskému právu šaria, které trvá na tom, že se mu právní systémy sekulárních a nemuslimských států podřídí, velmi těžké kdekoli na světě, tedy i u nás. A my, pokud chceme takovým lidem pomoci, musíme bojovat právě vůči zásahům práva šaria do našeho právního řádu.

Tedy: milí salafisté z brněnské, pražské či jakékoli jiné mešity. Přišli jste do země, kde se v hojné míře konzumuje vepřové i alkohol a kde se ženy nezahalují. Informováni jste o tom do jednoho byli úplně všichni. Nespadli jste k nám z jiné planety. Vstupem na naše území jste akceptovali tento fakt i to, že se plně podřídíte zde platnému právnímu řádu. Že z něj nebudete požadovat výjimky (nejen proto, že by nikdo z místních nepožadoval výjimky zase z právních řádů vašich zemí či z vašeho slavného práva šaria) a že ani nebudete zkoušet aplikovat pro vás podstatný jiný právní řád na nikoho jiného než na sebe sama, tím méně na někoho, kdo není muslimem a nějaký další právní řád ho absolutně nemusí zajímat. Tedy setkáte-li se v našem prostředí s něčím, co vám dle vašich názorů či právně-náboženských dogmat vadí, vadí to jen a pouze vám, nikomu dalšímu. Máte v podstatě jedinou možnost: opustit ono dogma, které způsobuje, že vám daná věc, běžně aplikovaná v našem prostředí, vadí. Druhou možností pak je opuštění území, kde se ona věc běžně aplikuje. Třetí možnost, tedy aplikaci vašich dogmat na náš právní řád, vám náš právní řád fakticky neumožňuje. Vadí-li vám vepřové, najděte si k životu takový prostor, kde to bude vadit všem. Pokud to části obyvatelstva na jednom území s vámi nevadí, pak se oni nebudou přizpůsobovat vám. Zvláště když hosty jste vy na jejich území a ne naopak.  

Jak je důležité míti Vítka II.

Čas ovšem trhnul oponou. Zrodila se islámoklastka. V červenci 2014. Zrodila se na lavičce v parku před velvyslanectvím Izraele, kde se učila text izraelské hymny a Hava Nagilu, kdyby byly tyhle písně potřeba. Za půl hodiny poté k ambasádě dorazila skupinka cca 150-200 Palestinců a jejich podporovatelů, kteří zde demonstrovali proti izraelské vojenské operaci Protective Edge. Popisovala jsem tu akci už mockrát, takže to tentokrát vynechám, jen připomenu, že to bylo opravdu děsivé. Roztřesenou rukou jsem cvakla pár fotek demonstrantů a lidí pohybujících se kolem nich a upalovala domů, šťastná, že to dobře dopadlo a nedostala jsem se někde do nějakého střetu. Doma prohlížím fotky... Byl tam. Dokonale maskovaný v tom poněkud tmavším davu lidí - a přesto NEBYL JEDNÍM Z NICH. Opět a zase. Jenom fotograf. "Jenom". A stál na opačné straně než já, odkud mohl pohodlně vyfotit všechny, kteří stáli VEDLE izraelské ambasády, aby tak naopak demonstrovali svou podporu Izraeli. 

Nedosti mi ovšem bylo tohoto prvního dobrodružství. Za týden si Izraelci a jejich příznivci usmysleli uspořádat "u koně" shromáždění za mír v Izraeli. Chybět jsem tam po tomhle nemohla. Navíc jsem věděla, že v té době stávají lidé z IVČRN s peticí proti přiznání II. stupně registrace Ústředí muslimských obcí na veřejných a často navštěvovaných místech, tedy mohou být i tam. I zavítala jsem, KONEČNĚ se tam seznámila s prvními lidmi z IVČRN, postála s nimi u stánku... a sledovala, jak se blíží onen "agresivní čmoud", se kterým právě ti lidé z IVČRN měli několik dní předtím konflikt u svého petičního stánku... Foťák měl samozřejmě s sebou, s velkou radostí ho použil, když nás stánkaře kontrolovala policie, a pak jsme ho měli za zadkem snad hodinu, když nás hlídal, jestli náhodou nevedeme nějaké "náckovské a rasistické" řeči. Pochopitelně v takové situaci nikdo nestál o další navazování kontaktů či představování. 

Z téhle akce jsem od něj nikdy neviděla ŽÁDNOU svou fotku. I když jich musí mít asi 150 a i když už tehdy znal z jiných fotek mou podobu.

Proběhlo pak několik dalších, raně islámoklastních akcí, na kterých onen blogující fotograf nebyl a já se tak mohla oddávat svému úkolu bez obav. Třetí kontakt byl až na první velké demonstraci IVČRN, svolané na 16. ledna 2015 na Hradčanské náměstí. Islámoklastka je, jak známo, malé postavy, takže se na této akci tlačila v davu lidí dopředu, aby z účinkujících řečníků taky něco měla. Držela navíc v rukou transparent... což z ní udělalo do té doby nepoznanou a vítanou kořist pro přítomné fotoreportéry. Připadala si jako filmová hvězda, když se jich na ni slítlo asi deset najednou, čímž z mluvčích vpředu ovšem neviděla už vůbec nic. Když konečně novináře moje osoba přestala bavit a jejich hradba se rozptýlila, aby si pánové a dámy našli v davu nové oběti, pohlédla jsem kamsi vpravo... jen proto, abych uviděla, jak tam ve své známé reflexní vestě stojí ještě ke všemu ON. Co následovalo je asi jasné: usmál se, využil toho, že se kolem mě vytvořil volný prostor, zvedl foťák... a užil si to. 

Tak vznikly další jeho fotky mé osoby, které jsem nikdy nikde neviděla. Vtipné ovšem je, že jsem poměrně záhy po akci naopak narazila na fotku kohosi třetího, na které stojíme asi metr od sebe, já s transparentem, on s foťákem, oba s výrazem "to vedle mne mě nezajímá". Jo jo, hlavně se na sebe nepodívat... vypadalo to totiž, že ze sebe máme navzájem dost psinu. On ze mě, jak tam coby prcek statuju s cedulí, já z něj, že jediné, co mi může, je leda tak si mě opět vyfotit. 

A kola času se točila dál, rozjely se další demonstrace, nejdříve IVČRN, později BPI. Demonstrace na Staromáku 30. ledna se myslím obešla bez přítomnosti ovestičkovaného fotografa, zato na pididemonstraci na začátku února před pražskou mešitou už byl. Dokonce tam na komsi vymámil megafon, aby nás před salafistickou mešitou (sic!) poučil o tom, že není islám jako islám, že existuje dokonce i nějaký súfismus a že on není muslim, ale ateista... načež následovalo obvyklé popadání nás posluchačů na jednu hromadu smíchy a poslání spíkra v ona místa. Achjo. 

Své fotky z oné akce jsem nikde veřejně neviděla. Asi panu fotografovi zrovna nešel internet nebo něco takového...

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.

Když jeden sluníčkový obrázek hovoří za vše...

Ach jo. Jako bych nepsala tisíce komentářů o tom, jak sluníčka myslí... Oni jsou s to to takovýmito cintáty ještě potvrdit. Ale aspoň má člověk jistotu, že jim nic nedluží a že nemusí chtít být za každou cenu jako oni... konec konců, nikde není psáno, že následujících několik desetiletí musíme přežít opravdu všichni. Nechybí-li mi "Prcie", pravděpodobně nebudu postrádat ani násobky takových "Prcií". A že bych se jejich útokům nedokázala ubránit? Pche. 

A ano, ach, pravděpodobně jsem nacionalistka. Moje hrdost na to, co u nás máme funkčního a kvalitního a jedinečného, stejně jako na ty, kteří to přímo či nepřímo vytvořili, totiž dosahuje občas skutečně enormních rozměrů... bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Jsem hrdá na to, že mohu být potomkem takových lidí, kteří obětovali svou energii, čas, peníze, zdraví a mnohdy i život za to, aby tu bylo to, co teď máme. Rozhodně ty kvalitní věci u nás neberu jako samozřejmost, tím méně jako "nárokové". A ano, právě proto se o ně odmítám dělit za každou cenu s každým, na koho se mi právě ukáže, že je pro to vhodným. Možná právě v tom je i skryto ono "vy jste nedokázali nic" - hodlám totiž dokázat minimálně to, aby to, co je tu vytvořené, přetrvalo pro další generace. Tak jako to dělali ti před námi - holt je to dnes tak, že oni bojovali s nacismem a komunismem a my budeme se sluníčky a migranty všemožného a nemožného původu. Co se dá dělat, ani naši předkové si to nevybrali dobrovolně. Nicméně to ustáli a nám nezbývá taky nic jiného. Selhání je nepřípustné. 

Dá se něco napsat k tomu "nenávidět lidi, které jste nikdy nepotkali"? Inu, v první řadě je to nelogický manipulativní blábol, velmi průhledně nutící lidi k sebenenávisti a následně jakémusi "placení odpustků". Jaksi totiž nelze potkat všechny lidi, které dle sluncat máme povinně milovat... včetně sluncat samotných. Ale dobrý. Doteď jsem s tím zvládla fungovat vcelku dobře, nemyslím, že bych cítila nenávist k obyvatelům Plzně jen proto, že jsem nikdy nebyla v Plzni... holt logika sluncat je někdy těžko uvěřitelná, natož aby byla realizovatelná v praxi. 

Budu-li dál přemýšlet, zda cítím "nenávist k nějakým lidem", notabene na základě toho, že jsem jaksi "naopak" na něco velice hrdá... Eeeee, asi ty moje emoce taky takhle nefungují. Co primárně vadí, je určitý SYSTÉM... myšlení, jednání, vztahů k druhým i sám k sobě. Jednotlivci i skupiny jsou jen jeho nositelé a šiřitelé. Nevidím důvod, proč bych měla podporovat neživotaschopné a zhoubné systémy a ideologie. Tudíž se ode mne podpory nedočkají ani jejich nositelé - opět bez ohledu na jejich kvílení a hysterické a agresivní vydírání. Naopak podpořím to, co považuji za přínosné a potřebné. Na rozdíl od sluníček tu nejsem od toho, abych nějak přímo vychovávala dospělé. Jinými slovy: rozhodneš-li se začlenit se do nějakého neživotaschopného, zhoubného a škodlivého proudu, systému či ideologie, jsi rovněž sám plně zodpovědný za svůj další osud. Nehodlám ten svůj spojit s tvým a nést následky tvých omylů. 

Bohužel je zatím náš systém k takovým neživotaschopným proudům velice benevolentní, což následně láká další neživotaschopné. Ono to ovšem vážně musí být hrozný život, když je člověku -náct nebo 20+ a ví, že jediné místo, kde se může nějak realizovat, jediný kariérní postup, který ho čeká, je v nějaké neziskovce, se stovkami podobně postižených a perspektivních, kteří nejsou spolupracovníky, ale v první řadě konkurenty na stejnou židli... neprodukovat vůbec nic, jen si do CV moct napsat, že jste v tom a tom roce byli tam a tam (opět se stejně postiženými neproduktivními konkurenty)... Dá se pak chápat, že tihle lidé na sebe opravdu hrdí nejsou. A že jim vadí každý, kdo ten život žije jinak. Byť by to byla "blbá" prodavačka v supermarketu, která domů může odejít aspoň s pocitem, že ten den obsloužila X zákazníků, kteří díky její práci mají oběd nebo večeři a ona sama si za ni zaslouží svou mzdu. Nebo automechanik, instalatér, pošťačka, baba za přepážkou v bance... Cítíte ten rozpor? Vědět, že budu X let studovat, přičemž nebudu ani zdaleka během studia finančně soběstačný (a navíc se mi doba studia nebude počítat na důchod), že bych měl po vystudování být s tím titulem braný jako nějaká "elita"... jenže ti instalatéři, prodavačky a uklízečky budou stále bráni jako ti "důležitější", protože bez nich to prostě nejde bez ohledu na to, jak moc jsou gramotní nebo ne... a hlavně to o sobě VĚDÍ... 

Psala jsem už dřív o dalším pozadí toho všeho. O tom, jak tenhle potěr pochází z rozpadlých rodin, případně z rodin někdejších soudruhů (ani v jednom případě nelze hovořit o nějaké "hrdosti" nebo sounáležitosti s lidmi kolem). Akademiky středního věku, kteří tomu potěru dělají školitele, můžeme do toho proudu neživotaschopných taky zahrnout, sami jsou takovými zombie závislými na existenci svých neperspektivních a nic neprodukujících oborů (a taky to o sobě vědí, ba co více, vědí, jaké to je žít s tímhle vědomím cca 30 let). 

Kolegyně mě teď navedla na ještě další skupinu sluncat. Takové ty dle ní "užitečné idioty", kteří stojí mimo systém oněch neziskovek a štědře dotovaného akademického prostředí a pouze sluníčkově přikyvují. Co za nimi stojí, když ne ekonomické motivy? Podle mě strach a nezodpovědnost, nesebevědomí stejně jako u prvního druhu sluncat. Oni jsou ochotni všechny ty "sociology, kulturní antropology, absolventy humanitních, blízkovýchodních a afrických studií atd." skutečně uznávat jako elity a dát jim tak jednak pocit legitimity a "potřebnosti", jednak jim svěřit část moci a tudíž i zodpovědnosti za sebe sama. Dle nich ten "odborník" skutečně dokáže jakéhokoli migranta začlenit do jakékoli společnosti... protože je přece "odborník" a má na to školy. Navíc se tato nesebevědomá slunka snadno nechají zastrašit právě těmi radikálními a "potřebnými" - "koukej se k nám přidat, nebo ti vsugerujeme, jak jsi nenávistný a xenofobní a budeme tě za to trestat!". Někomu stačí počmáraná fasáda domu nebo výkaly rozmazané po zvoncích, aby jeho hlas umlkl a dotyčný rezignoval na svá politická práva v souladu se svými vlastními názory a svědomím. "Když budu hodný, nebudou mě moct zařadit k tomu Konvičkovi nebo té šílené Samkové a nechají mě na pokoji." Samková ovšem nikdy nikomu po baráku nečmárala a Konvička po nikom nevřískal "táhni, nácku", že... o hořících autech a do modra ztřískaných stovkách policistů raději nemluvě (německá to realita dnešní doby a důkaz, jak to sluncata myslejí upřímně).

Krátce řečeno: tohle nejsou sluníčka v pravém slova smyslu, ale v první řadě srabi. Nepoužitelní pro to, co nás nejspíš čeká, tak jako tak. Ale mohou zmizet do historie aspoň s pocitem, že zkusili být "hodní". Voda, do které už byli hozeni, aby aspoň zkusili pár temp, se jim asi stále zdá málo mokrá, proto ani nevolají po tom, aby jim někdo hodil záchranný kruh, spíše chtějí, aby záchranné čluny vypluly směrem od nich, protože oni jsou na tom přece dobře... 

Co napsat závěrem? Hlavně asi to, že jsem nesmírně vděčná za veškerou tu vzájemnost a solidaritu, která mezi nesluníčkovými lidmi i přes všechno sluníčkářské kvílení o opaku je. Ono kdyby totiž nebyla, nefunguje tu už vůbec nic a na nic se nedá spolehnout. Myslím, že si sluníčkových keců obecně nemusíme všímat. Nemusíme se nechat vnutit do pocitu studu za to, že jsme se nenarodili někde v zemi písku a kamení, kde každé ráno vříská muezzin svolávání k modlitbě. Můžeme být v klidu dál rádi za to, co tu máme - rozvinutou infrastrukturu, služby a zdravotní péči dostupnou prakticky všem, možnost vzdělávat se a realizovat v zaměstnáních, která přinášejí skutečný a hmatatelný užitek, vědomí, že můžeme po práci smysluplně trávit volný čas a nikdo nám do toho nekecá...

No a sluncata můžeme dál nechat žít v nehezkém vědomí, že například rozbolí-li je náhodou zuby, velmi pravděpodobně se dostanou pod ruku nějakému "náckovskému" zubaři... a ten už si bude vědět rady. Nechává mne to vcelku v klidu a ráda dotyčného dentistu potkám na nějaké nechutně "nacionalistické" akci, popřípadě na nějakém českém či moravském hradě nebo zámku, kam si vyjel na výlet místo přežvykování fermentované sóji a posílání svého "zbytečného" oblečení kamsi do řeckých táborů pro "uprchlíky". 

Prý že se máme stydět...

... křičí na nás často naše opozice. Za naše údajně "zkurvené" životy, za které nám ta či ona jimi preferovaná sociální skupina "nemůže", neb jsme si je prý "pohnojili" sami svými negativními vlastnostmi - "leností, neschopností, nevzdělaností, nekonkurenceschopností...". Nu, zkusím je tedy projednou poslechnout. Jdu se stydět. A vás poprosím, abyste byli u toho.

 Jdu se stydět za svůj život, který skutečně byl v tom či onom smyslu "zkurvený" už od počátku. Dokonce jsem od narození byla tak drzá, že jsem ho bezostyšně kurvila i svému okolí. Své matce, která se musela po krátké době mého bídného života vyrovnat s větou vyřčenou lékaři: "Maminko, vaše miminko je asi slepé!" Svému blízkému okolí, které tylo z bohatství venkova a udržovalo si tak aspoň částečnou potravinovou soběstačnost. Museli kvůli mně uslyšet další jobovku: "Vaše dítě je těžký alergik, bude se dusit pokaždé, když něco rozkvete nebo když budete sušit seno, nikdy nebude tak aktivní jako jiné děti, nesmí prochladnout, a s těmi ledvinami musí co nejdřív na operaci...". Jak jsme si všichni tenkrát to kurvení užívali! Ty stovky hodin v čekárnách a ordinacích lékařů, v sanitkách, ranní vstávání a cesty na vlak, mráz nemráz, vedro nevedro, čekání na autobusy, na výsledky testů z laboratoří, na to, až mi konečně zaberou léky a budu se moci uprostřed noci konečně aspoň nadechnout, na to, až mi spolužačky půjčí sešity k dopisování... Stydím se!

nějaký bílý dítě... zabte to, než z toho bude FOBÍK!

Stydím se za to, že jsem tenkrát ke svému kurvení a kurvení života druhých nepoužila ještě média, neziskovky a sociální začleňovací programy financované někým z druhého konce světa.

Stydím se i za další průběh mého sprostého života na venkově, který jsem si v době, kdy jsem zrovna neprocházela nějakou svou medicínskou anabází, neuvěřitelně drze užívala, bez přemýšlení o uprchlících z Kosova či komunitních centrech v srdcích velkoměst. Jak jsem jenom mohla! Jak jsem se mohla opovážit preferovat jízdu po zadku po svazích písníku v borovém lese, prolézání borůvčí a smrkového houští nebo stavění hrází v řece před ušlechtilou duševní zábavou typu pronikání do srdcí vyloučených etnických minorit! Těch peněz, co se vyhodilo za mé jalové aktivity typu návštěvy atrakcí na maloměstských poutích, za zákusky z neméně maloměstské cukrárny kupované za dobrá vysvědčení, za hračky, které nepotřebovaly elektřinu! Vždyť by to nakrmilo půlku Sahelu! Těch hodin, proflákaných nad knížkami z místní knihovny, dokud jsem neměla většinu jejího obsahu přečtenou aspoň dvakrát!

Ohavnost sama... ani jedno ghetto

 Stydím se. Mohla jsem si už v té době psát s Grigorijem z Gruzie, Yassirem z Palestiny a Heike z Německa. Mohli jsme společně vytvořit multinárodnostní projekt na podporu záchrany deštných pralesů v Amazonii. Místo toho - knížky, indiánci, labutě a klíšťata! Hanba mi!

Ve škole jsme si kurvili životy vzájemně a institucionalizovaně. Výlety na zámky a hrady v okolí! Jakože cože, nacionalismus?! A když tam byl náhodou křesťanský kostel, tak dokonce, ó hrůzo, náboženská propaganda a snad i klerofašismus? Pěší výšlapy do lesů za myslivci, ke krmelcům s nasbíranými kaštany? Vždyť jsme na to neměli ani povolení Evropské unie! Hrabání listí na hřišti a čištění pomníku padlým ve válce... to máme přece dětskou práci, a ta je zakázaná, to se nesmí! Sportovní hry s týmy z vesnic z širokého okolí, bez dozoru Společnosti pro ochranu genderových kvót! Místo poslouchání přednášek dalajlámy prolézání zbrojnic dobrovolných hasičů! Místo oslav se Santa Clausem, nebo taky žádných oslav "zimních svátků", povinné pořvávání vánočních koled před školní ředitelnou, vystříhané vločky do oken, mikulášské besídky s recitací básniček v místní hospodě před pyšnými seniory? Není divu, že z nás vyrostla xenofobní čecháčkovská hovada!

Xenofobové na kolotoči... těch vlajek si nevšímejte

Stydím se. Za čas strávený s vlastními rodiči. Za každou minutu strávenou obracením sena pro naše ovce a králíky, strkáním kárky s čerstvě posečenou trávou, sbíráním jablek z našeho sadu, sklízením brambor a ořechů, odklízením ořezaných větví v sadě. Že já jsem je nenechala se s tím pinožit samotné, nebo k nim nepřizvala příznivce zážitkového farmaření! Stydím se za to, že se mi na společné výlety na kole po okolí, v lesním terénu i po silnicích, často moc nechtělo nebo jsem je někdy ani nezvládala. Stydím se za čas strávený s mými prarodiči. Za ty hodiny, kdy jsem poslouchala vyprávění o aktuálních událostech týkajících se lidí v neuvěřitelně širokém okolí i o tom, co se kde stalo kdysi. Za to, že jsem se babičce pletla pod nohy, když připravovala oběd pro deset lidí, přitom po stovkách pekla kremrole a věnečky na zakázku a mezitím obstarávala domácí zvířectvo, zahrádku a zpracovávala úrodu, jako by to bylo úplně samozřejmé. Stydím se za ty hodiny, kdy jsme spolu hrály po večerech karty nebo odpoledne rovnaly nakrájená jablka do sklenic. Stydím se za čas strávený s mým starším bratrem. Jak ten byl asi nadšený, že nemůže cestovat sám a musí mě na výlety vláčet s sebou, ač věděl, že to nebude bez komplikací! Stydím se za setkávání a akce s bratranci a sestřenicemi, tetami a strýci. Opékání buřtů na zahrádce. Grilovaná kuřata. Oslavy svateb a narozenin. Vinobraní. Tahací harmoniky, dechovka i country. Jak buranské, uprděně čecháčkovské! Co mohlo probohy být zábavného na sjíždění řeky na nafouknuté duši ze škodovky? Kde byly etnické minority, náboženské diskriminované skupiny, proč jsme místo toho neřešili gender a nekrmili se vojtěškou a rukolou?!

pak nemá být xenofobní, když vyrostla s TÍMHLE...

Děsí mě můj odmala pěstovaný brutální vztah k přírodě a zvířatům. Musela jsem sledovat, jak kuřecí brojleři trpí natěsnáni v kovové bedně s osvětlením. Jak jsou mandelinky rozmačkávány a jejich mrtvá těla předhazována slepicím jako krmivo. Funguju dodnes mrzce s vědomím, že králík se jí a kapr je taky dobrý na talíři i v rybníku. Že vosí hnízdo se likviduje, slimák na zahradě je stejný prevít jako krtonožka a od labuťáka na silnici u rybníka raději dál. Že kočky žijí ve stodole na seně a jejich občasnou potravou je myš, žába nebo hmyz či pták. Že z průměrného devítihlavého kočičího vrhu mláďat se dospělosti dožije jen pár. Že pro bramboru je nutné se ohnout dvakrát, při sadbě i sklizni. Že brambory se stříkají proti plísni, sazenice rajčat a paprik smějí okupovat okna v obýváku i dveře na balkon, vejce jsou upatlaná od bláta a slepičinců a vlez do kurníku je nutné v nepřítomnosti rodičů chodit večer před úplným setměním zavřít, aby kuna neměla hody, a ráno zase otevírat, aby hody naopak měly slepice u krmítka. Že velikost výběhu pro slepice nebo krůty neurčuje komise nějaké ekologistické neziskovky, ale uvolněný prostor po odebrané hranici nařezaného dřeva. Že kopřiva je plevel a nemá ve skleníku co dělat. Že když člověk otevře okno, může být cítit jak močůvka, tak kysané zelí. Že v lese na houbách lze najít tělo zcepenělého zajíce, zakrvácené peří sojky i rozkopané muchomůrky, podpapíráky a kusy igelitu. Že některá králičí samice občas USMRTÍ celý vrh mláďat a že mladí samci králíků ponechaní navzájem sobě napospas mohou být homosexuální. Jak ohavné představy o fungování světa mi byly VNUCOVÁNY!

i kočky tam jsou xenofobní... to mají z těch myší!

Jaké štěstí, že jsem si nakonec prošla převýchovnými programy a tábory! Jak dnes děkuji Allážce (pozor, ženský rod!) za všechny ty hodiny, které mě naučily RESPEKTOVAT homosexuály, protože jejich sexuální preference si to prostě zaslouží! Jak jsem vděčná za všechny ty mnou prostudované výzkumy o Romech, které mi o této dnes tolik UTLAČOVANÉ minoritě řekly více než prostý pohled z okna, který už byl zbytečný, ba nevhodný! Nesmírně mě těší veškeré neziskové organizace věnující se postiženým lépe než já v nedávných dobách, když jsem byla k dispozici jednomu prakticky nevidomému, sdílejíc s ním přecpanou zatuchlou třicetimetrovou garsonku a oddaně kvůli němu přespávajíc na matraci na zemi po celý rok a půl mé neodborné "péče"! Dnes necítím už nic než odpor ke své bílé, heterosexuální rodině, stejně jako k nechutně homogennímu okolí u nás na vsi.

a kde je nějaká KOMUNITA???

Dnes už je mi lépe. Můj idol je správně multikulturní - je totiž poloviční Řek. Můj psycholog je taky fajn, je to totiž gay, což je dokonalou zárukou kvality jeho služeb. Jednomu z přespolních Romů jsem zas onehdy vysvětlovala, jak si v metropoli koupí jízdenku na tramvaj - přece nikdo dnes už nevěří tomu, že by Romové jezdili zásadně načerno?! To je sprostá pomluva a rasismus, a ten já NETOLERUJI! Kupuji FAIR TRADE potraviny z Čadu a Indonésie, oblečení z biobavlny, poslouchám ETNICKOU HUDBU. Pokud něco chci nebo potřebuji, vezmu romskou vlajku, barevné křídy a jdu malovat po dlažbě Václavského náměstí. Pozornost a pomoc se vždy dostaví.

UPRCHLÍCI tam chybí, SLYŠÍTE?!

Závěrem této mé veřejné sebekritiky budiž pochopitelně výzva všem dalším FOBÍKŮM, RASISTŮM, NENÁVISTNÍKŮM, ODPŮRCŮM MULTIKULTURNÍHO SVĚTA A IMIGRACE:

Přidejte se ke mně! Učiňte i vy vyznání ze svého prázdného života, který si leda zbytečně prasíte povrchnostmi a kýčem nejhrubšího zrna, místo SKUTEČNÉHO ZÁJMU O POTŘEBNÉ! Přiznejte se k tomu, že vás nikdy nikdo neměl rád, práce vás nikdy nebavila a že si KOMPLEXY vybíjíte na bezbranných! Na těch, kteří nemají nic než svůj iPhone, židli v neziskovce a vědomí, že je Ahmedova RODINA z Libye POTŘEBUJE!