První výročí kooperace islámoklastky s Klárou Samkovou

Ono už to byl rok...

… kdy islámoklastce přistála v chatu zpráva od velmi blízkého přítele, nesoucí se zhruba v tomto duchu: „Klára Samková hledá někoho na korektury knížek a byla jsi jí doporučena TY, takže počítej s tím, že se ti ozve.“. Jak jsem psala už dříve, ozvala se, ucho mi tím, co potřebuje, nakrmila, a při osobní schůzce o něco později (resp. přesně před rokem) mi její Jack Russell teriér jménem Fluff taky neukousnul kus nohy, což je obvykle u teriérů znakem schválení dotyčné osoby. A taky jsem už v některém z předchozích článků zmínila, že na korektury knížek a jiných textů jsme naši spolupráci neomezily prakticky od začátku, neb Klára už tehdy měla velké plány, potřebovala si v některých věcech udělat pořádek a zkrátka na to nikoho neměla. Což začalo klást stále vyšší nároky i na mne. Už zdaleka nejde jen o opravu překlepů v textech, ale je potřeba i texty vytvářet, umět se vyznat v ovládání rozhraní webů a facebookových stránek, sem tam strčit nos do porozumění HTML kódu, být schopný a ochotný pracovat s fotkami a grafikou, plus samozřejmě komunikovat s lidmi, po kterých se chce nějaká informace nebo jiný druh spolupráce.

Dodnes mě na tom všem nepřestává udivovat ta Klářina odvaha a důvěra, kterou vůči mně musela od začátku mít. Rozumíte, komu byste jen tak zničeho nic svěřili přístup ke svému osobnímu profilu na sociální síti, pověřili ho správou obsahu firemních stránek (včetně formálních administrativních dokumentů, které ten člověk vidí prvně v životě) a ještě na něj valili další věci související s vaším aktivismem? Klára to riskla. „Ty jsi teď Klára,“ pravila islámoklastce na jednom z prvních setkání. To ještě chtěla, abych jí pomáhala také i s managementem pošty, aspoň v tom směru, abych na ty stovky obdivných, oslavných a pochvalných zpráv na facebooku odpovídala aspoň „Díky, kl.“, případně pohlídala, aby v nich nezapadla nějaká důležitá informace. Nemá to ta Klára zkrátka jednoduché, což mi bylo od prvních momentů téhle práce zřejmé.

No a tak tedy občas – islámoklastka je Klára Samková.

Jaké to je? V mnoha směrech zajímavé. Jste Klárou, ovšem Klárou bez minulosti. Netušíte, jak jsou rozhozené sítě vztahů mezi lidmi, s kterými je skutečná Klára Samková v kontaktu. Můžete pouze odhadovat. A tak se pak stane, že pozvánky na Klářiny akce rozesíláte coby Klára lidem, které znáte z titulků novin a bulvárních fotek, přičemž jde mimo jiné i o osoby, které v pozici „mimo Klářinu identitu“ zrovna dvakrát nemusíte. Váš názor ovšem není podstatný, pokud na sobě máte virtuální Klářiny střevíčky, že...

Dalším podstatným momentem „bytí Klárou“ je to, že tak můžete sloužit jako štít a filtr pro to, co se ke Kláře dostat zrovna nemusí... Paní doktorka holt vzbuzuje velké vášně, a to nejen pozitivní. Četla jsem tak za ten rok už mnohé, zvláště od těch, co si občas pletou veřejnou facebookovou zeď s veřejnými záchodky. Občas je svinčík potřeba uklidit a bordeláře z místa vykázat, případně výhrůžky předat zodpovědným místům. Chce to být zároveň trochu odolný, umět si uvědomit, že člověk vlastně není Klára a že se jí nic nestane, jako se jí nic nestalo za celou dobu jejího veřejného působení.

Má to ovšem i pár negativ. Třeba ten, že ti, co vědí, že jsem s Klárou, občas přesně netuší, jaké jsou mé kompetence, případně schopnosti a dovednosti, a tak se na mě obracejí s více či méně odbornými dotazy a žádostmi o radu právnického rázu. Tam je potřeba vysvětlit, že já nejsem právníkem a že to, co dělám, s právem fakticky vůbec nesouvisí. Do Klářiných právnických záležitostí strkám nos naprosto minimálně, prakticky jen tak, že mi projdou rukama na web nějaké ty tiskové zprávy k různým kauzám Klářiny advokátní kanceláře, případně mediální reflexe těchto kauz. Pochopitelně že v osobním kontaktu je Klára sdílnější a tu a tam poodhalí něco ze zákulisí veřejného politického dění či různých osob a vztahů mezi nimi, leč to je pořád ve velmi obecné rovině a já jsem snad dostatečně inteligentní, abych porozuměla pojmu „mlčenlivost“.

Tím jsem se zároveň dostala i k tomu, že poslední dobou už jenom „nejsem Klára“, ale jsem Klárou samotnou nucena vystupovat i sama za sebe a být trochu víc vidět. Což už je vyšší level naší spolupráce. Jak krušné začátky to byly, když jsem to zkoušela poprvé a ještě v angličtině... místo mluvení o sobě jsem stále opakovala „Klára, Klára“... Samozřejmě ne kvůli nějakému podlézání Kláře samotné, ale prostě jen a pouze z toho důvodu, že se nikdo asi moc nechce chlubit tím, že jeho život v době „před Klárou“ se po několik let skládal jen a pouze z přežívání mezi čtyřmi stěnami, kdy ani nevěděl, že nějaký vlastní potenciál má... Jako by váš život skončil momentem, kdy za vámi zapadnou dveře posledního vzdělávacího ústavu, kterým jste prošli, a od té doby nebylo už prakticky nic, o čem by stálo za to hovořit a co by vás mohlo posunout někam dál nebo za čím byste si chtěli stát.

Zkrátka tehdy ještě nebylo CO o islámoklastce říkat. Naštěstí se věci změnily, díky tomu, jaký byl loňský i letošní rok bohatý na různé události. Dnes to sice u mě stále ještě není ani zdaleka ideální, ale na druhou stranu jak jsem už psala, výsledků svého úsilí mám už docela dost. Už tedy není zrovna nutné pokaždé kuňkat, když mi u nosu přistane mikrofon (a že vám to hrozí, pokud se chvíli motáte kolem Kláry, je asi jasné, případně ona dokonce o své vůli zařídí, aby ten mikrofon u vašeho nosu byl, ať se vám to líbí nebo ne, pokud si bude myslet, že to je pro vás dobré – v takovém případě doporučuju neztrácet energii a čas hádáním se, že není).

Nu a tak tedy jsem Klára a nejsem Klára. Občas Klára v něčem radikalizuje mne, jindy zas ona zjistí, že jsem v něčem zbytečně radikální já a pro dobro věci (či jen proto, aby se naše věci aspoň nějak hýbaly kupředu) mě krotí. Myslím, že jsem se za těch pár měsíců vypracovala tak, že některé věci už dělám vcelku automaticky sama, aniž bych Kláře předem musela plnit mailovou schránku dotazy typu „kam s tímhle článkem?“, a posílám jí to až zpětně v rámci nějakého širšího shrnutí toho, co je již v našich věcech hotovo a co je ještě třeba udělat. Ztotožnění se s Klárou mi taky jde dobře, třeba až tak, že napíšu jejím jménem úvodní komentář k nějakému článku, na který chce ona upozornit veřejnost a své známé, a pak zjistím, že ona nezávisle na mně píše ve svém osobním statusu totéž co já a ještě to rozvádí dále.

Asi to tak mělo být. Každopádně je to našim společným cílům jen ku prospěchu a veřejnosti myslím taky. Zkrátka lidé chtějí mít Kláru funkční jako špičkovou advokátku se vším všudy, včetně cest po soudech atd. v celé zemi, a zároveň chtějí, aby podávala plný výkon coby „soukromá politička“, aktivistka, zkrátka osoba veřejně působící a veřejné dění komentující a aktivně se na něm podílející. A Klára jim to potěšení chce dopřát taky, což si tedy vyžádalo právě tohle Klářino „rozdvojení“, resp. „naklonování“. V potaz je třeba brát i fakt, jak moc pečlivá Klára je, pokud jde o studování informačních zdrojů k věcem, které ji zajímají a které považuje za důležité. Slunka vůbec nevědí, co žvaní, když jí vyčítají, že to nedělá – naopak, tráví samostudiem různých témat různých stupňů odbornosti dlouhé hodiny, vytváří si informační sítě vzájemně propojených odkazů, prolézá webové i skutečné archivy, knihovny a knihkupectví a antikvariáty, píše na různé strany, pokud jí něco není jasné a potřebuje těch informací ještě více... Tohle všechno jí zabírá ČAS, kdy prostě Klára není k dispozici dalším lidem.

A tak tu naši k(l)árku táhnem spolu dál. Ona trčí na soudním jednání v Plzni a ví, že než vyšťavená dojede večer zpátky domů, bude mít na svých webech a jiných komunikačních kanálech odkaz na to, jak o daném případu referovala média. Vystoupí na demonstraci a já vím, že už mám v mailu text jejího projevu, který na tytéž kanály půjde taky. Po demonstraci zhltne tlačenku nebo polívku v nejbližší občerstvovně a zase pádí se zavrtat do svých materiálů, zatímco já v klidu dopiju svou kofolu a odeberu se z fotek, odkazů a videozáznamů dát dohromady smysluplný obraz toho, co se na akci dělo. Pošle mi ke korektuře povídku a ví, že ji dostane zpátky nejen zbavenou překlepů, ale nejspíš i včetně zpětné vazby od člověka, který třeba není tak dobře situovaný v probíraném kontextu. Zpětnou vazbu jí dávám samozřejmě i na akce, kterých se spolu účastníme, kde si můžu všimnout něčeho, co jí uniklo v době, kdy byla zabraná do rozhovoru s nějakým svým známým nebo obklopena svými příznivci toužícími po podpisu knížky či po fotce.

Tohle vše jsou velké změny oproti tomu, jak jsem fungovala v době „bez Kláry“. I když, už tehdy jsem měla ten svůj svět tak zvláštně rozdělený na své vlastní veřejné působení a na virtuální realitu... tenkrát to mělo většinou podobu takovou, že jsem pobíhala před fotoaparáty a kamerami médií s nějakým transparentem či v blízkosti některého antiislamistického aktivisty či politika a doma jsem ostřelovala sluníčka přes facebook. To už teď příliš nedělám, protože mne je očividně zapotřebí jinde a jiným způsobem, přičemž tu výše popsanou práci za mě nikdo jiný neudělá, zatímco s transparentem na náměstí může dnes postávat kdokoliv. Včetně těch, co by mou práci nezvládli.

Takže za mne velká spokojenost, pokud jde o uplynulý rok. Pochopitelně není vše jen růžové. Nejsem zas tak „dokonalá Klára“, občas mi chvíli trvá, než mi dojde, co kterým jednáním Klára samotná sleduje či proč bylo nutné udělat právě to a ne něco jiného. No a jindy mne už to „bytí Klárou“ taky prostě a jednoduše unavuje... ba co víc, leze mi krkem, že na mou osobu nikdo neklade takový důraz nebo že nemohu víc nahlas prezentovat své vlastní myšlenky a názory, byť by i blbé byly a vedly k chybám... Ne, není to přímo žárlivost na Kláru (a ne že by nebylo na co žárlit, reakce mnohých mužů jsou značně explicitní bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zadaní nebo jaký je mezi nimi a Klárou věkový rozdíl atd., ostatně mnozí jsou zřejmě ve skocích do pozadí přímo trénovaní). Je to spíš přemýšlení o budoucnosti, o tom, zda a jak dokážeme my „pozůstalí“ fungovat v případě nějakého Klářina výpadku, co v takovém případě budeme hlásat a chtít sami za sebe a pro sebe právě s odkazem na to, co kdy dělala a chtěla ona... aby bylo zřejmé, že to jsme my a zároveň to nějak nekolidovalo s jejím odkazem. Který samozřejmě nemusí být univerzálně a navěky platný, to je jasné.  

Každopádně tedy jedeme spolu dál, už proto, že to, co spolu děláme, za nás NIKDO JINÝ NEUDĚLÁ. 

Díky za vše, Kláro. 

Kterak to bylo s JUDr. Alešem Hušákem

Pravila má předrahá stále ještě šéfová Klára Samková, že jeden z mých facebookových postů je hoden trvalejšího záznamu, i činím tímto její žádosti zadost a ukládám ho pro další sdílení sem. 

Hovořit budu o tom, kterak se to má s mou podporou JUDr. Aleši Hušákovi, t.č. kandidujícímu do Senátu za Nezávislé na Praze 6. Spousta mých přátel a známých totiž netuší, jak jsem k němu já vlastně přišla, no a mí někdejší "přátelé" by zas mohli snadno trousit kdoví jaké nesmysly (mám připomínat, že už mne chtěli virtuálně provdat za developera Zbyňka Passera jen proto, že jsem nad ním dostatečně neohrnovala nos kvůli JEJICH dřívějším vzájemným kauzám a soudním sporům?). 

Tak tedy: jak to bylo s Hušákem.

Nejtěžší na tom všem je určit, KDY to vlastně proběhlo. No nejspíš někdy koncem dubna. Razily jsme s Klárou Samkovou kamsi na polo-pracovní dámskou jízdu, autem přes celou Prahu. Klasika, nuda v autě. I stiskla má šéfová nějaký čudlík. Tútútú, udělalo to v reproduktoru, načež Klára pravila: "Dobrý den, pane doktore!"

No a následující půlhodinu, kdy jsme se strkaly z místa A na místo B, tvrdly na světlech a vyhýbaly se tramvajím atd., pro mne svět mimo kabinu auta prostě přestal existovat. Zato jsem měla velmi intenzivní pocit, že jsem si právě otevřela webový prohlížeč, který dovede propojit encyklopedické znalosti (ještě o pár tříd výše než nějaká sprostá wikipedie) s informacemi ze zahraničních médií, odkazy na historické události s komentáři k aktuálnímu společenskému dění (naděje, že pan doktor neví o jistých osobách absolutně nic, se ukázaly jako liché)... Skutečně jako kdybych před sebou měla tu okno s webem věnujícím se nějaké válce (trapně si vzpomínám, že jsem si v ten moment umínila, že si o oné události musím něco zjistit... ano, já - člověk s HISTORICKÝM vzděláním! Dnes už samozřejmě ani netuším, co jsem si to vůbec chtěla vyhledat...), tu zpravodajství BBC, tu jsem se vznášela v místnosti, kde zrovna jednali nějací lokální politici... Přitom to byl BĚŽNÝ SPONTÁNNÍ ROZHOVOR. A Klára nejen že stíhala sledovat a adekvátně reagovat, ale dokonce při tom ještě i ŘÍDIT.

Seděla jsem tedy na místě spolujezdce, nevěřícně poulila oči, občas pokývala hlavou, ale hlavně mlčela, neboť není slušné vstupovat do hovoru, když se moudří lidé baví a jeden z nich o vás navíc ani neví. Především jsem si to však užívala, protože se konečně někdo dokázal bavit K VĚCI. Po určité době pak Klára hovor ukončila a suše ke mně konstatovala: "TAK TO BYL HUŠÁK!"

A bylo. A já v tom stavu, kdy se ve mně tloukl pocit zmaru nad tím, jak je takhle inteligentní člověk zalezlý kdesi za pecí, protože kdyby vylezl ven, média ho kvůli čemusi, co třeba ani není pravda, začnou okamžitě cupovat na kousky, s pocitem vděčnosti za to, že tu vůbec NĚKDO TAKOVÝ JE, musela setřít pot z čela, zašťouchat si oči zpět do důlků, zaklapnout sanici na své místo, zkontrolovat make-up a jít mezi dámy hrát aspoň trochu reprezentativní Klářinu asistentku, členku high-class ženského spolku, kurvafix, nese*te mě, nebo vám to tam všecko rozmlátím...

Pořád jsem hodně naměkko, když na to vzpomínám. Ani vlastně nevím, co mě na tom tak dojímá. Možná samotný fakt, že inteligentní chlapi ještě nevymřeli a že si pan doktor Hušák ještě dokázal najít tu Kláru, se kterou mohou komunikovat na stejné úrovni. Ne, pana doktora jsem zatím nepotkala osobně. Což je asi dobře jak pro něj, tak pro mne a mé ubohé sebevědomí, těžce zkoušené právě samotnou Klárou. Každopádně: pokud má někdo z vás potřebu o panu doktorovi Hušákovi směrem ke mně trousit cokoliv, co lze zároveň najít v médiích, věřte, že záchodová mísa je v tomto případě lepším posluchačem než já. Tím, že vím o existenci "mediální kouřové clony" kolem Kláry samotné, která má za cíl pomocí naprostých výmyslů odvést pozornost od její skutečné osoby k fiktivní Kláře (a následně pomoci kamenovat tu skutečnou za to, co "udělala" ta fiktivní), mi došlo, že tohle bude stejný případ, ne-li horší. A já opravdu nepotřebuju vědět nic o jeho tzv. kauzách. Je to nepodstatné. Podstatný je pro mě ten člověk jako materiál, jako tvůrčí síla, podstatný je jeho potenciál něco dokázat, nějak ty své vědomosti zúročit... Mám o něj dokonce i trochu strach, jestli se do toho Senátu dostane - bude chytřejší než 99 % těch, co tam budou s ním, což zákonitě vyústí v to, že si s ním ti, co si to uvědomí, budou chtít měřit aspoň přirození (včetně těch, které teď s Klárou podporujeme, což bude prostě děsné) - a on do toho nepůjde a sejme je rovnou. Ne proto, že by byl zlý. Ale proto, že to je efektivní řešení.

Momentálně to ovšem vypadá tak, že se do Senátu místo pana doktora Hušáka dostane někdo, kdo si s použitím návodu dokonce i dokáže najít vlastní zadek... za předpokladu, že ten návod dostane přímo do ruky a bude mít zájem ten zadek vůbec hledat, místo aby křičel, že hledání zadku je "čecháčkovské, zastaralé etc. a je potřeba ZMĚNA a hlavně trestat ty, co o hledání vlastního zadku vůbec mají tu drzost mluvit". Co se dá dělat, chtít po voličích, aby přelezli přes onu zmíněnou mediální zeď a místo toho šli přímo ke zdroji, je stále ještě hodně pošetilé a naivní. Ovšem není všem dnům konec, podstatné je, že se pan doktor Hušák vůbec odhodlal sdílet s veřejností své politické a filosofické ideje a hledat ty, kdo to vidí podobně jako on. 

Pro ty, kdo chtějí přece jen risknout zjištění, jak na tom s panem doktorem jsou, aniž by jim u toho musela asistovat média, doporučuju navštívit jeho osobní web http://aleshusak.com/ a pročíst rovněž i rozhovor, který poskytl časopisu Reflex 5. března 2016 a který najdete na webu Klářiny advokátní kanceláře:

(http://www.lawyers.cz/sites/lawyers.cz/files/05_husak.pdf ).

U toho webu se ještě krátce zastavím: pro lásku Boží, NEČEKEJTE klasický předvolební web s vyzubeným kravaťákem slibujícím v duhovém animovaném rozklikávacím menu hory doly a hodinky s vodotryskem navrch. Na web pana doktora musíte mít zkrátka odvahu stejně jako na pana doktora samotného. Minimum grafiky. Maximum textu. Úderného, věcného, odlehčeného osobními dojmy, zkušenostmi a zážitky autora, zejména v části, ve které deníkovou formou líčí celou svou kampaň, ale vždy vedeného ve stylu "takto to vidím já, takto to chci, protože... - berte nebo nechte být, nebo mi mé argumenty vyvraťte". Což je styl, který mně osobně vyhovuje jak u Kláry, tak i u pana doktora Hušáka, takže se přiznám na rovinu, že jsem hezky vypnula facebook, zavrtala se a zapomněla na čas prakticky hned, jak pan doktor ten web spustil. 

Nu, to by snad k panu Hušákovi stačilo. Tenhle člověk totiž nepotřebuje žádné ódy na svou osobu (proto taky každého, kdo by mi chtěl připisovat nějaké vlezdoprdelkovství jeho směrem, sežeru i s botama a Kláru ještě navrch pošlu zlikvidovat nebohé pozůstalé, zatímco samotný pan doktor si k tomu nejspíš dá nějaké dobré víno). Tenhle člověk potřebuje jediné: prostor k realizaci. Prášek na praní vám taky bude k ničemu, když ho budete sypat kolem pračky...

Prášek na praní značky Aleš Hušák vinaří na Menorce, zatímco náš veřejný prostor opanovali lidé pějící ódy na špinavé prádlo, kteří nemají potřebu vymýšlet pračku.

Jdu výt na Měsíc.