Prague Pride 2017

Bylo nebylo, včera, tedy 12. srpna 2017, jsem se opět zúčastnila pochodu hrdosti LGBT komunity Prague Pride. Tentokrát už potřetí. Poprvé mě tam vyhnala jakási nutnost „suplovat“ kamaráda, který tam obvykle fotí a z jistých dlouhodobých příčin zrovna nemohl. Vzala jsem to tenkrát za něj, statovala na obrubníku na Václaváku a koukala, co je kde k vidění, sem tam pořídila snímek. Loni jsem pak dostala informaci, že dotyčnému už možná jeho životní peripetie dovolí se opět zúčastnit podobným způsobem – i šla jsem si to ověřit, a on nezklamal. Z čehož jsem měla takovou radost, když jsem ho viděla přistát na pět metrů ode mne a fotit, že jsem se pak s průvodem táhla až na Letnou, v naději, že ho potkám ještě jednou. Dlužno říci, že jsme tenkrát spolu nebyli v takovém kontaktu jako dnes. No a včera jsem šla na Pride už prostě především z mé vlastní osobní potřeby. Přičemž to, zda se s kamarádem tentokrát někde potkáme, jsem nechala na Nejvyšším, stejně jako délku své účasti. Nakonec to dopadlo podobně jako v prvním případě – jen jsem stála na kraji cesty a fotila. Brala jsem to i jako součást své fotopraxe – moje práce po mně občas vyžaduje reportážní focení v ne zrovna ideálních podmínkách, tak proč si to při téhle příležitosti nevyzkoušet? S kamarádem jsme na sebe nakonec nenarazili, byť jsem měla prakticky 100% jistotu, že on tam kdesi je a dělá totéž co já.

Proč vůbec píšu o tom, že se někdo, kdo odmítá islám, zúčastnil takovéto akce? Inu, ta záplava neuvěřitelně vulgárních homofobních komentů, která se mi valí na profil od mých známých, jejich známých a známých těchto známých, mi nedá jinak. Je to ještě mnohem nechutnější a brutálnější než loni a předloni, přestože účast samotné LGBT komunity byla na pride mnohem nižší než loni a předloni a ani pokud jde o vizuální prezentaci, nebylo to tak divoké jako dříve. Ba co více, i politické neziskovky zůstaly při prezentaci v útlumu. A tak prostě tihle lidi, kteří na této akci ani nebyli, veřejně lžou a vybíjejí si svou uměle vytvořenou a živenou nenávist na někom, kdo by neměl být jejich cílem ani náhodou. Na těch obyčejných lidech. Zatím „jen“ ve virtuálnu, ovšem to se snadno může přenést na lidi z téhle komunity v jejich okolí. Musí to být slast žít pod neustálou hrozbou, že pokud se třeba na pride budu chtít setkat s podobnými lidmi jako já nebo se nějak výrazněji obléknout, nalíčit, vzít si kostým, spustí to neuvěřitelnou agresivitu těch takzvaně „slušných“, co je prý můj make-up, barva vlasů nebo duhová vlajka přehozená přes ramena ohrožuje v jejich jinak údajně kvalitním rodinném životě, brání jim vychovávat děti, dokonce jim snad snižuje libido nebo co...

Celé je to ovšem postavené na hlavu. Resp. na špatných východiscích LGBT komunitu kritizujících osob. Mají pořád vsugerováno, že LGBT lidé chtějí jaksi něco více, než mají oni sami, nějaká zvláštní práva nebo výhody, navíc koukám přibyla i premisa, že „respekt si člověk musí zasloužit“. To je právě to strašné, a nejen z mého pohledu. Lidé, kteří si myslí, že respekt jedince je vázaný na nějaké „zásluhy“ pak zažívají neuvěřitelný stres v situacích, kdy si myslí, že oni sami by v očích veřejnosti ten respekt mohli zratit. Častokrát kvůli tomu upadají do ještě horších až nakonec neřešitelných problémů, jen proto, že se báli být konfrontováni s prvním momentem, kdy by ten respekt mohli ztratit.

Přitom fakt je ten, že respekt je každému jednotlivci od narození zaručen základními právními dokumenty vztahujícími se k fungování našeho státu. Bez respektu jeden k druhému bychom žádný stát neměli. A ten respekt není vázaný na jiné chování jednotlivců než takové, které je v souladu s právním řádem naší země. Jinými slovy: každý, kdo je občanem naší země a neporušuje naše zákony, požívá stejné míry respektu od všech ostatních, kteří dodržují stejné zákony. Nesouvisí to s oblékáním, make-upem nebo účesem, povoláním, koníčky, počtem sexuálních partnerů, manželů, dětí, způsobem jejich výchovy... Jistě, můžete na tyhle jednotlivosti mít různé názory a můžete je i v přiměřené formě vyjádřit. Ale tím to taky končí. Jakkoli jsme lidé různí, před zákonem jsme si rovni. Můžete sice demokratickým způsobem pracovat např. na změně jednotlivých zákonů, nicméně do ústavy, Listiny základních lidských práv a svobod atd. jen tak svévolně hrabat nemůžete. Ono to jsou totiž mezinárodní dokumenty, které nás řadí k jistému kulturně-civilizačnímu okruhu, a tudíž naštěstí nejdou tak snadno změnit.

No a ten kulturně-civilizační (a nábožensko-politický) okruh je, kýho výra, NEISLÁMSKÝ. Na čemž by těm bojovníkům za dominanci heterosexuality ve veřejném prostoru mělo teď záležet především. Pokud jde o islám, je jich jak do mariáše a většina z nich ještě navíc nevyvinula sebemenší užitečnou či použitelnou aktivitu proti tomu, proti čemu všichni (včetně LGBT lidí) stojíme. Jsou ovšem pozoruhodně aktivní, pokud jde o to napsat „fuj“ na adresu bližního svého, který má tu smůlu, že pod peřinou zrovna nedělá totéž, co oni sami. („FUJ“ je ještě to nejmírnější, co jsem četla, běžné byly výhrůžky násilím či smrtí, nestačila jsem to nahlašovat Facebooku ke smazání – porušování zákonů totiž do veřejného prostoru skutečně nepatří, na rozdíl od prezentace identity každého jednotlivce, bez ohledu na to, komu se ta identita líbí nebo nelíbí.) Nemálo LGBT ví, jak se k nim islám staví – ostatně jeden transparent tohoto typu už jsem na Pride zahlédla, nedodal ho tam nikdo z těch virtuálních křiklounů, ale pravděpodobně sami LGBT lidé.

Jak jsem navíc psala na facebooku – nebudu hledat (a nacházet!) styčné body s islámem ani ve svém vztahu k LGBT, ani v ničem jiném. Já tady islám prostě nechci, a tudíž tady nechci ani nikoho, kdo se k LGBT chová principielně stejně jako právě ten islám. Já naopak potřebuju každou ruku a nohu, která je ochotná se islámu postavit. Co místo toho vidím? Lidi, kteří usilují o sankcionování sebe sama pokutami, soudními řízeními, blokací profilů na sociálních sítích... zkrátka něco, co je absolutně nepoužitelné. Z vlastního rozhodnutí a hlavně z vlastní pohodlnosti. Nepochybuju o tom, že je příjemné psát na facebooku o „bičích na homosexuály“ a sledovat, jak přibývají palce nahoru a srdíčka (!!!). Příjemné ovšem neznamená ani užitečné, ani dobré. Zejména v odboji proti islámské totalitě (či jakékoli jiné) ne. Mimochodem, už dlouho mám v plánu blog, ve kterém bych zevrubně popsala, co takový odboj na plný úvazek obnáší a že se tím pádem zřejmě nehodí pro každého.

Zpátky k těm LGBT lidem. Jsem ráda, že si konečně uvědomili, že nemají žádat toleranci, ale běžný respekt dle našich zákonů. Ono totiž naše právo nehovoří o tom, že by kdokoli měl právo bližního svého pouze „tolerovat“. Prostě to tam nenajdete, můžete se přesvědčit sami, tolerance není právnický termín. Ono to vůbec implikuje, že by snad LGBT lidé byli a priori nějak „špatní“ nebo něco dělali špatně a bylo „nutné“ je nějak „tolerovat“ (s douškou: „dokud...“ - dosaďte si sami, ale mně to bohužel implikuje pouze likvidaci takto označených jedinců, která se ovšem nezastaví jen u nich a nakonec sejme i samotné ty označující, aniž by jim došlo, co se vlastně stalo).

Tedy „tolerance homosexuality“ je v podstatě NELEGITMNÍ. A svým způsobem neexistující, právě proto, že ji není o co právně opřít. Jestliže někdo druhého pouze „toleruje“, pak mu upírá to základní – respekt, který pro sebe přitom sám vyžaduje a jehož ochrany se dovolává. Jak byste naložili vy s někým, kdo by směrem k vám veřejně deklaroval, že vás pouze „toleruje“ z jakéhokoli důvodu?

Co vlastně lze v naší společnosti „tolerovat“? To, že si po sobě váš muž neuklízí špinavé ponožky. To, že váš šéf chce mít v deset ráno na stole kafe a písemné hlášení od vás. To, že vlak občas přijede o 5 minut později. Ovšem věci týkající se identity jednotlivců i sociálních skupin pod pojem „tolerance“ vůbec nespadají.

Myslím, že to je právě to zklamání z toho, že čím méně si tohle ti křiklouni a bojovníci proti LGBT uvědomují, a čím více tam tyhle věci rvou násilím, což samozřejmě nemá šanci fungovat, co situaci jen zhoršuje a oslabuje nás všechny. Právě tohle zklamání vytváří v těchhle lidech pocit, že je nějak ohrožuje, když si nějaký Honza s Karlem a Markéta s Ivou obléknou barevné oblečky a jednou za rok se projdou od koně ke kyvadlu, případně si užívají sex tak, jak mají rády a rádi oni, a nebo prostě jen chtějí vychovávat dítě. Přiznám se, neskáču příliš nadšením, že by dítě mělo vyrůst v rodině, kde by rozdělení rolí a maskulinně-feminních vzorů nemuselo být tak výrazné jako v heterosexuálních rodinách. Ovšem než ústavní „výchova“ to je jednoznačně přínosnější. A určitě bych neargumentovala tím, že v „heterosexuální rodině se to dítě bude mít lépe“. To orientace rodičů nezaručí, jen se pořádně podívejte kolem sebe, kolik těch šťastných a ideálních rodin bez rozvodů, milenek, alkoholismu a drog, domácího násilí, neblahých vztahů se širší rodinou a okolím atd. máte. Kolik dětí vyrůstá v domácnosti jen s matkou či otcem, kolik jich pendluje mezi bydlišti rozvedených rodičů, kolik je vdov a vdovců, kteří si nenašli další partnery... Tohle jsou věci, na které aktivita LGBT lidí či jejich pouhá existence nemá sebemenší vliv. Ty si musíme vyřešit my sami, ne tu zodpovědnost přenášet na druhé či od nich odvádět pozornost k LGBT lidem. Jistě, můžeme hovořit o tom, že je třeba něco dělat s tím, aby nejdřív nebyly plné dětské domovy, ze kterých pak děti putují do náhradních rodin. Proč ne, ovšem ani to nic nezmění na obyčejné lidské potřebě LGBT lidí (neříkám, že všech, stejně jako tuto potřebu nemají ani všichni heterosexuálové) vychovávat děti (nepíšu zplodit, protože tu taky nemají všichni heterosexuálové stejnou).

Myslím přitom, že tahle potřeba je poměrně základní a značně určuje lidský život – vzpomeňte si třeba na vazby muslimek na své děti, kvůli kterým se nikdy neodhodlají opustit islám, nebo i na to, co jsou ochotny podstoupit a dlouhodobě tolerovat heterosexuální muži, ženy i páry, které touží po dítěti. Ono se od toho do značné míry odvíjí práve ten falešný „veřejný respekt“ - od určitého věku je na ženu (méně i na muže) vyvíjen společenský nátlak na to, aby dítě měla, s tím, že jinak o část respektu přijde („kariéristka“, „tak ošklivá, že ji nikdo nechce“, „tak protivná, nesnesitelná“). Opět se tu k takovým lidem provozuje něco, co není zcela legitimní. Nemáte prostě právo sousedovi kecat do toho, jestli nebude mít žádné dítě, jedno nebo dvanáct.

Není mi tedy zřejmé, z jakého důvodu by měl zákon při saturování této základní lidské potřeby přistupovat k LGBT lidem jinak než k heterosexuálům, lhostejno jakým způsobem to dítě přišlo na svět. Já samozřejmě chápu, že jde o velmi složitou problematiku, do které se navíc musí zahrnout i všechna práva a zájem dítěte. Prosím, nic proti tomu. Ale ať se to tedy dělá takto a na základě odborných posudků a výzkumů ze všech odvětví s věcí souvisejících, než na základě virtuálního lynče jedné skupiny druhou. Přímá konfrontace není funkční ani přínosná pro nikoho. Skutečně je mi v tomto směru až hanba, že se akce nazvaná „Den pro rodinu“ konala jako vymezení se vůči lidem s odlišnou orientací. Nevidím v tom ani smysl, ani jakýkoli přínos. A hlavně v tom nevidím vedení ke zodpovědnosti každého jednotlivce za své počínání zvlášť. Místo toho zase jenom stádnost a vytváření dojmu, že kdo to vidí jinak, „nezaslouží si respekt“ atd. Já přitom svůj respekt nespojuji s akcemi, kterých se účastním či neúčastním, ani se svou orientací či identitou.

Já prostě JSEM. Jsem taková, jaká jsem, naštěstí nedokonalá jako jsme my všichni. Nemám žádnou povinnost řešit, kvůli čemu mě někdo „nerespektuje“. To je totiž jeho soukromý problém, pokud se tento disrespekt dostane do konfliktu se zákony naší země, bude k němu legálními a legitimními prostředky donucen patřičnými orgány. Dlužno říci, že si za tento respekt pravda moc nekoupím, ale na druhou stranu – umožni mi běžné fungování ve společnosti. Konec konců, není ten respekt náhodou místo nárokovou věcí udělovanou „za veřejné zásluhy“ spíš také základní lidskou potřebou? Jak dlouho vydržíte fungovat s těmi, kteří by vás absolutně nerespektovali? Neměli jsme to tu už náhodou někdy? Málo mrtvých při boji za to, aby se to už nevrátilo?

Zkrátka je situace nastavena tak, že při boji proti islámské totalitě musíme zároveň hlídat to, aby se nám sem nedostala nebo nevrátila naše totalita vlastní, díky které by se sem později právě třeba ten islám o to snáze dostával. Nenastavila jsem to tak já, také mi to není příjemné, stejně jako vám. Ale jak jsem řekla, to ani nemá být. V komfortní zóně člověk obvykle žádného pokroku nedosáhne, zato se tam spolehlivě dá degradovat a spadnout až na samé dno a ještě stáhnout X lidí s sebou.

O to nikomu nestojím.

Nestojím o to, aby po mně někdo šel (mohl jít!) na základě toho, že jsem ženou – ovšem ne podle jeho představ. Nestojím o to, aby mi někdo zakazoval projevit své ženství jakýmkoliv způsobem. Nehodlám nikomu kecat do toho, jak má sám sebe prezentovat jako muž nebo žena s tou či onou orientací. Naopak si uvědomuju, že fungovat bez neustálé deklarace vlastní identity ve společnosti není možné. Deklarujete ji v rámci právních úkonů i svým bližním navzájem naprosto běžně.  

To je tak vše, co mi z toho letošního Pride vyšlo. Není to snadné čtení ani psaní. Ale pokládám ho za nezbytné. 

O jednom výročí a jedněch narozeninách

Velký den nadešel. Dnes je to právě rok od vystoupení Kláry Samkové v poslanecké sněmovně na konferenci „Máme se bát islámu?“, ve které přirovnala islám k nacismu, předpověděla mu totální zkázu a způsobila tak hromadný úprk všech nezvaných muslimských Jejich velvyslaneckých excelencí ze sálu a následně i křepčícího tureckého velvyslance Ahmeta, který se v souladu s islámskými tradicemi od té doby snaží domoci se veřejného stětí dotyčné Samkové, v čemž mu Česká advokátní komora zdatně sekunduje a brousí si na Samkovou (a o Samkovou) kudly a meče, kde se dá, právo neprávo. 

Doufám, že máte načteno z loňska, jak to celé probíhalo, případně jste obeznámeni i s obsahem celého Klářina projevu. K dispozici stále ještě jsou i videa zaznamenávající průběh celé konference včetně Klářina vystoupení. 

Mno. Asi by se slušelo napsat, co se poté strhlo a co následovalo. Turka Ahmeta Bigaliho jsem už zmínila, připomenout si můžeme i to, že jeho nenávistný řev vzbudil v českých občanech potřebu jít mu ten projev Kláry Samkové ještě jednou veřejně přečíst před jeho ambasádu. Tam ho dokonce jmenovaná Samková ještě navíc proklela, aby tak přešli na společný komunikační kód a nemísilo se tak české právo s právem šaria, což by vedlo ke zmatkům. Byl tu i pokus několika občanů poslat mu v rámci stejného komunikačního kódu starou botu, což je v islámu jak známo aktem nejvyšší urážky a ponížení toho, po kom je obuv vržena. 

Další efekt byl ohromující. Čím víc Turek a opozice výstupu Kláry Samkové ječeli, tím více pozornosti se jejímu vystoupení ve sněmovně dostávalo v médiích... a tak se stalo, že zpráva oblétla svět, dokonce bych řekla, že hned několikrát. Jak to vím? Inu, pachatelka toho zlotřilého činu mi přeposílala část z toho neuvěřitelného množství POZITIVNÍCH ohlasů, kterých se jí z různých míst dostalo. Lidé jí děkovali, „řekla pravdu“ se ve frekvenci komentářů v diskusích řadilo na čestné druhé místo za „KONEČNĚ to někdo řekl“ (občas někdo dodal „KONEČNĚ to v ČESKÉ TELEVIZI zaznělo“ - ČT totiž po konferenci přinesla krátký rozhovor s Klárou), lidé z různých zemí posílali své reakce v různých jazycích, občas nějaký exmuslim nebo dokonce člověk, který musí pod tímhle vyznáním žít a ví z osobní zkušenosti, jaké to je, popsal své zážitky... Napomáhali jsme tomu s Klárou, seč se dalo. Klára svůj projev nechala přeložit do několika jazyků a překlady dávala na web, myslím, že Gatestone Institut má dokonce v angličtině otitulkovaný záznam té konference, snažili jsme se alespoň na část těch reakcí odpovědět, případně s vybranými pisateli zůstat dál v kontaktu a informovat je o dalším dění kolem Kláry Samkové (na což mají jinak celebrity a osobnosti veřejného života celé PR týmy, zatímco my na to byly s Klárou samy...).

Samostatnou kapitolou byly kejkle s Českou advokátní komorou a jejími pokusy Kláru kárně stíhat za vyjádření jejího názoru a tím ji jen tak mimochodem fyzicky zlikvidovat a především odstranit z veřejného prostoru, exemplárně potrestat a znemožnit další případné politické působení. Myslím, že ČAK se od té doby nemusí ani snažit veřejnosti zkoušet vysvětlovat, že jim jde o dodržování nějakého právního řádu (resp. jiného práva než práva šaria), když z jejich aktivit vůči Kláře tyhle pohnutky čouhají jak sláma z bot a veřejnost to vnímá jako selhání ČAK. Kdyby aspoň někdo s právnickým vzděláním tureckého velvyslance upozornil, že vměšování se do vnitřních záležitostí státu opravdu podle českého ani mezinárodního práva v pořádku není... Ale to se na to celá slavná právnická obec vykašlala. Efekt je stejný, jako by se benzínky náhle rozhodly čepovat místo benzinu vodu a nikomu o tom nic neřekly. Nebo kdyby zubaři náhle přestali spravovat zuby a místo toho by začali řešit globální oteplování. Jak lze za těchto okolností vůbec požadovat od někoho takového, kdo se na tom podílel, jakékoli právní služby, nechávat se rozvést, bojovat o svěření dětí do péče atd. mi není jasné, resp. se mi z toho ježí chlupy. Justice, která neslouží lidem je fakt představa, bez které bych se dost dobře obešla. Ale pokud už tu něco takového je, je asi potřeba z toho servat omítku i tapety a obnažit to v plné kráse.

S čímž souvisí i příběh člověka, o kterém chci v dnešním příspěvku psát (jako už několikrát) a který má shodou náhod dneska narozeniny. Ano, jak mnozí už tuší, jde o Vítka Hassana, t.č. fotoreportéra Parlamentních listů a nezávislého fotografa a novináře. I jemu se během jeho životního zápolení povedlo několikrát ukázat, kde a v čem to soukolí našeho právního systému drhne. U něj byl ovšem dopad reakce právě toho systému na to, že chtěl celou věc řešit a hlavně medializovat, ještě zhoubnější než u Kláry. Stálo ho to 11 měsíců nezákonného pobytu ve vězení a zpochybnění jeho věrohodnosti... což je v podstatě pro novináře věc stejně likvidační jako pro advokáta vyloučení z advokátní komory. Pokud vím, Vítek s tím bojuje pořád, neustále od něj slyším nebo čtu slova jako „maximální objektivita, nestrannost, kritický pohled na obě strany, nezávislost“. Jenže se mi zdá, že tohle je de facto esencí jeho života. Že se prostě pořád musel před někým obhajovat, že tu je a proč tu je a co dělá a jak dělá a proč dělá... Málokdo ho byl kdy schopný brát jen tak, že prostě JE. Abych zas byla objektivní a spravedlivá já, neříkám, že mnohdy k těm pochybnostem a obviňování nezavdal příčinu sám. Nicméně je k tomu potřeba dodat myslím aspoň dvě věci: zaprvé tu, že Vítek sám o sobě prostě není a priori zlý, ani mstivý, nedokáže po někom jen tak jít. To už musí fakt být, aby se na někoho vůbec zaměřil. Myslím, že ho to svým způsobem ani nebaví. Tím se mu daří držet určitý standard a vyváženost v jeho zpravodajství. A když si to uvědomíte, jak on takhle funguje, „odmění“ se vám on tím, že o vás nebude psát nějaké extra velké kraviny (natož cíleně, jako to dělají mainstreamová média s politickým pozadím) a nadto vám ještě o své újmě přinese až pod nos fotoreportáže z míst, kam byste se sami nedostali a kam se nehodlá vypravit ani žádný novinář z mainstreamu, aby pro vás udělal totéž. Čili v dnešní době hodně exkluzivní zboží. 

Vraťme se ovšem ještě zpátky. V době, kdy Klára Samková na islám ve sněmovně dštila síru, byl Vítek ještě ve vězení. Blbé místo, kde slavit narozeniny, a myslím, že jsme to s kolegou, kterého jsem před návštěvou sněmovny vycpávala slaninou v McDonalds, taky aspoň letmo zmínili v našem hovoru. Nikdo z nás dvou samozřejmě netušil, že za pár měsíců bude vše jinak a že Vítek, po kterém se nám skutečně i stýskalo, bude z vězení zase venku. O tom, že by se povedlo navázat nějaký kontakt mezi ním a právě mnou jsem už vůbec neuvažovala, i když... Považuju stále za své selhání, že se mi nepovedlo odeslat mu dopis, ještě když v tom vězení byl. Pořád jsem to odkládala, pak po téhle sněmovní show přišel nápor práce, kterou jsem už zmínila, bylo mi jasné, že bych se o tom musela v dopise nějak zmínit a nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo ne... tím spíš, že by ten dopis šel přes vězeňskou centrálu, což není ideální stav ani v situaci, když píšete o počasí a letošní úrodě mrkve... A takhle to šlo až do doby, než kolega náhle a bez varování napsal na facebooku „sedni si, Vítek je venku!“ a než jsem si to pak ověřila na Prague Pride, kde jmenovaný Hassan taky bez varování najednou přistál s foťákem asi pět metrů ode mne, bezstarostně cvaknul pár záběrů a vesele odcválal, jako by žádných 11 měsíců ve vězení neprožil. Což mě v tu chvíli dojalo tak, že už jsem pak byla sama na Pride coby fotografka prakticky nepoužitelná. Ale o tom už jsem taky myslím párkrát psala, stejně jako o tom, co následovalo dál, včetně oné historické události – první besedy Éry žen (resp. Kláry Samkové) v Pardubicích, kterou nám Vítek z vlastní iniciativy nafotil. Bohužel se nám od té doby příliš nedaří se zas někde potkat, kromě náhodných účastí na demonstracích, které Vítek zdatně dokumentuje a já obvykle neméně zdatně narušuju. Což Vítek dokumentuje taky.

A tak tu dnes mám dva lidi, jejichž životní osudy jsou si v mnohém podobné, dokonce se občas proplétají, někdy i skrze mou vlastní osobu. Klára sice dnes narozeniny nemá, ale i tak je asi dobré jí do dalších akcí, podobných té, kterou si dnes připomínáme, popřát hodně odvahy a sil. 

No a Vítkovi? Co se dá popřát člověku, na němž je sakra znát, jak si užívá každou minutu, kdy není ve vězení? Myslím, že je rád i za ty lidi, které mu ten jeho distanc od sluníčkářské scény přinesl a kteří ho nakonec i svým způsobem začali akceptovat tak, jako to dřív nedělali. Což znamená, že pak mají i společné zážitky, které by zase Vítek dřív neměl... možná je to víc i o té obyčejné lidské důvěře a ochotě pro druhého něco nezištně udělat, což možná na té sluníčkářské straně nebylo. Každopádně bych Vítkovi přála, aby mu právě tohle vydrželo. Stejně jako to jeho extrémní nadšení pro to, co dělá. Pořád to mne samotnou hodně inspiruje. A možná zároveň i upozorňuje na to, co si mám sama pohlídat nebo čeho si všímat, kdykoli něco tvořím. Všímat si detailů, kterých si jiní nemusí všimnout, nebo si třeba nebýt tak jistá vším, co napíšu, nebát se provést změny, věnovat určitým věcem čas a úsilí (narážím teď na to, že tenhle pouliční suverén je schopný pak sednout a nad textem nepříliš dlouhého článku nebo fotkami trávit celou noc).

"Copak já, ale někdo jiný je tu ve svém živlu," informoval kolega z prvomájové manifestace komunistů v Brně...

Jo, myslím, že Vítek teď zažívá konečně nějaké lepší období, ze kterého může mít i někdo další užitek – jen tak dál!

Pardubická Hassan story aneb drby, kecy, pikošky

Po včerejší akci Éry žen v Pardubicích, ze které se stále ještě vzpamatovávám, jsem samozřejmě byla zvědavými spoluorganizátory požádána o vysvětlení toho pražského "překvapení", které s námi přijelo v podobě fotografa Vítka Hassana a za které jsem z velké části zodpovědná hlavně já. A protože se mi to nechce psát každému zvědavci zvlášť, holt teď budete muset přetrpět slušnou porci bulváru. Nuže, do toho:

Již je o mně celkem známo, že jsem názor na VH přehodnotila ještě dříve, než nastoupil na nedobrovolnou rekreaci (na tom slově si trvám ve významu "znovu něco stvořit", což se myslím v jeho případě nějakým záhadným způsobem povedlo) do věznice v Ostrově nad Ohří. Opět za toto mé "přepnutí" může jeden z mých nejmenovaných kolegů, shodou náhod ten, kdo mě k témuž "donutil" i u Kláry Samkové. Tedy již jsem měla vyzkoušeno, že to prostě jde a většinou to bývá i ku prospěchu věci. Byť to není nic nenáročného a vyžaduje to neustálou sebekontrolu, aby člověk buď nesklouzl zpátky, nebo se naopak nepustil do podlézání dotyčnému a jeho přehnané ochrany před kritikou okolí apod. Takže já sama jsem s Vítkem problém neměla už v době protiislámské demonstrace na Palackého náměstí, což bylo 30. června 2015. Tehdy to ovšem bylo ještě jednostranné, resp. jsem neměla potřebu s ním vstupovat v kontakt za každou cenu a dávat mu to vědět. Prostě jsem to nechala být. Pak jsem ho viděla krátce na demonstraci 18. července na Václaváku (kde začínala Hašková), načež tedy došlo k výše popsané eliminaci "zlého" Hassana z veřejného prostoru, což bylo doprovázeno z mého pohledu značně nechutnými výlevy radosti nemála z mých bližních, k čemuž jsem se ovšem spolu s kolegou odmítla připojit. Jak to pak pokračovalo dál si můžete přečíst v příslušných blozích. Ale je to dlouhé čtení, které s věcí, o které píšu dnes, zas až tak nesouvisí. 

Faktem je, že jsem s Vítkem byla v písemném kontaktu právě od doby, kdy jsem právě tyhle blogy napsala a sojka práskačka mu na ně předala odkaz. Blogy jsem napsala až poté, co jsme se viděli na demonstraci za zvolení Trumpa prezidentem (tedy v září 2016), kde si teprve ovšem Vítek uvědomil, na koho to vlastně hledí. Ovšem i tam to ještě proběhlo bez přímého osobního kontaktu. Nicméně od té doby se nám povedlo onen zmíněný tomahawk zakopat doufejme hodně hluboko, vyměnili jsme si pár fotek (včetně fotek Kláry Samkové, kterou fotil ještě před trumpovskou akcí a které jsem dávala na web, stejně jako články a rozhovory o něm a s ním), rozebrali vzpomínky na minulost a na lidi, které známe, zkoušela jsem ho uvést do situace poté, co byl propuštěn... Zkrátka tu z mé strany probíhala a stále probíhá ona mravenčí práce vytváření minimálně neutrálního vztahu (i když pochopitelně budu ráda za to, když ten vztah bude dobrý), který prostě z nějakého těžko pojmenovatelného důvodu považuju za potřebný a přínosný. Pochopitelně je to celé ovlivněno tím, že já vím, že mu po jeho návratu jistí lidé sledující své vlastní cíle zkoušeli lézt do příslušného otvoru a lákat ho mezi sebe a pak se na něj vykašlali v momentě, kdy je o něco požádal a nechali ho v problémech samotného. Což způsobilo, že Vítkova nedůvěra v lidi je na dost vysoké úrovni, zvlášť když si připomeneme, že jde o Vítka, který s tímhle měl problém už dříve a který se navíc vrátil z takového pekla, které si většina z nás raději ani nechce představit. Takže samozřejmě rozumím tomu, že i mě si Vítek hlídá, co a jak udělám. Tím spíš, že tedy oba víme, jak to mezi námi bylo dřív. Ale s tím já problém nemám. 

Tolik tedy krátký úvod do situace několik měsíců zpět. Pokud jde o osobní kontakt s Vítkem, na ten byl bohatý hlavně uplynulý víkend. Doběhla jsem se podívat na to, jak se sluníčkáři u Karlova mostu dojemně loučí s velvyslancem USA Schapirem, a místo svého známého jsem tam zmerčila Vítka s nádobíčkem, chystajícího se k ostré akci jako vždy. Ovšem tam na víc než na pozdrav nedošlo, nějak na to nebyly vhodné podmínky v té zimě a při vší té švandě kolem. Následující den, tedy v neděli, jsme se na dálku viděli zas, tentokrát u syrské ambasády, kdy já jsem s pardubickými a pražskými kolegy byla zavřená v ohrádce pro protestující proti pochodu do Aleppa, zatímco on se hezky na volno pohyboval "venku" mezi ostatními novináři. Nutno podotknout, že ti se na nás ale vrhali mnohem zběsileji než on. 

No a teď k tomu, co předcházelo Vítkovu objevení se s námi v Pardubicích. Nic složitého na tom není, vzešlo to vše z vlastní Vítkovy iniciativy, resp. žádosti. Prostě jsme si v pondělí psali, připomněla jsem mu akce, které ten týden mají proběhnout, tedy soud s ředitelkou Kohoutovou a právě pardubickou akci Éry žen, a z něj na férovku vypadlo, že ho kupodivu víc zajímá ta akce Kláry a zda by nemohl jet s námi a fotit, samozřejmě s následující mediální odezvou via Parlamentky. 

Nu, co mám říkat. Šok to pro mě přece jen byl, když jsem si to celé sesumírovala dohromady. Vítek, já a další lidi kooperující na jedné akci a trávící spolu hodiny v autě... Tehdy jsem si teprve uvědomila, jak zlomyslný smysl pro humor pámbu má a jakým způsobem nechává lidi trpět za jejich hříchy. Absurdita na entou. Ale v ten samý moment jsem zároveň bouchla do stolu a konstatovala: "OK, ano, takto to má být a takto to bude a proběhne to naprosto v pořádku." A od té chvíle se mě ta myšlenka prostě celý týden držela a dělala jsem pro ni maximum. 

Bylo to celé jak v nějakém surrealistickém filmu. Samozřejmě bylo třeba ještě získat povolení Kláry a ověřit si, že v autě bude ještě místo, což šlo obojí bez problémů, Vítek si taky nechal 5 % na možnost, že by nakonec nejel, což mě tedy přiznám se strašilo po celý týden mnohem víc, než že by jel a stalo se tam něco nepříjemného... No, v práci jsem se skoro nemohla soustředit a i ten soud s paní Kohoutovou mi svým způsobem šel jedním uchem tam a druhým ven, částečně i kvůli tomu, že jsem se ani nedostala do soudní síně a tvrdla na chodbě. Tímto se zpětně omlouvám všem, kdo se mnou v takovém stavu měli co do činění.

I nadešel soudný den, čtvrtek. Pro jistotu jsem nakonec překvápko zkoušela zpřístupnit jednomu z pardubických organizátorů, aby aspoň on byl pro případ nouze po ruce a v obraze, leč ten do akce samotné nebyl online a telefon na něj jsem neměla, takže to celé vlastně viselo na mně a samozřejmě na Vítkovi samotném. To jsem ovšem ještě nevěděla, takže jsem nahodila fasádu a slavnostnější oděv a s myšlenkou, že takhle pitomých 5 % nejistoty jsem ještě nezažila, jsem vyrazila ke Kláře. Lezu do metra, mobil zavrní a na displeji přistane zpráva, že z 95% Vítkovy účasti je účast 100%, neboť právě vyráží. Raději jsem si sedla, protože ten zvláštní film s námi v hlavních rolích právě začínal. 

Celé to pak ještě pokračovalo dalším dějstvím. Přihopkovala jsem ke kanclu, a protože bylo docela hezky a mně se nechtělo ještě tvrdnout uvnitř a čekat na Kláru a její obvyklý pozdní příchod, jala jsem se okounět kolem a očumovat vláčky jako vždy. Do dvou minut - tú tú, Klára frčí okolo mne a parkuje. I zapluly jsme do kanclu, Klára si skočila pro něco k jídlu a řešila administrativně-pracovní záležitosti s osazenstvem kanclu a čekalo se na zbylé dva, kteří tedy s námi do Pardubic měli jet, čili na Cornelii a právě Vítka. Cornelie se později omluvila. No a Vítek... Nikdo nepochopí, jak mi bylo, když jsem v určenou hodinu vystrčila nos do mrazu před kanceláří, jestli někde nebloudí, a uviděla ho tam stát, stejně nejistého, jako jsem byla sama, když jsem tam měla jít poprvé a jak jsem ještě donedávna stávala... Uvnitř totéž - já se tenkrát poprvé stejně "profesionálně" tvářila, že si píšu poznámky a připravuju se na pohovor s paní doktorkou, on si čistil objektiv a tvářil se, že na té židli vlastně žádný Hassan není... No hrůza. :D Naštěstí nás Klára nenechala dlouho trpět, vzájemně jsem je konečně seznámila a poté, co jsme ji vyrvali ze spárů kancelářského personálu, jsme do kufru hodili balík knih k podpisu a kupodivu VČAS (!!! - něco neuvěřitelného, co jsem doteď s Klárou nezažila) vyrazili do Koněpůlek. 

Že v autě po prvním "Hassane, vy jste..." vbrzku padly největší bariéry a že se tam probralo postupně to, co se probrat mělo, asi netřeba říkat. U soudu v Pardubicích už jsme z auta lezli jako tým, co tu akci spolu zřejmě zvládne bez větších problémů. Jen chyběla uvítací družina a červený koberec, takže jsem s navigací malinko tápala. Ovšem napravili to pardubičtí hned ve dveřích. Ty vykulený oči a spadlý brady, když Vítka uviděli, se mi ohromně líbily... nicméně nebyl čas na nějaké protesty nebo řešení čehokoli, prohlásila jsem stručně "tohle je Vítek, buďte na něj hodní", všichni si potřepali rukama a mazalo se za paní doktorkou dovnitř, kde už čekala plná kavárna. Ani mi to v první chvíli nedošlo, že všichni ti lidé čekají na nás, myslela jsem, že se salonek bude nějak oddělovat... 

A pak to celé začalo a mé vnitřní já jen zíralo, zatímco to vnější se snažilo aspoň nějak soustředit a fungovat. Vítkovi jsem stručně vysvětlila, co a jak bude probíhat (malinko nám znervózněl, když jsem mu povolila fotit i návštěvníky akce, měl strach, aby se někdo necukal... což bych pravděpodobně řešila tak, že bych dotyčného požádala, aby příště seděl doma a nechodil na veřejné akce; ovšem vzhledem k tomu, že všichni seděli natěšení u stolů a dalo se čekat, že nadšení bude gradovat spolu s tím, jak Klára bude mluvit, tudíž že se lidi spíš BUDOU CHTÍT FOTIT, jsem tuhle věc vyhodnotila jako nepravděpodobnou). A pak už nás pořadatelé představili, Klára ještě stihla podepsat několik knížek, pak jí strčili mikrofon do ruky, objektivy včetně Vítkova se k nám natáhly... a bylo. 

Naprosto bezproblémová akce. Jak podle scénáře, jen jsem občas nevěděla, ke kterému objektivu se mám natočit dřív, který na mě zrovna míří, zatímco chystám knížky, beru od lidí peníze, strkám Kláře tužku nebo papír, míchám jí čaj, rozdávám vizitky, komu mám kdy uhnout a komu naopak vlézt do záběru, s kým se vyfotit... Mazec. Autogramiáda v Brně byla výborná, ale tohle bylo ještě lepší. 

Večer pak celý tým zastihl u jednoho stolu u večeře, kterou nakonec po jistých peripetiích skutečně dostali všichni. Samková se vyfotila s obligátním tatarákem, probrali jsme ještě pár věcí, dokud byl čas, a pak jsme ve čtrnáctistupňovém mrazu doskákali s perníkovými dary zpět k autu, pro velký úspěch jsme si pardubické uličky projeli hned několikrát, než jsme se z nich vymotali, a vzápětí vytuhli na sedadlech, až na řidičku bojující s mlhou všude kolem nás. 

Kdo chce, může si na závěr pustit ono video, které jsem (na rozdíl od mnoha explicitních záběrů z halal porážek a jiného muslimského veselí) odmítla dokoukat, protože to prostě psychicky nedávám. Třeba vám to něco dá...

Začátek roku 2017

S čistou hlavou a lehkou nohou jsme někteří z nás vykročili do nového roku, s nadějí, že se alespoň pokusíme překonat těžkosti a nástrahy, které nás v něm čekají... 

Pokud jde o můj konec předchozího roku, ten jsem nakonec strávila ve společnosti své šéfové a našeho doprovodu. Bohužel to bylo na místě, které na akci, která tam probíhala (a které jsme my byli jen nepatrnou součástí), nebylo příliš kvalitně připraveno. Navíc se na mé šéfové projevilo vyčerpání z celého uplynulého měsíce, který věnovala stěhování a věcem s ním souvisejícím, takže se finále oslav ani nezúčastnila a s nevolností odešla domů, což jsme pár minut po půlnoci učinili také. Nicméně i tak jsme měli docela dost času pohovořit si o plánech na tento rok. Ty pak Klára vtělila do svého novoročního facebookového statusu, nutno říci značně obsáhlého, neboť nás toho čeká opravdu hodně. 

Silvestr byl tedy pro nás poměrně klidný, komorní, bez záplavy alkoholu a přejídání se. A díky němu jsem měla pak možnost zažít i silvestrovskou Prahu tak, jak jsem ji ještě neznala. Jela jsem totiž krátce po půlnoci přes celé město domů, z hospody jsme odcházeli, když začaly vybuchovat ohňostroje. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, metro na Můstku bylo plné rozjařených Rusů a lidí, kteří ani nevypadali, že jedou z nějakých oslav... jen tam tak klidně seděli a bavili se spolu... Navíc protože jsem neměla zjištěný autobusový spoj, rozhodla jsem se jet o několik stanic dále a dojít domů pěšky, mám to asi 20 minut (za běžných podmínek) a tentokrát to byl nezapomenutelný zážitek. Bylo totiž poměrně chladno, dalo se očekávat náledí, ovšem byla naprosto neuvěřitelná mlha, což mi v kombinaci s opilými lidmi v ulicích s petardami v rukou i nad hlavou nahánělo trochu obavy. Nicméně nebylo zbytí. I vyrazila jsem od metra prakticky sama, oči na šťopkách, a kupodivu až na skupinku mládenců u školy, kteří se přece jen rozhodli do té bílé tmy odpalovat rachejtle, jsem nepotkala vůbec nikoho. Mlha tlumila veškeré zvuky, jindy by bylo slyšet ohňostroje zdaleka, ovšem tentokrát nový rok začínal tichem, přikrytý bílou peřinou, ve které se jen stěží dalo rozeznat oranžové světlo lamp... Prodírala jsem se vpřed metr za metrem, abych neuklouzla, a měla pocit téměř až mystický, skoro jako v kostele. 

Na co jsem při tom pochodu bílým tichem myslela? Na všechny ty, které mi uplynulý či předchozí rok dovolil blíže poznat tak, jak jsem v to ani nedoufala, na ty, kteří mne vpustili do svého soukromí a se kterými víme, že se na sebe můžeme spolehnout a je nás spolu dobře. Myslela jsem na to, co letos asi čeká je a jak to zvládnou. Myslela jsem i na to, co nám vyprávěla u stolu Klára a jakým způsobem to ovlivní můj běžný každodenní život. Vzpomínala jsem i na svou rodinu, rozstrkanou víceméně mimo můj dosah a do značné míry také mimo dosah veškerého dění, pnutí a rozhodování v metropoli.

A tak nám začal nový rok. Nenechal mě hned od začátku sedět na pozadí, ale zapojil mě do práce, která je sice fyzicky poměrně náročná a kterou jsem nikdy předtím nedělala, ale která mi zřejmě zdá se nebude jinak dělat větší problémy. Navíc má pro poměrně dost lidí mnohem větší smysl než jen přesunování informací z mailu na web apod. Což ovšem ve zbytku času budu dělat i nadále. 

No a pak tu máme Éru žen. Tu letos čekají poměrně velké věci. Už se čeká jen na oficiální spuštění jednoho našeho projektu, který má značnou důležitost i dosah. Naplánované či ve fázi plánování jsou zhruba tři výjezdní akce s besedami, první z nich jsou Pardubice 19. ledna. Konečně se také sešly tři zakládající členky spolku, aby si nad tou naší společnou budoucností trochu polámaly hlavy. Setkání to bylo nesmírně přínosné a pozitivní, nejen kvůli zkonzumovaným chlebíčkům a vypitému vínu, ale i vzhledem k tomu, že jsme se už začaly domlouvat i na prvním sjezdu členek Éry žen. Jak výjezdy, tak zmíněný projekt i sjezd bude potřeba samozřejmě postupně informačně zmanažovat, takže si taky máknu. Navíc jsme s Klárou i letos obě členkami ženského spolku Business & Professional Women, která koncem března pořádá tak jako každý rok obří akci pro ženy ke Dni platové rovnosti žen a mužů (Equal Pay Day). Klára tam opět půjde jako mentorka, čili bude zájemkyně seznamovat s nějakým tématem a svým pohledem na něj, no a já tam pochopitelně chybět také nebudu. Éru žen samozřejmě bereme s sebou, minimálně v podobě materiálů vkládaných do dárkových tašek návštěvnicím, dokonce Klára zmínila i možnost nějakého celoročního tematického mentoringového pásma, které bychom mohly spolu s BPW dělat. Vůbec letos Éra žen bude hodně v pohybu, dle toho, co Klára zamýšlí dělat, na což se ovšem těším. Bála jsem se toho v souvislosti s tím, jaká je moje aktuální osobní situace, ale Klára mi navrhla způsoby, jak to celé skloubit tak, abych to zvládla. 

A tak nám tedy utíkají první dny nového roku. Bohužel ovšem kromě těchto pozitivních věcí evidentně nezačíná příliš dobře. On je totiž rokem volebním. A protože na některé politické strany je značně napojen etnobyznys a neziskový sektor tohoto typu, dalo se i očekávat, že také zahálet tito lidé nebudou. Ano, narážím na onu kauzu "černocha v letáku Lidlu". Upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by mi ten afroněmecký fešák měl vadit (kromě těch směšných kalhotek, do kterých se nechal navléct, ale to je holt jeho práce). Samozřejmě to není první černoch, kterého jsem kdy v letáku či v reálu viděla, konec konců jsem na kolejích strávila rok s děvčetem z Konga. Koukat na něj tedy vydržím, byť ho samozřejmě neberu jako referenční objekt pro nákup zboží, ježto lidé z mého okruhu mají zkrátka barvu pleti i somatický typ jiné, takže prostě nevím, jak by oblečení, které on má v letáku na sobě, vypadalo na nich. Což bylo to, co zmiňovali zákazníci, kterým samozřejmě nejde o nějakého černého fešáka, ale o to, aby výhodně nakoupili, pokud možno ne zajíce v pytli. 

Reakce z Lidlu ovšem přišla naprosto strašidelná, prakticky nikdo ji nečekal. Očekávatelné by bylo, kdyby se alespoň nějak snažili se zákazníky komunikovat, případně jim dali najevo, že si všichni jsme navzájem rovni, resp. že si váží toho, že jim tam zákazníci nosí peníze, tedy že se pokusí situaci, kterou zákazníci kritizovali, nějak řešit. Nic z toho se ovšem nestalo (napadá mě, že to je vlastně dobré, neboť to do budoucna vylučuje japonsko-německou spolupráci na stejné úrovni, jaká byla za druhé světové války - Japonsko svými lidmi nepohrdá tak, jako se pro tuto cestu rozhodlo Německo). Místo toho zákazníci dostali porci neziskovkářského etnobyznysáckého newspeaku, naprosto mimo téma, o kterém hovořili, a z celé záležitosti se začal dělat "strašný rasistický problém". Zatímco reakce nebyla podepsaná, do médií už zprávy za Lidl posílala jejich tisková mluvčí, pak novináři strčili pod nos mikrofony i samotnému modelovi (jako by ten nebyl pouhým objektem, asi jako ve stejném obchodě prodávané nádobí), no a navíc nastoupily do akce právě jednotlivé neziskovky z etnobyznysu, včetně jejich patrona, současného ministra bez portfeje Chvojky, který si prý chce v onom řetězci koupit oblečení, což nás má asi nějak zajímat nebo z toho máme něco vyvozovat o svém chování a myšlení a "polepšit se". 

Čímžto pádem se z toho pro mne stala nikoli aktivita samotného Lidlu, ale právě zřejmě dlouho plánovaná součást kampaně druhých, výše zmíněných subjektů. Poznat to lze ostatně velmi snadno, jednak z toho, že se Lidl takto ke svým zákazníkům nikdy takto nechoval (ve smyslu jejich "výchovy ke správnému evropskému politickému smýšlení, což naopak dělají jak neziskovky, tak zadlužená a volby se prohrát chystající ČSSD), tak neměl statusy plné faktických chyb (opět deviza etnobyznysu a nikým nekontrolovaných politiků). O jaké faktické chyby jde? Třeba o "jednotnost letáků v různých zemí Evropy" (letáky jednotné nejsou, Olmín ani Medovník opravdu v maďarském nebo britském letáku inzerovány nejsou, tudíž by nemuseli být jednotní ani zobrazovaní modelové), nebo o to, že "žijeme v Evropě 21. století" (vtipná chyba, muslimové či židé v tom případě asi nežijí v Evropě vůbec) a že "mezi námi žijí lidé různých ras" (jistě, na Václaváku už to vypadá jako v Rijádu nebo Káhiře, hlavně pokud jde o sektor prodeje drog a nabídek služeb prostitutek, ovšem to zákazníka, který takto nevypadá, prostě nemusí zajímat, tudíž je to zcela mimo téma diskuse, která se skutečně měla držet demografického složení obyvatel naší země tak, jak o tom mluvili zákazníci, protože opravdu není potřeba se při nákupu řídit tím, co nakupují bílí či dokonce nebílí lidé v Norsku nebo Francii). 

Čili toto pro nás budiž signálem do budoucna, co bude potřeba hlídat. To pozadí, které se za něco schovává. Zřejmě bude více takových akcí, které se navenek nějak tváří a ve skutečnosti jde o něco jiného. Bude třeba si hlídat prvotní emoce a spíše se zaměřit na to, kdo konkrétně by na vyvolávání nějakých takových vln spontánních reakcí, kterými se snadno dá odvést pozornost od toho, co nemá být viděno, mohl mít zájem. Etnobyznys si pochopitelně opět neuvědomil, jak vytvářením sociálního napětí ohrožuje ty, které tak ústně brání. Což zas třeba štve mě, protože několik mých známých a přátel zkrátka nevypadá úplně standardně. Ti budou první na ráně, pokud to pošuci z etnobyznysu přepísknou. Bránit je budu muset já. Před etnobyznysem i před těmi, kteří už ten tlak z jeho strany nevydrželi a jdou po cílech, které jim etnobyznys takto stupidně a průhledně předhazuje. Včetně našinců, pro které ten černoch začal být problémem až v momentě, kdy zjistili, že etnobyznysu vadí, že při pohledu na něj (resp. jeho barvu pleti) neupadají do slastného transu, ale prostě jen chtějí ty tepláky... 

Což je taky věc, o kterou etnobyznysu jde: oslabit nás vnášením rozporů a donutit nás jít proti sobě navzájem. Nepřijatelné. Musíme to zvládnout stůj co stůj. Nepřítel je jinde než v černošském modelovi. Proto třeba já nemám s nákupy v Lidlu problém. Třeba i vzhledem k jinak solidní kvalitě výrobků za přijatelné ceny, v Lidlu se mi taky poměrně dobře daří vyhýbat se profláklým halal značkám, v neposlední řadě jsem solidární i s bývalými kolegy a personálem prodejen celkově (ne, opravdu nemají kontrolu nad tím, co který hlavoun žvaní na facebooku, a ano, jsme v Evropě 21. století a Lidl nezaměstnává černochy, ale spíše Slováky, Ukrajince a dokonce Rusy... což je ten kus Evropy, který v letácích akcentován nebude, čili jsme opět u toho, že šlo o iniciativu zvenčí, mimo samotný Lidl). Toho, že by kavárna začala Lidlu houfně "kompenzovat ztráty" (které se stejně nekonaly, aféra neměla velký dosah), se taky nebojím - kavárna vyhledává halal a z ruštiny mezi regály by asi dostala psotník... 

Takto tedy začal rok 2017.

Fenomén Konvička

Nedá mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“ akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin Konvička byl a jak se k čemu stavěl.

Nebudu tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž, co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty, například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů, různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá, zda tyhle lidi má ještě i dnes.

Já chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí, blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.

Já sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala. Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho „favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je, jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil... mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)

Nicméně zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více. „Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat, odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak konec konců chce.

No a tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl, že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout, že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum se nikdy nekonalo.

Mnojo, ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen „bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“. To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí. „Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme „přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní „profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.

Tož tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“. Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje, že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit... Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé, že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.

Tohle vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality, jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona. Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin Konvička nehraje.

A teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli, jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde, jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká „attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky, kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších, kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal ty demonstrace proti islámu“.

Faktem je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli, když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho jiného než právě jen a pouze sám sebe.

To je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně: pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.

Když už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička, který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic, na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl Martin Konvička objektivně vůbec nic.

Vývoj po 28. říjnu

"Vyčkejme věcí příštích," pravila jsem na závěr posledního blogu, shodou okolností patřícího do série textů o známém fotografovi a novináři VH. Ony "věci současné" ovšem na ony absurdity v předchozích textech plynule navazují... co dím, navazují, ony je ještě GRADUJÍ. I mně z toho pak zůstává rozum a hlavně má pověstná představivost a fantazie stát. Takže poučení do budoucna může znít: máte-li o někom zažitou představu, že vám i mnohým dalším stále kecal, nikde není psáno, že v některých důležitých a nesmírně zajímavých a působivých věcech vám naopak lhát nebude a vy se s tou představou budete prostě muset nějak smířit, přežvýkat si ji v hlavě a zkrátka se snažit nebýt před dotyčným za moc velkého blbce. 

Tohle vše se ovšem děje na veřejnosti jen částečně, dosah k dalším lidem je poměrně malý. Zato v zákulisí to bublá i jinde než jen v souvislosti s panem fotografem. Moje slavná šéfová se uzavřela do svých advokátských komnat a maká a maká, odbavuje stovky mailů denně, což jsou desítky jednotlivých kauz a případů, příběhů a lidských osudů s adekvátní i neadekvátní reakcí příslušných i nepříslušných ouřadů a mocipánů. Tedy Klára Samková teď skoro pro veřejnost neexistuje, nekoná se, a když už se přihodí, že se koná aspoň směrem ke mně, obvykle je nutno ji odpoutat od počítače jemným násilím, přičemž po bytě pobíhají imaginární poskytovatelky sexuálních služeb pokaždé, když zas a znovu zazvoní telefon, z čehož už začal vrhat otrávené pohledy i pes na gauči. Mailová komunikace s Klárou teď tudíž taky moc nemá smysl, obvykle se člověk někde v pět odpoledne dočte "za dnešek jsem vyřídila 121 mailů, zbývá mi ještě 170...". Nicméně pokud se mi už podaří Kláru někam urvat a dostrkat, je v takové situaci naprosto neuvěřitelné, že (stále ještě ve stavu rekonvalescence) poté ještě zvládne třeba poměrně náročný a odborný speed mentoring nebo besedu či přednášku. Výkon na 100 %, dokonce se mi zdá, že si při takových akcích i svým způsobem odpočine. 

Takto byla Klára nedávno dostrkána na svou vlastní přednášku o svém červnovém pobytu v Japonsku, na které měla i vlastního kameramana ("protože podruhý už to takhle fakt dokupy nedám"), takže v dohledné době doufejme v záznam z téhle skutečně kvalitní akce. Rovněž jsem si dovolila pro veřejnost shrnout kauzu kolem autogramiády Klářiny knížky "Proč islám nesmí do Česka" v Brně, což v brzké době také přidám na stránky, i s ohlasy médií i svědků, fotkami, videem z akce atd. Proč také nevytěžit do mrtě to, co aktivističtí odpůrci Kláry Samkové tak krásně zvorali... práce, kterou v náš prospěch odvedli, musí být přece po zásluze oceněna. Jako přímý a nedobrovolný účastník celého jejich snažení jim žádný soucit rozhodně nedlužím.

No a pak už se v tom zákulisí dějí akce, kvůli kterým Klára pozadí zvedat nemusí, neb práci delegovala na někoho jiného. Tudíž snad mohu oznámit, že finišuje práce na další Klářině knížce. S technickou redaktorkou jsme si na tom pěkně mákly, korektury nám oběma daly tentokrát hodně zabrat, lámací program to nějak nezvládal, navíc jde o knihu malého formátu, kde prostě bylo nutné určité věci překousnout, aby to nerozhodilo formátování úplně celého textu. Nicméně knížka nakonec zdá se bude v pořádku. Že po nás hned, jak to bude v tiskárně, Klára hodí text na další, a že na mně bude mezitím také propagace té právě dokončené, stejně jako těch dřívějších, které Klára napsala, netřeba říkat... Stačí mě litovat a posílat materiální podporu... 

... už proto, že tohle zdaleka není vše, co mám teď ještě na starosti. Tak třeba ve středu mě čeká soud. Samozřejmě že ne se mnou coby obviněnou v hlavní roli. Jdu se coby zástupce veřejnosti podívat, jak bude projednáván případ paní doktorky Ivanky Kohoutové - ředitelky oné střední zdravotnické školy v Praze, která svého času dostala od dvou svých studentek na výběr "buď studovat s hidžábem, nebo soud za diskriminaci". Doufám, že nějak ve zdraví přežiju, až se od slavného soudu dozvím, že "šátek je náboženským symbolem islámu". Rozumíte - křesťani mají kříž, hinduismus a buddhismus má svastiku, judaismus má Davidovu hvězdu, ale islám má kus hadru zvaný šátek. Potvrzeno ombucmáňou, schopnou tvrdit, že její babička také nosila šátek, tentokrát coby symbol neislámského náboženství. Jestli bude ctihodný soud tvrdit, že hidžábu náleží stejná posvátná úcta jako kříži, asi mi z toho dobře nebude. Umíte si představit, že by křesťanské studentky zdrávky nosily na hlavě kříž coby ekvivalent šátku? No zkrátka, držte všem účastníkům soudního řízení palce, aby po skončení byli natolik příčetní, že vůbec trefí domů. Od Kláry vím, že mnohdy lezou ze soudních síni s pocitem retardovaných jedinců i samotní advokáti z obou stran sporu, kteří se teprve na chodbě musejí domlouvat, jak vlastně vysvětlí klientům, že soud rozhodl právě tak, jak rozhodl bez ohledu na tvrzení obou stran.

No a jen tak mimochodem jsem kromě toho všeho také aktuálně jediným výkonným oudem našeho nového ženského spolku, který s Klárou Samkovou máme. Postupně nás přibývá a je potřeba primárně naše řady jednak ještě rozšiřovat, jednak to naše stádečko zmanažovat, tzn. oslovit každou zájemkyni o členství, vysvětlit jí, co máme v plánu, poslat jí příslušné materiály ke sdílení a šíření, případně ji rovnou už do nějakého konkrétního úkolu či projektu zapojit a ideálně jí s ním pro začátek nějak pomoct, což konkrétně znamenalo třeba zaškolovat budoucí adminky webu a facebookových stránek spolku... Do toho už se po mně chtěla i vlastní publikační tvorba obsáhlejších materiálů pro účely spolku, kam zatím tedy vzhledem k vytížení přidávám tak jednu stránku za týden... 

Veselé časy nám to tedy nastaly. Že se kdesi před kamerami haraší nějakým panem Bradym a slunka a odpůrci vlastního prezidenta vyhrožují svým "neklidem", se kterým jim má pomáhat duch dalajlámy a kult Svatého Havlete, to už je dění, které se děje mimo nás a nemíníme se jím nechat rozptylovat. Byť třeba já na tom Staromáku i byla a ještě před začátkem akce jsem stála uprostřed toho davu. Jenže viditelnost tam byla nulová, návštěvnický komfort taky nic moc (holt 15 tisíc proislámských lidí je 15 tisíc budoucích konvertitů, co naplat...), takže jsem se přesunula kamsi k okraji, vyposlechla si kus nezřetelného žvanění z pódia doplněného o song "Žít a nechat žít" (asi nás ti Zemanovi odpůrci tedy ještě žít nechají) a když mne začaly bolet nohy a slyšela jsem už dost, odebrala jsem se zas domů u vědomí, že Halaliánem Jurečkou se asi k zářným zítřkům nechat vést nechci, bez ohledu na přání pana Bradyho. Konec konců ty židy v Osvětimi taky nikdo před likvidací neomračoval, stejně jako zvířata porážená po muslimském i židovském způsobu. Já to nejsem, kdo se v tomto směru bude muset zkrátka rozhodnout. Těžko si lze připomínat holokaust a zároveň umožňovat rituální týrání zvířat k smrti. Však si také Jurečka žádný holokaust na Staromáku ani nepřipomínal, čili příští rok na veřejném čtení jmen jeho obětí opět nebude přítomen, stejně jako nikdo další z vystoupivších. 

Panstvo je zkrátka důvěryhodné až na půdu. A publikum zase ochotné naslouchat mediální masírce a dělat to, co kdosi v zákulisí těch médií chce. Když se jim pětkrát denně zopakuje "musíš nesnášet Zemana, je to správné, přijď to říct na Staromák," nakonec ty zadky i zvednou a docapou, kam jim bylo řečeno, jak ovce na porážku. I když, nedivím se jim. Neviděla jsem tam žádné boháče, ale Pražáky, kteří tam brali své děti, protože to prostě byla jedna z nemnoha veřejných kulturních akcí, která tu byla ZDARMA. Buřta z masa pochopitelně nedostali, Babišovy piliny jim přece stačí, tak aspoň svíčku... 

Pro dnešek konec. Do budoucna vzhledem k výše uvedenému hledím s mírným optimismem. Ne že by zbývalo něco jiného, s tolika úkoly na krku... 

Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

Jak je důležité míti Vítka II.

Čas ovšem trhnul oponou. Zrodila se islámoklastka. V červenci 2014. Zrodila se na lavičce v parku před velvyslanectvím Izraele, kde se učila text izraelské hymny a Hava Nagilu, kdyby byly tyhle písně potřeba. Za půl hodiny poté k ambasádě dorazila skupinka cca 150-200 Palestinců a jejich podporovatelů, kteří zde demonstrovali proti izraelské vojenské operaci Protective Edge. Popisovala jsem tu akci už mockrát, takže to tentokrát vynechám, jen připomenu, že to bylo opravdu děsivé. Roztřesenou rukou jsem cvakla pár fotek demonstrantů a lidí pohybujících se kolem nich a upalovala domů, šťastná, že to dobře dopadlo a nedostala jsem se někde do nějakého střetu. Doma prohlížím fotky... Byl tam. Dokonale maskovaný v tom poněkud tmavším davu lidí - a přesto NEBYL JEDNÍM Z NICH. Opět a zase. Jenom fotograf. "Jenom". A stál na opačné straně než já, odkud mohl pohodlně vyfotit všechny, kteří stáli VEDLE izraelské ambasády, aby tak naopak demonstrovali svou podporu Izraeli. 

Nedosti mi ovšem bylo tohoto prvního dobrodružství. Za týden si Izraelci a jejich příznivci usmysleli uspořádat "u koně" shromáždění za mír v Izraeli. Chybět jsem tam po tomhle nemohla. Navíc jsem věděla, že v té době stávají lidé z IVČRN s peticí proti přiznání II. stupně registrace Ústředí muslimských obcí na veřejných a často navštěvovaných místech, tedy mohou být i tam. I zavítala jsem, KONEČNĚ se tam seznámila s prvními lidmi z IVČRN, postála s nimi u stánku... a sledovala, jak se blíží onen "agresivní čmoud", se kterým právě ti lidé z IVČRN měli několik dní předtím konflikt u svého petičního stánku... Foťák měl samozřejmě s sebou, s velkou radostí ho použil, když nás stánkaře kontrolovala policie, a pak jsme ho měli za zadkem snad hodinu, když nás hlídal, jestli náhodou nevedeme nějaké "náckovské a rasistické" řeči. Pochopitelně v takové situaci nikdo nestál o další navazování kontaktů či představování. 

Z téhle akce jsem od něj nikdy neviděla ŽÁDNOU svou fotku. I když jich musí mít asi 150 a i když už tehdy znal z jiných fotek mou podobu.

Proběhlo pak několik dalších, raně islámoklastních akcí, na kterých onen blogující fotograf nebyl a já se tak mohla oddávat svému úkolu bez obav. Třetí kontakt byl až na první velké demonstraci IVČRN, svolané na 16. ledna 2015 na Hradčanské náměstí. Islámoklastka je, jak známo, malé postavy, takže se na této akci tlačila v davu lidí dopředu, aby z účinkujících řečníků taky něco měla. Držela navíc v rukou transparent... což z ní udělalo do té doby nepoznanou a vítanou kořist pro přítomné fotoreportéry. Připadala si jako filmová hvězda, když se jich na ni slítlo asi deset najednou, čímž z mluvčích vpředu ovšem neviděla už vůbec nic. Když konečně novináře moje osoba přestala bavit a jejich hradba se rozptýlila, aby si pánové a dámy našli v davu nové oběti, pohlédla jsem kamsi vpravo... jen proto, abych uviděla, jak tam ve své známé reflexní vestě stojí ještě ke všemu ON. Co následovalo je asi jasné: usmál se, využil toho, že se kolem mě vytvořil volný prostor, zvedl foťák... a užil si to. 

Tak vznikly další jeho fotky mé osoby, které jsem nikdy nikde neviděla. Vtipné ovšem je, že jsem poměrně záhy po akci naopak narazila na fotku kohosi třetího, na které stojíme asi metr od sebe, já s transparentem, on s foťákem, oba s výrazem "to vedle mne mě nezajímá". Jo jo, hlavně se na sebe nepodívat... vypadalo to totiž, že ze sebe máme navzájem dost psinu. On ze mě, jak tam coby prcek statuju s cedulí, já z něj, že jediné, co mi může, je leda tak si mě opět vyfotit. 

A kola času se točila dál, rozjely se další demonstrace, nejdříve IVČRN, později BPI. Demonstrace na Staromáku 30. ledna se myslím obešla bez přítomnosti ovestičkovaného fotografa, zato na pididemonstraci na začátku února před pražskou mešitou už byl. Dokonce tam na komsi vymámil megafon, aby nás před salafistickou mešitou (sic!) poučil o tom, že není islám jako islám, že existuje dokonce i nějaký súfismus a že on není muslim, ale ateista... načež následovalo obvyklé popadání nás posluchačů na jednu hromadu smíchy a poslání spíkra v ona místa. Achjo. 

Své fotky z oné akce jsem nikde veřejně neviděla. Asi panu fotografovi zrovna nešel internet nebo něco takového...

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.