Fenomén Konvička

Nedá mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“ akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin Konvička byl a jak se k čemu stavěl.

Nebudu tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž, co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty, například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů, různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá, zda tyhle lidi má ještě i dnes.

Já chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí, blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.

Já sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala. Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho „favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je, jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil... mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)

Nicméně zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více. „Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat, odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak konec konců chce.

No a tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl, že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout, že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum se nikdy nekonalo.

Mnojo, ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen „bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“. To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí. „Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme „přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní „profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.

Tož tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“. Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje, že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit... Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé, že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.

Tohle vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality, jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona. Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin Konvička nehraje.

A teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli, jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde, jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká „attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky, kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších, kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal ty demonstrace proti islámu“.

Faktem je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli, když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho jiného než právě jen a pouze sám sebe.

To je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně: pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.

Když už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička, který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic, na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl Martin Konvička objektivně vůbec nic.

My nejsme islám (malý historický exkurz)

Rozvinula se tuhle na facebooku zajímavá diskuse. Jeden z uživatelů se tam zamyslel nad stavem současné islamoklastní scény a možnostmi jejího přetavení v politický hybatel dění. Vyjádřil obavu, že každý, kdo se o něco takového pokusí, bude různými stranami diskreditován. Klára Samková na to kontrovala tím, že to holt lidi budou muset překousnout a volit dotyčné i s vědomím, že jsou diskreditováni. No a protože mě k tématu taky něco napadlo, zkopíruju si to i sem, ať to nezapadne:

Ono to je i o nás samotných. Chceme "politiky z lidu", kteří budou čistí jak lilium, ale jestli tu je někdo, kdo sám běhá po světě se svatozáří nad hlavou, ať se mi přihlásí, půjdu si ji osahat. Kdo dnes nechlastá, nemá milence a milenky, netahá se o děti nebo majetky, nemá "podezřelou minulost / kontakty", nemá někde dluh, nepohádal se se sousedem atd.? Na to, aby byl člověk "nevěrohodný", stačí hrozně málo. Všimněte si - sluníčka po tom jdou, ježto je jejich cílem člověka ponížit natolik, aby se ideálně zabil sám ve studu nad tím, jak ohavný je, a uvolnil místo "těm lepším" = islámu. 

K boji s tímto nám ovšem musí stačit vědomí, že jakkoli v prů*eru my a naše životy jsme, jakkoli velké hříchy máme... pořád to není islám. Pořád naše hříchy nejsou normou, která nám je tolerována jako něco přínosného, víme všichni, že s nimi máme bojovat a ne je začlenit do našeho neměnného kánonu jednání. Jsme proti islámu napřed - ne o 600 let, ale o těch 1400, neb islám se od počátku odmítl reformovat, takže pro něj je jedno, jaké číslo zrovna letopočet ukazuje, normou je doba jeho vzniku, žádný jiný milník nemá. 

Takže my s našimi problémy a naším viděním světa, které je o 1400 let napřed, stojíme proti něčemu, co je o stejnou dobu pozadu a stále to ovšem trvá beze změny. Zatímco my zkoumáme sebe sama i druhé, jestli jsme pro ten daný úkol "dost dobří", islám nic takového vůbec nezná a nikdy k takovému typu uvažování ani nedojde. Nemá jak. Jakkoli "hříšný" je jeden každý muslim před Alláhem, zároveň je pro něj stále dost dobrý, ba vyvolený, na šíření islámu. Islámskou politiku nerealizují vybraní a volení politici, ale 1,6 miliardy muslimů. Asi se proti tomu nedá jít s naší vizí Velkého Vůdce Vypraného V Perwollu.

Panovníci dřívějších dob to věděli, jim se hodilo proti islámu každé hovado, čím brutálnější, tím lepší. Oni si ho vyprali až pak, kdy byl islám na čas mimo hru. Věděli, že islám se po žádné válce nikdy nezastavil a neplakal nad sebou "co jsme to udělali? To už nesmíme dopustit!". To pláčeme my dnes nad sebou, v kontextu 2. světové války a pár dalších, které jsou ovšem v porovnání s islámskými vojenskými "úspěchy" za celou dobu působení poněkud žabařské.

My NEJSME islám. A své hříchy máme navíc dávno vykoupené našimi skutečnými úspěchy... ze kterých dnes těží i ten islám. Takže až na vás zase promluví pan Alrawi, koukejte v něm toho Mohammeda vidět i s příslušnou dobou. Sedmé století, druhá vlna Slovanů na našem území. Asi byste si s nimi taky moc nepopovídali, a kdo ví, jestli by vám nechali čas na zpytování, jak s nimi komunikovat a který politik se na to hodí.

Taky mne k tomu napadá, že byl jednou jeden náš politik, jmenoval se Václav Budovec z Budova. Uměl arabsky, seznámil se s islámským světem a byl z toho tak znechucený, že napsal celou knihu s názvem Anti al-Korán. Co se panu Budovci z Budova přihodilo? Inu, byl politicky aktivní a nepohodlný, pročež se jeho opozice (která se zároveň tvářila, jak s islámem bojuje), usnesla, že bude fajn se pana Budovce z Budova zbavit, obvinila ho z protistátní činnosti a zároveň ze spolčení s islámským nepřítelem (sic!) a veřejně mu usekla hlavu na Staroměstském rynku. O dvě století později stál islám v plné polní před branami Vídně a oni moudří se ho velmi pracně zbavovali. To jsou holt ty priority... 

Nu a pak se už směrem k islámu najelo většinou na stezku diplomacie. Výsledkem je to, že tu zkrátka ten islám v podobě, jaká byla v tom 7. století, máme a daří se mu tu dost dobře. 

Vývoj po 28. říjnu

"Vyčkejme věcí příštích," pravila jsem na závěr posledního blogu, shodou okolností patřícího do série textů o známém fotografovi a novináři VH. Ony "věci současné" ovšem na ony absurdity v předchozích textech plynule navazují... co dím, navazují, ony je ještě GRADUJÍ. I mně z toho pak zůstává rozum a hlavně má pověstná představivost a fantazie stát. Takže poučení do budoucna může znít: máte-li o někom zažitou představu, že vám i mnohým dalším stále kecal, nikde není psáno, že v některých důležitých a nesmírně zajímavých a působivých věcech vám naopak lhát nebude a vy se s tou představou budete prostě muset nějak smířit, přežvýkat si ji v hlavě a zkrátka se snažit nebýt před dotyčným za moc velkého blbce. 

Tohle vše se ovšem děje na veřejnosti jen částečně, dosah k dalším lidem je poměrně malý. Zato v zákulisí to bublá i jinde než jen v souvislosti s panem fotografem. Moje slavná šéfová se uzavřela do svých advokátských komnat a maká a maká, odbavuje stovky mailů denně, což jsou desítky jednotlivých kauz a případů, příběhů a lidských osudů s adekvátní i neadekvátní reakcí příslušných i nepříslušných ouřadů a mocipánů. Tedy Klára Samková teď skoro pro veřejnost neexistuje, nekoná se, a když už se přihodí, že se koná aspoň směrem ke mně, obvykle je nutno ji odpoutat od počítače jemným násilím, přičemž po bytě pobíhají imaginární poskytovatelky sexuálních služeb pokaždé, když zas a znovu zazvoní telefon, z čehož už začal vrhat otrávené pohledy i pes na gauči. Mailová komunikace s Klárou teď tudíž taky moc nemá smysl, obvykle se člověk někde v pět odpoledne dočte "za dnešek jsem vyřídila 121 mailů, zbývá mi ještě 170...". Nicméně pokud se mi už podaří Kláru někam urvat a dostrkat, je v takové situaci naprosto neuvěřitelné, že (stále ještě ve stavu rekonvalescence) poté ještě zvládne třeba poměrně náročný a odborný speed mentoring nebo besedu či přednášku. Výkon na 100 %, dokonce se mi zdá, že si při takových akcích i svým způsobem odpočine. 

Takto byla Klára nedávno dostrkána na svou vlastní přednášku o svém červnovém pobytu v Japonsku, na které měla i vlastního kameramana ("protože podruhý už to takhle fakt dokupy nedám"), takže v dohledné době doufejme v záznam z téhle skutečně kvalitní akce. Rovněž jsem si dovolila pro veřejnost shrnout kauzu kolem autogramiády Klářiny knížky "Proč islám nesmí do Česka" v Brně, což v brzké době také přidám na stránky, i s ohlasy médií i svědků, fotkami, videem z akce atd. Proč také nevytěžit do mrtě to, co aktivističtí odpůrci Kláry Samkové tak krásně zvorali... práce, kterou v náš prospěch odvedli, musí být přece po zásluze oceněna. Jako přímý a nedobrovolný účastník celého jejich snažení jim žádný soucit rozhodně nedlužím.

No a pak už se v tom zákulisí dějí akce, kvůli kterým Klára pozadí zvedat nemusí, neb práci delegovala na někoho jiného. Tudíž snad mohu oznámit, že finišuje práce na další Klářině knížce. S technickou redaktorkou jsme si na tom pěkně mákly, korektury nám oběma daly tentokrát hodně zabrat, lámací program to nějak nezvládal, navíc jde o knihu malého formátu, kde prostě bylo nutné určité věci překousnout, aby to nerozhodilo formátování úplně celého textu. Nicméně knížka nakonec zdá se bude v pořádku. Že po nás hned, jak to bude v tiskárně, Klára hodí text na další, a že na mně bude mezitím také propagace té právě dokončené, stejně jako těch dřívějších, které Klára napsala, netřeba říkat... Stačí mě litovat a posílat materiální podporu... 

... už proto, že tohle zdaleka není vše, co mám teď ještě na starosti. Tak třeba ve středu mě čeká soud. Samozřejmě že ne se mnou coby obviněnou v hlavní roli. Jdu se coby zástupce veřejnosti podívat, jak bude projednáván případ paní doktorky Ivanky Kohoutové - ředitelky oné střední zdravotnické školy v Praze, která svého času dostala od dvou svých studentek na výběr "buď studovat s hidžábem, nebo soud za diskriminaci". Doufám, že nějak ve zdraví přežiju, až se od slavného soudu dozvím, že "šátek je náboženským symbolem islámu". Rozumíte - křesťani mají kříž, hinduismus a buddhismus má svastiku, judaismus má Davidovu hvězdu, ale islám má kus hadru zvaný šátek. Potvrzeno ombucmáňou, schopnou tvrdit, že její babička také nosila šátek, tentokrát coby symbol neislámského náboženství. Jestli bude ctihodný soud tvrdit, že hidžábu náleží stejná posvátná úcta jako kříži, asi mi z toho dobře nebude. Umíte si představit, že by křesťanské studentky zdrávky nosily na hlavě kříž coby ekvivalent šátku? No zkrátka, držte všem účastníkům soudního řízení palce, aby po skončení byli natolik příčetní, že vůbec trefí domů. Od Kláry vím, že mnohdy lezou ze soudních síni s pocitem retardovaných jedinců i samotní advokáti z obou stran sporu, kteří se teprve na chodbě musejí domlouvat, jak vlastně vysvětlí klientům, že soud rozhodl právě tak, jak rozhodl bez ohledu na tvrzení obou stran.

No a jen tak mimochodem jsem kromě toho všeho také aktuálně jediným výkonným oudem našeho nového ženského spolku, který s Klárou Samkovou máme. Postupně nás přibývá a je potřeba primárně naše řady jednak ještě rozšiřovat, jednak to naše stádečko zmanažovat, tzn. oslovit každou zájemkyni o členství, vysvětlit jí, co máme v plánu, poslat jí příslušné materiály ke sdílení a šíření, případně ji rovnou už do nějakého konkrétního úkolu či projektu zapojit a ideálně jí s ním pro začátek nějak pomoct, což konkrétně znamenalo třeba zaškolovat budoucí adminky webu a facebookových stránek spolku... Do toho už se po mně chtěla i vlastní publikační tvorba obsáhlejších materiálů pro účely spolku, kam zatím tedy vzhledem k vytížení přidávám tak jednu stránku za týden... 

Veselé časy nám to tedy nastaly. Že se kdesi před kamerami haraší nějakým panem Bradym a slunka a odpůrci vlastního prezidenta vyhrožují svým "neklidem", se kterým jim má pomáhat duch dalajlámy a kult Svatého Havlete, to už je dění, které se děje mimo nás a nemíníme se jím nechat rozptylovat. Byť třeba já na tom Staromáku i byla a ještě před začátkem akce jsem stála uprostřed toho davu. Jenže viditelnost tam byla nulová, návštěvnický komfort taky nic moc (holt 15 tisíc proislámských lidí je 15 tisíc budoucích konvertitů, co naplat...), takže jsem se přesunula kamsi k okraji, vyposlechla si kus nezřetelného žvanění z pódia doplněného o song "Žít a nechat žít" (asi nás ti Zemanovi odpůrci tedy ještě žít nechají) a když mne začaly bolet nohy a slyšela jsem už dost, odebrala jsem se zas domů u vědomí, že Halaliánem Jurečkou se asi k zářným zítřkům nechat vést nechci, bez ohledu na přání pana Bradyho. Konec konců ty židy v Osvětimi taky nikdo před likvidací neomračoval, stejně jako zvířata porážená po muslimském i židovském způsobu. Já to nejsem, kdo se v tomto směru bude muset zkrátka rozhodnout. Těžko si lze připomínat holokaust a zároveň umožňovat rituální týrání zvířat k smrti. Však si také Jurečka žádný holokaust na Staromáku ani nepřipomínal, čili příští rok na veřejném čtení jmen jeho obětí opět nebude přítomen, stejně jako nikdo další z vystoupivších. 

Panstvo je zkrátka důvěryhodné až na půdu. A publikum zase ochotné naslouchat mediální masírce a dělat to, co kdosi v zákulisí těch médií chce. Když se jim pětkrát denně zopakuje "musíš nesnášet Zemana, je to správné, přijď to říct na Staromák," nakonec ty zadky i zvednou a docapou, kam jim bylo řečeno, jak ovce na porážku. I když, nedivím se jim. Neviděla jsem tam žádné boháče, ale Pražáky, kteří tam brali své děti, protože to prostě byla jedna z nemnoha veřejných kulturních akcí, která tu byla ZDARMA. Buřta z masa pochopitelně nedostali, Babišovy piliny jim přece stačí, tak aspoň svíčku... 

Pro dnešek konec. Do budoucna vzhledem k výše uvedenému hledím s mírným optimismem. Ne že by zbývalo něco jiného, s tolika úkoly na krku... 

Kterak to bylo s JUDr. Alešem Hušákem

Pravila má předrahá stále ještě šéfová Klára Samková, že jeden z mých facebookových postů je hoden trvalejšího záznamu, i činím tímto její žádosti zadost a ukládám ho pro další sdílení sem. 

Hovořit budu o tom, kterak se to má s mou podporou JUDr. Aleši Hušákovi, t.č. kandidujícímu do Senátu za Nezávislé na Praze 6. Spousta mých přátel a známých totiž netuší, jak jsem k němu já vlastně přišla, no a mí někdejší "přátelé" by zas mohli snadno trousit kdoví jaké nesmysly (mám připomínat, že už mne chtěli virtuálně provdat za developera Zbyňka Passera jen proto, že jsem nad ním dostatečně neohrnovala nos kvůli JEJICH dřívějším vzájemným kauzám a soudním sporům?). 

Tak tedy: jak to bylo s Hušákem.

Nejtěžší na tom všem je určit, KDY to vlastně proběhlo. No nejspíš někdy koncem dubna. Razily jsme s Klárou Samkovou kamsi na polo-pracovní dámskou jízdu, autem přes celou Prahu. Klasika, nuda v autě. I stiskla má šéfová nějaký čudlík. Tútútú, udělalo to v reproduktoru, načež Klára pravila: "Dobrý den, pane doktore!"

No a následující půlhodinu, kdy jsme se strkaly z místa A na místo B, tvrdly na světlech a vyhýbaly se tramvajím atd., pro mne svět mimo kabinu auta prostě přestal existovat. Zato jsem měla velmi intenzivní pocit, že jsem si právě otevřela webový prohlížeč, který dovede propojit encyklopedické znalosti (ještě o pár tříd výše než nějaká sprostá wikipedie) s informacemi ze zahraničních médií, odkazy na historické události s komentáři k aktuálnímu společenskému dění (naděje, že pan doktor neví o jistých osobách absolutně nic, se ukázaly jako liché)... Skutečně jako kdybych před sebou měla tu okno s webem věnujícím se nějaké válce (trapně si vzpomínám, že jsem si v ten moment umínila, že si o oné události musím něco zjistit... ano, já - člověk s HISTORICKÝM vzděláním! Dnes už samozřejmě ani netuším, co jsem si to vůbec chtěla vyhledat...), tu zpravodajství BBC, tu jsem se vznášela v místnosti, kde zrovna jednali nějací lokální politici... Přitom to byl BĚŽNÝ SPONTÁNNÍ ROZHOVOR. A Klára nejen že stíhala sledovat a adekvátně reagovat, ale dokonce při tom ještě i ŘÍDIT.

Seděla jsem tedy na místě spolujezdce, nevěřícně poulila oči, občas pokývala hlavou, ale hlavně mlčela, neboť není slušné vstupovat do hovoru, když se moudří lidé baví a jeden z nich o vás navíc ani neví. Především jsem si to však užívala, protože se konečně někdo dokázal bavit K VĚCI. Po určité době pak Klára hovor ukončila a suše ke mně konstatovala: "TAK TO BYL HUŠÁK!"

A bylo. A já v tom stavu, kdy se ve mně tloukl pocit zmaru nad tím, jak je takhle inteligentní člověk zalezlý kdesi za pecí, protože kdyby vylezl ven, média ho kvůli čemusi, co třeba ani není pravda, začnou okamžitě cupovat na kousky, s pocitem vděčnosti za to, že tu vůbec NĚKDO TAKOVÝ JE, musela setřít pot z čela, zašťouchat si oči zpět do důlků, zaklapnout sanici na své místo, zkontrolovat make-up a jít mezi dámy hrát aspoň trochu reprezentativní Klářinu asistentku, členku high-class ženského spolku, kurvafix, nese*te mě, nebo vám to tam všecko rozmlátím...

Pořád jsem hodně naměkko, když na to vzpomínám. Ani vlastně nevím, co mě na tom tak dojímá. Možná samotný fakt, že inteligentní chlapi ještě nevymřeli a že si pan doktor Hušák ještě dokázal najít tu Kláru, se kterou mohou komunikovat na stejné úrovni. Ne, pana doktora jsem zatím nepotkala osobně. Což je asi dobře jak pro něj, tak pro mne a mé ubohé sebevědomí, těžce zkoušené právě samotnou Klárou. Každopádně: pokud má někdo z vás potřebu o panu doktorovi Hušákovi směrem ke mně trousit cokoliv, co lze zároveň najít v médiích, věřte, že záchodová mísa je v tomto případě lepším posluchačem než já. Tím, že vím o existenci "mediální kouřové clony" kolem Kláry samotné, která má za cíl pomocí naprostých výmyslů odvést pozornost od její skutečné osoby k fiktivní Kláře (a následně pomoci kamenovat tu skutečnou za to, co "udělala" ta fiktivní), mi došlo, že tohle bude stejný případ, ne-li horší. A já opravdu nepotřebuju vědět nic o jeho tzv. kauzách. Je to nepodstatné. Podstatný je pro mě ten člověk jako materiál, jako tvůrčí síla, podstatný je jeho potenciál něco dokázat, nějak ty své vědomosti zúročit... Mám o něj dokonce i trochu strach, jestli se do toho Senátu dostane - bude chytřejší než 99 % těch, co tam budou s ním, což zákonitě vyústí v to, že si s ním ti, co si to uvědomí, budou chtít měřit aspoň přirození (včetně těch, které teď s Klárou podporujeme, což bude prostě děsné) - a on do toho nepůjde a sejme je rovnou. Ne proto, že by byl zlý. Ale proto, že to je efektivní řešení.

Momentálně to ovšem vypadá tak, že se do Senátu místo pana doktora Hušáka dostane někdo, kdo si s použitím návodu dokonce i dokáže najít vlastní zadek... za předpokladu, že ten návod dostane přímo do ruky a bude mít zájem ten zadek vůbec hledat, místo aby křičel, že hledání zadku je "čecháčkovské, zastaralé etc. a je potřeba ZMĚNA a hlavně trestat ty, co o hledání vlastního zadku vůbec mají tu drzost mluvit". Co se dá dělat, chtít po voličích, aby přelezli přes onu zmíněnou mediální zeď a místo toho šli přímo ke zdroji, je stále ještě hodně pošetilé a naivní. Ovšem není všem dnům konec, podstatné je, že se pan doktor Hušák vůbec odhodlal sdílet s veřejností své politické a filosofické ideje a hledat ty, kdo to vidí podobně jako on. 

Pro ty, kdo chtějí přece jen risknout zjištění, jak na tom s panem doktorem jsou, aniž by jim u toho musela asistovat média, doporučuju navštívit jeho osobní web http://aleshusak.com/ a pročíst rovněž i rozhovor, který poskytl časopisu Reflex 5. března 2016 a který najdete na webu Klářiny advokátní kanceláře:

(http://www.lawyers.cz/sites/lawyers.cz/files/05_husak.pdf ).

U toho webu se ještě krátce zastavím: pro lásku Boží, NEČEKEJTE klasický předvolební web s vyzubeným kravaťákem slibujícím v duhovém animovaném rozklikávacím menu hory doly a hodinky s vodotryskem navrch. Na web pana doktora musíte mít zkrátka odvahu stejně jako na pana doktora samotného. Minimum grafiky. Maximum textu. Úderného, věcného, odlehčeného osobními dojmy, zkušenostmi a zážitky autora, zejména v části, ve které deníkovou formou líčí celou svou kampaň, ale vždy vedeného ve stylu "takto to vidím já, takto to chci, protože... - berte nebo nechte být, nebo mi mé argumenty vyvraťte". Což je styl, který mně osobně vyhovuje jak u Kláry, tak i u pana doktora Hušáka, takže se přiznám na rovinu, že jsem hezky vypnula facebook, zavrtala se a zapomněla na čas prakticky hned, jak pan doktor ten web spustil. 

Nu, to by snad k panu Hušákovi stačilo. Tenhle člověk totiž nepotřebuje žádné ódy na svou osobu (proto taky každého, kdo by mi chtěl připisovat nějaké vlezdoprdelkovství jeho směrem, sežeru i s botama a Kláru ještě navrch pošlu zlikvidovat nebohé pozůstalé, zatímco samotný pan doktor si k tomu nejspíš dá nějaké dobré víno). Tenhle člověk potřebuje jediné: prostor k realizaci. Prášek na praní vám taky bude k ničemu, když ho budete sypat kolem pračky...

Prášek na praní značky Aleš Hušák vinaří na Menorce, zatímco náš veřejný prostor opanovali lidé pějící ódy na špinavé prádlo, kteří nemají potřebu vymýšlet pračku.

Jdu výt na Měsíc. 

Hovory H I. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

Bylo nebylo. Jistý Lukáš Houdek z vládního mediálního projektu Hate Free Culture pojal úchvatný, byť poněkud neoriginální nápad. V rámci třídního „boje proti nenávisti“ se rozhodl „zpovídat islámofoby“. Nechť dotyční sami vyjeví, jak se identifikují, odkud čerpají informace, jaké strany volí... My, Houdek, z toho sice nemůžeme vyvozovat vůbec nic, protože to by byla kolektivní vina, generalizace atd. jaxviň, ale chceme to mít o vás aspoň zaznamenané, když jsme ten vládní projekt zaměřený na monitoring závadně smýšlejících osob.

Zkraťme to. Pan Houdek sice NENÍ novinář, takže podle toho jím pokládané otázky vypadají (neopomene například respondenta seznámit se svým názorem nebo ho různě poučovat), a islámoKLASTKA sice NENÍ islámoFOBKA... Nicméně mi to nedalo. Vytáhla jsem si jen tak ze zvědavosti několik zásadních otázek z posledního „rozhovoru s islámofobkou“, který jsem četla, a začala odpovídat. Čistě jen abych věděla, jak bych své odpovědi a stanoviska formulovala já.

Bohužel, tím, jak nemám IQ 20 a nehodlám panu Houdkovi na jeho špinavou hru přistoupit, se to celé nakonec protáhlo... aktuálně mi počitadlo ukazuje cca 16 stránek. Takže sem ty Hovory Há musím dávat po částech. Příjemnou zábavu přeju a doufám, že někdo už bude mít třeba lepší představu, jak si islámoklastka stojí.

P.S.: v případě, že by měl dotyčný Houdek skutečný zájem o rozhovor s nějakými jinými otázkami, může přes kontakt poslat svůj návrh honoráře. Já se za jistou zištnost směrem k vládě a jejím nápadům a „projektům“ nestydím...

_________________________________________

Jak byste sama sebe identifikovala?

Člověk. Dospělá žena, Češka. Absolventka jednoho bakalářského humanitního oboru a někdejší studentka dvou dalších. Pocházející z vesnice o 500 obyvatelích, ovšem díky studiu se zkušenostmi z maloměsta v Čechách, velkoměsta na Moravě, dvou velkoměst v Čechách a nakonec i žijící už po několik let v metropoli. Člověk, který se narodil a vyrostl s fyzickým handicapem a byl inkludován v běžném školství, ač se tomu tehdy tak neříkalo. Člověk, který vyrostl v úplné rodině, skládající se z otce, matky a staršího bratra, přičemž v jednom domě s námi bydleli ještě prarodiče z otcovy strany a v domě vedle otcova sestra se svou rodinou a jsme rovněž ve velmi blízkém kontaktu i s prarodiči z matčiny strany a rodinou její sestry a podle možností i s dalšími vzdálenějšími příbuznými. Člověk, který má poměrně silný vztah k místům, kde se narodil a žil a žije. Člověk, který byl navzdory handicapům odmala zapojován do péče o menší hospodářství včetně zvířectva a který tak vyrostl s vědomím, že jeho rodina dokáže být za cenu této péče aspoň částečně potravinově soběstačná.  

Jaké politické strany jsou vám blízké?

Pravicové. Tedy ty, které tu zatím nemáme. Není mi tedy zatím dopřán ten luxus mít vlastního politického reprezentanta v podobě celé jedné strany. Volba jednotlivců v zavedených stranách s sebou bohužel pokaždé nese riziko, že to, pro co by je člověk volil, nakonec kvůli dalším členům téže strany nebo zásahům zvenčí nebude vůbec realizováno.  

Co je podle vás největším aktuálním problémem, s jakým se jako česká společnost potýkáme?

Je jich víc, vzájemně se kombinují, posilují a násobí. V první řadě je to dědictví minulého režimu. Po čtyřicet let se část společnosti musela ve všem ohýbat, zatímco druhá část byli ti, kvůli nimž se to vše dělo a kteří z toho měli prospěch. Tyhle lidi tu máme a řekla bych, že psychika ani jedněch nemůže po tom všem být tak úplně v pořádku. Tím spíše, že ti utlačovatelé tu po roce '89 zůstali a fungují tu v podstatě úplně stejně jako dříve, dokonce ke stejným metodám vedou své potomky, kteří už to po nich dokonce začínají přebírat, mocně podporováni zahraničím, které pochopitelně v takovémto oslabení hledá (a snadno nachází) příležitosti k naplnění vlastních cílů a zájmů. Takže ten stres určité části obyvatel pokračuje úplně stejně, jako kdyby žádný rok '89 nebyl.  

Nejsme svobodní, pořád se nás někdo snaží začlenit do nějakých snadno deformovatelných a manipulovatelných nadnárodních struktur a tvrdí nám, že bez nich nemůžeme existovat, že jejich pozitiva vyváží ta negativa a hlavně – že za takovou příležitost máme být stále vděční. Vnucuje se nám, jak jsme oproti druhým ti „zaostalí“ či dokonce „méněcenní“, stále se prý máme za cosi stydět. Nejlépe i za to, s čím jen málokdo z nás měl co do činění. V takovémto stavu je pak už jedno, jaká fyzická a reálná hrozba přijde k nám zvenčí a odkud. Jsou věci, které ještě zvládneme, například v likvidaci následků živelných katastrof a následné vzájemné pomoci jsme velmi dobří. Ale jak kolem nás neplave ten barák našeho souseda, máme občas problém si uvědomit, že se něco zlého vůbec děje. Máme tendenci to popírat a odmítat, asi tak, jako Američani popírali existenci koncentráků v době, kdy je mohli snadno zničit.  

No a dalším důsledkem je nedůvěra ve vlastní politickou reprezentaci, která je pro takové situace klíčová. Necháváme politiky žvanit a nic nedělat a víme to o sobě. Neumíme si svou politickou moc vynutit, nejsme zatím ochotni se sami na politické moci a správě věcí veřejných podílet, ať už jde o volby, nebo o kandidaturu nás samotných. Kdo z nás chodí pravidelně na zasedání zastupitelstva své obce? Kolik lidí chodí pravidelně k volbám? Kdo zná jméno svého politického zástupce – starosty, hejtmana, poslance, senátora? Kdo někdy těmto lidem napsal a řešil s nimi nějaký svůj požadavek či problém? Jsme tím vším unavení, rezignovali jsme mnohdy na sebe sama, kdo má nějaký potenciál, mnohdy utíká jak zajíc jinam, čímž nás uvrhává do ještě větší stagnace či dokonce úpadku. Teď jsme ovšem v situaci, kdy bychom to už dále nemuseli vůbec přežít. Jsme ve válečném stavu s něčím, co se nebojím nazvat anticivilizací. Můžeme se jí buď podřídit a padnout, nebo se vzpamatujeme, možná dočasně omezíme sebe sama (tak jako se za války museli naši předkové v mnohém omezit), začneme být konečně zodpovědní vůči sobě a aktivní a vydáme ze sebe to nejlepší, co bychom jinak třeba v klidovém a mírovém stavu nevydali.

Kterak Blok proti islamizaci nedokázal napsat vlastní text

… a protože to jsou „experti“, nejspíš na sebe prozradili i to, co asi neměli...

Ale co už. Vlastně mě to u téhle partičky lidí ani nepřekvapuje, po těch zkušenostech, co s nimi mám (a nejsem sama). Odbornost žádná, zájem o téma prakticky nulový, lenost obrovská, zato velké nadšení z toho, když pro ně udělá někdo něco, co mohou využít ve svůj prospěch. Dokonce dotyčný už ani nemusí deklarovat, že to dělá přímo pro ně, jak se opět ukázalo. Oni to použijí tak jako tak. Přece před voliči neprozradí, jak nízké povědomí o problematice mají.

Přistál mi onehdy v konverzaci s přáteli odkaz na text na jejich webu. Původně jsem na něj ani nechtěla klikat, přece jen vzpomínky na to, jak vypadaly texty na webu BPI (bloku proti islámu - onoho zrušeného spolku), kde mnohdy jednotlivé věty ani nedávaly smysl a gramaticky a stylisticky se zapomněly někde ve čtvrté třídě základní školy, jsou ještě čerstvé. Nicméně protože se věnuju tématu, které bylo v odkaze zmíněno, nakonec jsem se odhodlala. Konec konců naděje umírá poslední, třeba se dozvím něco, co ještě nevím, třeba někdo z nich nějakou šílenou náhodou narazil na nový informační zdroj... I začetla jsem se.

Řeknu vám, ten pocit, když si uvědomíte, že čtete svůj vlastní rok starý text, který někdo vydává za svůj a používá ho jako politickou agitku, je k nezaplacení.

Dokonce i fotka, která původně u článku byla, na webu Bloku proti islamizaci visí.

I potlačila jsem dávení a zkontrolovala si nejdřív, že originál textu mám stále u sebe na disku a že stále visí tam, kde byl zveřejněn původně (jak je patrné z níže umístěných screenshotů). Pak jsem však pokračovala ve čtení a něco mi nesedělo... až mne to najednou praštilo do očí:

Onen článek je totiž velmi konkrétní. Začíná tím, jak se lidé „často na nás obracejí s dotazem, zda jsou některé výrobky Agrofertu certifikované jako halal“. Pomiňme teď to, že to byl dotaz směřovaný na původní autory oné stránky, ze které text pochází, nikoli na Blok proti islamizaci, na který se asi sotva někdo s tímhle dotazem obrací, protože se u nich nikdo tématu halalu nevěnuje, natož aby se na ně kdokoli obracel „často“. Nicméně jde především o to, že celý ten článek je koncipován jako KRITIKA VLASTNÍKA AGROFERTU – ANDREJE BABIŠE, který své výrobky skutečně certifikuje jako halal hlava nehlava. I tak se mi ovšem podařilo do článku dostat poměrně slušné množství obecných informací o halalu... což se zřejmě „expertovi“ z BPi zalíbilo a rozhodl se to použít.

I nastoupilo obligátní CTRL+C, CTRL+V. Leč jéjej, v půlce kopírování ho praštilo do očí jméno pana ministra, o kterém CELÝ ten článek je a „expert“ si toho při své bohulibé činnosti nevšiml...

I usekl milý expert poslední větu odstavce po dvou slovech (shodou náhod to bylo právě jméno ministra Babiše, těžko říct, zda ho před sekáním omráčil či nikoli) a cítil se nucen pokračovat v odstavci novém, dokonce – ó hrůzo – vlastním. Co na tom, že s původním textem nijak nesouvisí a nenavazuje na něj. Co na tom, že v posledním pracně vypoceném souvětí chybí odhadem asi tak tři čárky (čímž je pro mne identita pachatele tak jasná, že už mohl leda přiložit PIN ke své bankovní kartě, kdyby ovšem na tom účtu bylo o co stát).

Podstatná je jedna věc: že měl autor evidentně zadaná klíčová slova, která do onoho odstavce musí použít. Prvním slovem bylo „muslimové“. OK, proč ne, po kritice Agrofertu a halal sušeného mléka se bude pokračovat tím, co dělají muslimové v mešitě... ovšem zvláště to druhé klíčové slovo je zajímavé... celý text o Babišovi a najednou „Sobotka“... aha... 

Originální text, který vyšel na facebookové stránce STOP HALAL CZ 21. 5. 2015, viz facebook STOP HALAL CZ

Zkopírovaný a manipulativně upravený text na webu Bloku proti islamizaci (http://blokprotiislamizaci.cz/islam/halal/)

Kdyby pan ministr Babiš nejel v halal byznysu (a kdyby neměl minulost, jakou má, a politické směřování do budoucna velmi podobné své slavné minulosti), skoro by mi bylo líto, na jak zdechlé koně vsadil tentokrát. Takhle mne ovšem může leda těšit, že k tomu mohu nepřímo přispět. Byť jsem se původně mínila věnovat skutečně pouze boji proti islámu, toto byl nezamýšlený vedlejší efekt, na kterém tedy nemám přímou účast.

Ovšem pochopit se to páně Babišovo směřování dá. Protiislámská a protiimigrační tématika bude volebním tahákem. Kdo se jí tu věnuje? Pan Okamura, leč ten dle posledního majetkového přiznání zrovna ve finanční nouzi není. Bartoš, ale ten běhá se šibenicemi. Konvička, ovšem ten zatím nemá stranu, se kterou by se dalo příliš počítat, samé neznámé ksichty, žádný profi politik, kterého by jeden znal z dřívějška a mohl se s ním rozumně domluvit. Navíc je trestně stíhaný, dokonce hned několikrát, a teď už si navíc asi dává pozor, s kým se spojuje... Kdo že nám to tu tedy zbyl?

Aby bylo jasno: Sobotkova (resp. Dienstbierova) agentura Hate Free (Culture) skutečně jde muslimům na ruku ve všem včetně veřejného manifestativního pojídání halalu, jak „expert“ z BPi tvrdí. Ovšem pořád to nic nemění na tom, že své zboží a suroviny pro muslimy nechává certifikovat a následně je prodává jak jim, tak nemuslimům, právě ministr Andrej Babiš. Zatímco pro Bohuslava Sobotku tak jde „jen“ o politický program, u Andreje Babiše to jsou čistě soukromé ekonomické zájmy a konkrétní finanční zisk. Nebude asi malý, když v příspěvku hovořím o tunách certifikovaného sušeného mléka, které se přidává do všeho možného a vyváží se... a to je jen jeden příklad, jedna nepatrná část byznysu se společným jmenovatelem jménem Andrej Babiš. Padne-li Sobotka coby Babišův politický oponent, podíl Andreje Babiše na halal byznyse se tím nijak nezmenší, jen volič bude mít pocit, že ten horší, kdo spolupracoval s muslimy a vítal imigranty, zmizel ze scény a vše je tak v pořádku.

Nějak se mi každopádně nechce tuhle strategii svými texty podporovat. Přičemž je asi jasné, že vzhledem k tomu, že má šéfová onehdy přirovnala islám ke komunismu, mám na tuhle problematiku podobně svérázný názor a nehodlám si tudíž vybírat ani mezi premiérem Sobotkou, ani ministrem Babišem, prostě proto, že se v politické rovině bavíme stále o tomtéž v různých odstínech, resp. jejich politika bylo to, k čemu byl onen islám přirovnán. Mne nebude bolet ani ztráta křesla páně Sobotky, ani totéž plus ekonomické ztráty pana Babiše. Opravdu navíc nepotřebuji, aby mi poslední jmenovaný jedním koncem cpal halal a druhým mi tvrdil, že bojuje proti imigrantům a muslimům. No a pokud jde o BPi a jejich „experty“, ohromně mě baví představa, jak se peníze z prodeje halalu přelévají směrem k nim skrze toho, kdo je ve volbách potřebuje a koho hlavně potřebují oni... Ale opět by to nebylo nic nového, už jsme tu měli z jejich strany obchod se zbraněmi kdesi na Blízkém východě či v Africe... ano, tam, kde žijí muslimové...

Divná je na tom opravdu jen ta jedna věc: myslela jsem, že ministr Babiš je zvyklý nekvalitní šmejd spíše prodávat, ne na něj spoléhat v politických otázkách. Volební potenciál Úsvitu (což je dnes již politická nadstavba BPi) je dnes (v červenci 2016) někde kolem 1 %. Evidentně to nebude finančními zdroji, které má Úsvit k dispozici. Spíš tím, že si laskavý volič těchhle „expertů“ všiml i bez toho, aby byla země zaplavena jejich billboardy. Nebo možná spíš nevšiml, protože proč si všímat někoho, kdo nic nedělá a nic neumí? Což se samozřejmě vylepením příslušných billboardů před volbami nezmění a dotyční na kvalitě nezískají.

Kdyby se někdo ptal, tak počet trestních oznámení, podaných za různé podoby „ublížení islámu“ na členy BPi / Úsvitu, je aktuálně nula. Nulový počet zásahů, ani muslimové si nějakého „BPi“ či Úsvitu nevšímají, ztráta času. No a když se mne zeptáte, kolik lidí z ostatních částí islámoklastního spektra, kteří naopak z porušování zákona obviněni byli, členové Úsvitu a BPi podpořili... Nemůžou. Všech se totiž snažili zbavit už v dobách společného působení. Konvičky tím hadrem zvaným smlouva o spolupráci, co ho donutili podepsat, Samkové zinscenovaným vyloučením ze spolku, Hampla šaškárnami kolem financování kampaně, dalším podsouvali alespoň alkoholismus či spolčení s jakýmisi „kmotry“...

Bát se začnu, až by se páně Babišovy rádoby protiimigrační a protiislámské snahy mínily přenést do poněkud profesionálnější roviny místo téhle klauniády. Bohužel (pro něj) zřejmě zrovna v otázkách halalu mu právě došel veškerý materiál a je v situaci, kdy může leda tak zveřejnit všechny své halal certifikáty a seznam všech muslimských zemí, se kterými probíhá v jeho slavném „holdingu“ spolupráce. Nevyhne se tomu nejspíš tak jako tak. A pak už zkrátka žádné protiimigrantské téma pro něj k dispozici nebude. On si totiž stejně, jsa sám migrantem, tuhle hrozbu, která s migranty muslimského vyznání přichází, nikdy nepřipouštěl. Tím spíš, že ho od nich dělí ony nejen na halalu vydřené miliardy... Ať se tu stane cokoliv, ať tu v budoucnu muslimové vybuchují na nádražích třeba třikrát týdně a ať jsou jich při modlitbách třeba plné ulice... pan ministr u toho přece nemusí být, stejně jako ho nic nenutí kupovat výrobky, které nabízí nám - plebsu.

Netuším, kolik dostal dotyčný poberta z BPi za zkopírování toho textu z místa A na místo B, resp. kolik mu kým bylo slíbeno. Pro mne ovšem těch pár řádků náhle stouplo v ceně tak, že je pan ministr Babiš poněkud chudý na to, aby si je koupil. A pozor: nemám nic proti tomu, aby je jinak sdílel kdokoli, kdo se skutečnému antiislámu u nás míní věnovat. Což ovšem tedy nebyl tento případ. Nějak se JMENOVAT a něco DĚLAT jsou dvě rozdílné věci.  

Jak Samková ve Sněmovně islámu zmar a zkázu předpověděla

… a islámoklastka měla tu čest být u toho, sluší se dodat...

Uffff. Celé tělo po tom náročném dni ještě bolí a v hlavě se míhají vzpomínky. Leč co naplat, takovouto historickou událost je zkrátka nutné zaznamenat i z pohledu zúčastněné pozorovatelky. Pochopitelně se to neomezí jen na dvouřádkový titulek ve smyslu „Samková přirovnala islám k nacismu → turecký velvyslanec odešel ze sálu“. To ani dost dobře nelze – na islám mám v tomhle směru názor stejný, takže není nic, co by mě na tom mělo vzrušovat, no a reakce ctěného velvyslance byla právě v návaznosti na tento názor naprosto stereotypní, a tudíž očekávatelná. Tím spíš, že nešlo o ZVANÉ velvyslance, ale o REGISTROVANÉ. Ano, čtete dobře, na akci pozváni nebyli, což sami pořadatelé několikrát zdůraznili i v průběhu samotné konference na téma „Máme se bát islámu?“. Nejspíš došlo k tomu, že si info o pořádané akci předaly Jejich Excelence nějakou vnitřní poštou, popřípadě v naší mírumilovné mešitě, a vahou svých excelentních autorit se pozvali, tedy registrovali jako HOSTÉ, sami, aby nad akcí nikoli převzali záštitu (o to ani žádáni nebyli, což jistě některým z nich muselo hýbat žlučí samo o sobě), ale aby aspoň vzbudili zdání, že mají nějakou kontrolu nad tím, jak se u nás o islámu komunikuje. No, nevyšlo to zrovna dle jejich představ... islámkovi a Allážkovi s Mohamedkem bylo ublíženo tak, že některým z nich nebylo lze vydržeti s domnělými „útočníky“ (ba dokonce útočnicí!) v jedné místnosti. Nutno dodat, že jaksi nikdo v sále nevolal, aby se dotyční vrátili zpátky. Ale nepředbíhejme událostem a vezměme dění hezky popořádku.

Když se to tak vezme, všechno do sebe ten den úžasně zapadalo a přinášelo překvapivě pozitivní i vtipné momenty. Už jen samotné setkání s jedním z hostů pozvaných na akci, na kterého jsem se já osobně těšila celý ten téměř půl rok, co jsme se neviděli, bylo moc příjemné. Tím spíše, že se to neslo v humorném duchu, kdy jsme se nejdříve odebrali do McDonalda milého hosta po ránu vycpat nějakou tou slaninkou, aby byl pro nadcházející akci dostatečně haram, tedy nečistý. Takto „vybaveni“ jsme se pak přesunuli před budovu sněmovny a se zájmem pozorovali přibývající hloučky lidí ve frontě mířící na tutéž akci jako my. Zejména tzv. prominentní hosté a účinkující nás bavili. Nejprve dorazil pan Muneeb Hassan Alrawi, předseda to brněnské muslimské obce. Vesele nás pozdravil, s kolegou i islámoklastkou si potřepal pravicí (sic!), a jelikož s naším hostem sdílí stejnou lokalitu, vzájemně si potvrdili nějaké další setkání u nich v mešitě (pozn. autorky: nevím, čím to je, že po skončení akce se už toto pozvání neopakovalo... :) ). Následně auto dovezlo zástupce ombudsmanky pana Stanislava Křečka, mezitím se mihlo několik exoticky vypadajících velvyslanců či úředníků z ambasád, načež do Sněmovní ulice dorazil i senátorský zástupce Severočechů, totiž pan Jaroslav Doubrava. Kolega se k němu lehce ironicky točil s na pozdrav napřaženou pravicí, ale ouha, byl odsunut až na druhé místo slovy páně Doubravy, ať nepředbíhá – bylo totiž nutné nejdříve pozdravit ISLÁMOKLASTKU coby ženu! Rozkošný moment, zvláště když jsme pak panu senátorovi vyjevili, že čekáme na příjezd královny dne, totiž Kláry Samkové. :)) Nicméně pan senátor překvapil, neprotestoval, naopak vyjádřil již na dálku řečené Samkové svou plnou podporu, načež nám slíbil, že nám v sále podrží místo.

Královna show měla klasicky pár minut zpoždění, pročež jsme se s kolegou probili do sálu bez ní. Sál s názvem „státní akty“ je pěkný, jen měl kolega nějaké poznámky k výzdobě sestávající z jakýchsi skleněných rampouchů v kombinaci s přítomností zmíněných velvyslanců a jejich možnými explozivními reakcemi na následující dění... Nicméně jako slušný Moravan laskavě pánům ambasadorům přenechal židle vpředu, označené papíry se jmény, a sami jsme se jako ponížení káfiři (nevěřící v islám) odplížili dozadu k p. Doubravovi. Trestem za to nám byla blízkost tlumočnické kabiny a z ní vycházejícího neustálého huhlání. Postupně se ovšem v sále objevovaly další zajímavé tváře politiků i jiných osobností. Dopředu se například zřejmě vzhledem k výšce uchýlil poslanec Marek Benda. Seděla tam i paní Miroslava Němcová. Míhal se tam poslanec Jaroslav Foldyna. Těsně po zahájení dorazila i poslankyně Semelová. A pochopitelně byl impozantní pohled i na samotné pódium s účinkujícími panelisty. I když v několika případech tu impozantnost zajišoval pouze velký státní znak na zdi. Nebudu samozřejmě jmenovat.

A pak už se celé divadýlko spustilo, včetně dobíhající Samkové vpředu a jejího doprovodu mířícího k nám dozadu. Co říci k jednotlivým příspěvkům? Začínal Benjamin Kuras, který zklamal hned na začátek: hloupě rozdělil islám na radikální a neradikální (smysl to dle mne nemá vůbec žádný, jak už jsem v předchozích článcích vysvětlila), pak začal tvrdit, že „Indonésie se obešla a obejde bez práva šaria, čili toto právo není součástí islámu“ (zřejmě se tedy na některých místech Indonésie obřezává dle práva s jiným názvem – před příchodem islámu se tam neobřezávaly ženy vůbec, dnes až v 80 či 90 % dle organizace, která se s tím snaží něco dělat...). Nicméně v jeho příspěvku naopak zazněla jedna podstatná věc: prostě a jednoduše se zeptal, čím nás dnes má islám možnost obohatit natolik, abychom mu výměnou za to činili neustálé ústupky. Ptal se na potenciál lidí vyznávajících islám, ptal se, jak mohou tito lidé se svou je samotné omezující vírou přispět k rozvoji lidstva či jakémukoli myšlenkovému, sociálnímu, ekonomickému, kulturnímu či vědeckému pohybu vpřed. Mínusem jeho projevu bylo ovšem to, že aby mohl hovořit o negativních aspektech islámu v konkrétních číslech a statistikách, využil k získání těchto čísel pouze jeden zdroj, což mu samozřejmě později opozice neopomněla vytknout. Kurasův závěr byl jednoznačný: islámu se nemáme bát, máme s radikálním islámem bojovat a snažit se nějak vyjít s „liberálními muslimy“, ať už si pod tím představíme cokoliv.

Následovalo vystoupení p. Alrawiho. Bohužel se to nedá shrnout jinak než jako další medvědí služba muslimům na našem území. Zejména to platí o konvertitech a konvertitkách, které se tomuto pánovi dostanou do rukou... jak hrozný asi musí být jejich psychický stav, když se mu je podaří přesvědčit ke konverzi? Ne že by se pan Alrawi nesnažil přesvědčit i zcela plný sál ve sněmovně, že islámu se bát nemusíme. Mrzuté je, že na to ten pán jaksi nemá potenciál... zato umí, když na to přijde, popírat sám sebe a své předchozí výroky. Dozvěděli jsme se tak nejdříve, že mu právo šaria nebrání podřídit se českým zákonům, protože mu to přímo přikazuje, aby tak učinil... ovšem o půl hodiny později v rámci diskuse už pan Alrawi konstatoval, že on ani žádné právo šaria vlastně nevyznává. Což je samozřejmě nesmysl. Samozřejmě p. Alrawimu šaria v reálném životě problém nedělá, včetně jejích negativních aspektů. Které existují, což p. Alrawi potvrdil konstatováním, že existují i zlí muslimové, nikoli jen ti dobří. Bohužel už se s námi nepodělil o zkušenost, jak jedno poznat od druhého, ani kolik oveček z jeho stáda je takových a kolik makových či jak je v rámci muslimské komunity u nás s těmi špatnými muslimy nakládáno. Ne že by pan Alrawi nevěděl, proč takto konkrétní být nemá. Prospěch islámu samotného je totiž pro muslima prvořadý – a jaksi přiznat, že má část komunity prokazatelně radikální a zřejmě mu to nevadí, neboť s tím nic nedělá, to by mohlo islámka u nás pěkně omezit, o osobní svobodě p. Alrawiho coby zodpovědné osoby nemluvě. O čem p. Alrawi prokazatelně ví, je třeba muslimy u nás praktikovaná polygamie (oddává se konec konců v jeho mešitě), segregace na základě pohlaví, případně o omezování muslimských žen na svobodě pohybu či oblékání. O tom, jak se muslimští muži ke svým ženám chovají je rovněž informován – svlékněte místní muslimky z hidžábů a abájí a pokud neuvidíte modřiny, můžete s klidem říct, že p. Alrawi o praktikovaném a komunitou ritualizovaném domácí násilí neví skutečně nic a může dál blábolit o tom, jak muslim „smí ženu jen lehce udeřit kartáčkem na zuby“. Takže p. Alrawimu se pouze podařilo předvést se publiku jako jaksi zmatený muslim, který z nějakého záhadného důvodu muslimy reprezentuje, ač zároveň není žádnou autoritou a v rámci islámu smí mluvit pouze za sebe, a který se špatnou češtinou o cosi snaží. Dojem, který zanechal v publiku, byl značně rozpačitý a v mezích nucení ke zdvořilosti.

Poté přišel na řadu pohled na věc prezentovaný historikem Jaroslavem Šebkem. Geopolitika kombinovaná s historií zejména zemí Blízkého východu, bohužel přednášená tak, že islámoklastka měla chuť pohodlně se opřít kolegovi o rameno a dát si čtvrt hodinky šlofíčka. Dokonalý uspávač hadů. Pokud si člověk nedělá poznámky, za deset minut neví, o čem přednášející hovořil, maximálně tak tuší, že tam byly zmíněny jakési letopočty, kdy se v té které zemi co událo. Jelikož islámoklastka historický obor částečně studovala, ví, jak rozšířený nešvar to bohužel mezi historiky je. Skutečná ztráta času, protože to, co by člověk měl pobrat napoprvé, si nejdřív musí zapsat a pak si to ještě xkrát vtloukat do paměti čtením. Přitom to předávat lidem jiným způsobem samozřejmě lze, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že v publiku byly i mnohé starší osoby, tedy s takovou odezvou bylo nutné předem počítat a přizpůsobit tomu formát příspěvku. Evidentně je pan Šebek zvyklý, že se studenti jeho formě výkladu nemohou bránit. Každopádně si nějak nepamatuju, že by z jeho příspěvku byl jasně patrný názor na islám, resp. odpověď na otázku, zda se ho bát či nikoliv.

Další v pořadí byla dle pozvánky specialistka na trestní právo, ovšem dle obsahu příspěvku především poslankyně za ANO Helena Válková. Co k její prezentaci či osobě může člověk jako islámoklastka říci? Byla jsem sice nejprve probuzena z odpočinku jejími slovy, jaká je prý paní profesorka feministka (vzhledem k tomu, že jsem si reálných a pozitivních výsledků jejích údajně feministických snah ve svém životě či v životě jiných žen i mužů poněkud nestihla všimnout mne to opravdu pobavilo), ale pak už to bylo opět obvyklé sluníčkové blábolení. Zaznělo tam tuším, že „máme o islámu sbírat informace, než ho odsoudíme“ (to by se ovšem islámoklastce nesměly před oči dostávat v drtivé většině informace o islámu takového charakteru, že by nejradši celý islám přesunula do nějaké hodně vzdálené části vesmíru bez ohledu na těch pár případných výjimečných pozitiv, kterými se to někdo marně snaží „vyvážit“). No, závěr prof. Válkové byl jasný: islámu se nemáme bát. Protože je to náboženství... jinak to myslím nezdůvodnila. Tak doufejme, že její stranický šéf se taky neprohlásí za nějakého proroka. Jinak se tedy prof. Válková věnovala spíš kritice evropské a české negativní reakce na islám, jak se dalo taky čekat. Asi jí ještě nedošlo, že zavírání vlastních voličů za kritiku islámu, zatímco islám samotný si jede svým způsobem dál, zrovna není ideální nápad... Nemá cenu se o jejím vystoupení zatím rozepisovat více, to by byla ztráta času, spíš by bylo dobré napnout síly k tomu, aby si tedy paní profesorka šla ty potřebné informace, které by ji přiblížily realitě, shánět mimo výkon veřejných a politických funkcí, které jí jen zbytečně ubírají čas nutný na tyto činnosti.

Nedosti ovšem slunkám bylo Válkové, jelo se v programu dále a na řadu přišla Zora Hesová. Jak při jejím příspěvku lidé dokázali sedět na místech je mi dodnes záhadou, ještě jsem neslyšela tak agresivní styl komunikace, při kterém se dotyčná dáma téměř ani nestíhala nadechnout, jak rychle chrlila ven svůj mentální obsah. Tolik co do formy, obsahově to bylo ještě humornější: nejprve celé auditorium i předchozí přednášející sepsula, že prý „vůbec nerozumějí islámu“ (klasická to sluníčková fráze), a pak se ujala úkolu v každé druhé větě pranýřovat chudáka Benjamina Kurase, místo aby hovořila o tématu konference (tedy zda se bát islámu nebo ne), takže to vypadalo, že za všechny problémy s islámem spojené nakonec ještě může Kuras. Publikum v zadních řadách z toho mělo nehoráznou srandu a málem dotyčnou Hesovou skutečně vypískalo poté, co Kurase zmínila asi po osmapadesáté v řadě. Naštěstí toho brzy měli dost i moderátor s pořadatelem akce a ještě dost slušně požádali paní Hesovou, aby se místo osobním útokům na jednoho panelistu věnovala tedy laskavě právě tématu „islám“. Tím byl ovšem veškeré zábavy konec, dozvěděli jsme se pouze, že všechno to, z čeho mají lidé v souvislosti s islámem strach, dle pí. Hesové zřejmě buď neexistuje, nebo je to dezinterpretováno, popřípadě si za to my, zaprdění čecháčkovští fobové, nějakým způsobem asi můžeme sami, protože se odmítáme vzdělávat... Áchich. Ten klid, když konečně zmlkla... a ten potlesk v sále, když reagující Ben Kuras prohlásil, že jí z prvních pět minut toho drmolení o jeho osobě a názorech nerozuměl skoro ani slovo...

Pány Hoška s Pelikánem, kteří se svými příspěvky následovali, vezmu zřejmě najednou. Jak je patrné, nedělala jsem si poznámky, takže ta jejich vystoupení si už pamatuju jen velmi mlhavě. Navíc jsem si po vystoupení pí. Hesové smotala uši do ruličky, aby si po té hrůze trochu odpočinuly. Pan Hošek coby teolog mluvil o evropské identitě a migraci a pokud si vzpomínám, zmínil tam i to, že si Evropa bude muset vybírat, koho tedy přijmout chce a koho nechce. Nu a pan Pelikán, konvertita k islámu a bohužel i bratr Hate Free Roberta, t.č. ministra spravedlnosti, měl kupodivu svůj příspěvek asi nejsolidnější ze všech zatím vystoupivších. Na rozdíl od p. Alrawiho dokázal jasně vysvětlit potřebné termíny, hovořit o tom, co je v islámu dobrého a co špatného...

Ještě před vystoupením těchto dvou pánů byla myslím krátká diskuse, do které se už zapojila i Klára Samková. Ta reagovala třeba na tvrzení p. Alrawiho, že prý je právo šaria s naším právním řádem slučitelné – oponovala mu tím, že má ve své advokátní praxi několik případů muslimek řešících na našem území praktikovanou polygamii, čímž zřejmě všem v sále na chvíli vyrazila dech, pokud to pro ně byla nová informace. To je prostě onen druh argumentu, se kterým se nedá nic dělat, ať jste sebesluníčkovatější... pokud se tedy zrovna nejmenujete Válková a nechcete místo řešení tohoto palčivého problému spíš trestat ty, kdo na něj upozorní, a samotný problém zakopávat pod koberec ve jménu kulturní, sociální, etnické a náboženské tolerance a lásky.

Nu a pak přišel zlatý hřeb celého diskusního fóra, totiž příspěvek právě Kláry Samkové. Musela si jeho zařazení na program doslova vydupat – moderátoři totiž příliš nezvládli pořešit následnost příspěvků a případné diskuse k nim, takže před Samkovou chtěli šoupnout pauzu, aby si publikum znavené X předchozími účastníky mohlo odpočinout. Což by logicky znamenalo, že by spousta lidí ze sálu odešla, a tudíž by celá účast Samkové ztratila smysl. Naštěstí organizátoři tuhle chybu uznali a přestávku zrušili, takže Samková mohla vystoupit ve stejném panelu jako ostatní.

Co říct k vystoupení Kláry Samotné jako takovému? Většina z vás už ho četla. Islámoklastka může jen dodat své postřehy z průběhu. V první řadě to, že teprve až v průběhu celé konference byl islámoklastce dodán anglický překlad Klářina příspěvku, aby ho v příslušný moment předala tlumočnicím v kabině. Rozumějte, Samková své asistentce poslala z pódia SMSku, ať si pro těch pár listů papíru přijde k ní. Vzhledem k obsahu Klářina příspěvku to ovšem bylo logické – kdyby si někdo přečetl onen příspěvek či jeho překlad dříve, než měl zaznít, Klára Samková by vůbec nesměla vystoupit. Tak to prostě je, pročež tedy islámoklastka naklusala před plný sál, převzala papíry a pak je na své židli vzadu žmoulala a hlídala, kdy na Kláru přijde řada, aby mohla vyskočit a nacpat je dámám v kabině. Ty sice pak měly kecy, že „to měla udělat už dávno“, ale tím se islámoklastka nemínila nechat rozhodit, nebyla tam kvůli nim.

No a show tedy začala. První věty, slova jako „totalitní režimy, nacismus, komunismus“. Šumění v sále. Turecký velvyslanec, kterému islámoklastka loni několikrát demonstrovala před rezidencí kvůli vyvražďování Kurdů, se hlásí o slovo. Plká cosi o tom, co si každý taky už mohl přečíst. Další šum v sále. Klára se snaží pokračovat ve čtení svého příspěvku. Moderátoři se ji snaží odebrat slovo. Spousta lidí volá, aby ji nechali mluvit. Klára vysvětluje moderátorům, že to, co zde tvrdí, jsou její vlastní názory, že se nepotřebuje za nikoho schovávat. Že nehodlá podléhat jakékoli cenzuře. Moderátor se ji marně snaží přesvědčit, že prý je „třeba držet se v jistých hranicích“. Zezadu oponuje senátor Doubrava (sic!), že tu nejsme od toho, abychom poslouchali pouze obhajobu islámu. Organizátoři to vzdávají... a Klára může pokračovat ve svém příspěvku. Což už ovšem nevydrží jak turecký velvyslanec, tak i pár dalších, a podivuhodně simultánně opouštějí sál přímo během Klářina projevu. Klára to glosuje jako demonstraci vztahu islámu k odlišným názorům a dál seznamuje publikum s tím, co dle ní má zaznít.

V první chvíli jsem ten odchod velvyslanců příliš neprožívala. Vlastně mi nedošlo ani, že odcházejí na protest, ze kterého by se někdo měl stavět na hlavu. Prostě jsem měla za to, že už zkrátka seznali, že tam jejich přítomnost během Klářina příspěvku není potřeba, ale poté se třeba vrátí a zapojí se do diskuse a pokusí se Kláře její názor vyvrátit nějakými argumenty... inu, islám sám mi ten den už podruhé ukázal, jak to s tou civilizovaností má. Tak jako Íránec Alrawi nepodá automaticky ženě ruku jako prvnímu, tak tito lidé budou tvrdošíjně obhajovat své právo na to být uražen a naši povinnost je uklidňovat a konejšit. Kteroužto povinnost ovšem nemáme, tím méně u nezvaných hostů. Stejně tak nemáme povinnost pachatele jejich domnělých křivd trestat (nejlépe na místě, jak bylo evidentní).

A tak byly Jejich Excelence pryč. Přední řady se vylidnily. Je ovšem pozoruhodné, jak organizátoři takovou situaci zvládli ustát. Prakticky to vůbec neřešili, nechali Kláru dokončit její řeč a dali prostor na diskusi. Do té se ovšem zapojil jeden z velvyslanců, kteří v sále zůstali, a sice velvyslanec Ázerbajdžánu a jeho tlumočník. Ani Jeho Excelence nesouhlasila s tím, že by islám byl roven nacismu. Ovšem není se ani čemu divit, jak později vysvětlil právě jeho tlumočník – student, který už v Čechách žije mnoho let, česky uměl mnohem lépe než p. Alrawi (i přes úchvatný ruský přízvuk). Od něj jsme se dozvěděli, jak se to s islámem má právě v jeho zemi – prý jsou tam muslimové asi tak ortodoxní, jako jsou u nás většinoví Češi křesťané, do mešit nechodí... přesto jsou bráni jako muslimská země, protože se obě větve islámu nějakým způsobem podílely na jejich historii. Určitě pro nás byl jeho komentář zajímavý, už proto, že diskutoval v klidu a bez obvyklé muslimské nafrněnosti, jakou předvedly právě Jejich Excelence.

No a pak už se do diskuse hlásili i ostatní přítomní. Zajímavá směska diskutujících – od Zdeňka Macury přes Janu Lorencovou, Milana Podlipného z Centra pro studium politického islámu, až po Jiřího Kobzu z Okamurovy SPD. Kdosi se snažil zjistit, kdo je tedy v rámci islámu nějakou autoritou, která by nám zaručila zajištění bezpečnosti a souladu islámu s naším právem. Pan Alrawi se z toho vykroutil, nakonec se s pomocí p. Pelikána a zejména tuším p. Podlipného došlo k tomu, že v islámu je největší autoritou Mohammed a tudíž že je každý muslim sám za sebe zodpovědný za to, jak islám pochopí a jak ho bude chtít praktikovat. Což nikoho jaksi vůbec neuklidnilo. Pan Alrawi tam byl následně nucen popřít sám sebe a už tvrdil, že vlastně ani podle práva šaría nežije (na začátku ovšem konstatoval, že mu právo šaria nebrání žít dle českých zákonů). Paní Válková vykřikovala cosi o trestání zločinů z nenávisti, zkoušela tam po právnicku usadit Kláru Samkovou, která jí ovšem zvládla oponovat. Pan Kobza chtěl po p. Alrawim vysvětlení základních islámských pojmů, jako jsou takíja nebo tauhíd, což p. Alrawi taky nezvládl a musel odpovědět pan Pelikán.

A pak bylo najednou po všem. Hosté se zvedali a odcházeli. Zvedli jsme se také, ovšem vyzvednout Kláru byla docela fuška. Byla jaksi v obležení příznivců už v sále, a v předsálí na ni čekali novináři... nejméně čtyři tlupy se svými kamerami, mikrofony a zvídavými otázkami... Poctivě jsme statovali tu u jedné, tu u druhé zdi, abychom náhodou nevlezli někomu do záběru (vedle nás totiž simultánně probíhaly rozhovory novinářů s ostatními účinkujícími, takže bylo lze slyšet „... musíme poznat islám...“ profesorky Válkové), v břiše nám po těch dlouhých čtyřech hodinách kručelo jak v orloji, kolem se míhal tu vrchní česko-syrský komunista Hassan Charfo, tu Muneeb Hassan Alrawi, celý šťastný, že už to má za sebou...

Nakonec ovšem novinářské peklo bylo nuceno nám naši královnu dne vydat, a ta se slovy „pojďte, miláškové moji, postarám se o vás“ zavelela k odchodu do blízkého restauračního zařízení, kde jsme mohli konečně spočinout a uspokojit naše přirozené biologické potřeby. Mezi ty ovšem, jak jsem zjistila, patřila už cestou k hospodě potřeba monitoringu mediálních ohlasů celé akce, takže jsme pak víceméně jen seděli nad svými pivy a obědy a každý s mobilem v ruce občas druhým zahlásil nějakou povedenou větu novinářského horlivce či trefný komentář z diskuse k dané akci. Jsme holt asi patřičně postižení... :)

A to je vlastně už vše. Královna po obědě vbrzku nahlásila svůj odchod směrem k tvoření dalších hodnot, zatímco zbytek osazenstva, čili islámoklastka a tři úžasní pánové, se rozhodl v oslavách toho významného dne pokračovat v jiném lokálu. Klid a mír, a pak už jen ryze soukromé vzpomínky z chvil, kdy jsem oba přicestovavší Moravany doprovázela na vlak. A pak už jen PRÁCE, kdy jsem po příjezdu domů dávala na všechny dostupné weby originál i překlad Klářina příspěvku, monitorovala ohlasy v tisku, přikládala ne zrovna kvalitní fotky... Únava se samozřejmě projevila, takže druhý den bylo nutné ještě něco opravit.

Závěr? Už se objevují i články o proběhlé akci v anglicky a francouzsky píšících médiích, dokonce i v jedněch tureckých už jsem si toho všimla. Alrawi zkouší svou reputaci a chabý výkon vyvážit tím, že útočí na Kláru, jejímž klientem v rámci advokacie kdysi on i celá Islámská nadace byli, dokonce zdarma, což jim tehdy evidentně šmakovalo, do středy si nestěžovali... Inu, co chtít po muslimovi.cz (tak se sám Alrawi označil na loňské debatě „Je Suis Charlie“), kterého prostě brutálně ponížila a setřela žena... No a pokud jde o jeho tureckou velvyslaneckou Excelenci, můžeme se vstadit, že ten vzteklý demonstrativní odchod bylo tak vše, co mohl dělat. Trestní oznámení na Samkovou nepodá, protože není důvod. Turecko svého velvyslance od nás taky nestáhne, aby dalo najevo, jak jsme „ti zlí“. To ho radši u nás nechá s tím, že je holt pro naše občany na úrovni nacistů a komunistů. Ne že by mu trocha takového osobního ponížení uškodila, minimálně jako pomník všem zabitým Kurdům je to myslím hezké, když už demonstrace s transparenty a svíčkami nebyly účinné.  

Kvasí to...

... ale my jedeme dál, močálem černým kolem bílých skal...

Nedá se totiž nic jiného dělat. Přestože dění v islámoklastních spolcích v současné době připomíná spíše žumpu nacpanou do tlakového hrnce. Dlužno říci přetékající žumpu v hrnci pěkně natlakovaném. Začínají se otevírat první skříně s kostlivci... a že jich do voleb ještě bude... v zákulisí o mnoha patrech to bublá a vře, řadoví členové i další lidé jsou sledováni a následně pomlouváni za jejich zády, dokonce prý došlo i k rošádě v Akční radě, byť onen způsob, kterým se tak mělo stát, nebyl ani zdaleka košer, zrovna tak jako byl slušně řečeno naprosto debilní důvod, který pro onu personální změnu byl vybrán ke zveřejnění...

... naproti tomu se do příslušných funkcí derou lidé sice naprosto neschopní a pologramotní, ovšem zároveň všeho schopní ve smyslu shora uvedeném. Jako by snad věřili naději, že je někdo do toho veřejného prostoru pustí, nebo že tam zdánlivým odstraněním sobě nepohodlných lidí naráz zaujmou tutéž pozici a funkci, jakou si tam už desítky let budují ony "nežádoucí osoby". Včetně sítě kontaktů, příznivců a spolupracovníků, kteří se hodí v různých situacích, nejen v přímém boji s islámem a kterou oni "nechtěnci" samozřejmě mají, ať se to někomu líbí nebo ne. Nebudu nikoho jmenovat, ale jestli si snad někdo myslí, že průměrný volič bude kdesi na kandidátce kroužkovat nějakou Aničku Vopršálkovou, o které neví vůbec nic a za kterou není vidět žádná hmatatelná práce ani v oblasti islámu, ani kdekoli jinde, popřípadě Jiříka Hrabálkovic, o kterém si snadno zjistí, že z něj zatím bylo víc škody než užitku... Tak určitě.

Některé momenty jsou ovšem opravdu komické. Třeba když předsedkyně jedné z divizí o SVÉM volebním superlídrovi prohlásí zcela veřejně, že je tak trochu magor (v originále "naivní a manipulovatelný"). Volte ho. 

Nebo když nejmenovaná členka divize o komsi sdělí, že je to jen "alkoholik, který se ani slušně obléct neumí", zcela pomíjejíc fakt, že to byl právě tento člověk, který ke spolupráci přivedl člověka s miliardami na kontě. Asi má pan miliardář zvláštní libůstky, bavit se s ošuntělými alkoholiky... Bohužel tehdy ještě onen ošuntělý pán, který ho na jednání přivedl, nevěděl, že ke spolupráci dojít z principu nemůže, neb už platila ona smlouva formálně zakazující islámoklastnímu spolku s kýmkoli dalším kooperovat. Což ovšem ani vědět nemohl a neměl, lhostejno, kolik piv si kde dal... sankce jsou sankce. Jedno pozitivum to ovšem mělo, a sice zvednuté mandle paní místopředsedkyně, která by i bez smlouvy sotva překonala svou zášť vůči dotyčnému finančníkovi, kterou si úspěšně pěstuje z dřívějších let. Inu, kdo chce kam... Smlouvy jsou pochopitelně důležitější než islám. Bez smluv bychom proti islámu nebojovali. 

A mluvíme-li o finančnících, je nutno připomenout i toho komika se včelou v erbu - považte, vzpomněl si, že ho ohrožuje jistá "asistentka", která prý tu příšernost zvanou "smlouva o spolupráci subjektu A a subjektu B" měla komusi poslat, aby ji zveřejnil, z čehož by prý měla mít prospěch její zaměstnavatelka, t.č. v nemilosti u vrchnosti islámoklastního spolku. Co k tomu dodat... snad jen, že ženě toho ovčelovaného ošklivce není co závidět. Přirození se nenatahuje dle počtu nul na kontě, a miliony neléčí zbabělost ani nezvedají IQ. Aneb svůj ke svému, když jsi amatér, klidně svých 60 mega vyhoď za to, aby se cca 11 tvých stejně amatérských a zbabělých koníků nedostalo ani do sněmovny. Však už i tobě samotnému lžou, že? Pomni, ó Napoleone, že ona asistentka je příliš líná na to, aby ti ve tvém pádu pomáhala, když vidí, že si na to s tvými věrnými vystačíte bohatě sami. Nechceš snad po ní, aby ji to ještě mrzelo, že ne? Za ty pomluvy... když už ne za tvou úžasnou politiku v letech předchozích...

Jsou tu ovšem i momenty méně radostné. Třeba když člověk přijede někam na venkov, kde působí místní divize, která pochopitelně není o vnitřním dění informována a je doslova nucena odsouhlasit kdejakou blbost, která jim je vrchností podstrčena. Přičemž členové té divize jsou obyčejní lidé s jedinou touhou, a sice udělat proti islámu co nejvíc a co nejdřív, pokud možno tak, aby to bylo vidět. Takže těmhle lidem stačilo vždy říct dvě slova a přijeli pokaždé sto kilometrů na demonstraci nebo jinou akci, kde bylo nutné být, i s vlajkami a transparenty vlastní výroby... stačilo říct a město bylo oblepeno jejich letáky, lidé šli a roznášeli... Aby taky ne, zrovna tam je muslimská komunita poměrně výrazná a nejde zrovna o žádné svatoušky. Takže ty lidi islám prostě zajímá a islamoklasmus jakbysmet. Neradno s nimi tedy vyje*ávat a zkoušet je nějak obelhat či s nimi manipulovat ve svůj vlastní prospěch.

Ono je dobré si i připomenout, proti čemu to stále stojíme. Že muslimská komunita u nás je stále oprsklejší, radikálnější a získává stále více - třeba když k nim zavítá americký protektor Schapiro, se kterým si šéf muslimů Alrawi vesele třepe rukou (od Žida se ovšem neumaže tak jako od ateisty nebo dokonce ateistky). 

Dále: hranice jsou stále děravější, i přes všechnu policejní kontrolu. Nemluvím teď o radikálech skrytých mezi pěšmo přes Balkán putujícími připrchlíky. Spíš o těch, kteří využívají běžné způsoby, jak se k nám více či méně natrvalo dostat. Bohatí muslimští obchodníci, vozící si sem své rodiny, včetně druhých a třetích manželek. Pro takové typy není pražádným problémem ulovit si u nás další manželku mezi zmatenými studentkami vysokých škol nebo opuštěnými paničkami, jejichž manžele chytla druhá míza. Děti narozené do takových svazků (lhostejno, zda je stvrdí úřad nebo ne) jsou dle českých zákonů automaticky považované za muslimy, protože islám má přednost před náboženskou příslušností matky. Dokonce i v případech, kdy je matka křesťanka - toto náboženství totiž v sobě nemá onu explicitní dědičnost, že by se někdo stal křesťanem samotným narozením, do církve je dítě uvedeno až křtem. Islám toto má, náboženská příslušnost se dědí po otci, lhostejno, jakého vyznání je matka. Ta nemá ani právo rozhodovat, co budou její děti vyznávat, pokud žije s muslimem - ten se obrátí na soud a matka může snadno o děti přijít zcela, s tím, že otci upřela náboženskou svobodu (totiž vyznávat a šířit islám) a dítěti v onom náboženství vyrůstat. 

Islám je u nás zkrátka justicí chráněný. A hej, EU nám sem teď vpustí radikální islamisty z Turecka bez víza, zatímco ministr zemědělství bude pro změnu křepčit radostí nad tím, že se na potravinářském festivalu Gulfood v Dubaji podařilo dohodnout další ekonomickou spolupráci s muslimskými zeměmi (coby náhradu za zrušený export do Ruska, ke kterému došlo na základě - voila - sankcí EU), což nám sem pochopitelně dovleče další bohaté muslimy a přispěje k další výrobě halal potravin na našem území. 

No a tak se čeká, kdo s tím kdy co jako ráčí konečně udělat... ale ouha, ono jaksi není KDO... protože i těch pár, které jsme k tomu údajně pověřili onou cancoidní smlouvou, místo toho zajímá, jak se bude jmenovat 17. listopad, kdy půjdou děti do školky a z čeho budou maturovat... Lidé nejen z divizí na to koukají, asi si říkají "no co, AŽ BUDE PO VOLBÁCH, bude to jiné, to NAŠI poslanci budou makat proti islámu..." hmmm, zřejmě marné lásky snaha, když to nedělají už teď, když na těch samých křeslech již jsou a dokonce při tom vykřikují, jakou podporu od lidí mají. Že by jim v tom bránil stud nebo vrozená skromnost, či snad skvrny na Slunci? Islám nepočká, až bude po volbách, ergo by dotyční a dotyčné ode dneška neměli být vpuštěni ani na toaletu bez hesla typu "islám tady nechci a dnes jsem pro to, aby tu nebyl, udělal tu a tu konkrétní věc v tomto konkrétním resortu". Nebo si můžeme holt přiznat, že činnost poslanců, se kterými za těžké prachy spolupracujeme a kvůli kterým nám mrznou zadky u metra při rozdávání novin a spalují se nám nosy u petičních stránků a při demonstracích, jsme v současné době s to ovlivnit právě tak málo jako činnost těch, se kterými nespolupracujeme a volit je nehodláme. Jenže ono to je všechno i o nás - většina z nás nedokázala dotlačit k hájení našich zájmů ani starosty našich obcí nebo ředitele škol, kam chodí naše děti... takže si možná myslíme, že na usmívající se poslance stačí zamávat vlaječkou s logem a zatleskat jim na demonstraci a pán nebo paní s radostí udělají, co nám na očích uvidí. Prostě proto, že to teď říkají.

Opravdu zajímavé, že pro jiné poslance a jiné kandidáty jsme takové aktivity nikdy dříve schopni či ochotni nebyli, ač byl princip stejný a věděli jsme, že po volbách nebude splněno to, co nám páni kandidáti slibovali, nebo to, čím nám vyhrožovali. Zavedené strany nemusejí řešit, kolik lidí se jim povede vytáhnout na demonstraci nebo rozdávání novin, aby někam pracně dostrkaly desítku svých členů. U nás má ta desítka členů slíbeno neuvěřitelných 60 milionů (připomínám, že jistý Okamura to zvládnul s 11 miliony), za sebou práci stovek lidí, kteří všichni pracují zdarma... a aktuální výsledek od srpna, kdy se spolupracovat začalo, popř. už od ledna, kdy se k nám jednotliví členové začali přidávat, je nula nula nic. Totiž pardon, jeden protiústavní zákon o zákazu halal porážek, ať nekleju. Lze předpokládat, že pár lidí nezastaví ani postih dle trestního zákoníku, až dotyčným pachatelům tohoto zvěrstva (ano, napsáním nekvalitního návrhu zákona se stali spolupachateli muslimských "řezníků") vyprší poslanecká imunita. 

Nechme toho pro dnešek. Jede se zkrátka dál. Tohle vše je třeba monitorovat a dávat do souvislostí. Věc je příliš vážná, a to, k čemu se dnes zdráhají politici nakonec pravděpodobně vyřeší otec či bratr některé zneužité konvertitky... ovšem bude to řešení pouze částečné.