Burkini nemuslimkám nescházejí

Zahlédla jsem kdesi při brouzdání internetem titulek, jak prý po zákazu veřejného nošení burkin ve Francii jejich prodej paradoxně stoupá, protože si je údajně kupují nemuslimky.

Inu jo. Francie. Tam je taky možná spousta věcí... takové evropské Japonsko, pokud jde o bizarnosti, co jde udělat rovně, to ohnou a nejlépe ještě dekorativně a postříkají Chanelem č.5 ...

Samozřejmě chápu, že v té Francii vůbec nejde o nějaké burkini, islám nebo nedejbóže ženskou identitu nebo feminismus. Čistě politické gesto trucu pár příslušnic jednoho z nejrozmazlenějších národů, co v Evropě máme. Kdyby to neohrožovalo celý zbytek Evropy (jako už dříve v minulosti), vcelku by mne tenhle jejich přístup "vydupeme si vše včetně vlastního sebezničení" i bavil.

Aby nebyla mýlka: do schématu "ženská v burkinách = teroristka" mne samozřejmě nedostanete. Ovšem snahu burkini dostat z veřejného prostoru ve Francii pochopitelně vítám. Těch důvodů proč je víc, nejsem si sice jistá, zda je francouzské úřady všechny vzaly v potaz, ale nakonec to ani není nutné.

Zaprvé: Francie není muslimská země, nemá tedy žádnou povinnost tolerovat muslimské rituální oděvy. Vše je na její dobré vůli. Mohl by mi někdo prozradit, co povolením burkin konkrétně získá?

Za druhé: burkini jsou typem muslimského ženského oděvu, určeným ke koupání. Tedy a) definují před nemuslimy muslimku, b) definují muslimku v rámci muslimské komunity (-> větší sociální kontrola, zda se chová konformně s komunitou), c) definují muslimku coby ženu. Všechny tři definice jsou přitom z mého pohledu naprosto příšerné ve svých důsledcích. Myslím, že Francie ty burkini omezuje hlavně z toho prvního důvodu - ono totiž takové ošátkované muslimky jsou snadným terčem pro ty z Francouzů, kteří už toho věčného omlouvání islámu a lezení mu do otvoru mají tak akorát dost. Tedy zákaz burkin primárně jako ochrana muslimek. Vysvětlujte to pipeně, pro kterou je její kus hadru důležitější než to, zda kvůli němu nedostane náhodou na budku, což už Francie evidentně nemá pod kontrolou a není se co divit...

Bod 2 b) je neméně důležitý. Ono totiž ne všechny muslimky si burkini na sebe rvou dobrovolně... což je jaksi upozaďováno těmi muslimkami, které to dělají a pak "hrdě" lezou do médií a křičí "ale to je moje identita, neberte mi ji!". Za sebe si říkám, že jestli k něčí identitě neodmyslitelně patří zahalení od vlasů po kotníky, může klidně chodit zavřená v rakvi nebo v sudu, ty jsou ještě neprůhlednější... ovšem zpátky k věci. Co s holkama, které si ten smradlavý hadr na sebe brát musejí, pokud nechtějí od chlapa výprask? Co s těmi, které nechtějí na pláži působit jak pěst na oko a poutat pozornost svých souvěrců, dohlížejících na to, zda se dáma chová jako "správná muslimka" nebo zda není nutné ji nějak "usměrnit"? To je pro mne mnohem závažnější než to, zda si nějaká dobrovolná závojnatka bude chvíli připadat "nahatá", protože jí propáníčka jsou vidět vlasy a pupík nebo ramena. A jsme zas u toho, že "umírněná" muslimská komunita strhává pozornost na sebe, aby zakopala problémy té ortodoxnější části pěkně pod koberec. Přemýšlet o tom, že to třeba dá příležitost některé muslimce ten šátek ODLOŽIT, nebýt všem na očích... případně OPUSTIT ISLÁM... to už je asi moc fuj myšlení. No, nejsem tu od toho, aby mé myšlenky měly vůni levandule.

No a bod c), určující speciální oblečení pro ženy. Feministky by měly řvát, když už si tedy vybojovaly právo nosit kalhoty STEJNĚ JAKO MUŽI, v tom případě ideologie, která ženě přímo přikazuje odlišovat se svým oděvem od muže, by jim teda sakra měla vadit. A ono ne.

Můžu to dát rovnou do kontrastu s tím, o čem chci mluvit dále. Totiž o tom, že se o ženách, které burkini nenosí (především o nemuslimkách), mluví jako o NEZAHALENÝCH, ODHALENÝCH, NAHÝCH, POLONAHÝCH... Cítíte to taky? Ten naprosto ohavný přístup, kdy islámské zahalení je normou, ba dokonce IDEÁLEM, zatímco ty ostatní jsou prostě jen... odhalené. Coury, na které cizí muži chlípně zírají. Ty, které ze svého těla udělaly věc, kterou nestoudně nabízejí mužům. Děvky provozující nemanželský sex. Zotročené ženy trápící se dietami a plavkovou módou, závistivě pozorující štíhlejší a nahoře obdařenější kolegyně. Jak je ten islám krásný, že ženu tohohle zbavil! Styď se, evropská nezahalená nemuslimská ženštino, a zahal si své jizvy a špeky. Dostaneš rakovinu kůže a umřeš. Tedy až poté, co ti chudák muž bude muset platit léčbu a starat se o tebe, místo aby ses ty starala o něj.

No nic. Dámy burkinářky si nevšimly, že nakráčely do Evropy, kde se plavky během století zmenšily neuvěřitelným způsobem, tedy kompletní zahalování při koupání tu kromě nich provozováno není. Tudíž že styl uvažování, jaký právě burkini přinášejí, tu není vlastní. Tady se prostě ženské CHTĚJÍ lidem kolem ukázat, bez ohledu na to, zda jejich postava je či není ideální a zda jim rakovina kůže hrozí nebo ne. CHTĚJÍ si pročítat v časopisech tipy na diety a radit se o tom s kamarádkami. Chtějí chodit cvičit, a "zhubnutí do plavek" se u nás bere jako osobní úspěch. No a naši muži zas NECHTĚJÍ koukat na pláž plnou stanů a kuželek. Což z nich automaticky nedělá kurevníky, kteří by každou ženu, které je od krku níž něco vidět, museli tahat do křoví. Pokud to tak mají muslimští muži, měly by si to závojnatky primárně řešit s nimi. Tady je dokonce dominantní kultura, kde si lidé zdobí a různě vylepšují své tělo, aby ho pak mohli dát na odiv - tetování, piercingy, dredy, silikonová prsa, liposukce, odstraňování jizev a pih, samoopalovací krémy, voděodolný make-up včetně tělového, náramky na kotníky a prstýnky na prsty na nohou s nalakovanými nehty... Jsme tu zvyklí na to koukat a svým způsobem to i vyhledávat, takže závojnatky ve stylu potápěčských úborů tu působí... zkrátka jako potápěči, které moře vyvrhlo na pláž. Muslimská závojnatka asi nepočítá s tím, že by za to, jak pro nás působí komicky, mohla být vysmívána. Každopádně tím žádné integrace nedosáhne, prostě proto, že nutí každého, aby na první pohled věděl, že je muslimka, a zabýval se tím.

Tahle vizuální agresivita islámu ve veřejném prostoru, projevovaná ponejvíce skrze ženy, mne skutečně štve. Dost bráním právo lidí na to nechtít se vůbec zabývat tím, že je někdo muslimkou a že se tudíž musí nějak oblékat a nějak chovat a vyžaduje nějaké chování k sobě... Muslimové si to komplikují sami. Nutí nemuslimy starat se o jejich oblékání, o to, co se jim smí dát k jídlu (jako by snad měli nějakou alergii na nemuslimské jídlo!)... dokonce nás nutí do absurdního uvažování typu "ale šátky na hlavách nemocných rakovinou taky tolerujete!" (asi je islám taky rakovina či jiná choroba) či "ale vy máte taky šátky u svých krojů" (kroj je speciální oděv vážící se k našim tradicím, kulturnímu a historickému dědictví, na které islámu doporučuju vůbec nesahat, vždycky to totiž dopadlo blbě a mohl by se opět stát další součástí oněch krojů v podobě nějaké výšivky, typu stuhy apod.), eventuálně "jeptišky se taky zahalují" (ano, dobrovolně, o nedobrovolně zahalených řádových sestrách jsem ještě neslyšela, navíc jde o roucho odkazující na jejich povolání, které je obvykle pro společnost nějak prospěšné, navíc zde je opět kulturní a historická tradice vztahující se k našim zemím... tedy opět nic, kam by islám měl přístup. O celibátu řeholnic nehovořím - muslimky souloží zahalení nezahalení, a mnohdy i nedobrovolně bez ohledu na zahalení.)

Tož tak. Pochybuju, že by se u nás trend burkin ujal a kdejaká Mařka zálibně listovala časopisy se závojnatkami a v kabinkách se soukala do zahalení a la neoprén. Nejspíš to zas zbyde na levičácké pseudofeministické pipky, které budou vřískat něco o své úžasné "identitě", která jejich zahalením nabývá závratných hodnot (čti staví je nad "nezahalené") a o tom, jak se modelky v bikinách "proměňují na věci" a "nutí ženy k anorexii". Že by šly holky ze Lhoty hrát plážový volejbal k rybníku ve sportovních hidžábech taky nehrozí. Dokud jim to nějaká levičácká svině nezačne vtloukat do hlav skrze školy a islám propagující turné. Což je náročné a při konzervativitě Čechů to ani tak nemá šanci na úspěch.

Islámoklastka na Prague Pride 2016

Loni mi jistý RM fotky z Pride zcizil a šířil je s vlastními homofobními komentáři.
Letos tedy bohužel s vodoznakem. 

No tak tedy jo. Nakonec jsem tu akci neplánovaně zažila víceméně celou, s výjimkou toho, že se mi pak na Letné nechtělo péct se až do večera, takže jsem kolem páté jela domů. Ovšem i tak se mi povedlo se hezky přismahnout, takže teď islámoklastku poznáte podle barvy. To je holt tak, když si někdo jde jen na Václavák zafotit kvůli zajímavým kostýmům, a nakonec se kvůli tomu, že někde uvidí známého, táhne s celým průvodem až nahoru a na Letné obíhá stánky...

Musím sem ale těch svých pár postřehů ze sobotní akce dát – jak to souvisí s islámem a jeho zdárným skoncováním, ukážu vzápětí.

Tak tedy: nešla jsem tam kvůli své orientaci. Ta je nikoli mou zásluhou hozená tam, kde ji má majorita. Jak jsem napsala, prvotní zájem byl pouze relaxační a kulturně-společenský, tzn. fotky ze začátku průvodu na Václaváku. Praha je jinak totiž na kulturní a společenské akce značně chudá, resp. ty, co tu jsou, mi organizačně ani svým zaměřením příliš nekonvenují (navoněná bída s olbřímím vstupným... inu, nejsem rodilý Pražák, aby mne bylo lze snadno dojmout). Takže jsem stála na spodku Václaváku, balancovala na obrubníku a jen tak si cvakala, pokud bylo co. Což je dosti sporná otázka – vzhledem k tomu, že jsem na stejném místě balancovala už loni, se mi zdá, že letos to bylo vizuálně o dost chudší. Jak ze strany alegorických vozů, masek, drag queens etc., tak i v rámci toho samotného davu LGBT a jejich podporovatelů. Jistě, většina z nich měla v rukou duhové vlajky, na tváři duhu, občas nějaké duhové triko nebo šatičky, eventuálně tričko „I love my boyfriend / girlfriend“ nošené stejnopohlavními dvojicemi... ale tím to většinou taky končilo. Výraznějšího líčení, extravagantních účesů nebo nějakých dalších tematických doplňků, paruk, kloboučků atd. bylo strašně pomálu. Byli to prostě normálně oblečení mladší i starší lidi, s batůžky a kabelkami, sem tam pes na vodítku, děcko v kočárku nebo v šátku... Takže když jsem pak stála pod schody vedoucími na Letnou, které už byly plné lidí a pochodující štrúdl se táhnul přes celé nábřeží až k Revoluční, měla jsem pocit, že už jsem každého z těch lidí ten den viděla aspoň čtyřikrát. Na focení to moc ideální tedy nebylo.

Jak jsem ale napsala, zahlédla jsem ještě před začátkem průvodu jednoho ze svých známých, taktéž fotografa. Ovšem ten tu práci bral vážněji, tudíž bleskově nacvakal svých pár snímků a zmizel mi zas v davu. Došlo mi, že jako vždy nejspíš bude chtít fotit průvod především v té přední části a pak vyběhne na schody a bude přicházející dav fotit shora, takže mi to nakonec nedalo a vydala jsem se za ním. Bez oběda, bez vody a s bundou nacpanou v kabelce, ale nešť... Aspoň jsem si pak mohla všímat cestou toho, co by mi jinak uniklo.

Nicméně ještě k tomu, co bylo spatřeno na Václaváku: konflikt pseudoaktivisty Cempera s odpůrcem LGBT u koně jsem neviděla. Z celebrit kolem mne produsal akorát Pavel Novotný. A ano, evangelický kněz Vymětal... moc oveček kolem sebe ovšem neměl. Víc mne spíš zaujal postarší muž, který solitérně postával kousek ode mne. Měl na hlavě plyšový klobouček ve tvaru košíku s ovocem a po chvíli začal z batohu dolovat vlajky: nejprve izraelskou, až jsem měla chuť jásat a pomýšlela na to, že dotyčného oslovím, a pak ovšem ukrajinskou. Takže chuť oslovovat mě zase přešla a já se šla dál věnovat zírání do davu. Muž v kostýmu Sněhurky mi ovšem ze záběru utekl. No a pak už se to celé dalo do pohybu a rozjelo... vozy americké ambasády s velvyslancem, vůz IBM, Amnesty International, skupinka Zelených, Pirátů, nechyběla Antifa (růžové šátky na ksichtě jsou vskutku originální) a dokonce ani vandalská „mládež“ ze Socialistické solidarity...

K těmhle politickým a politizujícím subjektům bych chtěla říct jedno: totiž že absolutně neočekávám, že by celý ten 40tisícový dav vyjadřoval se všemi (či vybranými) uskupeními názorovou shodu. Zvlášť pokud jde o cizince... ale i tak se pro mne homosexuál prostě nerovná automaticky „příznivec Zelených nebo antifašista“. Zvlášť tedy pokud jde o cizince... Portugalci nebo Švédové se nám tu zrovna tak starají o nějakou „socialistickou solidaritu“ nebo louskají politické programy a prohlášení neziskovek. Ti lidé tam byli především kvůli sobě. A bylo tam i dost mládeže, která ještě nemá volební právo. Vidět to bylo i pak v průvodu: když třeba vůdkyně nějaké té zpolitizované skupinky začala skandovat do megafonu věci typu „stejná láska, stejná práva“, většinou se k ní připojilo skutečně jen pár nadšenců a nejbližší okolí spíš jen volalo „uííííí“ atd. a zbytek pochodoval bez nějakého dalšího zapojování se do těchto projevů.

Berte tedy nebo nechte být, stejně jako jsem to musela udělat já sama. Prostě jsem nějak zvládla jít podél průvodu, ve kterém se občas nějaký pár držel za ruce a sem tam měl nějaký kluk podpatky. Za sebe mohu říct, že větší erotické dusno ovšem bývá na kterékoli akci určené pro heterosexuály, kde se Pepík vrhá na Mařenku před zraky půlky města a strká jí jazyk do jednoho otvoru a končetiny zase jinam. Tady jsem neviděla, že by se někdo na někoho tímto způsobem vrhal. Prostě dav lidí, kteří jsou rádi, že tam jsou spolu, pokud šlo o páry nebo skupinky přátel apod. Na Letné se k tomu přidala ještě muzika, stánky s jídlem a pivem a mj. i třeba stánek, kde probíhalo vyšetření na HIV. Což mne osobně dost potěšilo, byť mi je jasné, že aby se tam vystřídali všichni zúčastnění, musely by tam těch stánků být desítky. Ale už samotný ten zájem těch lidí si tam tu frontu ve vedru vystát... protože vědí, že z nich jejich orientace dělá rizikovou skupinu, možná si i pár z nich už zažilo, jaké to je, když jim umírá nejbližší člověk... Prostě takový důkaz pokory před možným a víceméně nevyhnutelným. Kolik heterosexuálů asi tyhle testy podstoupilo taky? Já ještě ne.

Co mne ovšem zaujalo ještě víc byla poměrně značně velká přítomnost muslimů coby pozorovatelů toho průvodu. Chápejte, turisti, nikoli místní známé ksichty, které se zvládnou bratříčkovat s některými katolíky, ale s homosexuály to ještě tak dobře nejde. Takového muslimského turistu či spíše turistku, zahalenou od temene po kotníky, totiž poznáte na první pohled, a byť by to zahalení bylo sebebarevnější, proti tomu barevnému průvodu to byl kontrast prostě až absurdní a komický. Už jsem dokonce zahlédla čísi naprosto ikonickou fotku, která to ilustruje skutečně dokonale:

Vy na výběr na rozdíl od těch muslimek máte... 

Uznejte sami, pohled těch muslimek má něco do sebe. Taková všeobjímající láska a ochota ke sbratření, tolerance...

No nic. Připomeňme si raději, že islámská norma (tedy ideální stav, kterého by mělo být dosaženo) s non-heterosexuálními lidmi vůbec nepočítá. Ne zrovna malá část muslimů by tak ten 40tisícový dav bavících se lidí zcela vymazala z povrchu zemského, a to ještě nikoli humánním způsobem. Jiná je „jen“ zavírá do vězení či pokutuje za projevy non-heterosexuálního chování. S tím například nemá problém vrchní česká konvertitka a současná PR tvář muslimské komunity u nás Romana Červenková. (A nebo holt nechce dosáhnout toho „ideálního stavu“, čili ten islám chce flákat a přijde do pekla sama...) No a zbytek muslimů holt s heterosexualitou „nemá problém“... v tom smyslu, že non-heterosexuální jedince k heterosexuálnímu jednání a sňatkům donutí, ať se jim to líbí nebo ne. Na komunitní život, tedy setkávání se sobě podobnými a hledání partnerů mezi nimi, mohou muslimští LGBT rovnou zapomenout. Ostatně právě proto byl takovou hvězdou letošního Prague Pride právě vnuk herce egyptského původu Omara Sharifa Omar. Jen ti, kteří ho přivezli, poněkud falešně uváděli, že jde o „prvního veřejně vyoutovaného ARABSKÉHO herce“. To, že je Omar Sharif nejmladší Arab totiž na jeho přihlášení se k homosexualitě nemělo takový dopad jako to, že tak učinil v Egyptě, tedy zemi plné islámu v krystalicky čisté podobě (vzpomeňme jen na Káhirskou deklaraci, která se snažila zkombinovat západní pojetí lidských práv s islámem...). Tak tedy Omar Sharif prchající kvůli přihlášení se k homosexualitě z muslimského Egypta coby vizitka letošního Pride. Mám ten dojem, že tohle ti pořadatelé moc nevychytali. I když je samozřejmě dobře, že řečenému Omarovi nebyla nikde useknuta hlava, nebyl pokutován ani strčen do chládku ani mu nevybrali ženu-zahalenu a že může přijet třeba i sem k nám... 

Opravdu o tom uvažuju tak, že jestliže my máme v populaci nějakých těch 4-7 % non-heterosexuálních jedinců, tak v muslimské populaci a komunitách to bude podobné, čili jsou takto týrány miliony lidí. Není to žádná sranda, ať si člověk o homosexuálech myslí z našeho pohledu cokoliv, pořád ty lidi bereme jako lidi a obvykle jim ani nevnucujeme partnery dle našeho vlastního vkusu, ale necháme jim v tom oproti islámu dost značnou svobodu. Příšerné je na tom to, že tu máme X organizací zaštiťujících se ještě zvlášť „právy žen“, ale práva non-heterosexuálních žen (tedy lesbiček, bisexuálek a transgender či transsexuálů) v islámu jim jsou evidentně naprosto ukradená. Od těch se tedy muslimské non-heterosexuálky pomoci nedočkají. Jen ať si pod tím hidžábem ten ve skutečnosti chlap klidně trpí, a že má Aiša raději Fatimu než svého Karíma taky řešit nebudeme. „Islámský feminismus“ pro nás znamená možnost, že si ty HETEROSEXUÁLNÍ muslimky svůj šátek na hlavě nechají, a hlavně proboha nezapomenout přemýšlet nad tím, jestli má Západ vůbec nějaké právo islámu do ženských práv kecat...

Tolik tedy mé postřehy z letošního Prague Pride. Konstatuji tedy zvýšenou míru „normálnosti“ mezi LGBT a ždibec toho politického parazitismu – ono to skutečně je tak, že se na existenci lidí s jinou sexuální orientací nebo pohlavní identitou X subjektů snaží přiživit, eventuálně samotné LGBT manipuluje, slibuje jim jakési pofidérní „bezpečí“ či práva, která jim tak jako tak nikdo nebere (zvlášť v porovnání s islámem)... Mimochodem, aspoň jedna skupina lidí je před konverzí k islámu ochráněna, totiž právě LGBT. Pusťte si taky lesbičku do ženské části mešity a homosexuála do mužské... o bisexuálech nemluvím, ti by asi museli zůstat před dveřmi tak jako tak... no a chlap, který touží stát se muslimskou ženou... z téhle představy by se asi i ctihodný pan Sáňka orosil víc než z té, že nějaký ze svěřenců touží po jeho zadku. I když co, ovlivnit to samozřejmě nemůže tak jako tak.  

P.S.: záměrně sem nedávám svůj postoj k případným adopcím dětí homosexuálními páry. Ten se ani po Pride nezměnil a zůstává spíše negativní. 

Hovory H II. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(2. část rozhovoru, který neproběhl)
______________________________________

Co jste v souvislosti s islámem prožila vy? Máte nějakou reálnou zkušenost, která formuje váš postoj?

Nevím, jak „reálná“ by musela být má zkušenost, abyste se ji nesnažil bagatelizovat a zesměšnit (a na základě toho mne úplně společensky a později rovnou fyzicky zlikvidovat), ale budiž, tu je má odpověď:

S islámem jsem se v reálu setkávala už v dětství, aniž bych to ovšem příliš tušila. Jak jsem už zmínila, narodila jsem se s několika fyzickými handicapy, kvůli kterým jsem musela jezdit na lékařské kontroly a zákroky do fakultní nemocnice v nejmenovaném městě. Na této lékařské fakultě „samozřejmě“ studují i muslimové. Tedy si pamatuji, jak jsme jednou s maminkou opět čekaly na jedno takové vyšetření (nepříjemná a stresující věc sama o sobě, ani vás nemusí nic bolet) a po vstupu do ordinace nás místo známé tváře uvítal opálenější a špatně česky hovořící lékař či medik, Arab... Nebylo to vůbec tak obohacující, jak by dle tvrzení těch, kteří ho sem pustili, mělo být, byť to vyšetření nejspíš bylo provedeno správně. Malé děcko ani jeho mámu to ovšem příliš uklidnit nemusí, prostě by tam ráda viděla doktora nebo doktorku, se kterou se snáz domluví, kteří jim budou podobní atd. Lékař má být pro člověka čitelným na první pohled. Nemocnice není prostředím, kde by měl někdo řešit kulturní či jiné odlišnosti personálu, nelze tyhle věci přenášet na pacienty, naopak – nemocnice je služba jim. Navíc šlo o řešení problémů s urogenitálním systémem... což se mi zpětně hnusí, když si uvědomím, že mohlo jít v případu onoho lékaře o uctívače člověka s pedofilním sexuálním chováním. Na jiných odděleních téže nemocnice se to pak ještě opakovalo – poloslepé dítě je nuceno zírat do přístroje, kolem něj tlupa mediků opět včetně muslimů... Neřešíte v tu chvíli nějakého Alláha nebo Proroka nebo to, zda je islám dobrý nebo špatný. Jen tam chcete svoje lidi, když už tam musíte vůbec být.

Další setkání s islámem u mne proběhlo až na střední škole. Několik našich učitelek se provdalo za muslimy a změnilo si příjmení na arabské. Zahalování se nekonalo naštěstí ani u jedné z nich, ono jsme taky byli soukromá škola a těžko říct, jestli by to majitelé oněm muslimským manželům tolerovali. Dcera jedné z takových učitelek byla mou spolužačkou, ovšem místo muslimky spíš z ní byla vyznavačka stylu goth nebo něčeho takového, co sice není můj šálek čaje, ale problémy jsem s tím nikdy neměla. Na domácí poměry jsem se jí nikdy neptala. A opět – žádná náplň islámu se nikdy neřešila, tedy dokud nedošlo k útokům 11. září 2001. Byli jsme tehdy právě v prvním ročníku, teprve jsme se rozkoukávali. Samotná budova naší školy byla rozestavěná, nebyly zasklené chodby. Ředitel naší školy si nás všechny svolal, postavil se během toho deště doprostřed těch sutin s velkým obrazem WTC a suše nám oznámil, že „tohle už není“. Neříkal nic o islámu. Mysleli jsme si tenkrát, mladí a blbí (bylo nám 15 nebo 16), že USA vymaže Afghánistán z mapy. Nějak to nedopadlo dle očekávání... ale není mi příjemně při představě, že zatímco my jsme tam na té chodbě stáli, jinde na světě muslimové oslavovali. Paradoxně jsem den předtím byla v kině na filmu Pearl Harbor... Jinak taková perlička: toho ověřovatele překladu pro irácké uprchlíky v Jihlavě od vidění znám právě ze školy, kde učil arabštinu několik (skutečně jen pár, zájem o to nebyl) mých spolužáků. Tehdy to ovšem ještě nebyl hadží Adam, ale Abdul, který pobíhal po chodbách zmatený, jak kdyby mu uletěly včely. Lze se dnes od exmuslimů dozvědět, jak ten vývoj u něj probíhal a jaká je jeho pozice v tamní i celostátní muslimské komunitě. Jsem opravdu poctěna a obohacena.

Uběhlo pár let, se spolužáky jsem tehdy hojně navštěvovala místní čajovny. Občas se přihodilo to, že si tam některá kamarádka nebo známá přivedla svého muslimského „přítele“ - právě z řad studentů oné lékařské fakulty. Nebyly to ani v jednom případě kvalitní a šťastné vztahy, pamatuju si, jak se ty holky trápily a pořád mezi sebou něco řešily, že Mahmúd po nich chce to a tamto a Ahmed taky není tak úžasný, jak se zdál... Nepitvala jsem to a nezapojovala jsem se do toho, takže netuším, o co šlo – nevím, jestli je nenutili ke konverzi, k zahalování nebo jiným formám islámské „poslušnosti“, jestli tam nebylo nějaké fyzické násilí... Ani jsem neřešila, proč si holky našly zrovna muslimy a ne české partnery, o které neměly nouzi... byli jsme tehdy všichni mladí, hodně otevření novým zemím a zážitkům, navíc na škole zaměřené na cizí jazyky. Jistě, nic neříká, že kdyby si našly české partnery, že by šlo automaticky o kvalitní a trvalý vztah. Jen říkám, že islám se ve vztazích tehdy projevil právě takto a je to tedy má další reálná zkušenost s ním.

Čas trhnul oponou, na vysoké jsem na muslimy občas narážela na kolejních chodbách. Příjemné to nebylo, ale k ničemu nikdy nedošlo. Až při odchodu ze školy jsem si kdesi na diskusním fóru přečetla, že tam měla probíhat určitá forma sexuálního obtěžování, kdy muslimští studenti obtěžovali zadané české studentky, jejich partneři je bránili a docházelo i k fyzickým potyčkám, které se vedení školy snažilo zametat pod koberec a trestat právě ty partnery oněch dívek. Je pro mne přijatelnější takovým informacím věřit, než dopustit to, aby oběť musela žít s pocitem, že se to vlastně nestalo, protože tomu nevěří vůbec nikdo, a že si za to vlastně může sama. Nebo že ona je ve skutečnosti tím pachatelem.

Další vysoká už mne k obsahové podstatě islámu přivedla mnohem blíže. Bohužel v blbém směru, ač jsem to tehdy nevěděla. Jako volitelné předměty jsem si zapsala věci typu teorie migrace, teorie globalizace, etnicita a etnické skupiny. Vše to učil jeden člověk a takovým způsobem, že se téměř nedalo jedno od druhého odlišit (ono toho obsahu tedy vůbec moc nebylo). Nicméně tehdy jsem mu odevzdala dvě seminárky související s islámem. V jedné jsem rozebírala orientalismus v románu Quo vadis? Henryka Sienkiewicze – takové to, jak Západ reprezentovaný Británií 19. století tehdy nahlížel na blízkovýchodní (islámské) a africké země, tam jsem pochopitelně kritizovala, jak si mohl dovolit připadat si tak nadřazeně vůči nim... No a v druhé práci jsem obhajovala zahalování muslimských žen – v podstatě jsem jen tlumočila dva zdroje, které jsem měla k dispozici, oba silně promuslimské, myslím, že dokonce z pera konvertitky. Příčetný učitel by mi to hodil na hlavu. Tenhle byl nadšen, jak dobře se mu to četlo a jak hezky se mu se mnou u kolokvia povídalo. Bylo to krátce poté, co Francie zakázala nošení burek na veřejnosti. Ovšem byla to zároveň doba, kdy stejný učitel pozval na veřejnou přednášku o islámu jak muslimské studenty tamní lékařské fakulty, tak exmuslima Lukáše Lhoťana... Dnes naprosto nerealizovatelné, zvlášť na akademické půdě jako tenkrát, tehdy jsme to měli dokonce povinně, aby další pozvaní „odborníci“ viděli „úspěšnou akci“. Takže vlajky EU vlály, Klaus se z obrazu usmíval, libyjští medici skřípali zuby kvůli zablokovaným bankovním účtům a zaklínali se Alláhem v každé druhé větě a vše hravě přebil hulákající Lhoťan. Mám hovořit o tom, že onen učitel je někdejším šéfem azylových zařízení pro migranty a autorem dlouhodobého sociologického šetření uvnitř české muslimské komunity, dělaného na zakázku pro ministerstvo vnitra, přičemž výsledky toho výzkumu pro muslimskou komunitu nevyznívají dvakrát pozitivně? Což je dnes onomu učiteli jedno, jeho živí jen to, že ten výzkum dělá, kdyby z toho měl něco vyvozovat, ohrozil by sám sebe a svou práci, což neudělá.

Co bylo dál u mne v souvislosti s islámem? Bydlela jsem po příchodu do Prahy nedaleko od mešity. Nic příjemného, ovšem muslimové tam chodili jinudy, takže kontakt nastat nemusel. No a pak jsem se asi za dva roky dostala do kontaktu s iniciativou Islám v ČR nechceme, chvíli je různě intenzivně pošťuchovala a hádala se s nimi na facebooku, až se najednou konala demonstrace „za práva Palestiny“, před kterou IVČRN varovalo a vyjádřilo vůči ní odpor, a já se tam šla podívat coby protistrana s tajnou nadějí, že třeba někoho z lidí kolem IVČRN poznám osobně. Nestalo se, ovšem na Palestince mám od té doby poměrně jasný názor, stejně jako na jejich podporovatele. Tahle demonstrace navíc proběhla asi půl roku poté, co se u nás odpálil palestinský velvyslanec nešikovnou manipulací s trezorem. Tedy mne nic nenutilo stavět se na stranu Palestiny, a po tom, co jsem viděla, už to ani v budoucnu neudělám. Bylo to v roce 2014, v létě, kdy v Německu muslimové házely šutry a zápalné láhve na synagogy... tenkrát jsem to brala, jako že Německo je od nás „hodně vzdálené“ a tohle se u nás prostě nestane. O rok později jsem ovšem viděla z téhle akce video, na kterém minimálně jeden z demonstrantů kámen v ruce měl... jeho identita mi je taky známa. Naštěstí ho na tu izraelskou ambasádu, kde se to odbývalo, nehodil, stálo nás tam tehdy asi 10 a spousta policistů včetně izraelské ochranky, dělily nás projíždějící tramvaje, zatímco se demonstranti váleli na psy počůraném trávníku (hráli si na „palestinské oběti izraelského teroru“) a řvali o zničení Izraele a ukončení izraelské okupace... Zírali jsme, byla to akce, ze které šel strach, žádná z pozdějších demonstrací, kterých jsem se zúčastnila, takhle ostrá nebyla. Nestalo se tedy reálně nic, jen se islám projevil směrem k židům. Uprostřed Prahy. Nikomu to nestálo za pozornost.

Mám ještě další zkušenosti s islámem z jiných let. Třeba tu konvertitku, která zacláněla na jedněch mikulášských slavnostech na Staromáku se svými dětmi, bylo jí úplně jedno, jak se tam její děti chovají, připadala si tam strašně důležitá a snažila se je procpat co nejvíc dopředu, aby zachytily cukroví, které bylo pak rozhazováno z pódia k dětem v davu. Asi si takto nepředstavuju participaci na naší kultuře nebo dokonce integraci, spíš bych to viděla jako určitou formu žebrání, přece jen ten Mikuláš nemá s islámem nic společného. Jinak jsem tedy muslimy potkávala na různých loňských i letošních akcích, demonstracích, přednáškách a besedách souvisejících s útoky jejich souvěrců na nevěřící... zažila jsem, když Muneeb Alrawi lhal a byl z toho usvědčen na debatě Je suis Charlie, stejný Alrawi mi před letošní debatou Máme se bát islámu? před sněmovnou třepal rukou a zval mne do mešity (asi to po skončení té debaty už neplatí a já na tom ani netrvám), konvertitky i další muslimky potkávám běžně na ulici i v dopravních prostředcích a nákupních centrech, hlavní muslimské centrum, totiž Opletalku, taky ještě najdu a jsem ráda, že když jsem jí jednou procházela, bylo to v doprovodu policie... vím, kterým místům se vyhnout, když nechci konzumovat po islámském způsobu utýraná zvířata...

Kdyby se islám chtěl v mém životě nějak pozitivně projevit a aspoň zkusit to negativní vyvážit, mohl tak již dávno učinit. Já to vyhledávat nebudu, protože tenhle výčet, to jsou jen náhodné události. Nechť náhoda zasáhne třeba i v těch pozitivních případech. Třeba se konečně dočkám.

Hovory H I. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

Bylo nebylo. Jistý Lukáš Houdek z vládního mediálního projektu Hate Free Culture pojal úchvatný, byť poněkud neoriginální nápad. V rámci třídního „boje proti nenávisti“ se rozhodl „zpovídat islámofoby“. Nechť dotyční sami vyjeví, jak se identifikují, odkud čerpají informace, jaké strany volí... My, Houdek, z toho sice nemůžeme vyvozovat vůbec nic, protože to by byla kolektivní vina, generalizace atd. jaxviň, ale chceme to mít o vás aspoň zaznamenané, když jsme ten vládní projekt zaměřený na monitoring závadně smýšlejících osob.

Zkraťme to. Pan Houdek sice NENÍ novinář, takže podle toho jím pokládané otázky vypadají (neopomene například respondenta seznámit se svým názorem nebo ho různě poučovat), a islámoKLASTKA sice NENÍ islámoFOBKA... Nicméně mi to nedalo. Vytáhla jsem si jen tak ze zvědavosti několik zásadních otázek z posledního „rozhovoru s islámofobkou“, který jsem četla, a začala odpovídat. Čistě jen abych věděla, jak bych své odpovědi a stanoviska formulovala já.

Bohužel, tím, jak nemám IQ 20 a nehodlám panu Houdkovi na jeho špinavou hru přistoupit, se to celé nakonec protáhlo... aktuálně mi počitadlo ukazuje cca 16 stránek. Takže sem ty Hovory Há musím dávat po částech. Příjemnou zábavu přeju a doufám, že někdo už bude mít třeba lepší představu, jak si islámoklastka stojí.

P.S.: v případě, že by měl dotyčný Houdek skutečný zájem o rozhovor s nějakými jinými otázkami, může přes kontakt poslat svůj návrh honoráře. Já se za jistou zištnost směrem k vládě a jejím nápadům a „projektům“ nestydím...

_________________________________________

Jak byste sama sebe identifikovala?

Člověk. Dospělá žena, Češka. Absolventka jednoho bakalářského humanitního oboru a někdejší studentka dvou dalších. Pocházející z vesnice o 500 obyvatelích, ovšem díky studiu se zkušenostmi z maloměsta v Čechách, velkoměsta na Moravě, dvou velkoměst v Čechách a nakonec i žijící už po několik let v metropoli. Člověk, který se narodil a vyrostl s fyzickým handicapem a byl inkludován v běžném školství, ač se tomu tehdy tak neříkalo. Člověk, který vyrostl v úplné rodině, skládající se z otce, matky a staršího bratra, přičemž v jednom domě s námi bydleli ještě prarodiče z otcovy strany a v domě vedle otcova sestra se svou rodinou a jsme rovněž ve velmi blízkém kontaktu i s prarodiči z matčiny strany a rodinou její sestry a podle možností i s dalšími vzdálenějšími příbuznými. Člověk, který má poměrně silný vztah k místům, kde se narodil a žil a žije. Člověk, který byl navzdory handicapům odmala zapojován do péče o menší hospodářství včetně zvířectva a který tak vyrostl s vědomím, že jeho rodina dokáže být za cenu této péče aspoň částečně potravinově soběstačná.  

Jaké politické strany jsou vám blízké?

Pravicové. Tedy ty, které tu zatím nemáme. Není mi tedy zatím dopřán ten luxus mít vlastního politického reprezentanta v podobě celé jedné strany. Volba jednotlivců v zavedených stranách s sebou bohužel pokaždé nese riziko, že to, pro co by je člověk volil, nakonec kvůli dalším členům téže strany nebo zásahům zvenčí nebude vůbec realizováno.  

Co je podle vás největším aktuálním problémem, s jakým se jako česká společnost potýkáme?

Je jich víc, vzájemně se kombinují, posilují a násobí. V první řadě je to dědictví minulého režimu. Po čtyřicet let se část společnosti musela ve všem ohýbat, zatímco druhá část byli ti, kvůli nimž se to vše dělo a kteří z toho měli prospěch. Tyhle lidi tu máme a řekla bych, že psychika ani jedněch nemůže po tom všem být tak úplně v pořádku. Tím spíše, že ti utlačovatelé tu po roce '89 zůstali a fungují tu v podstatě úplně stejně jako dříve, dokonce ke stejným metodám vedou své potomky, kteří už to po nich dokonce začínají přebírat, mocně podporováni zahraničím, které pochopitelně v takovémto oslabení hledá (a snadno nachází) příležitosti k naplnění vlastních cílů a zájmů. Takže ten stres určité části obyvatel pokračuje úplně stejně, jako kdyby žádný rok '89 nebyl.  

Nejsme svobodní, pořád se nás někdo snaží začlenit do nějakých snadno deformovatelných a manipulovatelných nadnárodních struktur a tvrdí nám, že bez nich nemůžeme existovat, že jejich pozitiva vyváží ta negativa a hlavně – že za takovou příležitost máme být stále vděční. Vnucuje se nám, jak jsme oproti druhým ti „zaostalí“ či dokonce „méněcenní“, stále se prý máme za cosi stydět. Nejlépe i za to, s čím jen málokdo z nás měl co do činění. V takovémto stavu je pak už jedno, jaká fyzická a reálná hrozba přijde k nám zvenčí a odkud. Jsou věci, které ještě zvládneme, například v likvidaci následků živelných katastrof a následné vzájemné pomoci jsme velmi dobří. Ale jak kolem nás neplave ten barák našeho souseda, máme občas problém si uvědomit, že se něco zlého vůbec děje. Máme tendenci to popírat a odmítat, asi tak, jako Američani popírali existenci koncentráků v době, kdy je mohli snadno zničit.  

No a dalším důsledkem je nedůvěra ve vlastní politickou reprezentaci, která je pro takové situace klíčová. Necháváme politiky žvanit a nic nedělat a víme to o sobě. Neumíme si svou politickou moc vynutit, nejsme zatím ochotni se sami na politické moci a správě věcí veřejných podílet, ať už jde o volby, nebo o kandidaturu nás samotných. Kdo z nás chodí pravidelně na zasedání zastupitelstva své obce? Kolik lidí chodí pravidelně k volbám? Kdo zná jméno svého politického zástupce – starosty, hejtmana, poslance, senátora? Kdo někdy těmto lidem napsal a řešil s nimi nějaký svůj požadavek či problém? Jsme tím vším unavení, rezignovali jsme mnohdy na sebe sama, kdo má nějaký potenciál, mnohdy utíká jak zajíc jinam, čímž nás uvrhává do ještě větší stagnace či dokonce úpadku. Teď jsme ovšem v situaci, kdy bychom to už dále nemuseli vůbec přežít. Jsme ve válečném stavu s něčím, co se nebojím nazvat anticivilizací. Můžeme se jí buď podřídit a padnout, nebo se vzpamatujeme, možná dočasně omezíme sebe sama (tak jako se za války museli naši předkové v mnohém omezit), začneme být konečně zodpovědní vůči sobě a aktivní a vydáme ze sebe to nejlepší, co bychom jinak třeba v klidovém a mírovém stavu nevydali.

Když jeden sluníčkový obrázek hovoří za vše...

Ach jo. Jako bych nepsala tisíce komentářů o tom, jak sluníčka myslí... Oni jsou s to to takovýmito cintáty ještě potvrdit. Ale aspoň má člověk jistotu, že jim nic nedluží a že nemusí chtít být za každou cenu jako oni... konec konců, nikde není psáno, že následujících několik desetiletí musíme přežít opravdu všichni. Nechybí-li mi "Prcie", pravděpodobně nebudu postrádat ani násobky takových "Prcií". A že bych se jejich útokům nedokázala ubránit? Pche. 

A ano, ach, pravděpodobně jsem nacionalistka. Moje hrdost na to, co u nás máme funkčního a kvalitního a jedinečného, stejně jako na ty, kteří to přímo či nepřímo vytvořili, totiž dosahuje občas skutečně enormních rozměrů... bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Jsem hrdá na to, že mohu být potomkem takových lidí, kteří obětovali svou energii, čas, peníze, zdraví a mnohdy i život za to, aby tu bylo to, co teď máme. Rozhodně ty kvalitní věci u nás neberu jako samozřejmost, tím méně jako "nárokové". A ano, právě proto se o ně odmítám dělit za každou cenu s každým, na koho se mi právě ukáže, že je pro to vhodným. Možná právě v tom je i skryto ono "vy jste nedokázali nic" - hodlám totiž dokázat minimálně to, aby to, co je tu vytvořené, přetrvalo pro další generace. Tak jako to dělali ti před námi - holt je to dnes tak, že oni bojovali s nacismem a komunismem a my budeme se sluníčky a migranty všemožného a nemožného původu. Co se dá dělat, ani naši předkové si to nevybrali dobrovolně. Nicméně to ustáli a nám nezbývá taky nic jiného. Selhání je nepřípustné. 

Dá se něco napsat k tomu "nenávidět lidi, které jste nikdy nepotkali"? Inu, v první řadě je to nelogický manipulativní blábol, velmi průhledně nutící lidi k sebenenávisti a následně jakémusi "placení odpustků". Jaksi totiž nelze potkat všechny lidi, které dle sluncat máme povinně milovat... včetně sluncat samotných. Ale dobrý. Doteď jsem s tím zvládla fungovat vcelku dobře, nemyslím, že bych cítila nenávist k obyvatelům Plzně jen proto, že jsem nikdy nebyla v Plzni... holt logika sluncat je někdy těžko uvěřitelná, natož aby byla realizovatelná v praxi. 

Budu-li dál přemýšlet, zda cítím "nenávist k nějakým lidem", notabene na základě toho, že jsem jaksi "naopak" na něco velice hrdá... Eeeee, asi ty moje emoce taky takhle nefungují. Co primárně vadí, je určitý SYSTÉM... myšlení, jednání, vztahů k druhým i sám k sobě. Jednotlivci i skupiny jsou jen jeho nositelé a šiřitelé. Nevidím důvod, proč bych měla podporovat neživotaschopné a zhoubné systémy a ideologie. Tudíž se ode mne podpory nedočkají ani jejich nositelé - opět bez ohledu na jejich kvílení a hysterické a agresivní vydírání. Naopak podpořím to, co považuji za přínosné a potřebné. Na rozdíl od sluníček tu nejsem od toho, abych nějak přímo vychovávala dospělé. Jinými slovy: rozhodneš-li se začlenit se do nějakého neživotaschopného, zhoubného a škodlivého proudu, systému či ideologie, jsi rovněž sám plně zodpovědný za svůj další osud. Nehodlám ten svůj spojit s tvým a nést následky tvých omylů. 

Bohužel je zatím náš systém k takovým neživotaschopným proudům velice benevolentní, což následně láká další neživotaschopné. Ono to ovšem vážně musí být hrozný život, když je člověku -náct nebo 20+ a ví, že jediné místo, kde se může nějak realizovat, jediný kariérní postup, který ho čeká, je v nějaké neziskovce, se stovkami podobně postižených a perspektivních, kteří nejsou spolupracovníky, ale v první řadě konkurenty na stejnou židli... neprodukovat vůbec nic, jen si do CV moct napsat, že jste v tom a tom roce byli tam a tam (opět se stejně postiženými neproduktivními konkurenty)... Dá se pak chápat, že tihle lidé na sebe opravdu hrdí nejsou. A že jim vadí každý, kdo ten život žije jinak. Byť by to byla "blbá" prodavačka v supermarketu, která domů může odejít aspoň s pocitem, že ten den obsloužila X zákazníků, kteří díky její práci mají oběd nebo večeři a ona sama si za ni zaslouží svou mzdu. Nebo automechanik, instalatér, pošťačka, baba za přepážkou v bance... Cítíte ten rozpor? Vědět, že budu X let studovat, přičemž nebudu ani zdaleka během studia finančně soběstačný (a navíc se mi doba studia nebude počítat na důchod), že bych měl po vystudování být s tím titulem braný jako nějaká "elita"... jenže ti instalatéři, prodavačky a uklízečky budou stále bráni jako ti "důležitější", protože bez nich to prostě nejde bez ohledu na to, jak moc jsou gramotní nebo ne... a hlavně to o sobě VĚDÍ... 

Psala jsem už dřív o dalším pozadí toho všeho. O tom, jak tenhle potěr pochází z rozpadlých rodin, případně z rodin někdejších soudruhů (ani v jednom případě nelze hovořit o nějaké "hrdosti" nebo sounáležitosti s lidmi kolem). Akademiky středního věku, kteří tomu potěru dělají školitele, můžeme do toho proudu neživotaschopných taky zahrnout, sami jsou takovými zombie závislými na existenci svých neperspektivních a nic neprodukujících oborů (a taky to o sobě vědí, ba co více, vědí, jaké to je žít s tímhle vědomím cca 30 let). 

Kolegyně mě teď navedla na ještě další skupinu sluncat. Takové ty dle ní "užitečné idioty", kteří stojí mimo systém oněch neziskovek a štědře dotovaného akademického prostředí a pouze sluníčkově přikyvují. Co za nimi stojí, když ne ekonomické motivy? Podle mě strach a nezodpovědnost, nesebevědomí stejně jako u prvního druhu sluncat. Oni jsou ochotni všechny ty "sociology, kulturní antropology, absolventy humanitních, blízkovýchodních a afrických studií atd." skutečně uznávat jako elity a dát jim tak jednak pocit legitimity a "potřebnosti", jednak jim svěřit část moci a tudíž i zodpovědnosti za sebe sama. Dle nich ten "odborník" skutečně dokáže jakéhokoli migranta začlenit do jakékoli společnosti... protože je přece "odborník" a má na to školy. Navíc se tato nesebevědomá slunka snadno nechají zastrašit právě těmi radikálními a "potřebnými" - "koukej se k nám přidat, nebo ti vsugerujeme, jak jsi nenávistný a xenofobní a budeme tě za to trestat!". Někomu stačí počmáraná fasáda domu nebo výkaly rozmazané po zvoncích, aby jeho hlas umlkl a dotyčný rezignoval na svá politická práva v souladu se svými vlastními názory a svědomím. "Když budu hodný, nebudou mě moct zařadit k tomu Konvičkovi nebo té šílené Samkové a nechají mě na pokoji." Samková ovšem nikdy nikomu po baráku nečmárala a Konvička po nikom nevřískal "táhni, nácku", že... o hořících autech a do modra ztřískaných stovkách policistů raději nemluvě (německá to realita dnešní doby a důkaz, jak to sluncata myslejí upřímně).

Krátce řečeno: tohle nejsou sluníčka v pravém slova smyslu, ale v první řadě srabi. Nepoužitelní pro to, co nás nejspíš čeká, tak jako tak. Ale mohou zmizet do historie aspoň s pocitem, že zkusili být "hodní". Voda, do které už byli hozeni, aby aspoň zkusili pár temp, se jim asi stále zdá málo mokrá, proto ani nevolají po tom, aby jim někdo hodil záchranný kruh, spíše chtějí, aby záchranné čluny vypluly směrem od nich, protože oni jsou na tom přece dobře... 

Co napsat závěrem? Hlavně asi to, že jsem nesmírně vděčná za veškerou tu vzájemnost a solidaritu, která mezi nesluníčkovými lidmi i přes všechno sluníčkářské kvílení o opaku je. Ono kdyby totiž nebyla, nefunguje tu už vůbec nic a na nic se nedá spolehnout. Myslím, že si sluníčkových keců obecně nemusíme všímat. Nemusíme se nechat vnutit do pocitu studu za to, že jsme se nenarodili někde v zemi písku a kamení, kde každé ráno vříská muezzin svolávání k modlitbě. Můžeme být v klidu dál rádi za to, co tu máme - rozvinutou infrastrukturu, služby a zdravotní péči dostupnou prakticky všem, možnost vzdělávat se a realizovat v zaměstnáních, která přinášejí skutečný a hmatatelný užitek, vědomí, že můžeme po práci smysluplně trávit volný čas a nikdo nám do toho nekecá...

No a sluncata můžeme dál nechat žít v nehezkém vědomí, že například rozbolí-li je náhodou zuby, velmi pravděpodobně se dostanou pod ruku nějakému "náckovskému" zubaři... a ten už si bude vědět rady. Nechává mne to vcelku v klidu a ráda dotyčného dentistu potkám na nějaké nechutně "nacionalistické" akci, popřípadě na nějakém českém či moravském hradě nebo zámku, kam si vyjel na výlet místo přežvykování fermentované sóji a posílání svého "zbytečného" oblečení kamsi do řeckých táborů pro "uprchlíky". 

K poctě válečným veteránům

Zúčastnila jsem se včera pietního aktu u cyrilometodějského pravoslavného kostela, což je akce pořádaná každý rok jako připomínka parašutistů z druhé světové války (nejen těch, kteří v kostele spáchali sebevraždu po atentátu na Heydricha, ale i všech ostatních) a také všech obětí heydrichiády.

Akce to byla zajímavá, v první řadě mě překvapila nečekaně velká účast. Vlastně jsem čekala, že tam bude tak skupinka 30 lidí v prázdné ulici, pár potentátů položí květiny a svíčky k pamětní desce, podívám se do chrámu, s tou třicítkou lidí se nějak vmáčknu do krypty, zapálím svíčku a bude... No, nebylo. Místo toho byla celá ulice Resslova už od půl desáté uzavřena a na místo postupně přicházely desítky účastníků. Média pak sice u těch desítek zůstala, ale já bych moc nedala za to, že tam byly takové dvě až tři stovky lidí. Nepočítám v to samozřejmě zírající japonské turisty. Byť i značná část z nich na aktu vydržela delší dobu.

Jádrem onoho shromáždění ovšem zůstali vojenští pamětníci s rodinami, váleční veteráni, ale i členové aktivních vojenských složek a útvarů. Takže si člověk musel dávat pozor, aby nějakému tomu ometálovanému dědečkovi v uniformě nešlápl na nohu nebo do něj nevrazil, zkoušel něco zahlédnout přes hemžící se vínové barety před sebou... Vojenská kapela vyhrávala, potentáty u pamětní desky nebylo kvůli davům ani vidět a na pětiminutový pobyt v kryptě by člověk čekal hodinu, což není důstojno takového místa a události. A mezi tím vším – staří známí se potkávali a zdravili (mluvím samozřejmě o oněch vojenských veteránech), po akci se nechávali fotit s prostými lidmi, tu a tam bylo lze zahlédnout černé roucho kněze z kostela, trikolory na věncích a kyticích zářily barvami, členové čestné vojenské stráže po dvojicích opouštěli místo a pochodovali mezi účastníky... Zkrátka a dobře to celé připomínalo prvorepublikové světské a církevní slavnosti či procesí.

Člověka to tak nějak dovedlo k tomu, aby nad tím vším zapřemýšlel. Zvlášť když se dozvěděl, že nejčestnějším hostem pietního aktu byl jako každý rok poslední žijící druhoválečný parašutista, brigádní generál Jaroslav Klemeš, jehož medailonek si lze v archivu na webu České televize dohledat.

(Odkaz ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/212452801390002/)

Znovu a znovu zůstávám trochu v úžasu nad celou tou jednou generací, jejíž zástupci se na pietním aktu sešli. A musím slovům p. Klemeše z onoho životopisného dokumentu dát za pravdu – tihle lidé jsou opravdu JINÍ.

Ovšem pozor, nepleťme si to s „jinakostí“, jak ji dnes propagují různí neziskovkáři, kteří ji potřebují především k vlastnímu pohodlnému životu (a kompenzaci vlastních komplexů a nedostatků skrze vynucování si něčeho na druhých skrze represivní zásahy státní moci). Kdepak. Tahle prvo- a druhorepubliková jinakost spočívá ve zcela jiných hodnotách než v tom, že někdo někoho nutí uznávat jeho sexuální orientaci nebo etnický původ. Jde o úplně jiné smýšlení, a tak se ani moc nedivím, že značná část lidí z téhle doby se stavem dnešní společnosti není spokojena a nejraději by tu už nebyla, protože jak říkají – to nejlepší už mají stejně za sebou a my se k lepším koncům asi hned tak nedobereme, pokud se něco nezmění.

Tu jejich „jinakost“ lze přitom charakterizovat poměrně přesně. Jak sám p. Klemeš říkal, tihle lidé ještě přikládali hodnotu POZITIVNÍM VZTAHŮM. V první řadě to byl vztah k vašim nejbližším – narodili jste se, vyrůstali, ale už s vědomím, že za tu možnost a za péči, kterou vám věnovali, DLUŽÍTE svým rodičům, prarodičům, ale třeba i sousedům. Že se od vás očekává, že budete mít dobré vztahy se svými sourozenci a dalšími příbuznými. Že zvládnete kvalitně fungovat v rámci sousedského kolektivu, ať už na vsi, v maloměstě či v metropoli. Že budete uznávat autority, které vám budou postupně představovány, a že jim budete nápomocni. Vztah k místu, kde jste žili, byl rovněž důležitý, lhostejno, jestli jste na něm strávili celý život, nebo jste se přestěhovali a začínali někde jinde znovu. Podle mě to zkrátka byla doba, která byla hodně tvůrčí, přičemž základní stavební jednotkou byl JEDNOTLIVEC sám a jeho vlastní potenciál, který si uvědomoval, ať šlo o dělníka nebo vysokoškolského profesora či úředníka z pošty na náměstí.

Myslím, že to bylo právě tohle vědomí, které pak hnalo tyhle často ještě nezletilé hochy, aby opouštěli Protektorát, riskovali život při překračování hranic a po náročné cestě vstupovali do armády v zahraničí. Prostě si už v tak mladém věku dokázali uvědomit, že to nejsou věci, o kterých by měli diskutovat nebo čekat, až to za ně rozhodne někdo jiný a dá jim na to grant a štempl. A nedělali to ani z toho důvodu, aby je někdo chválil, jak jsou úžasní. Mnohdy se tím ani nemohli pochlubit před tou holkou odnaproti, co se jim tehdy líbila, protože by ji tím prostě ohrozili na životě. Opouštěli své domovy a rodiny, nechávali za sebou pouze pár slov napsaných na lístku, protože cítili, že jsou povinni svůj potenciál věnovat společnosti právě takto, že mohou zvládnout úkoly, které na ně čekají, s nadějí, že se zase se svými blízkými shledají a bude zase dobře a ještě lépe. No, příliš často se jim to nesplnilo a po válce zjistili, že zůstali sami, případně s mladším sourozencem na krku. Měli navíc něco, co se dalšímu nastupujícímu totalitnímu režimu opět nelíbilo: právě tuhle útrapami a odříkáním zocelenou morálku, schopnost rozeznat černé od bílého, a vědomí, že jsou schopni dosáhnout toho, čeho chtějí, protože nelitují úsilí ani času a jsou schopni spolupráce. A tak byli tito lidé dál trestáni a pronásledováni – v pracovních táborech a vězeních, v podřadných zaměstnáních, podřadných bytech, šikanou na pracovištích, zásahy do soukromých i sousedských vztahů...

V téhle hrůze pak vyrostly další generace, které už prostě musely být jiné než ty ročníky narozené před druhou světovou válkou. Právě proto, že to, na čem bylo budováno vědomí prvo- a druhorepublikové státní, národní i regionální jednoty a vlastní identity, bylo dobou a režimem deformováno až k parodii, pouta mezi lidmi byla vzájemně zpřetrhána, autority musely být uznávány z titulu funkce a stranické příslušnosti, nikoli schopností, potenciál jednotlivců býval použit, aniž by z toho ten jednotlivec něco měl, krom vědomí, že je jen malým kolečkem v soukolí místo samostatně fungující a aktivně se rozhodující jednotkou, která by měla chtít být někomu za něco odpovědná nebo dokonce vděčná... Takhle to šlo celá padesátá, šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta. Lidé najednou neměli ani na co předválečného vlastně navázat. Vztahy se rozpadaly, lidé zalézali k televizorům nebo si kdesi v divočině spíchli své chalupy, kam o víkendech prchali jak myši, když se ve spíži rozsvítí... daleko od druhých, jen ve vybraných úzkých skupinkách příbuzných a známých, bez hlubších vztahů k místu, kde se ona zemljanka vynacházela... Projevovalo se to i jinak – přibývaly rozvody, rostly dětské domovy a další státní instituce, které nahrazovaly kvalitní rodinné zázemí a dobré sousedské vztahy... Mládež vyrůstala s vědomím, že možná nějaký vlastní potenciál má, ale v dané době jí bude k ničemu, protože stejně skončí ve stejné dílně u jednoho ponku s vlastním tátou a výsledky jejich práce se odvezou kamsi do „spřátelených“ zemí... Nikdo nebyl nucen si nějak ten svůj potenciál uvědomovat, hledat ho nebo ho příliš rozvíjet.

Není se tak čemu divit, že mnohá děvčata, která to velmi těžce nesla, nalezla svůj osud v tom, že se v poměrně nízkém věku stala matkami a vdala, aniž by si dala dostatečnou práci s hledáním kvalitního partnera a otce svých budoucích potomků. I to byl způsob revolty vůči starší generaci – takové to „ale já čekat, až se mi přítel vrátí z války, žádných X let NEMUSÍM!“. Bohužel i na tuhle revoltu se opět přisál státní režim a zdusil ji hned v počátku svými sociálními programy, dotacemi na vše a již zmíněnými státními institucemi na výchovu dětí jak teplou duchnou. „Roď si a vdej se, dostaneš byt, jesle a školku zdarma, mateřskou, státní otroci ti postaví hřiště – ale tvé děti budou přemýšlet tak, jak chceme MY.“ Takže ta hrdá a odvážná holka, která chtěla svým dětem něco sama ze sebe předat, je musela odevzdat do jeslí, školky a školy a sledovat, jak tam z nich státní aparát vytváří další dobře a průměrně šlapající kolečko v systému. Zodpovědnost jednotlivců převzal stát i s neblahými důsledky. Žena se stala strojem na rození dětí a dělnicí. A často i obětí domácího násilí, protože v tomhle stavu to mnohdy nevydržel ani ten Pepa, kterého si v osmnácti brala a který ve třiceti už nebyl ani zdaleka tak úžasný jako v těch osmnácti.

Té válečné generaci, která měla ještě méně možností než jejich děti a vnuci, se na to muselo opravdu těžko dívat. Kdo z jejich vnoučat jim vlastně dokázal rozumět, když hovořili o významných osobnostech a událostech z doby války či před ní, o těch, kteří už zmizeli, stejně jako výsledky jejich úsilí a riskování života? Smělo se o tom vůbec v rodinách mluvit? Vždyť už i děti byly přece od řešení a prožívání vztahů orientovány na konzum v podobě bakelitového braku, reklama začínala cílit i na ně... co je komu do dědova vyprávění o nějakém generálovi, když kamarád slíbil půjčit nové kolo, brácha má novou stavebnici a máma chce vystát frontu na ledničku... Nemluvě o celé generaci lidí vyrostlých v dětských domovech nebo jen s jedním z rozvedených rodičů, případně s nevlastními sourozenci. Tam už ten vztah s prarodiči nemusí být vůbec žádný. Zvlášť pokud systém podporoval pracovní migraci.

Pak režim padl, tedy spíš se transformoval do jiné své varianty, asi jako metastázující rakovina. A ta válečná generace to opět mohla, tedy spíše musela sledovat. Tytéž lidi, kteří s nimi dříve tak špatně zacházeli. Ale ovšem, že opět získávali výhodné funkce a přicházeli si ke značným majetkům. A taky své vlastní děti, kterým třeba bylo kolem čtyřicítky, rozhodli se podnikat... a neuspěly. Vnoučata, která vystudovala a práskla do bot, založila vlastní rodiny kdesi v cizině a mnohdy o nich ani původní rodiny příliš nevědí. Příchod cizinců, ať už z jiných měst a vesnic, nebo ze zahraničí. A válečná generace postupně odchází, někdy i bez naděje, že se někdo bude starat o jejich hroby, domy zůstávají opuštěné nebo je mladší generace prodávají a bourají... Je na tom všem dobře vidět, že jakmile se začne se sociálním inženýrstvím, má to vliv nejméně na tři generace lidí. Přičemž ta jedna z nich rozhodně není „tabula rasa“ a je nutné ji ohnout nebo zničit.

Nu a dnes? Svých vrstevníků jsem na pietním aktu viděla pramálo – podotýkám, že mi třicet let už bylo. Ovšem pozor, moc ve státě přebírají ti, komu právě takovéhle akce nestojí za plivanec. Potomci soudruhů a pohlavárů, potomci dětí z dětských domovů a rozdělených rodin, přistěhovalci a míšenci všeho druhu, lidé s vlastním potenciálem umně přichyceným ke státnímu dusítku a cecku v jednom, čímž celospolečenský přínos tohoto potenciálu padá k nule spolu s vědomím vlastní zodpovědnosti za cokoliv, oběti honu za vlastní identitou, ať už biologickou nebo za nějakým tím sociálním konstruktem (porovnejte si to s tím Pepíkem, který při překračování hranic v roce 1939 opravdu neměl pokdy přemýšlet nad tím, kdo vlastně je, kým chce být nebo jestli se mu náhodou nelíbí víc kluci než holky a že by měl chtít, aby ho za to někdo měl nějak rád... tohle uvažování by šlo mimo něj, i kdyby na to ten čas měl). No a co tihle mocichtiví exoti a různě deformovaní lidé chtějí? No, vědomí příslušnosti k nějaké společnosti nemají, vědomí zodpovědnosti za něco taky ne, čili chtějí jen to, co by vyhovovalo jim. Hnus se rád reprodukuje.

Je dobré si uvědomit, že dějiny fungují tak, že každá poválečná doba je nakonec opět dobou předválečnou. Myslím, že naší generaci se ten zvrat už zase blíží. A tak jako doba, ve které vyrůstala předválečná generace, nebyla jen sluníčková a růžová, ale byli v ní právě i lidé, kteří by těm prchajícím budoucím vojákům a jejich rodinám usilovali o život, není důvod, proč by dnešní doba neměla mít přesně takové či podobné typy lidí. Myslím, že teď už jen záleží na množství. A na úsilí, s jakým se my dokážeme protivníkovi postavit na odpor. Opět si na ty kluky prchající z dědin a městeček kamsi do ciziny, aby odtud bojovali za svou zem, vzpomeňte. Oni nepotřebovali, aby jim někdo říkal, co mají dělat. Nepotřebovali čekat, až vyjde článek na internetu, aby mu dali palec nahoru. Nečekali, až se objeví „ten správný vůdce“, který to řekne či udělá za ně. Bylo jim patnáct nebo sedmnáct, uslyšeli zprávu v rozhlase, zvedli se a šli. Neměli maturitu, neuměli cizí jazyk, navzájem se neznali, roky neviděli mámu a tátu (pokud vůbec). Vše se učili za pochodu, v nevyhovujících podmínkách a v časové tísni. S vědomím „pokud to dopadne blbě, pak ještě není konec – nevzdáme se, jsme Češi!“.

Kdo chce v dnešní době, plné různých možností, zůstat sedět na zadku a nechat si vzít vše, co nám tihle lidi vybojovali a za co položili své životy, ať má aspoň tolik slušnosti, že půjde k památníkům a hrobům těchto lidí a událostí, plivne na ně a pak je zapálí. Osobně, ne že tuhle činnost svěří nějakému zparchantělému státnímu zřízení jako dříve. Tomu, kterému je ochotný svěřit i další části svého života spolu s životy ostatních, kteří o to nestojí.  

Mnohá "proč" v otázce, je-li islám s naší civilizací kompatibilní

Aneb ono to na besedě v Pardubicích od advokátky Kláry Samkové zaznělo dostatečně jasně:

"Žádá-li si pro sebe jakákoli ideologie, hnutí či uskupení jakékoli výhody či práva, s jejichž využitím by mohla nebo dokonce přímo hodlá upírat základní lidská práva někomu jinému, pak si tyto výhody a tato práva nemůže nárokovat a naopak za porušování lidských práv by tyto ideologie měly být trestány!"

Tak. Můžeme si to rozepsat v několika konkrétních bodech, které přímo ukážou kolizi islámu s naším právním řádem. Vybírat je budu čistě náhodně.

Tak třeba se u nás nesmějí týrat zvířata, pokud se ovšem neprohlásí, že se tak činí ve jménu nějakého božstva a ve prospěch jeho vyznavačů. Mohl by mi někdo vysvětlit, proč to tak je a čím mě má týrání zvířat obohatit? Případně jak mě má obohatit vědomí, že soused potřebuje konzumovat pouze rituálně podřezané krávy a drůbež? Je právo na svobodu vyznání nad právy zvířat? V tom případě proč je umožněno týrat jen určitá zvířata a jen při porážkách? Proč to rovnou nerozšířit na to, co se děje v zemích, kde jsou ti, kteří toto požadují, doma? Mám na mysli všechna ta veřejně ze skály shazovaná koťata a umlácené osly, kozy násilím topené v potoce, psy demonstrativně uškrcené nebo ukřižované, ovce používané jako sexuální fetiš... Kdokoli to dnes může v rámci svého náboženství žádat a praktikovat, pokud jednou věc postavíme tak, že je v otázce porážek ideologie nad právy zvířat, není v tom případě důvod, proč by ona ideologie nemohla chtít zasahovat do života zvířat i jinak. Mezi takto zlikvidovanými zvířaty a halal poraženou krávou nebo ovcí totiž není žádný rozdíl. Ostatně se tak u nás již děje - islám sem přivlekl jeden ze svých svátků, při kterém se jateční zvířata mohou podřezávat veřejně, tedy mimo prostor jatek a rozhodně ne k tomu určenými a školenými řezníky. Samozřejmě bez omráčení. Jak je toto vše kompatibilní se stále se zvyšujícími nároky na kvalitu provozu našich jatek i chovů zvířat, kde je každé pochybení medializováno, skandalizováno a sankcionováno?

V Pardubicích se hodně mluvilo o tom, jaká jsou práva ženy v u nás praktikovaném islámu. Připomínám, že stále ještě žijeme v zemi, kde se snažíme o větší zastoupení žen v politice, vědě a dalších oborech, kde se snažíme vyrovat platovou nerovnost (ženy u nás stále berou za stejnou práci o 22 % méně než muži), kde podporujeme ženy-samoživitelky, ženy-podnikatelky, aktivní seniorky atd. Ovšem pak tu máme islám a ten to má zcela jinak.

V první řadě vás donutí se zahalit, a to tak, že to nejdřív uděláte dobrovolně a později se budete bát halal oděv odložit kvůli tlaku komunity. Čili pro islám nesmíte svým oděvem vyjádřit jinou než neislámskou identitu. Žádné právo na sebeurčení - vše máte určeno islámem. Najděte si, jaký paragraf kterého zákoníku se k tomu vztahuje.

Pak vás coby ženu oddělí od mužů. Nejdříve v rámci mešity, pak se budou snažit (chtělo by se říci "samozřejmě marně", leč bohužel tomu tak být nemusí) o totéž v rámci vašeho soukromého života. Prosím vás, ukažte mi, kde v naší ústavě či jiné součásti našeho právního řádu je definováno, že na to jakákoli ideologie má právo? Náš právní řád pokud vím svět nedělí na mužský a ženský. Nebylo tomu tak vždy, bojovalo se celá staletí, aby tomu bylo aspoň tak, jako to máme dnes. Oddělování mužského a ženského světa se samozřejmě NEGATIVNĚ projeví jak na jedincích, kteří to praktikují, tak v případě rozšíření na celé společnosti, a konec konců i na těch, kteří něco takového vůbec umožní nebo tomu jen přihlížejí. Ostatně, to mi připomíná, že jistá strana TOP09 nedávno žádala přebalovací pultíky pro miminka na pánských veřejných toaletách... čili toto taky zrovna s islámem není kompatibilní. Půjdeme-li ještě více vlevo, směrem k Zeleným, ti zas mají představu, že by rozdělení na "mužské" a "ženské" třeba v otázce těch toalet mělo zmizet zcela, včetně panáčků a panenek na dveřích... Tak kdyby byli tak laskavi a milému islámu to vysvětlili, že chtějí, aby se pánové i dámy vyměšovali ve společných prostorách... včetně těch, kteří ještě nemají jasno v tom, zda vůbec jsou "pán" nebo "dáma"...

Dovedlo mě to k otázkám práv dětí. Protože jéje, ono nám islám v mešitě odděluje chlapce od děvčátek! Ono nám islám určuje, jak se budou děvčátka oblékat! Ono nám islám určuje, jak budou děvčátka a chlapci trávit volný čas a které zájmy a aktivity jsou pro ně "nevhodné"! Ono se nám islám cpe do výživy dětí, řka, že i pro muslimské dítko je rituálně podřezané kuře životní nutností a skvělou alternativou k vepřovému! Ono nám islám určuje chlapcům, jak se mají chovat k ženám, a to prosím jak k mladším dívkám, tak k dospělým ženám včetně svých vlastních matek! Že nejde o žádná pozitiva si již z podstaty islámu sami domyslíte, ostatně vše je snadno pozorovatelné na průměrné muslimské rodince objevivší se na veřejnosti, včetně rodin konvertitek. Takže opět: najděte mi v příslušných zákonech, kde je toto vůči dětem explicitně povoleno, resp. zda by toto nebylo trestné v případě, že by to nebylo konáno v rámci nějakého náboženství. Dejme tomu že by třeba učitelky v mateřských školkách nutily chlapce a dívky hrát si odděleně, nějak speciálně se oblékat (řekněme rukavice ve třídě, o praktičnosti hidžábu pro malé holčičky se totiž bavit nemusíme), zakazovaly jim něco konzumovat, X dětí by vyloučily z besídky, protože vyznávají náboženství Y... Máte? Nebo spíš jako já vidíte toho rozezleného rodiče poštěkávající na učitelku, že jeho drobátku bylo ublíženo na jeho právech?

O čem mám psát dál? Polygamie nebo omezování osobní svobody? K tomu prvnímu: ano, je to u nás trestné, a ano, islám to u nás praktikuje. Jednoduše tak, že milý muslim nemusí nikde přiznávat nebo hlásit, tím méně dokazovat, kolik manželek vlastní, stejně tak k tomu nikdo nenutí ani muslimky. Muslim si sem tedy v klidu může dovézt svou první ženu odněkud z Kábulu nebo Dubaje a nikdo nemusí vědět, že jde o jeho ženu, může ji vydávat za sestru, sestřenici nebo vůbec nepříbuznou osobu... dokonce takových manželek může dovézt klidně celé stádečko, má-li tu potřebu, včetně případného potomstva. A zrovna tak tady to stádečko může nechat vegetovat a ještě ho jít doplňovat místními konvertitkami a jejich společnými (samozřejmě po otci muslimskými) potomky... protože islám kašle na to, aby vzájemné svazky legitimizoval před světskou mocí. Pro něj je nejdůležitější komunita, před kterou ten svazek uzavírají, resp. která jej má moc i ukončit. To znamená, že tu máme páry oddané pouze dle muslimského práva. Tedy páry - jak jsem již uvedla, jde o celé sítě rodin o 2-3 manželkách, které o sobě ani nemusejí vědět, neboť nesdílejí stejnou domácnost (pokud to ovšem není zvykem v jejich zemi původu a nepřenesou tento zvyk i sem), se společným "majitelem" lovícím další plodnou konvertitku kdesi na druhém konci republiky, případně v zahraničí... Je-li vám to málo, pomněte, že do podobného způsobu výkonu sňatkového práva v islámu patří i oddávání nezletilých děvčátek výrazně starším mužům... protože konec konců, kdo to kdy bude jak kontrolovat a kdo komu dokáže, že byla dvanáctiletá Ajša provdána v mešitě nějakému šedesátníkovi? Nikdo z komunity nikdy nebude žalobcem před světskou, tedy neislámskou výkonnou a soudní mocí. Souhlasí s tím úplně všichni z komunity, lhostejno, za jak umírněné či dokonce progresivní se považují.

Ad omezování osobní svobody: už jsem tu psala o tom zahalování, kontrole vaší výživy, trávení vašeho volného času, výchovy vašich dětí, formování vašich vztahů s druhým pohlavím... Jenže musím zopakovat i to, co už jsem v některém z předchozích blogů uvedla, totiž že islám nemá problém ani s omezením svobody pohybu a shromažďování. Prostě si ten muslim tu svou manželku přiveze, pořídí skromný byt kdesi v Horním Zadku mimo Prahu a tam ji, zcela izolovanou od muslimské komunity i (kvůli jazykovým, kulturním a sociálním bariérám) od veškerého dění mimo čtyři stěny nechá přežívat. Dotyčná má pouze korán, svého Abdula, který se občas objeví, a případně děti. Připomínám, že to není skutečnost, kterou bych si tu vycucala z prstu, ale holý fakt, na který jsem narazila v jednom z oficiálních sociologických průzkumů týkajících se muslimské komunity u nás, přičemž tento průzkum byl proveden pro ministerstvo vnitra (sic!). Prostě výzkumník nejméně v jednom případě zjistil, že když by chtěl mluvit s některou konkrétní muslimkou, její manžel ho k ní nepustí, protože žijí tímto způsobem a celá komunita (resp. ta část z ní, která o tom ví) to akceptuje. Zda to onen výzkumník hlásil na policii je jiná otázka... já bych tedy snad raději oželela výsledky dalších výzkumů provedených tímto člověkem, který by pochopitelně přišel o důvěru u muslimské komunity, než si představovat nějakou Karimu chodící z obýváku do kuchyně a zpět kdesi v Klatovech. Toto opravdu není zjištění, na které by člověk mínil narazit při čtení běžných akademických výzkumů či dokumentů týkajících se veřejné správy.

Zkrátka vážení, dosti již. Máme tady tisíce právníků, množství soudců včetně ústavních, tisíce celostátních i lokálních politiků, kteří se nudou šťourají v zadku až po loket, zatímco se tváří, že se jich toto porušování našich základních právních pořádků netýká. Čímž se pochopitelně stávají spolupachateli jak na obětech současných, tak budoucích.