Začátek roku 2017

S čistou hlavou a lehkou nohou jsme někteří z nás vykročili do nového roku, s nadějí, že se alespoň pokusíme překonat těžkosti a nástrahy, které nás v něm čekají... 

Pokud jde o můj konec předchozího roku, ten jsem nakonec strávila ve společnosti své šéfové a našeho doprovodu. Bohužel to bylo na místě, které na akci, která tam probíhala (a které jsme my byli jen nepatrnou součástí), nebylo příliš kvalitně připraveno. Navíc se na mé šéfové projevilo vyčerpání z celého uplynulého měsíce, který věnovala stěhování a věcem s ním souvisejícím, takže se finále oslav ani nezúčastnila a s nevolností odešla domů, což jsme pár minut po půlnoci učinili také. Nicméně i tak jsme měli docela dost času pohovořit si o plánech na tento rok. Ty pak Klára vtělila do svého novoročního facebookového statusu, nutno říci značně obsáhlého, neboť nás toho čeká opravdu hodně. 

Silvestr byl tedy pro nás poměrně klidný, komorní, bez záplavy alkoholu a přejídání se. A díky němu jsem měla pak možnost zažít i silvestrovskou Prahu tak, jak jsem ji ještě neznala. Jela jsem totiž krátce po půlnoci přes celé město domů, z hospody jsme odcházeli, když začaly vybuchovat ohňostroje. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, metro na Můstku bylo plné rozjařených Rusů a lidí, kteří ani nevypadali, že jedou z nějakých oslav... jen tam tak klidně seděli a bavili se spolu... Navíc protože jsem neměla zjištěný autobusový spoj, rozhodla jsem se jet o několik stanic dále a dojít domů pěšky, mám to asi 20 minut (za běžných podmínek) a tentokrát to byl nezapomenutelný zážitek. Bylo totiž poměrně chladno, dalo se očekávat náledí, ovšem byla naprosto neuvěřitelná mlha, což mi v kombinaci s opilými lidmi v ulicích s petardami v rukou i nad hlavou nahánělo trochu obavy. Nicméně nebylo zbytí. I vyrazila jsem od metra prakticky sama, oči na šťopkách, a kupodivu až na skupinku mládenců u školy, kteří se přece jen rozhodli do té bílé tmy odpalovat rachejtle, jsem nepotkala vůbec nikoho. Mlha tlumila veškeré zvuky, jindy by bylo slyšet ohňostroje zdaleka, ovšem tentokrát nový rok začínal tichem, přikrytý bílou peřinou, ve které se jen stěží dalo rozeznat oranžové světlo lamp... Prodírala jsem se vpřed metr za metrem, abych neuklouzla, a měla pocit téměř až mystický, skoro jako v kostele. 

Na co jsem při tom pochodu bílým tichem myslela? Na všechny ty, které mi uplynulý či předchozí rok dovolil blíže poznat tak, jak jsem v to ani nedoufala, na ty, kteří mne vpustili do svého soukromí a se kterými víme, že se na sebe můžeme spolehnout a je nás spolu dobře. Myslela jsem na to, co letos asi čeká je a jak to zvládnou. Myslela jsem i na to, co nám vyprávěla u stolu Klára a jakým způsobem to ovlivní můj běžný každodenní život. Vzpomínala jsem i na svou rodinu, rozstrkanou víceméně mimo můj dosah a do značné míry také mimo dosah veškerého dění, pnutí a rozhodování v metropoli.

A tak nám začal nový rok. Nenechal mě hned od začátku sedět na pozadí, ale zapojil mě do práce, která je sice fyzicky poměrně náročná a kterou jsem nikdy předtím nedělala, ale která mi zřejmě zdá se nebude jinak dělat větší problémy. Navíc má pro poměrně dost lidí mnohem větší smysl než jen přesunování informací z mailu na web apod. Což ovšem ve zbytku času budu dělat i nadále. 

No a pak tu máme Éru žen. Tu letos čekají poměrně velké věci. Už se čeká jen na oficiální spuštění jednoho našeho projektu, který má značnou důležitost i dosah. Naplánované či ve fázi plánování jsou zhruba tři výjezdní akce s besedami, první z nich jsou Pardubice 19. ledna. Konečně se také sešly tři zakládající členky spolku, aby si nad tou naší společnou budoucností trochu polámaly hlavy. Setkání to bylo nesmírně přínosné a pozitivní, nejen kvůli zkonzumovaným chlebíčkům a vypitému vínu, ale i vzhledem k tomu, že jsme se už začaly domlouvat i na prvním sjezdu členek Éry žen. Jak výjezdy, tak zmíněný projekt i sjezd bude potřeba samozřejmě postupně informačně zmanažovat, takže si taky máknu. Navíc jsme s Klárou i letos obě členkami ženského spolku Business & Professional Women, která koncem března pořádá tak jako každý rok obří akci pro ženy ke Dni platové rovnosti žen a mužů (Equal Pay Day). Klára tam opět půjde jako mentorka, čili bude zájemkyně seznamovat s nějakým tématem a svým pohledem na něj, no a já tam pochopitelně chybět také nebudu. Éru žen samozřejmě bereme s sebou, minimálně v podobě materiálů vkládaných do dárkových tašek návštěvnicím, dokonce Klára zmínila i možnost nějakého celoročního tematického mentoringového pásma, které bychom mohly spolu s BPW dělat. Vůbec letos Éra žen bude hodně v pohybu, dle toho, co Klára zamýšlí dělat, na což se ovšem těším. Bála jsem se toho v souvislosti s tím, jaká je moje aktuální osobní situace, ale Klára mi navrhla způsoby, jak to celé skloubit tak, abych to zvládla. 

A tak nám tedy utíkají první dny nového roku. Bohužel ovšem kromě těchto pozitivních věcí evidentně nezačíná příliš dobře. On je totiž rokem volebním. A protože na některé politické strany je značně napojen etnobyznys a neziskový sektor tohoto typu, dalo se i očekávat, že také zahálet tito lidé nebudou. Ano, narážím na onu kauzu "černocha v letáku Lidlu". Upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by mi ten afroněmecký fešák měl vadit (kromě těch směšných kalhotek, do kterých se nechal navléct, ale to je holt jeho práce). Samozřejmě to není první černoch, kterého jsem kdy v letáku či v reálu viděla, konec konců jsem na kolejích strávila rok s děvčetem z Konga. Koukat na něj tedy vydržím, byť ho samozřejmě neberu jako referenční objekt pro nákup zboží, ježto lidé z mého okruhu mají zkrátka barvu pleti i somatický typ jiné, takže prostě nevím, jak by oblečení, které on má v letáku na sobě, vypadalo na nich. Což bylo to, co zmiňovali zákazníci, kterým samozřejmě nejde o nějakého černého fešáka, ale o to, aby výhodně nakoupili, pokud možno ne zajíce v pytli. 

Reakce z Lidlu ovšem přišla naprosto strašidelná, prakticky nikdo ji nečekal. Očekávatelné by bylo, kdyby se alespoň nějak snažili se zákazníky komunikovat, případně jim dali najevo, že si všichni jsme navzájem rovni, resp. že si váží toho, že jim tam zákazníci nosí peníze, tedy že se pokusí situaci, kterou zákazníci kritizovali, nějak řešit. Nic z toho se ovšem nestalo (napadá mě, že to je vlastně dobré, neboť to do budoucna vylučuje japonsko-německou spolupráci na stejné úrovni, jaká byla za druhé světové války - Japonsko svými lidmi nepohrdá tak, jako se pro tuto cestu rozhodlo Německo). Místo toho zákazníci dostali porci neziskovkářského etnobyznysáckého newspeaku, naprosto mimo téma, o kterém hovořili, a z celé záležitosti se začal dělat "strašný rasistický problém". Zatímco reakce nebyla podepsaná, do médií už zprávy za Lidl posílala jejich tisková mluvčí, pak novináři strčili pod nos mikrofony i samotnému modelovi (jako by ten nebyl pouhým objektem, asi jako ve stejném obchodě prodávané nádobí), no a navíc nastoupily do akce právě jednotlivé neziskovky z etnobyznysu, včetně jejich patrona, současného ministra bez portfeje Chvojky, který si prý chce v onom řetězci koupit oblečení, což nás má asi nějak zajímat nebo z toho máme něco vyvozovat o svém chování a myšlení a "polepšit se". 

Čímžto pádem se z toho pro mne stala nikoli aktivita samotného Lidlu, ale právě zřejmě dlouho plánovaná součást kampaně druhých, výše zmíněných subjektů. Poznat to lze ostatně velmi snadno, jednak z toho, že se Lidl takto ke svým zákazníkům nikdy takto nechoval (ve smyslu jejich "výchovy ke správnému evropskému politickému smýšlení, což naopak dělají jak neziskovky, tak zadlužená a volby se prohrát chystající ČSSD), tak neměl statusy plné faktických chyb (opět deviza etnobyznysu a nikým nekontrolovaných politiků). O jaké faktické chyby jde? Třeba o "jednotnost letáků v různých zemí Evropy" (letáky jednotné nejsou, Olmín ani Medovník opravdu v maďarském nebo britském letáku inzerovány nejsou, tudíž by nemuseli být jednotní ani zobrazovaní modelové), nebo o to, že "žijeme v Evropě 21. století" (vtipná chyba, muslimové či židé v tom případě asi nežijí v Evropě vůbec) a že "mezi námi žijí lidé různých ras" (jistě, na Václaváku už to vypadá jako v Rijádu nebo Káhiře, hlavně pokud jde o sektor prodeje drog a nabídek služeb prostitutek, ovšem to zákazníka, který takto nevypadá, prostě nemusí zajímat, tudíž je to zcela mimo téma diskuse, která se skutečně měla držet demografického složení obyvatel naší země tak, jak o tom mluvili zákazníci, protože opravdu není potřeba se při nákupu řídit tím, co nakupují bílí či dokonce nebílí lidé v Norsku nebo Francii). 

Čili toto pro nás budiž signálem do budoucna, co bude potřeba hlídat. To pozadí, které se za něco schovává. Zřejmě bude více takových akcí, které se navenek nějak tváří a ve skutečnosti jde o něco jiného. Bude třeba si hlídat prvotní emoce a spíše se zaměřit na to, kdo konkrétně by na vyvolávání nějakých takových vln spontánních reakcí, kterými se snadno dá odvést pozornost od toho, co nemá být viděno, mohl mít zájem. Etnobyznys si pochopitelně opět neuvědomil, jak vytvářením sociálního napětí ohrožuje ty, které tak ústně brání. Což zas třeba štve mě, protože několik mých známých a přátel zkrátka nevypadá úplně standardně. Ti budou první na ráně, pokud to pošuci z etnobyznysu přepísknou. Bránit je budu muset já. Před etnobyznysem i před těmi, kteří už ten tlak z jeho strany nevydrželi a jdou po cílech, které jim etnobyznys takto stupidně a průhledně předhazuje. Včetně našinců, pro které ten černoch začal být problémem až v momentě, kdy zjistili, že etnobyznysu vadí, že při pohledu na něj (resp. jeho barvu pleti) neupadají do slastného transu, ale prostě jen chtějí ty tepláky... 

Což je taky věc, o kterou etnobyznysu jde: oslabit nás vnášením rozporů a donutit nás jít proti sobě navzájem. Nepřijatelné. Musíme to zvládnout stůj co stůj. Nepřítel je jinde než v černošském modelovi. Proto třeba já nemám s nákupy v Lidlu problém. Třeba i vzhledem k jinak solidní kvalitě výrobků za přijatelné ceny, v Lidlu se mi taky poměrně dobře daří vyhýbat se profláklým halal značkám, v neposlední řadě jsem solidární i s bývalými kolegy a personálem prodejen celkově (ne, opravdu nemají kontrolu nad tím, co který hlavoun žvaní na facebooku, a ano, jsme v Evropě 21. století a Lidl nezaměstnává černochy, ale spíše Slováky, Ukrajince a dokonce Rusy... což je ten kus Evropy, který v letácích akcentován nebude, čili jsme opět u toho, že šlo o iniciativu zvenčí, mimo samotný Lidl). Toho, že by kavárna začala Lidlu houfně "kompenzovat ztráty" (které se stejně nekonaly, aféra neměla velký dosah), se taky nebojím - kavárna vyhledává halal a z ruštiny mezi regály by asi dostala psotník... 

Takto tedy začal rok 2017.

Pár výzev přede mnou

Napíšeme si dnes zase pár slov, co se po pár dnech od posledního příspěvku změnilo? Napíšeme, ať jsme v obraze.

V první řadě minulý týden proběhlo další kolo soudního jednání s paní ředitelkou Ivankou Kohoutovou, obviněnou z diskriminace z důvodu vyznání ze zákazu muslimských šátků dvěma studentkám / uchazečkám o studium na střední zdravotnické škole v Praze. Co k soudnímu jednání napsat? Částečně už to je zpracováno tady:

http://www.erazen.cz/postrehy-ze-soudu-s-ivankou-kohoutovou. 

Celé to soudní jednání se jinak neslo v zajímavé atmosféře. Přiřítila jsem se na něj pozdě, neb kdesi na druhém konci města změnili trasy a jízdní řád autobusů, což způsobilo, že než se autobusy dostrkají sem k nám, jedou si už úplně dle sebe, ne dle jízdního řádu. Zpoždění ovšem nevadilo - zájem veřejnosti o kauzu byl tak velký, že se jednání stejně přesouvalo do jiného sálu. Tedy přesněji: zájem antiislamistů, bylo tam dost známých tváří i těch, které člověk zná jen z facebooku. A samozřejmě různé politické stars, které člověk mohl úplně na drzovku oslovit a bavit se s nimi, jako by s ním loni postávali na demonstracích... Paní Kohoutová i další personál její školy je ovšem úžasná, kéž by takových učitelů bylo víc. Zvládnout se soustředit na vedení školy, nepodléhat tlakům, zvládat narůstající byrokracii a při tom všem udržovat dobrý vztah se studenty (kterým stálo za to ji na ten soud přijít podpořit)... kolik vyučujících to má? Vydržela jsem tam s nimi až do konce, dělala si v soudní síni poznámky, mimo soudní síň vrhala vizitky na všechny strany... a byla tak zvláštně SPOKOJENÁ, že jsem do toho nějakým způsobem zapojená a počítá se se mnou a s prací, kterou já, Klára a další děláme.

Tolik snad k soudu. Následující den se mi ovšem na Míčánkách nechala pro změnu zavřít po úředních hodinách Klára (více viz její facebook a blog). I bylo nutné aspoň zpovzdálí onu akci sledovat via facebook. Nakonec vše zdánlivě dobře dopadlo... jestli vůbec u soudů, kde otec týrá děti i matku a ti největší ohavové z řad mužů, kteří o případu nevědí vůbec nic, tvrdošíjně vykřikují, že matka, podporovaná svou advokátkou, děti proti otci poštvala, může něco dobře dopadnout. 

Aby však vše nebylo jen smutné, šedivé a podzimně pošmourné, přijelo mi na facebooku do přátel žluté lamborghini. V něm - fotograf a novinář VH. Omdlela jsem (pořád ještě tu absurdnost kontaktu mezi námi dvěma rozdýchávám), potvrdila žádost a šla preventivně poštěkat své stávající kontakty, aby se k němu chovali slušně, nebo je kousnu. Nikdo naštěstí neprotestoval.

K delšímu rozhovoru mezi mnou a tímhle novým kontaktem ovšem došlo až včera a ukázalo se, že tenhle pán si vůbec nedělá starosti s tím, jaké výzvy přede mne staví, resp. jak se k nim postavím já. Probrali jsme toho docela dost, nacházeli až překvapivé styčné body a dotkli se i dalších možných bodů spolupráce. Jen mne to ale utvrdilo v tom, že ten pobyt ve vězení byl možná oním rozhodujícím impulsem, který tenhle člověk potřeboval k tomu, aby ze sebe setřepal staré nánosy toho, co už pro jeho další život nebude použitelné, vzal sám sebe jako ten nejpříhodnější materiál, který naopak použít potřeba bude, a začal na sobě makat. Kolik takových lidí tady "venku" je, co to udělají stejně? Je to opravdu hodně inspirující a motivující, možná ještě víc, než co mi přichází od Kláry - ve stylu "když uděláš tohle a zvládneš to, tak to můžeš použít dál a odpíchnout se od toho - a ty to zvládneš". Tedy ještě jednou: díky pánovi ve žlutém lamborghini (které tak kouzelně štve všechny jeho odpůrce) je teď přede mnou minimálně jedna velká výzva, o kterou se (snad i s jeho pomocí, a především v jeho zájmu) chci pokusit.

Mrzí mě na tom všem jen jedna věc, když se tak nad tím zamýšlím: zatímco tenhle člověk byl tak řečeno odstaven kamsi do něčeho, co je s podivem, že vůbec zvládnul v příčetném stavu, my venku tu žili s tím, že se musíme snažit, aby se měl kam vrátit. Aby to tu do té doby za něco stálo. No a když se tak dívám na to celospolečenské dění, tenhle pocit prostě nemám. Místo toho tu vidím celospolečenský bordel. Instituce si dělají naprosto cokoli, hlavně když z toho kápne. Studenti škol se nechávají zmanipulovat k tomu, aby šli proti vlastním rodinám, které jim to studium platí. Staří lidé cítí, že se s nimi už nikdo o ničem vůbec nebaví, nepočítá se s nimi, stačí jim servírovat povrchní balast v televizi a rozhlase, který odvede pozornost od skutečného dění. Odvádění pozornosti se děje i přes pracovní právo u mladší generace, přes rozvody a boj o děti... Je čím dál těžší se téhle chobotnici marasmu vyhnout a žít svůj život založený na něčem pozitivním. A já prostě nemám pocit, že i přes to, jak jsme se tu o to pozitivní snažili, je ten výsledek aspoň někde vidět. Zůstáváme na to sami, mikrosvěty jedoucí nejspíš už jen setrvačností... Snažím se tomu odstavenému nějak vysvětlit, co se za ten rok událo, ale nevím, jestli se mi to daří správně vystihnout. Všechny ty zpřetrhané vazby, figurky, které čas odstavil kamsi na třetí a čtvrtou kolej a o které už dnes nejde, a naopak ty lidi v pozadí, kteří stále šlapou jak natažený stroj, bez světel kamer a mikrofonů kolem... bez funkcí, titulů a odměn, s pocitem zmařených senátních kampaní, s vědomím, že co si neudělají sami, to za ně nikdo neodmaká, s tím, že se svému tématu věnují na úkor své práce, rodiny a dalších koníčků... protože prostě jinak nemůžou.

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.

Hovory H VI. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(6. část rozhovoru, který neproběhl)
_____________________________________

Není nebezpečné někoho na základě jeho příslušnosti k náboženské skupině vyhostit? Před chvílí jsme se bavili o demokratických principech, které v Evropě vyznáváme. Mezi těmi je také svoboda náboženského vyznání.

Islám není náboženství, ale politická ideologie směřující k vytvoření chalífátu. Tudíž nemůže tvořit ani „náboženské skupiny“. Těch náboženských rituálů na uctívání Alláha je ostatně v islámu minimum a podíváme-li se na to pořádně, zjistíme, že většina z nich má přesah do běžného každodenního světského života a vyznavač islámu k nim žádné společenství nepotřebuje, ale je za jejich praktikování odpovědný sám sobě. Tudíž na setkání vyznavačů islámu v mešitě zaujímají ty náboženské rituály jen malou část, ostatní náboženství těm úkonům jsou schopné věnovat celé hodiny, zato islám řeší v mešitě věci týkající se světského života. Křesťani se neseznamují v kostele přes duchovního – dohazovače, islám tohle zvládne na našem území běžně. Konvertitky si hledají partnery přes společenství v mešitě. Jen jeden z příkladů, samozřejmě. A pokud se bavíme o politice, tak tam už je zřetelnější, že nemusí být pouze přátelská k našemu prostředí, což už jsme si u islámu vysvětlili. Tam už proti tomu vystoupit a odmítnout to lze. Lze tomu dokonce vyhlásit válku a zničit to.

Hovoříte-li o vyhoštění v souvislosti s islámem, dále mne k tomu kupodivu tane na mysli to, že v pražské mešitě se při loňském zásahu policie našly osoby, které již vyhoštěny BYLY. Můžete mi zkoušet tvrdit, že o nich vedení mešity nevědělo, ale asi vás s tím pošlu … za nimi. Za těmi vyhoštěnými. Za jakou asi činnost se u nás vyhošťuje? Mešita není holubník, na těch modlitbách tehdy byli pokud vím i zahraniční diplomati, možná i nějaký ten velvyslanec... I oni mohli o přítomnosti oněch vyhoštěných osob vědět. Jak informační síť kolem mešit funguje jsme si ověřili při letošní debatě ve sněmovně na téma Máme se bát islámu?, o které byli pozoruhodně informováni všichni nepozvaní velvyslanci muslimských zemí u nás.

Ještě k té „svobodě náboženského vyznání“: vyznávat tu něco, co je v naprostém protikladu s oněmi demokratickými principy, které tu svobodu vyznání umožňují, tu opravdu umožněno není. Kanibalismus, sex s mrtvolami, lidské oběti... Brečte si jak chcete, islám je na stejné úrovni – ten z toho má tu polygamii, sňatky s nezletilými, zohavování genitálií, podporu zotročování, týrání zvířat. Jen jak jsem řekla – jsme připraveni trestat to jednotlivě, ale přijmout představu, že něco takového funguje jako systém, s tím máme problém.

Jakým zdrojům důvěřujete?

Odpovím nejdřív obráceně: v první řadě nedůvěřuju těm, které mají za zadkem Norské fondy. Já vám za to nemůžu, že jste si to vybral. Až pojedete za svoje, přijďte, třeba vás už vyloženě odmítat nebudu (automatické přijetí ovšem samozřejmě nezaručuju, nejsem Ježíš, abych odpouštěla vše, a nemám Alzheimera, abych zapomínala). Totéž platí i pro zdroje typu politických neziskovek zapojených do migračního byznysu. Já nepotřebuju poslouchat ty, kteří by bez migrace těžko našli jiné uplatnění. To samé mám i s představiteli jakéhokoli sociálního inženýrství. Těch, kteří potřebují existenci sociálních konfliktů k vlastnímu přežití. Měla jsem štěstí, chybělo málo a mohla jsem být jednou z nich. Mohu vám říct, že nezaměstnanost, kdy jste závislý na pomoci vlastní rodiny a náhodných sponzorů, kteří vás znají, je mnohem lepší. Na dveře Člověka v tísni a podobných neomarxistických spolků se neklepe ani v případě, že člověk hladoví a má jen jedny boty.

Teď k otázce tzv. veřejnoprávních médií. Nic takového tu vlastně nemáme, je-li občan nucen platit jim provoz hned dvojím způsobem (poplatky + státní dotace) a nemá-li zároveň kontrolu nad obsahem, který mu je nabízen. Z mého pohledu bych je zachovala jen pro hlášení předpovědi počasí a případných živelných katastrof či jiného ohrožení. To ostatní, co skrze ně prochází, už je nadbytečné. Kdo takový obsah potřebuje, má ho dostatek na komerčních stanicích, které může podporovat jinými způsoby a nesmí k tomu nutit nikoho dalšího.

Otázka tisku: ani Babiš, ani Bakala. Včetně internetových médií. Pozor, neříkám, že je nečtu. Ale prostě už vím, co za těmi směry, kterými se vydávají, stojí. Stejné sociální inženýrství jako ve výše popsaných případech. Když jsem byla na krátké praxi v jedné regionální pobočce MF Dnes, ještě panu Babišovi nepatřila, a už tehdy ta úroveň byla otřesná. Na kvalitu práce tam nikdo nehleděl, do mých vlastních článků mi editoři sypali hrubky, asi aby to tak nevyčuhovalo... I samotná ČTK šla s kvalitou textů ve zpravodajství hodně dolů. Tím, že je tohle částečně můj obor, a tím, že jsem si na porovnávání hlavních internetových zpravodajskách serverů kdysi dávno postavila celou bakalářku, to asi vnímám jinak než běžný čtenář. Jsem navyklá dělat kolečko po jejich hlavních stránkách během dne a porovnávat, jak se v nich určité události zobrazí, případně co si vybírají jako hodné pozornosti a co se do kterých nedostane. Dnes už vím, že bych jako novinář v tomhle prostředí nemohla fungovat, všechna média, co u nás máme, jsou levicová a holt tomu odpovídá i ta kvalita práce.

Takže jaké zdroje mi zbývají? Osobní výpovědi těch, kterým důvěřuji. Je jich dost, když se člověk nenechá zatáhnout do mýtu „všichni Češi jsou nevzdělaní a sedí celý život doma na zadku a byli maximálně tak na Mácháči“. No a jestli ten člověk pak tu svou výpověď vtělí do knížky, blogu, statusu na facebooku, rozhovoru mimo výše uvedená média... to už pro mne není podstatné, jde jen o nástroj.

Jinak třeba v otázce islámu mám své zdroje, totiž samotné muslimy, konvertity a ty, kteří se kolem nich motají. Co vše se třeba dá zjistit z diplomek, které zblblé studentky humanitních oborů páchají, aby se nemusely příliš namáhat... co vše jim konvertitky jsou ochotny vyslepičit... Co vše se dostane do oficiálních průzkumů o muslimské komunitě... Jak trapně pak působí všechny ty brožury, které mešity vydávají jako propagační materiály pro šíření islámu...

No a pokud jde o zahraniční zdroje, jářku, těch je taky dost. Teď už je spousta mezinárodních i v rámci jednotlivých států působících antiislámských webů a iniciativ, občas něco nějakým božím dopuštěním prosákne i do mainstreamu různých zemí...

Hlavně nějak netuším, proč bych se o své zdroje informací měla dělit zrovna s vámi, nebo se na jejich základě nechat nějak hodnotit. Jak jsem už uvedla, vy jste vládní zdroj s přesahem k zájmům cizích států. Politický zdroj. Krátkodobého charakteru.

Hovory H IV. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(4. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

U nás například máme různé skupiny, které protestují proti interrupcím, například někteří katolíci. Nemyslíte, že kdyby se projednával zákon na toto téma, jednali by podobně? Že by se snažili protestovat proti tomu, co není z jejich pohledu přirozené, pořádali demonstrace? Nejsme ve chvíli, kdy se bavíme o islámu, hysteričtější a přísnější?

Jsem nepraktikující křtěný katolík, jsem produktem toho, že moje máma už na interrupci nemusela (byla na ní dvakrát ze zdravotních důvodů), jsem zastánkyní možnosti jít na potrat a zároveň jsem loni byla i na jednom z Pochodů za tradiční rodinu, tedy s těmi katolíky (a dalšími lidmi), které zmiňujete. To jen tak na okraj, přeberte si to. Nicméně k otázce: raději budu jednat s těmi protestujícími katolíky, než s islámem. Ono totiž s těmi katolíky (či jinými křesťany, ev. židy) zvládnu i s těmi protesty fungovat daleko lépe. Mám část příbuzenstva na jižní Moravě, tudíž poměrně ortodoxní v katolické víře, i prarodiče ještě nedávno chodili v neděli do kostela na mši. Takže ověřeno. Já prostě nemám pocit, že islámu dlužíme nějakou spravedlnost nebo férovost. Hysterie je ovšem zbytečná, zdržuje. Takže ano, bez problému se pobavím s křesťanem o tom, proč nechce potraty. Možná nakonec zjistím, že to je třeba i kvůli tomu, aby nás na boj s islámem bylo dost. Aby nás islám nepřečíslil. Proč jsem vůči křesťanům takto benevolentnější, krom již uvedených důvodů? No, už jsem to psala: Evropa dluží křesťanům jednak celou demokracii, jednak to v historii byli vždy křesťané, kdo Evropu proti islámu ubránil (díky, Jane Sobieski). Je dobré si uvědomit i to, že jsme spolu s Estonskem bráni jako nejsekulárnější stát Evropy – přesto fungujeme jak s křesťanskou menšinou u nás, tak s ostatními křesťanskými státy, které kolem sebe máme. A oni fungují s námi. Necpou nám své kostely a hostie a mešní víno a půsty a svěcenou vodu. Místo toho se tyhle věci staly organickou součástí našeho kulturně-historického dědictví a my jejich hodnotu uznáváme, aniž bychom museli každý den lézt do kostela. Jinými slovy: kdyby si církevní památky měly udržovat samotné církve, resp. věřící, možná by jich tu moc nezbylo... ovšem ono se na nich podílejí i nevěřící, aktivně a dobrovolně. Jste-li restaurátorem obrazů, pravděpodobně jednou po nějaké té kostelní fresce matlat budete, ať věříte nebo ne.

Jak by to ovšem dopadlo, kdyby kolem naší ateisticko-křesťanské země byly islámské státy? Hůř než v Izraeli. Ateista je pro islám méně než žid. No a pokud jde o křesťany... ti by se asi v tak malém počtu islámu podřídili. Už dnes s nimi nic nedělá to, že muslimové vnímají Ježíše pouze jako jednoho z proroků, navíc nedokonalého (to byl až Mohamed), že neuznávají Trojici Boží, o Desateru už jsem psala... stejně jako o tom, že byly doby, kdy to křesťanům naopak vadilo velmi. 

Na FB obecně vystupujete jak proti muslimům, tak uprchlíkům. Jak ty dvě skupiny vnímáte a proč se vůči nim vymezujete?

Vyznavače islámu a svůj vztah k nim jsem už definovala dostatečně. Teď tedy vaše oblíbené téma: uprchlíci. Kteří? Nedá se objektivně a spolehlivě definovat, kdo je uprchlík před válkou a kdo ekonomický migrant, případně islámský trojský kůň, tedy terorista. Jediným zdrojem informací jsou jejich osobní výpovědi. Uprchlík před válkou nemá doklady, protože prchal, když mu na dům spadla bomba, ekonomický migrant je nemá, aby mohl tvrdit, že mu na dům spadla bomba, terorista je nemá ze stejného důvodu. Dobrovolníci na hotspotech pomáhají všem třem skupinám bez rozdílu, plačte nad tím, jak chcete. Jistě že v určitých regionech je válka, která vyhnala miliony lidí. Tím pádem se to třeba nedá srovnávat se situací, kdy z komunistického Československa prchali lidé. Tady válka nebyla. Co tedy s těmi uprchlými miliony? Z domova jim mnohdy nezbylo nic, prchat ve skutečnosti nechtějí, celé rodiny jsou rozdělené, bez majetku, ženy jsou cestou znásilňované (co si budeme povídat, muži taky), nuceni k otrockým pracem... Tohle je fakt katastrofa, která se snad s ničím v historii nedá srovnat. Zvládla by Evropa postarat se byť jen o tuto masu lidí, kteří třeba ani nemají krom přežití žádné další požadavky a nároky, aniž by se sama nezhroutila vyčerpáním? Kolika tisícům znásilněných jste pomohl vy sám a za svoje? Přispěl jste na léčbu nemocí, které jsou už v Evropě dávno vymýcené a s uprchlickou vlnou znovu přicházejí? V České republice jsme totiž na tom tak, že pokud vám těžce onemocní byť jen jediný člen rodiny, ta rodina to nemusí psychicky, fyzicky a ekonomicky ustát. Většinou to vyřadí z práce i dalšího života matku, načež se od rodiny odtrhne otec a celá rodina jde ekonomicky do háje. Přidal byste do této situace ještě deset dalších lidí v nouzi pro každou rodinu? Nechal byste je žit s pocitem, že na vozík pro jejich syna nebo důstojný pohřeb jejich babičky nejsou peníze, protože je potřeba nejdřív vyřešit epidemii nějakých nemocí, přivlečených sem migranty? Chcete, aby ta máma, běhající kolem své vlastní nemohoucí mámy, ještě myslela v rovině „ale aspoň na tom nejsme jako Ahmed, kterému vojáci zastřelili ženu“? Asi ano, zatím jste totiž schopný o té mámě šířit přímo neuvěřitelné prasárny, jen aby se podvolila vašim názorům a hlavně vám toho Abdula upřednostnila přes sebou a svou rodinou a patřičně zasponzorovala. Jste ochoten řešit její vzdělání, politickou orientaci, pitvat její kontakty s islámem... Celý tento rozhovor je jen o tomhle a víme to všichni. A tak to nakonec budete vy, kdo tímhle tlakem donutí tu mámu nechat ty uprchlíky umírat hlady před jejími dveřmi. Vykašlal-li jste sena ni, vykašle se vám zas ona na ty, na které prstem ukážete jako na potřebné.Ponížil jste ji v situaci, kdy měla už sama co dělat, aby to zvládla. Byl jste živ z toho, že někdo tyto situace nezvládal. Zkuste si na to vzpomenout, až vám přijdou jakékoli následky zaklepat na dveře.

Říkáte, že to množství uprchlíků nejde zvládnout. Statisíce jich tu už ale jsou a prochází azylovým řízením. Řada z nich tu také zůstane. Jak byste postupovala vy?

Jak jsem už psala – nedá se spolehlivě určit, kdo má na azyl nárok, takže ho získají i ekonomičtí migranti a teroristé, tedy i ti, před kým ti skuteční uprchlíci prchají. Nelíbí se mi to, což je logické – asi nikdo v době, kdy psal onu mezinárodní úmluvu o poskytování azylu a donutil ji evropské státy podepsat, tehdy netušil, že se tyto tři skupiny takto promísí a jejich počet tím bude takto zmnožen. Tím méně pak kdo předpokládal, že by od žadatele o azyl hrozilo jakékoli bezpečnostní riziko, do čehož počítám třeba i to riziko zavlečení dávno vymýcených nemocí. Zapomněl jste (tedy nezapomněl, nechtěl) zmínit i další věc: že v Evropě zůstanou i ti, kterým azyl nakonec udělen nebude. Co taky s nimi může jiného Evropa nebo ten který stát udělat? Letadla a lodě, která by odmítnuté žadatele o azyl vracela kamsi „zpět“, mají jen omezenou kapacitu a na rozdíl od cesty sem by tuhle zpáteční cestu musela hradit samotná Evropa či jednotlivé státy – které se navíc tak jako tak budou muset postarat o ty, kterým naopak azyl udělen bude. Takže nám tu dojde a) k totálnímu rozvratu právního řádu, kdy v Evropě budou statisíce lidí, kteří tu nemají svůj pobyt legalizován, přičemž s tím nikdo nebude moct nic dělat, b) ke kolapsu ekonomik evropských států – mnoho z nich je dnes v zoufalé ekonomické situaci a tady jim přijde další zátěž na takových 30 let dopředu. Já prostě neočekávám, že skutečný uprchlík s post-traumatickým syndromem z války se dokáže během jednoho roku zkonsolidovat, naučí se jazyk na použitelné úrovni a rozpomene se na svou profesní kvalifikaci a začne podobnou práci vykonávat i u nás. Získání kvalifikace nové stojí další čas a bude při tom značně znevýhodněn oproti původním obyvatelům. Kolik Evropa potřebuje nekvalifikované pracovní síly? Opravdu sem přichází takové množství různých odborníků, lékařů, techniků atd., jak se nám tvrdí? A ani to nemusí být zrovna pozitivum, viz moje zkušenosti výše.

Jak bych postupovala já? Těžká otázka, nemám zas takové životní zkušenosti a nevyznám se v právních systémech a v otázkách udělování azylu. Navíc vím, že ti, kteří jsou ohroženi na životě, v místech konfliktů stále ještě zůstávají, protože se nemají jak dostat do bezpečí. Místo nich tu tedy budeme mít tu část skupiny příchozích, kteří jsou ekonomickými migranty, případně přímo škodnou. Říct se musí i to, že se může radikalizovat a škodnou stát i část příchozích z relativně a původně bezproblémových skupin, případně jejich potomstvo. Řešit se musí i to, že už dnes po Evropě pobíhají statisíce bezprizorních migrantských dětí. Jsme do této situace prostě těmi migranty vrženi, jak správně poznamenala loni na konci léta Klára Samková, přicházejí sem s myšlenkou „tak jsme konečně tady, dělejte s námi něco“...

Co tedy dělat? Postarat se jim jen o pouhé přežití. Základní potraviny, základní typ bydlení, základní lékařská péče. Prostor určitě nebude na to, aby mohla být zachována jejich kulturní či náboženská identita, konec konců jim jde o to, aby přežili, o nic víc. Mešity i kostely nechali doma, tady prostě nejsou v takovém počtu, aby je mohli využívat, a na nové peníze nebudou. Jak je začleňovat dál, když každý může pocházet z jiného prostředí, jiné sociální třídy, být v jiném psychickém stavu atd.? Máme na to dost lidí? Nejsem si tím jistá, třeba studenti sice studují pedagogické fakulty, ale odcházejí pak mimo obor, bez ohledu na to, kolik se jim přidá, což taky nejde donekonečna. Takže nebude nikdo, kdo by jim neustále stál za zadkem, učil je jazyk, učil je fungování místní společnosti (dokázal byste jít do banky v Japonsku nebo si něco vyřídit na úřadě v Chile?), pak jim předal nějakou profesní kvalifikaci... Od začátku říkám, že tu budou desetitisíce lidí celé roky sedět na zadku, necháni napospas sami sobě. S tím nic neuděláte ani vy, co před tím strkáte hlavy do písku. A nezvládnete ty lidi, až to pak sami se sebou po těch letech nevydrží. Už teď je nezvládáte, nevšimla jsem si, že byste každý rok na Silvestra jezdil do Paříže hasit hořící auta na předměstích, zapálená někdejšími migranty.

Přišli do Evropy. Nikde není psáno, jak dlouho zde přežijí. A jak zde zemřou. Vás varianta, že to pro značnou část z nich nemusí být vůbec hezké, zatím příliš děsí na to, abyste si ji vůbec připustil. Já už jsem dál a přemýšlím, kolik místních to odnese spolu s nimi a jak ztráty minimalizovat. 

Když jeden sluníčkový obrázek hovoří za vše...

Ach jo. Jako bych nepsala tisíce komentářů o tom, jak sluníčka myslí... Oni jsou s to to takovýmito cintáty ještě potvrdit. Ale aspoň má člověk jistotu, že jim nic nedluží a že nemusí chtít být za každou cenu jako oni... konec konců, nikde není psáno, že následujících několik desetiletí musíme přežít opravdu všichni. Nechybí-li mi "Prcie", pravděpodobně nebudu postrádat ani násobky takových "Prcií". A že bych se jejich útokům nedokázala ubránit? Pche. 

A ano, ach, pravděpodobně jsem nacionalistka. Moje hrdost na to, co u nás máme funkčního a kvalitního a jedinečného, stejně jako na ty, kteří to přímo či nepřímo vytvořili, totiž dosahuje občas skutečně enormních rozměrů... bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Jsem hrdá na to, že mohu být potomkem takových lidí, kteří obětovali svou energii, čas, peníze, zdraví a mnohdy i život za to, aby tu bylo to, co teď máme. Rozhodně ty kvalitní věci u nás neberu jako samozřejmost, tím méně jako "nárokové". A ano, právě proto se o ně odmítám dělit za každou cenu s každým, na koho se mi právě ukáže, že je pro to vhodným. Možná právě v tom je i skryto ono "vy jste nedokázali nic" - hodlám totiž dokázat minimálně to, aby to, co je tu vytvořené, přetrvalo pro další generace. Tak jako to dělali ti před námi - holt je to dnes tak, že oni bojovali s nacismem a komunismem a my budeme se sluníčky a migranty všemožného a nemožného původu. Co se dá dělat, ani naši předkové si to nevybrali dobrovolně. Nicméně to ustáli a nám nezbývá taky nic jiného. Selhání je nepřípustné. 

Dá se něco napsat k tomu "nenávidět lidi, které jste nikdy nepotkali"? Inu, v první řadě je to nelogický manipulativní blábol, velmi průhledně nutící lidi k sebenenávisti a následně jakémusi "placení odpustků". Jaksi totiž nelze potkat všechny lidi, které dle sluncat máme povinně milovat... včetně sluncat samotných. Ale dobrý. Doteď jsem s tím zvládla fungovat vcelku dobře, nemyslím, že bych cítila nenávist k obyvatelům Plzně jen proto, že jsem nikdy nebyla v Plzni... holt logika sluncat je někdy těžko uvěřitelná, natož aby byla realizovatelná v praxi. 

Budu-li dál přemýšlet, zda cítím "nenávist k nějakým lidem", notabene na základě toho, že jsem jaksi "naopak" na něco velice hrdá... Eeeee, asi ty moje emoce taky takhle nefungují. Co primárně vadí, je určitý SYSTÉM... myšlení, jednání, vztahů k druhým i sám k sobě. Jednotlivci i skupiny jsou jen jeho nositelé a šiřitelé. Nevidím důvod, proč bych měla podporovat neživotaschopné a zhoubné systémy a ideologie. Tudíž se ode mne podpory nedočkají ani jejich nositelé - opět bez ohledu na jejich kvílení a hysterické a agresivní vydírání. Naopak podpořím to, co považuji za přínosné a potřebné. Na rozdíl od sluníček tu nejsem od toho, abych nějak přímo vychovávala dospělé. Jinými slovy: rozhodneš-li se začlenit se do nějakého neživotaschopného, zhoubného a škodlivého proudu, systému či ideologie, jsi rovněž sám plně zodpovědný za svůj další osud. Nehodlám ten svůj spojit s tvým a nést následky tvých omylů. 

Bohužel je zatím náš systém k takovým neživotaschopným proudům velice benevolentní, což následně láká další neživotaschopné. Ono to ovšem vážně musí být hrozný život, když je člověku -náct nebo 20+ a ví, že jediné místo, kde se může nějak realizovat, jediný kariérní postup, který ho čeká, je v nějaké neziskovce, se stovkami podobně postižených a perspektivních, kteří nejsou spolupracovníky, ale v první řadě konkurenty na stejnou židli... neprodukovat vůbec nic, jen si do CV moct napsat, že jste v tom a tom roce byli tam a tam (opět se stejně postiženými neproduktivními konkurenty)... Dá se pak chápat, že tihle lidé na sebe opravdu hrdí nejsou. A že jim vadí každý, kdo ten život žije jinak. Byť by to byla "blbá" prodavačka v supermarketu, která domů může odejít aspoň s pocitem, že ten den obsloužila X zákazníků, kteří díky její práci mají oběd nebo večeři a ona sama si za ni zaslouží svou mzdu. Nebo automechanik, instalatér, pošťačka, baba za přepážkou v bance... Cítíte ten rozpor? Vědět, že budu X let studovat, přičemž nebudu ani zdaleka během studia finančně soběstačný (a navíc se mi doba studia nebude počítat na důchod), že bych měl po vystudování být s tím titulem braný jako nějaká "elita"... jenže ti instalatéři, prodavačky a uklízečky budou stále bráni jako ti "důležitější", protože bez nich to prostě nejde bez ohledu na to, jak moc jsou gramotní nebo ne... a hlavně to o sobě VĚDÍ... 

Psala jsem už dřív o dalším pozadí toho všeho. O tom, jak tenhle potěr pochází z rozpadlých rodin, případně z rodin někdejších soudruhů (ani v jednom případě nelze hovořit o nějaké "hrdosti" nebo sounáležitosti s lidmi kolem). Akademiky středního věku, kteří tomu potěru dělají školitele, můžeme do toho proudu neživotaschopných taky zahrnout, sami jsou takovými zombie závislými na existenci svých neperspektivních a nic neprodukujících oborů (a taky to o sobě vědí, ba co více, vědí, jaké to je žít s tímhle vědomím cca 30 let). 

Kolegyně mě teď navedla na ještě další skupinu sluncat. Takové ty dle ní "užitečné idioty", kteří stojí mimo systém oněch neziskovek a štědře dotovaného akademického prostředí a pouze sluníčkově přikyvují. Co za nimi stojí, když ne ekonomické motivy? Podle mě strach a nezodpovědnost, nesebevědomí stejně jako u prvního druhu sluncat. Oni jsou ochotni všechny ty "sociology, kulturní antropology, absolventy humanitních, blízkovýchodních a afrických studií atd." skutečně uznávat jako elity a dát jim tak jednak pocit legitimity a "potřebnosti", jednak jim svěřit část moci a tudíž i zodpovědnosti za sebe sama. Dle nich ten "odborník" skutečně dokáže jakéhokoli migranta začlenit do jakékoli společnosti... protože je přece "odborník" a má na to školy. Navíc se tato nesebevědomá slunka snadno nechají zastrašit právě těmi radikálními a "potřebnými" - "koukej se k nám přidat, nebo ti vsugerujeme, jak jsi nenávistný a xenofobní a budeme tě za to trestat!". Někomu stačí počmáraná fasáda domu nebo výkaly rozmazané po zvoncích, aby jeho hlas umlkl a dotyčný rezignoval na svá politická práva v souladu se svými vlastními názory a svědomím. "Když budu hodný, nebudou mě moct zařadit k tomu Konvičkovi nebo té šílené Samkové a nechají mě na pokoji." Samková ovšem nikdy nikomu po baráku nečmárala a Konvička po nikom nevřískal "táhni, nácku", že... o hořících autech a do modra ztřískaných stovkách policistů raději nemluvě (německá to realita dnešní doby a důkaz, jak to sluncata myslejí upřímně).

Krátce řečeno: tohle nejsou sluníčka v pravém slova smyslu, ale v první řadě srabi. Nepoužitelní pro to, co nás nejspíš čeká, tak jako tak. Ale mohou zmizet do historie aspoň s pocitem, že zkusili být "hodní". Voda, do které už byli hozeni, aby aspoň zkusili pár temp, se jim asi stále zdá málo mokrá, proto ani nevolají po tom, aby jim někdo hodil záchranný kruh, spíše chtějí, aby záchranné čluny vypluly směrem od nich, protože oni jsou na tom přece dobře... 

Co napsat závěrem? Hlavně asi to, že jsem nesmírně vděčná za veškerou tu vzájemnost a solidaritu, která mezi nesluníčkovými lidmi i přes všechno sluníčkářské kvílení o opaku je. Ono kdyby totiž nebyla, nefunguje tu už vůbec nic a na nic se nedá spolehnout. Myslím, že si sluníčkových keců obecně nemusíme všímat. Nemusíme se nechat vnutit do pocitu studu za to, že jsme se nenarodili někde v zemi písku a kamení, kde každé ráno vříská muezzin svolávání k modlitbě. Můžeme být v klidu dál rádi za to, co tu máme - rozvinutou infrastrukturu, služby a zdravotní péči dostupnou prakticky všem, možnost vzdělávat se a realizovat v zaměstnáních, která přinášejí skutečný a hmatatelný užitek, vědomí, že můžeme po práci smysluplně trávit volný čas a nikdo nám do toho nekecá...

No a sluncata můžeme dál nechat žít v nehezkém vědomí, že například rozbolí-li je náhodou zuby, velmi pravděpodobně se dostanou pod ruku nějakému "náckovskému" zubaři... a ten už si bude vědět rady. Nechává mne to vcelku v klidu a ráda dotyčného dentistu potkám na nějaké nechutně "nacionalistické" akci, popřípadě na nějakém českém či moravském hradě nebo zámku, kam si vyjel na výlet místo přežvykování fermentované sóji a posílání svého "zbytečného" oblečení kamsi do řeckých táborů pro "uprchlíky". 

Jako příboj...

(postřehy z demonstrace "Za naši kulturu a bezpečnou zem", 12.9.2015, Praha - Václavské náměstí/ Muzeum)

Ano, jako příboj chvílemi působilo to vzedmutí emocí několikatisícového davu, shromážděného na jednom z nejposvátnějších míst naší země - před Národním muzeem, čili výstavní skříní toho, co je a bylo u nás nejvzácnějšího a nejzajímavějšího... Ale pojďme si sobotní události přiblížit hezky od začátku.

Sama jsem byla na místě už asi hodinu před začátkem celého dění. Přece jen jsem nechtěla, aby se opakoval minulý týden, kdy jsem se na hodinách překoukla a pak na akci dobíhala s jazykem na vestě až po hymně. Takže jsem dokonce i riskovala a s praporky v rukou (a svým již poměrně známým obličejem) přestupovala na metru už na Můstku a ne zbaběle na Florenci, jak jsem měla původně v úmyslu. Přece se za sebe nebudu stydět ještě před začátkem demonstrace, ne?

Na místě už ovšem bylo poměrně živo, řádově desítky lidí. A opět ten starý známý kolorit, prvních pár povědomých až důvěrně známých obličejů z různých divizí BPI, příznivců IVČRN... Ale i spousta nováčků, dost z nich ovšem taky s vlajkami (buď s logem IVČRN, nebo českými) a transparenty. Mezi nimi procházející turisté, lidé s foťáky a kamerami, hloučky policistů... Třepání rukama, objímání na pozdrav, krátké i delší debaty, čekání na další známé, pár rozhovorů s turisty z ciziny, pózování s vlajkami a odznakem na hrudi, procházení po místech nám vyhrazených, vyhýbání se mikrofonům a stativům, do toho nad námi vyhrával z reproduktorů Karel Kryl, slunce svítilo a vlajky vlály... Co víc si vlastně v takové odpoledne přát?

atmosféra před začátkem akce - foto (c) RB

Akce začala českou státní hymnou - což je výmluvným znakem toho, že ji nepořádala samotná IVČRN nebo Blok proti islámu, které dávají hymnu až nakonec a ještě někdo předzpívává. V minulém článku z akce, kterou pořádaly tytéž osoby, jsem to už kritizovala jako ne příliš vhodné řešení - ovšem nemohu čekat, že všichni organizátoři budou mít dobré dramaturgické schopnosti, možná se jen chtějí "odlišit", a proto vrtají zbytečně do toho, co má svůj smysl a funguje. Ostatně dramaturgie celé demonstrace pak kulhala ještě v několika místech, k čemuž se ale dostanu později.

Po hymně následovaly první projevy - moderátor uvedl Lucii Haškovou a videobloggera Jiřího Jiskru. Ten byl ve svém proslovu velmi otevřený a mj. vyzval premiéra Bohuslava Sobotku k uklidnění celé situace související s migrační vlnou, k vysvětlení všech nejasností, nabídnul mu osobní setkání a diskusi. Došlo i na minutu ticha za první oběť sluníčkářského a multikulti bonzovacího řádění - Tomáše Strnada, organizátora lednové demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze, který nevydržel psychický tlak vzniklý po vyhození z práce a kombinaci dalších faktorů a 5. září 2015 spáchal sebevraždu. Přiznám se hned, že mě tato zpráva velmi zasáhla, když se ke mně poprvé dostala, protože jsem na tom právě taky nebyla nejlépe. Už v ten den jsem tedy za Tomáše aspoň zapálila svíčku a u Muzea si ho pak s úctou připomněla.

v pozadí za sochou sv. Václava protidemonstrace těch, kteří chtějí "uprchlíky" přijímat za každou cenu (foto RB)

Pak ovšem došlo na tu část demonstrace, která měla u zúčastněných asi největší odezvu. K muzeu totiž po magistrále dojeli motorkáři, kteří na strahovském stadionu skončili svou akci "Bikers Against Islam" (které se zúčastnil i lídr Bloku proti islámu Martin Konvička) a kteří se rozhodli "naši" akci podpořit. Mohli jsme tak sledovat průjezd kolony snad 500-600 silných motocyklů, který trval několik desítek minut a který vzbudil mezi demonstranty neuvěřitelné nadšení - lidé tleskali, skandovali, pískali, mávali, zdravili projíždějící vlajkami... Bylo to až dojemné, jak poznamenal i Martin Konvička z pódia, a mnozí byli opravdu naměkko, jak později přiznávali i samotní motorkáři, pro které to bylo opravdu nečekané a neuvěřitelné uvítání. Toto byl onen první ohlas příboje emocí, o kterém jsem mluvila v úvodu.

Následovaly další projevy řečníků - Tomia Okamury z SPD, Evy Hrindové ze skupiny Naštvané matky, následně byl čten i značně rozvleklý dopis jakéhosi italského občana, který se vyjadřoval k migrační situaci v Itáli - zařazení tohoto dopisu ovšem nepovažuji zrovna za dramaturgicky šťastné. Ne snad z hlediska obsahu, ale kvůli tomu, že se takový typ textu nehodí na demonstrace, kde je dav lidí nucen delší dobu stát bez hnutí a poslouchat, nehodí se ani skandovat hesla, vyčerpává to i samotného předčitatele, který pak už v závěru koktá, huhlá apod., do toho obvykle zlobí technika (i tady v bočních řadách už nebylo řečníky slyšet)... Navíc to kolidovalo s dalším programem části účastníků - měli jsme totiž od oněch motorkářů slíbený odvoz autobusy na místo konání rockového festivalu, kam po demonstraci zamířili, ovšem ty autobusy zřejmě vzhledem k tomu, že demonstrace přesáhla vymezený čas, odjely prázdné. Tedy toto příště už zažít nechci.

Tento kiks měl i další následky - posledním řečníkem byl ten, na kterého mnozí čekali nejvíce, už zmíněný Martin Konvička z Bloku proti islámu. Nepřijde mi vhodné, aby byl ponecháván čekání půl hodiny a více, zvláště na parném slunci a v obleku. Je to nepříjemné pro něj i pro účastníky demonstrace, kterým pak už nezbývá mnoho sil na to, aby mu vůbec věnovali pozornost nebo na něj nějak více reagovali.

Martin Konvička a jeho projev (foto RB)

U reakcí publika bych se ještě ráda zastavila. Nejsem totiž sama, komu nesmírně vadilo občasné pořvávání davu "Čechy Čechům!". Což o to, že se taková věc dostane do médií na úkor toho, co vše tam zaznělo jiného... Ale chtěla bych vzkázat těm, kteří by jinak se skandováním něčeho takového sami nezačali a připojili se k tomu jen proto, že to řval soused vedle nich a že "bylo potřeba něco křičet, aby nás bylo slyšet": "Lidi, prosím vás, NEBLBNĚTE! Zvolání 'Čechy Čechům' je logický nesmysl! Spousta lidí, kteří demonstrovali s vámi a vedle vás, totiž nejsou 'stoprocentní' Češi. Včetně takového Okamury nebo Konvičky, nebo třeba blogerky Ley Vojtekové, místopředsedy pražské divize BPI a dalších. Možná i vy sami máte v příbuzenstvu nějakého toho polovičního Němce, Poláka nebo Slováka. Něčí původ ještě neznamená, že dotyčný nemůže chtít bojovat za stejnou věc jako my, tzn. být proti přijímání migrantů, proti islámu... Mnohdy dokonce naopak je proti těmto věcem víc než ti tzv. 'stoprocentní Češi', právě proto, že (jak mimochodem zmínil i Martin Konvička ve svém projevu) má s těmito věcmi bližší zkušenost a větší možnost srovnání. Takže prosím vás přestaňte degradovat sami sebe a tyto lidi takto stupidními zvoláními (od kterých se Blok proti islámu právě s vědomím těchto faktů distancuje). Přejte Čechy SLUŠNÝM a PRACOVITÝM lidem bez ohledu na to, z kterých míst sem přicházejí. Pro ty, kteří to vidí jinak, na demonstracích IVČRN a BPI není místo - tady to prošlo jen proto, že organizátorem byl někdo jiný."

Po skončení projevů (jejichž obsahem se tu nezabývám, můžete si je snadno najít na internetu) bylo rozhodnuto, že se účastníci demonstrace přesunou v průvodu přes město před Úřad vlády. Pro mne osobně tak nastala chvíle zmatků, protože jsem nevěděla, zda se toho průvodu "musíme" zúčastnit všichni, případně jak je to s oním odjezdem na rockový festival. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem ještě s jedním známým dobíhala průvod, který se nám vzdálil až kamsi do Štěpánské. Čili to příjemné taky nebylo, ale uznávám, že to byla i moje organizační chyba. Průvod samotný byl ovšem vcelku fajn, krásné počasí, turisté i domorodci postávající po okrajích cesty, občas někdo zamával nebo zatleskal, vlevo pod námi Vltava a za ní panorama Hradčan, a do toho občasné skandování (byť bohužel několikrát včetně toho nechutného nesmyslu popsaného nahoře)...

za momentku z průvodu díky RB

Dění u Úřadu vlády jsem pak už příliš nesledovala, po čase jsme se s několika známými odtrhli a šli celou akci zhodnotit do nedaleké restaurace. O něco později jsme se pak ještě vraceli hlavní trasou přes Staroměstské náměstí na Václavák, kde jsme byli konfrontováni jednak s "přínosnou" multikulti realitou (černošští dealeři drog stojící na svých obvyklých místech), jednak s jakýmsi uskupením křesťanů, demonstrujících u koně.  

Taková tedy z mého pohledu byla poslední akce s účastí IVČRN / BPI. V něčem pozitivní, v něčem ne příliš vydařená. Na druhou stranu takové fiasko, jaké předvedli titíž organizátoři 18. července u koně, to nebylo. 

Jak jel Bittner na vandr

Jářku, to je vám, milí čtenáři, švanda! Čtu si tak vaše reakce na poslední text, který se zalíbil i našemu leaderovi docentu Konvičkovi a pomohl mi ho zpropagovat. Ne, zatím nepřišla žádná další hlava na MOU adresu (ona známá z předchozího článku se taky neozývá), ani kolem nepobíhala rozkošná multi-kulti děvčata pokřikující po lidech oplzlosti a snažící se je potřísnit svými tělními tekutinami (fuj!). Jen jedno slunce se na facebookové zdi Martina Konvičky odvážilo oponovat... tedy, oponovat... Přiznalo se, že by si na člověka, uvažujícího o nutnosti kteréhokoli občana zaplatit zdravotní pojištění v jakkoli svízelné situaci taky plivlo, pak se (opět marně) pokusilo vydělit se z kategorie "sluníček" tím, že "nepochopilo" její definici, načež začalo prohlašovat, že "autor článku spekuluje o rodinném a soukromém životě sluníček a jde jen o výplod jeho básnického střeva"...

No zkrátka luxusní slunce. Jakým svého času byla i sama autorka těchto řádků. Batikovala závěsy ve svém pokoji, jednu půlku mládí prožila na soukromém jazykovém gymnáziu, druhou v čajovnách, před přípravou na maturitu dala přednost učení se pravidlům japonské deskové stolní hry zvané go... a pokud jde o její vysokoškolská studia, ta byla ve dvou případů ze tří zaměřena pouze na multikulturu a různé subkultury a minority a jejich správné chápání a dostatečnou toleranci. Takže se dá říci, že se dotyčná autorka mezi sluníčky pohybovala dost dlouho na to, aby je poznala a aby se jí to či ono slunce občas se svým soukromím svěřilo. Zbytek už pak zařídila další praxe, když se autorka od tohoto společenství oddělila a vrátila se k původním hodnotám, ze kterých vyšla. Už mnohokrát psala, jak na ni působí, když takové sluníčkové jedince potkává na akcích zaměřených proti islámu, proti přijímání tzv. uprchlíků atd. Prostě tam podle ní nechodí spokojení a vyrovnaní lidé, kteří by si tam přivedli své rodiny, které by jejich názor podpořily. Spokojení lidé neházejí po druhých lidech jídlo, které navíc následně drze požadují pro někoho, kdo je údajně v nouzi.

Tolik tedy můj skromný názor. A vida, ono stačilo počkat, až se nějaký takový modelový příklad sluncete objeví v plné kráse. Ani to netrvalo tak dlouho. Stačilo zavítat na mně důvěrně známé místo - web Deníku Referendum. Když už mu dnes v odpoledních hodinách dělala takzvaně veřejnoprávní televize reklamu (čehož si všiml i prezident Zeman na dnešní tiskové konferenci), proč se nepodívat, co je tam nového. Nechala jsem se tedy nalákat titulkem, ve kterém nám vrchní slunce, pan Petr Bittner, slibovalo, že nás prostřednictvím fejetonu vezme do "monokulturního" Rožnova pod Radhoštěm. (pozn. měla bych asi dát odkaz, ale nějak se mi nechce tomu plátku zvyšovat čtenost...)

Nu, hned na úvod jsem si ověřila, že to, co pan Bittner stvořil, fejetonem opravdu není. Už proto, že s vymýšlením pointy se autor příliš nezdržoval, v lehkém a čtivém stylu to také psáno není, zato je tam množství těžkopádných metafor... Zkrátka, napsat fejeton není nic jednoduchého a ani po těch letech strávených na žurnalistice a kulturních a literárních oborech spojených s různými typy textů a literárních útvarů bych se do něčeho takového jen tak z voleje sama nepouštěla.

Co mě ovšem překvapilo, že spíš než fejetonem nebo alespoň cestopisnou reportáží kratšího formátu jde v páně Bittnerovo textu spíše o osobní zpověď plnou velmi intimních informací. Dokonce, což je to nejšílenější a nejvtipnější a nejméně očekávané, se to do velké míry podobá oněm osobním textům, které jsem tu na svém blogu zveřejnila já! Pan Bittner je mi v mnohém podobný! Aspoň pokud by člověk věřil tomu, co o sobě tvrdí. Byť při dalším pohledu jsou rozdíly mezi námi patrné - pohleďte sami:

Petr Bittner se rozhodl svůj text začít vzpomínkami na dětství - prý je městským dítětem z Pardubic, které se sám rozhodl definovat na základě "konfliktu se sousedním Hradcem Králové", jinak toto město popisuje jen jako sídlo chemičky Paramo a skrze prisma sídliště, na kterém bydlel. Tolik páně Bittnerův vztah k rodné hroudě a jeden z prvních rozdílů mezi námi dvěma - snad si ještě laskavý čtenář vzpomene, jak jsem já líčila své dětství ve spojení s poznáváním svého okolí a především získáváním pozitivního vztahu k němu. Toto panu Bittnerovi nic neříká a já to prozatím ponechám bez hodnocení.

V následujících odstavcích se dozvíme něco bližšího o tom, proč možná pan Bittner své rodné město takto vnímá. Vrhl na nás totiž svůj chorobopis, ve kterém se svěřuje, že ani během puberty nemohl navázat se svým městem a okolím důvěrnější vztah, protože prý byl pod vlivem silných léků, které mu měly tlumit alergii "způsobenou životem poblíž chemičky". Nu, kdo jiný by se k tomuto bludu měl vyjádřit, než já, která jsem prožila pod vlivem silných léků tlumících projevy alergie a astmatu celé dětství a ranou pubertu, aniž by to na mě zanechalo podobné stopy jako na panu Bittnerovi nebo mi to zkazilo vztah k domovu?

Ne, nemíním tu samozřejmě popírat negativní vliv znečištěného ovzduší na dětské plíce či pokožku. Nicméně pan Bittner poněkud opomenul fakt, že jakákoli alergie je především psychosomatická nemoc, tedy že pro její vyléčení je krom léčby medikamenty nezbytná změna myšlení a chování nemocného. Píšu to z pohledu člověka, který se z velmi silných alergií a astmatu vyléčil, čili si něčím takovým musel sám projít, určité věci pochopit a začít je vnímat a hlavně dělat jinak. Možná jsem měla i štěstí na lékaře, kteří mi nepsali nekvalitní léky s tlumivým účinkem, které pan Bittner zmiňuje, ale místo toho mě posílali opakovaně do dětských léčeben, abych se zapojovala do kolektivu lidí, kteří jsou na tom podobně jako já, a s nimi se za přispění účinnějších léků a terapií realizovala jako téměř zdravé dítě a mimo jiné tak i pracovala na psychické stránce oné nemoci. Každopádně i když jsem prožila dětství na venkově, kde byl sice oproti "chemickým Pardubicím" čistý vzduch, ovšem plný pylu, prachu, plísní a roztočů ze srsti domácích zvířat všeho druhu, nemám potřebu na svou rodnou dědinu plivat tak, jako to činí pan Bittner s Pardubicemi. Přijde mi, že on by nebyl spokojený, ani kdybychom si ta místa vyměnili.

Pojďme ovšem dále, takto (sebe)definovaný pan Bittner nás seznamuje s tím, že se letos rozhodl cestovat po naší zemi (upřímně řečeno netuším proč) a bere nás do vlaku směřujícího do Rožnova pod Radhoštěm. Což o to, ve vlaku jsem vzhledem k výše popsaným rokům studia strávila hodiny a hodiny, jezdívala jsem jak do Olomouce, tak i do autorových rodných Pardubic (sic!), takže vím, že se tam dá zažít mnohé. Budiž, prokousejme se tedy autorovým fňukáním (už bychom si na ten tón měli pomalu zvykat, lepší to nebude) nad tím, že jel zrovna zpožděným vlakem, ve kterém nešla otevírat okna a nevyhnul se kontaktu s ostatními spolucestujícími (ano, i opilí bílí manažeři mají pořád ještě právo cestovat vlakem), zajásejme si povinně nad tím, že ve voze se dokonce nacházeli i cestující z Asie (kteří jsou samozřejmě morálně přijatelnější už jen proto, že jsou z Asie a zrovna opilí nebyli). Nic proti vkusu, ale sláva, už můžeme autora vypustit do Rožnova.

Tedy jestli se mu tam bude chtít. Nejdřív zdlouhavě řeší nápis na triku mladého muže u nádraží (osobně si myslím, že mu spíš vadilo, že tam byl dotyčný s partnerkou a dítětem v kočárku, což jsou věci, na které slunka obvykle hned tak neaspirují). Nechtít multi-kulti a dát si to na triko zřejmě panu Bittnerovi způsobuje vyrážku na první pohled a pachatel by se měl urychleně odstranit z jeho dohledu, než autor začne modrat a lapat po dechu. Následně ho napadlo fotit si grafitti na zdi - evidentně ho to neuklidnilo, když se vůbec musí zamýšlet nad symbolikou, ve které se kladivo a srp z komunistického loga vzájemně ničí. Takže antikomunismus je další alergen, na který pan Bittner reaguje. Asi se jako antihistaminikum používá... komunismus? To fňukání a hledání vnějšího nepřítele v předchozích odstavcích by tomu odpovídalo.

Dále si pan Bittner stěžuje, že v patnáctitisícovém Rožnově potkal za celou dobu pobytu jen samé lidi stejné barvy pleti, jako má sám. Nějakým mně neznámým způsobem z toho dedukuje, že barva pleti implikuje odlišnou kulturu, resp. multi-kulti jako takové, a ptá se, proti čemu to ti oškliví bílí domorodci chtějí bojovat, když tam vlastně žádná jiná kultura (rozuměj barva pleti) přítomna není. Inu, psala jsem minule o sebe-nenávisti sluníček, opakovat to tu dnes nebudu. Ostatně autor prozrazuje svou anamnézu dál - prý "když je příliš dlouho (4 dny, pozn.aut.!) vystaven kontaktu s jednou kulturou a rasou, dostává deprese". Jo jo, alergik od dětství... všichni kolem mě skákejte a vytvořte mi vhodné prostředí, nebo vám umřu před očima, a když ani to na vás nezabere, dostanu deprese. A vida, pan Bittner si dokonce i v Rožnově dokázal najít alternativu k antidepresivům a kapkám do očí - cedulku s nápisem "sponzorováno Norskými fondy" na stěně místního skanzenu! Nepochybně je tam instalovaná jen pro podobné případy, jako je pan Bittner, mám za to, že místní by se docela dobře obešli bez ní... ostatně když jsem tam byla kdysi jako malé dítě s rodiči na výletě, ještě tam nic takového nebylo, protože jednak neexistovaly samotné Norské fondy, jednak se neplýtvalo státními penězi na nesmysly typu nejmenovaných "nenávist potírajících" mediálních projektů. Jde o pouhý přesun priorit a jim příslušejících finančních obnosů, nic, co by kterákoli z našich následujících vlád neměla mandát změnit.

Ovšem zpět k páně Bittnerovu pobytu v Rožnově. Nadopoval se nám tabulkou Norských fondů a nějak mu v závěru došel dech i slova, už se omezil jen na komentování pořízených fotografií. Nejprve se mu nelíbí klubovna místních podnikatelů. Asi oslabuje účinek komunistického antihistaminika, které pan Bittner požil předtím. Pak si v regálu místní samoobsluhy všiml, že výrobce bonbonů Nestlé se přizpůsobil politkorektnímu diskursu a nabízí "želé bonbony pro holky" a "želé bonbony pro kluky" (pozn. pro p. Bittnera: nejen v Rožnově...). Skutečně zážitek hodný zvěčnění, obvykle si také v obchodě fotím čističe toalet a nabídku deštníků, když jedu někam na výlet. Pak Bittner glosuje své návštěvy místního kina - zda za kvalitu jím vybraných filmů můžou odmítači multikultury bílé barvy pleti vlastnící živnostenský list už ale neříká. Zato ukazuje, co mu zřejmě chybí, když komentuje další obrázek, na kterém jeden gumový dinosaurus ve výloze místního hračkářství jede na zádech jiného... podle p. Bittnera prý spolu mají sex. Freud by řval. Celá ta bolestná fotoeskapáda je zakončena záběrem na místní zverimex, na kterém marně hledám něco zajímavého či hodného komentování... ale co chtít po někom, kdo si fotí bonbony v regále, že...

Závěrem: už tedy víme, že astma a alergie jsou úspěšně vyléčitelné, pokud o to pacient stojí a něco tomu obětuje. Oikofobie rovněž - v případě Rožnova by na to mohla zabrat třeba návštěva místního Domova Kamarád, což je stacionář pro mentálně a tělesně handicapované, řízený člověkem na vozíku, kterého jsem za ta léta ještě nezažila fňukat tak, jako to učinil pan Bittner se slzícíma očima v tak krátkém textu. Mít tu možnost, jela bych tam hned. Pochybuju, že tam pan Bittner během svého pobytu zavítal.

Jeho škoda. Myslím, že si můžeme svou identitu užívat nadále i bez ohledu na jeho záchvatovité stavy a z nich plynoucí komentáře. Alespoň já osobně na ně už nemíním reagovat, děkuji za prozrazení důvodu, proč se toho mám zdržet. Holt jsem ještě pořád tou humanistkou, která soudí, že nemocným se má pomáhat... tak kdyby bylo nějaké slunce tak laskavo a Petru Bittnerovi pomohlo, když je až v takovémto stavu... Děkuji.

P.S.: v Pardubicích je docela hezky! A v Hradci Králové taky!  

Prý že se máme stydět...

... křičí na nás často naše opozice. Za naše údajně "zkurvené" životy, za které nám ta či ona jimi preferovaná sociální skupina "nemůže", neb jsme si je prý "pohnojili" sami svými negativními vlastnostmi - "leností, neschopností, nevzdělaností, nekonkurenceschopností...". Nu, zkusím je tedy projednou poslechnout. Jdu se stydět. A vás poprosím, abyste byli u toho.

 Jdu se stydět za svůj život, který skutečně byl v tom či onom smyslu "zkurvený" už od počátku. Dokonce jsem od narození byla tak drzá, že jsem ho bezostyšně kurvila i svému okolí. Své matce, která se musela po krátké době mého bídného života vyrovnat s větou vyřčenou lékaři: "Maminko, vaše miminko je asi slepé!" Svému blízkému okolí, které tylo z bohatství venkova a udržovalo si tak aspoň částečnou potravinovou soběstačnost. Museli kvůli mně uslyšet další jobovku: "Vaše dítě je těžký alergik, bude se dusit pokaždé, když něco rozkvete nebo když budete sušit seno, nikdy nebude tak aktivní jako jiné děti, nesmí prochladnout, a s těmi ledvinami musí co nejdřív na operaci...". Jak jsme si všichni tenkrát to kurvení užívali! Ty stovky hodin v čekárnách a ordinacích lékařů, v sanitkách, ranní vstávání a cesty na vlak, mráz nemráz, vedro nevedro, čekání na autobusy, na výsledky testů z laboratoří, na to, až mi konečně zaberou léky a budu se moci uprostřed noci konečně aspoň nadechnout, na to, až mi spolužačky půjčí sešity k dopisování... Stydím se!

nějaký bílý dítě... zabte to, než z toho bude FOBÍK!

Stydím se za to, že jsem tenkrát ke svému kurvení a kurvení života druhých nepoužila ještě média, neziskovky a sociální začleňovací programy financované někým z druhého konce světa.

Stydím se i za další průběh mého sprostého života na venkově, který jsem si v době, kdy jsem zrovna neprocházela nějakou svou medicínskou anabází, neuvěřitelně drze užívala, bez přemýšlení o uprchlících z Kosova či komunitních centrech v srdcích velkoměst. Jak jsem jenom mohla! Jak jsem se mohla opovážit preferovat jízdu po zadku po svazích písníku v borovém lese, prolézání borůvčí a smrkového houští nebo stavění hrází v řece před ušlechtilou duševní zábavou typu pronikání do srdcí vyloučených etnických minorit! Těch peněz, co se vyhodilo za mé jalové aktivity typu návštěvy atrakcí na maloměstských poutích, za zákusky z neméně maloměstské cukrárny kupované za dobrá vysvědčení, za hračky, které nepotřebovaly elektřinu! Vždyť by to nakrmilo půlku Sahelu! Těch hodin, proflákaných nad knížkami z místní knihovny, dokud jsem neměla většinu jejího obsahu přečtenou aspoň dvakrát!

Ohavnost sama... ani jedno ghetto

 Stydím se. Mohla jsem si už v té době psát s Grigorijem z Gruzie, Yassirem z Palestiny a Heike z Německa. Mohli jsme společně vytvořit multinárodnostní projekt na podporu záchrany deštných pralesů v Amazonii. Místo toho - knížky, indiánci, labutě a klíšťata! Hanba mi!

Ve škole jsme si kurvili životy vzájemně a institucionalizovaně. Výlety na zámky a hrady v okolí! Jakože cože, nacionalismus?! A když tam byl náhodou křesťanský kostel, tak dokonce, ó hrůzo, náboženská propaganda a snad i klerofašismus? Pěší výšlapy do lesů za myslivci, ke krmelcům s nasbíranými kaštany? Vždyť jsme na to neměli ani povolení Evropské unie! Hrabání listí na hřišti a čištění pomníku padlým ve válce... to máme přece dětskou práci, a ta je zakázaná, to se nesmí! Sportovní hry s týmy z vesnic z širokého okolí, bez dozoru Společnosti pro ochranu genderových kvót! Místo poslouchání přednášek dalajlámy prolézání zbrojnic dobrovolných hasičů! Místo oslav se Santa Clausem, nebo taky žádných oslav "zimních svátků", povinné pořvávání vánočních koled před školní ředitelnou, vystříhané vločky do oken, mikulášské besídky s recitací básniček v místní hospodě před pyšnými seniory? Není divu, že z nás vyrostla xenofobní čecháčkovská hovada!

Xenofobové na kolotoči... těch vlajek si nevšímejte

Stydím se. Za čas strávený s vlastními rodiči. Za každou minutu strávenou obracením sena pro naše ovce a králíky, strkáním kárky s čerstvě posečenou trávou, sbíráním jablek z našeho sadu, sklízením brambor a ořechů, odklízením ořezaných větví v sadě. Že já jsem je nenechala se s tím pinožit samotné, nebo k nim nepřizvala příznivce zážitkového farmaření! Stydím se za to, že se mi na společné výlety na kole po okolí, v lesním terénu i po silnicích, často moc nechtělo nebo jsem je někdy ani nezvládala. Stydím se za čas strávený s mými prarodiči. Za ty hodiny, kdy jsem poslouchala vyprávění o aktuálních událostech týkajících se lidí v neuvěřitelně širokém okolí i o tom, co se kde stalo kdysi. Za to, že jsem se babičce pletla pod nohy, když připravovala oběd pro deset lidí, přitom po stovkách pekla kremrole a věnečky na zakázku a mezitím obstarávala domácí zvířectvo, zahrádku a zpracovávala úrodu, jako by to bylo úplně samozřejmé. Stydím se za ty hodiny, kdy jsme spolu hrály po večerech karty nebo odpoledne rovnaly nakrájená jablka do sklenic. Stydím se za čas strávený s mým starším bratrem. Jak ten byl asi nadšený, že nemůže cestovat sám a musí mě na výlety vláčet s sebou, ač věděl, že to nebude bez komplikací! Stydím se za setkávání a akce s bratranci a sestřenicemi, tetami a strýci. Opékání buřtů na zahrádce. Grilovaná kuřata. Oslavy svateb a narozenin. Vinobraní. Tahací harmoniky, dechovka i country. Jak buranské, uprděně čecháčkovské! Co mohlo probohy být zábavného na sjíždění řeky na nafouknuté duši ze škodovky? Kde byly etnické minority, náboženské diskriminované skupiny, proč jsme místo toho neřešili gender a nekrmili se vojtěškou a rukolou?!

pak nemá být xenofobní, když vyrostla s TÍMHLE...

Děsí mě můj odmala pěstovaný brutální vztah k přírodě a zvířatům. Musela jsem sledovat, jak kuřecí brojleři trpí natěsnáni v kovové bedně s osvětlením. Jak jsou mandelinky rozmačkávány a jejich mrtvá těla předhazována slepicím jako krmivo. Funguju dodnes mrzce s vědomím, že králík se jí a kapr je taky dobrý na talíři i v rybníku. Že vosí hnízdo se likviduje, slimák na zahradě je stejný prevít jako krtonožka a od labuťáka na silnici u rybníka raději dál. Že kočky žijí ve stodole na seně a jejich občasnou potravou je myš, žába nebo hmyz či pták. Že z průměrného devítihlavého kočičího vrhu mláďat se dospělosti dožije jen pár. Že pro bramboru je nutné se ohnout dvakrát, při sadbě i sklizni. Že brambory se stříkají proti plísni, sazenice rajčat a paprik smějí okupovat okna v obýváku i dveře na balkon, vejce jsou upatlaná od bláta a slepičinců a vlez do kurníku je nutné v nepřítomnosti rodičů chodit večer před úplným setměním zavřít, aby kuna neměla hody, a ráno zase otevírat, aby hody naopak měly slepice u krmítka. Že velikost výběhu pro slepice nebo krůty neurčuje komise nějaké ekologistické neziskovky, ale uvolněný prostor po odebrané hranici nařezaného dřeva. Že kopřiva je plevel a nemá ve skleníku co dělat. Že když člověk otevře okno, může být cítit jak močůvka, tak kysané zelí. Že v lese na houbách lze najít tělo zcepenělého zajíce, zakrvácené peří sojky i rozkopané muchomůrky, podpapíráky a kusy igelitu. Že některá králičí samice občas USMRTÍ celý vrh mláďat a že mladí samci králíků ponechaní navzájem sobě napospas mohou být homosexuální. Jak ohavné představy o fungování světa mi byly VNUCOVÁNY!

i kočky tam jsou xenofobní... to mají z těch myší!

Jaké štěstí, že jsem si nakonec prošla převýchovnými programy a tábory! Jak dnes děkuji Allážce (pozor, ženský rod!) za všechny ty hodiny, které mě naučily RESPEKTOVAT homosexuály, protože jejich sexuální preference si to prostě zaslouží! Jak jsem vděčná za všechny ty mnou prostudované výzkumy o Romech, které mi o této dnes tolik UTLAČOVANÉ minoritě řekly více než prostý pohled z okna, který už byl zbytečný, ba nevhodný! Nesmírně mě těší veškeré neziskové organizace věnující se postiženým lépe než já v nedávných dobách, když jsem byla k dispozici jednomu prakticky nevidomému, sdílejíc s ním přecpanou zatuchlou třicetimetrovou garsonku a oddaně kvůli němu přespávajíc na matraci na zemi po celý rok a půl mé neodborné "péče"! Dnes necítím už nic než odpor ke své bílé, heterosexuální rodině, stejně jako k nechutně homogennímu okolí u nás na vsi.

a kde je nějaká KOMUNITA???

Dnes už je mi lépe. Můj idol je správně multikulturní - je totiž poloviční Řek. Můj psycholog je taky fajn, je to totiž gay, což je dokonalou zárukou kvality jeho služeb. Jednomu z přespolních Romů jsem zas onehdy vysvětlovala, jak si v metropoli koupí jízdenku na tramvaj - přece nikdo dnes už nevěří tomu, že by Romové jezdili zásadně načerno?! To je sprostá pomluva a rasismus, a ten já NETOLERUJI! Kupuji FAIR TRADE potraviny z Čadu a Indonésie, oblečení z biobavlny, poslouchám ETNICKOU HUDBU. Pokud něco chci nebo potřebuji, vezmu romskou vlajku, barevné křídy a jdu malovat po dlažbě Václavského náměstí. Pozornost a pomoc se vždy dostaví.

UPRCHLÍCI tam chybí, SLYŠÍTE?!

Závěrem této mé veřejné sebekritiky budiž pochopitelně výzva všem dalším FOBÍKŮM, RASISTŮM, NENÁVISTNÍKŮM, ODPŮRCŮM MULTIKULTURNÍHO SVĚTA A IMIGRACE:

Přidejte se ke mně! Učiňte i vy vyznání ze svého prázdného života, který si leda zbytečně prasíte povrchnostmi a kýčem nejhrubšího zrna, místo SKUTEČNÉHO ZÁJMU O POTŘEBNÉ! Přiznejte se k tomu, že vás nikdy nikdo neměl rád, práce vás nikdy nebavila a že si KOMPLEXY vybíjíte na bezbranných! Na těch, kteří nemají nic než svůj iPhone, židli v neziskovce a vědomí, že je Ahmedova RODINA z Libye POTŘEBUJE!