... aneb postřehy
z akce "Tichý pochod žen proti útisku v islámu", 19.8.
2015, Praha - Křižovnické náměstí, Karlův most, Klárov
Kroky utichly,
dozněly lidové písně... a my máme za sebou další velice
vydařenou akci, které předcházely hodiny a hodiny plánování,
vymýšlení, domlouvání, zařizování, desítky mailů a pozvánek
a další náležitosti. A i když počasí příliš nepřálo
projevům radostných a vřelých citů směrem k ženám, ani jiným
motivům oslavy svobodného života, na celkové atmosféře se to
nakonec příliš neprojevilo.
Přiznám se hned,
že jsem zpočátku nevěřila v úspěch téhle akce, když ji
exmuslimka Béa Radosa začala cca před měsícem plánovat.
Přesněji řečeno - byla jsem skeptická k možným reakcím médií
i veřejnosti. Přece jen už mám za sebou různých pochodů a
demonstrací spoustu, takže ty ohlasy médií znám více než
dobře, včetně jejich úporné snahy takové akce bagatelizovat,
záměrně snižovat počet účastníků (či si větších počtů
pro jistotu nevšímat vůbec), odvádět pozornost k okrajovým
tématům, kterých se akce netýká, atd. Nechtěla jsem proto, aby
si od toho Béa příliš slibovala nebo aby pak další účastnice,
které mnohdy něco takového zažívají poprvé, byly zklamané.
Cítila jsem potřebu na to zúčastněné včas upozornit, což se
ovšem pravda nesetkalo ze strany organizátorů s velkým
pochopením, až jsem sama nakonec váhala, zda akci podpořím svou
přítomností... Naštěstí jsem se pak přemluvila, především
proto, že jsem se těšila na setkání s mně blízkými lidmi. A
ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá na onu atmosféru, jakou to
bude mít tentokrát - přece jen nešlo pouze o demonstraci, ale o
více performativní akci spojenou s pochodem skrz město. Tedy o
oslovení mnohem většího množství náhodných kolemjdoucích.
Nakonec jsem se
nemusela bát ani onoho mediálního embarga. Aniž bychom se totiž
museli příliš snažit, mediální pozornost už coby poměrně
zavedená (a uměle připsanou kontroverzí se pyšnící) iniciativa
máme. Navíc bylo zřejmé, že se na akci dostaví i naši
oponenti, čili že média přiběhnou už jen za tušením
případných konfliktů (nemluvě o tom, že se budou snažit dát
víc prostoru právě jim, coby "těm hodným"). Hezké
bylo samozřejmě i sledovat, jak se různí oponenti snažili nám
vnutit, že bychom měli vlastně tuto akci zaměřit úplně jiným
směrem (což v ohlasech doznívá ještě dnes). Nu, nejsme cukrárna
ani restaurace, abychom se v tomto přizpůsobovali zákazníkům
nebo hostům - a tak jsme tyto nejapné připomínky typu "a
české ženy zažívající domácí násilí vás nezajímají?"
ignorovali a soustředili se na to, co považujeme za důležité my.
Nikoho jsme nenutili na akci přijít, ani jsme nikomu nebránili
udělat vlastní akci zaměřenou na to, co považuje za podstatné
on. Což pochopitelně neznamená, že by nám bylo domácí násilí
páchané v rodinách českých žen lhostejné - jen ho vnímáme na
zcela jiné rovině než ono utrpení, které islám způsobuje
ženám. A konec konců, pokud bychom opravdu změnili téma akce,
povede to jen k tomu, že se o násilí vůči ženám v islámu
stále nebude mluvit tak, jak je nezbytné, čili že tato speciální
kategorie porušování lidských práv a svobod zanikne pod nánosem
jiných témat. Což jsme tedy odmítly.
Nyní už ale k
průběhu akce samotné. Zklamaná jsem z ní nebyla ani náhodou. Už
od momentů, kdy se první hloučky účastníků (a hlavně
účastnic) scházely na Křižovnickém náměstí u sochy Karla
IV., na místě panovala nesmírně přátelská, téměř až
rodinná atmosféra. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než na
jiných akcích, které Blok proti islámu / IVČRN organizoval (a
které právě kvůli tomu opakovaně opěvuji v předchozích
reportážích). A to jsme stále ještě měli na paměti, že
značná část účastníků (především pánové) je v té době
na Klárově, kde se připravují na to, až k nim průvodem dorazíme
my. Nicméně i tak... Přicházely další ženy a dívky, které si
braly připravené břečťanové věnce, dekorace a ozdůbky s
motýly různých barev a tvarů (některé měly své vlastní) nebo
si nechávaly svazovat ruce silným provazem. Hloučky známých
tváří, vzájemné seznamování, na vše dohlíželi dobře
naladění pořadatelé ve žlutých reflexních vestách... a mezi
tím vším se proplétali fotografové, novináři s mikrofony a
samozřejmě, neboť jsme byli na nejexponovanějším místě v
Praze, udivení a zvědaví turisté s vlastním dokumentárním
nádobíčkem. Za sochou Karla IV. Martin Konvička narychlo
dopisoval svůj projev, o kus dál kdosi hlídal krabici s motýly,
nádherný pes husky, kterého si přivedla jedna slečna, si užíval
pozornosti nadšených účastníků, mezi lidmi se motaly a pobíhaly
děti (pár holčiček dokonce v kostýmech motýlků!), Jana
Volfová, duše celého dění, se starala o vše, aby nakonec sama
rozesmátá skončila se svázanýma rukama...
A tak jediné, co
nakonec na Křižovnickém náměstí trochu zklamalo byla
zvukotechnika. Prostě selhala, takže krátké proslovy řečníků
nebylo přes šumění a praskání slyšet. Ale nikomu to příliš
nevadilo, vše se přešlo s humorem, to podstatné zaznělo i bez
mikrofonu. Svázané ženy byly postupně Martinem Konvičkou
rozvazovány a "osvobozovány", načež Martin s Béou
otevřeli krabici s několika desítkami bělásků, které nechali
vzlétnout nad hlavy diváků coby symbol svobodného a tvůrčího
lidského ducha, který je islámem svazován a omezován jako ten
motýl v krabici nebo svázaná žena. (Poznámka pro rýpaly:
ano, motýl si ve městě umí docela dobře poradit a přemístit se
do klidnějších lokalit, takže nemusí nutně skončit zrovna pod
podrážkami turistů nebo na stěračích aut.)
A pak už jsme se
mohli vydat na pochod městem. Rozebrali jsme si transparenty, někdo
mi strčil do ruky tamburínu, zatímco Béa nesla orientální
bubínky a chrastítko, kolem proběhla další exmuslimka Pavla
Bitarová s informací, že "za námi jsou sluníčka"
(myšleno naši názoroví oponenti)... Ale to nás nezastavilo a za
doprovodu policistů, naší skvělé ochranky, obklopeni
fotoaparáty, kamerami a mikrofony novinářů jsme vykročili po
Karlově mostě před zraky turistů. Byly to velice silné momenty,
být na takovém významném místě a připomínat si ty, které a
kteří dnes někde trpí pod jhem ideologie zvané islám, nést
hrdě vědomí, že právě já na takové místo patřím a smím si
užívat ten pocit, že já se kvůli něčemu podobnému sklánět
nemusím... a zároveň mít svobodu pohybovat se po Karlově mostě
jako po vlastním obýváku, bez zahalení, bez dozoru manžela, hrdě
nést svou identitu i svůj názor... Nad námi se tyčilo panorama
Hradčan a ženy vpředu začaly zpívat lidové písně, aby se nám
lépe kráčelo. Ovšem žádný hurónský řev, jen poměrně tiché
připomenutí toho, že právě v naší lidové tradici je výrazným
motivem ženská krása a vztahy mezi muži a ženami. Předala jsem
Janě Volfové tamburínu a na chvíli ji zastoupila v popředí u
hlavního transparentu, který nesla paní poslankyně Olga Havlová
před všemi těmi kamerami a mikrofony, po nějaké době mě
vystřídala "Naštvaná matka" Eva Hrindová a já dostala
od Béy nejdřív bubínek a pak orientální chrastítko ze skořápek
jakýchsi ořechů. Přešly jsme Karlův most a sešly po schodech
směrem ke Kampě. Teprve dole jsme zaznamenaly onen doprovod ze
strany "sluníček" - Mladých Zelených, kteří nám z
mostu ukazovali vlastní transparenty. Byly na nich ženy, které ač
muslimky, proti islámskému násilí (v podobě Islámského státu
i jiných radikálů) bojují, což měl asi být argument do
budoucích debat. Nu, nejprve jsme dokonce Mladé Zelené považovaly
za našince, jak nejasné toto jejich sdělení bylo. Na diskuse
ovšem během průvodu ještě nebyl ten správný čas, zatím jsme
mohly pouze ocenit, že nedochází k žádnému verbálnímu nebo
fyzickému napadání typu házení vajec, k čemuž mívají takové
skupinky našich oponentů poměrně blízko. Za dalšího občasného
zpěvu jsme tedy zamířily skrze uličky staré Prahy na Klárov,
přičemž jsme opět potkávaly hloučky turistů.
A už jsme na
Klárově, policie nás směřuje na trávník u pomníku, kde je
postaveno pódium. Čekají na nás mužští účastníci akce, a
Jana s Béou dostávají nápad začít ještě zpívat "Kdyby
tady byla taková panenka", k čemuž se v příslušných
slokách přidávají i pánové. Ti se pak s posledními slovy
"lezli bysme spolu, spadli bysme dolů, byl by konec všemu"
vmísí mezi nás ženy a rozdávají nám květiny, nádherné
gerbery všech barev, které mají na stužce cedulku "My si žen
vážíme - Úsvit - Národní koalice - Blok proti islámu".
Květin je ovšem spousta, stejně tak jako přeochotných dárců
známých i neznámých (tímto zdravím blogera Miroslava Kulhavého
i dalšího blogerského kolegu Václava Janouška, a samozřejmě i
třetího neznámého mladého dárce). Obdarovávány jsou i náhodné
průchozí místem akce. Opravdu příjemné gesto. Všimla jsem si,
že květiny dostala i děvčata z Mladých Zelených, která se se
svými "mužskými" protějšky shromáždila s
transparenty opodál.
Po chvíli mohl
začít hlavní program na pódiu, který sestával z projevů
vybraných řečníků. U mikrofonu (který tentokrát fungoval, jak
měl) se tak postupně vystřídali Jana Volfová, Béa Radosa,
Martin Konvička, Eva Hrindová, Petr Hampl, Olga Havlová, Karel
Fiedler, Miroslav Lidinský, Pavla Bitarová... Na úvod ovšem ženy
ještě sehrály nacvičenou scénku - na pódiu se objevila postava
oblečená v černém nikábu a abáje, tedy v kompletním muslimském
zahalení (až na oči), kolem ní procházely ostatní ženy a dívky
v běžném oděvu, jako by ji neviděly, a nakonec onu postavu z
toho pochmurného oblečení svlékly a rozvázaly jí ruce, které
měla pod hábitem svázané. Bylo to velice působivé, když tam ta
vysoká černá postava nehnutě stála ve vlajícím rouchu za
doprovodu dramatické hudby a kolem chodily ženy v sexy červených
minišatech nebo džínách...
Během celého dění
se odvážní jednotlivci vydávali diskutovat s Mladými Zelenými,
kolem kterých se to hemžilo mikrofony a kamerami, ovšem pochybuji,
že vzájemně došli k nějaké názorové shodě. Ostatně i
poslanec Fiedler pak z pódia vzkázal oněm protidemonstrantům, že
kurdské ženy, které mají na plakátech a které bojují proti
jedné formě islámského násilí, chápou islám trochu jinak než
ty, které jsou k zahalování a vůbec k upozadění vlastní
osobnosti a identity nuceny odmala násilím. O tom také dobře
hovořily obě exmuslimky, Béa s Pavlou, které mají za sebou právě
zkušenost s kompletním zahalováním. Pavla pak informovala
shromážděné, že vzhledem k tomuto faktu se Blok proti islámu a
další politické subjekty rozhodly požadovat po vládě uznání
toho, že islám je ideologií porušující lidská práva a
svobody. Akci zakončila už tradiční zpívaná hymna.
Po skončení
programu bylo na místě možné potkat ještě dlouhou dobu hloučky
diskutujících účastníků, kterým se nechtělo domů, zatímco
Mladí Zelení sbalili transparenty a odešli poměrně dlouho před
koncem akce. To u nás se ještě stála fronta na seznámení se s
Petrem Hamplem nebo Klárou Samkovou, hlavy BPI spolu s politiky a
pořadateli hodnotily úspěch akce a plánovaly věci příští,
zájemci se fotili s transparenty, květinami a figurínami
znázorňujícími ukamenované ženy...
Tolik tedy k průběhu
předvčerejší akce. Co ještě řící k samotnému tématu
pochodu, tedy "útisku žen a umělců v islámu"? Musím
hned na úvod přiznat, že právě to zahalování žen bylo první
věcí, které mne přivedlo ke studování islámské tematiky
blíže, ještě v dobách studia na vysoké jsem o něm napsala
jednu ze seminárních prací, která byla vyučujícím velmi kladně
hodnocena. Tehdy jsem ovšem měla k dispozici pouze zdroje vydané
samotnými muslimkami, především konvertitkami, tedy to nemohlo
dopadnout jinak, než že jsem i já právo na zahalování
muslimských žen obhajovala a naopak jsem kritizovala evropské
státy, že ze strachu o vlastní bezpečí upírají těmto ženám
"právo na vlastní identitu". Z dnešního pohledu je to
děsivé a úsměvné zároveň, hovořit o identitě těch, které
se samy nechají "odstranit" z veřejného prostoru, kde se
místo nich pohybují jen černé nevzhledné hromady látky... Totéž
když si muslimka zakryje byť i jen vlasy šátkem - pokud to
vnímáme v našem kontextu, má to zhruba takový význam, jako
kdyby si oholila hlavu, a to je v našem podvědomí stále ještě
zakódováno jako symbol trestu a veřejného ponížení, jednoho z
největších, jakého se ženě může dostat, většinou za zločiny
tak či onak spojené se sexualitou a veřejným pohoršením a
ohrožením dobrých mravů... Čili toto u nás zkrátka pozitivně
vnímat nelze, pokud člověk něco z toho nepotlačí. Což jde
obtížně, protože odkazy na tohle jsou přítomny v našem
písemném folkloru, pohádkách a místních pověstech, a jedinec
je do sebe může dostávat odmala. Leda že by je vědomě později
odmítnul a potlačil, právě aby mohl propagovat zahalování...
což je pravděpodobně to, k čemu mají naši odpůrci blízko.
Takový je tedy můj
vztah k zahalování žen v islámu obecně. Dnes už jsem v té
problematice navíc trochu zběhlejší, takže mohu odmítnout i to,
že jsou muslimské ženy "socializovány na zahalování
odmala", a tedy že by bez něj nemohly existovat. Naopak -
zahalování už malých holčiček, "aby si zvykly", mi
přijde jako ještě větší nechutnost. Zvlášť když se to
okecává Alláhem a Mohammedem a hláškami typu "maminka to
taky nosí - budeš jako VELKÁ HOLKA, když si šátek necháš
uvázat taky". Pouhé tlačení ke konformitě, které má
zakrýt, že součástí identity oné malé holčičky jednou bude i
její sexualita, kterou "musí chránit pro manžela a skrývat
před ostatními" - ovšem tím, že se na ni upozorní už ve
věku, kdy to pětileté děvče ještě zdaleka nemá ani
menstruaci, se de facto stává sexuálním objektem už v danou
chvíli. Nemluvě o tom, že na zahalování se vážou i další
věci, jako je třeba oddělování chlapců od děvčat, a to právě
už v dětském věku, nejen v mešitě, ale i v běžných
domácnostech. Tím samozřejmě dochází k tomu, že obě pohlaví
ztrácejí vzájemný kontakt a že určité věci, které jsou v
jiných kulturách naprosto běžné a přirozené v rámci fungování
smíšených kolektivů, jsou v islámu označeny za tabu, nečisté
a nepřípustné. Zároveň to oněm chlapcům, kteří se zahalovat
ani jinak přizpůsobovat druhému pohlaví nemusejí, dává pocit
nadvlády nad dívkami už odmala.
Podobně vnímám i
útisk ze strany islámu směrem k umění a kráse. Už jsem
zmínila, že součástí naší folklorní identity jsou všechny ty
písně a básně, obrazy a sochy atd. zabývající se vztahy mezi
muži a ženami, opěvující krásu žen, vykreslující mladé muže
všech typů sociálního postavení, jak se ucházejí a bojují o
přízeň žen, jak jdou bojovat do války a loučí se se svými
milými, s matkami... Zkuste si do takových témat dosadit někoho,
komu "sebrali" vlasy nebo dokonce celý obličej a postavu.
Navíc - nesmíte zobrazit ani muže, který by k takové "bytosti"
něco pozitivního cítil. Dokonce nesmíte zobrazit ani někoho,
koho vám vnutili jako vzor nejvyšší. "Narodilo se štěně"
si v islámské verzi asi taky nezazpíváte.
Smutný svět. Jsem
opravdu ráda, že my žijeme v lepším. A že k němu můžeme
pomoci i ostatním.
