O jednom výročí a jedněch narozeninách

Velký den nadešel. Dnes je to právě rok od vystoupení Kláry Samkové v poslanecké sněmovně na konferenci „Máme se bát islámu?“, ve které přirovnala islám k nacismu, předpověděla mu totální zkázu a způsobila tak hromadný úprk všech nezvaných muslimských Jejich velvyslaneckých excelencí ze sálu a následně i křepčícího tureckého velvyslance Ahmeta, který se v souladu s islámskými tradicemi od té doby snaží domoci se veřejného stětí dotyčné Samkové, v čemž mu Česká advokátní komora zdatně sekunduje a brousí si na Samkovou (a o Samkovou) kudly a meče, kde se dá, právo neprávo. 

Doufám, že máte načteno z loňska, jak to celé probíhalo, případně jste obeznámeni i s obsahem celého Klářina projevu. K dispozici stále ještě jsou i videa zaznamenávající průběh celé konference včetně Klářina vystoupení. 

Mno. Asi by se slušelo napsat, co se poté strhlo a co následovalo. Turka Ahmeta Bigaliho jsem už zmínila, připomenout si můžeme i to, že jeho nenávistný řev vzbudil v českých občanech potřebu jít mu ten projev Kláry Samkové ještě jednou veřejně přečíst před jeho ambasádu. Tam ho dokonce jmenovaná Samková ještě navíc proklela, aby tak přešli na společný komunikační kód a nemísilo se tak české právo s právem šaria, což by vedlo ke zmatkům. Byl tu i pokus několika občanů poslat mu v rámci stejného komunikačního kódu starou botu, což je v islámu jak známo aktem nejvyšší urážky a ponížení toho, po kom je obuv vržena. 

Další efekt byl ohromující. Čím víc Turek a opozice výstupu Kláry Samkové ječeli, tím více pozornosti se jejímu vystoupení ve sněmovně dostávalo v médiích... a tak se stalo, že zpráva oblétla svět, dokonce bych řekla, že hned několikrát. Jak to vím? Inu, pachatelka toho zlotřilého činu mi přeposílala část z toho neuvěřitelného množství POZITIVNÍCH ohlasů, kterých se jí z různých míst dostalo. Lidé jí děkovali, „řekla pravdu“ se ve frekvenci komentářů v diskusích řadilo na čestné druhé místo za „KONEČNĚ to někdo řekl“ (občas někdo dodal „KONEČNĚ to v ČESKÉ TELEVIZI zaznělo“ - ČT totiž po konferenci přinesla krátký rozhovor s Klárou), lidé z různých zemí posílali své reakce v různých jazycích, občas nějaký exmuslim nebo dokonce člověk, který musí pod tímhle vyznáním žít a ví z osobní zkušenosti, jaké to je, popsal své zážitky... Napomáhali jsme tomu s Klárou, seč se dalo. Klára svůj projev nechala přeložit do několika jazyků a překlady dávala na web, myslím, že Gatestone Institut má dokonce v angličtině otitulkovaný záznam té konference, snažili jsme se alespoň na část těch reakcí odpovědět, případně s vybranými pisateli zůstat dál v kontaktu a informovat je o dalším dění kolem Kláry Samkové (na což mají jinak celebrity a osobnosti veřejného života celé PR týmy, zatímco my na to byly s Klárou samy...).

Samostatnou kapitolou byly kejkle s Českou advokátní komorou a jejími pokusy Kláru kárně stíhat za vyjádření jejího názoru a tím ji jen tak mimochodem fyzicky zlikvidovat a především odstranit z veřejného prostoru, exemplárně potrestat a znemožnit další případné politické působení. Myslím, že ČAK se od té doby nemusí ani snažit veřejnosti zkoušet vysvětlovat, že jim jde o dodržování nějakého právního řádu (resp. jiného práva než práva šaria), když z jejich aktivit vůči Kláře tyhle pohnutky čouhají jak sláma z bot a veřejnost to vnímá jako selhání ČAK. Kdyby aspoň někdo s právnickým vzděláním tureckého velvyslance upozornil, že vměšování se do vnitřních záležitostí státu opravdu podle českého ani mezinárodního práva v pořádku není... Ale to se na to celá slavná právnická obec vykašlala. Efekt je stejný, jako by se benzínky náhle rozhodly čepovat místo benzinu vodu a nikomu o tom nic neřekly. Nebo kdyby zubaři náhle přestali spravovat zuby a místo toho by začali řešit globální oteplování. Jak lze za těchto okolností vůbec požadovat od někoho takového, kdo se na tom podílel, jakékoli právní služby, nechávat se rozvést, bojovat o svěření dětí do péče atd. mi není jasné, resp. se mi z toho ježí chlupy. Justice, která neslouží lidem je fakt představa, bez které bych se dost dobře obešla. Ale pokud už tu něco takového je, je asi potřeba z toho servat omítku i tapety a obnažit to v plné kráse.

S čímž souvisí i příběh člověka, o kterém chci v dnešním příspěvku psát (jako už několikrát) a který má shodou náhod dneska narozeniny. Ano, jak mnozí už tuší, jde o Vítka Hassana, t.č. fotoreportéra Parlamentních listů a nezávislého fotografa a novináře. I jemu se během jeho životního zápolení povedlo několikrát ukázat, kde a v čem to soukolí našeho právního systému drhne. U něj byl ovšem dopad reakce právě toho systému na to, že chtěl celou věc řešit a hlavně medializovat, ještě zhoubnější než u Kláry. Stálo ho to 11 měsíců nezákonného pobytu ve vězení a zpochybnění jeho věrohodnosti... což je v podstatě pro novináře věc stejně likvidační jako pro advokáta vyloučení z advokátní komory. Pokud vím, Vítek s tím bojuje pořád, neustále od něj slyším nebo čtu slova jako „maximální objektivita, nestrannost, kritický pohled na obě strany, nezávislost“. Jenže se mi zdá, že tohle je de facto esencí jeho života. Že se prostě pořád musel před někým obhajovat, že tu je a proč tu je a co dělá a jak dělá a proč dělá... Málokdo ho byl kdy schopný brát jen tak, že prostě JE. Abych zas byla objektivní a spravedlivá já, neříkám, že mnohdy k těm pochybnostem a obviňování nezavdal příčinu sám. Nicméně je k tomu potřeba dodat myslím aspoň dvě věci: zaprvé tu, že Vítek sám o sobě prostě není a priori zlý, ani mstivý, nedokáže po někom jen tak jít. To už musí fakt být, aby se na někoho vůbec zaměřil. Myslím, že ho to svým způsobem ani nebaví. Tím se mu daří držet určitý standard a vyváženost v jeho zpravodajství. A když si to uvědomíte, jak on takhle funguje, „odmění“ se vám on tím, že o vás nebude psát nějaké extra velké kraviny (natož cíleně, jako to dělají mainstreamová média s politickým pozadím) a nadto vám ještě o své újmě přinese až pod nos fotoreportáže z míst, kam byste se sami nedostali a kam se nehodlá vypravit ani žádný novinář z mainstreamu, aby pro vás udělal totéž. Čili v dnešní době hodně exkluzivní zboží. 

Vraťme se ovšem ještě zpátky. V době, kdy Klára Samková na islám ve sněmovně dštila síru, byl Vítek ještě ve vězení. Blbé místo, kde slavit narozeniny, a myslím, že jsme to s kolegou, kterého jsem před návštěvou sněmovny vycpávala slaninou v McDonalds, taky aspoň letmo zmínili v našem hovoru. Nikdo z nás dvou samozřejmě netušil, že za pár měsíců bude vše jinak a že Vítek, po kterém se nám skutečně i stýskalo, bude z vězení zase venku. O tom, že by se povedlo navázat nějaký kontakt mezi ním a právě mnou jsem už vůbec neuvažovala, i když... Považuju stále za své selhání, že se mi nepovedlo odeslat mu dopis, ještě když v tom vězení byl. Pořád jsem to odkládala, pak po téhle sněmovní show přišel nápor práce, kterou jsem už zmínila, bylo mi jasné, že bych se o tom musela v dopise nějak zmínit a nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo ne... tím spíš, že by ten dopis šel přes vězeňskou centrálu, což není ideální stav ani v situaci, když píšete o počasí a letošní úrodě mrkve... A takhle to šlo až do doby, než kolega náhle a bez varování napsal na facebooku „sedni si, Vítek je venku!“ a než jsem si to pak ověřila na Prague Pride, kde jmenovaný Hassan taky bez varování najednou přistál s foťákem asi pět metrů ode mne, bezstarostně cvaknul pár záběrů a vesele odcválal, jako by žádných 11 měsíců ve vězení neprožil. Což mě v tu chvíli dojalo tak, že už jsem pak byla sama na Pride coby fotografka prakticky nepoužitelná. Ale o tom už jsem taky myslím párkrát psala, stejně jako o tom, co následovalo dál, včetně oné historické události – první besedy Éry žen (resp. Kláry Samkové) v Pardubicích, kterou nám Vítek z vlastní iniciativy nafotil. Bohužel se nám od té doby příliš nedaří se zas někde potkat, kromě náhodných účastí na demonstracích, které Vítek zdatně dokumentuje a já obvykle neméně zdatně narušuju. Což Vítek dokumentuje taky.

A tak tu dnes mám dva lidi, jejichž životní osudy jsou si v mnohém podobné, dokonce se občas proplétají, někdy i skrze mou vlastní osobu. Klára sice dnes narozeniny nemá, ale i tak je asi dobré jí do dalších akcí, podobných té, kterou si dnes připomínáme, popřát hodně odvahy a sil. 

No a Vítkovi? Co se dá popřát člověku, na němž je sakra znát, jak si užívá každou minutu, kdy není ve vězení? Myslím, že je rád i za ty lidi, které mu ten jeho distanc od sluníčkářské scény přinesl a kteří ho nakonec i svým způsobem začali akceptovat tak, jako to dřív nedělali. Což znamená, že pak mají i společné zážitky, které by zase Vítek dřív neměl... možná je to víc i o té obyčejné lidské důvěře a ochotě pro druhého něco nezištně udělat, což možná na té sluníčkářské straně nebylo. Každopádně bych Vítkovi přála, aby mu právě tohle vydrželo. Stejně jako to jeho extrémní nadšení pro to, co dělá. Pořád to mne samotnou hodně inspiruje. A možná zároveň i upozorňuje na to, co si mám sama pohlídat nebo čeho si všímat, kdykoli něco tvořím. Všímat si detailů, kterých si jiní nemusí všimnout, nebo si třeba nebýt tak jistá vším, co napíšu, nebát se provést změny, věnovat určitým věcem čas a úsilí (narážím teď na to, že tenhle pouliční suverén je schopný pak sednout a nad textem nepříliš dlouhého článku nebo fotkami trávit celou noc).

"Copak já, ale někdo jiný je tu ve svém živlu," informoval kolega z prvomájové manifestace komunistů v Brně...

Jo, myslím, že Vítek teď zažívá konečně nějaké lepší období, ze kterého může mít i někdo další užitek – jen tak dál!

Přání k narozeninám od islámoklastky

Milá Kláro,

rok se s rokem sešel, což může být příležitost si připomenout, jaké zkušenosti jsi během těch uplynulých 12 měsíců získala a kam tě to vše vlastně směřuje. Dovol mi tedy, abych se na to podívala optikou někoho, kdo měl tu čest znovu a stále v tom samém člunu veslovat s tebou. A byť to bude vyprávění založené na ne vždy úplných informacích a značně subjektivní, věřím, že se opět na tom základním shodneme.

Loňský rok byl pro tebe na mnoha frontách myslím naprosto přelomový a akční. Vlastně vůbec netuším, kde jsi na to vše brala energii. Jen na domácím poli, tedy na zcela soukromé rovině tvé rodiny a nejbližších jsi musela vést tolik bitev... vlastně to je asi čtyři nebo pět stále se táhnoucích a vzájemně propojených náročných procesů, před kterými prostě nemůžeš uhnout a jsi do nich vtažena, ať chceš nebo nechceš. Prolíná se tu rovina emocionální a vztahová s tou materiální a doprovází tě to všude od momentů, kdy ráno oblékneš papuče. Ani v nich nemusíš sejít (či dnes už spíš vyjet) do své kanceláře a ponořit se do pracovních záležitostí, abys na sobě tuhle zátěž, pod kterou by se mnohý už hroutil, cítila. Naštěstí pro všechny zúčastněné se tomu ze všech sil snažíš nepodléhat. Zřejmě víš, že přirozený běh věcí nakonec může jednotlivé boje a bitvy nastavit tak, aby se v určitých momentech zdály být alespoň trochu snesitelné či řešitelné. Což se myslím i děje.

Další položkou v rovnici tvého života byla i loni tvá práce. I tady jsi jako vždy zabojovala jak lev, aby se všem, kteří se na tebe s důvěrou obrátí, dostalo práva a spravedlnosti. Tvé kanceláři to bylo jen ku prospěchu, tvé oponenty litovat snad ani netřeba, zvláště ne v případě, že jim na rozdíl od tebe o to právo a spravedlnost zas až tolik nejde, jak se mnohdy ukazuje i nám laikům.

Nu a pak tu máme tvé soukromé volnočasové aktivity. Představ si, že vážně neznám nikoho dalšího, komu by za jediný rok vyšly hned tři publikace, z toho dvě zcela zásadního významu a dlouho připravované. Jen se mi zdá, že publikum pro ně ještě musí dozrát... přičemž je potřeba zvážit i možnost, že se tak vzhledem k dějinným událostem hned tak nestane. Tak, jako se tomu dělo u mnoha jiných autorů, jejichž tvorba a myšlení předběhla svou dobu. Nejsi jako autorka zrovna nenáročná, chceš po čtenáři určité mentální úsilí, práci na sobě, opouštění vlastních předsudků... a na to dnes ne každý tu sílu má.

Co se dělo dále? Na začátku roku jsme sledovaly, jak někdejší silné antiislámské uskupení, jehož neprozřetelný lídr (o jeho dalších vadách se rozepisovat nebudu, to sem nepatří, ač obě víme, k čemu tyto vady nakonec vedly a ještě povedou) udělal tu chybičku, že tě ještě předtím vyloučil z jeho řad, míří do historie (což jsi mimochodem také včas předpovídala). Nad věcí se nedalo dlouho ronit slzy, byť jde o událost značně nešťastnou. Zasáhlo nás to tedy obě (byť já jsem vlastně byla „vyignorována“, nikoli řádně vyloučena – inu, chtějme spolkovou činnost po někom, kdo si s právem a jinými formalitami tyká jen pro svůj vlastní prospěch...). Po krátké době zdánlivé pasivity se však ukázalo, že ty už máš v hlavě plán, jak pokračovat. Bylo ti totiž jasné, že ty už do žádného uskupení, kde by ses musela podřizovat někomu, kdo se nakonec na tvé myšlenky a tvou práci vykašle a bude tě chtít místo ocenění tvé iniciativy a realizace tvých myšlenek leda zničit, jít prostě nemůžeš. A zároveň není v tvé povaze věci vzdávat, zvlášť když určité myšlenky by realizovány prostě být měly. I rozhodla jsi se založit ženský spolek. Zpočátku mě to příliš nevzrušovalo, říkala jsem si, že to jako vše u nás bude na dlouhé lokte... až do momentu, kdy jsi mi asi za měsíc nebo dva oznámila (připomínám, že to bylo v autě při cestě za našimi pracovními záležitostmi, abych se jó nemohla bránit), že je spolek hotov - „a hádej, kdo je v něm místopředsedkyní?“. No a od té doby má místopředsedkyně pěnu u huby, jak stále někde něco vázne, případně jásá nad iniciativními, aktivními a nadšenými členkami či skvělým publikem našich společných akcí. Dobrý dárek ke všem dalším narozeninám nás obou.

Co dalšího ještě pod tvým vedením loni proběhlo? No, je to to, čemu „orientalista“ Ostřanský říká „eskapády Samkové“ a co nejspíš chudák u našich islámských „spojenců“ asi pracně hasí... I když nemyslím, že by si z nějakého Ostřanského zrovna v Turecku, kteréžto zemi jsi proklela velvyslance, příliš dělali. Tomu asi věří jen on sám. Jistě že se mu to nelíbí – seber mu islám a zjistí, že je nadbytečný a neuživí se. A to asi nebude jediný problém, který by on a jemu podobní v tu dobu už měl. Ale dost o něm. Velvyslančí kauza (a tím myslím i účast velvyslanců muslimských zemí na semináři o islámu ve sněmovně) pomohla odhalit zajímavé věci. Třeba to, že se Ústředí muslimských obcí je ochotno svléknout do nedbalek v naději, že to, čím budou mávat, bude veřejnost interpretovat jako negližé té hrozné Samkové místo jejich vlastních trenýrek. Nu, nestalo se tedy to, v co doufali. Naopak se ke svlékání přidala i advokátní komora, tam to připomínalo loupání cibule. Uvidíme, jak se tahle věc bude vyvíjet dál. Každopádně ti děkuju za možnost zpracovávat ty tuny pozitivních ohlasů na tyhle akce z celého světa.

Nu a pak tu byl podzim. Rozloučila jsi se se svým žlučníkem, pokřtila svou knížku o islámu a protože se blížily senátní volby, vyrazila jsi podporovat vybrané kandidáty přímou účastí na jejich besedách. Bylo to náročné, bohužel lidem zřejmě stále ještě nedochází, jaký význam taková osobní setkání dnes mohou mít, jaké informace se tam mohou dozvědět i od těch, o kterých třebas pochybují... Nepřísluší nám ovšem tohle řešit za ně. Pro nás obě to byly zajímavé cesty a přínosná setkání, stejně jako třeba natáčení živého videa, které zaznamenávalo stejnou diskusi. Je potřeba to brát jako zdroj zkušeností, poznatků a inspirace, ne jako něco konečného.

A co tedy dále? V tvém medailonku na letošní konferenci Ženy sobě (která je už za pár dní) píšeš, že „jsi se rozhodla, že to nejlepší tě teprve čeká“. To aby tvým oponentům, kteří ve skutečnosti ještě s žádnou oponenturou bohužel ani nezačali, běžel mráz po zádech už teď... Netřeba ovšem dodávat, že se mnou při realizaci „toho nejlepšího“ můžeš jako vždy počítat. I když, možná to ani nemusím psát – stačí, aby ses TY rozhodla a zas mi to někde jen tak bokem oznámila, abych taky nemohla moc ječet... Každopádně se nechám překvapit. Zatím to totiž vypadá tak, že tyhle dárky, které naděluješ sama sobě, dost kupředu posouvají i mě. A pravděpodobně nejsem jediná, kdo s tebou tuhle zkušenost má.

Co ti tedy do budoucna popřát? Vím, že ač se dovedeš radovat z materiálních věcí typu kvalitních knih, pěkně ušitého oblečení atd., zároveň na nich nelpíš tak, aby tě to nějak omezovalo. Tyhle věci a materiální požitky vidíš myslím spíš jako prostředky pro dosahování nehmotných cílů, získávání nových poznatků, rozvoj sebe sama i vztahů s druhými. Tedy spíš jako investice do budoucna. A proto ti snad za sebe mohu popřát: více síly, aby k tobě takové věci měly možnost přicházet a aby tys měla stále dostatek možností, jak s nimi účelně naložit. Přičemž jedním z těch účelů může být i to, aby tyhle věci a zážitky dokázaly obohatit především tebe a ty z nich zase dál dokázala čerpat. Pro sebe i pro nás ostatní, které jsi velkoryse zahrnula mezi své nejbližší. 

Krásné narozeniny!

K narozeninám královny islámoklastů aneb Happy Birthday, Kláro!

Ufff. Přiznám to hned: tenhle blog se mi nepíše vůbec lehce. A nejspíš vyzní úplně jinak, než byl původně zamýšlen. Jsou totiž zkrátka věci, které se do slov tak snadno nevejdou. Ale co naplat, nevydržela bych sama se sebou, kdybych se o to aspoň nepokusila. Jestli v tom kdokoli bude hledat jakoukoli servilitu a vlezdoprdelismus, je to čistě jeho problém, to je asi taky dobré poznamenat hned na úvod. Tak tedy:

Dnes, tedy 23. března 2016, slaví své narozeniny JUDr. Klára Samková, Ph.D., z mého pohledu (a nejsem ani zdaleka sama) nepochybně nekorunovaná královna českého islámoklasmu, k čemuž ji přivedl její neúnavný boj za lidská práva obecně, letitá práce na zlepšování pozic utlačovaných skupin i nesčetné pomáhání jednotlivcům v nouzi, jakož i její věčná touha po sebevzdělávání a předávání informací ostatním.

Nějakým zvláštním Božím řízením došlo k tomu, že právě tahle neuvěřitelně vzdělaná a zároveň nohama na zemi stojící bytost se stala i islámoklastčinou, tedy mou, šéfovou. Asi to tak mělo být, nebudu ztrácet čas tím, že bych se marně snažila vysvětlit tomu nahoře, že se asi spletl... spíš zkusím pochopit, co všechno mi to má dát a co já díky téhle spolupráci můžu zase předat dál.

Udělejme si teď takovou malou rekapitulaci toho, jak jsme se vlastně seznámily. Stručně řečeno, do dubna 2015 jsem o existenci "té Samkové" sice věděla, ale byla mi absolutně ukradená. Občas jsem její fotku zaznamenala v nějakém bulváru, jindy se na pár sekund mihla ve zprávách, když řešila nějakou kauzu svého klienta (a kdo z vás si pamatuje všechny souvislosti takových záběrů z dob, kdy mu bylo 13, 16 nebo 23...). No a média, jak se dnes ukazuje, nejsou dobrým rádcem při poznávání něčí reálné identity. A tak jsem vesele upadala do stereotypů právě v souvislosti s Klárou. "Cikánka". "Aktivistka za práva cikánů, která je bude obhajovat, i když na někoho zaútočí mačetou." "Kariéristka, pro kterou je každá funkce natolik lákavá, že se o ni prostě musí aspoň pokusit." "Politická turistka, která vždycky ví, na koho má svůj neúspěch hodit."

Johohooo, ať teče rum, to byly časy... Editoři v novinách si mohou mnout ruce, ještě dnes si pamatuju, co za obraz jsem z těch útržkovitých zpráv a hlavně titulků o Kláře měla. Budiž to varováním pro ostatní, zejména v těch případech, kdy se novinové a televizní zprávy dostávají k dětem a dospívajícím. Nikdo totiž neříká, že se po deseti či patnácti letech nemohou samy dostat do blízkosti někoho, o kom dřív jen četli nebo slýchali, a zjistit, že realita je skutečně někde jinde. Protože pak za člověkem běhá taková ta věc, co se jí říká svědomí, a ta vám to překonávání toho rozporu mezi realitou a mediální fikcí vůbec neusnadní.

Kdy jsem Kláru zaznamenala jako islámoklastku? Jak jsem napsala, bylo to zhruba před rokem. Klára se zúčastnila ideové konference tehdy ještě jediné platformy proti islámu u nás, tedy Islám v ČR nechceme, a jednotlivců různého politického směřování. Což byla z dnešního pohledu bohužel jen těžko opakovatelná akce, vzhledem k tomu, že politizující "produkt" navazující na IVČRN má na spolupráci s dalšími subjekty zákaz (můžete si všimnout, že se sám skládá pouze ze dvou a zbytek jsou jednotlivci bez valného významu ve svých politických stranách), a samotná IVČRN nyní jen těžko hledá vlastní identitu. Nicméně tehdy se vše ještě zdálo relativně v pořádku a snadné, a docházelo i k takovýmhle akcím, kde vystupovaly subjekty, které se do té doby velmi kulatně řečeno vzájemně neměly příliš v lásce. V případě Kláry to byl třeba senátor Doubrava (znalí vědí, neznalí googlí). Na oné konferenci, ze které byl jak přímý přenos po internetu, tak záznam, který je stále dostupný, to ostatně přiznali oba dva. No a tuto konferenci jsem tedy coby začínající aktivní islámoklastka sledovala, byť tehdy ještě ne kvůli Kláře, ale jednomu ze svých kolegů, se kterým jsem tehdy začínala více spolupracovat. Kláru a její příspěvek jsem vzhledem k výše uvedenému v reálném čase vynechala, ovšem byl to právě onen kolega, kdo mne později přesvědčil, abych si jej pustila aspoň zpětně, že to stojí za to. Můžete posoudit sami:

A tak jsem zaznamenala existenci Kláry Samkové jako člověka, který s námi bude bojovat proti islámu. Nijak víc jsem to tehdy neprožívala, měla jsem nejspíš za to, že půjde o nějakou externější formu spolupráce... nijak víc jsem s onou osobou do kontaktu nevstupovala ani neztrácela čas píděním se po její minulosti či současnosti, politických aktivitách atd.

Podruhé se Klára Samková mihla v mém životě, když vystoupila na ustavujícím sjezdu Bloku proti islámu 6. června 2015. Tehdy jsem už také věděla, že má za sebou obhajobu či právní pomoc tiskovému mluvčímu IVČRN, se kterým strávila pár hodin zdarma na soudu. Proto mne ani příliš nepřekvapilo, že ve svém projevu mluvila o tom, že právníků pracujících zdarma by si islámoklastní spolek měl ve svém zájmu najít co nejvíc co nedříve, neb to sama prostě nezvládne... Nu, z dnešního pohledu asi není moc dobré mluvit o tom, jak to nakonec spolek vyřešil. Ale to sem nepatří. Klára se tedy mihla, promluvila a odskákala do své části vesmíru, aniž bychom my dvě opět vstoupily v kontakt.

Třetí mihnutí bylo na Tichém pochodu žen proti islámu v srpnu. Mihnutí to bylo velmi iluzorní - Klára prý dorazila na Klárov, kde se odehrávala větší část oné akce, ovšem až prakticky po jejím skončení. Zůstala mi tak skryta v davu, jen se mi odkudsi doneslo "je tady Samková" a kolega pak dodával "běž se s ní seznámit", k čemuž jsem se z nějakých mně neznámých důvodů nedostala. Později dotyčná Samková odnesla své tělo místní celebrity do blízké restaurace, kam se odebrali i pořadatelé akce. Islámoklastka ovšem nebyla tehdy zrovna hospodský typ a nebyla pozvána mezi honoraci, navíc tušila své nastávající finanční potíže, takže se jako slušné děvče s kolegou rozloučila a odebrala se hezky domů.

No a pak běžel čas. Netušila jsem, co kde "Klára tropí za hlouposti", ani jsem vlastně nevěděla, že je členkou či dokonce funkcionářkou spolku, ve kterém působím. Řešila jsem zcela jiné věci, zejména svou finanční situaci. Abych na to nemusela myslet a utápět se v depresích, psala jsem tyhle blogy, reporty z akcí, fotila, dál pracovala na úkolech, které mi kolega zadal, aktivně vystupovala na facebooku... rozuměj hádala se tam s kdekým, včetně našinců, když něco nešlo, jak mělo (což se už tehdy pozvolna začínalo projevovat). A dopadlo to, jak muselo: jednoho dne jsem seděla ve foodcourtu nákupního centra na Zličíně, protože doma jsem měla už spotřebovaný limit na internet a na Zličíně je wifi zdarma, totálně zoufalá, neb mi na účtě zůstalo doslova pár drobných, za které jsem se leda tak mohla taktak zvládnout odstěhovat z Prahy zpět k rodičům. Žádná práce pro islámoklastku prostě nebyla v Praze k nalezení. Před skokem z okna mne tehdy zachránilo pár souputníků ze spolku a jejich okamžitá finanční pomoc, kterou už jim splácím. A později zpráva onoho kolegy ve smyslu: "Sedni si - Klára Samková hledá korektorku knížek a chce tebe!".

Sedla jsem si. Už proto, že jsem netušila, jak se Klára ke mně dostala, co o mně ví, co si o mně myslí... a jaká vůbec JE. Jak se vlastně s takovou celebritou, o které jste si pár let mysleli samé nepěkné věci, mluví, pokud na tom má záviset to, zda si druhý den dám k obědu jen zeleninovou polívku nebo i něco víc? Cože, islámoklastka a pracovní pohovor, pokud o tom máme mluvit takto obecně? Po těch X letech naprosto tristního hledání a rozesílání CV den za dnem? No zkrátka mne to uvrhlo do velmi zvláštního psychického rozpoložení, kdy jsem vůbec netušila, co jak bude a co se ode mne očekává a jak si to nemám pokazit.

Chvíli se nic nedělo, Klára mi nejdřív napsala na facebooku, že se musíme domluvit, pak došlo na první telefonát, kdy mi asi dvacet minut krmila ucho svými představami, co po mně chce, což jsem po ukončení hovoru šla v totální euforii zapít domácí meruňkovicí se svou bytnou... Protože však věc s Klárou ještě nebyla časově určena, ještě jsem si předtím střihla krátkou brigádku, která mi úplnou náhodou přišla pod ruku. Ovšem hned následující víkend tedy přišel onen telefonát Kláry, že se musíme na všem domluvit i osobně, a já tedy pak onu brigádu nechala být a byla k dispozici už jen jí.

A pak jsem tam stála, před její kanceláří s kovovou cedulkou na zdi, a nesměle vyťukávala kód zvonku, abych se uvnitř rozechvěle ohlásila sekretářce, byla uvedena do zasedačky a nějakých těch pár desítek minut si prohlížela Klářiny portréty... než se má budoucí zaměstnavatelka uráčila objevit, zahlásila "Čau", popadla notebook, vodu, cosi jako psa (tedy Fluffy se přidal sám) a odvelela nás obě na dvorek. Vidím to jako dnes, venku už bylo na konci září lehce chladno ve stínu, seděly jsme tam u stolku, obklopené vysoko se tyčící zástavbou, Fluffy opodál strkal čenich do trsů trávy (což beru jako opatrné teriéří schválení mé osoby), a Klára vysvětlovala a ukazovala, já si psala poznámky... Samozřejmě že ke korekturám knížek, resp. povídek, toho Klára ve své velkorysosti přisypala daleko víc, což pak obnášelo to, že mne představila i svým kolegyním v kanceláři, vysvětlila jim můj úkol... a pak už jsem odcházela jako regulérní zaměstnanec Advokátní kanceláře JUDr. Klára Samková, s.r.o. Neptejte se, jak jsem se tehdy dostala domů, když na pracovní smlouvě nebylo rozhodně tolik nul, kolik mi to v tu chvíli připadalo...

A tak jsem získala nejen práci, ale i Kláru. A Klára mne. A pak už to lítalo: maily s úkoly oběma směry. "Napiš, hele, tohle ti posílám, zkontroluj..." "hele, Kláro, tohle už mám hotovo, co dál?" - "Zjisti, jak se tohle dělá, a vlož to támhle, vytvoř stránku na facebooku, pozvi lidi, napiš webmasterovi, nechala jsem ti v kanceláři knížky, stav se pro ně, napiš MÉMU TÁTOVI (!!!), tady máš přístup k dalšímu webu, píšeš si hodiny, co pro mě děláš?" - "Kláro, čekám, až mi pošleš..." - "Bože, ty mne ještě úkoluješ, děvče... tady máš pracovní mailovou schránku, napiš MÝM JMÉNEM tomu a tomu... zkopíruj, vlož, nauč se, jak se tohle dělá, já na to nemám čas, kup si na to manuál, zaplatím..."

Dlouhé maily začínající "ahoj, odpovědi v textu", čímž se rozumí Klářiny odpovědi pod jednotlivými odstavci mých "reportů", jak jsem to nazvala. A taky můj "to do list", neboli elektronický úkolníček v podobě jednoho velkého textového souboru, kam si píšu vše, co po mně moje paní a vládkyně chce, a barevně si odznačuji splněné a nesplněné úkoly, stejně tak jako vlastní poznámky či dotazy, které je naopak potřeba vznést na Kláru.

Mám Kláru. A Klára má mne. Otravuju za ni tam, kde je potřeba otravovat (tímto zdravím do České televize, se kterou jsme se hádaly o vlastnictví onoho videa s Michalem Kocábem). Uvádím její autorské texty do čitelnější podoby a zveřejňuju je na místech k tomu určených. Stejně jako přeposlané materiály, odkazy na videa - vesměs věci týkající se hlavně migrace, islámu a jeho kritiky, lidských práv, ženských práv... Uvolňuju jí zkrátka ruce na samotnou advokátskou práci a dělám to, co by potřebovala dělat ona, ale nemá na to kdy. No a poslední dobou taky straším. Rozumějte osobně na akcích, kde je Klára přítomna, a na z nich pocházejících fotkách. Smutně symbolické je, že první taková pochází z piety u francouzské ambasády (14. listopadu 2015) a poslední ze včerejška z rovněž pietní akce tentokrát u belgického velvyslanectví. Ale poslední dobou mne Klára mohutně postrkuje i do akcí s islámem nesouvisejících, kterých se účastní a bere mne s sebou.

Už tu kárku s Klárou táhneme takhle téměř půl roku. A i když jsme se seznámily přes spolek, který nás obě dost nechutným způsobem podvedl, takže máme obě důvod být nedůvěřivé... přesto si troufnu tvrdit, že už Kláru přece jen trochu víc znám a věřím tomu, co mi o sobě říká a co za reakce na ni dostávám od jejího okolí. Jsou zkrátka situace, které takzvaně nepřečůráte a které vám nedají příležitost vymýšlet si a budovat nějakou falešnou image. Natož tím způsobem, aby do toho byly zapojeny tisíce jednotlivců, kteří Kláru znají osobně a jejichž sociální spektrum se pohybuje odshora dolů a inteligenční spektrum zas zleva doprava, pochopitelně i se zahraničním přesahem. Zjednodušeně řečeno Klára už ve svém životě zvládla slovenské cikánské osady i americký Kongres. Poznávám Kláru i skrze příběhy, které vypráví buď osobně, nebo se k nim dostávám skrze její povídky z advokátského prostředí. Je jich už tolik a jsou tak detailně propracované, že by jen těžko mohly být fikcí vhodnou ke zvedání sebevědomí hlavní postavy... tím spíše, že je Klára podává ještě tak, že jen málokdy je tou hlavní postavou ona sama. Spíš akcentuje ty druhé, kteří mohou sloužit jako reference. Zrovna tuhle část práce pro ni si samozřejmě nehorázně užívám - Klára totiž byla a je odmalinka duše neposedná a zvídavá, což z ní dělá ideální "nohy, oči a uši" pro ty, kteří neměli takové možnosti jako ona a zároveň jsou aspoň nějakým způsobem podobně umělecko-historicko-kulturně-psychologicko-vědecko-politicky zaměřeni jako ona. V těch jejích příbězích to vypadá asi tak, že Klára někam dojede (a je jedno, jestli jde o soud pro lidská práva ve Štrasburku nebo řecké ostrovy), prošmejdí (včetně patřičných restauračních a odpočinkových zařízení a aktivit), prožije pár zajímavých událostí a potká se se zajímavými lidmi (včetně číšníků a ochranky v muzeích)... tohle vše vám popíše a pak se zaměří třeba na jeden zajímavý a charakter místa určující prvek, dejme tomu budovu banky, a k ní vám přidá výklad o historii bankovnictví až do bůhvíkolikátého století, včetně patřičného kontextu, přesahu do dnešních dob či nějakého toho poučení, které bychom si z dob minulých měli vzít. Podobným způsobem vám podá historii soudcovských talárů v různých zemích i svá jednání na tom či onom místním soudu. Že vám k tomu přidá ještě i odkazy na potřebné a dle ní podstatné informační zdroje primárního i sekundárního charakteru asi netřeba říkat, na rejstřík pramenů sahajících od fyziky po psychologii si zvyknete, Klára je holt analytik a vypouští do světa pouze to, co má nějakým způsobem prostudováno nebo načteno (tohle se jejím kritikům líbit opravdu nebude).

No a vy, máte-li rádi pořady typu Objektiv nebo Toulavá kamera, to vše čtete nebo přímo posloucháte naživo, chechtáte se vtipným momentům... a pak si uvědomíte, že byste svůj vysokoškolský diplom z literární historie, dějin umění a podobných oborů měli asi zahodit a ještě k tomu jít donutit své někdejší vyučující, protože na tohle prostě nemáte ani vy, ani oni. Ono vám je totiž houby platné, že tušíte (sic!), že jste někdy četli sebranou korespondenci Boženy Němcové... když si z ní narozdíl od Kláry nepamatujete ani písmenko! Natož abyste si pamatovali, kolik madon namaloval ten či onen malíř, jak se jedna liší od druhé, která je nejhezčí a ve kterém muzeu v které zemi ji najdete a kde se v onom městě dá dobře najíst a kam s malým dítětem nechodit... jo a pořád vám to vše sděluje advokátka. Ufff.

Vůbec netuším, jestli tenhle typ zkušeností s Klárou přežiju. Holt je dotyčná dáma výsledkem křížení dvou kunsthistoriků, jednoho s přesahem do jazykovědy a pedagogiky, druhého do muzejnictví onoho výzkumného a terénního typu, kdy je zkrátka nutné vše prošmejdit, nafotit, popsat, ale taky zanalyzovat, roztřídit, zařadit do kontextu, archivovat... Asi bych už víckrát podobný pokus na lidech, totiž křížení osobností takových formátů, nezkoušela opakovat, zvláště pak ne s proměnnou "totalitní režim", ve kterém dotyční i jejich potomek budou muset žít. Těch lidí, kteří totiž ze setkání s rodinou Samkových šli do vývrtky ze zjištění, že jim ani sebevyšší funkce nedává moc k tomu, aby jejich ego zvítězilo nad vědomostmi Samkových a jejich charakterem, bylo a stále je poměrně dost. Pochopitelně je to pro ty lidi kolem neúnosné a zkoušejí se tomu bránit poukazem na to, že i dotyční Samkovi přece "musejí" mít nějaké ego, být kariéristy per se nebo sledovat nějaký svůj prospěch. Je to takové okopávání kotníků, které občas některého Samka sice odsune na nižší pozici, než na jakou patří, ale nedokáže zkrátka zabránit tomu, aby právě z téhle pozice onen Samek nebo Samková netrčeli jak oktaván v třetí třídě praktické školy. A projeví se to především na výsledku - totiž že to, co by mohlo či mělo být hotovo, zkrátka hotovo není, nebo to není tak kvalitní, neb to bylo svěřeno někomu "ideologicky vhodnějšímu".

A to je asi tak vše, co bych Kláře o ní samé chtěla k jejím dnešním narozeninám napsat. Možná to spíš než veselé a optimistické přání připomíná ortel... Věci jsou zkrátka takto dány, chodit po světě s vědomím "jsem už holt taková a nezměním se - můžete se změnit leda vy, jestli vám to vadí" vážně není žádný med, stejně jako to, že neustále musíte překládat do "srozumitelštiny" to, co chcete předat těm "pod vámi", protože oni prostě nemají jak to pobrat a na vaši úroveň nedosáhnou...

Všechno nejlepší, Kláro. Zdraví, sílu, klid a prostor na to, abys mohla dál být taková, jaká jsi. A kolem tebe lidi, kteří ti v tom nebudou příliš překážet a spíš ti věci usnadní, to či ono po tobě převezmou, navážou na tebe, předají ti něco zajímavého, co bys dokázala využít ve prospěch svůj i ostatních...

Dík. Jo - a ten islám, ten spolu porazíme. Kdo taky jiný než my, ženské...