Tenhle příspěvek
bude do určité míry vycházet z jednoho z těch předchozích, ale
znáte to - opakování matkou moudrosti. Původně jsem si
nemyslela, že se k tomuto tématu vůbec vyjádřím, protože jsem
nejdřív souvislost s hlavním tématem blogu - islámem - neviděla,
ale světe, div se, ono v tom přece nakonec určité spojení bude.
Tím pojícím prvkem je totiž kupodivu právě moje maličkost s
mými zkušenostmi a zprostředkovanými zkušenostmi z okolí. Tedy
začněme:
Bylo jednou jedno
děvče. Po narození se mu příliš nechtělo koukat na svět.
Učilo se chodit, ale ještě ve třech letech při procházce venku
zakopávalo o každý kámen a každý obrubník, protože nevidělo
na metr před sebe. Pak asi ve čtyřech letech dostalo konečně
brýle a druhý den přineslo mamince, se kterou předtím zvládlo
nakreslit leda tak klubíčka vlny, vlastnoručně nakreslený
obrázek princezny. Nicméně to děvče mělo vážně i tak dost
smůlu. Na tu největší oční vadu se přišlo až v době, kdy už
se s ní nedalo nic dělat. Nějakou dobu se řešilo, jestli děvče
nebude muset místo běžné školy navštěvovat internátní školu
pro slabozraké, čili vyrůstat daleko od domova, v ústavní péči
s podobně postiženými. Nakonec základní školu s vidícími
dětmi s určitými úlevami zvládlo. Zvládlo i soukromou střední
školu a několik škol vysokých. Zvládlo se dokonce starat o
člověka, jehož vizus byl ještě mnohem menší než ten její,
včetně jeho doprovodu po (pro ni tehdy neznámé) metropoli.
Nicméně kdesi v budoucnosti toho děvčete i tak pořád straší
TMA.
Bylo jednou jedno
děvče. Žilo na venkově, a když na jaře rozkvetly všechny
stromy, květiny a trávy, to děvče strávilo dny i noci lapáním
po dechu, protože se dusilo. Trvalo to s přestávkami celé měsíce.
Nemohlo projít kolem kvetoucího keře šeříků. Nemohlo přinést
mamince k svátku karafiát. Nemohlo s dětmi ze školky a školy na
procházku nebo na výlet. Stávalo se, že ji uprostřed vyučování
učitelky vodily domů, sípající a kolabující až do příjezdu
sanitky. Ordinace, injekce, za pár měsíců kontrola na
alergologii, další léky, které neúčinkovaly a na které i tak
bylo nutné myslet dvakrát denně. A pak, když bývala sezóna
senosečí, děvčeti začaly "tábory". Pobyty v léčebnách
a ozdravovnách, od pěti let každý rok až do dvanácti. Tři
týdny mimo domov, mezi těmi, kteří na tom byli podobně a kteří
tudíž neřešili, co to děvče zvládne nebo nezvládne, jako se
tomu divily ostatní děti na vsi. Žádný odpočinek. Dopoledne
víceméně běžná výuka ve škole při ozdravovně, pak léčebné
procedury (ach ta věčná rýma z prochladnutí!), pak tříhodinový
pobyt v krápníkových jeskyních, včetně her, spánku ve spacáku
a výkonnostních testů na úvod a závěr. O víkendech pěší
výlety po okolí, kdy sípali a padali únavou i ti nejodolnější
z osazenstva ozdravovny. Doma výlety s rodiči na kole, ovšem
stačilo to přehnat s délkou trasy nebo projet podél kvetoucího
pole a zas mohlo zůstat na pár dní doma místo chození do školy.
Ve dvanácti letech děvče konečně dostalo léky, které jí
záchvaty dušnosti postupně úplně zastavily a vrátily jej tak do
života, který do té doby pořádně nepoznalo. Najednou mohlo na
výlety se zdravými dětmi, aniž by hrozilo, že tam nebude k
dispozici rychlá pomoc, zvládlo prolézat půdy plné zaprášeného
sena, slámy a haraburdí, spát v peřinách, trasy cyklovýletů se
prodloužily. Ovšem její výkonnost nikdy nebude taková jako u
zcela zdravých lidí. O tom, že jí ony zázračné léky spolu s
věčným bojem o energii pro každé nadechnutí zastavily fyzický
růst asi netřeba mluvit. Dosáhnutí do horního regálu v obchodě
je holt malou daní za to, co jí nakonec bylo umožněno.
Bylo jednou jedno
děvče, a věřte nebo ne, kůže mu ze začátku taky moc
nefungovala. Miminko s ekzémem. První vzpomínky - kelímky se
smradlavými mastičkami. A víte, jaké to je, když se poloslepé
dítě lapající v noci po dechu kroutí, aby se mohlo ještě
poškrábat pod koleny? Až mořská voda v osmi letech vše
spravila.
Bylo jednou jedno
děvče. Já vím, už je to únavné... ale co naplat, když se to
děvče narodilo s nedovyvinutými záklopkami v ledvinách. Období
do tří let strávilo to děvče pod silnými léky, tlumícími
infekci z toho, jak se mu moč vracela z měchýře do ledvin. Ve
třech letech přišla operace. Děvče na pár dní dostalo vývod
bokem a poloslepé a sípající se s pytlíkem vlastní moči na
krku ploužilo po chodbách nemocnice, než ho zase zašili. Jizva
přes celé břicho, v dospělosti hodně sexy. A po operaci snad
každý rok nejméně dva záněty močových cest, tuny antibiotik,
ordinace, laboratoře, lékárny, sklenice s močí, ultrazvuky,
dveře s nápisem Mikční urografie (doporučuju příznivcům
hardcore piss porna), případně Nukleární radiodiagnostika (něco
pro ty, které fascinují svítící ručičky hodinek). A už víte,
jaké to je, když se poloslepé, sípající a škrábající se
dítě potácí v noci potmě na toaletu, aby ze sebe v bolestech
vyloučilo pár kapek? Děvče na sebe muselo být hodně přísné,
aby tohle i v dospělosti zvládlo.
Bylo jednou jedno
děvče. Pokud vůbec po přečtení předchozího má nějakou cenu
zmiňovat, že to bylo děvče. Bylo to stvoření věčně pod
vlivem nějakých léků, které ji sice nějakým způsobem
udržovaly naživu a řešily její nejakutnější potíže, ale
jejichž vedlejší účinky se mezi sebou navzájem tloukly, a co
hůř, dlouhodobě jí snižovaly imunitu. Takové to, když je
poloslepé, právě se neškrábající a nedusící dítě ve školce
nebo ve škole a přijde tam někdo s virózou nebo nachlazením.
Takové to, když děvče nemůže jezdit do školních kurzů
plavání, protože jsou v zimě a ono si v té rychlosti nikdy
nestíhá vysušit vlasy tak, aby z toho zase neprochladlo. Takové
to, když na smrkání nestačí kapesník, ale rovnou stará dětská
látková plenka. Nebo to, když si z léčebných pobytů pamatuje
všechna sezení před horským sluníčkem, inhalace vincentky skrz
různě sofistikované vrčící a bublající přístroje a trubky,
horké koupele loktů v plechovém korytu s plastovými hračkami
nebo třeba proplachování nosních dutin konvičkou slaného
roztoku. Paraleny, zábaly na krk, teploměry, hořké bylinkové
čaje. I to se naštěstí časem srovnalo, jak jí byly postupně ty
šílené kombinace léků vysazovány.
Děvče bylo zkrátka
kriplík, mělo na to příslušné papíry, které jí asi do deseti
let umožňovaly chodit všude s průvodcem a mít například na
cestování tomu odpovídající slevu. Od patnácti let pak bylo
rozhodnuto, že se děvče nebude moci zařadit do běžného
pracovního procesu, což dosvědčilo další lejstro. O to ovšem
po deseti letech z rozhodnutí ctihodného pana ministra přišlo,
tak jako ti, kteří na tom byli podobně či hůře. Od té doby je
děvče formálně zdravé. Bez jakéhokoli lékařského posouzení.
Děvče vždycky
vědělo, že na tom jsou jiní lidé ještě hůře. Vyrostlo v
domácnosti s již dost nemocnými prarodiči, jeho vlastní máma na
tom také nebyla zdravotně nejlépe a i přes částečný invalidní
důchod zvládala péči o ni, zaměstnání i běžné starosti o
malé hospodářství. Ve škole se děvče setkalo se spolužačkou
s dětskou obrnou, občas si některý rozjívenec zlomil ruku nebo
nohu a pajdal po chodbách se sádrou. Později se o handicapované
začalo děvče zajímat ještě víc - to když na ni na blogu začal
sprostě útočit jeden vozíčkář, kterému předtím nezištně
nabídla svou účast a případnou další radu či pomoc. Přivedlo
ji to do celé komunity lidí s různými stupni a typy fyzických
postižení, nebo těch, kteří se o takové lidi starají. Přimělo
ji to zajímat se o jejich problematiku více, naslouchat, s čím se
který handicapovaný potýká, jak na postižené reaguje zdravá
část veřejnosti a jak se všechny tyto vztahy a stavy promítají
do chápání aktuální vládní garnitury. Psala blogy, které její
vrstevníky (věkově lehce přes dvacet) asi dost překvapily, psala
maily celé poslanecké sněmovně, když se mělo řešit, zda si
handicapovaní budou smět ponechat příspěvek na péči. Stála na
demonstraci s nevidomými, neslyšícími, vozíčkáři, lidmi o
berlích a jejich pečovateli, když ministr rozhodoval o otázkách,
které u mnohých znamenaly jejich další přežití. Z ušetřeného
kapesného poslala jedné ležící vozíčkářce, trpící
rakovinou pohlavních orgánů, malý příspěvek na novou televizi.
Dalšímu vozíčkáři pomáhala najít firmu prodávající
repasované elektrické vozíky, protože zdravotní pojišťovna mu
jej odmítla přiznat. Nu a pak přišel ten krátký vztah a
společný život s prakticky nevidomým partnerem.
Jak je vidět, život
toho děvčete byl vždycky buď - anebo. V oněch letech, kdy si
procházela tím nejhorším, nebyly neziskovky a kluby
handicapovaných, nadací a sbírek bylo pomálu. Na venkov z toho
dosahovalo ještě méně. Handicapy lidem komplikovaly životy.
Nebyly mobily, dlouho ani pevné linky v domácnostech, na vlak
daleko, autobus jezdil pouze několikrát za den. Když matka musela
s nemocným děckem zůstat doma, pochopitelně nemohla do práce, a
pokud neměla řidičský průkaz a vlastní auto a bylo potřeba
náhle dojet k lékaři, odnesl to i otec, který do té práce
nemohl taky. S handicapovaným dítětem se nemohlo jezdit na
dovolené, i stanování u přehrady bývalo rizikem. Aby se ušetřilo
na léky, bylo nutné část potravin vypěstovat vlastními silami.
Což obnášelo jak zmíněnou pravidelnou senoseč, tak starosti tu
s hejnem husí, kačen, krůt, slepic, třemi plnými králíkárnami,
občas kůzlaty, nakonec se zakotvilo u ovcí, k tomu ruční sadba a
sklizeň patřičného množství brambor, krmné zeleniny i běžné
zeleniny a ovoce ke konzumaci. I to bránilo v cestování a užívání
si kulturních a společenských radovánek.
STOP.
Na scénu přichází
Lucie "Prcie" Bittalová. Vypráví o sobě třeba tady.
Otázkou je, do jaké míry její vyprávění brát vážně (jsou i
takoví, kteří tvrdí, že to či ono v tom příběhu pravdou
není). Paní Bittalová byla totiž vládou placena za trolling. Do
takových aktivit spadalo i to, že směla LHÁT někomu, kdo byl
označen (kým?) jako neonacista nebo jiný "společensky
nebezpečný živel". Nicméně berme to prozatím tak, že je
onen příběh pravdivý. Tedy - městské dítě z rozvrácené
rodiny, trávící mládí po barech a klubech ve společnosti
"nácků", kterým se nejdřív chtěla zalíbit a pak se
rozhodla proti nim "bojovat". Cílené vyhledávání
konfliktních a adrenalinových situací, dokonce i později, kdy
dotyčná pouze seděla u počítače. Odpovídající životospráva.
Přiznaná zanedbaná prevence týkající se vlastního zdraví.
Pobyt v rizikovém prostředí, kontakt s rizikovými osobami. O
abstinenci paní Bittalové si rovněž dovolím pochybovat,
minimálně v době, kdy se pohybovala právě v prostředí údajně
neonacistického undergroundu. Pasivní kouření rovněž přítomno.
V neposlední řadě pravděpodobně hrála roli i genetika, možnost
náchylnosti k určitým chorobám, která se v nefunkčních
rodinách těžko kontroluje.
A kampaně.
Projekty. Všechny sponzorované nedobrovolně těmi, kteří by
raději už v dobách Luciina plného zdraví možná rádi přispěli
těm handicapovaným, nemocným či jejich pečovatelům. Někdo
zkrátka nemá čas a chuť starat se o vyloučené lokality nebo
jejich obyvatele, když má na krku nemocné dítě a starou babičku.
Možná takovým lidem opravdu vadí tlupa "sociálně
vyloučených" pořvávající jim pod okny do noci. O tyhle
lidi paní Bittalové tenkrát nešlo. Ani o ten motor, který to
všechno táhne, ani o ty postižené, pokud neměli "správnou"
barvu pleti nebo nepocházeli z ghetta. Obyčejná rasistka placená
vládou. To první je mimochodem vcelku v pořádku, pokud jde o
skutečnou pomoc lidem nemajoritní barvy pleti z ghett či odjinud,
kteří jsou v problémech - výběr pomoci je na každém, a pokud
ona cítila, že tito lidé pomoc potřebují, angažovat se v jejich
prospěch pochopitelně mohla. Byť s FORMOU její pomoci zásadně
nesouhlasím - ani s různými pseudokampaněmi a projekty, ani s
protiakcemi neonacistických a jiných pochodů, kterými obyvatelé
lokalit v sousedství těch vyloučených mnohdy reagovali na již
neúnosnou společenskou, bezpečnostní či hygienickou situaci.
Napsala jsem, že
"výběr pomoci je na každém". Což pravděpodobně
příliš nevoní právě paní Bittalové a jí podobným, kteří
nyní nastoupili do kampaně "Měsíc raka" proti rakovině
děložního čípku, kterou dotyčná údajně onemocněla. Pravím
"údajně", neboť okamžitě po rozjezdu té kampaně se
ke mně dostal screenshot komunikace s jejím okolím, ve kterém se
jasně hovoří o tom, že by celé její onemocnění mohlo být
pouze předstírané. Ne, nemíním se tu jakkoli dotknout možnosti,
že by paní Bittalová skutečně vážně nemocná byla. Pokud ano,
je to totiž beztak její soukromá věc, stejně jako se děvče
popisované nahoře nevytahovalo se svými handicapy, natož aby na
ně dělalo kampaně.
Kampaň už tu ovšem
je. Na koho cílí? Pravděpodobně na ty, kterým se paní Bittalová
skrze své předchozí aktivity ještě nezhnusila. Nic proti tomu,
aby se i tahle cílovka zaměřila na prevenci chorob a udržování
vlastního zdraví, léčba rakoviny je konec konců nákladná a
péče o člověka s rakovinou zasáhne i životy okolí. Prostě by
přibylo víc nezaměstnaných a nezaměstnatelných, lidí s nižším
důchodem atd. Takže potud v pořádku, Hate Free děvčata, hurá
na prevenci, proočkovat (dnes už to není tak drahé jako za mých
dob) a omezit pravděpodobný kontakt s papilomaviry a jeho
přenašeči. Zda to doplní modlitbami k Alláhu nebo poslechem etno
hudby už je pak na nich. Pikantní je, kolik z nich nyní vcelku
hrdě píše, že o prevenci rakoviny děložního čípku minimálně
v lékařské rovině nevědělo vůbec nic, zatímco na mne můj
maloměstský lékař s nabídkou očkování naběhl po poměrně
krátké době od chvíle, kdy jsem k němu začala chodit. Z rodin
něco takového asi taky neznají, možná se příliš nestarají o
gynekologickou anamnézu vlastních maminek a babiček, aby aspoň
tušily, co se jim do budoucna může přihodit a co si mohou a
nemohou při případném plánování vlastní rodiny a dalšího
života dovolit. Ale to jen tak na okraj.
Pak tu jsou ovšem i
ti, na které ta kampaň NECÍLÍ. Byť by se tak na první pohled
mohlo zdát. Tedy ta skupina či vrstva lidí, kterým se paní
Bittalová a společnost či vláda, pro kterou pracuje, už dávno
znechutily. Není důvod, proč by tito lidé na tuto kampaň,
zaštítěnou právě takovou osobou, nemohli reagovat, dokonce
odmítavě, ostře a negativně. Což se stalo. Není příliš s
podivem, že se toho chopila třeba paní Hrindová ze skupiny
Naštvané matky. Upřímně řečeno, kdyby se mi dcera chovala tak
nezodpovědně, že by místo vlastního zdraví upřednostnila dejme
tomu blokování "protiromských" pochodů nebo zabíjela
čas v "komunitních centrech", asi bych taky byla nadšená
z představy případných následků. Tedy - Naštvané matky k tomu
mají co říct. Je pravděpodobné, že některá z nich také
nemocné dítě má. A že se musí k tomu starat o stárnoucí
rodiče. Žádná kampaň na podporu toho, aby už nebyly naštvané
z toho všeho, co se kolem nich děje, neběží, natož aby jim stát
nějak ulehčoval živobytí. Ba co hůře, možná některým z nich
stát přesadí do sousedství pár ilegálních imigrantů
muslimského vyznání, po kterých rozhodně netouží. Ne, nemyslím
si, že by Naštvaným matkám vadila představa osvětové kampaně
na prevenci nějakého onemocnění, do které by se třeba zapojil
někdo, kdo tím onemocněním trpí. Nebo že by Naštvané matky
měly něco proti nemocným rakovinou obecně, chraň Bůh.
Co ovšem vadí, je
ona osoba a instituce, se kterou je spojena. Není důvod to neříct.
Obojí má pověst absolutně příšernou, mnohdy omezující životy
těch, kteří se nyní kriticky vymezují vůči kampani a kteří zároveň skutečně tu
pomoc potřebují už celá léta. Té pomoci jim nebylo dopřáno, a
navíc ještě bývají označováni jako "společensky škodlivé
elementy" právě těmi, kdo nyní stojí za touto kampaní. Což
se jinak než vrcholem hnusu nazvat nedá. Jinými slovy: Úřad
vlády, pod který instituce paní Bittalovou zaměstnávající,
neměl nikdy potřebu se jakkoli zajímat o lidi jakkoli nemocné a
handicapované. Děje se tak pouze na základě momentálního
onemocnění jedné jeho zaměstnankyně. Financování oné kampaně
je opět netransparentní, jako u značné části projektů Úřadu
vlády a lidí s ním spojených (aneb věřte někomu, kdo profesionálně lže...). V pořádku by bylo, kdyby KDOKOLI JINÝ navrhl: "Pojď,
Lucie, nejsem spojený s vládou, můžu ti udělat kampaň, ve které
budeš SPOLU S DALŠÍMI NEMOCNÝMI vystupovat jako figurantka,
vezmeme pár dobrých lékařů a uděláme to pořádně."
Místo toho je takto situovaný člověk organizátorem celé akce,
plné jalových výkřiků typu "dostala jsem to!". V
podstatě jde o konflikt zájmů, a nebojím se napsat hraničící
až s parazitismem na tématu vážně nemocných lidí. Ale na druhou stranu - pokud něco tak trapného stačí těm, kteří se teprve teď odhodlali o ono téma zajímat, k tomu, aby je přivedlo na gynekologické křeslo, asi je to v určitém směru pořád lepší než nic. Byť pohrdání preventivními prohlídkami, které jsou zatím poskytovány ZCELA ZDARMA včetně příslušného screeningu nádorových onemocnění asi pro dámy není dobrou vizitkou. Určitě bude nutné se nad konceptem veřejného zdravotnictví zamyslet, pokud tisícovka nakažených ročně této části společnosti zřejmě k adekvátní reakci nestačí.
Přináší to ovšem
i komické reakce. Považte, sluníčka najednou žadoní o soucit a
respekt u těch, pro které měli doteď jen slova odsouzení a
pohrdání! A když se jim ho nedostane, když naopak někdo vyjádří
vůli podporovat nadále něco či někoho úplně jiného, tak
bezmocně zuří! Ke kampani se vyjádřil třeba sociolog Petr Hampl
- těch plivanců, co se na něj okamžitě sneslo! Od lidí, o
které on z výše popsaných důvodů nestojí! Těch výkřiků "ty
jsi debil" - kdyby se za každý takový dávala koruna na
nějaké onkologické nadační konto, případně se do preventivní
kampaně za tyto peníze zapojily známé a důvěryhodné osobnosti,
to by bylo něco! Pochopitelně se tak nestane, hejtování Hampla
nebo Hrindové není zas až takovou motivací nějaký projekt
udržet, a léčit "islámofoby" beztak nikdo nemá zájem,
raději poskytne kapacity určené původně jim jakýmsi ilegálním
imigrantům. To je ta současná "dobrosrdečnost".
Tolik snad k celé
zbytečně vyvolané "kauze". Já samozřejmě za sebe
kampaň paní Bittalové nepodporuji a její osobní osud je mi
vcelku lhostejný. Vyrojilo se dost lidí, kteří tvrdí, že je
začala zajímat pouze na základě té kampaně, resp. následné
kauzy, takže nedostatkem pozornosti trpět nebude. Stejně tak je
dost lidí, kteří naopak uvítají mou pozornost, a těch, o které
stojím zase já. Každý zkrátka tolerujeme a preferujeme něco
jiného. Svobodná vůle a svobodná volba, která se nedá ohýbat
tím, že je za něčím podepsaný někdo z Úřadu vlády. I tam
smí obyčejné lidské utrpení. A dokud ho ti lidé nepoznají
opravdu zblízka, což se zatím evidentně i přes proklamovaný
opak nestalo, těžko jejich souzení druhých přinese někomu něco
dobrého. Tam jde pak spíš jen o uplatňování moci a prosazování
vlastních zájmů.
Podle mého názoru požadujeme-li svobodu rozhodnout se, co či koho přijmeme či odmítneme, včetně islámu, musí totéž platit i směrem k jednotlivým osobám či jejich projektům. Ono to ostatně již dávno funguje, třeba v případě oné dívky, která se musela spoléhat vždy na sebe sama a své nejbližší a počítat s tím, že budou lidé, kteří na její handicapy a utrpení nebudou brát ohled a dají přednost někomu jinému. Žít se s tím jak vidno dá, aniž by člověk druhému vnucoval, že je nějak špatný, když při čtení takových příběhů automaticky nevytáhne kapesníček. Pokud je takové téma zpracováno do kampaně někým, kdo se k tomu absolutně nehodí, je nabíledni, že to vyvolá i efekt zcela opačný, včetně nezájmu a výsměchu a odmítání. Takových neúspěšných kampaní už zde máme několik, namátkou třeba "Romové nám vybílili byt" nebo zařazení fotografie IVČRN do ankety Sexistické prasátečko, po které IVČRN přibývalo příznivců jak na běžícím pásu.
