Prague Pride 2017

Bylo nebylo, včera, tedy 12. srpna 2017, jsem se opět zúčastnila pochodu hrdosti LGBT komunity Prague Pride. Tentokrát už potřetí. Poprvé mě tam vyhnala jakási nutnost „suplovat“ kamaráda, který tam obvykle fotí a z jistých dlouhodobých příčin zrovna nemohl. Vzala jsem to tenkrát za něj, statovala na obrubníku na Václaváku a koukala, co je kde k vidění, sem tam pořídila snímek. Loni jsem pak dostala informaci, že dotyčnému už možná jeho životní peripetie dovolí se opět zúčastnit podobným způsobem – i šla jsem si to ověřit, a on nezklamal. Z čehož jsem měla takovou radost, když jsem ho viděla přistát na pět metrů ode mne a fotit, že jsem se pak s průvodem táhla až na Letnou, v naději, že ho potkám ještě jednou. Dlužno říci, že jsme tenkrát spolu nebyli v takovém kontaktu jako dnes. No a včera jsem šla na Pride už prostě především z mé vlastní osobní potřeby. Přičemž to, zda se s kamarádem tentokrát někde potkáme, jsem nechala na Nejvyšším, stejně jako délku své účasti. Nakonec to dopadlo podobně jako v prvním případě – jen jsem stála na kraji cesty a fotila. Brala jsem to i jako součást své fotopraxe – moje práce po mně občas vyžaduje reportážní focení v ne zrovna ideálních podmínkách, tak proč si to při téhle příležitosti nevyzkoušet? S kamarádem jsme na sebe nakonec nenarazili, byť jsem měla prakticky 100% jistotu, že on tam kdesi je a dělá totéž co já.

Proč vůbec píšu o tom, že se někdo, kdo odmítá islám, zúčastnil takovéto akce? Inu, ta záplava neuvěřitelně vulgárních homofobních komentů, která se mi valí na profil od mých známých, jejich známých a známých těchto známých, mi nedá jinak. Je to ještě mnohem nechutnější a brutálnější než loni a předloni, přestože účast samotné LGBT komunity byla na pride mnohem nižší než loni a předloni a ani pokud jde o vizuální prezentaci, nebylo to tak divoké jako dříve. Ba co více, i politické neziskovky zůstaly při prezentaci v útlumu. A tak prostě tihle lidi, kteří na této akci ani nebyli, veřejně lžou a vybíjejí si svou uměle vytvořenou a živenou nenávist na někom, kdo by neměl být jejich cílem ani náhodou. Na těch obyčejných lidech. Zatím „jen“ ve virtuálnu, ovšem to se snadno může přenést na lidi z téhle komunity v jejich okolí. Musí to být slast žít pod neustálou hrozbou, že pokud se třeba na pride budu chtít setkat s podobnými lidmi jako já nebo se nějak výrazněji obléknout, nalíčit, vzít si kostým, spustí to neuvěřitelnou agresivitu těch takzvaně „slušných“, co je prý můj make-up, barva vlasů nebo duhová vlajka přehozená přes ramena ohrožuje v jejich jinak údajně kvalitním rodinném životě, brání jim vychovávat děti, dokonce jim snad snižuje libido nebo co...

Celé je to ovšem postavené na hlavu. Resp. na špatných východiscích LGBT komunitu kritizujících osob. Mají pořád vsugerováno, že LGBT lidé chtějí jaksi něco více, než mají oni sami, nějaká zvláštní práva nebo výhody, navíc koukám přibyla i premisa, že „respekt si člověk musí zasloužit“. To je právě to strašné, a nejen z mého pohledu. Lidé, kteří si myslí, že respekt jedince je vázaný na nějaké „zásluhy“ pak zažívají neuvěřitelný stres v situacích, kdy si myslí, že oni sami by v očích veřejnosti ten respekt mohli zratit. Častokrát kvůli tomu upadají do ještě horších až nakonec neřešitelných problémů, jen proto, že se báli být konfrontováni s prvním momentem, kdy by ten respekt mohli ztratit.

Přitom fakt je ten, že respekt je každému jednotlivci od narození zaručen základními právními dokumenty vztahujícími se k fungování našeho státu. Bez respektu jeden k druhému bychom žádný stát neměli. A ten respekt není vázaný na jiné chování jednotlivců než takové, které je v souladu s právním řádem naší země. Jinými slovy: každý, kdo je občanem naší země a neporušuje naše zákony, požívá stejné míry respektu od všech ostatních, kteří dodržují stejné zákony. Nesouvisí to s oblékáním, make-upem nebo účesem, povoláním, koníčky, počtem sexuálních partnerů, manželů, dětí, způsobem jejich výchovy... Jistě, můžete na tyhle jednotlivosti mít různé názory a můžete je i v přiměřené formě vyjádřit. Ale tím to taky končí. Jakkoli jsme lidé různí, před zákonem jsme si rovni. Můžete sice demokratickým způsobem pracovat např. na změně jednotlivých zákonů, nicméně do ústavy, Listiny základních lidských práv a svobod atd. jen tak svévolně hrabat nemůžete. Ono to jsou totiž mezinárodní dokumenty, které nás řadí k jistému kulturně-civilizačnímu okruhu, a tudíž naštěstí nejdou tak snadno změnit.

No a ten kulturně-civilizační (a nábožensko-politický) okruh je, kýho výra, NEISLÁMSKÝ. Na čemž by těm bojovníkům za dominanci heterosexuality ve veřejném prostoru mělo teď záležet především. Pokud jde o islám, je jich jak do mariáše a většina z nich ještě navíc nevyvinula sebemenší užitečnou či použitelnou aktivitu proti tomu, proti čemu všichni (včetně LGBT lidí) stojíme. Jsou ovšem pozoruhodně aktivní, pokud jde o to napsat „fuj“ na adresu bližního svého, který má tu smůlu, že pod peřinou zrovna nedělá totéž, co oni sami. („FUJ“ je ještě to nejmírnější, co jsem četla, běžné byly výhrůžky násilím či smrtí, nestačila jsem to nahlašovat Facebooku ke smazání – porušování zákonů totiž do veřejného prostoru skutečně nepatří, na rozdíl od prezentace identity každého jednotlivce, bez ohledu na to, komu se ta identita líbí nebo nelíbí.) Nemálo LGBT ví, jak se k nim islám staví – ostatně jeden transparent tohoto typu už jsem na Pride zahlédla, nedodal ho tam nikdo z těch virtuálních křiklounů, ale pravděpodobně sami LGBT lidé.

Jak jsem navíc psala na facebooku – nebudu hledat (a nacházet!) styčné body s islámem ani ve svém vztahu k LGBT, ani v ničem jiném. Já tady islám prostě nechci, a tudíž tady nechci ani nikoho, kdo se k LGBT chová principielně stejně jako právě ten islám. Já naopak potřebuju každou ruku a nohu, která je ochotná se islámu postavit. Co místo toho vidím? Lidi, kteří usilují o sankcionování sebe sama pokutami, soudními řízeními, blokací profilů na sociálních sítích... zkrátka něco, co je absolutně nepoužitelné. Z vlastního rozhodnutí a hlavně z vlastní pohodlnosti. Nepochybuju o tom, že je příjemné psát na facebooku o „bičích na homosexuály“ a sledovat, jak přibývají palce nahoru a srdíčka (!!!). Příjemné ovšem neznamená ani užitečné, ani dobré. Zejména v odboji proti islámské totalitě (či jakékoli jiné) ne. Mimochodem, už dlouho mám v plánu blog, ve kterém bych zevrubně popsala, co takový odboj na plný úvazek obnáší a že se tím pádem zřejmě nehodí pro každého.

Zpátky k těm LGBT lidem. Jsem ráda, že si konečně uvědomili, že nemají žádat toleranci, ale běžný respekt dle našich zákonů. Ono totiž naše právo nehovoří o tom, že by kdokoli měl právo bližního svého pouze „tolerovat“. Prostě to tam nenajdete, můžete se přesvědčit sami, tolerance není právnický termín. Ono to vůbec implikuje, že by snad LGBT lidé byli a priori nějak „špatní“ nebo něco dělali špatně a bylo „nutné“ je nějak „tolerovat“ (s douškou: „dokud...“ - dosaďte si sami, ale mně to bohužel implikuje pouze likvidaci takto označených jedinců, která se ovšem nezastaví jen u nich a nakonec sejme i samotné ty označující, aniž by jim došlo, co se vlastně stalo).

Tedy „tolerance homosexuality“ je v podstatě NELEGITMNÍ. A svým způsobem neexistující, právě proto, že ji není o co právně opřít. Jestliže někdo druhého pouze „toleruje“, pak mu upírá to základní – respekt, který pro sebe přitom sám vyžaduje a jehož ochrany se dovolává. Jak byste naložili vy s někým, kdo by směrem k vám veřejně deklaroval, že vás pouze „toleruje“ z jakéhokoli důvodu?

Co vlastně lze v naší společnosti „tolerovat“? To, že si po sobě váš muž neuklízí špinavé ponožky. To, že váš šéf chce mít v deset ráno na stole kafe a písemné hlášení od vás. To, že vlak občas přijede o 5 minut později. Ovšem věci týkající se identity jednotlivců i sociálních skupin pod pojem „tolerance“ vůbec nespadají.

Myslím, že to je právě to zklamání z toho, že čím méně si tohle ti křiklouni a bojovníci proti LGBT uvědomují, a čím více tam tyhle věci rvou násilím, což samozřejmě nemá šanci fungovat, co situaci jen zhoršuje a oslabuje nás všechny. Právě tohle zklamání vytváří v těchhle lidech pocit, že je nějak ohrožuje, když si nějaký Honza s Karlem a Markéta s Ivou obléknou barevné oblečky a jednou za rok se projdou od koně ke kyvadlu, případně si užívají sex tak, jak mají rády a rádi oni, a nebo prostě jen chtějí vychovávat dítě. Přiznám se, neskáču příliš nadšením, že by dítě mělo vyrůst v rodině, kde by rozdělení rolí a maskulinně-feminních vzorů nemuselo být tak výrazné jako v heterosexuálních rodinách. Ovšem než ústavní „výchova“ to je jednoznačně přínosnější. A určitě bych neargumentovala tím, že v „heterosexuální rodině se to dítě bude mít lépe“. To orientace rodičů nezaručí, jen se pořádně podívejte kolem sebe, kolik těch šťastných a ideálních rodin bez rozvodů, milenek, alkoholismu a drog, domácího násilí, neblahých vztahů se širší rodinou a okolím atd. máte. Kolik dětí vyrůstá v domácnosti jen s matkou či otcem, kolik jich pendluje mezi bydlišti rozvedených rodičů, kolik je vdov a vdovců, kteří si nenašli další partnery... Tohle jsou věci, na které aktivita LGBT lidí či jejich pouhá existence nemá sebemenší vliv. Ty si musíme vyřešit my sami, ne tu zodpovědnost přenášet na druhé či od nich odvádět pozornost k LGBT lidem. Jistě, můžeme hovořit o tom, že je třeba něco dělat s tím, aby nejdřív nebyly plné dětské domovy, ze kterých pak děti putují do náhradních rodin. Proč ne, ovšem ani to nic nezmění na obyčejné lidské potřebě LGBT lidí (neříkám, že všech, stejně jako tuto potřebu nemají ani všichni heterosexuálové) vychovávat děti (nepíšu zplodit, protože tu taky nemají všichni heterosexuálové stejnou).

Myslím přitom, že tahle potřeba je poměrně základní a značně určuje lidský život – vzpomeňte si třeba na vazby muslimek na své děti, kvůli kterým se nikdy neodhodlají opustit islám, nebo i na to, co jsou ochotny podstoupit a dlouhodobě tolerovat heterosexuální muži, ženy i páry, které touží po dítěti. Ono se od toho do značné míry odvíjí práve ten falešný „veřejný respekt“ - od určitého věku je na ženu (méně i na muže) vyvíjen společenský nátlak na to, aby dítě měla, s tím, že jinak o část respektu přijde („kariéristka“, „tak ošklivá, že ji nikdo nechce“, „tak protivná, nesnesitelná“). Opět se tu k takovým lidem provozuje něco, co není zcela legitimní. Nemáte prostě právo sousedovi kecat do toho, jestli nebude mít žádné dítě, jedno nebo dvanáct.

Není mi tedy zřejmé, z jakého důvodu by měl zákon při saturování této základní lidské potřeby přistupovat k LGBT lidem jinak než k heterosexuálům, lhostejno jakým způsobem to dítě přišlo na svět. Já samozřejmě chápu, že jde o velmi složitou problematiku, do které se navíc musí zahrnout i všechna práva a zájem dítěte. Prosím, nic proti tomu. Ale ať se to tedy dělá takto a na základě odborných posudků a výzkumů ze všech odvětví s věcí souvisejících, než na základě virtuálního lynče jedné skupiny druhou. Přímá konfrontace není funkční ani přínosná pro nikoho. Skutečně je mi v tomto směru až hanba, že se akce nazvaná „Den pro rodinu“ konala jako vymezení se vůči lidem s odlišnou orientací. Nevidím v tom ani smysl, ani jakýkoli přínos. A hlavně v tom nevidím vedení ke zodpovědnosti každého jednotlivce za své počínání zvlášť. Místo toho zase jenom stádnost a vytváření dojmu, že kdo to vidí jinak, „nezaslouží si respekt“ atd. Já přitom svůj respekt nespojuji s akcemi, kterých se účastním či neúčastním, ani se svou orientací či identitou.

Já prostě JSEM. Jsem taková, jaká jsem, naštěstí nedokonalá jako jsme my všichni. Nemám žádnou povinnost řešit, kvůli čemu mě někdo „nerespektuje“. To je totiž jeho soukromý problém, pokud se tento disrespekt dostane do konfliktu se zákony naší země, bude k němu legálními a legitimními prostředky donucen patřičnými orgány. Dlužno říci, že si za tento respekt pravda moc nekoupím, ale na druhou stranu – umožni mi běžné fungování ve společnosti. Konec konců, není ten respekt náhodou místo nárokovou věcí udělovanou „za veřejné zásluhy“ spíš také základní lidskou potřebou? Jak dlouho vydržíte fungovat s těmi, kteří by vás absolutně nerespektovali? Neměli jsme to tu už náhodou někdy? Málo mrtvých při boji za to, aby se to už nevrátilo?

Zkrátka je situace nastavena tak, že při boji proti islámské totalitě musíme zároveň hlídat to, aby se nám sem nedostala nebo nevrátila naše totalita vlastní, díky které by se sem později právě třeba ten islám o to snáze dostával. Nenastavila jsem to tak já, také mi to není příjemné, stejně jako vám. Ale jak jsem řekla, to ani nemá být. V komfortní zóně člověk obvykle žádného pokroku nedosáhne, zato se tam spolehlivě dá degradovat a spadnout až na samé dno a ještě stáhnout X lidí s sebou.

O to nikomu nestojím.

Nestojím o to, aby po mně někdo šel (mohl jít!) na základě toho, že jsem ženou – ovšem ne podle jeho představ. Nestojím o to, aby mi někdo zakazoval projevit své ženství jakýmkoliv způsobem. Nehodlám nikomu kecat do toho, jak má sám sebe prezentovat jako muž nebo žena s tou či onou orientací. Naopak si uvědomuju, že fungovat bez neustálé deklarace vlastní identity ve společnosti není možné. Deklarujete ji v rámci právních úkonů i svým bližním navzájem naprosto běžně.  

To je tak vše, co mi z toho letošního Pride vyšlo. Není to snadné čtení ani psaní. Ale pokládám ho za nezbytné. 

Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.

První výročí kooperace islámoklastky s Klárou Samkovou

Ono už to byl rok...

… kdy islámoklastce přistála v chatu zpráva od velmi blízkého přítele, nesoucí se zhruba v tomto duchu: „Klára Samková hledá někoho na korektury knížek a byla jsi jí doporučena TY, takže počítej s tím, že se ti ozve.“. Jak jsem psala už dříve, ozvala se, ucho mi tím, co potřebuje, nakrmila, a při osobní schůzce o něco později (resp. přesně před rokem) mi její Jack Russell teriér jménem Fluff taky neukousnul kus nohy, což je obvykle u teriérů znakem schválení dotyčné osoby. A taky jsem už v některém z předchozích článků zmínila, že na korektury knížek a jiných textů jsme naši spolupráci neomezily prakticky od začátku, neb Klára už tehdy měla velké plány, potřebovala si v některých věcech udělat pořádek a zkrátka na to nikoho neměla. Což začalo klást stále vyšší nároky i na mne. Už zdaleka nejde jen o opravu překlepů v textech, ale je potřeba i texty vytvářet, umět se vyznat v ovládání rozhraní webů a facebookových stránek, sem tam strčit nos do porozumění HTML kódu, být schopný a ochotný pracovat s fotkami a grafikou, plus samozřejmě komunikovat s lidmi, po kterých se chce nějaká informace nebo jiný druh spolupráce.

Dodnes mě na tom všem nepřestává udivovat ta Klářina odvaha a důvěra, kterou vůči mně musela od začátku mít. Rozumíte, komu byste jen tak zničeho nic svěřili přístup ke svému osobnímu profilu na sociální síti, pověřili ho správou obsahu firemních stránek (včetně formálních administrativních dokumentů, které ten člověk vidí prvně v životě) a ještě na něj valili další věci související s vaším aktivismem? Klára to riskla. „Ty jsi teď Klára,“ pravila islámoklastce na jednom z prvních setkání. To ještě chtěla, abych jí pomáhala také i s managementem pošty, aspoň v tom směru, abych na ty stovky obdivných, oslavných a pochvalných zpráv na facebooku odpovídala aspoň „Díky, kl.“, případně pohlídala, aby v nich nezapadla nějaká důležitá informace. Nemá to ta Klára zkrátka jednoduché, což mi bylo od prvních momentů téhle práce zřejmé.

No a tak tedy občas – islámoklastka je Klára Samková.

Jaké to je? V mnoha směrech zajímavé. Jste Klárou, ovšem Klárou bez minulosti. Netušíte, jak jsou rozhozené sítě vztahů mezi lidmi, s kterými je skutečná Klára Samková v kontaktu. Můžete pouze odhadovat. A tak se pak stane, že pozvánky na Klářiny akce rozesíláte coby Klára lidem, které znáte z titulků novin a bulvárních fotek, přičemž jde mimo jiné i o osoby, které v pozici „mimo Klářinu identitu“ zrovna dvakrát nemusíte. Váš názor ovšem není podstatný, pokud na sobě máte virtuální Klářiny střevíčky, že...

Dalším podstatným momentem „bytí Klárou“ je to, že tak můžete sloužit jako štít a filtr pro to, co se ke Kláře dostat zrovna nemusí... Paní doktorka holt vzbuzuje velké vášně, a to nejen pozitivní. Četla jsem tak za ten rok už mnohé, zvláště od těch, co si občas pletou veřejnou facebookovou zeď s veřejnými záchodky. Občas je svinčík potřeba uklidit a bordeláře z místa vykázat, případně výhrůžky předat zodpovědným místům. Chce to být zároveň trochu odolný, umět si uvědomit, že člověk vlastně není Klára a že se jí nic nestane, jako se jí nic nestalo za celou dobu jejího veřejného působení.

Má to ovšem i pár negativ. Třeba ten, že ti, co vědí, že jsem s Klárou, občas přesně netuší, jaké jsou mé kompetence, případně schopnosti a dovednosti, a tak se na mě obracejí s více či méně odbornými dotazy a žádostmi o radu právnického rázu. Tam je potřeba vysvětlit, že já nejsem právníkem a že to, co dělám, s právem fakticky vůbec nesouvisí. Do Klářiných právnických záležitostí strkám nos naprosto minimálně, prakticky jen tak, že mi projdou rukama na web nějaké ty tiskové zprávy k různým kauzám Klářiny advokátní kanceláře, případně mediální reflexe těchto kauz. Pochopitelně že v osobním kontaktu je Klára sdílnější a tu a tam poodhalí něco ze zákulisí veřejného politického dění či různých osob a vztahů mezi nimi, leč to je pořád ve velmi obecné rovině a já jsem snad dostatečně inteligentní, abych porozuměla pojmu „mlčenlivost“.

Tím jsem se zároveň dostala i k tomu, že poslední dobou už jenom „nejsem Klára“, ale jsem Klárou samotnou nucena vystupovat i sama za sebe a být trochu víc vidět. Což už je vyšší level naší spolupráce. Jak krušné začátky to byly, když jsem to zkoušela poprvé a ještě v angličtině... místo mluvení o sobě jsem stále opakovala „Klára, Klára“... Samozřejmě ne kvůli nějakému podlézání Kláře samotné, ale prostě jen a pouze z toho důvodu, že se nikdo asi moc nechce chlubit tím, že jeho život v době „před Klárou“ se po několik let skládal jen a pouze z přežívání mezi čtyřmi stěnami, kdy ani nevěděl, že nějaký vlastní potenciál má... Jako by váš život skončil momentem, kdy za vámi zapadnou dveře posledního vzdělávacího ústavu, kterým jste prošli, a od té doby nebylo už prakticky nic, o čem by stálo za to hovořit a co by vás mohlo posunout někam dál nebo za čím byste si chtěli stát.

Zkrátka tehdy ještě nebylo CO o islámoklastce říkat. Naštěstí se věci změnily, díky tomu, jaký byl loňský i letošní rok bohatý na různé události. Dnes to sice u mě stále ještě není ani zdaleka ideální, ale na druhou stranu jak jsem už psala, výsledků svého úsilí mám už docela dost. Už tedy není zrovna nutné pokaždé kuňkat, když mi u nosu přistane mikrofon (a že vám to hrozí, pokud se chvíli motáte kolem Kláry, je asi jasné, případně ona dokonce o své vůli zařídí, aby ten mikrofon u vašeho nosu byl, ať se vám to líbí nebo ne, pokud si bude myslet, že to je pro vás dobré – v takovém případě doporučuju neztrácet energii a čas hádáním se, že není).

Nu a tak tedy jsem Klára a nejsem Klára. Občas Klára v něčem radikalizuje mne, jindy zas ona zjistí, že jsem v něčem zbytečně radikální já a pro dobro věci (či jen proto, aby se naše věci aspoň nějak hýbaly kupředu) mě krotí. Myslím, že jsem se za těch pár měsíců vypracovala tak, že některé věci už dělám vcelku automaticky sama, aniž bych Kláře předem musela plnit mailovou schránku dotazy typu „kam s tímhle článkem?“, a posílám jí to až zpětně v rámci nějakého širšího shrnutí toho, co je již v našich věcech hotovo a co je ještě třeba udělat. Ztotožnění se s Klárou mi taky jde dobře, třeba až tak, že napíšu jejím jménem úvodní komentář k nějakému článku, na který chce ona upozornit veřejnost a své známé, a pak zjistím, že ona nezávisle na mně píše ve svém osobním statusu totéž co já a ještě to rozvádí dále.

Asi to tak mělo být. Každopádně je to našim společným cílům jen ku prospěchu a veřejnosti myslím taky. Zkrátka lidé chtějí mít Kláru funkční jako špičkovou advokátku se vším všudy, včetně cest po soudech atd. v celé zemi, a zároveň chtějí, aby podávala plný výkon coby „soukromá politička“, aktivistka, zkrátka osoba veřejně působící a veřejné dění komentující a aktivně se na něm podílející. A Klára jim to potěšení chce dopřát taky, což si tedy vyžádalo právě tohle Klářino „rozdvojení“, resp. „naklonování“. V potaz je třeba brát i fakt, jak moc pečlivá Klára je, pokud jde o studování informačních zdrojů k věcem, které ji zajímají a které považuje za důležité. Slunka vůbec nevědí, co žvaní, když jí vyčítají, že to nedělá – naopak, tráví samostudiem různých témat různých stupňů odbornosti dlouhé hodiny, vytváří si informační sítě vzájemně propojených odkazů, prolézá webové i skutečné archivy, knihovny a knihkupectví a antikvariáty, píše na různé strany, pokud jí něco není jasné a potřebuje těch informací ještě více... Tohle všechno jí zabírá ČAS, kdy prostě Klára není k dispozici dalším lidem.

A tak tu naši k(l)árku táhnem spolu dál. Ona trčí na soudním jednání v Plzni a ví, že než vyšťavená dojede večer zpátky domů, bude mít na svých webech a jiných komunikačních kanálech odkaz na to, jak o daném případu referovala média. Vystoupí na demonstraci a já vím, že už mám v mailu text jejího projevu, který na tytéž kanály půjde taky. Po demonstraci zhltne tlačenku nebo polívku v nejbližší občerstvovně a zase pádí se zavrtat do svých materiálů, zatímco já v klidu dopiju svou kofolu a odeberu se z fotek, odkazů a videozáznamů dát dohromady smysluplný obraz toho, co se na akci dělo. Pošle mi ke korektuře povídku a ví, že ji dostane zpátky nejen zbavenou překlepů, ale nejspíš i včetně zpětné vazby od člověka, který třeba není tak dobře situovaný v probíraném kontextu. Zpětnou vazbu jí dávám samozřejmě i na akce, kterých se spolu účastníme, kde si můžu všimnout něčeho, co jí uniklo v době, kdy byla zabraná do rozhovoru s nějakým svým známým nebo obklopena svými příznivci toužícími po podpisu knížky či po fotce.

Tohle vše jsou velké změny oproti tomu, jak jsem fungovala v době „bez Kláry“. I když, už tehdy jsem měla ten svůj svět tak zvláštně rozdělený na své vlastní veřejné působení a na virtuální realitu... tenkrát to mělo většinou podobu takovou, že jsem pobíhala před fotoaparáty a kamerami médií s nějakým transparentem či v blízkosti některého antiislamistického aktivisty či politika a doma jsem ostřelovala sluníčka přes facebook. To už teď příliš nedělám, protože mne je očividně zapotřebí jinde a jiným způsobem, přičemž tu výše popsanou práci za mě nikdo jiný neudělá, zatímco s transparentem na náměstí může dnes postávat kdokoliv. Včetně těch, co by mou práci nezvládli.

Takže za mne velká spokojenost, pokud jde o uplynulý rok. Pochopitelně není vše jen růžové. Nejsem zas tak „dokonalá Klára“, občas mi chvíli trvá, než mi dojde, co kterým jednáním Klára samotná sleduje či proč bylo nutné udělat právě to a ne něco jiného. No a jindy mne už to „bytí Klárou“ taky prostě a jednoduše unavuje... ba co víc, leze mi krkem, že na mou osobu nikdo neklade takový důraz nebo že nemohu víc nahlas prezentovat své vlastní myšlenky a názory, byť by i blbé byly a vedly k chybám... Ne, není to přímo žárlivost na Kláru (a ne že by nebylo na co žárlit, reakce mnohých mužů jsou značně explicitní bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zadaní nebo jaký je mezi nimi a Klárou věkový rozdíl atd., ostatně mnozí jsou zřejmě ve skocích do pozadí přímo trénovaní). Je to spíš přemýšlení o budoucnosti, o tom, zda a jak dokážeme my „pozůstalí“ fungovat v případě nějakého Klářina výpadku, co v takovém případě budeme hlásat a chtít sami za sebe a pro sebe právě s odkazem na to, co kdy dělala a chtěla ona... aby bylo zřejmé, že to jsme my a zároveň to nějak nekolidovalo s jejím odkazem. Který samozřejmě nemusí být univerzálně a navěky platný, to je jasné.  

Každopádně tedy jedeme spolu dál, už proto, že to, co spolu děláme, za nás NIKDO JINÝ NEUDĚLÁ. 

Díky za vše, Kláro. 

Islámoklastka na Prague Pride 2016

Loni mi jistý RM fotky z Pride zcizil a šířil je s vlastními homofobními komentáři.
Letos tedy bohužel s vodoznakem. 

No tak tedy jo. Nakonec jsem tu akci neplánovaně zažila víceméně celou, s výjimkou toho, že se mi pak na Letné nechtělo péct se až do večera, takže jsem kolem páté jela domů. Ovšem i tak se mi povedlo se hezky přismahnout, takže teď islámoklastku poznáte podle barvy. To je holt tak, když si někdo jde jen na Václavák zafotit kvůli zajímavým kostýmům, a nakonec se kvůli tomu, že někde uvidí známého, táhne s celým průvodem až nahoru a na Letné obíhá stánky...

Musím sem ale těch svých pár postřehů ze sobotní akce dát – jak to souvisí s islámem a jeho zdárným skoncováním, ukážu vzápětí.

Tak tedy: nešla jsem tam kvůli své orientaci. Ta je nikoli mou zásluhou hozená tam, kde ji má majorita. Jak jsem napsala, prvotní zájem byl pouze relaxační a kulturně-společenský, tzn. fotky ze začátku průvodu na Václaváku. Praha je jinak totiž na kulturní a společenské akce značně chudá, resp. ty, co tu jsou, mi organizačně ani svým zaměřením příliš nekonvenují (navoněná bída s olbřímím vstupným... inu, nejsem rodilý Pražák, aby mne bylo lze snadno dojmout). Takže jsem stála na spodku Václaváku, balancovala na obrubníku a jen tak si cvakala, pokud bylo co. Což je dosti sporná otázka – vzhledem k tomu, že jsem na stejném místě balancovala už loni, se mi zdá, že letos to bylo vizuálně o dost chudší. Jak ze strany alegorických vozů, masek, drag queens etc., tak i v rámci toho samotného davu LGBT a jejich podporovatelů. Jistě, většina z nich měla v rukou duhové vlajky, na tváři duhu, občas nějaké duhové triko nebo šatičky, eventuálně tričko „I love my boyfriend / girlfriend“ nošené stejnopohlavními dvojicemi... ale tím to většinou taky končilo. Výraznějšího líčení, extravagantních účesů nebo nějakých dalších tematických doplňků, paruk, kloboučků atd. bylo strašně pomálu. Byli to prostě normálně oblečení mladší i starší lidi, s batůžky a kabelkami, sem tam pes na vodítku, děcko v kočárku nebo v šátku... Takže když jsem pak stála pod schody vedoucími na Letnou, které už byly plné lidí a pochodující štrúdl se táhnul přes celé nábřeží až k Revoluční, měla jsem pocit, že už jsem každého z těch lidí ten den viděla aspoň čtyřikrát. Na focení to moc ideální tedy nebylo.

Jak jsem ale napsala, zahlédla jsem ještě před začátkem průvodu jednoho ze svých známých, taktéž fotografa. Ovšem ten tu práci bral vážněji, tudíž bleskově nacvakal svých pár snímků a zmizel mi zas v davu. Došlo mi, že jako vždy nejspíš bude chtít fotit průvod především v té přední části a pak vyběhne na schody a bude přicházející dav fotit shora, takže mi to nakonec nedalo a vydala jsem se za ním. Bez oběda, bez vody a s bundou nacpanou v kabelce, ale nešť... Aspoň jsem si pak mohla všímat cestou toho, co by mi jinak uniklo.

Nicméně ještě k tomu, co bylo spatřeno na Václaváku: konflikt pseudoaktivisty Cempera s odpůrcem LGBT u koně jsem neviděla. Z celebrit kolem mne produsal akorát Pavel Novotný. A ano, evangelický kněz Vymětal... moc oveček kolem sebe ovšem neměl. Víc mne spíš zaujal postarší muž, který solitérně postával kousek ode mne. Měl na hlavě plyšový klobouček ve tvaru košíku s ovocem a po chvíli začal z batohu dolovat vlajky: nejprve izraelskou, až jsem měla chuť jásat a pomýšlela na to, že dotyčného oslovím, a pak ovšem ukrajinskou. Takže chuť oslovovat mě zase přešla a já se šla dál věnovat zírání do davu. Muž v kostýmu Sněhurky mi ovšem ze záběru utekl. No a pak už se to celé dalo do pohybu a rozjelo... vozy americké ambasády s velvyslancem, vůz IBM, Amnesty International, skupinka Zelených, Pirátů, nechyběla Antifa (růžové šátky na ksichtě jsou vskutku originální) a dokonce ani vandalská „mládež“ ze Socialistické solidarity...

K těmhle politickým a politizujícím subjektům bych chtěla říct jedno: totiž že absolutně neočekávám, že by celý ten 40tisícový dav vyjadřoval se všemi (či vybranými) uskupeními názorovou shodu. Zvlášť pokud jde o cizince... ale i tak se pro mne homosexuál prostě nerovná automaticky „příznivec Zelených nebo antifašista“. Zvlášť tedy pokud jde o cizince... Portugalci nebo Švédové se nám tu zrovna tak starají o nějakou „socialistickou solidaritu“ nebo louskají politické programy a prohlášení neziskovek. Ti lidé tam byli především kvůli sobě. A bylo tam i dost mládeže, která ještě nemá volební právo. Vidět to bylo i pak v průvodu: když třeba vůdkyně nějaké té zpolitizované skupinky začala skandovat do megafonu věci typu „stejná láska, stejná práva“, většinou se k ní připojilo skutečně jen pár nadšenců a nejbližší okolí spíš jen volalo „uííííí“ atd. a zbytek pochodoval bez nějakého dalšího zapojování se do těchto projevů.

Berte tedy nebo nechte být, stejně jako jsem to musela udělat já sama. Prostě jsem nějak zvládla jít podél průvodu, ve kterém se občas nějaký pár držel za ruce a sem tam měl nějaký kluk podpatky. Za sebe mohu říct, že větší erotické dusno ovšem bývá na kterékoli akci určené pro heterosexuály, kde se Pepík vrhá na Mařenku před zraky půlky města a strká jí jazyk do jednoho otvoru a končetiny zase jinam. Tady jsem neviděla, že by se někdo na někoho tímto způsobem vrhal. Prostě dav lidí, kteří jsou rádi, že tam jsou spolu, pokud šlo o páry nebo skupinky přátel apod. Na Letné se k tomu přidala ještě muzika, stánky s jídlem a pivem a mj. i třeba stánek, kde probíhalo vyšetření na HIV. Což mne osobně dost potěšilo, byť mi je jasné, že aby se tam vystřídali všichni zúčastnění, musely by tam těch stánků být desítky. Ale už samotný ten zájem těch lidí si tam tu frontu ve vedru vystát... protože vědí, že z nich jejich orientace dělá rizikovou skupinu, možná si i pár z nich už zažilo, jaké to je, když jim umírá nejbližší člověk... Prostě takový důkaz pokory před možným a víceméně nevyhnutelným. Kolik heterosexuálů asi tyhle testy podstoupilo taky? Já ještě ne.

Co mne ovšem zaujalo ještě víc byla poměrně značně velká přítomnost muslimů coby pozorovatelů toho průvodu. Chápejte, turisti, nikoli místní známé ksichty, které se zvládnou bratříčkovat s některými katolíky, ale s homosexuály to ještě tak dobře nejde. Takového muslimského turistu či spíše turistku, zahalenou od temene po kotníky, totiž poznáte na první pohled, a byť by to zahalení bylo sebebarevnější, proti tomu barevnému průvodu to byl kontrast prostě až absurdní a komický. Už jsem dokonce zahlédla čísi naprosto ikonickou fotku, která to ilustruje skutečně dokonale:

Vy na výběr na rozdíl od těch muslimek máte... 

Uznejte sami, pohled těch muslimek má něco do sebe. Taková všeobjímající láska a ochota ke sbratření, tolerance...

No nic. Připomeňme si raději, že islámská norma (tedy ideální stav, kterého by mělo být dosaženo) s non-heterosexuálními lidmi vůbec nepočítá. Ne zrovna malá část muslimů by tak ten 40tisícový dav bavících se lidí zcela vymazala z povrchu zemského, a to ještě nikoli humánním způsobem. Jiná je „jen“ zavírá do vězení či pokutuje za projevy non-heterosexuálního chování. S tím například nemá problém vrchní česká konvertitka a současná PR tvář muslimské komunity u nás Romana Červenková. (A nebo holt nechce dosáhnout toho „ideálního stavu“, čili ten islám chce flákat a přijde do pekla sama...) No a zbytek muslimů holt s heterosexualitou „nemá problém“... v tom smyslu, že non-heterosexuální jedince k heterosexuálnímu jednání a sňatkům donutí, ať se jim to líbí nebo ne. Na komunitní život, tedy setkávání se sobě podobnými a hledání partnerů mezi nimi, mohou muslimští LGBT rovnou zapomenout. Ostatně právě proto byl takovou hvězdou letošního Prague Pride právě vnuk herce egyptského původu Omara Sharifa Omar. Jen ti, kteří ho přivezli, poněkud falešně uváděli, že jde o „prvního veřejně vyoutovaného ARABSKÉHO herce“. To, že je Omar Sharif nejmladší Arab totiž na jeho přihlášení se k homosexualitě nemělo takový dopad jako to, že tak učinil v Egyptě, tedy zemi plné islámu v krystalicky čisté podobě (vzpomeňme jen na Káhirskou deklaraci, která se snažila zkombinovat západní pojetí lidských práv s islámem...). Tak tedy Omar Sharif prchající kvůli přihlášení se k homosexualitě z muslimského Egypta coby vizitka letošního Pride. Mám ten dojem, že tohle ti pořadatelé moc nevychytali. I když je samozřejmě dobře, že řečenému Omarovi nebyla nikde useknuta hlava, nebyl pokutován ani strčen do chládku ani mu nevybrali ženu-zahalenu a že může přijet třeba i sem k nám... 

Opravdu o tom uvažuju tak, že jestliže my máme v populaci nějakých těch 4-7 % non-heterosexuálních jedinců, tak v muslimské populaci a komunitách to bude podobné, čili jsou takto týrány miliony lidí. Není to žádná sranda, ať si člověk o homosexuálech myslí z našeho pohledu cokoliv, pořád ty lidi bereme jako lidi a obvykle jim ani nevnucujeme partnery dle našeho vlastního vkusu, ale necháme jim v tom oproti islámu dost značnou svobodu. Příšerné je na tom to, že tu máme X organizací zaštiťujících se ještě zvlášť „právy žen“, ale práva non-heterosexuálních žen (tedy lesbiček, bisexuálek a transgender či transsexuálů) v islámu jim jsou evidentně naprosto ukradená. Od těch se tedy muslimské non-heterosexuálky pomoci nedočkají. Jen ať si pod tím hidžábem ten ve skutečnosti chlap klidně trpí, a že má Aiša raději Fatimu než svého Karíma taky řešit nebudeme. „Islámský feminismus“ pro nás znamená možnost, že si ty HETEROSEXUÁLNÍ muslimky svůj šátek na hlavě nechají, a hlavně proboha nezapomenout přemýšlet nad tím, jestli má Západ vůbec nějaké právo islámu do ženských práv kecat...

Tolik tedy mé postřehy z letošního Prague Pride. Konstatuji tedy zvýšenou míru „normálnosti“ mezi LGBT a ždibec toho politického parazitismu – ono to skutečně je tak, že se na existenci lidí s jinou sexuální orientací nebo pohlavní identitou X subjektů snaží přiživit, eventuálně samotné LGBT manipuluje, slibuje jim jakési pofidérní „bezpečí“ či práva, která jim tak jako tak nikdo nebere (zvlášť v porovnání s islámem)... Mimochodem, aspoň jedna skupina lidí je před konverzí k islámu ochráněna, totiž právě LGBT. Pusťte si taky lesbičku do ženské části mešity a homosexuála do mužské... o bisexuálech nemluvím, ti by asi museli zůstat před dveřmi tak jako tak... no a chlap, který touží stát se muslimskou ženou... z téhle představy by se asi i ctihodný pan Sáňka orosil víc než z té, že nějaký ze svěřenců touží po jeho zadku. I když co, ovlivnit to samozřejmě nemůže tak jako tak.  

P.S.: záměrně sem nedávám svůj postoj k případným adopcím dětí homosexuálními páry. Ten se ani po Pride nezměnil a zůstává spíše negativní. 

"Prostě láska" made by HateFree Houdek

Achjo. Já vím, věnuju mu možná víc pozornosti, než by si kvalita jeho práce zasloužila. Na druhou stranu, nedobrovolně ho sponzoruju z daní, tak snad ještě můžu k výsledkům jeho práce něco říct...

K věci: Hate Free Culture skrze svého šéfa Lukáše Houdka pojalo tentokrát přepěkný úmysl ukázat těm ohavným a nenávistným Čecháčkům podstatu citu nejposvátnějšího, totiž lásky. I chopil se řečený Houdek svého nástroje (foťáku, vy čuňata!), před něj strčil několik párů figurantů z jím preferovaných skupin a pro méně chápavé Čecháčky dodal ještě hlubokomyslné komentáře, co prý na sobě vzájemně oni členové páru milují, čili co je zaručeně „prostě láska“ a zaslouží si růžovou Hate Free nálepku.

Nu a tak to tedy máme. Až se z toho jednomu brejle zapotily... Co je tedy „prostě láska“?

• Když Pavel Vítek s Janisem Sidovským sklízejí přerostlé cukety.
• Rozkydnutá Bára Hrzánová s kýmsi u stolu.
• Když František Kostlán se svou ženou griluje maso.
• Honza Bendig s přítelem a dvě štěňátka v jejich náručí.
• Rehabilitující vozíčkář a jeho fyzioterapeutka.
• Žena ženě lakující nehty na nohou.
• Žena sledující, jak se její partner koupe ve vaně.
• Dvě ženy s dítětem na piknikové dece (lesbický status a vztah deklarovaný v komentáři).

No zkrátka řeknu vám, že tyhle prapodivnosti jsou svým vyzněním hluboce pod tím, když si prezident Zeman na chalupě na Vysočině vytáhne gumový člun na rybník a vyvalí do něj pupek. U toho snad nikdo aspoň nepřemýšlí, že to znamená něco jiného než to, co fotografové zachytí, totiž odpočívajícího člověka.

Dalo by se k tomu napsat mnohé, pokusím se to tedy aspoň nějak zkrátit. Bavím se například představou, že s těmi fotkami běžel Houdek za svým vrchním šéfem, tedy Dienstbierem... „jo, ten Sidovský s cuketama je dobrej, toho tam dej...“

Co však člověka trkne na první pohled je to, že jde zas a pouze jen o oslavu určitého typu sexuálního jednání (bez ohledu na přítomnost sexuálních minorit). Všechny ty fotky tak jsou jednokopytózně SUBMISIVNÍHO charakteru. Žádná rozmanitost, všechno takhle hezky ňuňaté... štěňátka, děťátka, chlap ve vaně... no dobře, možná ty obří cukety a pivo, které popíjí Aleš Cibulka mají evokovat maskulinitu a jakous-takous dominanci...

Každopádně za mě tedy v tomto směru obrovské FUJ.

Vysvětlím: nemám nic proti tomu, aby si dotyční zobrazení takovýmto nebo jiným způsobem projevovali lásku. Je to jejich SOUKROMÁ věc. Což je ovšem právě ten průšvih: tady to soukromé NENÍ. A kdo z těch, co se na to dívají, se s něčím takovým bude moci identifikovat? Komu to chce Lukáš Houdek strkat před oči? Těm, kteří preferují trochu víc dynamiky v sexuálních a partnerských vztazích? Což znamená dominantním mužům a dominantním ženám? Dělníkům od mašin, ukřičeným učitelkám, prodavačkám koukajícím na Ordinaci... zkrátka tomu ohavnému plebsu, z jehož daní žije, bez jehož existence a poskytovaných služeb by se neobešel a který zřejmě chce takovými fotečkami k něčemu převychovat? Má to teda někdo nápady... a to nemluvím o té části společnosti, která má tu sexualitu posunutou do ještě „divočejších“ poloh a „prostě láska“ pro ni je třeba i ten bičík a pouta v ložnici... co ti si tak na grilujícím Kostlánovi mají vzít, to je mi vážně záhadou.

Holt pokus o definici lásky s jednoznačným politickým podtextem opět skončil jako parodie a karikatura... a jak by také měl skončit jinak?

Je mi to opravdu trapné, když na ty fotky tak koukám. I vůči jednotlivým aktérům těch fotek. Bára Hrzánová... její vlastní táta byl natolik sexuálně dominantní, až si přivodil smrt pádem poté, co šplhal za svou přítelkyní. Kostlánovi jsou na fotce jen proto, že jsou Romové. Jako by snad láska mezi Romy vypadala právě takto... stačí mi přitom vykouknout z okna a mám to v přímém přenosu v trochu jiné podobě, a pozor, i v rámci všech věkových generací, obvykle i s patřičným zvukovým doprovodem - „prostě láska“ tady zaplnila dětské hřiště a „prostě láska“ tu v podobě romské mládeže posedává na plotě opodál ve smíšených skupinkách na dokřik od rodičů. Když Honza Bendig soutěžil v SuperStar, každý se s odpuštěním p..u staral o jeho etnicitu, natož orientaci, fandilo se mu coby zpěvákovi (a bez toho, aby mu fandili právě BÍLÍ, by se nedostal tak daleko) – po opuštění soutěže šel zpěv kamsi stranou a za Honzu asi zpívá barva pleti a přirození. Škoda, byl dobrej. (A opět si představuju, jak Jirka Dienstbier zálibně hledí na jeho fotku s čivavou...) 

Mimochodem, právě s Honzou Bendigem mám spojenou ještě jednu věc, která tak nějak zkombinovala obojí, sexualitu i příslušnost k romské komunitě: na festivalu romské kultury Khamoro tuším z roku 2012 Romové předváděli, jak vypadá romská svatba, a byl to právě Honza Bendig, kdo tam vystupoval v roli zpívajícího HETEROSEXUÁLNÍHO ženicha opěvujícího svou prsatou nastávající, které "svatební hosté" do výstřihu dle jakési tradice cpali bankovky... To už najednou není "prostě láska"?

K islámistické konvertitce Kateřině Richterové se snad nemá cenu vyjadřovat. Holt muslimské komunitě došly modelky... nebo spíš sami muslimové (zejména ti, kteří třískají konvertitky a jiné manželky hlava nehlava) o Houdkovo fotosession asi nemají zájem. I to je konec konců „prostě láska“. Nebudeme si nalhávat, že tomu tak není, když už jsou tyto informace i ve veřejně dostupných oficiálních materiálech, určených primárně pro ministerstvo vnitra. A vůbec, pokud jde o muslimy, „prostě láska“ je i to, když turecký velvyslanec poštěkává po Kláře Samkové a nazve ji „osobou“. Každopádně žije-li tu nějakých 3000+ muslimů (oficiálně), asi vážně není dobrý nápad propagovat je stále stejnou skupinkou dvaceti lidí, z toho deseti konvertitkami. (A opět mám za to, že českým řidičům tramvají a paním za kasou v supermarketu je kulové po tom, jak se pan Gamal rozhodl své Kačence projevovat „prostě lásku“... což bohužel pak odnášejí i ty týrané muslimky, kterým jen tak někdo z toho pekla nepomůže. Ale tak hlavně že Kačence se u té vody s mužíčkem sedělo hezky...)

Filip Jankovič... pamatuju si začátky jeho kariéry deset let zpátky, Weird Al Yankovic nás s tehdejším přítelem dost pobavil. Ovšem politicky angažovaný a socialistickému režimu poplatný Filip už jaksi přišel o veškerou non-konformitu, nepomůžou ani ty podpatky, co nosí... 

Ještě jednu fotku z toho panoptika příšer a politicko-uměleckých mrtvol zmíním: toho vozíčkáře, zřejmě s nějakou obrnou nebo jinou poruchou postihující neuromotoriku a stav končetin. Vyfocená je tak blbě, že jsem na ni musela civět snad pět minut, než mi došlo, že klučina reprezentuje ty vozíčkáře a handicapované vůbec, vozík je strčený stranou a z člověka v rehabilitační síti člověk prostě nepozná, o co go... nicméně to není to hlavní. Stojí tam u něj jakási žena, kterou jsem odhadla na terapeutku, nikoli přímo na partnerku dotyčného... i když, kdo ví. A že prý „prostě láska“ v tomhle případě je, když ona žena „miluje, jak ten postižený má nadhled“ (míněno asi ve vztahu k onomu zdvihadlu)...

Mno. Žila jsem s těžce handicapovaným rok a půl. Dle tohoto schématu by „prostě láska“ v našem případě vypadala nějak ve stylu „miluju, když mě vodíš po Penny marketu a necháváš mě luštit písmenka na obalech zboží“, popřípadě „miluju, že si sám zvládneš dát prádlo do pračky“. Hm, smůla. My měli sex...

… přičemž některé praktiky by asi Houdka a jeho věrné uvedly do komatózního stavu... holt nejenom prsa nebo zadek mohou fungovat jako sexuální fetiš...

Že ten handicapovaný partner byl o 18 let starší než já a byl v poněkud zanedbaném fyzickém stavu, čili že jsme jako pár nevypadali jako ze žurnálu, už asi nemá smysl uvádět, když je Lukáš v bezvědomí i tak. Nebo že „prostě láska“ znamenalo to, že jsme se mačkali v přeplněné třicetimetrové garsonce, pod jejímiž okny pořvávala ta méně civilizovaná část romské populace. Kvůli které mimochodem zavřeli prodejnu potravin, kam onen handicapovaný zvládnul bez doprovodu chodit sám... čili „prostě láska“ pak znamenalo to, že nákupy coby na vidící přešly na mne. Jinak mám „prostě lásku“ u handicapovaných definovanou třeba v podobě strýce, pochodujícího po bytě s hadičkou od kyslíkového přístroje v nose, zatímco o většinu domácnosti se stará teta (a ano, ono tam ten sex bude nejspíš v nějaké podobě taky, zvládli zplodit tři syny...). Nebo když moje vlastní máti nehledí na bolesti zad, rukou a nohou a vezme do ruky hrábě a letí sušit seno a postarat se o králíky... zatímco otec ji na oplátku pak několikrát týdně vozí na kapačky proti chronické bolesti... „prostě láska“...

Opravdu tuhle manipulaci s handicapovanými nemusím. Zato tady musím dát asi za pravdu tomu chudákovi Hrebenarovi: ono totiž ne každý handicapovaný je vždy sluníčkově naladěn. „Prostě láska“ pak znamená i to, že to s ním ten milovaný a milující musí vydržet i v dobách, kdy je handicapovaný nebezpečný sám sobě i okolí a v těžké depresi, nebo když kvůli němu ten pečující přijde o práci, aby se o něj mohl starat, a je v depresi sám... „Prostě láska“ je, když máma vyměňuje vlastní nemohoucí mámě podělané plíny. „Prostě láska“ je vyhádat si pro handicapovaného člena rodiny u posudkáře aspoň nějakou kompenzační pomůcku nebo u doktora lázně, mrznout s ním na zastávce, než přijede autobus...

No a abychom ty Houdkem preferované skupiny trochu vyvážili: „Prostě láska“ je, když rodiče berou své děti každou neděli do kostela na mši. „Prostě láska“ je, když je berou na výlet po českých památkách. „Prostě láska“ je, když maminka pro dceru dává dohromady tradiční kroj v ceně za statisíce. „Prostě láska“ je, když se obyčejný Pepa v sobotu dopoledne vrtá v autě a Maruška před něj v poledne postaví dobrý oběd. „Prostě láska“ je, když Maruška ví, že Jarda chodí ve středu večer hrát šipky s kamarády a jednou za čas na ryby, a když Jarda nechává Marušku běhat po obchodech s oblečením a klábosit u kafe s kamarádkami. „Prostě láska“ je, když spolu nakupují v Lidlu.

Už to zdá se mi karikuju taky. Ale Houdek si začal.

Proč jen se mi z toho zdá, že to nebohé stvoření nikdy nikoho nemělo skutečně rádo a nikdo neměl rád je?

A proč myslím na druhého šéfa HFC projektu Valůcha, který ze soukromé reklamky přešel k jistotě státních služeb v podobě Hate Free? Kvalita značky „bez dotací ani na slanou vodu“? Který reklamní gigant asi dnes lituje jeho odchodu?

Nic, pánové a dámy z Hate Free. Nepoučujte. Úplně postačí, když lidi necháte žít...  

P.S.: chci-li vědět, jak vypadá politicky angažovaná láska, přečtu si něco z trilogie Konec civilizace / 1984 / My, eventuálně si pustím ještě film Equilibrium. Zhruba někde tam to Houdkovo angažované umění vidím.

P.P.S.: milí Romové v nouzi, handicapovaní, uprchlíci a jiní potřební, je mi líto - Houdek & spol. ty peníze potřebují zkrátka víc než vy... a jak vidíte - zaslouží si je.

"Miluju, když přijedeš na návštěvu."
Prostě láska. 

Hovory H VI. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(6. část rozhovoru, který neproběhl)
_____________________________________

Není nebezpečné někoho na základě jeho příslušnosti k náboženské skupině vyhostit? Před chvílí jsme se bavili o demokratických principech, které v Evropě vyznáváme. Mezi těmi je také svoboda náboženského vyznání.

Islám není náboženství, ale politická ideologie směřující k vytvoření chalífátu. Tudíž nemůže tvořit ani „náboženské skupiny“. Těch náboženských rituálů na uctívání Alláha je ostatně v islámu minimum a podíváme-li se na to pořádně, zjistíme, že většina z nich má přesah do běžného každodenního světského života a vyznavač islámu k nim žádné společenství nepotřebuje, ale je za jejich praktikování odpovědný sám sobě. Tudíž na setkání vyznavačů islámu v mešitě zaujímají ty náboženské rituály jen malou část, ostatní náboženství těm úkonům jsou schopné věnovat celé hodiny, zato islám řeší v mešitě věci týkající se světského života. Křesťani se neseznamují v kostele přes duchovního – dohazovače, islám tohle zvládne na našem území běžně. Konvertitky si hledají partnery přes společenství v mešitě. Jen jeden z příkladů, samozřejmě. A pokud se bavíme o politice, tak tam už je zřetelnější, že nemusí být pouze přátelská k našemu prostředí, což už jsme si u islámu vysvětlili. Tam už proti tomu vystoupit a odmítnout to lze. Lze tomu dokonce vyhlásit válku a zničit to.

Hovoříte-li o vyhoštění v souvislosti s islámem, dále mne k tomu kupodivu tane na mysli to, že v pražské mešitě se při loňském zásahu policie našly osoby, které již vyhoštěny BYLY. Můžete mi zkoušet tvrdit, že o nich vedení mešity nevědělo, ale asi vás s tím pošlu … za nimi. Za těmi vyhoštěnými. Za jakou asi činnost se u nás vyhošťuje? Mešita není holubník, na těch modlitbách tehdy byli pokud vím i zahraniční diplomati, možná i nějaký ten velvyslanec... I oni mohli o přítomnosti oněch vyhoštěných osob vědět. Jak informační síť kolem mešit funguje jsme si ověřili při letošní debatě ve sněmovně na téma Máme se bát islámu?, o které byli pozoruhodně informováni všichni nepozvaní velvyslanci muslimských zemí u nás.

Ještě k té „svobodě náboženského vyznání“: vyznávat tu něco, co je v naprostém protikladu s oněmi demokratickými principy, které tu svobodu vyznání umožňují, tu opravdu umožněno není. Kanibalismus, sex s mrtvolami, lidské oběti... Brečte si jak chcete, islám je na stejné úrovni – ten z toho má tu polygamii, sňatky s nezletilými, zohavování genitálií, podporu zotročování, týrání zvířat. Jen jak jsem řekla – jsme připraveni trestat to jednotlivě, ale přijmout představu, že něco takového funguje jako systém, s tím máme problém.

Jakým zdrojům důvěřujete?

Odpovím nejdřív obráceně: v první řadě nedůvěřuju těm, které mají za zadkem Norské fondy. Já vám za to nemůžu, že jste si to vybral. Až pojedete za svoje, přijďte, třeba vás už vyloženě odmítat nebudu (automatické přijetí ovšem samozřejmě nezaručuju, nejsem Ježíš, abych odpouštěla vše, a nemám Alzheimera, abych zapomínala). Totéž platí i pro zdroje typu politických neziskovek zapojených do migračního byznysu. Já nepotřebuju poslouchat ty, kteří by bez migrace těžko našli jiné uplatnění. To samé mám i s představiteli jakéhokoli sociálního inženýrství. Těch, kteří potřebují existenci sociálních konfliktů k vlastnímu přežití. Měla jsem štěstí, chybělo málo a mohla jsem být jednou z nich. Mohu vám říct, že nezaměstnanost, kdy jste závislý na pomoci vlastní rodiny a náhodných sponzorů, kteří vás znají, je mnohem lepší. Na dveře Člověka v tísni a podobných neomarxistických spolků se neklepe ani v případě, že člověk hladoví a má jen jedny boty.

Teď k otázce tzv. veřejnoprávních médií. Nic takového tu vlastně nemáme, je-li občan nucen platit jim provoz hned dvojím způsobem (poplatky + státní dotace) a nemá-li zároveň kontrolu nad obsahem, který mu je nabízen. Z mého pohledu bych je zachovala jen pro hlášení předpovědi počasí a případných živelných katastrof či jiného ohrožení. To ostatní, co skrze ně prochází, už je nadbytečné. Kdo takový obsah potřebuje, má ho dostatek na komerčních stanicích, které může podporovat jinými způsoby a nesmí k tomu nutit nikoho dalšího.

Otázka tisku: ani Babiš, ani Bakala. Včetně internetových médií. Pozor, neříkám, že je nečtu. Ale prostě už vím, co za těmi směry, kterými se vydávají, stojí. Stejné sociální inženýrství jako ve výše popsaných případech. Když jsem byla na krátké praxi v jedné regionální pobočce MF Dnes, ještě panu Babišovi nepatřila, a už tehdy ta úroveň byla otřesná. Na kvalitu práce tam nikdo nehleděl, do mých vlastních článků mi editoři sypali hrubky, asi aby to tak nevyčuhovalo... I samotná ČTK šla s kvalitou textů ve zpravodajství hodně dolů. Tím, že je tohle částečně můj obor, a tím, že jsem si na porovnávání hlavních internetových zpravodajskách serverů kdysi dávno postavila celou bakalářku, to asi vnímám jinak než běžný čtenář. Jsem navyklá dělat kolečko po jejich hlavních stránkách během dne a porovnávat, jak se v nich určité události zobrazí, případně co si vybírají jako hodné pozornosti a co se do kterých nedostane. Dnes už vím, že bych jako novinář v tomhle prostředí nemohla fungovat, všechna média, co u nás máme, jsou levicová a holt tomu odpovídá i ta kvalita práce.

Takže jaké zdroje mi zbývají? Osobní výpovědi těch, kterým důvěřuji. Je jich dost, když se člověk nenechá zatáhnout do mýtu „všichni Češi jsou nevzdělaní a sedí celý život doma na zadku a byli maximálně tak na Mácháči“. No a jestli ten člověk pak tu svou výpověď vtělí do knížky, blogu, statusu na facebooku, rozhovoru mimo výše uvedená média... to už pro mne není podstatné, jde jen o nástroj.

Jinak třeba v otázce islámu mám své zdroje, totiž samotné muslimy, konvertity a ty, kteří se kolem nich motají. Co vše se třeba dá zjistit z diplomek, které zblblé studentky humanitních oborů páchají, aby se nemusely příliš namáhat... co vše jim konvertitky jsou ochotny vyslepičit... Co vše se dostane do oficiálních průzkumů o muslimské komunitě... Jak trapně pak působí všechny ty brožury, které mešity vydávají jako propagační materiály pro šíření islámu...

No a pokud jde o zahraniční zdroje, jářku, těch je taky dost. Teď už je spousta mezinárodních i v rámci jednotlivých států působících antiislámských webů a iniciativ, občas něco nějakým božím dopuštěním prosákne i do mainstreamu různých zemí...

Hlavně nějak netuším, proč bych se o své zdroje informací měla dělit zrovna s vámi, nebo se na jejich základě nechat nějak hodnotit. Jak jsem už uvedla, vy jste vládní zdroj s přesahem k zájmům cizích států. Politický zdroj. Krátkodobého charakteru.

Hovory H V. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(5. část rozhovoru, který neproběhl)
___________________________________

Jak byste se zachovala vy, kdyby začal válečný konflikt v Česku? Šla byste do ekonomicky slabší země nebo byste se snažila dostat do stabilnější země, kde budete vědět, že vaše příležitosti budou lepší?

Motáte opět hrušky s traktorem, X otázek a podmínek dohromady. Takže postupně:

a) válečný konflikt v Česku – v první řadě se do něj zapojit, aby nebylo nutné kamkoliv prchat. Pokud je mi známo, nemám v rodině emigranty, zato odbojáře a bojovníky proti totalitě ano. Takže o emigraci nepřemýšlím, zato tím víc o tom, jak na našem území zůstat.

b) Zajímavá představa, že si v případě válečného konfliktu můžu vybírat jak v cukrárně. O mých příležitostech a možnostech nevíte nic, ale už v případě, že zvolím nějakou možnost, chcete cosi vyvozovat a na základě mé volby mne nějak hodnotit. Nicméně: tohle je věc, kterou nemohu dnes vědět, jak bych se rozhodla. Můj zdravotní stav je značně nestabilní, což je pro mne podstatnější věc než nějaká ekonomika cizích zemí. Ono i ekonomicky stabilnější země nemusí navíc znamenat automaticky lepší zdravotní péči pro kohokoliv včetně cizinců, a dokonce to ani automaticky nemusí znamenat lepší příležitosti. My jsme třeba relativně ekonomicky stabilní, a přece jsem byla dlouhodobě nezaměstnaná... Šla bych třeba do země, kde bych musela být poslušná místnímu politickému režimu, abych měla zaměstnání? Asi ne. Dalo by mi to hodně přemýšlení nad tím, co v dané zemi můžu vůbec dělat, pro co mám kvalifikaci, jestli zvládnu jazyk... Ale jak říkám, já nikam neběžím, takže o tom stejně nebudu uvažovat. Víc přemýšlím o tom, jak se uplatnit v naší zemi během nějakého toho konfliktu, případně po něm. Nejsme každý zajíc, někdo tu musí zůstat.

Říkáte, že muslimy nechcete a považujete je za hrozbu. V Evropě jich žijí po generace miliony a budou tu žít dál. Jaké byste navrhovala řešení?

Žít dál tu budou ti lidé, to je pravda. Jak, to už jsem částečně naznačila výše, tedy že není jisté, zda přežijí a jak dlouho, a já se jim o to hlavně nemíním starat. Jde-li o náboženství, jak se v případě islámu tvrdí, není to biologická součást něčí identity a lze tedy žít bez toho. Zvlášť když jednomu o to přežití tedy skutečně jde, že. No a pokud jde o politický islám, tedy všechno mimo to, že si řeknou někde v obýváku „Alláh je fajn“, případně položí na stolek zasvěcený jemu či Mohammedovi květiny a obětiny typu pokrmu, tak bez toho se Evropa obejde. Není potřeba mešit. Není potřeba záplavy rituálně certifikovaných potravin v běžných obchodech a rituálně utýraného jatečního zvířectva, které se navíc za živa převáží přes celou Evropu, aby mu kdesi podřízli krk bez omráčení. Ono to zkrátka Evropu vůbec neobohacuje, že si sem muslimové přivlekli svého Alláha a Mohammeda a věci s tím související. Většina Evropy zvládla fungovat bez jeho přítomnosti, v dobách, kdy tu ty miliony muslimů ještě nebyly. Evropan nemá důvod se o nějakého Alláha či Mohameda vůbec starat. Tady není Mohammedovo, jak já říkám. Islám tu není původní, a navíc už jsem popsala, jak protikladný k evropské demokratické kultuře a civilizaci je.

Mimochodem, odteď vám budiž známo, že kdyby muslimská komunita po celém světě použila finance z prodeje veškerého halalu na skutečnou záchranu svých trpících a odkudkoli prchajících souvěrců, nemuslimové by se tím vůbec nemuseli zabývat - o takových sumách se bavíme a takové zdroje má světové muslimstvo k dispozici. Vydělávat na prodeji halalu nemuslimům a pak jim ještě hodit na krk své uprchlíky a donutit nemuslimy, aby se o ně postarali ještě jednou... no, hodně mi to připomíná akt vyhlášení války sám o sobě. Přičemž ti uprchlíci jsou tedy oběťmi islámu samotného, lhostejného k jejich utrpení. Je to islám samotný, kdo je vysílá do Evropy, údajně bohaté, místo aby se o ně postaral sám. Dalším zdrojem financí pak jsou pro muslimy samozřejmě ropa a zemní plyn. Popřípadě obchod se zbraněmi a dokonce, třeba v případě Afghánistánu, i s drogami, korán nekorán. Takže já vám tu ideu celosvětově chudých a bezmocných muslimů jaksi nebaštím. Problém je pouze v tom, že tyhle finance se kumulují v rukou těch muslimů, kteří mají zájem na existenci jak Islámského státu a dalších válečných uskupení, tak na těch uprchlících, resp. na faktu přesunu masy lidí do Evropy. Jsou to především oni, komu na nějakých těch pár tisících utopených nesejde. Zásoba prchajících je stále značná, a největší hodnotu pro tyhle lidi ti uprchlíci mají až v momentě, kdy se dostanou dál do Evropy. Muslimové celého světa proti Islámskému státu nebojují, 1,6 miliardy lidí se o problémy související s migrační krizí není schopna postarat... tak kdo tedy? My? Evropa islámskému světu nic nedluží, abych parafrázovala Marka Twaina, ona tu byla už před ním. 

Takže ta otázka skutečně bude znít: „Chcete přežít, muslimové? Pak se vzdejte islámu a buďte lidmi, protože my už jsme pro vás učinili dost ústupků a bylo vám to stále málo.“

Počítám s tím, že část muslimů a muslimek islám opustí, část padne v nějakých pouličních bojích, kterých se přímo zúčastní, část padne za oběť těm radikálnějším muslimům, stejně jako radikalizovaným nemuslimům... Jestli myslíte, že si tyhle představy užívám, pak jste větší dobytek než ti, co dokáží bez omráčení podříznout krávu nebo kozu. Já jsem si tuhle budoucnost nevybrala ani pro sebe, ani ji nepřeju nikomu jinému. Jsou to muslimové, kteří si vybrali islám a uměle se v něm vzájemně udržují. Nemohu za to, že toto budou důsledky jeho dalšího působení v Evropě, tak jako jsou jeho důsledky ona hořící auta v Paříži nebo to, že nám tu pobíhají obřezané a zotročené ženské. Nemohu tu budoucnost přílišt ovlivnit, krom toho, že budu pomáhat muslimům a muslimkám konvertovat z toho hnusu pryč a držet se od komunity co nejdál, a šířit informace o tom, jaké peklo to je a jaké nás ještě čeká, případně podporovat ty, kteří to vidí stejně a snaží se s tím třeba dělat něco víc. 

Hovory H III. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(3. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

Často se hovoří v souvislosti s aktuální situací o strachu. Čeho se bojíte vy?

V první řadě to není islám. Jak říkám, tam jsem se bála jen jednou, když na mne mohly letět ty kameny před izraelskou ambasádou. Pak už jsem si začala dávat pozor, resp. začala mapovat, na co si v jeho případě mám dávat pozor. A dnes už tedy to, že vím, co nechci a proč, neznamená, že se toho bojím. Odmítání nerovná se strach, ostatně to bychom každého politika mohli nazvat nějakým -fobem, stejně jako jeho voliče. Já ta videa veškerých negativ souvisejících s islámem z nějakého důvodu většinou zvládnu dokoukat. Lhostejno, jestli se krk podřezává koni, krávě nebo člověku. Vše bez omráčení. Dokážu si číst příběhy znásilněných muslimek, obřezaných, poslouchat vyprávění exmuslimek (a to nejen českých) a exmuslimů... Prostě to beru jako fakt, jako danou věc, jevy, které se právě teď dějí nebo se staly. A na které je potřeba reagovat, ideálně tak, aby se už neopakovaly a nešířily.

Čeho se bojím? Možná toho, že se proti islámu nepodaří nalézt účinné prostředky boje a použít je včas. Že se zkrátka ta naše společnost nezkonsoliduje a bude donekonečna ustupovat tak dlouho, až najednou zjistí, že je vlastně islámská. Ono to vlastně třeba už ve Francii proběhlo – zákaz burek a nikábů je sice hezká věc, ale oni si zároveň vymysleli, že na veřejnosti nebudou ani symboly jiných náboženství, takže třeba zmizely křížky ze stěn škol... čili původní křesťanství ustoupilo islámu. A islám i přes ten zákaz burek postupuje, nemělo to vliv na počet mešit, na přistěhovalectví z muslimských zemí, na to, jestli se jim přistěhovalci z první nebo třetí generace radikalizují a útočí na nemuslimy, zapojují se do Islámského státu, konec konců ani na fungování samotné muslimské komunity (třeba na polygamii, sňatky nezletilých, týrání žen...). Takže obavy mám spíš z toho, že ten boj bude takhle nedůsledný. Že nemuslimských obětí bude zbytečně mnoho a boj se zbytečnými chybami nadměrně protáhne.

Myslíte, že Evropa, která je postavena na demokratických principech, kam mimochodem patří i svoboda vyznání, přistoupí na nedemokratické změny?

V téhle otázce máte příliš mnoho proměnných, resp. termínů, které je třeba definovat, než bude možné odpovědět. Takto je navíc ta otázka značně manipulativní, což ovšem víte. Nicméně:

1. Co je to „Evropa“? Jenom EU? Nebo jste ochotný do Evropy počítat i část Ruska a země geograficky na území Evropy, ovšem mimo EU? Evropská unie je navíc v první řadě jen smlouva. Dohoda států o tom, že něco nějak bude fungovat. Není to konstanta, bez které by se přestal točit svět a státy by bez ní přestaly fungovat. Umím si představit možnost smlouvy či spíše smluv úplně jiných. Takových smluv a svazků už v Evropě v historii bylo... a stále je i mimo rámec EU.

2. Evropa jako kulturně-společensko-geografický okruh a společenství lidí, založený na Listině základních práv a svobod, která mimochodem vychází z křesťanského Desatera (s čímž ani židé na jejím území nemají problém, stejně jako ateisti). To jste asi myslel těmi „demokratickými principy“. Otázkou je, jestli za těmi demokratickými principy vidíte i tu krev a ty mrtvé, které to stálo, než jsme se k tomuhle po staletí dopracovali. Nejsem si tím tak úplně jistá. Každopádně v Evropě jako takové problém nevidím, pokud se do ní ovšem nezačne šťourat nějakým sociálním inženýrstvím. Pokud se nezačne tvrdit, že „rodina = rodič 1 + rodič 2“, pokud se Bavorákovi hrdému na své klobásy a pivo nezačne tvrdit, že vlastně nemá být na co hrdý, protože je v první řadě „Evropan“, a nenahradí se mu klobása halal kebabem... zkrátka pokud se jednotlivé státy a jejich obyvatelé nezačnou nutit k nějakému kolektivnímu sebemrskačství a upřednostňování druhých na úkor sebe sama. Jednu věc je taky potřeba říct, a sice to, že naše demokracie, byť s mnoha chybami a stojící tedy na těch mrtvolách našich předků a podpořená LZPS, je velmi lákavá pro ty, kteří v demokracii nežijí a LZPS neuznávají a kteří se jí po příchodu sem přesto chtějí dovolávat jako prostředku ochrany.

3. Ty „nedemokratické změny“ byste asi měl specifikovat. Jinak je to zas na mně a nebude se vám to líbit. Spousta nedemokratických „změn“ totiž už v Evropě probíhá bez ohledu na to, co si o tom samotná Evropa myslí. Ti, co je provádějí, se jí neráčili zeptat nebo s ní vůbec počítat jako s vhodným partnerem do diskuse. Je snad na polygamii, sňatcích s nezletilými, obřízkách žen, znásilňování muslimských manželek, vše prováděno v rámci celého systému, něco demokratického? Opak, tedy že se tak neděje v rámci celého islámského systému, mi můžete zkusit tvrdit, až za to nebudete placený, do té doby si svůj názor ponechám a budu s ním zacházet jako s faktem, ostatně prověřeným právě mnohými, kteří s tím mají své zkušenosti a nemají z toho na rozdíl od vás pražádný užitek.

4. Pravděpodobně jste těmi „nedemokratickými změnami“ myslel to, jakým způsobem Evropa zareaguje na islám. Nu, zatím se o to snaží těmi demokratickými. Volby, protestní shromáždění, petice, sdílení informací. Vše plně legitimní, legální a demokratické. Zatím ovšem bohužel nepříliš účinné... prostě proto, že islámu se v této demokracii stále docela dobře daří fungovat dle svých vlastních norem a principů. Ví, že v rámci demokracie jsme spíš schopni zničit sami sebe (resp. ty, kdo by proti němu vystoupili jako proti nepříteli), než se proti němu účinně postavit a ohrozit ho. Takže ať dělám, co dělám, a ať chci nebo nechci, čím víc se s islámem seznamuji, pročítám si texty vycházející z mešit i z úst a klábosnic jejich návštěvníků, vychází mi z toho bohužel jediné: Evropa nebude mít na vybranou. S právem šaria, které je neoddělitelnou součástí islámu, nelze účinně bojovat prostřednictvím právního systému, který si po těch očistných a krvavých staletí trvajících sebeformujících procesech došel do stadia, že některé ohavné činy je schopen vůbec definovat a postihovat pouze v rámci jednotlivostí, ale už ne systému. Právě na příkladu islámu je tahle chyba dobře vidět: chcete-li „řešit“ islámské domácí násilí, čekáte (stejně jako u neislámského), že to ta žena nebo někdo jiný sám oznámí... co když to ovšem neoznámí, protože součástí její osobní i kolektivní identity je to, že má takové jednání snášet, protože jinak nebude vůbec považována za člověka? Toto je nejvyšší norma islámu, resp. jedna z nich, každý muslim se tomu má snažit přiblížit. Počet těch, kteří tak nečiní, je irelevantní, jednak oproti těm, kteří tak naopak činí, jednak kvůli existenci té normy samotné. A takových norem je islám plný, v podstatě stačí vzít si tu naši demokratickou Listinu základních práv a svobod a dát před ni záporné znamínko – a už nemusíte složitě louskat islámskou trilogii (korán, sunna a hadísy) a řešit jejich výklady, stáří a tudíž platnost jednotlivých veršů atd. Stačí si připustit možnost, že by něco takového vůbec mohlo existovat – ne že bych věřila, že to zvládnete, když jste placený za pravý opak, ovšem nepíšu to jen pro vás.

5. Není i vyhlášení války náhodou demokratickým aktem? Mám za to, že náš právní řád na to pamatuje a poměrně přesně specifikuje, co v dané situaci dělat a nedělat. I v dobách míru tam ostatně máte věci týkající se ochrany státní suverenity, území, národních zájmů... Otázkou je, jak to tedy bude proti islámu účinné, jak jsem už napsala. Stejně tak demokracie v případě války počítá s určitým nezbytným omezením občanských práv a svobod. Demokracie není donekonečna se rozpínající vesmír, ve kterém je vždy umožněno naprosto vše. Má své limity a umí se omezit i směrem dovnitř. Už dnes navíc jsme na svých svobodách často omezeni, aniž bychom příliš protestovali. Neustále jsme monitorováni kamerami, počítáme s tím, že kdokoli může podle mobilu zjistit naši aktuální polohu, dobrovolně odevzdáváme své osobní údaje i těm, komu nemusíme, jsme si vědomi, že naše mailové a textové zprávy nečte pouze adresát...