"Prostě láska" made by HateFree Houdek

Achjo. Já vím, věnuju mu možná víc pozornosti, než by si kvalita jeho práce zasloužila. Na druhou stranu, nedobrovolně ho sponzoruju z daní, tak snad ještě můžu k výsledkům jeho práce něco říct...

K věci: Hate Free Culture skrze svého šéfa Lukáše Houdka pojalo tentokrát přepěkný úmysl ukázat těm ohavným a nenávistným Čecháčkům podstatu citu nejposvátnějšího, totiž lásky. I chopil se řečený Houdek svého nástroje (foťáku, vy čuňata!), před něj strčil několik párů figurantů z jím preferovaných skupin a pro méně chápavé Čecháčky dodal ještě hlubokomyslné komentáře, co prý na sobě vzájemně oni členové páru milují, čili co je zaručeně „prostě láska“ a zaslouží si růžovou Hate Free nálepku.

Nu a tak to tedy máme. Až se z toho jednomu brejle zapotily... Co je tedy „prostě láska“?

• Když Pavel Vítek s Janisem Sidovským sklízejí přerostlé cukety.
• Rozkydnutá Bára Hrzánová s kýmsi u stolu.
• Když František Kostlán se svou ženou griluje maso.
• Honza Bendig s přítelem a dvě štěňátka v jejich náručí.
• Rehabilitující vozíčkář a jeho fyzioterapeutka.
• Žena ženě lakující nehty na nohou.
• Žena sledující, jak se její partner koupe ve vaně.
• Dvě ženy s dítětem na piknikové dece (lesbický status a vztah deklarovaný v komentáři).

No zkrátka řeknu vám, že tyhle prapodivnosti jsou svým vyzněním hluboce pod tím, když si prezident Zeman na chalupě na Vysočině vytáhne gumový člun na rybník a vyvalí do něj pupek. U toho snad nikdo aspoň nepřemýšlí, že to znamená něco jiného než to, co fotografové zachytí, totiž odpočívajícího člověka.

Dalo by se k tomu napsat mnohé, pokusím se to tedy aspoň nějak zkrátit. Bavím se například představou, že s těmi fotkami běžel Houdek za svým vrchním šéfem, tedy Dienstbierem... „jo, ten Sidovský s cuketama je dobrej, toho tam dej...“

Co však člověka trkne na první pohled je to, že jde zas a pouze jen o oslavu určitého typu sexuálního jednání (bez ohledu na přítomnost sexuálních minorit). Všechny ty fotky tak jsou jednokopytózně SUBMISIVNÍHO charakteru. Žádná rozmanitost, všechno takhle hezky ňuňaté... štěňátka, děťátka, chlap ve vaně... no dobře, možná ty obří cukety a pivo, které popíjí Aleš Cibulka mají evokovat maskulinitu a jakous-takous dominanci...

Každopádně za mě tedy v tomto směru obrovské FUJ.

Vysvětlím: nemám nic proti tomu, aby si dotyční zobrazení takovýmto nebo jiným způsobem projevovali lásku. Je to jejich SOUKROMÁ věc. Což je ovšem právě ten průšvih: tady to soukromé NENÍ. A kdo z těch, co se na to dívají, se s něčím takovým bude moci identifikovat? Komu to chce Lukáš Houdek strkat před oči? Těm, kteří preferují trochu víc dynamiky v sexuálních a partnerských vztazích? Což znamená dominantním mužům a dominantním ženám? Dělníkům od mašin, ukřičeným učitelkám, prodavačkám koukajícím na Ordinaci... zkrátka tomu ohavnému plebsu, z jehož daní žije, bez jehož existence a poskytovaných služeb by se neobešel a který zřejmě chce takovými fotečkami k něčemu převychovat? Má to teda někdo nápady... a to nemluvím o té části společnosti, která má tu sexualitu posunutou do ještě „divočejších“ poloh a „prostě láska“ pro ni je třeba i ten bičík a pouta v ložnici... co ti si tak na grilujícím Kostlánovi mají vzít, to je mi vážně záhadou.

Holt pokus o definici lásky s jednoznačným politickým podtextem opět skončil jako parodie a karikatura... a jak by také měl skončit jinak?

Je mi to opravdu trapné, když na ty fotky tak koukám. I vůči jednotlivým aktérům těch fotek. Bára Hrzánová... její vlastní táta byl natolik sexuálně dominantní, až si přivodil smrt pádem poté, co šplhal za svou přítelkyní. Kostlánovi jsou na fotce jen proto, že jsou Romové. Jako by snad láska mezi Romy vypadala právě takto... stačí mi přitom vykouknout z okna a mám to v přímém přenosu v trochu jiné podobě, a pozor, i v rámci všech věkových generací, obvykle i s patřičným zvukovým doprovodem - „prostě láska“ tady zaplnila dětské hřiště a „prostě láska“ tu v podobě romské mládeže posedává na plotě opodál ve smíšených skupinkách na dokřik od rodičů. Když Honza Bendig soutěžil v SuperStar, každý se s odpuštěním p..u staral o jeho etnicitu, natož orientaci, fandilo se mu coby zpěvákovi (a bez toho, aby mu fandili právě BÍLÍ, by se nedostal tak daleko) – po opuštění soutěže šel zpěv kamsi stranou a za Honzu asi zpívá barva pleti a přirození. Škoda, byl dobrej. (A opět si představuju, jak Jirka Dienstbier zálibně hledí na jeho fotku s čivavou...) 

Mimochodem, právě s Honzou Bendigem mám spojenou ještě jednu věc, která tak nějak zkombinovala obojí, sexualitu i příslušnost k romské komunitě: na festivalu romské kultury Khamoro tuším z roku 2012 Romové předváděli, jak vypadá romská svatba, a byl to právě Honza Bendig, kdo tam vystupoval v roli zpívajícího HETEROSEXUÁLNÍHO ženicha opěvujícího svou prsatou nastávající, které "svatební hosté" do výstřihu dle jakési tradice cpali bankovky... To už najednou není "prostě láska"?

K islámistické konvertitce Kateřině Richterové se snad nemá cenu vyjadřovat. Holt muslimské komunitě došly modelky... nebo spíš sami muslimové (zejména ti, kteří třískají konvertitky a jiné manželky hlava nehlava) o Houdkovo fotosession asi nemají zájem. I to je konec konců „prostě láska“. Nebudeme si nalhávat, že tomu tak není, když už jsou tyto informace i ve veřejně dostupných oficiálních materiálech, určených primárně pro ministerstvo vnitra. A vůbec, pokud jde o muslimy, „prostě láska“ je i to, když turecký velvyslanec poštěkává po Kláře Samkové a nazve ji „osobou“. Každopádně žije-li tu nějakých 3000+ muslimů (oficiálně), asi vážně není dobrý nápad propagovat je stále stejnou skupinkou dvaceti lidí, z toho deseti konvertitkami. (A opět mám za to, že českým řidičům tramvají a paním za kasou v supermarketu je kulové po tom, jak se pan Gamal rozhodl své Kačence projevovat „prostě lásku“... což bohužel pak odnášejí i ty týrané muslimky, kterým jen tak někdo z toho pekla nepomůže. Ale tak hlavně že Kačence se u té vody s mužíčkem sedělo hezky...)

Filip Jankovič... pamatuju si začátky jeho kariéry deset let zpátky, Weird Al Yankovic nás s tehdejším přítelem dost pobavil. Ovšem politicky angažovaný a socialistickému režimu poplatný Filip už jaksi přišel o veškerou non-konformitu, nepomůžou ani ty podpatky, co nosí... 

Ještě jednu fotku z toho panoptika příšer a politicko-uměleckých mrtvol zmíním: toho vozíčkáře, zřejmě s nějakou obrnou nebo jinou poruchou postihující neuromotoriku a stav končetin. Vyfocená je tak blbě, že jsem na ni musela civět snad pět minut, než mi došlo, že klučina reprezentuje ty vozíčkáře a handicapované vůbec, vozík je strčený stranou a z člověka v rehabilitační síti člověk prostě nepozná, o co go... nicméně to není to hlavní. Stojí tam u něj jakási žena, kterou jsem odhadla na terapeutku, nikoli přímo na partnerku dotyčného... i když, kdo ví. A že prý „prostě láska“ v tomhle případě je, když ona žena „miluje, jak ten postižený má nadhled“ (míněno asi ve vztahu k onomu zdvihadlu)...

Mno. Žila jsem s těžce handicapovaným rok a půl. Dle tohoto schématu by „prostě láska“ v našem případě vypadala nějak ve stylu „miluju, když mě vodíš po Penny marketu a necháváš mě luštit písmenka na obalech zboží“, popřípadě „miluju, že si sám zvládneš dát prádlo do pračky“. Hm, smůla. My měli sex...

… přičemž některé praktiky by asi Houdka a jeho věrné uvedly do komatózního stavu... holt nejenom prsa nebo zadek mohou fungovat jako sexuální fetiš...

Že ten handicapovaný partner byl o 18 let starší než já a byl v poněkud zanedbaném fyzickém stavu, čili že jsme jako pár nevypadali jako ze žurnálu, už asi nemá smysl uvádět, když je Lukáš v bezvědomí i tak. Nebo že „prostě láska“ znamenalo to, že jsme se mačkali v přeplněné třicetimetrové garsonce, pod jejímiž okny pořvávala ta méně civilizovaná část romské populace. Kvůli které mimochodem zavřeli prodejnu potravin, kam onen handicapovaný zvládnul bez doprovodu chodit sám... čili „prostě láska“ pak znamenalo to, že nákupy coby na vidící přešly na mne. Jinak mám „prostě lásku“ u handicapovaných definovanou třeba v podobě strýce, pochodujícího po bytě s hadičkou od kyslíkového přístroje v nose, zatímco o většinu domácnosti se stará teta (a ano, ono tam ten sex bude nejspíš v nějaké podobě taky, zvládli zplodit tři syny...). Nebo když moje vlastní máti nehledí na bolesti zad, rukou a nohou a vezme do ruky hrábě a letí sušit seno a postarat se o králíky... zatímco otec ji na oplátku pak několikrát týdně vozí na kapačky proti chronické bolesti... „prostě láska“...

Opravdu tuhle manipulaci s handicapovanými nemusím. Zato tady musím dát asi za pravdu tomu chudákovi Hrebenarovi: ono totiž ne každý handicapovaný je vždy sluníčkově naladěn. „Prostě láska“ pak znamená i to, že to s ním ten milovaný a milující musí vydržet i v dobách, kdy je handicapovaný nebezpečný sám sobě i okolí a v těžké depresi, nebo když kvůli němu ten pečující přijde o práci, aby se o něj mohl starat, a je v depresi sám... „Prostě láska“ je, když máma vyměňuje vlastní nemohoucí mámě podělané plíny. „Prostě láska“ je vyhádat si pro handicapovaného člena rodiny u posudkáře aspoň nějakou kompenzační pomůcku nebo u doktora lázně, mrznout s ním na zastávce, než přijede autobus...

No a abychom ty Houdkem preferované skupiny trochu vyvážili: „Prostě láska“ je, když rodiče berou své děti každou neděli do kostela na mši. „Prostě láska“ je, když je berou na výlet po českých památkách. „Prostě láska“ je, když maminka pro dceru dává dohromady tradiční kroj v ceně za statisíce. „Prostě láska“ je, když se obyčejný Pepa v sobotu dopoledne vrtá v autě a Maruška před něj v poledne postaví dobrý oběd. „Prostě láska“ je, když Maruška ví, že Jarda chodí ve středu večer hrát šipky s kamarády a jednou za čas na ryby, a když Jarda nechává Marušku běhat po obchodech s oblečením a klábosit u kafe s kamarádkami. „Prostě láska“ je, když spolu nakupují v Lidlu.

Už to zdá se mi karikuju taky. Ale Houdek si začal.

Proč jen se mi z toho zdá, že to nebohé stvoření nikdy nikoho nemělo skutečně rádo a nikdo neměl rád je?

A proč myslím na druhého šéfa HFC projektu Valůcha, který ze soukromé reklamky přešel k jistotě státních služeb v podobě Hate Free? Kvalita značky „bez dotací ani na slanou vodu“? Který reklamní gigant asi dnes lituje jeho odchodu?

Nic, pánové a dámy z Hate Free. Nepoučujte. Úplně postačí, když lidi necháte žít...  

P.S.: chci-li vědět, jak vypadá politicky angažovaná láska, přečtu si něco z trilogie Konec civilizace / 1984 / My, eventuálně si pustím ještě film Equilibrium. Zhruba někde tam to Houdkovo angažované umění vidím.

P.P.S.: milí Romové v nouzi, handicapovaní, uprchlíci a jiní potřební, je mi líto - Houdek & spol. ty peníze potřebují zkrátka víc než vy... a jak vidíte - zaslouží si je.

"Miluju, když přijedeš na návštěvu."
Prostě láska. 

Hovory H VIII. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(8. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

Jak se stavíte k Martinu Konvičkovi nebo Kláře Samkové, k těm nejviditelnějším postavám, které v Česku proti islámu vystupují?

Nejdříve vezměme toho Konvu, to bude jednodušší. Setkávala jsem se s ním osobně během loňských akcí, občas jsme si napsali na facebooku. Byl předním činitelem obou protiislámských spolků, se kterými jsem spolupracovala. Nicméně se ukázalo, že jakkoli má předpoklady pro tu teoretickou a odbornější práci na poli antiislámu, konec konců je to vědec, tak právě v oblasti řízení nevirtuálních aktivit a účasti na nich dokáže neuvěřitelným způsobem selhat. Stejně tak je ochotný předat část svých kompetencí tomu, kdo ho přesvědčí, že tomu rozumí lépe než on, má „lepší kontakty“ atd. a tudíž se o to dovede lépe postarat než on. Nicméně pořád lepší Konvička s chybami, než vůbec žádný Konvička. Nepřeju si v žádném případě, aby ho má vyjádření směrem k němu nějak limitovala v tom, co se rozhodl dělat. A to i po těch zkušenostech s ním. Nemám jinou možnost než věřit, že ze sebe vydá to nejlepší.

No a ohledně Kláry Samkové asi nemusím nic moc říkat, vzhledem k tomu, že jde o mou šéfovou a předsedkyni našeho nového spolku Éra žen, kde mám tu čest být místopředsedkyní. Ten vztah mezi námi jde dokonce mnohem dál, neboť ona málokdy redukuje své vztahy k zaměstnancům pouze na pracovní záležitosti, a já jsem taky ráda, že jí nemusím vykat a omezovat se na „dobrý den, paní doktorko“ každé ráno a „nashledanou, paní doktorko“ v pět večer při odchodu z práce. Fungujeme spolu překvapivě dobře i na lidské a ženské bázi, na to, kolik rozdílů mezi námi je. A je to pro mě ještě překvapivější z toho úhlu pohledu, že i já jsem dřív podléhala jejímu mediálnímu obrazu a úplně ji bojkotovala. Dnes lituju toho, že jsem se k ní nedostala dřív... mohlo mne to posunout mnohem dál. Ona je neuvěřitelný „vysavač informací“, má obrovský přehled i mimo svůj obor, včetně různých informačních zdrojů (i cizojazyčných), když ji něco zaujme, je schopná prosedět u počítače nebo v knihovně hodiny a pídit se po informacích do velké hloubky a detailu (to máme částečně společné, jen já jako Lev nemám takovou výdrž a šíři záběru jako ona), a hlavně je ochotná to druhým předat, takže v jejích textech je jak bohatý poznámkový aparát s dalšími odkazy a vysvětlivkami, tak rejstřík literatury. Navíc má širokou slovní zásobu, dovede odlišit podstatné od nedůležitého a na vše dle potřeby upozornit, máme i podobný smysl pro humor... Je na ní poznat, že pochází ze skutečně intelektuálního prostředí a že rodiče naštěstí nenechali její potenciál ležet ladem, ale dovedli ji do společnosti neméně vzdělaných a inteligentních lidí a odmala ji s nimi učili komunikovat a pracovat na sobě a překonávat překážky. Tohle všechno, co Klára Samková je, budeme brzy potřebovat, takže jsem ráda, když jí teď mohu v jejím záměru pomáhat.

Co si myslíte o jejich veřejných vystoupeních? Ztotožňujete se s nimi?

Musím trochu vzpomínat, co vlastně za vystoupení Martin Konvička kdy měl, možná mi později něco uniklo, to víte, Klára člověka vytíží, zvlášť když se člověk na těch jejích vystoupeních má navíc ještě nějak podílet, účastnit se jich, zpracovávat z nich výstupy... Ne, opravdu si nevzpomínám, že by mi na vystoupeních Martina Konvičky něco vadilo. Řečník je dobrý.

Nicméně svou totožnost si s dovolením nechám. A jestli to nutně potřebujete vědět: ano, byla jsem s Klárou Samkovou ve sněmovně na debatě "Máme se bát islámu?". Pan Alrawi si tam před sněmovnou se mnou třepal rukou... po akci už jsme o to pochopitelně nestáli ani jeden. Tedy já z toho nebyla unešená ani předtím, ale chtěla jsem nechat pana Alrawiho udělat první krok. Jen je mi trochu líto, že když pak začali velvyslanci v půlce akce odcházet, že mne nenapadlo brejlit dopředu na to, jak se na to pan Alrawi tváří. Mohlo to být zajímavé. Už vzhledem k tomu, když si člověk uvědomí, že limitem jeho působení jsou psychicky oslabené ženštiny či slabší typy pánů, ochotní ke konverzi nebo aspoň uznání toho, že někdo má právo konstatovat, že „není boha mimo Alláha atd.“, čemuž říkám larvální stadium. Špatný herec a nepříliš kvalitní režisér. No nic, dost o něm. U předčítání Klářina projevu u turecké ambasády jsem taky byla, stejně jako se s Klárou účastním i dalších akcí, kde většinou tak jako tak na islám dojde řeč, i kdyby šlo o networkingový oběd s dámami z vyšších a středních business sfér.

O Martinu Konvičkovi se říká, že je občas drsný a že někteří kolem IvČRN mají občas drsné názory. Jak se vy sama vyrovnáváte s reprezentací někým, kdo píše věci, které mohou být za hranou zákona? Řada jeho statusů na Facebooku je možná už také za čárou slušnosti i respektu vůči ženám.

Opět X věcí smotáno dohromady, kéž by vás to už přešlo... Konvička je Konvička. A já nejsem vychovatelka dospělých. Jeho „drsnost“ může pomoci antiislám dostat k lidem, kteří zrovna nejsou kravaťáckými typy. Na mne s tím „mluví se o tom v hospodách, tedy je to automaticky špatné,“ radši moc nechoďte. Klidně ať se o tom, co Konva říká, mluví po hospodách a barech, na technopárty a v klubech, a klidně i u kadeřnic, v řeznictví a v dílně u automechaniků a v kravíně taky... Konvička má svůj styl komunikace a fungování. Já mohu mít v něčem jiný a v něčem zas podobný, netuším, proč by se to vlastně mělo řešit. Já třeba znám venkovské prostředí, takže mi je vcelku jasné, že kdejaký soused by se k otázce toho, co je potřeba dělat s vyznavači islámu po volbách vyjádřil nikoli ve smyslu moučky, to je moc sofistikované, ale spíš by se držel osvědčeného posílání do zadních částí těla a jiných otvorů, případně jejich nakopání, rozbití držky a podobně. Čímž by pochopitelně nevyzýval k nějaké nenávisti ani k realizaci uvedeného, ale prostě by tak vyjádřil své emoce ve vztahu k řečenému a hlavně (ne)ochotu se vůbec nějakými problémy muslimů zabývat, zvlášť, když mu to bude někým shora nebo samotnými muslimy vnucováno. Tento druh komunikace žádný zákon a jeho „hrany“ nezmění. Jestli chcete vy místo toho komunikovat ve stylu „čistonosoplény“ či jiného druhu newspeaku, je to jen a pouze vaše věc. Z vašich otázek ovšem usuzuju na velmi omezenou slovní zásobu, tudíž představa, že se vám tím, že byste snad nějak z jazyka běžně používaného zvládnul odstranit určité fráze, podařilo zároveň odstranit i emoce, které se zrovna vám nelíbí, je velmi naivní. Ale budiž, je to váš život a konec konců i vaše práce, hrajte si. O rizicích jste poučen dostatečně.

Jinak ještě ke Konvovi: odsouzen ještě nebyl, přičemž mám na paměti dvě věci. Zaprvé, že jde o politický proces. Za druhé, Kláře se teď podařilo dostat z vězení člověka, který tři roky seděl neprávem a byl nevinný. Tři roky. Shodou náhod – muslim. Vůbec díky Kláře poznávám, jak ta justice u nás mnohdy funguje a jak se často s realitou rozchází. Vím i o dalším člověku, kterému dal Ústavní soud za pravdu v jeho tvrzení, že výpověď policisty automaticky nemusí být pravdivá jen z toho titulu, že jde o policistu. Takže to řeknu natvrdo: případný výrok soudu mne vůbec nebude zajímat. Nejspíš tou dobou budeme mít stejně všichni jiné starosti, západní Evropa jaksi začala obden bouchat... snad jste si všiml...

Chce se mi řešit Konvičkův vztah k ženám? Je upřímnější a otevřenější než ten váš. Navíc ty ženy, o kterých máte pocit, že jsou Konvičkou nerespektovány atd., za ním obvykle samy přilezly a ten disrespekt si na něm dlouhodobým nátlakem vynutily. Obyčejná submisivita a masochismus, bohužel jak Konva sám říká, je to špatně napólované, neboť ony ho nesprávně definovaly jako dominantního. Mají asi v hlavě, že dominantní člověk svou dominanci řeší přes virtuální prostředí anonymních diskusí. Kdyby byl Konva ovšem dominantní, neplká na facebooku a dotyčné dámy dnes leží na jednotce intenzivní péče. Místo toho Konva rovná křidýlka běláskům a hrabe se ve skriptech a než by se šel s někým bít, raději zdrhne kamsi do rumunských hor se studenty a tam se honí za dalšími broučisky... V podstatě to, že z něj dostaly vyjádření typu označení samic dobytka či dámského přirození (což nemusí být ovšem apriori negativní věc sama o sobě, zvlášť pokud je o Konvovi jeho vztah k sexu znám), tak to je podle mne reakce, nikoli akce. Nebo možná akce ve stylu „chci, abys TY zareagovala dominantně (a pořádně mě seřvala za to, že ti nadávám)“. Čistě submisivní vzorec chování a komunikace, podle kterého Konva jede. Bohužel jak říkám – submisivní dámy se samy Konvovi nepostaví a samy za sebe ho neseřvou. Žádná Klára Samková mezi nimi nebyla... a tak se submisivně stáhly, hledajíce své „rytíře“ a plkajíce o nějakém plošném a celkovém Konvově „disrespektu k ženám“. Rytíře ovšem zřejmě nenašly, Konvičkův obličej je pořád v celku a v původním stavu a mýtus o „disrespektu k ženám“ sdílíte vy, stejně submisivní jako ty dámy. Můžete ještě začít zkoušet do toho mýtu zahrnout mne, když o tom takto otevřeně hovořím. To je totiž velké provinění a samozřejmě to ukazuje na můj „disrespekt k ženám“. Ano, místopředsedkyně ženského spolku Éra žen nerespektuje ženy... Možná. Když odmítají respektovat samy sebe nebo to, jak někdo respektuje a definuje sám sebe... A různé sociální inženýrky, tam mi skutečně s ohledem na následky nesejde na pohlaví toho, kdo to provozuje.

Každopádně se tedy nemá cenu bavit o respektu Konvy k určitým typům žen, když nemůžeme zároveň řešit respekt oněch žen ke Konvičkovi (a podobným mužům) coby k muži. Ono to vážně nebyl respekt, s čím za ním přilezly nebo co on spatřuje v jejich chování k mužům. Ty dámy jsou schopné muže skutečně ponižovat, ovšem ne tím, že by ho napřímo seřvaly, spíš takovým tím manipulativním způsobem. Viděla jsem teď jedno video s typickou ukázkou takového chování: evidentně submisivní mladá žena na jakési demonstraci šťouchá do těžkooděnce nějakou pěnovou tyčkou tak dlouho, až ji on od sebe jemně odsune – dívka se poté otočí a teatrálně simuluje, jak jí ublížil, u vědomí toho, že má kolem sebe jednak podobně sumbisivní jedince, kteří zas nasimulují, jak se jí se zájmem snaží „poskytnout první pomoc a uklidnit ji“, a jednak dostatek fotoaparátů a kamer, kteří scénku natáčejí. Jde o to toho těžkooděnce ponížit - „ublížil slabé ženě“. Přesně na této rovině tedy ony dámy vyžadující Konvičkovu pozornost a respekt byly a jsou. Jde o typ chování, které si tedy žádný respekt nezaslouží. Je to v podstatě totéž, jako když požadujete, aby muslimové byli respektováni jen z titulu své takzvané náboženské orientace, bez ohledu na její projevy. „Ženskost“ je něco jiného než „submisivita“, nejsou to synonyma. Přičemž samozřejmě submisivitu nikomu neupírám, jen konstatuju, že když se to používá takto nesprávně, vznikají mýty a omyly a zmatky a hoaxy. Macho Konvička je opravdu váš hoax.

Často se proti HateFree Culture na Facebooku vymezujete. Co podle vás děláme špatně a co se vám naopak líbí?

Opět typický přístup: budeme se crcat s jednotlivostmi, protože odmítnout celý koncept existence HFC je fujky, že... Já jsem to ovšem řekla jasně: nebudu podporovat nic, co by bylo napojeno na nějaké „Norské fondy“ a další pozoruhodné, škodlivé a nevítané zahraniční zdroje s politickým pozadím a cizími zájmy. Navíc když to ještě je státní instituce napojená na státní rozpočet. Ovšem fungujete na principu ostatních sociálně-inženýrských neziskovek. Jste mediálním projektem, majícím za cíl provokování a vytváření sociálních konfliktů a manipulaci s lidmi pomocí nátlaku. Představu, že by nenávist byla něco apriori špatného, co je nutné odstranit z naší kultury, pak taky dokážu odmítnout úplně. Neexistuje kultura nenávisti prostá. Nenávist dokonce může být hybnou a očistnou silou, která může zajistit něčí přežití nebo nějaký jeho osobní rozvoj nebo posun celé společnosti někam dál. Spousta dnešních vynálezů vznikla tak, že někdo něco nebo třeba i někoho nenáviděl natolik, že se zvedl a šel vymyslet něco, co by nikoli odstranilo tu nenávist, ale změnilo tu situaci. Ostnatý drát, který pomohl vytvořit současnou podobu Ameriky, vznikl tak, že jeden chovatel dobytka nenáviděl to, že mu utíkaly krávy, a to dokonce natolik, že vydržel dlouhé hodiny vymýšlet, jak by jim v tom zabránil. Dle vašeho způsobu uvažování se asi měl snažit ty krávy spíš nějak psychologicko-filosoficky pochopit a poskytnout jim volný prostor dle jejich přání, možná jim k tomu dát i nějaký dotazník, a když by je nemohl chytit, měl je nechat běžet a pást se místo nich, protože maso beztak není zdravé (tuhle vaši tezi jsem musela z rozhovoru, odkud otázky kopíruju, smazat, protože mne nezajímá vámi preferovaná dieta). Nicméně zpátky k nenávisti: třeba takový hinduismus s ní taky počítá, má zlé a nenávistné bůžky a démony, dokonce Šivu Ničitele a bohyni Kálí... Totéž třeba naše mytologie, Perun i Radegast dokázali nenávidět, konec konců nemusíme ani do mytologie, osídlení na našem území vzniklo z nenávisti, totiž vyhlazením původního obyvatelstva a asimilací zbytku... Tohle všechno je přirozené. Zanikají celé civilizace a kultury, bez ohledu na to, jak úžasné a hodnotné ve své době jsou. Máte bohužel zafixováno, že od doby, kdy jste tu vy, se tak dít prostě nesmí, protože si kvůli tomu dupnete. Neumíte si moc představit, že lidé, kteří zde budou po vás, vám třeba nemusejí být moc podobní, nemusejí sdílet tytéž hodnoty co vy a v jejich době to nikomu nepřijde jako problém... Možná si připadáte jako ten vrcholek evoluční pyramidy. Nebo doufáte, že budoucí lidstvo bude mít jen samé pozitivní vlastnosti. Já tuhle jistotu nemám. 

Hovory H VII. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(7. část rozhovoru, který neproběhl)
___________________________________

Jak se díváte na ta uskupení, která tady v Česku bojují proti islámu? Jako třeba Islám v ČR nechceme nebo dřívější Blok proti islámu a další?

Své počáteční vztahy s IVČRN jsem už vysvětlila. Dnes znám většinu adminů té stránky a hlavní představitele spolku osobně. V zásadě jejich snahy podporuji (pokud mi zrovna neháže na facebookovou zeď nějaké info některý z méně textově zdatných adminů...) a propaguji je, kde se dá, včetně jejich akcí, občas nosím jejich placku se škrtnutou mešitou atd. Není to dokonalý spolek, má své slabiny a mouchy především v organizačních věcech, navíc v souvislosti s děním (nejen) v Bloku proti islámu prošel určitými otřesy a musel se se vzniklou situací vyrovnat. Nevidím ani do všech aktivit, které podnikají, což je ovšem dobře, uvědomuji si bezpečnostní riziko, kterému vystavují sebe i další. Poznala jsem, že mezi nimi jsou nesmírně inteligentní, schopní a aktivní lidé, z nichž některé počítám mezi své blízké přátele. Pak jsou tam samozřejmě i ti, se kterými v kontaktu nejsem nebo jen velmi vzdáleně a zprostředkovaně, občas se mi na nich něco nelíbí... ale věřím těm, kteří je znají a pracují s nimi více, že dělají to, co je potřeba.

K Bloku proti islámu: byla jsem od počátku jeho členkou, a to pražské divize. Bohužel zrovna ta svým naprostým amatérismem, politikařením, leností a neschopností, to vše situováno do jejího vedení, byla odsouzena k naprostému zániku prakticky od počátku. Už v září loňského roku jsem proto zvažovala přesun do brněnské divize. Ovšem vyčkávala jsem, a nakonec mne události předběhly. Poslední aktivita, které jsem se v rámci Bloku proti islámu zúčastnila, byl prosincový volební sjezd, resp. setkání pražské divize týden poté. Pak ty vztahy mezi mnou a vedením divize byly už jednak vyhrocené, jednak v podstatě nenabízeli žádné aktivity, kterých se člověk měl účastnit a které by měly smysl, pokud zrovna nechtěl dělat kamelota stranického tisku Úsvitu. Což jsem nepovažovala za vhodný způsob boje s islámem. Vedení divize tedy chvíli naoko zuřilo, vypustilo mým směrem pár pomluv a výhrůžek, ale záhy mělo zcela jiné starosti, které pak vyvrcholily oním teatrálním odchodem ze sjezdu, na kterém byl následně celý Blok rozpuštěn. Tam jsem ovšem přítomna nebyla, ovšem vzhledem k tomu, že mne nikdo nevyloučil, dá se říci, že jsem byla členkou až do úplného konce. Blok proti islámu byl ovšem jen spolkem pro obsazení kandidátek Úsvitu, důsledkem čehož teď je, že stávající Úsvit obsazuje kandidátky, jak se dá, a klidně se spojí i s člověkem odsouzeným tuším na osm a půl roku. Ovšem Úsvitu nikdy nešlo o nikoho a nic jiného než o Úsvit a jeho jednotlivé členy, čistě levicová strana, zvláště pokud nemá problém s něčím takovým, jako je zapsání České suverenity na své kandidátky a komunisti v řadách Úsvitu taky nevadí. Jsem ráda, že už tohle vím a nemusím s tím mít nic společného, mé zájmy by to tak jako tak nehájilo. 

Vadí vám něco na hnutí Islám v ČR nechceme?

Mělo by? Jak jsem psala, možná věci související s organizací aktivit či realizací jednotlivých nápadů, občas je u nich vše na dlouhé lokte, jsou ochotni se dohadovat o něčem, co je úplně jasné a hlavně to nesnese odkladu. Ale to si musejí uvědomit sami, co s tím dál.

Jinak tedy nejde o hnutí, ale o zapsaný spolek. No a mám ten dojem, že se mne snažíte dotlačit k tomu, abych se distancovala od diskusí, probíhajících na facebookových stránkách spolku. Což mne ani nenapadne. Já příspěvky uživatelů facebooku na tamní zdi neřeším. Málokdy si ty diskuse tam vůbec čtu celé, leda snad když jsem autorkou nějakého článku, který IVČRN sdílí, a kdy musím odpovídat na případné dotazy, přikládat další odkazy atd. Takže jestli čekáte zalamování nad každým, kdo tam napíše „já bych ty muslimy střílel“, tak se nedočkáte. Jednak se mnohdy těm emocím nedivím, je to pro mne běžná reakce na něco skutečně otřesného (nemohu za to, že nám to islám servíruje v takových kvantech). Jednak nemíním řešit každého pisatele zvlášť, tím spíš, že může jít o falešné účty provokatérů snažících se IVČRN poškodit. Stačí mi si vzpomenout, jak jste se tam svého času projevili vy, po upozornění, že se tam takto chovat nebudete, jsem ovšem byla zablokována já na VAŠICH stránkách, čemuž se dodnes řehtám. Holt jste předvedli, jak se to nemá dělat - když si nemůžete cenzuru vynutit u druhých, aspoň jim ukážete, jak to „umíte“ vy. Tudíž vám podobně orientovaní jedinci jsou na stejném stupni vývoje a řešit výkřiky do prázdna, pocházející pravděpodobně od nich, smysl nemá. Dokonce ani když chodí na IVČRN v celých hejnech s představou, jak nenápadní jsou. Takže fakt ne, řešit tato vyjádření nebudu, dokonce ani kdyby pocházela od bůhvíjakých skutečných grázlů, rasistů, neonacistů atd. Já navíc jaksi nejsem adminem tamních diskusí. Ještě k těm autorům „radikálních“ výroků na diskusích IVČRN: jestliže si umím představit, že mezi mnou a potenciálním muslimským útočícím radikálem v budoucnosti může stát právě třeba i ten autor bůhvíčeho kdesi na facebooku, klidně i v kanadách a schopný používat zbraň a eliminovat útočníka, pak mi nezbývá, než tuto situaci přijmout jako reálnou. Vy si samozřejmě vybírejte po libosti, že o záchranu zdraví, života a majetku od „neonácka“ či „fašisty“ nestojíte, jakož i o krevní transfuzi od něj. Přece vám nebudu stále říkat, co máte dělat.

Hovory H VI. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(6. část rozhovoru, který neproběhl)
_____________________________________

Není nebezpečné někoho na základě jeho příslušnosti k náboženské skupině vyhostit? Před chvílí jsme se bavili o demokratických principech, které v Evropě vyznáváme. Mezi těmi je také svoboda náboženského vyznání.

Islám není náboženství, ale politická ideologie směřující k vytvoření chalífátu. Tudíž nemůže tvořit ani „náboženské skupiny“. Těch náboženských rituálů na uctívání Alláha je ostatně v islámu minimum a podíváme-li se na to pořádně, zjistíme, že většina z nich má přesah do běžného každodenního světského života a vyznavač islámu k nim žádné společenství nepotřebuje, ale je za jejich praktikování odpovědný sám sobě. Tudíž na setkání vyznavačů islámu v mešitě zaujímají ty náboženské rituály jen malou část, ostatní náboženství těm úkonům jsou schopné věnovat celé hodiny, zato islám řeší v mešitě věci týkající se světského života. Křesťani se neseznamují v kostele přes duchovního – dohazovače, islám tohle zvládne na našem území běžně. Konvertitky si hledají partnery přes společenství v mešitě. Jen jeden z příkladů, samozřejmě. A pokud se bavíme o politice, tak tam už je zřetelnější, že nemusí být pouze přátelská k našemu prostředí, což už jsme si u islámu vysvětlili. Tam už proti tomu vystoupit a odmítnout to lze. Lze tomu dokonce vyhlásit válku a zničit to.

Hovoříte-li o vyhoštění v souvislosti s islámem, dále mne k tomu kupodivu tane na mysli to, že v pražské mešitě se při loňském zásahu policie našly osoby, které již vyhoštěny BYLY. Můžete mi zkoušet tvrdit, že o nich vedení mešity nevědělo, ale asi vás s tím pošlu … za nimi. Za těmi vyhoštěnými. Za jakou asi činnost se u nás vyhošťuje? Mešita není holubník, na těch modlitbách tehdy byli pokud vím i zahraniční diplomati, možná i nějaký ten velvyslanec... I oni mohli o přítomnosti oněch vyhoštěných osob vědět. Jak informační síť kolem mešit funguje jsme si ověřili při letošní debatě ve sněmovně na téma Máme se bát islámu?, o které byli pozoruhodně informováni všichni nepozvaní velvyslanci muslimských zemí u nás.

Ještě k té „svobodě náboženského vyznání“: vyznávat tu něco, co je v naprostém protikladu s oněmi demokratickými principy, které tu svobodu vyznání umožňují, tu opravdu umožněno není. Kanibalismus, sex s mrtvolami, lidské oběti... Brečte si jak chcete, islám je na stejné úrovni – ten z toho má tu polygamii, sňatky s nezletilými, zohavování genitálií, podporu zotročování, týrání zvířat. Jen jak jsem řekla – jsme připraveni trestat to jednotlivě, ale přijmout představu, že něco takového funguje jako systém, s tím máme problém.

Jakým zdrojům důvěřujete?

Odpovím nejdřív obráceně: v první řadě nedůvěřuju těm, které mají za zadkem Norské fondy. Já vám za to nemůžu, že jste si to vybral. Až pojedete za svoje, přijďte, třeba vás už vyloženě odmítat nebudu (automatické přijetí ovšem samozřejmě nezaručuju, nejsem Ježíš, abych odpouštěla vše, a nemám Alzheimera, abych zapomínala). Totéž platí i pro zdroje typu politických neziskovek zapojených do migračního byznysu. Já nepotřebuju poslouchat ty, kteří by bez migrace těžko našli jiné uplatnění. To samé mám i s představiteli jakéhokoli sociálního inženýrství. Těch, kteří potřebují existenci sociálních konfliktů k vlastnímu přežití. Měla jsem štěstí, chybělo málo a mohla jsem být jednou z nich. Mohu vám říct, že nezaměstnanost, kdy jste závislý na pomoci vlastní rodiny a náhodných sponzorů, kteří vás znají, je mnohem lepší. Na dveře Člověka v tísni a podobných neomarxistických spolků se neklepe ani v případě, že člověk hladoví a má jen jedny boty.

Teď k otázce tzv. veřejnoprávních médií. Nic takového tu vlastně nemáme, je-li občan nucen platit jim provoz hned dvojím způsobem (poplatky + státní dotace) a nemá-li zároveň kontrolu nad obsahem, který mu je nabízen. Z mého pohledu bych je zachovala jen pro hlášení předpovědi počasí a případných živelných katastrof či jiného ohrožení. To ostatní, co skrze ně prochází, už je nadbytečné. Kdo takový obsah potřebuje, má ho dostatek na komerčních stanicích, které může podporovat jinými způsoby a nesmí k tomu nutit nikoho dalšího.

Otázka tisku: ani Babiš, ani Bakala. Včetně internetových médií. Pozor, neříkám, že je nečtu. Ale prostě už vím, co za těmi směry, kterými se vydávají, stojí. Stejné sociální inženýrství jako ve výše popsaných případech. Když jsem byla na krátké praxi v jedné regionální pobočce MF Dnes, ještě panu Babišovi nepatřila, a už tehdy ta úroveň byla otřesná. Na kvalitu práce tam nikdo nehleděl, do mých vlastních článků mi editoři sypali hrubky, asi aby to tak nevyčuhovalo... I samotná ČTK šla s kvalitou textů ve zpravodajství hodně dolů. Tím, že je tohle částečně můj obor, a tím, že jsem si na porovnávání hlavních internetových zpravodajskách serverů kdysi dávno postavila celou bakalářku, to asi vnímám jinak než běžný čtenář. Jsem navyklá dělat kolečko po jejich hlavních stránkách během dne a porovnávat, jak se v nich určité události zobrazí, případně co si vybírají jako hodné pozornosti a co se do kterých nedostane. Dnes už vím, že bych jako novinář v tomhle prostředí nemohla fungovat, všechna média, co u nás máme, jsou levicová a holt tomu odpovídá i ta kvalita práce.

Takže jaké zdroje mi zbývají? Osobní výpovědi těch, kterým důvěřuji. Je jich dost, když se člověk nenechá zatáhnout do mýtu „všichni Češi jsou nevzdělaní a sedí celý život doma na zadku a byli maximálně tak na Mácháči“. No a jestli ten člověk pak tu svou výpověď vtělí do knížky, blogu, statusu na facebooku, rozhovoru mimo výše uvedená média... to už pro mne není podstatné, jde jen o nástroj.

Jinak třeba v otázce islámu mám své zdroje, totiž samotné muslimy, konvertity a ty, kteří se kolem nich motají. Co vše se třeba dá zjistit z diplomek, které zblblé studentky humanitních oborů páchají, aby se nemusely příliš namáhat... co vše jim konvertitky jsou ochotny vyslepičit... Co vše se dostane do oficiálních průzkumů o muslimské komunitě... Jak trapně pak působí všechny ty brožury, které mešity vydávají jako propagační materiály pro šíření islámu...

No a pokud jde o zahraniční zdroje, jářku, těch je taky dost. Teď už je spousta mezinárodních i v rámci jednotlivých států působících antiislámských webů a iniciativ, občas něco nějakým božím dopuštěním prosákne i do mainstreamu různých zemí...

Hlavně nějak netuším, proč bych se o své zdroje informací měla dělit zrovna s vámi, nebo se na jejich základě nechat nějak hodnotit. Jak jsem už uvedla, vy jste vládní zdroj s přesahem k zájmům cizích států. Politický zdroj. Krátkodobého charakteru.

Hovory H V. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(5. část rozhovoru, který neproběhl)
___________________________________

Jak byste se zachovala vy, kdyby začal válečný konflikt v Česku? Šla byste do ekonomicky slabší země nebo byste se snažila dostat do stabilnější země, kde budete vědět, že vaše příležitosti budou lepší?

Motáte opět hrušky s traktorem, X otázek a podmínek dohromady. Takže postupně:

a) válečný konflikt v Česku – v první řadě se do něj zapojit, aby nebylo nutné kamkoliv prchat. Pokud je mi známo, nemám v rodině emigranty, zato odbojáře a bojovníky proti totalitě ano. Takže o emigraci nepřemýšlím, zato tím víc o tom, jak na našem území zůstat.

b) Zajímavá představa, že si v případě válečného konfliktu můžu vybírat jak v cukrárně. O mých příležitostech a možnostech nevíte nic, ale už v případě, že zvolím nějakou možnost, chcete cosi vyvozovat a na základě mé volby mne nějak hodnotit. Nicméně: tohle je věc, kterou nemohu dnes vědět, jak bych se rozhodla. Můj zdravotní stav je značně nestabilní, což je pro mne podstatnější věc než nějaká ekonomika cizích zemí. Ono i ekonomicky stabilnější země nemusí navíc znamenat automaticky lepší zdravotní péči pro kohokoliv včetně cizinců, a dokonce to ani automaticky nemusí znamenat lepší příležitosti. My jsme třeba relativně ekonomicky stabilní, a přece jsem byla dlouhodobě nezaměstnaná... Šla bych třeba do země, kde bych musela být poslušná místnímu politickému režimu, abych měla zaměstnání? Asi ne. Dalo by mi to hodně přemýšlení nad tím, co v dané zemi můžu vůbec dělat, pro co mám kvalifikaci, jestli zvládnu jazyk... Ale jak říkám, já nikam neběžím, takže o tom stejně nebudu uvažovat. Víc přemýšlím o tom, jak se uplatnit v naší zemi během nějakého toho konfliktu, případně po něm. Nejsme každý zajíc, někdo tu musí zůstat.

Říkáte, že muslimy nechcete a považujete je za hrozbu. V Evropě jich žijí po generace miliony a budou tu žít dál. Jaké byste navrhovala řešení?

Žít dál tu budou ti lidé, to je pravda. Jak, to už jsem částečně naznačila výše, tedy že není jisté, zda přežijí a jak dlouho, a já se jim o to hlavně nemíním starat. Jde-li o náboženství, jak se v případě islámu tvrdí, není to biologická součást něčí identity a lze tedy žít bez toho. Zvlášť když jednomu o to přežití tedy skutečně jde, že. No a pokud jde o politický islám, tedy všechno mimo to, že si řeknou někde v obýváku „Alláh je fajn“, případně položí na stolek zasvěcený jemu či Mohammedovi květiny a obětiny typu pokrmu, tak bez toho se Evropa obejde. Není potřeba mešit. Není potřeba záplavy rituálně certifikovaných potravin v běžných obchodech a rituálně utýraného jatečního zvířectva, které se navíc za živa převáží přes celou Evropu, aby mu kdesi podřízli krk bez omráčení. Ono to zkrátka Evropu vůbec neobohacuje, že si sem muslimové přivlekli svého Alláha a Mohammeda a věci s tím související. Většina Evropy zvládla fungovat bez jeho přítomnosti, v dobách, kdy tu ty miliony muslimů ještě nebyly. Evropan nemá důvod se o nějakého Alláha či Mohameda vůbec starat. Tady není Mohammedovo, jak já říkám. Islám tu není původní, a navíc už jsem popsala, jak protikladný k evropské demokratické kultuře a civilizaci je.

Mimochodem, odteď vám budiž známo, že kdyby muslimská komunita po celém světě použila finance z prodeje veškerého halalu na skutečnou záchranu svých trpících a odkudkoli prchajících souvěrců, nemuslimové by se tím vůbec nemuseli zabývat - o takových sumách se bavíme a takové zdroje má světové muslimstvo k dispozici. Vydělávat na prodeji halalu nemuslimům a pak jim ještě hodit na krk své uprchlíky a donutit nemuslimy, aby se o ně postarali ještě jednou... no, hodně mi to připomíná akt vyhlášení války sám o sobě. Přičemž ti uprchlíci jsou tedy oběťmi islámu samotného, lhostejného k jejich utrpení. Je to islám samotný, kdo je vysílá do Evropy, údajně bohaté, místo aby se o ně postaral sám. Dalším zdrojem financí pak jsou pro muslimy samozřejmě ropa a zemní plyn. Popřípadě obchod se zbraněmi a dokonce, třeba v případě Afghánistánu, i s drogami, korán nekorán. Takže já vám tu ideu celosvětově chudých a bezmocných muslimů jaksi nebaštím. Problém je pouze v tom, že tyhle finance se kumulují v rukou těch muslimů, kteří mají zájem na existenci jak Islámského státu a dalších válečných uskupení, tak na těch uprchlících, resp. na faktu přesunu masy lidí do Evropy. Jsou to především oni, komu na nějakých těch pár tisících utopených nesejde. Zásoba prchajících je stále značná, a největší hodnotu pro tyhle lidi ti uprchlíci mají až v momentě, kdy se dostanou dál do Evropy. Muslimové celého světa proti Islámskému státu nebojují, 1,6 miliardy lidí se o problémy související s migrační krizí není schopna postarat... tak kdo tedy? My? Evropa islámskému světu nic nedluží, abych parafrázovala Marka Twaina, ona tu byla už před ním. 

Takže ta otázka skutečně bude znít: „Chcete přežít, muslimové? Pak se vzdejte islámu a buďte lidmi, protože my už jsme pro vás učinili dost ústupků a bylo vám to stále málo.“

Počítám s tím, že část muslimů a muslimek islám opustí, část padne v nějakých pouličních bojích, kterých se přímo zúčastní, část padne za oběť těm radikálnějším muslimům, stejně jako radikalizovaným nemuslimům... Jestli myslíte, že si tyhle představy užívám, pak jste větší dobytek než ti, co dokáží bez omráčení podříznout krávu nebo kozu. Já jsem si tuhle budoucnost nevybrala ani pro sebe, ani ji nepřeju nikomu jinému. Jsou to muslimové, kteří si vybrali islám a uměle se v něm vzájemně udržují. Nemohu za to, že toto budou důsledky jeho dalšího působení v Evropě, tak jako jsou jeho důsledky ona hořící auta v Paříži nebo to, že nám tu pobíhají obřezané a zotročené ženské. Nemohu tu budoucnost přílišt ovlivnit, krom toho, že budu pomáhat muslimům a muslimkám konvertovat z toho hnusu pryč a držet se od komunity co nejdál, a šířit informace o tom, jaké peklo to je a jaké nás ještě čeká, případně podporovat ty, kteří to vidí stejně a snaží se s tím třeba dělat něco víc. 

Hovory H IV. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(4. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

U nás například máme různé skupiny, které protestují proti interrupcím, například někteří katolíci. Nemyslíte, že kdyby se projednával zákon na toto téma, jednali by podobně? Že by se snažili protestovat proti tomu, co není z jejich pohledu přirozené, pořádali demonstrace? Nejsme ve chvíli, kdy se bavíme o islámu, hysteričtější a přísnější?

Jsem nepraktikující křtěný katolík, jsem produktem toho, že moje máma už na interrupci nemusela (byla na ní dvakrát ze zdravotních důvodů), jsem zastánkyní možnosti jít na potrat a zároveň jsem loni byla i na jednom z Pochodů za tradiční rodinu, tedy s těmi katolíky (a dalšími lidmi), které zmiňujete. To jen tak na okraj, přeberte si to. Nicméně k otázce: raději budu jednat s těmi protestujícími katolíky, než s islámem. Ono totiž s těmi katolíky (či jinými křesťany, ev. židy) zvládnu i s těmi protesty fungovat daleko lépe. Mám část příbuzenstva na jižní Moravě, tudíž poměrně ortodoxní v katolické víře, i prarodiče ještě nedávno chodili v neděli do kostela na mši. Takže ověřeno. Já prostě nemám pocit, že islámu dlužíme nějakou spravedlnost nebo férovost. Hysterie je ovšem zbytečná, zdržuje. Takže ano, bez problému se pobavím s křesťanem o tom, proč nechce potraty. Možná nakonec zjistím, že to je třeba i kvůli tomu, aby nás na boj s islámem bylo dost. Aby nás islám nepřečíslil. Proč jsem vůči křesťanům takto benevolentnější, krom již uvedených důvodů? No, už jsem to psala: Evropa dluží křesťanům jednak celou demokracii, jednak to v historii byli vždy křesťané, kdo Evropu proti islámu ubránil (díky, Jane Sobieski). Je dobré si uvědomit i to, že jsme spolu s Estonskem bráni jako nejsekulárnější stát Evropy – přesto fungujeme jak s křesťanskou menšinou u nás, tak s ostatními křesťanskými státy, které kolem sebe máme. A oni fungují s námi. Necpou nám své kostely a hostie a mešní víno a půsty a svěcenou vodu. Místo toho se tyhle věci staly organickou součástí našeho kulturně-historického dědictví a my jejich hodnotu uznáváme, aniž bychom museli každý den lézt do kostela. Jinými slovy: kdyby si církevní památky měly udržovat samotné církve, resp. věřící, možná by jich tu moc nezbylo... ovšem ono se na nich podílejí i nevěřící, aktivně a dobrovolně. Jste-li restaurátorem obrazů, pravděpodobně jednou po nějaké té kostelní fresce matlat budete, ať věříte nebo ne.

Jak by to ovšem dopadlo, kdyby kolem naší ateisticko-křesťanské země byly islámské státy? Hůř než v Izraeli. Ateista je pro islám méně než žid. No a pokud jde o křesťany... ti by se asi v tak malém počtu islámu podřídili. Už dnes s nimi nic nedělá to, že muslimové vnímají Ježíše pouze jako jednoho z proroků, navíc nedokonalého (to byl až Mohamed), že neuznávají Trojici Boží, o Desateru už jsem psala... stejně jako o tom, že byly doby, kdy to křesťanům naopak vadilo velmi. 

Na FB obecně vystupujete jak proti muslimům, tak uprchlíkům. Jak ty dvě skupiny vnímáte a proč se vůči nim vymezujete?

Vyznavače islámu a svůj vztah k nim jsem už definovala dostatečně. Teď tedy vaše oblíbené téma: uprchlíci. Kteří? Nedá se objektivně a spolehlivě definovat, kdo je uprchlík před válkou a kdo ekonomický migrant, případně islámský trojský kůň, tedy terorista. Jediným zdrojem informací jsou jejich osobní výpovědi. Uprchlík před válkou nemá doklady, protože prchal, když mu na dům spadla bomba, ekonomický migrant je nemá, aby mohl tvrdit, že mu na dům spadla bomba, terorista je nemá ze stejného důvodu. Dobrovolníci na hotspotech pomáhají všem třem skupinám bez rozdílu, plačte nad tím, jak chcete. Jistě že v určitých regionech je válka, která vyhnala miliony lidí. Tím pádem se to třeba nedá srovnávat se situací, kdy z komunistického Československa prchali lidé. Tady válka nebyla. Co tedy s těmi uprchlými miliony? Z domova jim mnohdy nezbylo nic, prchat ve skutečnosti nechtějí, celé rodiny jsou rozdělené, bez majetku, ženy jsou cestou znásilňované (co si budeme povídat, muži taky), nuceni k otrockým pracem... Tohle je fakt katastrofa, která se snad s ničím v historii nedá srovnat. Zvládla by Evropa postarat se byť jen o tuto masu lidí, kteří třeba ani nemají krom přežití žádné další požadavky a nároky, aniž by se sama nezhroutila vyčerpáním? Kolika tisícům znásilněných jste pomohl vy sám a za svoje? Přispěl jste na léčbu nemocí, které jsou už v Evropě dávno vymýcené a s uprchlickou vlnou znovu přicházejí? V České republice jsme totiž na tom tak, že pokud vám těžce onemocní byť jen jediný člen rodiny, ta rodina to nemusí psychicky, fyzicky a ekonomicky ustát. Většinou to vyřadí z práce i dalšího života matku, načež se od rodiny odtrhne otec a celá rodina jde ekonomicky do háje. Přidal byste do této situace ještě deset dalších lidí v nouzi pro každou rodinu? Nechal byste je žit s pocitem, že na vozík pro jejich syna nebo důstojný pohřeb jejich babičky nejsou peníze, protože je potřeba nejdřív vyřešit epidemii nějakých nemocí, přivlečených sem migranty? Chcete, aby ta máma, běhající kolem své vlastní nemohoucí mámy, ještě myslela v rovině „ale aspoň na tom nejsme jako Ahmed, kterému vojáci zastřelili ženu“? Asi ano, zatím jste totiž schopný o té mámě šířit přímo neuvěřitelné prasárny, jen aby se podvolila vašim názorům a hlavně vám toho Abdula upřednostnila přes sebou a svou rodinou a patřičně zasponzorovala. Jste ochoten řešit její vzdělání, politickou orientaci, pitvat její kontakty s islámem... Celý tento rozhovor je jen o tomhle a víme to všichni. A tak to nakonec budete vy, kdo tímhle tlakem donutí tu mámu nechat ty uprchlíky umírat hlady před jejími dveřmi. Vykašlal-li jste sena ni, vykašle se vám zas ona na ty, na které prstem ukážete jako na potřebné.Ponížil jste ji v situaci, kdy měla už sama co dělat, aby to zvládla. Byl jste živ z toho, že někdo tyto situace nezvládal. Zkuste si na to vzpomenout, až vám přijdou jakékoli následky zaklepat na dveře.

Říkáte, že to množství uprchlíků nejde zvládnout. Statisíce jich tu už ale jsou a prochází azylovým řízením. Řada z nich tu také zůstane. Jak byste postupovala vy?

Jak jsem už psala – nedá se spolehlivě určit, kdo má na azyl nárok, takže ho získají i ekonomičtí migranti a teroristé, tedy i ti, před kým ti skuteční uprchlíci prchají. Nelíbí se mi to, což je logické – asi nikdo v době, kdy psal onu mezinárodní úmluvu o poskytování azylu a donutil ji evropské státy podepsat, tehdy netušil, že se tyto tři skupiny takto promísí a jejich počet tím bude takto zmnožen. Tím méně pak kdo předpokládal, že by od žadatele o azyl hrozilo jakékoli bezpečnostní riziko, do čehož počítám třeba i to riziko zavlečení dávno vymýcených nemocí. Zapomněl jste (tedy nezapomněl, nechtěl) zmínit i další věc: že v Evropě zůstanou i ti, kterým azyl nakonec udělen nebude. Co taky s nimi může jiného Evropa nebo ten který stát udělat? Letadla a lodě, která by odmítnuté žadatele o azyl vracela kamsi „zpět“, mají jen omezenou kapacitu a na rozdíl od cesty sem by tuhle zpáteční cestu musela hradit samotná Evropa či jednotlivé státy – které se navíc tak jako tak budou muset postarat o ty, kterým naopak azyl udělen bude. Takže nám tu dojde a) k totálnímu rozvratu právního řádu, kdy v Evropě budou statisíce lidí, kteří tu nemají svůj pobyt legalizován, přičemž s tím nikdo nebude moct nic dělat, b) ke kolapsu ekonomik evropských států – mnoho z nich je dnes v zoufalé ekonomické situaci a tady jim přijde další zátěž na takových 30 let dopředu. Já prostě neočekávám, že skutečný uprchlík s post-traumatickým syndromem z války se dokáže během jednoho roku zkonsolidovat, naučí se jazyk na použitelné úrovni a rozpomene se na svou profesní kvalifikaci a začne podobnou práci vykonávat i u nás. Získání kvalifikace nové stojí další čas a bude při tom značně znevýhodněn oproti původním obyvatelům. Kolik Evropa potřebuje nekvalifikované pracovní síly? Opravdu sem přichází takové množství různých odborníků, lékařů, techniků atd., jak se nám tvrdí? A ani to nemusí být zrovna pozitivum, viz moje zkušenosti výše.

Jak bych postupovala já? Těžká otázka, nemám zas takové životní zkušenosti a nevyznám se v právních systémech a v otázkách udělování azylu. Navíc vím, že ti, kteří jsou ohroženi na životě, v místech konfliktů stále ještě zůstávají, protože se nemají jak dostat do bezpečí. Místo nich tu tedy budeme mít tu část skupiny příchozích, kteří jsou ekonomickými migranty, případně přímo škodnou. Říct se musí i to, že se může radikalizovat a škodnou stát i část příchozích z relativně a původně bezproblémových skupin, případně jejich potomstvo. Řešit se musí i to, že už dnes po Evropě pobíhají statisíce bezprizorních migrantských dětí. Jsme do této situace prostě těmi migranty vrženi, jak správně poznamenala loni na konci léta Klára Samková, přicházejí sem s myšlenkou „tak jsme konečně tady, dělejte s námi něco“...

Co tedy dělat? Postarat se jim jen o pouhé přežití. Základní potraviny, základní typ bydlení, základní lékařská péče. Prostor určitě nebude na to, aby mohla být zachována jejich kulturní či náboženská identita, konec konců jim jde o to, aby přežili, o nic víc. Mešity i kostely nechali doma, tady prostě nejsou v takovém počtu, aby je mohli využívat, a na nové peníze nebudou. Jak je začleňovat dál, když každý může pocházet z jiného prostředí, jiné sociální třídy, být v jiném psychickém stavu atd.? Máme na to dost lidí? Nejsem si tím jistá, třeba studenti sice studují pedagogické fakulty, ale odcházejí pak mimo obor, bez ohledu na to, kolik se jim přidá, což taky nejde donekonečna. Takže nebude nikdo, kdo by jim neustále stál za zadkem, učil je jazyk, učil je fungování místní společnosti (dokázal byste jít do banky v Japonsku nebo si něco vyřídit na úřadě v Chile?), pak jim předal nějakou profesní kvalifikaci... Od začátku říkám, že tu budou desetitisíce lidí celé roky sedět na zadku, necháni napospas sami sobě. S tím nic neuděláte ani vy, co před tím strkáte hlavy do písku. A nezvládnete ty lidi, až to pak sami se sebou po těch letech nevydrží. Už teď je nezvládáte, nevšimla jsem si, že byste každý rok na Silvestra jezdil do Paříže hasit hořící auta na předměstích, zapálená někdejšími migranty.

Přišli do Evropy. Nikde není psáno, jak dlouho zde přežijí. A jak zde zemřou. Vás varianta, že to pro značnou část z nich nemusí být vůbec hezké, zatím příliš děsí na to, abyste si ji vůbec připustil. Já už jsem dál a přemýšlím, kolik místních to odnese spolu s nimi a jak ztráty minimalizovat. 

Hovory H III. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(3. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

Často se hovoří v souvislosti s aktuální situací o strachu. Čeho se bojíte vy?

V první řadě to není islám. Jak říkám, tam jsem se bála jen jednou, když na mne mohly letět ty kameny před izraelskou ambasádou. Pak už jsem si začala dávat pozor, resp. začala mapovat, na co si v jeho případě mám dávat pozor. A dnes už tedy to, že vím, co nechci a proč, neznamená, že se toho bojím. Odmítání nerovná se strach, ostatně to bychom každého politika mohli nazvat nějakým -fobem, stejně jako jeho voliče. Já ta videa veškerých negativ souvisejících s islámem z nějakého důvodu většinou zvládnu dokoukat. Lhostejno, jestli se krk podřezává koni, krávě nebo člověku. Vše bez omráčení. Dokážu si číst příběhy znásilněných muslimek, obřezaných, poslouchat vyprávění exmuslimek (a to nejen českých) a exmuslimů... Prostě to beru jako fakt, jako danou věc, jevy, které se právě teď dějí nebo se staly. A na které je potřeba reagovat, ideálně tak, aby se už neopakovaly a nešířily.

Čeho se bojím? Možná toho, že se proti islámu nepodaří nalézt účinné prostředky boje a použít je včas. Že se zkrátka ta naše společnost nezkonsoliduje a bude donekonečna ustupovat tak dlouho, až najednou zjistí, že je vlastně islámská. Ono to vlastně třeba už ve Francii proběhlo – zákaz burek a nikábů je sice hezká věc, ale oni si zároveň vymysleli, že na veřejnosti nebudou ani symboly jiných náboženství, takže třeba zmizely křížky ze stěn škol... čili původní křesťanství ustoupilo islámu. A islám i přes ten zákaz burek postupuje, nemělo to vliv na počet mešit, na přistěhovalectví z muslimských zemí, na to, jestli se jim přistěhovalci z první nebo třetí generace radikalizují a útočí na nemuslimy, zapojují se do Islámského státu, konec konců ani na fungování samotné muslimské komunity (třeba na polygamii, sňatky nezletilých, týrání žen...). Takže obavy mám spíš z toho, že ten boj bude takhle nedůsledný. Že nemuslimských obětí bude zbytečně mnoho a boj se zbytečnými chybami nadměrně protáhne.

Myslíte, že Evropa, která je postavena na demokratických principech, kam mimochodem patří i svoboda vyznání, přistoupí na nedemokratické změny?

V téhle otázce máte příliš mnoho proměnných, resp. termínů, které je třeba definovat, než bude možné odpovědět. Takto je navíc ta otázka značně manipulativní, což ovšem víte. Nicméně:

1. Co je to „Evropa“? Jenom EU? Nebo jste ochotný do Evropy počítat i část Ruska a země geograficky na území Evropy, ovšem mimo EU? Evropská unie je navíc v první řadě jen smlouva. Dohoda států o tom, že něco nějak bude fungovat. Není to konstanta, bez které by se přestal točit svět a státy by bez ní přestaly fungovat. Umím si představit možnost smlouvy či spíše smluv úplně jiných. Takových smluv a svazků už v Evropě v historii bylo... a stále je i mimo rámec EU.

2. Evropa jako kulturně-společensko-geografický okruh a společenství lidí, založený na Listině základních práv a svobod, která mimochodem vychází z křesťanského Desatera (s čímž ani židé na jejím území nemají problém, stejně jako ateisti). To jste asi myslel těmi „demokratickými principy“. Otázkou je, jestli za těmi demokratickými principy vidíte i tu krev a ty mrtvé, které to stálo, než jsme se k tomuhle po staletí dopracovali. Nejsem si tím tak úplně jistá. Každopádně v Evropě jako takové problém nevidím, pokud se do ní ovšem nezačne šťourat nějakým sociálním inženýrstvím. Pokud se nezačne tvrdit, že „rodina = rodič 1 + rodič 2“, pokud se Bavorákovi hrdému na své klobásy a pivo nezačne tvrdit, že vlastně nemá být na co hrdý, protože je v první řadě „Evropan“, a nenahradí se mu klobása halal kebabem... zkrátka pokud se jednotlivé státy a jejich obyvatelé nezačnou nutit k nějakému kolektivnímu sebemrskačství a upřednostňování druhých na úkor sebe sama. Jednu věc je taky potřeba říct, a sice to, že naše demokracie, byť s mnoha chybami a stojící tedy na těch mrtvolách našich předků a podpořená LZPS, je velmi lákavá pro ty, kteří v demokracii nežijí a LZPS neuznávají a kteří se jí po příchodu sem přesto chtějí dovolávat jako prostředku ochrany.

3. Ty „nedemokratické změny“ byste asi měl specifikovat. Jinak je to zas na mně a nebude se vám to líbit. Spousta nedemokratických „změn“ totiž už v Evropě probíhá bez ohledu na to, co si o tom samotná Evropa myslí. Ti, co je provádějí, se jí neráčili zeptat nebo s ní vůbec počítat jako s vhodným partnerem do diskuse. Je snad na polygamii, sňatcích s nezletilými, obřízkách žen, znásilňování muslimských manželek, vše prováděno v rámci celého systému, něco demokratického? Opak, tedy že se tak neděje v rámci celého islámského systému, mi můžete zkusit tvrdit, až za to nebudete placený, do té doby si svůj názor ponechám a budu s ním zacházet jako s faktem, ostatně prověřeným právě mnohými, kteří s tím mají své zkušenosti a nemají z toho na rozdíl od vás pražádný užitek.

4. Pravděpodobně jste těmi „nedemokratickými změnami“ myslel to, jakým způsobem Evropa zareaguje na islám. Nu, zatím se o to snaží těmi demokratickými. Volby, protestní shromáždění, petice, sdílení informací. Vše plně legitimní, legální a demokratické. Zatím ovšem bohužel nepříliš účinné... prostě proto, že islámu se v této demokracii stále docela dobře daří fungovat dle svých vlastních norem a principů. Ví, že v rámci demokracie jsme spíš schopni zničit sami sebe (resp. ty, kdo by proti němu vystoupili jako proti nepříteli), než se proti němu účinně postavit a ohrozit ho. Takže ať dělám, co dělám, a ať chci nebo nechci, čím víc se s islámem seznamuji, pročítám si texty vycházející z mešit i z úst a klábosnic jejich návštěvníků, vychází mi z toho bohužel jediné: Evropa nebude mít na vybranou. S právem šaria, které je neoddělitelnou součástí islámu, nelze účinně bojovat prostřednictvím právního systému, který si po těch očistných a krvavých staletí trvajících sebeformujících procesech došel do stadia, že některé ohavné činy je schopen vůbec definovat a postihovat pouze v rámci jednotlivostí, ale už ne systému. Právě na příkladu islámu je tahle chyba dobře vidět: chcete-li „řešit“ islámské domácí násilí, čekáte (stejně jako u neislámského), že to ta žena nebo někdo jiný sám oznámí... co když to ovšem neoznámí, protože součástí její osobní i kolektivní identity je to, že má takové jednání snášet, protože jinak nebude vůbec považována za člověka? Toto je nejvyšší norma islámu, resp. jedna z nich, každý muslim se tomu má snažit přiblížit. Počet těch, kteří tak nečiní, je irelevantní, jednak oproti těm, kteří tak naopak činí, jednak kvůli existenci té normy samotné. A takových norem je islám plný, v podstatě stačí vzít si tu naši demokratickou Listinu základních práv a svobod a dát před ni záporné znamínko – a už nemusíte složitě louskat islámskou trilogii (korán, sunna a hadísy) a řešit jejich výklady, stáří a tudíž platnost jednotlivých veršů atd. Stačí si připustit možnost, že by něco takového vůbec mohlo existovat – ne že bych věřila, že to zvládnete, když jste placený za pravý opak, ovšem nepíšu to jen pro vás.

5. Není i vyhlášení války náhodou demokratickým aktem? Mám za to, že náš právní řád na to pamatuje a poměrně přesně specifikuje, co v dané situaci dělat a nedělat. I v dobách míru tam ostatně máte věci týkající se ochrany státní suverenity, území, národních zájmů... Otázkou je, jak to tedy bude proti islámu účinné, jak jsem už napsala. Stejně tak demokracie v případě války počítá s určitým nezbytným omezením občanských práv a svobod. Demokracie není donekonečna se rozpínající vesmír, ve kterém je vždy umožněno naprosto vše. Má své limity a umí se omezit i směrem dovnitř. Už dnes navíc jsme na svých svobodách často omezeni, aniž bychom příliš protestovali. Neustále jsme monitorováni kamerami, počítáme s tím, že kdokoli může podle mobilu zjistit naši aktuální polohu, dobrovolně odevzdáváme své osobní údaje i těm, komu nemusíme, jsme si vědomi, že naše mailové a textové zprávy nečte pouze adresát... 

Hovory H II. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(2. část rozhovoru, který neproběhl)
______________________________________

Co jste v souvislosti s islámem prožila vy? Máte nějakou reálnou zkušenost, která formuje váš postoj?

Nevím, jak „reálná“ by musela být má zkušenost, abyste se ji nesnažil bagatelizovat a zesměšnit (a na základě toho mne úplně společensky a později rovnou fyzicky zlikvidovat), ale budiž, tu je má odpověď:

S islámem jsem se v reálu setkávala už v dětství, aniž bych to ovšem příliš tušila. Jak jsem už zmínila, narodila jsem se s několika fyzickými handicapy, kvůli kterým jsem musela jezdit na lékařské kontroly a zákroky do fakultní nemocnice v nejmenovaném městě. Na této lékařské fakultě „samozřejmě“ studují i muslimové. Tedy si pamatuji, jak jsme jednou s maminkou opět čekaly na jedno takové vyšetření (nepříjemná a stresující věc sama o sobě, ani vás nemusí nic bolet) a po vstupu do ordinace nás místo známé tváře uvítal opálenější a špatně česky hovořící lékař či medik, Arab... Nebylo to vůbec tak obohacující, jak by dle tvrzení těch, kteří ho sem pustili, mělo být, byť to vyšetření nejspíš bylo provedeno správně. Malé děcko ani jeho mámu to ovšem příliš uklidnit nemusí, prostě by tam ráda viděla doktora nebo doktorku, se kterou se snáz domluví, kteří jim budou podobní atd. Lékař má být pro člověka čitelným na první pohled. Nemocnice není prostředím, kde by měl někdo řešit kulturní či jiné odlišnosti personálu, nelze tyhle věci přenášet na pacienty, naopak – nemocnice je služba jim. Navíc šlo o řešení problémů s urogenitálním systémem... což se mi zpětně hnusí, když si uvědomím, že mohlo jít v případu onoho lékaře o uctívače člověka s pedofilním sexuálním chováním. Na jiných odděleních téže nemocnice se to pak ještě opakovalo – poloslepé dítě je nuceno zírat do přístroje, kolem něj tlupa mediků opět včetně muslimů... Neřešíte v tu chvíli nějakého Alláha nebo Proroka nebo to, zda je islám dobrý nebo špatný. Jen tam chcete svoje lidi, když už tam musíte vůbec být.

Další setkání s islámem u mne proběhlo až na střední škole. Několik našich učitelek se provdalo za muslimy a změnilo si příjmení na arabské. Zahalování se nekonalo naštěstí ani u jedné z nich, ono jsme taky byli soukromá škola a těžko říct, jestli by to majitelé oněm muslimským manželům tolerovali. Dcera jedné z takových učitelek byla mou spolužačkou, ovšem místo muslimky spíš z ní byla vyznavačka stylu goth nebo něčeho takového, co sice není můj šálek čaje, ale problémy jsem s tím nikdy neměla. Na domácí poměry jsem se jí nikdy neptala. A opět – žádná náplň islámu se nikdy neřešila, tedy dokud nedošlo k útokům 11. září 2001. Byli jsme tehdy právě v prvním ročníku, teprve jsme se rozkoukávali. Samotná budova naší školy byla rozestavěná, nebyly zasklené chodby. Ředitel naší školy si nás všechny svolal, postavil se během toho deště doprostřed těch sutin s velkým obrazem WTC a suše nám oznámil, že „tohle už není“. Neříkal nic o islámu. Mysleli jsme si tenkrát, mladí a blbí (bylo nám 15 nebo 16), že USA vymaže Afghánistán z mapy. Nějak to nedopadlo dle očekávání... ale není mi příjemně při představě, že zatímco my jsme tam na té chodbě stáli, jinde na světě muslimové oslavovali. Paradoxně jsem den předtím byla v kině na filmu Pearl Harbor... Jinak taková perlička: toho ověřovatele překladu pro irácké uprchlíky v Jihlavě od vidění znám právě ze školy, kde učil arabštinu několik (skutečně jen pár, zájem o to nebyl) mých spolužáků. Tehdy to ovšem ještě nebyl hadží Adam, ale Abdul, který pobíhal po chodbách zmatený, jak kdyby mu uletěly včely. Lze se dnes od exmuslimů dozvědět, jak ten vývoj u něj probíhal a jaká je jeho pozice v tamní i celostátní muslimské komunitě. Jsem opravdu poctěna a obohacena.

Uběhlo pár let, se spolužáky jsem tehdy hojně navštěvovala místní čajovny. Občas se přihodilo to, že si tam některá kamarádka nebo známá přivedla svého muslimského „přítele“ - právě z řad studentů oné lékařské fakulty. Nebyly to ani v jednom případě kvalitní a šťastné vztahy, pamatuju si, jak se ty holky trápily a pořád mezi sebou něco řešily, že Mahmúd po nich chce to a tamto a Ahmed taky není tak úžasný, jak se zdál... Nepitvala jsem to a nezapojovala jsem se do toho, takže netuším, o co šlo – nevím, jestli je nenutili ke konverzi, k zahalování nebo jiným formám islámské „poslušnosti“, jestli tam nebylo nějaké fyzické násilí... Ani jsem neřešila, proč si holky našly zrovna muslimy a ne české partnery, o které neměly nouzi... byli jsme tehdy všichni mladí, hodně otevření novým zemím a zážitkům, navíc na škole zaměřené na cizí jazyky. Jistě, nic neříká, že kdyby si našly české partnery, že by šlo automaticky o kvalitní a trvalý vztah. Jen říkám, že islám se ve vztazích tehdy projevil právě takto a je to tedy má další reálná zkušenost s ním.

Čas trhnul oponou, na vysoké jsem na muslimy občas narážela na kolejních chodbách. Příjemné to nebylo, ale k ničemu nikdy nedošlo. Až při odchodu ze školy jsem si kdesi na diskusním fóru přečetla, že tam měla probíhat určitá forma sexuálního obtěžování, kdy muslimští studenti obtěžovali zadané české studentky, jejich partneři je bránili a docházelo i k fyzickým potyčkám, které se vedení školy snažilo zametat pod koberec a trestat právě ty partnery oněch dívek. Je pro mne přijatelnější takovým informacím věřit, než dopustit to, aby oběť musela žít s pocitem, že se to vlastně nestalo, protože tomu nevěří vůbec nikdo, a že si za to vlastně může sama. Nebo že ona je ve skutečnosti tím pachatelem.

Další vysoká už mne k obsahové podstatě islámu přivedla mnohem blíže. Bohužel v blbém směru, ač jsem to tehdy nevěděla. Jako volitelné předměty jsem si zapsala věci typu teorie migrace, teorie globalizace, etnicita a etnické skupiny. Vše to učil jeden člověk a takovým způsobem, že se téměř nedalo jedno od druhého odlišit (ono toho obsahu tedy vůbec moc nebylo). Nicméně tehdy jsem mu odevzdala dvě seminárky související s islámem. V jedné jsem rozebírala orientalismus v románu Quo vadis? Henryka Sienkiewicze – takové to, jak Západ reprezentovaný Británií 19. století tehdy nahlížel na blízkovýchodní (islámské) a africké země, tam jsem pochopitelně kritizovala, jak si mohl dovolit připadat si tak nadřazeně vůči nim... No a v druhé práci jsem obhajovala zahalování muslimských žen – v podstatě jsem jen tlumočila dva zdroje, které jsem měla k dispozici, oba silně promuslimské, myslím, že dokonce z pera konvertitky. Příčetný učitel by mi to hodil na hlavu. Tenhle byl nadšen, jak dobře se mu to četlo a jak hezky se mu se mnou u kolokvia povídalo. Bylo to krátce poté, co Francie zakázala nošení burek na veřejnosti. Ovšem byla to zároveň doba, kdy stejný učitel pozval na veřejnou přednášku o islámu jak muslimské studenty tamní lékařské fakulty, tak exmuslima Lukáše Lhoťana... Dnes naprosto nerealizovatelné, zvlášť na akademické půdě jako tenkrát, tehdy jsme to měli dokonce povinně, aby další pozvaní „odborníci“ viděli „úspěšnou akci“. Takže vlajky EU vlály, Klaus se z obrazu usmíval, libyjští medici skřípali zuby kvůli zablokovaným bankovním účtům a zaklínali se Alláhem v každé druhé větě a vše hravě přebil hulákající Lhoťan. Mám hovořit o tom, že onen učitel je někdejším šéfem azylových zařízení pro migranty a autorem dlouhodobého sociologického šetření uvnitř české muslimské komunity, dělaného na zakázku pro ministerstvo vnitra, přičemž výsledky toho výzkumu pro muslimskou komunitu nevyznívají dvakrát pozitivně? Což je dnes onomu učiteli jedno, jeho živí jen to, že ten výzkum dělá, kdyby z toho měl něco vyvozovat, ohrozil by sám sebe a svou práci, což neudělá.

Co bylo dál u mne v souvislosti s islámem? Bydlela jsem po příchodu do Prahy nedaleko od mešity. Nic příjemného, ovšem muslimové tam chodili jinudy, takže kontakt nastat nemusel. No a pak jsem se asi za dva roky dostala do kontaktu s iniciativou Islám v ČR nechceme, chvíli je různě intenzivně pošťuchovala a hádala se s nimi na facebooku, až se najednou konala demonstrace „za práva Palestiny“, před kterou IVČRN varovalo a vyjádřilo vůči ní odpor, a já se tam šla podívat coby protistrana s tajnou nadějí, že třeba někoho z lidí kolem IVČRN poznám osobně. Nestalo se, ovšem na Palestince mám od té doby poměrně jasný názor, stejně jako na jejich podporovatele. Tahle demonstrace navíc proběhla asi půl roku poté, co se u nás odpálil palestinský velvyslanec nešikovnou manipulací s trezorem. Tedy mne nic nenutilo stavět se na stranu Palestiny, a po tom, co jsem viděla, už to ani v budoucnu neudělám. Bylo to v roce 2014, v létě, kdy v Německu muslimové házely šutry a zápalné láhve na synagogy... tenkrát jsem to brala, jako že Německo je od nás „hodně vzdálené“ a tohle se u nás prostě nestane. O rok později jsem ovšem viděla z téhle akce video, na kterém minimálně jeden z demonstrantů kámen v ruce měl... jeho identita mi je taky známa. Naštěstí ho na tu izraelskou ambasádu, kde se to odbývalo, nehodil, stálo nás tam tehdy asi 10 a spousta policistů včetně izraelské ochranky, dělily nás projíždějící tramvaje, zatímco se demonstranti váleli na psy počůraném trávníku (hráli si na „palestinské oběti izraelského teroru“) a řvali o zničení Izraele a ukončení izraelské okupace... Zírali jsme, byla to akce, ze které šel strach, žádná z pozdějších demonstrací, kterých jsem se zúčastnila, takhle ostrá nebyla. Nestalo se tedy reálně nic, jen se islám projevil směrem k židům. Uprostřed Prahy. Nikomu to nestálo za pozornost.

Mám ještě další zkušenosti s islámem z jiných let. Třeba tu konvertitku, která zacláněla na jedněch mikulášských slavnostech na Staromáku se svými dětmi, bylo jí úplně jedno, jak se tam její děti chovají, připadala si tam strašně důležitá a snažila se je procpat co nejvíc dopředu, aby zachytily cukroví, které bylo pak rozhazováno z pódia k dětem v davu. Asi si takto nepředstavuju participaci na naší kultuře nebo dokonce integraci, spíš bych to viděla jako určitou formu žebrání, přece jen ten Mikuláš nemá s islámem nic společného. Jinak jsem tedy muslimy potkávala na různých loňských i letošních akcích, demonstracích, přednáškách a besedách souvisejících s útoky jejich souvěrců na nevěřící... zažila jsem, když Muneeb Alrawi lhal a byl z toho usvědčen na debatě Je suis Charlie, stejný Alrawi mi před letošní debatou Máme se bát islámu? před sněmovnou třepal rukou a zval mne do mešity (asi to po skončení té debaty už neplatí a já na tom ani netrvám), konvertitky i další muslimky potkávám běžně na ulici i v dopravních prostředcích a nákupních centrech, hlavní muslimské centrum, totiž Opletalku, taky ještě najdu a jsem ráda, že když jsem jí jednou procházela, bylo to v doprovodu policie... vím, kterým místům se vyhnout, když nechci konzumovat po islámském způsobu utýraná zvířata...

Kdyby se islám chtěl v mém životě nějak pozitivně projevit a aspoň zkusit to negativní vyvážit, mohl tak již dávno učinit. Já to vyhledávat nebudu, protože tenhle výčet, to jsou jen náhodné události. Nechť náhoda zasáhne třeba i v těch pozitivních případech. Třeba se konečně dočkám.