Další rok opět za námi...

A jaký ten letošek byl? Z mého pohledu ho vystihuje vlastně jen jediné slovo: 

Naplněný. 

Prostě se už od jeho počátku stále něco dělo. Udělala jsem spoustu prvních nesmělých krůčků do neznáma, zvykala si na nové situace, nové lidi, nové myšlenky a schémata uvažování, nové úhly pohledu. Učila jsem se pracovat stále tvrději a klást na sebe větší nároky. Ale taky nehroutit se z věcí příliš dopředu a nechávat přijít to, co přijít může a má. Radovat se i z malých pokroků svých i ostatních. 

Letos mimo jiné přibylo mnoho momentů, kdy jsem musela vystupovat na veřejnosti a něco a hlavně někoho reprezentovat, komunikovat s institucemi typu knihoven atd. Na to, že to je pro mne vůbec poprvé, kdy něco takového dělám, a zároveň jde o důležitá a náročná (takzvaně kontroverzní) témata, myslím, že to zatím dělám poměrně dobře. Často jde o to uhlídat vlastní emoce, nereagovat na provokace, odolávat nutkání nechat se stáhnout na vlnu, na které chce oponent člověka mít. A v jiných případech se zase člověk musí snažit vycítit, jak má druhého oslovit a o čem se s ním má bavit. 

Utekl ten čas zkrátka jako voda. Podívala jsem se letos na několik zajímavých míst u nás, což by se mi vlastními silami nepodařilo, jako už po několik let. Jsem tedy za tyto příležitosti ráda. Co na druhou stranu nevycházelo vůbec byl kontakt s rodinou. Nejvíce mne to zasáhlo u prarodičů: loni jsem vánoční svátky sice strávila doma, ale na Boží hod se mi náhle udělalo tak špatně, že jsem tradiční návštěvu u prarodičů musela oželet. Odjela jsem tak zpět do Prahy, aniž bych prarodiče viděla, a tušila jsem, že v průběhu roku se mi nepodaří udělat si na návštěvu v rodném kraji čas. Dopadlo to tak, jak zřejmě muselo: jedno dopoledne v září nás náhle a navždy opustil můj dědeček, aniž bych se s ním stihla rozloučit. Viděla jsem ho naposledy v lednu loňského roku, kdy s babičkou slavili další výročí svatby. Dodnes nevím, jak se s tímhle mám vyrovnat. Člověk, se kterým jsem prožila 32 let svého života, což je velký dar. Člověk, který tu vždy byl pro druhé, vždy se zajímal o to, jak žijí, nekritizoval a nehaněl, nehádal se a nepolitikařil... Ten dům, ve kterém jsme s bratrem a bratranci trávili v dětství prázdniny a ve kterém zemřel, je najednou prázdný. Člověk tu sedí u počítače a představuje si, jak babička, která tam náhle zůstala sama, chodí z obývacího pokoje do kuchyně a těžko hledá smysl v tom, že si uvaří oběd nebo večeři, když byla celý život zvyklá starat se o dědu. 

Na druhou stranu... „Žij!“ řekla mi babička, když jsem se s ní po dědově pohřbu loučila. A tak mi nezbývalo, než si představit, že děda už se na mne odněkud shora dívá, když jsem týden poté hovořila do mikrofonu před plným sálem lidí, přičemž na mě mířila kamera zprostředkovávající přenos z besedy dalším několika tisícům lidí... Asi se to dědovi líbilo, protože o pár měsíců později mi přihrál ještě náročnější příležitost, kterou jsem si nedovolila odmítnout – možnost studovat na škole, o kterou jsem už dříve měla zájem. Mně, která jsem se zařekla, že už nikdy studovat nepůjdu, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že na univerzitách je přesluníčkováno, pravicový názor tam v humanitních oborech nezazní a do praxe je z univerzit taky hodně daleko. Nu, však taky univerzitu nestuduju. A přesto jsem měla během dvou měsíců možnost se naučit poměrně dost nových věcí, které jsou velmi konkrétní a snadno použitelné kdekoli. 

A tak tedy směřuju dál. Kupodivu vděčná i za to, co se nepovedlo. Ono totiž i sebevětší botu lze nazvat dobrou zkušeností. Nejvíc jsem asi vděčná za lidi, které jsem měla štěstí letos potkat, poznat či si s nimi udržet kontakt a dobrý vztah. Na zajímavá a přínosná setkání plná porozumění a spolupráce, ochoty se něco dozvědět a chuti druhého podpořit třeba i v jeho nelehkých chvílích, na to se jen tak zapomenout nedá. 

Buďme spolu tedy i nadále.

Krásné Vánoce všem!

My nejsme islám (malý historický exkurz)

Rozvinula se tuhle na facebooku zajímavá diskuse. Jeden z uživatelů se tam zamyslel nad stavem současné islamoklastní scény a možnostmi jejího přetavení v politický hybatel dění. Vyjádřil obavu, že každý, kdo se o něco takového pokusí, bude různými stranami diskreditován. Klára Samková na to kontrovala tím, že to holt lidi budou muset překousnout a volit dotyčné i s vědomím, že jsou diskreditováni. No a protože mě k tématu taky něco napadlo, zkopíruju si to i sem, ať to nezapadne:

Ono to je i o nás samotných. Chceme "politiky z lidu", kteří budou čistí jak lilium, ale jestli tu je někdo, kdo sám běhá po světě se svatozáří nad hlavou, ať se mi přihlásí, půjdu si ji osahat. Kdo dnes nechlastá, nemá milence a milenky, netahá se o děti nebo majetky, nemá "podezřelou minulost / kontakty", nemá někde dluh, nepohádal se se sousedem atd.? Na to, aby byl člověk "nevěrohodný", stačí hrozně málo. Všimněte si - sluníčka po tom jdou, ježto je jejich cílem člověka ponížit natolik, aby se ideálně zabil sám ve studu nad tím, jak ohavný je, a uvolnil místo "těm lepším" = islámu. 

K boji s tímto nám ovšem musí stačit vědomí, že jakkoli v prů*eru my a naše životy jsme, jakkoli velké hříchy máme... pořád to není islám. Pořád naše hříchy nejsou normou, která nám je tolerována jako něco přínosného, víme všichni, že s nimi máme bojovat a ne je začlenit do našeho neměnného kánonu jednání. Jsme proti islámu napřed - ne o 600 let, ale o těch 1400, neb islám se od počátku odmítl reformovat, takže pro něj je jedno, jaké číslo zrovna letopočet ukazuje, normou je doba jeho vzniku, žádný jiný milník nemá. 

Takže my s našimi problémy a naším viděním světa, které je o 1400 let napřed, stojíme proti něčemu, co je o stejnou dobu pozadu a stále to ovšem trvá beze změny. Zatímco my zkoumáme sebe sama i druhé, jestli jsme pro ten daný úkol "dost dobří", islám nic takového vůbec nezná a nikdy k takovému typu uvažování ani nedojde. Nemá jak. Jakkoli "hříšný" je jeden každý muslim před Alláhem, zároveň je pro něj stále dost dobrý, ba vyvolený, na šíření islámu. Islámskou politiku nerealizují vybraní a volení politici, ale 1,6 miliardy muslimů. Asi se proti tomu nedá jít s naší vizí Velkého Vůdce Vypraného V Perwollu.

Panovníci dřívějších dob to věděli, jim se hodilo proti islámu každé hovado, čím brutálnější, tím lepší. Oni si ho vyprali až pak, kdy byl islám na čas mimo hru. Věděli, že islám se po žádné válce nikdy nezastavil a neplakal nad sebou "co jsme to udělali? To už nesmíme dopustit!". To pláčeme my dnes nad sebou, v kontextu 2. světové války a pár dalších, které jsou ovšem v porovnání s islámskými vojenskými "úspěchy" za celou dobu působení poněkud žabařské.

My NEJSME islám. A své hříchy máme navíc dávno vykoupené našimi skutečnými úspěchy... ze kterých dnes těží i ten islám. Takže až na vás zase promluví pan Alrawi, koukejte v něm toho Mohammeda vidět i s příslušnou dobou. Sedmé století, druhá vlna Slovanů na našem území. Asi byste si s nimi taky moc nepopovídali, a kdo ví, jestli by vám nechali čas na zpytování, jak s nimi komunikovat a který politik se na to hodí.

Taky mne k tomu napadá, že byl jednou jeden náš politik, jmenoval se Václav Budovec z Budova. Uměl arabsky, seznámil se s islámským světem a byl z toho tak znechucený, že napsal celou knihu s názvem Anti al-Korán. Co se panu Budovci z Budova přihodilo? Inu, byl politicky aktivní a nepohodlný, pročež se jeho opozice (která se zároveň tvářila, jak s islámem bojuje), usnesla, že bude fajn se pana Budovce z Budova zbavit, obvinila ho z protistátní činnosti a zároveň ze spolčení s islámským nepřítelem (sic!) a veřejně mu usekla hlavu na Staroměstském rynku. O dvě století později stál islám v plné polní před branami Vídně a oni moudří se ho velmi pracně zbavovali. To jsou holt ty priority... 

Nu a pak se už směrem k islámu najelo většinou na stezku diplomacie. Výsledkem je to, že tu zkrátka ten islám v podobě, jaká byla v tom 7. století, máme a daří se mu tu dost dobře. 

Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

První výročí kooperace islámoklastky s Klárou Samkovou

Ono už to byl rok...

… kdy islámoklastce přistála v chatu zpráva od velmi blízkého přítele, nesoucí se zhruba v tomto duchu: „Klára Samková hledá někoho na korektury knížek a byla jsi jí doporučena TY, takže počítej s tím, že se ti ozve.“. Jak jsem psala už dříve, ozvala se, ucho mi tím, co potřebuje, nakrmila, a při osobní schůzce o něco později (resp. přesně před rokem) mi její Jack Russell teriér jménem Fluff taky neukousnul kus nohy, což je obvykle u teriérů znakem schválení dotyčné osoby. A taky jsem už v některém z předchozích článků zmínila, že na korektury knížek a jiných textů jsme naši spolupráci neomezily prakticky od začátku, neb Klára už tehdy měla velké plány, potřebovala si v některých věcech udělat pořádek a zkrátka na to nikoho neměla. Což začalo klást stále vyšší nároky i na mne. Už zdaleka nejde jen o opravu překlepů v textech, ale je potřeba i texty vytvářet, umět se vyznat v ovládání rozhraní webů a facebookových stránek, sem tam strčit nos do porozumění HTML kódu, být schopný a ochotný pracovat s fotkami a grafikou, plus samozřejmě komunikovat s lidmi, po kterých se chce nějaká informace nebo jiný druh spolupráce.

Dodnes mě na tom všem nepřestává udivovat ta Klářina odvaha a důvěra, kterou vůči mně musela od začátku mít. Rozumíte, komu byste jen tak zničeho nic svěřili přístup ke svému osobnímu profilu na sociální síti, pověřili ho správou obsahu firemních stránek (včetně formálních administrativních dokumentů, které ten člověk vidí prvně v životě) a ještě na něj valili další věci související s vaším aktivismem? Klára to riskla. „Ty jsi teď Klára,“ pravila islámoklastce na jednom z prvních setkání. To ještě chtěla, abych jí pomáhala také i s managementem pošty, aspoň v tom směru, abych na ty stovky obdivných, oslavných a pochvalných zpráv na facebooku odpovídala aspoň „Díky, kl.“, případně pohlídala, aby v nich nezapadla nějaká důležitá informace. Nemá to ta Klára zkrátka jednoduché, což mi bylo od prvních momentů téhle práce zřejmé.

No a tak tedy občas – islámoklastka je Klára Samková.

Jaké to je? V mnoha směrech zajímavé. Jste Klárou, ovšem Klárou bez minulosti. Netušíte, jak jsou rozhozené sítě vztahů mezi lidmi, s kterými je skutečná Klára Samková v kontaktu. Můžete pouze odhadovat. A tak se pak stane, že pozvánky na Klářiny akce rozesíláte coby Klára lidem, které znáte z titulků novin a bulvárních fotek, přičemž jde mimo jiné i o osoby, které v pozici „mimo Klářinu identitu“ zrovna dvakrát nemusíte. Váš názor ovšem není podstatný, pokud na sobě máte virtuální Klářiny střevíčky, že...

Dalším podstatným momentem „bytí Klárou“ je to, že tak můžete sloužit jako štít a filtr pro to, co se ke Kláře dostat zrovna nemusí... Paní doktorka holt vzbuzuje velké vášně, a to nejen pozitivní. Četla jsem tak za ten rok už mnohé, zvláště od těch, co si občas pletou veřejnou facebookovou zeď s veřejnými záchodky. Občas je svinčík potřeba uklidit a bordeláře z místa vykázat, případně výhrůžky předat zodpovědným místům. Chce to být zároveň trochu odolný, umět si uvědomit, že člověk vlastně není Klára a že se jí nic nestane, jako se jí nic nestalo za celou dobu jejího veřejného působení.

Má to ovšem i pár negativ. Třeba ten, že ti, co vědí, že jsem s Klárou, občas přesně netuší, jaké jsou mé kompetence, případně schopnosti a dovednosti, a tak se na mě obracejí s více či méně odbornými dotazy a žádostmi o radu právnického rázu. Tam je potřeba vysvětlit, že já nejsem právníkem a že to, co dělám, s právem fakticky vůbec nesouvisí. Do Klářiných právnických záležitostí strkám nos naprosto minimálně, prakticky jen tak, že mi projdou rukama na web nějaké ty tiskové zprávy k různým kauzám Klářiny advokátní kanceláře, případně mediální reflexe těchto kauz. Pochopitelně že v osobním kontaktu je Klára sdílnější a tu a tam poodhalí něco ze zákulisí veřejného politického dění či různých osob a vztahů mezi nimi, leč to je pořád ve velmi obecné rovině a já jsem snad dostatečně inteligentní, abych porozuměla pojmu „mlčenlivost“.

Tím jsem se zároveň dostala i k tomu, že poslední dobou už jenom „nejsem Klára“, ale jsem Klárou samotnou nucena vystupovat i sama za sebe a být trochu víc vidět. Což už je vyšší level naší spolupráce. Jak krušné začátky to byly, když jsem to zkoušela poprvé a ještě v angličtině... místo mluvení o sobě jsem stále opakovala „Klára, Klára“... Samozřejmě ne kvůli nějakému podlézání Kláře samotné, ale prostě jen a pouze z toho důvodu, že se nikdo asi moc nechce chlubit tím, že jeho život v době „před Klárou“ se po několik let skládal jen a pouze z přežívání mezi čtyřmi stěnami, kdy ani nevěděl, že nějaký vlastní potenciál má... Jako by váš život skončil momentem, kdy za vámi zapadnou dveře posledního vzdělávacího ústavu, kterým jste prošli, a od té doby nebylo už prakticky nic, o čem by stálo za to hovořit a co by vás mohlo posunout někam dál nebo za čím byste si chtěli stát.

Zkrátka tehdy ještě nebylo CO o islámoklastce říkat. Naštěstí se věci změnily, díky tomu, jaký byl loňský i letošní rok bohatý na různé události. Dnes to sice u mě stále ještě není ani zdaleka ideální, ale na druhou stranu jak jsem už psala, výsledků svého úsilí mám už docela dost. Už tedy není zrovna nutné pokaždé kuňkat, když mi u nosu přistane mikrofon (a že vám to hrozí, pokud se chvíli motáte kolem Kláry, je asi jasné, případně ona dokonce o své vůli zařídí, aby ten mikrofon u vašeho nosu byl, ať se vám to líbí nebo ne, pokud si bude myslet, že to je pro vás dobré – v takovém případě doporučuju neztrácet energii a čas hádáním se, že není).

Nu a tak tedy jsem Klára a nejsem Klára. Občas Klára v něčem radikalizuje mne, jindy zas ona zjistí, že jsem v něčem zbytečně radikální já a pro dobro věci (či jen proto, aby se naše věci aspoň nějak hýbaly kupředu) mě krotí. Myslím, že jsem se za těch pár měsíců vypracovala tak, že některé věci už dělám vcelku automaticky sama, aniž bych Kláře předem musela plnit mailovou schránku dotazy typu „kam s tímhle článkem?“, a posílám jí to až zpětně v rámci nějakého širšího shrnutí toho, co je již v našich věcech hotovo a co je ještě třeba udělat. Ztotožnění se s Klárou mi taky jde dobře, třeba až tak, že napíšu jejím jménem úvodní komentář k nějakému článku, na který chce ona upozornit veřejnost a své známé, a pak zjistím, že ona nezávisle na mně píše ve svém osobním statusu totéž co já a ještě to rozvádí dále.

Asi to tak mělo být. Každopádně je to našim společným cílům jen ku prospěchu a veřejnosti myslím taky. Zkrátka lidé chtějí mít Kláru funkční jako špičkovou advokátku se vším všudy, včetně cest po soudech atd. v celé zemi, a zároveň chtějí, aby podávala plný výkon coby „soukromá politička“, aktivistka, zkrátka osoba veřejně působící a veřejné dění komentující a aktivně se na něm podílející. A Klára jim to potěšení chce dopřát taky, což si tedy vyžádalo právě tohle Klářino „rozdvojení“, resp. „naklonování“. V potaz je třeba brát i fakt, jak moc pečlivá Klára je, pokud jde o studování informačních zdrojů k věcem, které ji zajímají a které považuje za důležité. Slunka vůbec nevědí, co žvaní, když jí vyčítají, že to nedělá – naopak, tráví samostudiem různých témat různých stupňů odbornosti dlouhé hodiny, vytváří si informační sítě vzájemně propojených odkazů, prolézá webové i skutečné archivy, knihovny a knihkupectví a antikvariáty, píše na různé strany, pokud jí něco není jasné a potřebuje těch informací ještě více... Tohle všechno jí zabírá ČAS, kdy prostě Klára není k dispozici dalším lidem.

A tak tu naši k(l)árku táhnem spolu dál. Ona trčí na soudním jednání v Plzni a ví, že než vyšťavená dojede večer zpátky domů, bude mít na svých webech a jiných komunikačních kanálech odkaz na to, jak o daném případu referovala média. Vystoupí na demonstraci a já vím, že už mám v mailu text jejího projevu, který na tytéž kanály půjde taky. Po demonstraci zhltne tlačenku nebo polívku v nejbližší občerstvovně a zase pádí se zavrtat do svých materiálů, zatímco já v klidu dopiju svou kofolu a odeberu se z fotek, odkazů a videozáznamů dát dohromady smysluplný obraz toho, co se na akci dělo. Pošle mi ke korektuře povídku a ví, že ji dostane zpátky nejen zbavenou překlepů, ale nejspíš i včetně zpětné vazby od člověka, který třeba není tak dobře situovaný v probíraném kontextu. Zpětnou vazbu jí dávám samozřejmě i na akce, kterých se spolu účastníme, kde si můžu všimnout něčeho, co jí uniklo v době, kdy byla zabraná do rozhovoru s nějakým svým známým nebo obklopena svými příznivci toužícími po podpisu knížky či po fotce.

Tohle vše jsou velké změny oproti tomu, jak jsem fungovala v době „bez Kláry“. I když, už tehdy jsem měla ten svůj svět tak zvláštně rozdělený na své vlastní veřejné působení a na virtuální realitu... tenkrát to mělo většinou podobu takovou, že jsem pobíhala před fotoaparáty a kamerami médií s nějakým transparentem či v blízkosti některého antiislamistického aktivisty či politika a doma jsem ostřelovala sluníčka přes facebook. To už teď příliš nedělám, protože mne je očividně zapotřebí jinde a jiným způsobem, přičemž tu výše popsanou práci za mě nikdo jiný neudělá, zatímco s transparentem na náměstí může dnes postávat kdokoliv. Včetně těch, co by mou práci nezvládli.

Takže za mne velká spokojenost, pokud jde o uplynulý rok. Pochopitelně není vše jen růžové. Nejsem zas tak „dokonalá Klára“, občas mi chvíli trvá, než mi dojde, co kterým jednáním Klára samotná sleduje či proč bylo nutné udělat právě to a ne něco jiného. No a jindy mne už to „bytí Klárou“ taky prostě a jednoduše unavuje... ba co víc, leze mi krkem, že na mou osobu nikdo neklade takový důraz nebo že nemohu víc nahlas prezentovat své vlastní myšlenky a názory, byť by i blbé byly a vedly k chybám... Ne, není to přímo žárlivost na Kláru (a ne že by nebylo na co žárlit, reakce mnohých mužů jsou značně explicitní bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zadaní nebo jaký je mezi nimi a Klárou věkový rozdíl atd., ostatně mnozí jsou zřejmě ve skocích do pozadí přímo trénovaní). Je to spíš přemýšlení o budoucnosti, o tom, zda a jak dokážeme my „pozůstalí“ fungovat v případě nějakého Klářina výpadku, co v takovém případě budeme hlásat a chtít sami za sebe a pro sebe právě s odkazem na to, co kdy dělala a chtěla ona... aby bylo zřejmé, že to jsme my a zároveň to nějak nekolidovalo s jejím odkazem. Který samozřejmě nemusí být univerzálně a navěky platný, to je jasné.  

Každopádně tedy jedeme spolu dál, už proto, že to, co spolu děláme, za nás NIKDO JINÝ NEUDĚLÁ. 

Díky za vše, Kláro. 

Burkini nemuslimkám nescházejí

Zahlédla jsem kdesi při brouzdání internetem titulek, jak prý po zákazu veřejného nošení burkin ve Francii jejich prodej paradoxně stoupá, protože si je údajně kupují nemuslimky.

Inu jo. Francie. Tam je taky možná spousta věcí... takové evropské Japonsko, pokud jde o bizarnosti, co jde udělat rovně, to ohnou a nejlépe ještě dekorativně a postříkají Chanelem č.5 ...

Samozřejmě chápu, že v té Francii vůbec nejde o nějaké burkini, islám nebo nedejbóže ženskou identitu nebo feminismus. Čistě politické gesto trucu pár příslušnic jednoho z nejrozmazlenějších národů, co v Evropě máme. Kdyby to neohrožovalo celý zbytek Evropy (jako už dříve v minulosti), vcelku by mne tenhle jejich přístup "vydupeme si vše včetně vlastního sebezničení" i bavil.

Aby nebyla mýlka: do schématu "ženská v burkinách = teroristka" mne samozřejmě nedostanete. Ovšem snahu burkini dostat z veřejného prostoru ve Francii pochopitelně vítám. Těch důvodů proč je víc, nejsem si sice jistá, zda je francouzské úřady všechny vzaly v potaz, ale nakonec to ani není nutné.

Zaprvé: Francie není muslimská země, nemá tedy žádnou povinnost tolerovat muslimské rituální oděvy. Vše je na její dobré vůli. Mohl by mi někdo prozradit, co povolením burkin konkrétně získá?

Za druhé: burkini jsou typem muslimského ženského oděvu, určeným ke koupání. Tedy a) definují před nemuslimy muslimku, b) definují muslimku v rámci muslimské komunity (-> větší sociální kontrola, zda se chová konformně s komunitou), c) definují muslimku coby ženu. Všechny tři definice jsou přitom z mého pohledu naprosto příšerné ve svých důsledcích. Myslím, že Francie ty burkini omezuje hlavně z toho prvního důvodu - ono totiž takové ošátkované muslimky jsou snadným terčem pro ty z Francouzů, kteří už toho věčného omlouvání islámu a lezení mu do otvoru mají tak akorát dost. Tedy zákaz burkin primárně jako ochrana muslimek. Vysvětlujte to pipeně, pro kterou je její kus hadru důležitější než to, zda kvůli němu nedostane náhodou na budku, což už Francie evidentně nemá pod kontrolou a není se co divit...

Bod 2 b) je neméně důležitý. Ono totiž ne všechny muslimky si burkini na sebe rvou dobrovolně... což je jaksi upozaďováno těmi muslimkami, které to dělají a pak "hrdě" lezou do médií a křičí "ale to je moje identita, neberte mi ji!". Za sebe si říkám, že jestli k něčí identitě neodmyslitelně patří zahalení od vlasů po kotníky, může klidně chodit zavřená v rakvi nebo v sudu, ty jsou ještě neprůhlednější... ovšem zpátky k věci. Co s holkama, které si ten smradlavý hadr na sebe brát musejí, pokud nechtějí od chlapa výprask? Co s těmi, které nechtějí na pláži působit jak pěst na oko a poutat pozornost svých souvěrců, dohlížejících na to, zda se dáma chová jako "správná muslimka" nebo zda není nutné ji nějak "usměrnit"? To je pro mne mnohem závažnější než to, zda si nějaká dobrovolná závojnatka bude chvíli připadat "nahatá", protože jí propáníčka jsou vidět vlasy a pupík nebo ramena. A jsme zas u toho, že "umírněná" muslimská komunita strhává pozornost na sebe, aby zakopala problémy té ortodoxnější části pěkně pod koberec. Přemýšlet o tom, že to třeba dá příležitost některé muslimce ten šátek ODLOŽIT, nebýt všem na očích... případně OPUSTIT ISLÁM... to už je asi moc fuj myšlení. No, nejsem tu od toho, aby mé myšlenky měly vůni levandule.

No a bod c), určující speciální oblečení pro ženy. Feministky by měly řvát, když už si tedy vybojovaly právo nosit kalhoty STEJNĚ JAKO MUŽI, v tom případě ideologie, která ženě přímo přikazuje odlišovat se svým oděvem od muže, by jim teda sakra měla vadit. A ono ne.

Můžu to dát rovnou do kontrastu s tím, o čem chci mluvit dále. Totiž o tom, že se o ženách, které burkini nenosí (především o nemuslimkách), mluví jako o NEZAHALENÝCH, ODHALENÝCH, NAHÝCH, POLONAHÝCH... Cítíte to taky? Ten naprosto ohavný přístup, kdy islámské zahalení je normou, ba dokonce IDEÁLEM, zatímco ty ostatní jsou prostě jen... odhalené. Coury, na které cizí muži chlípně zírají. Ty, které ze svého těla udělaly věc, kterou nestoudně nabízejí mužům. Děvky provozující nemanželský sex. Zotročené ženy trápící se dietami a plavkovou módou, závistivě pozorující štíhlejší a nahoře obdařenější kolegyně. Jak je ten islám krásný, že ženu tohohle zbavil! Styď se, evropská nezahalená nemuslimská ženštino, a zahal si své jizvy a špeky. Dostaneš rakovinu kůže a umřeš. Tedy až poté, co ti chudák muž bude muset platit léčbu a starat se o tebe, místo aby ses ty starala o něj.

No nic. Dámy burkinářky si nevšimly, že nakráčely do Evropy, kde se plavky během století zmenšily neuvěřitelným způsobem, tedy kompletní zahalování při koupání tu kromě nich provozováno není. Tudíž že styl uvažování, jaký právě burkini přinášejí, tu není vlastní. Tady se prostě ženské CHTĚJÍ lidem kolem ukázat, bez ohledu na to, zda jejich postava je či není ideální a zda jim rakovina kůže hrozí nebo ne. CHTĚJÍ si pročítat v časopisech tipy na diety a radit se o tom s kamarádkami. Chtějí chodit cvičit, a "zhubnutí do plavek" se u nás bere jako osobní úspěch. No a naši muži zas NECHTĚJÍ koukat na pláž plnou stanů a kuželek. Což z nich automaticky nedělá kurevníky, kteří by každou ženu, které je od krku níž něco vidět, museli tahat do křoví. Pokud to tak mají muslimští muži, měly by si to závojnatky primárně řešit s nimi. Tady je dokonce dominantní kultura, kde si lidé zdobí a různě vylepšují své tělo, aby ho pak mohli dát na odiv - tetování, piercingy, dredy, silikonová prsa, liposukce, odstraňování jizev a pih, samoopalovací krémy, voděodolný make-up včetně tělového, náramky na kotníky a prstýnky na prsty na nohou s nalakovanými nehty... Jsme tu zvyklí na to koukat a svým způsobem to i vyhledávat, takže závojnatky ve stylu potápěčských úborů tu působí... zkrátka jako potápěči, které moře vyvrhlo na pláž. Muslimská závojnatka asi nepočítá s tím, že by za to, jak pro nás působí komicky, mohla být vysmívána. Každopádně tím žádné integrace nedosáhne, prostě proto, že nutí každého, aby na první pohled věděl, že je muslimka, a zabýval se tím.

Tahle vizuální agresivita islámu ve veřejném prostoru, projevovaná ponejvíce skrze ženy, mne skutečně štve. Dost bráním právo lidí na to nechtít se vůbec zabývat tím, že je někdo muslimkou a že se tudíž musí nějak oblékat a nějak chovat a vyžaduje nějaké chování k sobě... Muslimové si to komplikují sami. Nutí nemuslimy starat se o jejich oblékání, o to, co se jim smí dát k jídlu (jako by snad měli nějakou alergii na nemuslimské jídlo!)... dokonce nás nutí do absurdního uvažování typu "ale šátky na hlavách nemocných rakovinou taky tolerujete!" (asi je islám taky rakovina či jiná choroba) či "ale vy máte taky šátky u svých krojů" (kroj je speciální oděv vážící se k našim tradicím, kulturnímu a historickému dědictví, na které islámu doporučuju vůbec nesahat, vždycky to totiž dopadlo blbě a mohl by se opět stát další součástí oněch krojů v podobě nějaké výšivky, typu stuhy apod.), eventuálně "jeptišky se taky zahalují" (ano, dobrovolně, o nedobrovolně zahalených řádových sestrách jsem ještě neslyšela, navíc jde o roucho odkazující na jejich povolání, které je obvykle pro společnost nějak prospěšné, navíc zde je opět kulturní a historická tradice vztahující se k našim zemím... tedy opět nic, kam by islám měl přístup. O celibátu řeholnic nehovořím - muslimky souloží zahalení nezahalení, a mnohdy i nedobrovolně bez ohledu na zahalení.)

Tož tak. Pochybuju, že by se u nás trend burkin ujal a kdejaká Mařka zálibně listovala časopisy se závojnatkami a v kabinkách se soukala do zahalení a la neoprén. Nejspíš to zas zbyde na levičácké pseudofeministické pipky, které budou vřískat něco o své úžasné "identitě", která jejich zahalením nabývá závratných hodnot (čti staví je nad "nezahalené") a o tom, jak se modelky v bikinách "proměňují na věci" a "nutí ženy k anorexii". Že by šly holky ze Lhoty hrát plážový volejbal k rybníku ve sportovních hidžábech taky nehrozí. Dokud jim to nějaká levičácká svině nezačne vtloukat do hlav skrze školy a islám propagující turné. Což je náročné a při konzervativitě Čechů to ani tak nemá šanci na úspěch.

Islámoklastka na Prague Pride 2016

Loni mi jistý RM fotky z Pride zcizil a šířil je s vlastními homofobními komentáři.
Letos tedy bohužel s vodoznakem. 

No tak tedy jo. Nakonec jsem tu akci neplánovaně zažila víceméně celou, s výjimkou toho, že se mi pak na Letné nechtělo péct se až do večera, takže jsem kolem páté jela domů. Ovšem i tak se mi povedlo se hezky přismahnout, takže teď islámoklastku poznáte podle barvy. To je holt tak, když si někdo jde jen na Václavák zafotit kvůli zajímavým kostýmům, a nakonec se kvůli tomu, že někde uvidí známého, táhne s celým průvodem až nahoru a na Letné obíhá stánky...

Musím sem ale těch svých pár postřehů ze sobotní akce dát – jak to souvisí s islámem a jeho zdárným skoncováním, ukážu vzápětí.

Tak tedy: nešla jsem tam kvůli své orientaci. Ta je nikoli mou zásluhou hozená tam, kde ji má majorita. Jak jsem napsala, prvotní zájem byl pouze relaxační a kulturně-společenský, tzn. fotky ze začátku průvodu na Václaváku. Praha je jinak totiž na kulturní a společenské akce značně chudá, resp. ty, co tu jsou, mi organizačně ani svým zaměřením příliš nekonvenují (navoněná bída s olbřímím vstupným... inu, nejsem rodilý Pražák, aby mne bylo lze snadno dojmout). Takže jsem stála na spodku Václaváku, balancovala na obrubníku a jen tak si cvakala, pokud bylo co. Což je dosti sporná otázka – vzhledem k tomu, že jsem na stejném místě balancovala už loni, se mi zdá, že letos to bylo vizuálně o dost chudší. Jak ze strany alegorických vozů, masek, drag queens etc., tak i v rámci toho samotného davu LGBT a jejich podporovatelů. Jistě, většina z nich měla v rukou duhové vlajky, na tváři duhu, občas nějaké duhové triko nebo šatičky, eventuálně tričko „I love my boyfriend / girlfriend“ nošené stejnopohlavními dvojicemi... ale tím to většinou taky končilo. Výraznějšího líčení, extravagantních účesů nebo nějakých dalších tematických doplňků, paruk, kloboučků atd. bylo strašně pomálu. Byli to prostě normálně oblečení mladší i starší lidi, s batůžky a kabelkami, sem tam pes na vodítku, děcko v kočárku nebo v šátku... Takže když jsem pak stála pod schody vedoucími na Letnou, které už byly plné lidí a pochodující štrúdl se táhnul přes celé nábřeží až k Revoluční, měla jsem pocit, že už jsem každého z těch lidí ten den viděla aspoň čtyřikrát. Na focení to moc ideální tedy nebylo.

Jak jsem ale napsala, zahlédla jsem ještě před začátkem průvodu jednoho ze svých známých, taktéž fotografa. Ovšem ten tu práci bral vážněji, tudíž bleskově nacvakal svých pár snímků a zmizel mi zas v davu. Došlo mi, že jako vždy nejspíš bude chtít fotit průvod především v té přední části a pak vyběhne na schody a bude přicházející dav fotit shora, takže mi to nakonec nedalo a vydala jsem se za ním. Bez oběda, bez vody a s bundou nacpanou v kabelce, ale nešť... Aspoň jsem si pak mohla všímat cestou toho, co by mi jinak uniklo.

Nicméně ještě k tomu, co bylo spatřeno na Václaváku: konflikt pseudoaktivisty Cempera s odpůrcem LGBT u koně jsem neviděla. Z celebrit kolem mne produsal akorát Pavel Novotný. A ano, evangelický kněz Vymětal... moc oveček kolem sebe ovšem neměl. Víc mne spíš zaujal postarší muž, který solitérně postával kousek ode mne. Měl na hlavě plyšový klobouček ve tvaru košíku s ovocem a po chvíli začal z batohu dolovat vlajky: nejprve izraelskou, až jsem měla chuť jásat a pomýšlela na to, že dotyčného oslovím, a pak ovšem ukrajinskou. Takže chuť oslovovat mě zase přešla a já se šla dál věnovat zírání do davu. Muž v kostýmu Sněhurky mi ovšem ze záběru utekl. No a pak už se to celé dalo do pohybu a rozjelo... vozy americké ambasády s velvyslancem, vůz IBM, Amnesty International, skupinka Zelených, Pirátů, nechyběla Antifa (růžové šátky na ksichtě jsou vskutku originální) a dokonce ani vandalská „mládež“ ze Socialistické solidarity...

K těmhle politickým a politizujícím subjektům bych chtěla říct jedno: totiž že absolutně neočekávám, že by celý ten 40tisícový dav vyjadřoval se všemi (či vybranými) uskupeními názorovou shodu. Zvlášť pokud jde o cizince... ale i tak se pro mne homosexuál prostě nerovná automaticky „příznivec Zelených nebo antifašista“. Zvlášť tedy pokud jde o cizince... Portugalci nebo Švédové se nám tu zrovna tak starají o nějakou „socialistickou solidaritu“ nebo louskají politické programy a prohlášení neziskovek. Ti lidé tam byli především kvůli sobě. A bylo tam i dost mládeže, která ještě nemá volební právo. Vidět to bylo i pak v průvodu: když třeba vůdkyně nějaké té zpolitizované skupinky začala skandovat do megafonu věci typu „stejná láska, stejná práva“, většinou se k ní připojilo skutečně jen pár nadšenců a nejbližší okolí spíš jen volalo „uííííí“ atd. a zbytek pochodoval bez nějakého dalšího zapojování se do těchto projevů.

Berte tedy nebo nechte být, stejně jako jsem to musela udělat já sama. Prostě jsem nějak zvládla jít podél průvodu, ve kterém se občas nějaký pár držel za ruce a sem tam měl nějaký kluk podpatky. Za sebe mohu říct, že větší erotické dusno ovšem bývá na kterékoli akci určené pro heterosexuály, kde se Pepík vrhá na Mařenku před zraky půlky města a strká jí jazyk do jednoho otvoru a končetiny zase jinam. Tady jsem neviděla, že by se někdo na někoho tímto způsobem vrhal. Prostě dav lidí, kteří jsou rádi, že tam jsou spolu, pokud šlo o páry nebo skupinky přátel apod. Na Letné se k tomu přidala ještě muzika, stánky s jídlem a pivem a mj. i třeba stánek, kde probíhalo vyšetření na HIV. Což mne osobně dost potěšilo, byť mi je jasné, že aby se tam vystřídali všichni zúčastnění, musely by tam těch stánků být desítky. Ale už samotný ten zájem těch lidí si tam tu frontu ve vedru vystát... protože vědí, že z nich jejich orientace dělá rizikovou skupinu, možná si i pár z nich už zažilo, jaké to je, když jim umírá nejbližší člověk... Prostě takový důkaz pokory před možným a víceméně nevyhnutelným. Kolik heterosexuálů asi tyhle testy podstoupilo taky? Já ještě ne.

Co mne ovšem zaujalo ještě víc byla poměrně značně velká přítomnost muslimů coby pozorovatelů toho průvodu. Chápejte, turisti, nikoli místní známé ksichty, které se zvládnou bratříčkovat s některými katolíky, ale s homosexuály to ještě tak dobře nejde. Takového muslimského turistu či spíše turistku, zahalenou od temene po kotníky, totiž poznáte na první pohled, a byť by to zahalení bylo sebebarevnější, proti tomu barevnému průvodu to byl kontrast prostě až absurdní a komický. Už jsem dokonce zahlédla čísi naprosto ikonickou fotku, která to ilustruje skutečně dokonale:

Vy na výběr na rozdíl od těch muslimek máte... 

Uznejte sami, pohled těch muslimek má něco do sebe. Taková všeobjímající láska a ochota ke sbratření, tolerance...

No nic. Připomeňme si raději, že islámská norma (tedy ideální stav, kterého by mělo být dosaženo) s non-heterosexuálními lidmi vůbec nepočítá. Ne zrovna malá část muslimů by tak ten 40tisícový dav bavících se lidí zcela vymazala z povrchu zemského, a to ještě nikoli humánním způsobem. Jiná je „jen“ zavírá do vězení či pokutuje za projevy non-heterosexuálního chování. S tím například nemá problém vrchní česká konvertitka a současná PR tvář muslimské komunity u nás Romana Červenková. (A nebo holt nechce dosáhnout toho „ideálního stavu“, čili ten islám chce flákat a přijde do pekla sama...) No a zbytek muslimů holt s heterosexualitou „nemá problém“... v tom smyslu, že non-heterosexuální jedince k heterosexuálnímu jednání a sňatkům donutí, ať se jim to líbí nebo ne. Na komunitní život, tedy setkávání se sobě podobnými a hledání partnerů mezi nimi, mohou muslimští LGBT rovnou zapomenout. Ostatně právě proto byl takovou hvězdou letošního Prague Pride právě vnuk herce egyptského původu Omara Sharifa Omar. Jen ti, kteří ho přivezli, poněkud falešně uváděli, že jde o „prvního veřejně vyoutovaného ARABSKÉHO herce“. To, že je Omar Sharif nejmladší Arab totiž na jeho přihlášení se k homosexualitě nemělo takový dopad jako to, že tak učinil v Egyptě, tedy zemi plné islámu v krystalicky čisté podobě (vzpomeňme jen na Káhirskou deklaraci, která se snažila zkombinovat západní pojetí lidských práv s islámem...). Tak tedy Omar Sharif prchající kvůli přihlášení se k homosexualitě z muslimského Egypta coby vizitka letošního Pride. Mám ten dojem, že tohle ti pořadatelé moc nevychytali. I když je samozřejmě dobře, že řečenému Omarovi nebyla nikde useknuta hlava, nebyl pokutován ani strčen do chládku ani mu nevybrali ženu-zahalenu a že může přijet třeba i sem k nám... 

Opravdu o tom uvažuju tak, že jestliže my máme v populaci nějakých těch 4-7 % non-heterosexuálních jedinců, tak v muslimské populaci a komunitách to bude podobné, čili jsou takto týrány miliony lidí. Není to žádná sranda, ať si člověk o homosexuálech myslí z našeho pohledu cokoliv, pořád ty lidi bereme jako lidi a obvykle jim ani nevnucujeme partnery dle našeho vlastního vkusu, ale necháme jim v tom oproti islámu dost značnou svobodu. Příšerné je na tom to, že tu máme X organizací zaštiťujících se ještě zvlášť „právy žen“, ale práva non-heterosexuálních žen (tedy lesbiček, bisexuálek a transgender či transsexuálů) v islámu jim jsou evidentně naprosto ukradená. Od těch se tedy muslimské non-heterosexuálky pomoci nedočkají. Jen ať si pod tím hidžábem ten ve skutečnosti chlap klidně trpí, a že má Aiša raději Fatimu než svého Karíma taky řešit nebudeme. „Islámský feminismus“ pro nás znamená možnost, že si ty HETEROSEXUÁLNÍ muslimky svůj šátek na hlavě nechají, a hlavně proboha nezapomenout přemýšlet nad tím, jestli má Západ vůbec nějaké právo islámu do ženských práv kecat...

Tolik tedy mé postřehy z letošního Prague Pride. Konstatuji tedy zvýšenou míru „normálnosti“ mezi LGBT a ždibec toho politického parazitismu – ono to skutečně je tak, že se na existenci lidí s jinou sexuální orientací nebo pohlavní identitou X subjektů snaží přiživit, eventuálně samotné LGBT manipuluje, slibuje jim jakési pofidérní „bezpečí“ či práva, která jim tak jako tak nikdo nebere (zvlášť v porovnání s islámem)... Mimochodem, aspoň jedna skupina lidí je před konverzí k islámu ochráněna, totiž právě LGBT. Pusťte si taky lesbičku do ženské části mešity a homosexuála do mužské... o bisexuálech nemluvím, ti by asi museli zůstat před dveřmi tak jako tak... no a chlap, který touží stát se muslimskou ženou... z téhle představy by se asi i ctihodný pan Sáňka orosil víc než z té, že nějaký ze svěřenců touží po jeho zadku. I když co, ovlivnit to samozřejmě nemůže tak jako tak.  

P.S.: záměrně sem nedávám svůj postoj k případným adopcím dětí homosexuálními páry. Ten se ani po Pride nezměnil a zůstává spíše negativní. 

"Prostě láska" made by HateFree Houdek

Achjo. Já vím, věnuju mu možná víc pozornosti, než by si kvalita jeho práce zasloužila. Na druhou stranu, nedobrovolně ho sponzoruju z daní, tak snad ještě můžu k výsledkům jeho práce něco říct...

K věci: Hate Free Culture skrze svého šéfa Lukáše Houdka pojalo tentokrát přepěkný úmysl ukázat těm ohavným a nenávistným Čecháčkům podstatu citu nejposvátnějšího, totiž lásky. I chopil se řečený Houdek svého nástroje (foťáku, vy čuňata!), před něj strčil několik párů figurantů z jím preferovaných skupin a pro méně chápavé Čecháčky dodal ještě hlubokomyslné komentáře, co prý na sobě vzájemně oni členové páru milují, čili co je zaručeně „prostě láska“ a zaslouží si růžovou Hate Free nálepku.

Nu a tak to tedy máme. Až se z toho jednomu brejle zapotily... Co je tedy „prostě láska“?

• Když Pavel Vítek s Janisem Sidovským sklízejí přerostlé cukety.
• Rozkydnutá Bára Hrzánová s kýmsi u stolu.
• Když František Kostlán se svou ženou griluje maso.
• Honza Bendig s přítelem a dvě štěňátka v jejich náručí.
• Rehabilitující vozíčkář a jeho fyzioterapeutka.
• Žena ženě lakující nehty na nohou.
• Žena sledující, jak se její partner koupe ve vaně.
• Dvě ženy s dítětem na piknikové dece (lesbický status a vztah deklarovaný v komentáři).

No zkrátka řeknu vám, že tyhle prapodivnosti jsou svým vyzněním hluboce pod tím, když si prezident Zeman na chalupě na Vysočině vytáhne gumový člun na rybník a vyvalí do něj pupek. U toho snad nikdo aspoň nepřemýšlí, že to znamená něco jiného než to, co fotografové zachytí, totiž odpočívajícího člověka.

Dalo by se k tomu napsat mnohé, pokusím se to tedy aspoň nějak zkrátit. Bavím se například představou, že s těmi fotkami běžel Houdek za svým vrchním šéfem, tedy Dienstbierem... „jo, ten Sidovský s cuketama je dobrej, toho tam dej...“

Co však člověka trkne na první pohled je to, že jde zas a pouze jen o oslavu určitého typu sexuálního jednání (bez ohledu na přítomnost sexuálních minorit). Všechny ty fotky tak jsou jednokopytózně SUBMISIVNÍHO charakteru. Žádná rozmanitost, všechno takhle hezky ňuňaté... štěňátka, děťátka, chlap ve vaně... no dobře, možná ty obří cukety a pivo, které popíjí Aleš Cibulka mají evokovat maskulinitu a jakous-takous dominanci...

Každopádně za mě tedy v tomto směru obrovské FUJ.

Vysvětlím: nemám nic proti tomu, aby si dotyční zobrazení takovýmto nebo jiným způsobem projevovali lásku. Je to jejich SOUKROMÁ věc. Což je ovšem právě ten průšvih: tady to soukromé NENÍ. A kdo z těch, co se na to dívají, se s něčím takovým bude moci identifikovat? Komu to chce Lukáš Houdek strkat před oči? Těm, kteří preferují trochu víc dynamiky v sexuálních a partnerských vztazích? Což znamená dominantním mužům a dominantním ženám? Dělníkům od mašin, ukřičeným učitelkám, prodavačkám koukajícím na Ordinaci... zkrátka tomu ohavnému plebsu, z jehož daní žije, bez jehož existence a poskytovaných služeb by se neobešel a který zřejmě chce takovými fotečkami k něčemu převychovat? Má to teda někdo nápady... a to nemluvím o té části společnosti, která má tu sexualitu posunutou do ještě „divočejších“ poloh a „prostě láska“ pro ni je třeba i ten bičík a pouta v ložnici... co ti si tak na grilujícím Kostlánovi mají vzít, to je mi vážně záhadou.

Holt pokus o definici lásky s jednoznačným politickým podtextem opět skončil jako parodie a karikatura... a jak by také měl skončit jinak?

Je mi to opravdu trapné, když na ty fotky tak koukám. I vůči jednotlivým aktérům těch fotek. Bára Hrzánová... její vlastní táta byl natolik sexuálně dominantní, až si přivodil smrt pádem poté, co šplhal za svou přítelkyní. Kostlánovi jsou na fotce jen proto, že jsou Romové. Jako by snad láska mezi Romy vypadala právě takto... stačí mi přitom vykouknout z okna a mám to v přímém přenosu v trochu jiné podobě, a pozor, i v rámci všech věkových generací, obvykle i s patřičným zvukovým doprovodem - „prostě láska“ tady zaplnila dětské hřiště a „prostě láska“ tu v podobě romské mládeže posedává na plotě opodál ve smíšených skupinkách na dokřik od rodičů. Když Honza Bendig soutěžil v SuperStar, každý se s odpuštěním p..u staral o jeho etnicitu, natož orientaci, fandilo se mu coby zpěvákovi (a bez toho, aby mu fandili právě BÍLÍ, by se nedostal tak daleko) – po opuštění soutěže šel zpěv kamsi stranou a za Honzu asi zpívá barva pleti a přirození. Škoda, byl dobrej. (A opět si představuju, jak Jirka Dienstbier zálibně hledí na jeho fotku s čivavou...) 

Mimochodem, právě s Honzou Bendigem mám spojenou ještě jednu věc, která tak nějak zkombinovala obojí, sexualitu i příslušnost k romské komunitě: na festivalu romské kultury Khamoro tuším z roku 2012 Romové předváděli, jak vypadá romská svatba, a byl to právě Honza Bendig, kdo tam vystupoval v roli zpívajícího HETEROSEXUÁLNÍHO ženicha opěvujícího svou prsatou nastávající, které "svatební hosté" do výstřihu dle jakési tradice cpali bankovky... To už najednou není "prostě láska"?

K islámistické konvertitce Kateřině Richterové se snad nemá cenu vyjadřovat. Holt muslimské komunitě došly modelky... nebo spíš sami muslimové (zejména ti, kteří třískají konvertitky a jiné manželky hlava nehlava) o Houdkovo fotosession asi nemají zájem. I to je konec konců „prostě láska“. Nebudeme si nalhávat, že tomu tak není, když už jsou tyto informace i ve veřejně dostupných oficiálních materiálech, určených primárně pro ministerstvo vnitra. A vůbec, pokud jde o muslimy, „prostě láska“ je i to, když turecký velvyslanec poštěkává po Kláře Samkové a nazve ji „osobou“. Každopádně žije-li tu nějakých 3000+ muslimů (oficiálně), asi vážně není dobrý nápad propagovat je stále stejnou skupinkou dvaceti lidí, z toho deseti konvertitkami. (A opět mám za to, že českým řidičům tramvají a paním za kasou v supermarketu je kulové po tom, jak se pan Gamal rozhodl své Kačence projevovat „prostě lásku“... což bohužel pak odnášejí i ty týrané muslimky, kterým jen tak někdo z toho pekla nepomůže. Ale tak hlavně že Kačence se u té vody s mužíčkem sedělo hezky...)

Filip Jankovič... pamatuju si začátky jeho kariéry deset let zpátky, Weird Al Yankovic nás s tehdejším přítelem dost pobavil. Ovšem politicky angažovaný a socialistickému režimu poplatný Filip už jaksi přišel o veškerou non-konformitu, nepomůžou ani ty podpatky, co nosí... 

Ještě jednu fotku z toho panoptika příšer a politicko-uměleckých mrtvol zmíním: toho vozíčkáře, zřejmě s nějakou obrnou nebo jinou poruchou postihující neuromotoriku a stav končetin. Vyfocená je tak blbě, že jsem na ni musela civět snad pět minut, než mi došlo, že klučina reprezentuje ty vozíčkáře a handicapované vůbec, vozík je strčený stranou a z člověka v rehabilitační síti člověk prostě nepozná, o co go... nicméně to není to hlavní. Stojí tam u něj jakási žena, kterou jsem odhadla na terapeutku, nikoli přímo na partnerku dotyčného... i když, kdo ví. A že prý „prostě láska“ v tomhle případě je, když ona žena „miluje, jak ten postižený má nadhled“ (míněno asi ve vztahu k onomu zdvihadlu)...

Mno. Žila jsem s těžce handicapovaným rok a půl. Dle tohoto schématu by „prostě láska“ v našem případě vypadala nějak ve stylu „miluju, když mě vodíš po Penny marketu a necháváš mě luštit písmenka na obalech zboží“, popřípadě „miluju, že si sám zvládneš dát prádlo do pračky“. Hm, smůla. My měli sex...

… přičemž některé praktiky by asi Houdka a jeho věrné uvedly do komatózního stavu... holt nejenom prsa nebo zadek mohou fungovat jako sexuální fetiš...

Že ten handicapovaný partner byl o 18 let starší než já a byl v poněkud zanedbaném fyzickém stavu, čili že jsme jako pár nevypadali jako ze žurnálu, už asi nemá smysl uvádět, když je Lukáš v bezvědomí i tak. Nebo že „prostě láska“ znamenalo to, že jsme se mačkali v přeplněné třicetimetrové garsonce, pod jejímiž okny pořvávala ta méně civilizovaná část romské populace. Kvůli které mimochodem zavřeli prodejnu potravin, kam onen handicapovaný zvládnul bez doprovodu chodit sám... čili „prostě láska“ pak znamenalo to, že nákupy coby na vidící přešly na mne. Jinak mám „prostě lásku“ u handicapovaných definovanou třeba v podobě strýce, pochodujícího po bytě s hadičkou od kyslíkového přístroje v nose, zatímco o většinu domácnosti se stará teta (a ano, ono tam ten sex bude nejspíš v nějaké podobě taky, zvládli zplodit tři syny...). Nebo když moje vlastní máti nehledí na bolesti zad, rukou a nohou a vezme do ruky hrábě a letí sušit seno a postarat se o králíky... zatímco otec ji na oplátku pak několikrát týdně vozí na kapačky proti chronické bolesti... „prostě láska“...

Opravdu tuhle manipulaci s handicapovanými nemusím. Zato tady musím dát asi za pravdu tomu chudákovi Hrebenarovi: ono totiž ne každý handicapovaný je vždy sluníčkově naladěn. „Prostě láska“ pak znamená i to, že to s ním ten milovaný a milující musí vydržet i v dobách, kdy je handicapovaný nebezpečný sám sobě i okolí a v těžké depresi, nebo když kvůli němu ten pečující přijde o práci, aby se o něj mohl starat, a je v depresi sám... „Prostě láska“ je, když máma vyměňuje vlastní nemohoucí mámě podělané plíny. „Prostě láska“ je vyhádat si pro handicapovaného člena rodiny u posudkáře aspoň nějakou kompenzační pomůcku nebo u doktora lázně, mrznout s ním na zastávce, než přijede autobus...

No a abychom ty Houdkem preferované skupiny trochu vyvážili: „Prostě láska“ je, když rodiče berou své děti každou neděli do kostela na mši. „Prostě láska“ je, když je berou na výlet po českých památkách. „Prostě láska“ je, když maminka pro dceru dává dohromady tradiční kroj v ceně za statisíce. „Prostě láska“ je, když se obyčejný Pepa v sobotu dopoledne vrtá v autě a Maruška před něj v poledne postaví dobrý oběd. „Prostě láska“ je, když Maruška ví, že Jarda chodí ve středu večer hrát šipky s kamarády a jednou za čas na ryby, a když Jarda nechává Marušku běhat po obchodech s oblečením a klábosit u kafe s kamarádkami. „Prostě láska“ je, když spolu nakupují v Lidlu.

Už to zdá se mi karikuju taky. Ale Houdek si začal.

Proč jen se mi z toho zdá, že to nebohé stvoření nikdy nikoho nemělo skutečně rádo a nikdo neměl rád je?

A proč myslím na druhého šéfa HFC projektu Valůcha, který ze soukromé reklamky přešel k jistotě státních služeb v podobě Hate Free? Kvalita značky „bez dotací ani na slanou vodu“? Který reklamní gigant asi dnes lituje jeho odchodu?

Nic, pánové a dámy z Hate Free. Nepoučujte. Úplně postačí, když lidi necháte žít...  

P.S.: chci-li vědět, jak vypadá politicky angažovaná láska, přečtu si něco z trilogie Konec civilizace / 1984 / My, eventuálně si pustím ještě film Equilibrium. Zhruba někde tam to Houdkovo angažované umění vidím.

P.P.S.: milí Romové v nouzi, handicapovaní, uprchlíci a jiní potřební, je mi líto - Houdek & spol. ty peníze potřebují zkrátka víc než vy... a jak vidíte - zaslouží si je.

"Miluju, když přijedeš na návštěvu."
Prostě láska. 

Hovory H VIII. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(8. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

Jak se stavíte k Martinu Konvičkovi nebo Kláře Samkové, k těm nejviditelnějším postavám, které v Česku proti islámu vystupují?

Nejdříve vezměme toho Konvu, to bude jednodušší. Setkávala jsem se s ním osobně během loňských akcí, občas jsme si napsali na facebooku. Byl předním činitelem obou protiislámských spolků, se kterými jsem spolupracovala. Nicméně se ukázalo, že jakkoli má předpoklady pro tu teoretickou a odbornější práci na poli antiislámu, konec konců je to vědec, tak právě v oblasti řízení nevirtuálních aktivit a účasti na nich dokáže neuvěřitelným způsobem selhat. Stejně tak je ochotný předat část svých kompetencí tomu, kdo ho přesvědčí, že tomu rozumí lépe než on, má „lepší kontakty“ atd. a tudíž se o to dovede lépe postarat než on. Nicméně pořád lepší Konvička s chybami, než vůbec žádný Konvička. Nepřeju si v žádném případě, aby ho má vyjádření směrem k němu nějak limitovala v tom, co se rozhodl dělat. A to i po těch zkušenostech s ním. Nemám jinou možnost než věřit, že ze sebe vydá to nejlepší.

No a ohledně Kláry Samkové asi nemusím nic moc říkat, vzhledem k tomu, že jde o mou šéfovou a předsedkyni našeho nového spolku Éra žen, kde mám tu čest být místopředsedkyní. Ten vztah mezi námi jde dokonce mnohem dál, neboť ona málokdy redukuje své vztahy k zaměstnancům pouze na pracovní záležitosti, a já jsem taky ráda, že jí nemusím vykat a omezovat se na „dobrý den, paní doktorko“ každé ráno a „nashledanou, paní doktorko“ v pět večer při odchodu z práce. Fungujeme spolu překvapivě dobře i na lidské a ženské bázi, na to, kolik rozdílů mezi námi je. A je to pro mě ještě překvapivější z toho úhlu pohledu, že i já jsem dřív podléhala jejímu mediálnímu obrazu a úplně ji bojkotovala. Dnes lituju toho, že jsem se k ní nedostala dřív... mohlo mne to posunout mnohem dál. Ona je neuvěřitelný „vysavač informací“, má obrovský přehled i mimo svůj obor, včetně různých informačních zdrojů (i cizojazyčných), když ji něco zaujme, je schopná prosedět u počítače nebo v knihovně hodiny a pídit se po informacích do velké hloubky a detailu (to máme částečně společné, jen já jako Lev nemám takovou výdrž a šíři záběru jako ona), a hlavně je ochotná to druhým předat, takže v jejích textech je jak bohatý poznámkový aparát s dalšími odkazy a vysvětlivkami, tak rejstřík literatury. Navíc má širokou slovní zásobu, dovede odlišit podstatné od nedůležitého a na vše dle potřeby upozornit, máme i podobný smysl pro humor... Je na ní poznat, že pochází ze skutečně intelektuálního prostředí a že rodiče naštěstí nenechali její potenciál ležet ladem, ale dovedli ji do společnosti neméně vzdělaných a inteligentních lidí a odmala ji s nimi učili komunikovat a pracovat na sobě a překonávat překážky. Tohle všechno, co Klára Samková je, budeme brzy potřebovat, takže jsem ráda, když jí teď mohu v jejím záměru pomáhat.

Co si myslíte o jejich veřejných vystoupeních? Ztotožňujete se s nimi?

Musím trochu vzpomínat, co vlastně za vystoupení Martin Konvička kdy měl, možná mi později něco uniklo, to víte, Klára člověka vytíží, zvlášť když se člověk na těch jejích vystoupeních má navíc ještě nějak podílet, účastnit se jich, zpracovávat z nich výstupy... Ne, opravdu si nevzpomínám, že by mi na vystoupeních Martina Konvičky něco vadilo. Řečník je dobrý.

Nicméně svou totožnost si s dovolením nechám. A jestli to nutně potřebujete vědět: ano, byla jsem s Klárou Samkovou ve sněmovně na debatě "Máme se bát islámu?". Pan Alrawi si tam před sněmovnou se mnou třepal rukou... po akci už jsme o to pochopitelně nestáli ani jeden. Tedy já z toho nebyla unešená ani předtím, ale chtěla jsem nechat pana Alrawiho udělat první krok. Jen je mi trochu líto, že když pak začali velvyslanci v půlce akce odcházet, že mne nenapadlo brejlit dopředu na to, jak se na to pan Alrawi tváří. Mohlo to být zajímavé. Už vzhledem k tomu, když si člověk uvědomí, že limitem jeho působení jsou psychicky oslabené ženštiny či slabší typy pánů, ochotní ke konverzi nebo aspoň uznání toho, že někdo má právo konstatovat, že „není boha mimo Alláha atd.“, čemuž říkám larvální stadium. Špatný herec a nepříliš kvalitní režisér. No nic, dost o něm. U předčítání Klářina projevu u turecké ambasády jsem taky byla, stejně jako se s Klárou účastním i dalších akcí, kde většinou tak jako tak na islám dojde řeč, i kdyby šlo o networkingový oběd s dámami z vyšších a středních business sfér.

O Martinu Konvičkovi se říká, že je občas drsný a že někteří kolem IvČRN mají občas drsné názory. Jak se vy sama vyrovnáváte s reprezentací někým, kdo píše věci, které mohou být za hranou zákona? Řada jeho statusů na Facebooku je možná už také za čárou slušnosti i respektu vůči ženám.

Opět X věcí smotáno dohromady, kéž by vás to už přešlo... Konvička je Konvička. A já nejsem vychovatelka dospělých. Jeho „drsnost“ může pomoci antiislám dostat k lidem, kteří zrovna nejsou kravaťáckými typy. Na mne s tím „mluví se o tom v hospodách, tedy je to automaticky špatné,“ radši moc nechoďte. Klidně ať se o tom, co Konva říká, mluví po hospodách a barech, na technopárty a v klubech, a klidně i u kadeřnic, v řeznictví a v dílně u automechaniků a v kravíně taky... Konvička má svůj styl komunikace a fungování. Já mohu mít v něčem jiný a v něčem zas podobný, netuším, proč by se to vlastně mělo řešit. Já třeba znám venkovské prostředí, takže mi je vcelku jasné, že kdejaký soused by se k otázce toho, co je potřeba dělat s vyznavači islámu po volbách vyjádřil nikoli ve smyslu moučky, to je moc sofistikované, ale spíš by se držel osvědčeného posílání do zadních částí těla a jiných otvorů, případně jejich nakopání, rozbití držky a podobně. Čímž by pochopitelně nevyzýval k nějaké nenávisti ani k realizaci uvedeného, ale prostě by tak vyjádřil své emoce ve vztahu k řečenému a hlavně (ne)ochotu se vůbec nějakými problémy muslimů zabývat, zvlášť, když mu to bude někým shora nebo samotnými muslimy vnucováno. Tento druh komunikace žádný zákon a jeho „hrany“ nezmění. Jestli chcete vy místo toho komunikovat ve stylu „čistonosoplény“ či jiného druhu newspeaku, je to jen a pouze vaše věc. Z vašich otázek ovšem usuzuju na velmi omezenou slovní zásobu, tudíž představa, že se vám tím, že byste snad nějak z jazyka běžně používaného zvládnul odstranit určité fráze, podařilo zároveň odstranit i emoce, které se zrovna vám nelíbí, je velmi naivní. Ale budiž, je to váš život a konec konců i vaše práce, hrajte si. O rizicích jste poučen dostatečně.

Jinak ještě ke Konvovi: odsouzen ještě nebyl, přičemž mám na paměti dvě věci. Zaprvé, že jde o politický proces. Za druhé, Kláře se teď podařilo dostat z vězení člověka, který tři roky seděl neprávem a byl nevinný. Tři roky. Shodou náhod – muslim. Vůbec díky Kláře poznávám, jak ta justice u nás mnohdy funguje a jak se často s realitou rozchází. Vím i o dalším člověku, kterému dal Ústavní soud za pravdu v jeho tvrzení, že výpověď policisty automaticky nemusí být pravdivá jen z toho titulu, že jde o policistu. Takže to řeknu natvrdo: případný výrok soudu mne vůbec nebude zajímat. Nejspíš tou dobou budeme mít stejně všichni jiné starosti, západní Evropa jaksi začala obden bouchat... snad jste si všiml...

Chce se mi řešit Konvičkův vztah k ženám? Je upřímnější a otevřenější než ten váš. Navíc ty ženy, o kterých máte pocit, že jsou Konvičkou nerespektovány atd., za ním obvykle samy přilezly a ten disrespekt si na něm dlouhodobým nátlakem vynutily. Obyčejná submisivita a masochismus, bohužel jak Konva sám říká, je to špatně napólované, neboť ony ho nesprávně definovaly jako dominantního. Mají asi v hlavě, že dominantní člověk svou dominanci řeší přes virtuální prostředí anonymních diskusí. Kdyby byl Konva ovšem dominantní, neplká na facebooku a dotyčné dámy dnes leží na jednotce intenzivní péče. Místo toho Konva rovná křidýlka běláskům a hrabe se ve skriptech a než by se šel s někým bít, raději zdrhne kamsi do rumunských hor se studenty a tam se honí za dalšími broučisky... V podstatě to, že z něj dostaly vyjádření typu označení samic dobytka či dámského přirození (což nemusí být ovšem apriori negativní věc sama o sobě, zvlášť pokud je o Konvovi jeho vztah k sexu znám), tak to je podle mne reakce, nikoli akce. Nebo možná akce ve stylu „chci, abys TY zareagovala dominantně (a pořádně mě seřvala za to, že ti nadávám)“. Čistě submisivní vzorec chování a komunikace, podle kterého Konva jede. Bohužel jak říkám – submisivní dámy se samy Konvovi nepostaví a samy za sebe ho neseřvou. Žádná Klára Samková mezi nimi nebyla... a tak se submisivně stáhly, hledajíce své „rytíře“ a plkajíce o nějakém plošném a celkovém Konvově „disrespektu k ženám“. Rytíře ovšem zřejmě nenašly, Konvičkův obličej je pořád v celku a v původním stavu a mýtus o „disrespektu k ženám“ sdílíte vy, stejně submisivní jako ty dámy. Můžete ještě začít zkoušet do toho mýtu zahrnout mne, když o tom takto otevřeně hovořím. To je totiž velké provinění a samozřejmě to ukazuje na můj „disrespekt k ženám“. Ano, místopředsedkyně ženského spolku Éra žen nerespektuje ženy... Možná. Když odmítají respektovat samy sebe nebo to, jak někdo respektuje a definuje sám sebe... A různé sociální inženýrky, tam mi skutečně s ohledem na následky nesejde na pohlaví toho, kdo to provozuje.

Každopádně se tedy nemá cenu bavit o respektu Konvy k určitým typům žen, když nemůžeme zároveň řešit respekt oněch žen ke Konvičkovi (a podobným mužům) coby k muži. Ono to vážně nebyl respekt, s čím za ním přilezly nebo co on spatřuje v jejich chování k mužům. Ty dámy jsou schopné muže skutečně ponižovat, ovšem ne tím, že by ho napřímo seřvaly, spíš takovým tím manipulativním způsobem. Viděla jsem teď jedno video s typickou ukázkou takového chování: evidentně submisivní mladá žena na jakési demonstraci šťouchá do těžkooděnce nějakou pěnovou tyčkou tak dlouho, až ji on od sebe jemně odsune – dívka se poté otočí a teatrálně simuluje, jak jí ublížil, u vědomí toho, že má kolem sebe jednak podobně sumbisivní jedince, kteří zas nasimulují, jak se jí se zájmem snaží „poskytnout první pomoc a uklidnit ji“, a jednak dostatek fotoaparátů a kamer, kteří scénku natáčejí. Jde o to toho těžkooděnce ponížit - „ublížil slabé ženě“. Přesně na této rovině tedy ony dámy vyžadující Konvičkovu pozornost a respekt byly a jsou. Jde o typ chování, které si tedy žádný respekt nezaslouží. Je to v podstatě totéž, jako když požadujete, aby muslimové byli respektováni jen z titulu své takzvané náboženské orientace, bez ohledu na její projevy. „Ženskost“ je něco jiného než „submisivita“, nejsou to synonyma. Přičemž samozřejmě submisivitu nikomu neupírám, jen konstatuju, že když se to používá takto nesprávně, vznikají mýty a omyly a zmatky a hoaxy. Macho Konvička je opravdu váš hoax.

Často se proti HateFree Culture na Facebooku vymezujete. Co podle vás děláme špatně a co se vám naopak líbí?

Opět typický přístup: budeme se crcat s jednotlivostmi, protože odmítnout celý koncept existence HFC je fujky, že... Já jsem to ovšem řekla jasně: nebudu podporovat nic, co by bylo napojeno na nějaké „Norské fondy“ a další pozoruhodné, škodlivé a nevítané zahraniční zdroje s politickým pozadím a cizími zájmy. Navíc když to ještě je státní instituce napojená na státní rozpočet. Ovšem fungujete na principu ostatních sociálně-inženýrských neziskovek. Jste mediálním projektem, majícím za cíl provokování a vytváření sociálních konfliktů a manipulaci s lidmi pomocí nátlaku. Představu, že by nenávist byla něco apriori špatného, co je nutné odstranit z naší kultury, pak taky dokážu odmítnout úplně. Neexistuje kultura nenávisti prostá. Nenávist dokonce může být hybnou a očistnou silou, která může zajistit něčí přežití nebo nějaký jeho osobní rozvoj nebo posun celé společnosti někam dál. Spousta dnešních vynálezů vznikla tak, že někdo něco nebo třeba i někoho nenáviděl natolik, že se zvedl a šel vymyslet něco, co by nikoli odstranilo tu nenávist, ale změnilo tu situaci. Ostnatý drát, který pomohl vytvořit současnou podobu Ameriky, vznikl tak, že jeden chovatel dobytka nenáviděl to, že mu utíkaly krávy, a to dokonce natolik, že vydržel dlouhé hodiny vymýšlet, jak by jim v tom zabránil. Dle vašeho způsobu uvažování se asi měl snažit ty krávy spíš nějak psychologicko-filosoficky pochopit a poskytnout jim volný prostor dle jejich přání, možná jim k tomu dát i nějaký dotazník, a když by je nemohl chytit, měl je nechat běžet a pást se místo nich, protože maso beztak není zdravé (tuhle vaši tezi jsem musela z rozhovoru, odkud otázky kopíruju, smazat, protože mne nezajímá vámi preferovaná dieta). Nicméně zpátky k nenávisti: třeba takový hinduismus s ní taky počítá, má zlé a nenávistné bůžky a démony, dokonce Šivu Ničitele a bohyni Kálí... Totéž třeba naše mytologie, Perun i Radegast dokázali nenávidět, konec konců nemusíme ani do mytologie, osídlení na našem území vzniklo z nenávisti, totiž vyhlazením původního obyvatelstva a asimilací zbytku... Tohle všechno je přirozené. Zanikají celé civilizace a kultury, bez ohledu na to, jak úžasné a hodnotné ve své době jsou. Máte bohužel zafixováno, že od doby, kdy jste tu vy, se tak dít prostě nesmí, protože si kvůli tomu dupnete. Neumíte si moc představit, že lidé, kteří zde budou po vás, vám třeba nemusejí být moc podobní, nemusejí sdílet tytéž hodnoty co vy a v jejich době to nikomu nepřijde jako problém... Možná si připadáte jako ten vrcholek evoluční pyramidy. Nebo doufáte, že budoucí lidstvo bude mít jen samé pozitivní vlastnosti. Já tuhle jistotu nemám. 

Hovory H VI. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(6. část rozhovoru, který neproběhl)
_____________________________________

Není nebezpečné někoho na základě jeho příslušnosti k náboženské skupině vyhostit? Před chvílí jsme se bavili o demokratických principech, které v Evropě vyznáváme. Mezi těmi je také svoboda náboženského vyznání.

Islám není náboženství, ale politická ideologie směřující k vytvoření chalífátu. Tudíž nemůže tvořit ani „náboženské skupiny“. Těch náboženských rituálů na uctívání Alláha je ostatně v islámu minimum a podíváme-li se na to pořádně, zjistíme, že většina z nich má přesah do běžného každodenního světského života a vyznavač islámu k nim žádné společenství nepotřebuje, ale je za jejich praktikování odpovědný sám sobě. Tudíž na setkání vyznavačů islámu v mešitě zaujímají ty náboženské rituály jen malou část, ostatní náboženství těm úkonům jsou schopné věnovat celé hodiny, zato islám řeší v mešitě věci týkající se světského života. Křesťani se neseznamují v kostele přes duchovního – dohazovače, islám tohle zvládne na našem území běžně. Konvertitky si hledají partnery přes společenství v mešitě. Jen jeden z příkladů, samozřejmě. A pokud se bavíme o politice, tak tam už je zřetelnější, že nemusí být pouze přátelská k našemu prostředí, což už jsme si u islámu vysvětlili. Tam už proti tomu vystoupit a odmítnout to lze. Lze tomu dokonce vyhlásit válku a zničit to.

Hovoříte-li o vyhoštění v souvislosti s islámem, dále mne k tomu kupodivu tane na mysli to, že v pražské mešitě se při loňském zásahu policie našly osoby, které již vyhoštěny BYLY. Můžete mi zkoušet tvrdit, že o nich vedení mešity nevědělo, ale asi vás s tím pošlu … za nimi. Za těmi vyhoštěnými. Za jakou asi činnost se u nás vyhošťuje? Mešita není holubník, na těch modlitbách tehdy byli pokud vím i zahraniční diplomati, možná i nějaký ten velvyslanec... I oni mohli o přítomnosti oněch vyhoštěných osob vědět. Jak informační síť kolem mešit funguje jsme si ověřili při letošní debatě ve sněmovně na téma Máme se bát islámu?, o které byli pozoruhodně informováni všichni nepozvaní velvyslanci muslimských zemí u nás.

Ještě k té „svobodě náboženského vyznání“: vyznávat tu něco, co je v naprostém protikladu s oněmi demokratickými principy, které tu svobodu vyznání umožňují, tu opravdu umožněno není. Kanibalismus, sex s mrtvolami, lidské oběti... Brečte si jak chcete, islám je na stejné úrovni – ten z toho má tu polygamii, sňatky s nezletilými, zohavování genitálií, podporu zotročování, týrání zvířat. Jen jak jsem řekla – jsme připraveni trestat to jednotlivě, ale přijmout představu, že něco takového funguje jako systém, s tím máme problém.

Jakým zdrojům důvěřujete?

Odpovím nejdřív obráceně: v první řadě nedůvěřuju těm, které mají za zadkem Norské fondy. Já vám za to nemůžu, že jste si to vybral. Až pojedete za svoje, přijďte, třeba vás už vyloženě odmítat nebudu (automatické přijetí ovšem samozřejmě nezaručuju, nejsem Ježíš, abych odpouštěla vše, a nemám Alzheimera, abych zapomínala). Totéž platí i pro zdroje typu politických neziskovek zapojených do migračního byznysu. Já nepotřebuju poslouchat ty, kteří by bez migrace těžko našli jiné uplatnění. To samé mám i s představiteli jakéhokoli sociálního inženýrství. Těch, kteří potřebují existenci sociálních konfliktů k vlastnímu přežití. Měla jsem štěstí, chybělo málo a mohla jsem být jednou z nich. Mohu vám říct, že nezaměstnanost, kdy jste závislý na pomoci vlastní rodiny a náhodných sponzorů, kteří vás znají, je mnohem lepší. Na dveře Člověka v tísni a podobných neomarxistických spolků se neklepe ani v případě, že člověk hladoví a má jen jedny boty.

Teď k otázce tzv. veřejnoprávních médií. Nic takového tu vlastně nemáme, je-li občan nucen platit jim provoz hned dvojím způsobem (poplatky + státní dotace) a nemá-li zároveň kontrolu nad obsahem, který mu je nabízen. Z mého pohledu bych je zachovala jen pro hlášení předpovědi počasí a případných živelných katastrof či jiného ohrožení. To ostatní, co skrze ně prochází, už je nadbytečné. Kdo takový obsah potřebuje, má ho dostatek na komerčních stanicích, které může podporovat jinými způsoby a nesmí k tomu nutit nikoho dalšího.

Otázka tisku: ani Babiš, ani Bakala. Včetně internetových médií. Pozor, neříkám, že je nečtu. Ale prostě už vím, co za těmi směry, kterými se vydávají, stojí. Stejné sociální inženýrství jako ve výše popsaných případech. Když jsem byla na krátké praxi v jedné regionální pobočce MF Dnes, ještě panu Babišovi nepatřila, a už tehdy ta úroveň byla otřesná. Na kvalitu práce tam nikdo nehleděl, do mých vlastních článků mi editoři sypali hrubky, asi aby to tak nevyčuhovalo... I samotná ČTK šla s kvalitou textů ve zpravodajství hodně dolů. Tím, že je tohle částečně můj obor, a tím, že jsem si na porovnávání hlavních internetových zpravodajskách serverů kdysi dávno postavila celou bakalářku, to asi vnímám jinak než běžný čtenář. Jsem navyklá dělat kolečko po jejich hlavních stránkách během dne a porovnávat, jak se v nich určité události zobrazí, případně co si vybírají jako hodné pozornosti a co se do kterých nedostane. Dnes už vím, že bych jako novinář v tomhle prostředí nemohla fungovat, všechna média, co u nás máme, jsou levicová a holt tomu odpovídá i ta kvalita práce.

Takže jaké zdroje mi zbývají? Osobní výpovědi těch, kterým důvěřuji. Je jich dost, když se člověk nenechá zatáhnout do mýtu „všichni Češi jsou nevzdělaní a sedí celý život doma na zadku a byli maximálně tak na Mácháči“. No a jestli ten člověk pak tu svou výpověď vtělí do knížky, blogu, statusu na facebooku, rozhovoru mimo výše uvedená média... to už pro mne není podstatné, jde jen o nástroj.

Jinak třeba v otázce islámu mám své zdroje, totiž samotné muslimy, konvertity a ty, kteří se kolem nich motají. Co vše se třeba dá zjistit z diplomek, které zblblé studentky humanitních oborů páchají, aby se nemusely příliš namáhat... co vše jim konvertitky jsou ochotny vyslepičit... Co vše se dostane do oficiálních průzkumů o muslimské komunitě... Jak trapně pak působí všechny ty brožury, které mešity vydávají jako propagační materiály pro šíření islámu...

No a pokud jde o zahraniční zdroje, jářku, těch je taky dost. Teď už je spousta mezinárodních i v rámci jednotlivých států působících antiislámských webů a iniciativ, občas něco nějakým božím dopuštěním prosákne i do mainstreamu různých zemí...

Hlavně nějak netuším, proč bych se o své zdroje informací měla dělit zrovna s vámi, nebo se na jejich základě nechat nějak hodnotit. Jak jsem už uvedla, vy jste vládní zdroj s přesahem k zájmům cizích států. Politický zdroj. Krátkodobého charakteru.