A kdy naposledy dali květiny nenávistní extrémisté vám?

... aneb postřehy z akce "Tichý pochod žen proti útisku v islámu", 19.8. 2015, Praha - Křižovnické náměstí, Karlův most, Klárov

Kroky utichly, dozněly lidové písně... a my máme za sebou další velice vydařenou akci, které předcházely hodiny a hodiny plánování, vymýšlení, domlouvání, zařizování, desítky mailů a pozvánek a další náležitosti. A i když počasí příliš nepřálo projevům radostných a vřelých citů směrem k ženám, ani jiným motivům oslavy svobodného života, na celkové atmosféře se to nakonec příliš neprojevilo.

Přiznám se hned, že jsem zpočátku nevěřila v úspěch téhle akce, když ji exmuslimka Béa Radosa začala cca před měsícem plánovat. Přesněji řečeno - byla jsem skeptická k možným reakcím médií i veřejnosti. Přece jen už mám za sebou různých pochodů a demonstrací spoustu, takže ty ohlasy médií znám více než dobře, včetně jejich úporné snahy takové akce bagatelizovat, záměrně snižovat počet účastníků (či si větších počtů pro jistotu nevšímat vůbec), odvádět pozornost k okrajovým tématům, kterých se akce netýká, atd. Nechtěla jsem proto, aby si od toho Béa příliš slibovala nebo aby pak další účastnice, které mnohdy něco takového zažívají poprvé, byly zklamané. Cítila jsem potřebu na to zúčastněné včas upozornit, což se ovšem pravda nesetkalo ze strany organizátorů s velkým pochopením, až jsem sama nakonec váhala, zda akci podpořím svou přítomností... Naštěstí jsem se pak přemluvila, především proto, že jsem se těšila na setkání s mně blízkými lidmi. A ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá na onu atmosféru, jakou to bude mít tentokrát - přece jen nešlo pouze o demonstraci, ale o více performativní akci spojenou s pochodem skrz město. Tedy o oslovení mnohem většího množství náhodných kolemjdoucích.

Nakonec jsem se nemusela bát ani onoho mediálního embarga. Aniž bychom se totiž museli příliš snažit, mediální pozornost už coby poměrně zavedená (a uměle připsanou kontroverzí se pyšnící) iniciativa máme. Navíc bylo zřejmé, že se na akci dostaví i naši oponenti, čili že média přiběhnou už jen za tušením případných konfliktů (nemluvě o tom, že se budou snažit dát víc prostoru právě jim, coby "těm hodným"). Hezké bylo samozřejmě i sledovat, jak se různí oponenti snažili nám vnutit, že bychom měli vlastně tuto akci zaměřit úplně jiným směrem (což v ohlasech doznívá ještě dnes). Nu, nejsme cukrárna ani restaurace, abychom se v tomto přizpůsobovali zákazníkům nebo hostům - a tak jsme tyto nejapné připomínky typu "a české ženy zažívající domácí násilí vás nezajímají?" ignorovali a soustředili se na to, co považujeme za důležité my. Nikoho jsme nenutili na akci přijít, ani jsme nikomu nebránili udělat vlastní akci zaměřenou na to, co považuje za podstatné on. Což pochopitelně neznamená, že by nám bylo domácí násilí páchané v rodinách českých žen lhostejné - jen ho vnímáme na zcela jiné rovině než ono utrpení, které islám způsobuje ženám. A konec konců, pokud bychom opravdu změnili téma akce, povede to jen k tomu, že se o násilí vůči ženám v islámu stále nebude mluvit tak, jak je nezbytné, čili že tato speciální kategorie porušování lidských práv a svobod zanikne pod nánosem jiných témat. Což jsme tedy odmítly.

Nyní už ale k průběhu akce samotné. Zklamaná jsem z ní nebyla ani náhodou. Už od momentů, kdy se první hloučky účastníků (a hlavně účastnic) scházely na Křižovnickém náměstí u sochy Karla IV., na místě panovala nesmírně přátelská, téměř až rodinná atmosféra. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než na jiných akcích, které Blok proti islámu / IVČRN organizoval (a které právě kvůli tomu opakovaně opěvuji v předchozích reportážích). A to jsme stále ještě měli na paměti, že značná část účastníků (především pánové) je v té době na Klárově, kde se připravují na to, až k nim průvodem dorazíme my. Nicméně i tak... Přicházely další ženy a dívky, které si braly připravené břečťanové věnce, dekorace a ozdůbky s motýly různých barev a tvarů (některé měly své vlastní) nebo si nechávaly svazovat ruce silným provazem. Hloučky známých tváří, vzájemné seznamování, na vše dohlíželi dobře naladění pořadatelé ve žlutých reflexních vestách... a mezi tím vším se proplétali fotografové, novináři s mikrofony a samozřejmě, neboť jsme byli na nejexponovanějším místě v Praze, udivení a zvědaví turisté s vlastním dokumentárním nádobíčkem. Za sochou Karla IV. Martin Konvička narychlo dopisoval svůj projev, o kus dál kdosi hlídal krabici s motýly, nádherný pes husky, kterého si přivedla jedna slečna, si užíval pozornosti nadšených účastníků, mezi lidmi se motaly a pobíhaly děti (pár holčiček dokonce v kostýmech motýlků!), Jana Volfová, duše celého dění, se starala o vše, aby nakonec sama rozesmátá skončila se svázanýma rukama...

A tak jediné, co nakonec na Křižovnickém náměstí trochu zklamalo byla zvukotechnika. Prostě selhala, takže krátké proslovy řečníků nebylo přes šumění a praskání slyšet. Ale nikomu to příliš nevadilo, vše se přešlo s humorem, to podstatné zaznělo i bez mikrofonu. Svázané ženy byly postupně Martinem Konvičkou rozvazovány a "osvobozovány", načež Martin s Béou otevřeli krabici s několika desítkami bělásků, které nechali vzlétnout nad hlavy diváků coby symbol svobodného a tvůrčího lidského ducha, který je islámem svazován a omezován jako ten motýl v krabici nebo svázaná žena. (Poznámka pro rýpaly: ano, motýl si ve městě umí docela dobře poradit a přemístit se do klidnějších lokalit, takže nemusí nutně skončit zrovna pod podrážkami turistů nebo na stěračích aut.)

A pak už jsme se mohli vydat na pochod městem. Rozebrali jsme si transparenty, někdo mi strčil do ruky tamburínu, zatímco Béa nesla orientální bubínky a chrastítko, kolem proběhla další exmuslimka Pavla Bitarová s informací, že "za námi jsou sluníčka" (myšleno naši názoroví oponenti)... Ale to nás nezastavilo a za doprovodu policistů, naší skvělé ochranky, obklopeni fotoaparáty, kamerami a mikrofony novinářů jsme vykročili po Karlově mostě před zraky turistů. Byly to velice silné momenty, být na takovém významném místě a připomínat si ty, které a kteří dnes někde trpí pod jhem ideologie zvané islám, nést hrdě vědomí, že právě já na takové místo patřím a smím si užívat ten pocit, že já se kvůli něčemu podobnému sklánět nemusím... a zároveň mít svobodu pohybovat se po Karlově mostě jako po vlastním obýváku, bez zahalení, bez dozoru manžela, hrdě nést svou identitu i svůj názor... Nad námi se tyčilo panorama Hradčan a ženy vpředu začaly zpívat lidové písně, aby se nám lépe kráčelo. Ovšem žádný hurónský řev, jen poměrně tiché připomenutí toho, že právě v naší lidové tradici je výrazným motivem ženská krása a vztahy mezi muži a ženami. Předala jsem Janě Volfové tamburínu a na chvíli ji zastoupila v popředí u hlavního transparentu, který nesla paní poslankyně Olga Havlová před všemi těmi kamerami a mikrofony, po nějaké době mě vystřídala "Naštvaná matka" Eva Hrindová a já dostala od Béy nejdřív bubínek a pak orientální chrastítko ze skořápek jakýchsi ořechů. Přešly jsme Karlův most a sešly po schodech směrem ke Kampě. Teprve dole jsme zaznamenaly onen doprovod ze strany "sluníček" - Mladých Zelených, kteří nám z mostu ukazovali vlastní transparenty. Byly na nich ženy, které ač muslimky, proti islámskému násilí (v podobě Islámského státu i jiných radikálů) bojují, což měl asi být argument do budoucích debat. Nu, nejprve jsme dokonce Mladé Zelené považovaly za našince, jak nejasné toto jejich sdělení bylo. Na diskuse ovšem během průvodu ještě nebyl ten správný čas, zatím jsme mohly pouze ocenit, že nedochází k žádnému verbálnímu nebo fyzickému napadání typu házení vajec, k čemuž mívají takové skupinky našich oponentů poměrně blízko. Za dalšího občasného zpěvu jsme tedy zamířily skrze uličky staré Prahy na Klárov, přičemž jsme opět potkávaly hloučky turistů.

A už jsme na Klárově, policie nás směřuje na trávník u pomníku, kde je postaveno pódium. Čekají na nás mužští účastníci akce, a Jana s Béou dostávají nápad začít ještě zpívat "Kdyby tady byla taková panenka", k čemuž se v příslušných slokách přidávají i pánové. Ti se pak s posledními slovy "lezli bysme spolu, spadli bysme dolů, byl by konec všemu" vmísí mezi nás ženy a rozdávají nám květiny, nádherné gerbery všech barev, které mají na stužce cedulku "My si žen vážíme - Úsvit - Národní koalice - Blok proti islámu". Květin je ovšem spousta, stejně tak jako přeochotných dárců známých i neznámých (tímto zdravím blogera Miroslava Kulhavého i dalšího blogerského kolegu Václava Janouška, a samozřejmě i třetího neznámého mladého dárce). Obdarovávány jsou i náhodné průchozí místem akce. Opravdu příjemné gesto. Všimla jsem si, že květiny dostala i děvčata z Mladých Zelených, která se se svými "mužskými" protějšky shromáždila s transparenty opodál.

Po chvíli mohl začít hlavní program na pódiu, který sestával z projevů vybraných řečníků. U mikrofonu (který tentokrát fungoval, jak měl) se tak postupně vystřídali Jana Volfová, Béa Radosa, Martin Konvička, Eva Hrindová, Petr Hampl, Olga Havlová, Karel Fiedler, Miroslav Lidinský, Pavla Bitarová... Na úvod ovšem ženy ještě sehrály nacvičenou scénku - na pódiu se objevila postava oblečená v černém nikábu a abáje, tedy v kompletním muslimském zahalení (až na oči), kolem ní procházely ostatní ženy a dívky v běžném oděvu, jako by ji neviděly, a nakonec onu postavu z toho pochmurného oblečení svlékly a rozvázaly jí ruce, které měla pod hábitem svázané. Bylo to velice působivé, když tam ta vysoká černá postava nehnutě stála ve vlajícím rouchu za doprovodu dramatické hudby a kolem chodily ženy v sexy červených minišatech nebo džínách...

Během celého dění se odvážní jednotlivci vydávali diskutovat s Mladými Zelenými, kolem kterých se to hemžilo mikrofony a kamerami, ovšem pochybuji, že vzájemně došli k nějaké názorové shodě. Ostatně i poslanec Fiedler pak z pódia vzkázal oněm protidemonstrantům, že kurdské ženy, které mají na plakátech a které bojují proti jedné formě islámského násilí, chápou islám trochu jinak než ty, které jsou k zahalování a vůbec k upozadění vlastní osobnosti a identity nuceny odmala násilím. O tom také dobře hovořily obě exmuslimky, Béa s Pavlou, které mají za sebou právě zkušenost s kompletním zahalováním. Pavla pak informovala shromážděné, že vzhledem k tomuto faktu se Blok proti islámu a další politické subjekty rozhodly požadovat po vládě uznání toho, že islám je ideologií porušující lidská práva a svobody. Akci zakončila už tradiční zpívaná hymna.

Po skončení programu bylo na místě možné potkat ještě dlouhou dobu hloučky diskutujících účastníků, kterým se nechtělo domů, zatímco Mladí Zelení sbalili transparenty a odešli poměrně dlouho před koncem akce. To u nás se ještě stála fronta na seznámení se s Petrem Hamplem nebo Klárou Samkovou, hlavy BPI spolu s politiky a pořadateli hodnotily úspěch akce a plánovaly věci příští, zájemci se fotili s transparenty, květinami a figurínami znázorňujícími ukamenované ženy...

Tolik tedy k průběhu předvčerejší akce. Co ještě řící k samotnému tématu pochodu, tedy "útisku žen a umělců v islámu"? Musím hned na úvod přiznat, že právě to zahalování žen bylo první věcí, které mne přivedlo ke studování islámské tematiky blíže, ještě v dobách studia na vysoké jsem o něm napsala jednu ze seminárních prací, která byla vyučujícím velmi kladně hodnocena. Tehdy jsem ovšem měla k dispozici pouze zdroje vydané samotnými muslimkami, především konvertitkami, tedy to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem i já právo na zahalování muslimských žen obhajovala a naopak jsem kritizovala evropské státy, že ze strachu o vlastní bezpečí upírají těmto ženám "právo na vlastní identitu". Z dnešního pohledu je to děsivé a úsměvné zároveň, hovořit o identitě těch, které se samy nechají "odstranit" z veřejného prostoru, kde se místo nich pohybují jen černé nevzhledné hromady látky... Totéž když si muslimka zakryje byť i jen vlasy šátkem - pokud to vnímáme v našem kontextu, má to zhruba takový význam, jako kdyby si oholila hlavu, a to je v našem podvědomí stále ještě zakódováno jako symbol trestu a veřejného ponížení, jednoho z největších, jakého se ženě může dostat, většinou za zločiny tak či onak spojené se sexualitou a veřejným pohoršením a ohrožením dobrých mravů... Čili toto u nás zkrátka pozitivně vnímat nelze, pokud člověk něco z toho nepotlačí. Což jde obtížně, protože odkazy na tohle jsou přítomny v našem písemném folkloru, pohádkách a místních pověstech, a jedinec je do sebe může dostávat odmala. Leda že by je vědomě později odmítnul a potlačil, právě aby mohl propagovat zahalování... což je pravděpodobně to, k čemu mají naši odpůrci blízko.

Takový je tedy můj vztah k zahalování žen v islámu obecně. Dnes už jsem v té problematice navíc trochu zběhlejší, takže mohu odmítnout i to, že jsou muslimské ženy "socializovány na zahalování odmala", a tedy že by bez něj nemohly existovat. Naopak - zahalování už malých holčiček, "aby si zvykly", mi přijde jako ještě větší nechutnost. Zvlášť když se to okecává Alláhem a Mohammedem a hláškami typu "maminka to taky nosí - budeš jako VELKÁ HOLKA, když si šátek necháš uvázat taky". Pouhé tlačení ke konformitě, které má zakrýt, že součástí identity oné malé holčičky jednou bude i její sexualita, kterou "musí chránit pro manžela a skrývat před ostatními" - ovšem tím, že se na ni upozorní už ve věku, kdy to pětileté děvče ještě zdaleka nemá ani menstruaci, se de facto stává sexuálním objektem už v danou chvíli. Nemluvě o tom, že na zahalování se vážou i další věci, jako je třeba oddělování chlapců od děvčat, a to právě už v dětském věku, nejen v mešitě, ale i v běžných domácnostech. Tím samozřejmě dochází k tomu, že obě pohlaví ztrácejí vzájemný kontakt a že určité věci, které jsou v jiných kulturách naprosto běžné a přirozené v rámci fungování smíšených kolektivů, jsou v islámu označeny za tabu, nečisté a nepřípustné. Zároveň to oněm chlapcům, kteří se zahalovat ani jinak přizpůsobovat druhému pohlaví nemusejí, dává pocit nadvlády nad dívkami už odmala.

Podobně vnímám i útisk ze strany islámu směrem k umění a kráse. Už jsem zmínila, že součástí naší folklorní identity jsou všechny ty písně a básně, obrazy a sochy atd. zabývající se vztahy mezi muži a ženami, opěvující krásu žen, vykreslující mladé muže všech typů sociálního postavení, jak se ucházejí a bojují o přízeň žen, jak jdou bojovat do války a loučí se se svými milými, s matkami... Zkuste si do takových témat dosadit někoho, komu "sebrali" vlasy nebo dokonce celý obličej a postavu. Navíc - nesmíte zobrazit ani muže, který by k takové "bytosti" něco pozitivního cítil. Dokonce nesmíte zobrazit ani někoho, koho vám vnutili jako vzor nejvyšší. "Narodilo se štěně" si v islámské verzi asi taky nezazpíváte.

Smutný svět. Jsem opravdu ráda, že my žijeme v lepším. A že k němu můžeme pomoci i ostatním.

"Jaká je vaše islámoklastní motivace?"

... padl před několika dny dotaz na diskusním fóru. A tak zatímco ostatní ze sebe vcelku bez problémů sypou, jak jim vadí třeba přístup islámu k ženám, potažmo k lidským právům obecně, já tuhle otázku obracím sem a tam jako horký brambor. A vzpomínám. Dokonce mě to až zvedlo z gauče a zaneslo na další z míst, kde pro mne ten můj osobní islámoklastní aktivismus začal - před francouzskou ambasádu na Velkopřevorském náměstí v Praze. Tentokrát už jsem dokonce ani nebloudila skrze úzké křivolaké uličky jako tehdy v lednu, kdy jsem po jedné urgenci ze strany IVČRN došla k názoru, že po útoku na Charlie Hebdo se opravdu sluší na tomhle místě být a bez svíčky, pomalu i bez peněz na jízdenku a bez dechu, abych něco neprošvihla, se přesunula ze svého vyhřátého bydla právě na tenhle zastrčený plácek, kde si studený vítr pohrával s plamínky za červeným sklem a okvětními lístky několika osiřelých růží. Jak dávno se to už zdá být... bylo to zároveň první setkání s Janou Volfovou, Béou Radosou, několikáté setkání s Petrem, se kterým se od té doby občas potkávám na dalších akcích souvisejících s islámem... 

francouzské velvyslanectví, Velkopřevorské náměstí, Praha

A tím se vlastně dostávám k mé soukromé islámoklastní motivaci. Ono to totiž podle všeho vypadá, že v mém případě ani tak nejde o islám samotný a jeho obsah, který bych nějak vášnivě pitvala a užívala si zjišťování, jaký je ten či onen jeho prvek vlastně nechutný a jak ho tady nechci. Tam se spokojím s tím, co zaznělo poprvé už na demonstraci IVČRN na Hradčanech 30. ledna z úst Martina Konvičky a co si dovolím parafrázovat - že jsme žili, resp. v mém případě vyrůstali, v době, kdy nikdo neměl potřebu se k islámu stavět nějak pozitivně, nořit se do studia islámských textů, aby v něm ona pozitiva konečně našel, všem tehdy byl islám maximálně ukradený, stejně jako jeho vyznavači, a že jsme nepochybovali o tom, že to tak i zůstane, nikoli že se místo toho ctěný islám začne montovat do našich životů víc, než je zdrávo, nebo že někdo bude mít potřebu někoho jiného soudit podle míry jeho tolerance právě vůči islámu, a na základě zjištěného ho snad chtít nějak trestat. Sladká 90. léta. Neshledala jsem od té doby příliš důvodů, proč bych o islámu měla začít přemýšlet jinak, spíš naopak - čím víc se v onom obsahu vrtám, tím méně příčetní mi jak vyznavači, tak obhájci něčeho takového přijdou. Asi přes to u mne jen tak ten vlak nepojede, bez ohledu na případné tresty, které za to mohou následovat. Jen proto, že se někomu momentálně CHCE někoho za něco takového vůbec trestat, což je asi taky diagnóza sama o sobě. Nemyslím, že by k tomu někdo dostal od svých voličů jakýkoli mandát.

Tak tedy: obsah islámu je u mne mimo jakoukoli diskusi. A je mi lhostejno, jak velký počet je těch, kteří se mu momentálně oddávají. Je to jejich potřeba vyznávat zrovna pouštního bůžka s jeho velbloudářským hlasatelem a nechat si dle jejich vůle omezovat život. Ne moje. Neukládá mi to žádnou povinnost poskytovat jim rituálně upravenou stravu nebo prostor pro modlitby, ani akceptaci toho, že povědomí o něčem tak šíleném cpou do škol v míře větší než jsou povinné hodiny dějepisu. Celé generace mých předků dokázaly s těmito základními znalostmi o islámu fungovat více než dobře, opravdu není důvod to měnit. Tedy - v ideálním světě by nebyl. Nebyly by plné obchody jídla certifikovaného pro muslimy, muslimku by nenapadlo využívat služeb našich vzdělávacích institucí, které ve své domovině nemá, v šátku, ani by za každou zprávou o nějakém zlu spáchaném vyznavačem islámu nenásledovala záplava komentářů ve smyslu "to nebyl islám", "islám je hodný" a podobných nejapností. Díky nim samotný islám působí ještě komičtěji. Už proto, že když něco spáchá dejme tomu křesťanský kněz, všichni ten čin odsoudí a dotyčný nejspíš přijde o svůj církevní a sociální status - nikdo neříká, že to "nebyl křesťan". V islámu, jak známo, nemá dotyčný o co přijít, exkomunikace je vyloučena, ostatně chybí i autority, které by to provedly. Že se pak pět a půl muslimů ze dvou miliard vyfotí s cedulí "# ne mým jménem" tomu ještě na komičnosti přidává. Jsme zkrátka uchechtaný národ, který to druhým rád dává sežrat - mám za to, že kdyby tu nedejtebozi k nějakému útoku spáchanému muslimem skutečně došlo, spíš než reakce typu pálení mešity byl to mělo za následek karikatury Mohameda na zdech a plotech všech vesnic a městeček, co jich tu jen máme, čímž by se země stala pro muslimy neobyvatelnou. Jsme národem, který se sice mnohdy pod nátlakem ohne, ale i ohnutý si pořád zvládne myslet svoje a ty myšlenky šířit. Máme v tom roky praxe a nějaká kritika zvenčí nás v tomhle těžko může rozhodit, natož blokovat.

Ovšem zpátky k mé maličkosti. Co mi tak samozřejmá věc, jako finální připojení se k islámoklastnímu hnutí, vlastně dala? Co mě v něm drží a nutí mě nechat si nadávat, plivat po sobě, riskovat, že kvůli odznaku někde dostanu přes ústa, žít s vědomím, že z některých míst v naší zemi pro mě jsou regulérní no-go zóny, protože se tam razí pouze pozitivní přístup k islámu (ač ona místa s islámem vůbec nesouvisejí - další islámo-komický paradox!) ? Odpověď je prostá.

Jsou to lidi.

Islámoklastní hnutí shromáždilo a přitáhlo neuvěřitelné množství nesmírně zajímavých lidských typů, rázovitých figurek, protřelých světáků, akademických pracovníků i prostých občanů jednoduchých profesí z nejprůměrnějších českých, moravských a slezských vesnic, měst a městeček. A tito lidé se nyní navzájem seznamují, sdílejí své názory a postřehy, své životní příběhy, zkoušejí sladit své politické postoje a aktivně vytvářet funkční občanskou společnost, lokálně ukotvenou (podle hesla "každý ví nejlíp, kde ho bota tlačí," případně "bližší košile než kabát - Praha daleko a pámbu vysoko, pomozme si sami"), ovšem se společným jmenovatelem "islám tu nechceme a uděláme dle svých sil, schopností a možností maximum pro to, aby se mu u nás nedařilo". Už jsem o tom psala v jednom z minulých článků - jak moc je tohle vidět na průměrných účastnících našich demonstrací. Až se zformují jednotlivé divize Bloku proti islámu, věřím, že pro potulného islámoklasta nebude problém si například při svých cestách, které se nemusejí týkat zrovna islámu, zajistit vše potřebné od kolegy z divize z druhého konce republiky, se kterým strávil pěknou chvilku u piva po demonstraci nebo při výměně mailů. Základ se tomu ostatně stanovil už při petičním stánkaření, kdy si jednotlivé divize také vypomáhaly. Člen člena pozve na kafe, doporučí mu lékaře specialistu pro nemocnou dceru, příjemné místo na dovolenou, odborníka na ten či onen problém, který je shodou náhod známý známého a po pratetičce náš bratranec z třetího kolene... Opět něco, s čím atomizovaná opozice nemůže disponovat a vůči čemuž už tudíž dá se říci předem prohrála, bez ohledu na státní i mezinárodní subvence. Ono tohle je zkrátka pořád víc než stovky jednotlivých (byť spolupracujících) neziskovek s omezenou kapacitou svých zaměstnanců.

No a mne právě hodně baví tyhle jednotlivé lidi poznávat. Zjistila jsem to třeba tehdy, když jsem právě po lednové hradčanské demonstraci scházela dolů na tramvaj. Připojil se k nám náhodný spoludemonstrant, věkově kolem 45 let, a během té čtvrthodinky s námi sdílel své zkušenosti s islámským světem, které získal během pracovních cest a pobytů v Iráku i jinde. Pochybuju, že by měl v té zimě a rychlosti čas si něco vymýšlet, kvůli nám, dvěma zmrzlým mládežníkům lehce i více nad dvacet... Dořekl, naskočil do tramvaje a krátký příběh tu po něm zůstal. A kolik takových jich od té doby bylo! Kolik takových lidí, kteří jsou ve svých oborech prostě dobří a mají člověku co říci i mimo islámoklastní téma, které nás přivádí k sobě! Jak jsem psala - starý, mladý, Čech, Moravák, Rom i Žid, homosexuál, vegetarián, prodavačka, podnikatel i pedagog, žádné neziskovky, jen dobrovolnost a chuť se s druhým o tyhle svoje mikropříběhy podělit, případně spolu něco právě teď udělat, aby z toho měli užitek všichni podobně smýšlející, třeba i ti, kteří se dosud neodhodlali nebo zatím nic dělat nemohou. Zatímco nejvrchnější islámoklast dlí kdesi po lučinách i skalinách se síťkou na motejle, v těchto spodních patrech společenského života už to takto bublá.

Baví mě u toho sedět, jen tak lidem naslouchat, nechat si krmit uši tím, jak byl tenhle soused po tři léta v Nizozemí, Švédsku nebo Británii a v okolí měl muslimy, jak se s nimi setkávají komunální politici na lokální úrovni průměrného maloměsta, co za dobré knihy nám může doporučit ten či onen vědec, jak průměrná máma hlídá svou dospívající dceru, aby se jí s nějakým Abdulem nezaběhla... Nemám teď příliš možností to těmhle lidem všechno oplatit, ani cestovat jinde než po hlavním městě. A tak tedy "pouze" poslouchám, a "pouze" píšu. Přijde mi, že ať studuju sebevíc, pořád toho oproti těmhle lidem vím určitým způsobem dost málo. Přece jen, mé šance setkávat se s lidmi a něco s nimi vytvářet byly od určité doby značně limitovány, teprve teď se to jakkoli snažím dohnat či kompenzovat. Čímž neříkám, že jsem zcela bez jakýchkoli zkušeností či vědomostí. Ba naopak, prošla jsem si právě oněmi "centry multikulti převýchovy", jak jsem o nich psala minule - humanitními obory dvou filosofických fakult veřejných vysokých škol, majícími za cíl generovat osazenstvo neziskovek a uvědomělé euro-občany. Můžu nabídnout pohled zpoza těch zdí, kam se průměrný občan nedostane. Dokonce ani nejsem vázaná nějakou úctou k oné "alma mater", neboť jsem studium dobrovolně ukončila a dokonce zaplatila veškeré poplatky spojené s překročením standardní doby studia, což jsou řádově desetitisíce. Můžu nabídnout i pohled venkovana, přesunutého za studiem nejprve do menších českých a moravských měst a poté do metropole. Je zde k dispozici i můj pohled člověka zvyklého potýkat se se zdravotními a sociálními handicapy a zajímat se krom islámu i o tuhle problematiku. Můžu ukázat, jak naše rodina prožívá svou religiozitu, jak se chová k nevěřícím a nepraktikujícím i k jinověrcům, jak se zapojuje do celkového společenství lidí, kteří zde žijí.

Prostě tu teď jsem. Islámoklastím. Jinými slovy starám se o to, aby tu islámu, jeho vyznavačům a obhájcům nebylo příjemně. Pokud bych měla za měřítko úspěchu brát ban na Hate Free Culture, popřípadě bany u desítek jiných sluncat (které mnohdy poznám jen podle toho, že se mi nezobrazí jimi pořádaná akce, případně na ně někdo reaguje a já jejich příspěvky nevidím), jsem poměrně dost úspěšná. Nepotřebuji takové lidi a jejich názory. A nepotřebuju naši zemi odsuzovat za to, jak málo je vstřícná zrovna k islámu. My si své veřejné i soukromé záležitosti zvládneme řešit bez něj. To, jak si stojíme v očích Alláha nebo muslima, orientalisty nebo kohosi z neziskovky na začleňování nezačlenitelných, nám je přece úplně volné.

Mimochodem, ještě k těm "orientalistům": kuchařem se asi nestane někdo, kdo nesnáší odér přepáleného oleje, a lékařem někdo, kdo při pohledu na krev omdlévá, že? Už při psaní bakalářské práce na vysoké nám naši vedoucí kladli na srdce, abychom si zvolili takové téma, ze kterého dokážeme vytěžit co nejvíc i poté, co se nám věčným opakováním a rozpitváváním do detailu zoškliví. Lze tedy předpokládat, že i u "odborníků na islám" je to podobné - už si mohou dokonce vybírat i to, co jim je sympatické, a ostatní přehlížet. Objektivitu bych u nich nehledala, tím spíš, že zajisté existuje ta či ona zahraniční islámská instituce nebo organizace, která si takového "odborníka na islám či kulturu v Egyptě, Emirátech nebo v Kuvajtu" může snadno vyhlédnout a za pár drobných (z jejich pohledu) mu propagaci jimi zvoleného tématu (včetně islámu) uložit. Knězi se jím zvolená věrouka může líbit stejně jako odborníkovi na křesťanství, je to tak?

Mějme tohle prosím na paměti a nenechme se tím zbrzdit.