Narozeniny 2017 aneb Jsem ráda, že jste tady

Už je to tu zase... opět bych asi měla nějak zrekapitulovat uplynulý rok,vzhledem k tomu, že dneškem míjím další životní milník. Inu, ani islámoklastky nemládnou. Teď už to je jen o sbírání zkušeností a práci především sama na sobě. 

Ale nechci předbíhat, rozvahu nad tím, co mě ještě čeká, si nechám na později. Tak tedy zhodnocení období červenec 2016 – červenec 2017: 

Mírně se mi zvedla životní úroveň. Opravdu jen mírně, nicméně už to není jen o tom přežívání a o tom, že když chci zajistit jednu životní potřebu, musím se neúnosně omezit v jiné. Navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě nenechají v potížích a když už mi nemohou pomoci jinak, věnují mi péči až mateřskou. Čehož se pochopitelně snažím nezneužívat a vrátit jim to jinak. Poděkovat zde musím zejména své báječné šéfové Kláře Samkové, ale nejde jen o ni, chytají se toho i jiní. Samozřejmě hledám dál i příležitosti k dalšímu uplatnění mimo Klářinu oblast působení, ale jak jsem záhy seznala, není to vůbec jednoduché ani v rámci jejích kontaktů a jejího osobního doporučení. Slibem nezarmoutíš, jak se říká... ale taky si za něj moc nekoupíš a stojí tě čas a energii. 

K mé oblasti působení: Klára mi prokázala tu čest a laskavost, že mi přidělila i část pracovních úkolů, které se více vážou k její advokátní kanceláři. Nebudu to podrobněji rozebírat, snad jen mohu říci, že nejde o věci související přímo s právem či advokacií, spíše ty, které mohou usnadnit běžný chod kanceláře, když ostatní asistentky (a asistent, věc to v dámské kanceláři nevídaná!) nestíhají, protože se potřebují věnovat právě těm odbornějším činnostem. Rozhodnutí, že se tohoto budu účastnit, padlo na silvestrovské oslavě, nikoli pod vlivem čehokoli návykového byť jedné z kooperujících stran. Naskočila jsem do kanceláře hned v lednu, notně rozrušená, jak to budu zvládat. Do té doby jsem fungovala prakticky pouze v online módu, z osazenstva kanceláře znala maximálně sekretářku a účetní. Nu, najednou jsem se obracela na děvčata o cca 10 let mladší než já, aby mne zaškolily, a u ostatního personálu včetně advokátek občas dodnes nevím, komu říkat „ahoj“ a komu „dobrý den“. Míhám se totiž kanceláří velmi nepravidelně, po úvodním tříměsíčním náporu se totiž věci zklidnily a já se opět přesunula spíše do online režimu, což se ovšem projevilo zase v lepším fungování našeho spolku Éra žen. Nicméně dnes už se v Klářině kanceláři cítím vcelku pohodlně, dokonce zvládám přežívat i různé technické úpravy a opravy, které v těchto prostorách občas probíhají, přesouvat se s rozdělanou prací z místa na místo, migrovat mezi suterénem 1 a 2... A jak si pokaždé ráno, když vyrážím na hodinovou pouť směr kancelář uvědomuju, mám neuvěřitelné štěstí – mé působení v kanceláři neobnáší prakticky žádný stres, což je hodnota k nezaplacení. Mohu se tam vždy někde zašít a dělat si svoje, žádná nervozita z toho, kdo mi zase zavolá, komu budu muset volat já, kolik akutních úkolů se mi ten den nakupí a co vše třeba ten den pokazím... Při téhle práci se nemusím bát svého selhání. Byť začátky byly náročnější, jak jsem už řekla, hlavně po fyzické stránce, kdy se po mně chtělo buď dlouhé stání, nebo trocha toho pohybu. Ale nakonec se to přežilo.

Tolik tedy k mému působení tam, kde to veřejnost nemá možnost tolik vidět. No a pak se během toho uplynulého roku více rozjely možnosti, kde naopak být viděna můžu, ba dokonce mám. Totiž především náš ženský spolek Éra žen. Vyvíjí se to, podle mne hodně dobře a zajímavě. Ještě loni jsme se pokoušely oslovit a sehnat nám podobné ženy, ujasňovaly si, kdo se o co zajímá a co by mohl dělat, navzájem se lehce propojovaly přes internet, hlavně sociální sítě... pochopitelně mezitím jsme já s Klárou připravovaly zázemí v podobě vlastního webu, mailových schránek, vizitek... No a pak v březnu přišel první členský sjezd, kdy už jsme se s dvacítkou nejaktivnějších mohly poznat osobně, zároveň se usnést alespoň na tom základním, co máme společné a co je potřeba dělat, první členky se již aktivně zhostily svých úkolů, kterých s časem přibývalo... Nyní nás čeká druhý sjezd, jehož program i veškeré organizační věci musíme ještě připravit. Rozjely jsme projekt s rozpočtem cca 500 000 Kč (přiznávám, že na rozsahu toho projektu, resp. rozpočtu, mám nemalý podíl, nicméně nikdo to nevnímá jako něco zásadního nebo nedosažitelného). Běží zatím docela dobře, na to, že vše probíhá s minimem lidí a svépomocí, pod mediální a propagační blokádou, stejně jako máme omezené možnosti fundraisingu. Pochopitelně že jde o projekt dlouhodobý, nemáme stanoven termín ukončení. Je skvělé, že během něj už získávám já i ostatní zapojené osoby zkušenosti a informace, které se jistě dají později zúročit i jinde. Což je perfektní vedlejší efekt kromě naplnění cíle toho projektu samotného. Komunikace se zapojenými institucemi, prezentace projektu veřejnosti... proč ne. 

Nu a pak jsme s Klárou vylezly z ulity a začaly objíždět města moravská a česká s besedami o islámu a právu. O první z těchto akcí jsem tu už psala, příjemnou společnost nám tam v Pardubicích dělal fotograf Vít Hassan a se spolupořadateli z Pardubického salónu jsme dodnes v kontaktu a máme radost, že se jim daří podobné akce pořádat i s jinými hosty. Nicméně tato akce byla z dnešního pohledu spíše nástřelem, kudy se vydat. Od té doby (rovněž leden 2017) se ovšem věci podstatně změnily, zejména pokud jde o výše popsané dění ve spolku, které je třeba na těchto akcích veřejnosti prezentovat, stejně jako spolek samotný. V červnu jsme tedy s Klárou absolvovaly kolečko čtyř takovýchto besed, kde jsem již měla prostor k vlastnímu vystoupení i já sama. I to je pro mne tedy nové, snažím se brát to hodně zodpovědně, aniž by mě to ustresovalo k smrti. Kupodivu účastníci těchto akcí mé improvizované žvatlání na téma „kdo jsme, co děláme, co chceme, jak nás lze podpořit“ zatím přežili bez úhony. Od září jedeme nanovo, s krátkou pauzou na přelomu října a listopadu až do začátku prosince. Přes neklid, který to v duších odpůrců Kláry Samkové může vyvolat. Už jsme v tomto ohledu zažili také mnohé, včetně zrušené autogramiády v prostorách jednoho notně vyděšeného a vydíraného knihkupectví, které nebylo schopno dostát svým závazkům ani vůči nakladatelství, které vydalo Klářinu knihu, vůči Kláře samotné už ani nemluvě. Ne že by mělo příliš na výběr. Tím, že jsem byla sama přímou součástí toho, co kolem toho probíhalo, už zas vím o něco lépe, na co (a na koho!) se připravit. Pro nepřipravené a navíc vydíratelné to ovšem mohou být nezvládnutelné situace. Jen je trochu škoda, že nejde o ideologický spor, ale (s)prostou demonstraci moci. Čili totéž, co tady vadí úplně všem, pokud se jich to dotkne. Máme-li tu autory, kterým je bráněno v tom, aby si uspořádali setkání s veřejností, pak je jen otázkou času, kdy dojde na další autory jakýchkoli publikací, které aktuální poživatel moci shledá závadnými. Nic, co by už Marx nevymyslel. 

Tolik tedy k tomu, co se během toho roku událo a co nás v brzké budoucnosti čeká. Jsem ráda za všechny lidi, které mi to do života přineslo. A za to, co jsem s nimi mohla prožít. Samozřejmě pádů a karambolů bylo dost, stejně jako loučení více či méně vítaných. A pochopitelně tu zůstávají věci stále nevyřešené, probíhající, nabízející různé možnosti a úhly pohledu. Nicméně i tak jdu dál. Práce je dost, už není nutné jen sedět zavřená mezi čtyřmi stěnami a bát se, co přijde zítra. A to je myslím ten nejdůležitější posun, kterého za ten uplynulý rok bylo dosaženo.

O jednom výročí a jedněch narozeninách

Velký den nadešel. Dnes je to právě rok od vystoupení Kláry Samkové v poslanecké sněmovně na konferenci „Máme se bát islámu?“, ve které přirovnala islám k nacismu, předpověděla mu totální zkázu a způsobila tak hromadný úprk všech nezvaných muslimských Jejich velvyslaneckých excelencí ze sálu a následně i křepčícího tureckého velvyslance Ahmeta, který se v souladu s islámskými tradicemi od té doby snaží domoci se veřejného stětí dotyčné Samkové, v čemž mu Česká advokátní komora zdatně sekunduje a brousí si na Samkovou (a o Samkovou) kudly a meče, kde se dá, právo neprávo. 

Doufám, že máte načteno z loňska, jak to celé probíhalo, případně jste obeznámeni i s obsahem celého Klářina projevu. K dispozici stále ještě jsou i videa zaznamenávající průběh celé konference včetně Klářina vystoupení. 

Mno. Asi by se slušelo napsat, co se poté strhlo a co následovalo. Turka Ahmeta Bigaliho jsem už zmínila, připomenout si můžeme i to, že jeho nenávistný řev vzbudil v českých občanech potřebu jít mu ten projev Kláry Samkové ještě jednou veřejně přečíst před jeho ambasádu. Tam ho dokonce jmenovaná Samková ještě navíc proklela, aby tak přešli na společný komunikační kód a nemísilo se tak české právo s právem šaria, což by vedlo ke zmatkům. Byl tu i pokus několika občanů poslat mu v rámci stejného komunikačního kódu starou botu, což je v islámu jak známo aktem nejvyšší urážky a ponížení toho, po kom je obuv vržena. 

Další efekt byl ohromující. Čím víc Turek a opozice výstupu Kláry Samkové ječeli, tím více pozornosti se jejímu vystoupení ve sněmovně dostávalo v médiích... a tak se stalo, že zpráva oblétla svět, dokonce bych řekla, že hned několikrát. Jak to vím? Inu, pachatelka toho zlotřilého činu mi přeposílala část z toho neuvěřitelného množství POZITIVNÍCH ohlasů, kterých se jí z různých míst dostalo. Lidé jí děkovali, „řekla pravdu“ se ve frekvenci komentářů v diskusích řadilo na čestné druhé místo za „KONEČNĚ to někdo řekl“ (občas někdo dodal „KONEČNĚ to v ČESKÉ TELEVIZI zaznělo“ - ČT totiž po konferenci přinesla krátký rozhovor s Klárou), lidé z různých zemí posílali své reakce v různých jazycích, občas nějaký exmuslim nebo dokonce člověk, který musí pod tímhle vyznáním žít a ví z osobní zkušenosti, jaké to je, popsal své zážitky... Napomáhali jsme tomu s Klárou, seč se dalo. Klára svůj projev nechala přeložit do několika jazyků a překlady dávala na web, myslím, že Gatestone Institut má dokonce v angličtině otitulkovaný záznam té konference, snažili jsme se alespoň na část těch reakcí odpovědět, případně s vybranými pisateli zůstat dál v kontaktu a informovat je o dalším dění kolem Kláry Samkové (na což mají jinak celebrity a osobnosti veřejného života celé PR týmy, zatímco my na to byly s Klárou samy...).

Samostatnou kapitolou byly kejkle s Českou advokátní komorou a jejími pokusy Kláru kárně stíhat za vyjádření jejího názoru a tím ji jen tak mimochodem fyzicky zlikvidovat a především odstranit z veřejného prostoru, exemplárně potrestat a znemožnit další případné politické působení. Myslím, že ČAK se od té doby nemusí ani snažit veřejnosti zkoušet vysvětlovat, že jim jde o dodržování nějakého právního řádu (resp. jiného práva než práva šaria), když z jejich aktivit vůči Kláře tyhle pohnutky čouhají jak sláma z bot a veřejnost to vnímá jako selhání ČAK. Kdyby aspoň někdo s právnickým vzděláním tureckého velvyslance upozornil, že vměšování se do vnitřních záležitostí státu opravdu podle českého ani mezinárodního práva v pořádku není... Ale to se na to celá slavná právnická obec vykašlala. Efekt je stejný, jako by se benzínky náhle rozhodly čepovat místo benzinu vodu a nikomu o tom nic neřekly. Nebo kdyby zubaři náhle přestali spravovat zuby a místo toho by začali řešit globální oteplování. Jak lze za těchto okolností vůbec požadovat od někoho takového, kdo se na tom podílel, jakékoli právní služby, nechávat se rozvést, bojovat o svěření dětí do péče atd. mi není jasné, resp. se mi z toho ježí chlupy. Justice, která neslouží lidem je fakt představa, bez které bych se dost dobře obešla. Ale pokud už tu něco takového je, je asi potřeba z toho servat omítku i tapety a obnažit to v plné kráse.

S čímž souvisí i příběh člověka, o kterém chci v dnešním příspěvku psát (jako už několikrát) a který má shodou náhod dneska narozeniny. Ano, jak mnozí už tuší, jde o Vítka Hassana, t.č. fotoreportéra Parlamentních listů a nezávislého fotografa a novináře. I jemu se během jeho životního zápolení povedlo několikrát ukázat, kde a v čem to soukolí našeho právního systému drhne. U něj byl ovšem dopad reakce právě toho systému na to, že chtěl celou věc řešit a hlavně medializovat, ještě zhoubnější než u Kláry. Stálo ho to 11 měsíců nezákonného pobytu ve vězení a zpochybnění jeho věrohodnosti... což je v podstatě pro novináře věc stejně likvidační jako pro advokáta vyloučení z advokátní komory. Pokud vím, Vítek s tím bojuje pořád, neustále od něj slyším nebo čtu slova jako „maximální objektivita, nestrannost, kritický pohled na obě strany, nezávislost“. Jenže se mi zdá, že tohle je de facto esencí jeho života. Že se prostě pořád musel před někým obhajovat, že tu je a proč tu je a co dělá a jak dělá a proč dělá... Málokdo ho byl kdy schopný brát jen tak, že prostě JE. Abych zas byla objektivní a spravedlivá já, neříkám, že mnohdy k těm pochybnostem a obviňování nezavdal příčinu sám. Nicméně je k tomu potřeba dodat myslím aspoň dvě věci: zaprvé tu, že Vítek sám o sobě prostě není a priori zlý, ani mstivý, nedokáže po někom jen tak jít. To už musí fakt být, aby se na někoho vůbec zaměřil. Myslím, že ho to svým způsobem ani nebaví. Tím se mu daří držet určitý standard a vyváženost v jeho zpravodajství. A když si to uvědomíte, jak on takhle funguje, „odmění“ se vám on tím, že o vás nebude psát nějaké extra velké kraviny (natož cíleně, jako to dělají mainstreamová média s politickým pozadím) a nadto vám ještě o své újmě přinese až pod nos fotoreportáže z míst, kam byste se sami nedostali a kam se nehodlá vypravit ani žádný novinář z mainstreamu, aby pro vás udělal totéž. Čili v dnešní době hodně exkluzivní zboží. 

Vraťme se ovšem ještě zpátky. V době, kdy Klára Samková na islám ve sněmovně dštila síru, byl Vítek ještě ve vězení. Blbé místo, kde slavit narozeniny, a myslím, že jsme to s kolegou, kterého jsem před návštěvou sněmovny vycpávala slaninou v McDonalds, taky aspoň letmo zmínili v našem hovoru. Nikdo z nás dvou samozřejmě netušil, že za pár měsíců bude vše jinak a že Vítek, po kterém se nám skutečně i stýskalo, bude z vězení zase venku. O tom, že by se povedlo navázat nějaký kontakt mezi ním a právě mnou jsem už vůbec neuvažovala, i když... Považuju stále za své selhání, že se mi nepovedlo odeslat mu dopis, ještě když v tom vězení byl. Pořád jsem to odkládala, pak po téhle sněmovní show přišel nápor práce, kterou jsem už zmínila, bylo mi jasné, že bych se o tom musela v dopise nějak zmínit a nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo ne... tím spíš, že by ten dopis šel přes vězeňskou centrálu, což není ideální stav ani v situaci, když píšete o počasí a letošní úrodě mrkve... A takhle to šlo až do doby, než kolega náhle a bez varování napsal na facebooku „sedni si, Vítek je venku!“ a než jsem si to pak ověřila na Prague Pride, kde jmenovaný Hassan taky bez varování najednou přistál s foťákem asi pět metrů ode mne, bezstarostně cvaknul pár záběrů a vesele odcválal, jako by žádných 11 měsíců ve vězení neprožil. Což mě v tu chvíli dojalo tak, že už jsem pak byla sama na Pride coby fotografka prakticky nepoužitelná. Ale o tom už jsem taky myslím párkrát psala, stejně jako o tom, co následovalo dál, včetně oné historické události – první besedy Éry žen (resp. Kláry Samkové) v Pardubicích, kterou nám Vítek z vlastní iniciativy nafotil. Bohužel se nám od té doby příliš nedaří se zas někde potkat, kromě náhodných účastí na demonstracích, které Vítek zdatně dokumentuje a já obvykle neméně zdatně narušuju. Což Vítek dokumentuje taky.

A tak tu dnes mám dva lidi, jejichž životní osudy jsou si v mnohém podobné, dokonce se občas proplétají, někdy i skrze mou vlastní osobu. Klára sice dnes narozeniny nemá, ale i tak je asi dobré jí do dalších akcí, podobných té, kterou si dnes připomínáme, popřát hodně odvahy a sil. 

No a Vítkovi? Co se dá popřát člověku, na němž je sakra znát, jak si užívá každou minutu, kdy není ve vězení? Myslím, že je rád i za ty lidi, které mu ten jeho distanc od sluníčkářské scény přinesl a kteří ho nakonec i svým způsobem začali akceptovat tak, jako to dřív nedělali. Což znamená, že pak mají i společné zážitky, které by zase Vítek dřív neměl... možná je to víc i o té obyčejné lidské důvěře a ochotě pro druhého něco nezištně udělat, což možná na té sluníčkářské straně nebylo. Každopádně bych Vítkovi přála, aby mu právě tohle vydrželo. Stejně jako to jeho extrémní nadšení pro to, co dělá. Pořád to mne samotnou hodně inspiruje. A možná zároveň i upozorňuje na to, co si mám sama pohlídat nebo čeho si všímat, kdykoli něco tvořím. Všímat si detailů, kterých si jiní nemusí všimnout, nebo si třeba nebýt tak jistá vším, co napíšu, nebát se provést změny, věnovat určitým věcem čas a úsilí (narážím teď na to, že tenhle pouliční suverén je schopný pak sednout a nad textem nepříliš dlouhého článku nebo fotkami trávit celou noc).

"Copak já, ale někdo jiný je tu ve svém živlu," informoval kolega z prvomájové manifestace komunistů v Brně...

Jo, myslím, že Vítek teď zažívá konečně nějaké lepší období, ze kterého může mít i někdo další užitek – jen tak dál!

Přání k narozeninám od islámoklastky

Milá Kláro,

rok se s rokem sešel, což může být příležitost si připomenout, jaké zkušenosti jsi během těch uplynulých 12 měsíců získala a kam tě to vše vlastně směřuje. Dovol mi tedy, abych se na to podívala optikou někoho, kdo měl tu čest znovu a stále v tom samém člunu veslovat s tebou. A byť to bude vyprávění založené na ne vždy úplných informacích a značně subjektivní, věřím, že se opět na tom základním shodneme.

Loňský rok byl pro tebe na mnoha frontách myslím naprosto přelomový a akční. Vlastně vůbec netuším, kde jsi na to vše brala energii. Jen na domácím poli, tedy na zcela soukromé rovině tvé rodiny a nejbližších jsi musela vést tolik bitev... vlastně to je asi čtyři nebo pět stále se táhnoucích a vzájemně propojených náročných procesů, před kterými prostě nemůžeš uhnout a jsi do nich vtažena, ať chceš nebo nechceš. Prolíná se tu rovina emocionální a vztahová s tou materiální a doprovází tě to všude od momentů, kdy ráno oblékneš papuče. Ani v nich nemusíš sejít (či dnes už spíš vyjet) do své kanceláře a ponořit se do pracovních záležitostí, abys na sobě tuhle zátěž, pod kterou by se mnohý už hroutil, cítila. Naštěstí pro všechny zúčastněné se tomu ze všech sil snažíš nepodléhat. Zřejmě víš, že přirozený běh věcí nakonec může jednotlivé boje a bitvy nastavit tak, aby se v určitých momentech zdály být alespoň trochu snesitelné či řešitelné. Což se myslím i děje.

Další položkou v rovnici tvého života byla i loni tvá práce. I tady jsi jako vždy zabojovala jak lev, aby se všem, kteří se na tebe s důvěrou obrátí, dostalo práva a spravedlnosti. Tvé kanceláři to bylo jen ku prospěchu, tvé oponenty litovat snad ani netřeba, zvláště ne v případě, že jim na rozdíl od tebe o to právo a spravedlnost zas až tolik nejde, jak se mnohdy ukazuje i nám laikům.

Nu a pak tu máme tvé soukromé volnočasové aktivity. Představ si, že vážně neznám nikoho dalšího, komu by za jediný rok vyšly hned tři publikace, z toho dvě zcela zásadního významu a dlouho připravované. Jen se mi zdá, že publikum pro ně ještě musí dozrát... přičemž je potřeba zvážit i možnost, že se tak vzhledem k dějinným událostem hned tak nestane. Tak, jako se tomu dělo u mnoha jiných autorů, jejichž tvorba a myšlení předběhla svou dobu. Nejsi jako autorka zrovna nenáročná, chceš po čtenáři určité mentální úsilí, práci na sobě, opouštění vlastních předsudků... a na to dnes ne každý tu sílu má.

Co se dělo dále? Na začátku roku jsme sledovaly, jak někdejší silné antiislámské uskupení, jehož neprozřetelný lídr (o jeho dalších vadách se rozepisovat nebudu, to sem nepatří, ač obě víme, k čemu tyto vady nakonec vedly a ještě povedou) udělal tu chybičku, že tě ještě předtím vyloučil z jeho řad, míří do historie (což jsi mimochodem také včas předpovídala). Nad věcí se nedalo dlouho ronit slzy, byť jde o událost značně nešťastnou. Zasáhlo nás to tedy obě (byť já jsem vlastně byla „vyignorována“, nikoli řádně vyloučena – inu, chtějme spolkovou činnost po někom, kdo si s právem a jinými formalitami tyká jen pro svůj vlastní prospěch...). Po krátké době zdánlivé pasivity se však ukázalo, že ty už máš v hlavě plán, jak pokračovat. Bylo ti totiž jasné, že ty už do žádného uskupení, kde by ses musela podřizovat někomu, kdo se nakonec na tvé myšlenky a tvou práci vykašle a bude tě chtít místo ocenění tvé iniciativy a realizace tvých myšlenek leda zničit, jít prostě nemůžeš. A zároveň není v tvé povaze věci vzdávat, zvlášť když určité myšlenky by realizovány prostě být měly. I rozhodla jsi se založit ženský spolek. Zpočátku mě to příliš nevzrušovalo, říkala jsem si, že to jako vše u nás bude na dlouhé lokte... až do momentu, kdy jsi mi asi za měsíc nebo dva oznámila (připomínám, že to bylo v autě při cestě za našimi pracovními záležitostmi, abych se jó nemohla bránit), že je spolek hotov - „a hádej, kdo je v něm místopředsedkyní?“. No a od té doby má místopředsedkyně pěnu u huby, jak stále někde něco vázne, případně jásá nad iniciativními, aktivními a nadšenými členkami či skvělým publikem našich společných akcí. Dobrý dárek ke všem dalším narozeninám nás obou.

Co dalšího ještě pod tvým vedením loni proběhlo? No, je to to, čemu „orientalista“ Ostřanský říká „eskapády Samkové“ a co nejspíš chudák u našich islámských „spojenců“ asi pracně hasí... I když nemyslím, že by si z nějakého Ostřanského zrovna v Turecku, kteréžto zemi jsi proklela velvyslance, příliš dělali. Tomu asi věří jen on sám. Jistě že se mu to nelíbí – seber mu islám a zjistí, že je nadbytečný a neuživí se. A to asi nebude jediný problém, který by on a jemu podobní v tu dobu už měl. Ale dost o něm. Velvyslančí kauza (a tím myslím i účast velvyslanců muslimských zemí na semináři o islámu ve sněmovně) pomohla odhalit zajímavé věci. Třeba to, že se Ústředí muslimských obcí je ochotno svléknout do nedbalek v naději, že to, čím budou mávat, bude veřejnost interpretovat jako negližé té hrozné Samkové místo jejich vlastních trenýrek. Nu, nestalo se tedy to, v co doufali. Naopak se ke svlékání přidala i advokátní komora, tam to připomínalo loupání cibule. Uvidíme, jak se tahle věc bude vyvíjet dál. Každopádně ti děkuju za možnost zpracovávat ty tuny pozitivních ohlasů na tyhle akce z celého světa.

Nu a pak tu byl podzim. Rozloučila jsi se se svým žlučníkem, pokřtila svou knížku o islámu a protože se blížily senátní volby, vyrazila jsi podporovat vybrané kandidáty přímou účastí na jejich besedách. Bylo to náročné, bohužel lidem zřejmě stále ještě nedochází, jaký význam taková osobní setkání dnes mohou mít, jaké informace se tam mohou dozvědět i od těch, o kterých třebas pochybují... Nepřísluší nám ovšem tohle řešit za ně. Pro nás obě to byly zajímavé cesty a přínosná setkání, stejně jako třeba natáčení živého videa, které zaznamenávalo stejnou diskusi. Je potřeba to brát jako zdroj zkušeností, poznatků a inspirace, ne jako něco konečného.

A co tedy dále? V tvém medailonku na letošní konferenci Ženy sobě (která je už za pár dní) píšeš, že „jsi se rozhodla, že to nejlepší tě teprve čeká“. To aby tvým oponentům, kteří ve skutečnosti ještě s žádnou oponenturou bohužel ani nezačali, běžel mráz po zádech už teď... Netřeba ovšem dodávat, že se mnou při realizaci „toho nejlepšího“ můžeš jako vždy počítat. I když, možná to ani nemusím psát – stačí, aby ses TY rozhodla a zas mi to někde jen tak bokem oznámila, abych taky nemohla moc ječet... Každopádně se nechám překvapit. Zatím to totiž vypadá tak, že tyhle dárky, které naděluješ sama sobě, dost kupředu posouvají i mě. A pravděpodobně nejsem jediná, kdo s tebou tuhle zkušenost má.

Co ti tedy do budoucna popřát? Vím, že ač se dovedeš radovat z materiálních věcí typu kvalitních knih, pěkně ušitého oblečení atd., zároveň na nich nelpíš tak, aby tě to nějak omezovalo. Tyhle věci a materiální požitky vidíš myslím spíš jako prostředky pro dosahování nehmotných cílů, získávání nových poznatků, rozvoj sebe sama i vztahů s druhými. Tedy spíš jako investice do budoucna. A proto ti snad za sebe mohu popřát: více síly, aby k tobě takové věci měly možnost přicházet a aby tys měla stále dostatek možností, jak s nimi účelně naložit. Přičemž jedním z těch účelů může být i to, aby tyhle věci a zážitky dokázaly obohatit především tebe a ty z nich zase dál dokázala čerpat. Pro sebe i pro nás ostatní, které jsi velkoryse zahrnula mezi své nejbližší. 

Krásné narozeniny!

Pár slov o sjezdu Éry žen

Dny pomalu běží a já koukám, že tu přece jen tak nějak chybí alespoň pár slov o prvním členském sjezdu spolku Éra žen. Bylo asi potřeba si utřídit myšlenky, nechat vše doznít... 

Mám z toho všeho přitom takový dvojznačný pocit. Jistě, jsem najednou v čele nějakého spolku, dokonce na přání někoho, koho si skutečně vážím. Ale zároveň je to stále vědomí, že jsem jen malé kolečko ve velkém soukolí, které může být časem ještě větším. Že ty ženy, které se k nám připojují, mohou být (a také často jsou) mnohem zkušenější, odhodlanější, aktivnější, schopnější... zkrátka kvalitnější než já. To jim přitom nezávidím, vím, že vše má svá negativa, jen konstatuju, jak to prostě je a že si stále uvědomuju, jak se u mě v minulosti na nějakou dobu prakticky zastavil čas a vývoj. Je to, jako by byl člověk ve vězení nebo v kómatu a okolí sledoval jen zpoza tlustého skla. Vím, že do budoucnosti se nedá kráčet pozpátku, nicméně pořád cítím, jak moc mě to ovlivnilo. 

Nicméně zpátky k Éře žen a našemu sjezdu. Jak jsem řekla, dvojznačný pocit tu je, a to i z dalších důvodů. Ono totiž co si budeme povídat: lepíme vše na koleně a za pochodu a značně amatérsky a s velkým rizikem. Navíc prakticky v našem volnu, zatímco opozice je profesionální a placená a mnohem lépe organizovaná. Ať už jde o samotný islám a jeho vyznavače (vykonávat od dětství 5x denně určitý rituál vám dá do života jasný vzkaz, co se po vás chce), nebo neziskovky z etnobyznysu, sdružené do celých sítí, které jsou laikovi nepřístupné a jen těžko odhalitelné. To tady není, jsme tu jen my tři ve vedení a donedávna cca 70 dalších žen odhodlaných jít do toho s námi. Ten počet se ovšem nakrátko bude muset snížit směrem dolů, jak jsme se na sjezdu dohodly. Ale o tom snad později. 

Tohle vše jsem měla každopádně na mysli, když jsme ten sjezd chystaly. Místo konání se nám prakticky na poslední chvíli povedlo získat luxusní. Ovšem ta organizace mi spadla do klína a nějak z ní nejsem dvakrát odvázaná – starat se, aby všechny členky dostaly všechny maily s potřebnými informacemi a materiály, komunikovat s nimi ohledně potvrzení účasti, příjezdů, řešit, co vše je potřeba sepsat a nechat Klárou vytisknout, stresovat se, jestli už to vytisknuté je a jestli někde není ještě potřeba něco doplnit, aktualizovat... Zkrátka dosti amatérské. Tři dny před akcí se nám navíc omluvil domluvený fotograf, což mi na náladě nepřidalo, nejen proto, že jsem foťák na akci tedy musela táhnout sama s vědomím, že i tohle je tedy na mně. Nakonec mě to vše dostalo do stavu, kdy jsem už určité věci dělala automaticky a doslova hodila za hlavu to, jak a hlavně čím se na tom sjezdu budu členkám prezentovat já sama. Takže jsem normálně fungovala v práci a žádné proslovy si nepřipravovala, dokonce jsem vynechala i to, o co mě požádala Klára Samková, tedy pročítání si výroční zprávy a dalších dokumentů, abych je členkám prezentovala. Což taky mohlo dopadnout pěkně blbě...

No, nakonec ovšem vše probíhalo tak hladce, až jsem z toho sama byla překvapená. Pomiňme teď to, že jsme byly s Klárou špatně domluvené, kdy a kde se před akcí sejdeme, nebo to, že jsem musela dirigovat našeho řidiče, který zajišťoval odvoz některých členek, takže jsem na Florenci hulákala do telefonu a musela si nechat ujet asi dvě metra, i to, že doporučovat někomu jezdit MHD mířící v první jarní slunečný víkend do ZOO v Troji taky nebyl nejlepší nápad, co jsme mohly mít... Ale od momentu, kdy jsem docapala k místu konání, na půl hodinky se tam vystavila slunečním paprskům a pak dorazila další ze zakládajících členek spolku s doprovodem, už to vlastně bylo všechno fajn a přirozené a plynulé, že se tomu vážně i sama divím. Zapluly jsme do prostor, kde se celá akce měla konat, oblehly rautový stolek s kávovarem a dalším občerstvením, usadily se ke kulatým stolkům a konverzovaly s provozovatelem... a čekaly a čekaly, až se ve vchodu začaly objevovat první členky našeho spolku. A tam už to pak bylo na mně – byla jsem totiž jediná, kdo ta jména znal, ale až na výjimky známé z dřívějška jsem nevěděla, jak dotyčné vlastně vypadají, znala jsem sotva rok narození či místo, odkud k nám přijely, občas si člověk vybavil i trochu více z toho, co nám napsaly, ale stále mu to moc neříkalo o tom, jaká je dotyčná ve skutečnosti, jak si sedne s ostatními nebo přímo se mnou, jestli najde i nějaká další společná témata k hovoru... 

Rautový stolek s občerstvením, nejoblíbenější to přítel schůzujících žen

Jak říkám, nějakým božím řízením zrovna tohle šlo jak po drátkách. Členky spořádaně a vcelku včas i přes nečekané zácpy na komunikacích pochodovaly na určené místo, navzájem jsme se představovaly, já je představovala ostatním a nechávala je usednout ke stolkům, kde se už brzy rozproudil hovor, kmitala jsem kolem, jestli někdo něco nepotřebuje, hlídala hodiny, kdy dorazí hlavní hvězda dne, totiž Klára Samková s těmi, které měla dovézt a zejména s tištěnými materiály pro celý průběh sjezdu... 

Nu, madame nakonec s drobným zpožděním přijela, čili svět byl v pořádku, přesunuly jsme se k velkému stolu, rozdala jsem členkám dovezené materiály a jaly jsme se schůzovat pro větší blaho lidstva. Klára si vzala úvodní slovo, kde vysvětlila, co a proč a jak ohledně Éry žen, nu a pak požádala jednotlivé členky, aby se všem postupně představily a pověděly něco o svých zkušenostech s našimi tématy, případně o dění v regionu, ze kterého přijely. A tak se rozjela naprosto přirozená a spontánní diskuse, která se ovšem pochopitelně protahovala a protahovala, protože Klára samozřejmě ke každé člence či názoru měla taky co říct, ostatní členky se taky zapojovaly, Klára si psala poznámky... Bez tohohle bychom ovšem nemohly pokračovat, takže to hodnotím kladně. 

Pochopitelně nakonec přišlo nevyhnutelné a bylo mi promluviti před přítomným publikem, s šéfovou po mé pravici... Světe, div se, jindy bych byla nervózní až vytrémovaná, ale v téhle přívětivé atmosféře islámoklastce huba jela prakticky sama a úplně spatra, aniž by nad tím musela zdlouhavě přemýšlet nebo se nějak zakoktávala, přebíhala od tématu k tématu... Zkrátka jsem skutečně překvapila sama sebe a zároveň se mi myslím povedlo sdělit členkám podstatné informace jak o sobě, tak o tématech, kterým se ve spolku i mimo něj věnuju, no a nakonec podobně dopadla i prezentace výroční zprávy. Na tu ovšem došlo až po obědě, který také musel počkat, až se všechny vykecáme, až vypijeme všechno kafe z kávovaru a sníme všechny koláče. 

Co ještě dodat, pokud se člověk nemá zmínit o věcech interního rázu? Že jsem nečekala, že se podaří dát dohromady takto silné a inspirativní ženské osobnosti? A že jsem ráda, že jsem u toho vůbec mohla být a nějak tomu napomoci? To je asi jasné. Těch nápadů tam zaznělo vskutku hodně, a na rozdíl od plků v předchozích antiislámských uskupeních byla většina z nich i racionálních, logických a hlavně použitelných. Třikrát sláva našim členkám za to. I za to, že tam neproběhly nějaké animozity, ostřejší výměny názorů, že se tam nepraktikovalo politikaření, vytváření skupinek nebo nedaj bože lezení komusi kamsi... Ono nás na to ovšem bylo zatím ještě dost málo. Ale i tak. Samozřejmě to do budoucna bude potřeba hlídat. Stejně jako nás teď čeká moře práce na vnitřní konsolidaci spolku, než opět vylezeme ven s nějakými projekty a akcemi. Ty už si ovšem budeme mezitím také připravovat. Možná bude veřejnost zpočátku zklamaná, že nekomentujeme na facebooku každý prd, nesdílíme desítky videí, nepíšeme petice a nelítáme z města do města. Leč musíme fungovat především dle našich vlastních možností a potřeb. Než chaos a nablblé hurá akce, které k ničemu nevedou, je lepší dělat věci pořádně. A ukázalo se, že určité možnosti v tomto směru skutečně máme. Jistě, že podstatným hybatelem všeho budou i nadále naše finanční možnosti. Víme, že každý začátek je těžký a že sehnat na naše takzvaně kontroverzní aktivity sponzora bude velmi obtížné. Ale myslím, že nikde není psáno, že to tak musí být napořád. Ono může přijít takový sled událostí, že se vše může snadno změnit. Proto máme naše cíle poměrně široké, aby se tam tyhle změny mohly aspoň nějak vejít a abychom na ně zvládly reagovat. 

Pardubická Hassan story aneb drby, kecy, pikošky

Po včerejší akci Éry žen v Pardubicích, ze které se stále ještě vzpamatovávám, jsem samozřejmě byla zvědavými spoluorganizátory požádána o vysvětlení toho pražského "překvapení", které s námi přijelo v podobě fotografa Vítka Hassana a za které jsem z velké části zodpovědná hlavně já. A protože se mi to nechce psát každému zvědavci zvlášť, holt teď budete muset přetrpět slušnou porci bulváru. Nuže, do toho:

Již je o mně celkem známo, že jsem názor na VH přehodnotila ještě dříve, než nastoupil na nedobrovolnou rekreaci (na tom slově si trvám ve významu "znovu něco stvořit", což se myslím v jeho případě nějakým záhadným způsobem povedlo) do věznice v Ostrově nad Ohří. Opět za toto mé "přepnutí" může jeden z mých nejmenovaných kolegů, shodou náhod ten, kdo mě k témuž "donutil" i u Kláry Samkové. Tedy již jsem měla vyzkoušeno, že to prostě jde a většinou to bývá i ku prospěchu věci. Byť to není nic nenáročného a vyžaduje to neustálou sebekontrolu, aby člověk buď nesklouzl zpátky, nebo se naopak nepustil do podlézání dotyčnému a jeho přehnané ochrany před kritikou okolí apod. Takže já sama jsem s Vítkem problém neměla už v době protiislámské demonstrace na Palackého náměstí, což bylo 30. června 2015. Tehdy to ovšem bylo ještě jednostranné, resp. jsem neměla potřebu s ním vstupovat v kontakt za každou cenu a dávat mu to vědět. Prostě jsem to nechala být. Pak jsem ho viděla krátce na demonstraci 18. července na Václaváku (kde začínala Hašková), načež tedy došlo k výše popsané eliminaci "zlého" Hassana z veřejného prostoru, což bylo doprovázeno z mého pohledu značně nechutnými výlevy radosti nemála z mých bližních, k čemuž jsem se ovšem spolu s kolegou odmítla připojit. Jak to pak pokračovalo dál si můžete přečíst v příslušných blozích. Ale je to dlouhé čtení, které s věcí, o které píšu dnes, zas až tak nesouvisí. 

Faktem je, že jsem s Vítkem byla v písemném kontaktu právě od doby, kdy jsem právě tyhle blogy napsala a sojka práskačka mu na ně předala odkaz. Blogy jsem napsala až poté, co jsme se viděli na demonstraci za zvolení Trumpa prezidentem (tedy v září 2016), kde si teprve ovšem Vítek uvědomil, na koho to vlastně hledí. Ovšem i tam to ještě proběhlo bez přímého osobního kontaktu. Nicméně od té doby se nám povedlo onen zmíněný tomahawk zakopat doufejme hodně hluboko, vyměnili jsme si pár fotek (včetně fotek Kláry Samkové, kterou fotil ještě před trumpovskou akcí a které jsem dávala na web, stejně jako články a rozhovory o něm a s ním), rozebrali vzpomínky na minulost a na lidi, které známe, zkoušela jsem ho uvést do situace poté, co byl propuštěn... Zkrátka tu z mé strany probíhala a stále probíhá ona mravenčí práce vytváření minimálně neutrálního vztahu (i když pochopitelně budu ráda za to, když ten vztah bude dobrý), který prostě z nějakého těžko pojmenovatelného důvodu považuju za potřebný a přínosný. Pochopitelně je to celé ovlivněno tím, že já vím, že mu po jeho návratu jistí lidé sledující své vlastní cíle zkoušeli lézt do příslušného otvoru a lákat ho mezi sebe a pak se na něj vykašlali v momentě, kdy je o něco požádal a nechali ho v problémech samotného. Což způsobilo, že Vítkova nedůvěra v lidi je na dost vysoké úrovni, zvlášť když si připomeneme, že jde o Vítka, který s tímhle měl problém už dříve a který se navíc vrátil z takového pekla, které si většina z nás raději ani nechce představit. Takže samozřejmě rozumím tomu, že i mě si Vítek hlídá, co a jak udělám. Tím spíš, že tedy oba víme, jak to mezi námi bylo dřív. Ale s tím já problém nemám. 

Tolik tedy krátký úvod do situace několik měsíců zpět. Pokud jde o osobní kontakt s Vítkem, na ten byl bohatý hlavně uplynulý víkend. Doběhla jsem se podívat na to, jak se sluníčkáři u Karlova mostu dojemně loučí s velvyslancem USA Schapirem, a místo svého známého jsem tam zmerčila Vítka s nádobíčkem, chystajícího se k ostré akci jako vždy. Ovšem tam na víc než na pozdrav nedošlo, nějak na to nebyly vhodné podmínky v té zimě a při vší té švandě kolem. Následující den, tedy v neděli, jsme se na dálku viděli zas, tentokrát u syrské ambasády, kdy já jsem s pardubickými a pražskými kolegy byla zavřená v ohrádce pro protestující proti pochodu do Aleppa, zatímco on se hezky na volno pohyboval "venku" mezi ostatními novináři. Nutno podotknout, že ti se na nás ale vrhali mnohem zběsileji než on. 

No a teď k tomu, co předcházelo Vítkovu objevení se s námi v Pardubicích. Nic složitého na tom není, vzešlo to vše z vlastní Vítkovy iniciativy, resp. žádosti. Prostě jsme si v pondělí psali, připomněla jsem mu akce, které ten týden mají proběhnout, tedy soud s ředitelkou Kohoutovou a právě pardubickou akci Éry žen, a z něj na férovku vypadlo, že ho kupodivu víc zajímá ta akce Kláry a zda by nemohl jet s námi a fotit, samozřejmě s následující mediální odezvou via Parlamentky. 

Nu, co mám říkat. Šok to pro mě přece jen byl, když jsem si to celé sesumírovala dohromady. Vítek, já a další lidi kooperující na jedné akci a trávící spolu hodiny v autě... Tehdy jsem si teprve uvědomila, jak zlomyslný smysl pro humor pámbu má a jakým způsobem nechává lidi trpět za jejich hříchy. Absurdita na entou. Ale v ten samý moment jsem zároveň bouchla do stolu a konstatovala: "OK, ano, takto to má být a takto to bude a proběhne to naprosto v pořádku." A od té chvíle se mě ta myšlenka prostě celý týden držela a dělala jsem pro ni maximum. 

Bylo to celé jak v nějakém surrealistickém filmu. Samozřejmě bylo třeba ještě získat povolení Kláry a ověřit si, že v autě bude ještě místo, což šlo obojí bez problémů, Vítek si taky nechal 5 % na možnost, že by nakonec nejel, což mě tedy přiznám se strašilo po celý týden mnohem víc, než že by jel a stalo se tam něco nepříjemného... No, v práci jsem se skoro nemohla soustředit a i ten soud s paní Kohoutovou mi svým způsobem šel jedním uchem tam a druhým ven, částečně i kvůli tomu, že jsem se ani nedostala do soudní síně a tvrdla na chodbě. Tímto se zpětně omlouvám všem, kdo se mnou v takovém stavu měli co do činění.

I nadešel soudný den, čtvrtek. Pro jistotu jsem nakonec překvápko zkoušela zpřístupnit jednomu z pardubických organizátorů, aby aspoň on byl pro případ nouze po ruce a v obraze, leč ten do akce samotné nebyl online a telefon na něj jsem neměla, takže to celé vlastně viselo na mně a samozřejmě na Vítkovi samotném. To jsem ovšem ještě nevěděla, takže jsem nahodila fasádu a slavnostnější oděv a s myšlenkou, že takhle pitomých 5 % nejistoty jsem ještě nezažila, jsem vyrazila ke Kláře. Lezu do metra, mobil zavrní a na displeji přistane zpráva, že z 95% Vítkovy účasti je účast 100%, neboť právě vyráží. Raději jsem si sedla, protože ten zvláštní film s námi v hlavních rolích právě začínal. 

Celé to pak ještě pokračovalo dalším dějstvím. Přihopkovala jsem ke kanclu, a protože bylo docela hezky a mně se nechtělo ještě tvrdnout uvnitř a čekat na Kláru a její obvyklý pozdní příchod, jala jsem se okounět kolem a očumovat vláčky jako vždy. Do dvou minut - tú tú, Klára frčí okolo mne a parkuje. I zapluly jsme do kanclu, Klára si skočila pro něco k jídlu a řešila administrativně-pracovní záležitosti s osazenstvem kanclu a čekalo se na zbylé dva, kteří tedy s námi do Pardubic měli jet, čili na Cornelii a právě Vítka. Cornelie se později omluvila. No a Vítek... Nikdo nepochopí, jak mi bylo, když jsem v určenou hodinu vystrčila nos do mrazu před kanceláří, jestli někde nebloudí, a uviděla ho tam stát, stejně nejistého, jako jsem byla sama, když jsem tam měla jít poprvé a jak jsem ještě donedávna stávala... Uvnitř totéž - já se tenkrát poprvé stejně "profesionálně" tvářila, že si píšu poznámky a připravuju se na pohovor s paní doktorkou, on si čistil objektiv a tvářil se, že na té židli vlastně žádný Hassan není... No hrůza. :D Naštěstí nás Klára nenechala dlouho trpět, vzájemně jsem je konečně seznámila a poté, co jsme ji vyrvali ze spárů kancelářského personálu, jsme do kufru hodili balík knih k podpisu a kupodivu VČAS (!!! - něco neuvěřitelného, co jsem doteď s Klárou nezažila) vyrazili do Koněpůlek. 

Že v autě po prvním "Hassane, vy jste..." vbrzku padly největší bariéry a že se tam probralo postupně to, co se probrat mělo, asi netřeba říkat. U soudu v Pardubicích už jsme z auta lezli jako tým, co tu akci spolu zřejmě zvládne bez větších problémů. Jen chyběla uvítací družina a červený koberec, takže jsem s navigací malinko tápala. Ovšem napravili to pardubičtí hned ve dveřích. Ty vykulený oči a spadlý brady, když Vítka uviděli, se mi ohromně líbily... nicméně nebyl čas na nějaké protesty nebo řešení čehokoli, prohlásila jsem stručně "tohle je Vítek, buďte na něj hodní", všichni si potřepali rukama a mazalo se za paní doktorkou dovnitř, kde už čekala plná kavárna. Ani mi to v první chvíli nedošlo, že všichni ti lidé čekají na nás, myslela jsem, že se salonek bude nějak oddělovat... 

A pak to celé začalo a mé vnitřní já jen zíralo, zatímco to vnější se snažilo aspoň nějak soustředit a fungovat. Vítkovi jsem stručně vysvětlila, co a jak bude probíhat (malinko nám znervózněl, když jsem mu povolila fotit i návštěvníky akce, měl strach, aby se někdo necukal... což bych pravděpodobně řešila tak, že bych dotyčného požádala, aby příště seděl doma a nechodil na veřejné akce; ovšem vzhledem k tomu, že všichni seděli natěšení u stolů a dalo se čekat, že nadšení bude gradovat spolu s tím, jak Klára bude mluvit, tudíž že se lidi spíš BUDOU CHTÍT FOTIT, jsem tuhle věc vyhodnotila jako nepravděpodobnou). A pak už nás pořadatelé představili, Klára ještě stihla podepsat několik knížek, pak jí strčili mikrofon do ruky, objektivy včetně Vítkova se k nám natáhly... a bylo. 

Naprosto bezproblémová akce. Jak podle scénáře, jen jsem občas nevěděla, ke kterému objektivu se mám natočit dřív, který na mě zrovna míří, zatímco chystám knížky, beru od lidí peníze, strkám Kláře tužku nebo papír, míchám jí čaj, rozdávám vizitky, komu mám kdy uhnout a komu naopak vlézt do záběru, s kým se vyfotit... Mazec. Autogramiáda v Brně byla výborná, ale tohle bylo ještě lepší. 

Večer pak celý tým zastihl u jednoho stolu u večeře, kterou nakonec po jistých peripetiích skutečně dostali všichni. Samková se vyfotila s obligátním tatarákem, probrali jsme ještě pár věcí, dokud byl čas, a pak jsme ve čtrnáctistupňovém mrazu doskákali s perníkovými dary zpět k autu, pro velký úspěch jsme si pardubické uličky projeli hned několikrát, než jsme se z nich vymotali, a vzápětí vytuhli na sedadlech, až na řidičku bojující s mlhou všude kolem nás. 

Kdo chce, může si na závěr pustit ono video, které jsem (na rozdíl od mnoha explicitních záběrů z halal porážek a jiného muslimského veselí) odmítla dokoukat, protože to prostě psychicky nedávám. Třeba vám to něco dá...

Začátek roku 2017

S čistou hlavou a lehkou nohou jsme někteří z nás vykročili do nového roku, s nadějí, že se alespoň pokusíme překonat těžkosti a nástrahy, které nás v něm čekají... 

Pokud jde o můj konec předchozího roku, ten jsem nakonec strávila ve společnosti své šéfové a našeho doprovodu. Bohužel to bylo na místě, které na akci, která tam probíhala (a které jsme my byli jen nepatrnou součástí), nebylo příliš kvalitně připraveno. Navíc se na mé šéfové projevilo vyčerpání z celého uplynulého měsíce, který věnovala stěhování a věcem s ním souvisejícím, takže se finále oslav ani nezúčastnila a s nevolností odešla domů, což jsme pár minut po půlnoci učinili také. Nicméně i tak jsme měli docela dost času pohovořit si o plánech na tento rok. Ty pak Klára vtělila do svého novoročního facebookového statusu, nutno říci značně obsáhlého, neboť nás toho čeká opravdu hodně. 

Silvestr byl tedy pro nás poměrně klidný, komorní, bez záplavy alkoholu a přejídání se. A díky němu jsem měla pak možnost zažít i silvestrovskou Prahu tak, jak jsem ji ještě neznala. Jela jsem totiž krátce po půlnoci přes celé město domů, z hospody jsme odcházeli, když začaly vybuchovat ohňostroje. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, metro na Můstku bylo plné rozjařených Rusů a lidí, kteří ani nevypadali, že jedou z nějakých oslav... jen tam tak klidně seděli a bavili se spolu... Navíc protože jsem neměla zjištěný autobusový spoj, rozhodla jsem se jet o několik stanic dále a dojít domů pěšky, mám to asi 20 minut (za běžných podmínek) a tentokrát to byl nezapomenutelný zážitek. Bylo totiž poměrně chladno, dalo se očekávat náledí, ovšem byla naprosto neuvěřitelná mlha, což mi v kombinaci s opilými lidmi v ulicích s petardami v rukou i nad hlavou nahánělo trochu obavy. Nicméně nebylo zbytí. I vyrazila jsem od metra prakticky sama, oči na šťopkách, a kupodivu až na skupinku mládenců u školy, kteří se přece jen rozhodli do té bílé tmy odpalovat rachejtle, jsem nepotkala vůbec nikoho. Mlha tlumila veškeré zvuky, jindy by bylo slyšet ohňostroje zdaleka, ovšem tentokrát nový rok začínal tichem, přikrytý bílou peřinou, ve které se jen stěží dalo rozeznat oranžové světlo lamp... Prodírala jsem se vpřed metr za metrem, abych neuklouzla, a měla pocit téměř až mystický, skoro jako v kostele. 

Na co jsem při tom pochodu bílým tichem myslela? Na všechny ty, které mi uplynulý či předchozí rok dovolil blíže poznat tak, jak jsem v to ani nedoufala, na ty, kteří mne vpustili do svého soukromí a se kterými víme, že se na sebe můžeme spolehnout a je nás spolu dobře. Myslela jsem na to, co letos asi čeká je a jak to zvládnou. Myslela jsem i na to, co nám vyprávěla u stolu Klára a jakým způsobem to ovlivní můj běžný každodenní život. Vzpomínala jsem i na svou rodinu, rozstrkanou víceméně mimo můj dosah a do značné míry také mimo dosah veškerého dění, pnutí a rozhodování v metropoli.

A tak nám začal nový rok. Nenechal mě hned od začátku sedět na pozadí, ale zapojil mě do práce, která je sice fyzicky poměrně náročná a kterou jsem nikdy předtím nedělala, ale která mi zřejmě zdá se nebude jinak dělat větší problémy. Navíc má pro poměrně dost lidí mnohem větší smysl než jen přesunování informací z mailu na web apod. Což ovšem ve zbytku času budu dělat i nadále. 

No a pak tu máme Éru žen. Tu letos čekají poměrně velké věci. Už se čeká jen na oficiální spuštění jednoho našeho projektu, který má značnou důležitost i dosah. Naplánované či ve fázi plánování jsou zhruba tři výjezdní akce s besedami, první z nich jsou Pardubice 19. ledna. Konečně se také sešly tři zakládající členky spolku, aby si nad tou naší společnou budoucností trochu polámaly hlavy. Setkání to bylo nesmírně přínosné a pozitivní, nejen kvůli zkonzumovaným chlebíčkům a vypitému vínu, ale i vzhledem k tomu, že jsme se už začaly domlouvat i na prvním sjezdu členek Éry žen. Jak výjezdy, tak zmíněný projekt i sjezd bude potřeba samozřejmě postupně informačně zmanažovat, takže si taky máknu. Navíc jsme s Klárou i letos obě členkami ženského spolku Business & Professional Women, která koncem března pořádá tak jako každý rok obří akci pro ženy ke Dni platové rovnosti žen a mužů (Equal Pay Day). Klára tam opět půjde jako mentorka, čili bude zájemkyně seznamovat s nějakým tématem a svým pohledem na něj, no a já tam pochopitelně chybět také nebudu. Éru žen samozřejmě bereme s sebou, minimálně v podobě materiálů vkládaných do dárkových tašek návštěvnicím, dokonce Klára zmínila i možnost nějakého celoročního tematického mentoringového pásma, které bychom mohly spolu s BPW dělat. Vůbec letos Éra žen bude hodně v pohybu, dle toho, co Klára zamýšlí dělat, na což se ovšem těším. Bála jsem se toho v souvislosti s tím, jaká je moje aktuální osobní situace, ale Klára mi navrhla způsoby, jak to celé skloubit tak, abych to zvládla. 

A tak nám tedy utíkají první dny nového roku. Bohužel ovšem kromě těchto pozitivních věcí evidentně nezačíná příliš dobře. On je totiž rokem volebním. A protože na některé politické strany je značně napojen etnobyznys a neziskový sektor tohoto typu, dalo se i očekávat, že také zahálet tito lidé nebudou. Ano, narážím na onu kauzu "černocha v letáku Lidlu". Upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by mi ten afroněmecký fešák měl vadit (kromě těch směšných kalhotek, do kterých se nechal navléct, ale to je holt jeho práce). Samozřejmě to není první černoch, kterého jsem kdy v letáku či v reálu viděla, konec konců jsem na kolejích strávila rok s děvčetem z Konga. Koukat na něj tedy vydržím, byť ho samozřejmě neberu jako referenční objekt pro nákup zboží, ježto lidé z mého okruhu mají zkrátka barvu pleti i somatický typ jiné, takže prostě nevím, jak by oblečení, které on má v letáku na sobě, vypadalo na nich. Což bylo to, co zmiňovali zákazníci, kterým samozřejmě nejde o nějakého černého fešáka, ale o to, aby výhodně nakoupili, pokud možno ne zajíce v pytli. 

Reakce z Lidlu ovšem přišla naprosto strašidelná, prakticky nikdo ji nečekal. Očekávatelné by bylo, kdyby se alespoň nějak snažili se zákazníky komunikovat, případně jim dali najevo, že si všichni jsme navzájem rovni, resp. že si váží toho, že jim tam zákazníci nosí peníze, tedy že se pokusí situaci, kterou zákazníci kritizovali, nějak řešit. Nic z toho se ovšem nestalo (napadá mě, že to je vlastně dobré, neboť to do budoucna vylučuje japonsko-německou spolupráci na stejné úrovni, jaká byla za druhé světové války - Japonsko svými lidmi nepohrdá tak, jako se pro tuto cestu rozhodlo Německo). Místo toho zákazníci dostali porci neziskovkářského etnobyznysáckého newspeaku, naprosto mimo téma, o kterém hovořili, a z celé záležitosti se začal dělat "strašný rasistický problém". Zatímco reakce nebyla podepsaná, do médií už zprávy za Lidl posílala jejich tisková mluvčí, pak novináři strčili pod nos mikrofony i samotnému modelovi (jako by ten nebyl pouhým objektem, asi jako ve stejném obchodě prodávané nádobí), no a navíc nastoupily do akce právě jednotlivé neziskovky z etnobyznysu, včetně jejich patrona, současného ministra bez portfeje Chvojky, který si prý chce v onom řetězci koupit oblečení, což nás má asi nějak zajímat nebo z toho máme něco vyvozovat o svém chování a myšlení a "polepšit se". 

Čímžto pádem se z toho pro mne stala nikoli aktivita samotného Lidlu, ale právě zřejmě dlouho plánovaná součást kampaně druhých, výše zmíněných subjektů. Poznat to lze ostatně velmi snadno, jednak z toho, že se Lidl takto ke svým zákazníkům nikdy takto nechoval (ve smyslu jejich "výchovy ke správnému evropskému politickému smýšlení, což naopak dělají jak neziskovky, tak zadlužená a volby se prohrát chystající ČSSD), tak neměl statusy plné faktických chyb (opět deviza etnobyznysu a nikým nekontrolovaných politiků). O jaké faktické chyby jde? Třeba o "jednotnost letáků v různých zemí Evropy" (letáky jednotné nejsou, Olmín ani Medovník opravdu v maďarském nebo britském letáku inzerovány nejsou, tudíž by nemuseli být jednotní ani zobrazovaní modelové), nebo o to, že "žijeme v Evropě 21. století" (vtipná chyba, muslimové či židé v tom případě asi nežijí v Evropě vůbec) a že "mezi námi žijí lidé různých ras" (jistě, na Václaváku už to vypadá jako v Rijádu nebo Káhiře, hlavně pokud jde o sektor prodeje drog a nabídek služeb prostitutek, ovšem to zákazníka, který takto nevypadá, prostě nemusí zajímat, tudíž je to zcela mimo téma diskuse, která se skutečně měla držet demografického složení obyvatel naší země tak, jak o tom mluvili zákazníci, protože opravdu není potřeba se při nákupu řídit tím, co nakupují bílí či dokonce nebílí lidé v Norsku nebo Francii). 

Čili toto pro nás budiž signálem do budoucna, co bude potřeba hlídat. To pozadí, které se za něco schovává. Zřejmě bude více takových akcí, které se navenek nějak tváří a ve skutečnosti jde o něco jiného. Bude třeba si hlídat prvotní emoce a spíše se zaměřit na to, kdo konkrétně by na vyvolávání nějakých takových vln spontánních reakcí, kterými se snadno dá odvést pozornost od toho, co nemá být viděno, mohl mít zájem. Etnobyznys si pochopitelně opět neuvědomil, jak vytvářením sociálního napětí ohrožuje ty, které tak ústně brání. Což zas třeba štve mě, protože několik mých známých a přátel zkrátka nevypadá úplně standardně. Ti budou první na ráně, pokud to pošuci z etnobyznysu přepísknou. Bránit je budu muset já. Před etnobyznysem i před těmi, kteří už ten tlak z jeho strany nevydrželi a jdou po cílech, které jim etnobyznys takto stupidně a průhledně předhazuje. Včetně našinců, pro které ten černoch začal být problémem až v momentě, kdy zjistili, že etnobyznysu vadí, že při pohledu na něj (resp. jeho barvu pleti) neupadají do slastného transu, ale prostě jen chtějí ty tepláky... 

Což je taky věc, o kterou etnobyznysu jde: oslabit nás vnášením rozporů a donutit nás jít proti sobě navzájem. Nepřijatelné. Musíme to zvládnout stůj co stůj. Nepřítel je jinde než v černošském modelovi. Proto třeba já nemám s nákupy v Lidlu problém. Třeba i vzhledem k jinak solidní kvalitě výrobků za přijatelné ceny, v Lidlu se mi taky poměrně dobře daří vyhýbat se profláklým halal značkám, v neposlední řadě jsem solidární i s bývalými kolegy a personálem prodejen celkově (ne, opravdu nemají kontrolu nad tím, co který hlavoun žvaní na facebooku, a ano, jsme v Evropě 21. století a Lidl nezaměstnává černochy, ale spíše Slováky, Ukrajince a dokonce Rusy... což je ten kus Evropy, který v letácích akcentován nebude, čili jsme opět u toho, že šlo o iniciativu zvenčí, mimo samotný Lidl). Toho, že by kavárna začala Lidlu houfně "kompenzovat ztráty" (které se stejně nekonaly, aféra neměla velký dosah), se taky nebojím - kavárna vyhledává halal a z ruštiny mezi regály by asi dostala psotník... 

Takto tedy začal rok 2017.

Rekapitulace roku 2016

Nějak zas koukám nazrál čas si uplynulý rok zrekapitulovat. Jak se tak ohlížím zpět, byl to rok v některých ohledech poněkud divoký. V porovnání s tím předchozím, kdy jsem skoro každý měsíc statovala na nějaké demonstraci, přednášce, besedě nebo členské schůzi někdejšího spolku, se to tak možná nezdá. A přesto jsem si prošla letos několika významnými momenty. 

Mám hovořit o věcech souvisejících s mým distancem od nebožtíka BPI, když ještě formálně existoval? To bych musela sáhnout až někdy k září loňského roku (tedy 2015), kdy ty problémy začaly a kdy jsem měla v úmyslu vyměnit svou divizi za jinou, což zřejmě nebylo možné, každopádně jsem se k tomu nakonec nedokopala, zůstala se skřípáním zubů v té původní a sledovala, jak její vedení vše funkční splachuje do stoky, výhradně v zájmu vidiny svých teplých pozic (které se nakonec nekonaly). Vzpomínám si, jak jsem tu ještě loni v zimě jásala nad tím, jak se podařilo navázat kontakt s úžasnými lidmi a jací mi islamoklasti ve skutečnosti jsme fajn... No, buďme upřímní: z kontaktů vydrželo jen to nejpoctivější a nejpracovitější a nejspolehlivější jádro, a fajn lidi se ukázali jako zištní, neinteligentní a pomlouvační podrazáci, se kterými není třeba do budoucna počítat. Snad se to dá brát jako poučení do budoucna. Čeho si všímat, co o člověku zjišťovat předem apod. 

Takto by se tedy daly shrnout i první měsíce letošního roku. Pustila jsem BPI k vodě, protože jsem v jeho fungování nespatřovala žádný užitek, a soustředila jsem se raději na jinou práci jinde. Je to trochu paradox, protože formálně jsem členkou zůstala až do úplného konce, nikdo se nikdy nenamáhal s tím mě kvůli něčemu vyloučit, kdo by se mnou taky zabýval... aneb všeobecný bordýlek. Ani jsem nikdy nikomu nechyběla do počtu na schůzích... napadá mě, že to Klára Samková taky ne – ta byla sice vyloučena (vyloženě debilním konvičkovským způsobem – pan docent je myslím rád, že rozhodování o jeho dalším univerzitním působení takto nefunguje) z Akční rady BPI, což ovšem znamená, že členkou pražské divize měla ale zůstat nadále také. Nu, ale to bychom asi chtěli opravdu moc.

Zbavila jsem se tedy závaží v podobě politikařících kolotočářů. Ovšem moje práce tím neskončila. Pořád tu byl a je rozjetý jeden projekt, kde je práce na celé roky dopředu. Nu a pak... obecně se dá říci, že tenhle rok byl pro mne rokem daleko většího navazování osobních kontaktů a pronikání do dalších spolků a trochu jiných vrstev společnosti. Byla jsem svou předrahou šéfovou doslova dovlečena mezi byznysmenky a podnikatelky v různých oborech. Nejen antiislámem totiž živ člověk, skutečně tam šlo o setkávání, které se odehrávalo každý měsíc a kde mohl jedinec (krom luxusního oběda na ještě luxusnějších místech) získat kontakt na lidi, jejichž schopnosti se mu nějakým způsobem hodily, případně sám sebe takto nabídnout ostatním. Nám s Klárou to v jednom směru značně pomohlo, zejména s přihlédnutím k tomu, že jsme tento rok věnovaly vydávání několika Klářiných publikací, na čemž se podílel jeden takto získaný kontakt. 

To byl tedy jeden segment mé letošní činnosti – vydávaným publikacím bylo třeba udělat korektury, sledovat proces výroby a hlídat termíny, po vydání si vzít na starosti veškerou online propagaci na Kláře věnovaných kanálech, komunikovat se zájemci o koupi knih a nabízet je případně dalším lidem... Toto mám splněno tedy u všech tří letos vydaných knih, jsem vcelku spokojená, že jsem si ověřila, že to zvládnu. Klára Samková je myslím taky ráda, že se na mě v tomhle směru mohla plně spolehnout a že máme tři kompletní knížky ve slušné podobě na stole. Pročež zájemci mohou vesele běhat po knihkupectví nebo si psát přímo do Klářiny kanceláře o vybrané tituly (viz návod).

No a pak byl ten úsek mé činnosti, který v sobě pořád má něco z toho předešlého aktivismu, ovšem nesmím zapomenout na to, že letos je zkrátka lepší ty první housle už nechat Kláře a sama se jen účastnit a podporovat ji v tom, co dělá. Ano, hovořím o své účasti na konferenci „Máme se bát islámu?“ v květnu tohoto roku, i následném spontánním veřejném čtení projevu Kláry Samkové z této akce u turecké ambasády, kde jsem také byla. Ano, i tyhle aktivity bylo posléze nutné nějak mediálně a propagačně zmanažovat, včetně nemalého množství příchozích reakcí, mediálních ohlasů, posléze se přidaly vtipné „oficiality“ typu předvolání Kláry Samkové k podání vysvětlení na policii (ta byla tuším minimálně dvě, ta vysvětlení samozřejmě visí také online) a později ještě komičtější elaboráty páchané tajemníkem České advokátní komory JUDr. Krymem a podobně postiženými, kteří se sice z jiné strany dozvěděli, že islám je rasistická ideologie, ale to jim nebrání jít po Samkové kvůli tomu, že v obdobném přirovnání použila slova „nacismus“ a „komunismus“... Logiku v tom dodnes nehledám, panstvo ve vedení ČAKu si holt pouze domněle zvyšuje ego před nemuslimskou veřejností a zároveň se pokorně hrbí před islámem... protože ta Samková má prostě pravdu a kdyby to neudělali, poznali by vbrzku, zač je toho slavného „umírněného“ islámu halal. Mohla jsem tedy sledovat, jak ti, kteří by se měli řídit jen a pouze naším právním řádem a měli by jej ještě chránit, de facto konvertovali k islámu a začali jeho právní řád nadřazovat našemu. Soudím, že v krátké době se jim tedy začne čím dál více lidí o náš právní řád starat čím dál méně, což už problém bude – soudy jsou zahlcené nesmyslnými a záměrně protahovanými kauzami už dnes, věznice jsou už dnes přeplněné... a venku mohou být stovky a pak tisíce lidí, kterým je české právo ukradené, když tu vlastně vládne šaria... Asi si to pánové z ČAKu chtějí opravdu zažít na vlastní kůži, která se jim kupodivu ježí hrůzou, jen když o tom Samková a jiní pouze hovoří. Zabránit tomu prakticky není jak, až se přetrhdíla konečně probudí, sebe už zřejmě nebudou mít jak zachránit, protože se sami vzdali práva na vlastní ochranu a mohou nastat situace, kdy si každý bude snažit zachránit vlastní krk a své nejbližší. 

Tolik tedy k výhledům do budoucna. Nicméně zpět k tomu, co se ještě letos odehrálo: založily jsme s Klárou Éru žen. Jako že fakt a natvrdo. Potřeba mít tu aktivní ženské, které vědí, co jim islám slibuje za ráj, a mít je propojené navzájem, ta tu prostě je a žádný troubelín z neziskovky na implementaci islámu do naší země, ani onoho troubelína podporující politik, advokát nebo policista s tím nic neudělají. Pochopitelně jsou tu i jiná témata, která dnešní ženy pálí a bez jejichž řešení to s nimi moc valně nedopadne ani bez islámu. Náhradní rodinná péče, svěřování dětí do péče po rozvodu, diskriminace v zaměstnání, ekonomická emancipace, podpora zaměstnávání žen s přihlédnutím k jejich potřebám, podpora žen, které o někoho pečují... je toho opravdu hodně, co s námi ženami souvisí, za co vše my jsme zodpovědné, co musíme nějak zvládat i přes všechny překážky, co vše na nás závisí... Tomuhle se tedy chceme věnovat a chceme zjistit, jestli se k nám v tomhle nepřipojí i další ženské spolky a iniciativy, které se zdají být poněkud umrtvené ve své činnosti. S ženskými spolky, které volají po kvótách, jsou dotované kdoví odkud a věnují se pouze vytváření konfliktů a problémů spolupracovat pochopitelně nebudeme. 

Pokud jde o samotnou Éru žen v letošním roce, nutno přiznat, že tu jsem dle Klářiných pokynů taky z velké části šoférovala zatím víceméně sama. Tohle dítko se nám rodilo dlouho, asi tři měsíce jsme řešily jen logo a podobu webu... no a hned jak to bylo na světě, Klára odpadla do nemocnice na operaci a později do rekonvalescence, což jí přineslo výpadek v práci takového rázu, jaký ještě nezažila a který následně napravit ji stálo skutečně enormní úsilí. Nicméně dnes tedy máme funkční web i facebook, máme dokonce několik členek, které se jim dle mých instrukcí budou moci věnovat (byť to nebude ten full-time, jaký jsem těmhle věcem byla zvyklá dávat já), a členek už je přes 50 a jsou mezi nimi jak obyčejné ženy z měst po celé zemi, tak několik poměrně výrazných osobností. Nabíráme stále dál a brzy vyjdeme ven s některými našimi prvotními projekty a akcemi. 

Ještě na jedno období letos nesmím zapomenout: senátní volby. Bylo nebylo, Klára sice nikam nekandidovala, ovšem to jí nezabránilo osobně podporovat některé kandidáty konkrétních stran a hnutí. Slovo „osobně“ znamená, že vzala svou jizvu po žlučníku, své asistentčí torpédo značky Já, občas i řidiče a psa, do kufru auta hodila pár knížek a jelo se. Besedovat po restauracích ve středočeském kraji o islámu, ovšem jednou jsme to dali i do Plzně, neb tam kandidoval pan řezník Pavel Havlíček. Máme za sebou Beroun, Starou Boleslav, Odolenu Vodu, Mělník, Hořovice... zkrátka velké islámoklastní turné. Jen kdyby si lidi uvědomili, kdo a proč jim takhle jezdil div ne až do obýváku, servíroval jim informace až pod nos na vlastní náklady a že už se to příště nemusí opakovat... 

No a když hovořím o tomto turné, nesmím zapomenout na to, že se stal zázrak a islámoklastka se letos dostala konečně do jí tolik sabotovaného Brna, na „náhradní“ autogramiádu knihy „Proč islám nesmí do Česka“. Ono to vlastně byla nejlepší akce z těch všech – nádherné prostředí, skvělí lidé v hojném počtu, dobrý ohlas, prodej knihy i zájem o náš spolek... Jen škoda, že nevyšlo setkání s brněnskými přáteli a kolegy. Nicméně mám za to, že díky Éře žen se tam příští rok opět podívám. 

Takový byl tedy islámoklastčin rok 2016. Jsem ráda za ty, které jsem letos měla možnost poznat... ale svým způsobem i za ty, se kterými jsem se musela rozloučit. Je jasné, že jejich mnohdy velmi divoké reakce na mou osobu mi nemají jak ublížit – mohou mne sice mrzet, ale práce je teď přede mnou tolik, že nemám příliš času se jimi zaobírat. A konec konců ta práce není závislá na tom, co o mně kdo a proč tvrdí. Takhle jsem nikdy nefungovala. Vyhovuje mi řešit si zadaný úkol někde v ústraní a pak přijít s výsledky a dát je spolehlivým lidem, kteří je dále použijí, případně podobně delegovat úkoly na někoho jiného a očekávat stejný přístup. Nic jiného nám v dnešní době nepomůže. A pokud jde o to, kdo z nás kdy v jakém křesle usedne, je potřeba si uvědomit, že za poměrně krátkou dobu tam taky už být zase nemusí a může být ekonomicky likvidován ve velkém stylu, konec konců co jiného ty probíhající kauzy Kláry Samkové mají být. Takže není potřeba se do funkcí tlačit, pokud za sebe zároveň člověk nemá náhradu a není si jistý, že to aspoň částečně s pomocí sobě podobných zvládne.

To je myslím vhodný vzkaz do nadcházejícího roku. Je mi líto, že nemohu přijít s něčím lepším.

Vývoj po 28. říjnu

"Vyčkejme věcí příštích," pravila jsem na závěr posledního blogu, shodou okolností patřícího do série textů o známém fotografovi a novináři VH. Ony "věci současné" ovšem na ony absurdity v předchozích textech plynule navazují... co dím, navazují, ony je ještě GRADUJÍ. I mně z toho pak zůstává rozum a hlavně má pověstná představivost a fantazie stát. Takže poučení do budoucna může znít: máte-li o někom zažitou představu, že vám i mnohým dalším stále kecal, nikde není psáno, že v některých důležitých a nesmírně zajímavých a působivých věcech vám naopak lhát nebude a vy se s tou představou budete prostě muset nějak smířit, přežvýkat si ji v hlavě a zkrátka se snažit nebýt před dotyčným za moc velkého blbce. 

Tohle vše se ovšem děje na veřejnosti jen částečně, dosah k dalším lidem je poměrně malý. Zato v zákulisí to bublá i jinde než jen v souvislosti s panem fotografem. Moje slavná šéfová se uzavřela do svých advokátských komnat a maká a maká, odbavuje stovky mailů denně, což jsou desítky jednotlivých kauz a případů, příběhů a lidských osudů s adekvátní i neadekvátní reakcí příslušných i nepříslušných ouřadů a mocipánů. Tedy Klára Samková teď skoro pro veřejnost neexistuje, nekoná se, a když už se přihodí, že se koná aspoň směrem ke mně, obvykle je nutno ji odpoutat od počítače jemným násilím, přičemž po bytě pobíhají imaginární poskytovatelky sexuálních služeb pokaždé, když zas a znovu zazvoní telefon, z čehož už začal vrhat otrávené pohledy i pes na gauči. Mailová komunikace s Klárou teď tudíž taky moc nemá smysl, obvykle se člověk někde v pět odpoledne dočte "za dnešek jsem vyřídila 121 mailů, zbývá mi ještě 170...". Nicméně pokud se mi už podaří Kláru někam urvat a dostrkat, je v takové situaci naprosto neuvěřitelné, že (stále ještě ve stavu rekonvalescence) poté ještě zvládne třeba poměrně náročný a odborný speed mentoring nebo besedu či přednášku. Výkon na 100 %, dokonce se mi zdá, že si při takových akcích i svým způsobem odpočine. 

Takto byla Klára nedávno dostrkána na svou vlastní přednášku o svém červnovém pobytu v Japonsku, na které měla i vlastního kameramana ("protože podruhý už to takhle fakt dokupy nedám"), takže v dohledné době doufejme v záznam z téhle skutečně kvalitní akce. Rovněž jsem si dovolila pro veřejnost shrnout kauzu kolem autogramiády Klářiny knížky "Proč islám nesmí do Česka" v Brně, což v brzké době také přidám na stránky, i s ohlasy médií i svědků, fotkami, videem z akce atd. Proč také nevytěžit do mrtě to, co aktivističtí odpůrci Kláry Samkové tak krásně zvorali... práce, kterou v náš prospěch odvedli, musí být přece po zásluze oceněna. Jako přímý a nedobrovolný účastník celého jejich snažení jim žádný soucit rozhodně nedlužím.

No a pak už se v tom zákulisí dějí akce, kvůli kterým Klára pozadí zvedat nemusí, neb práci delegovala na někoho jiného. Tudíž snad mohu oznámit, že finišuje práce na další Klářině knížce. S technickou redaktorkou jsme si na tom pěkně mákly, korektury nám oběma daly tentokrát hodně zabrat, lámací program to nějak nezvládal, navíc jde o knihu malého formátu, kde prostě bylo nutné určité věci překousnout, aby to nerozhodilo formátování úplně celého textu. Nicméně knížka nakonec zdá se bude v pořádku. Že po nás hned, jak to bude v tiskárně, Klára hodí text na další, a že na mně bude mezitím také propagace té právě dokončené, stejně jako těch dřívějších, které Klára napsala, netřeba říkat... Stačí mě litovat a posílat materiální podporu... 

... už proto, že tohle zdaleka není vše, co mám teď ještě na starosti. Tak třeba ve středu mě čeká soud. Samozřejmě že ne se mnou coby obviněnou v hlavní roli. Jdu se coby zástupce veřejnosti podívat, jak bude projednáván případ paní doktorky Ivanky Kohoutové - ředitelky oné střední zdravotnické školy v Praze, která svého času dostala od dvou svých studentek na výběr "buď studovat s hidžábem, nebo soud za diskriminaci". Doufám, že nějak ve zdraví přežiju, až se od slavného soudu dozvím, že "šátek je náboženským symbolem islámu". Rozumíte - křesťani mají kříž, hinduismus a buddhismus má svastiku, judaismus má Davidovu hvězdu, ale islám má kus hadru zvaný šátek. Potvrzeno ombucmáňou, schopnou tvrdit, že její babička také nosila šátek, tentokrát coby symbol neislámského náboženství. Jestli bude ctihodný soud tvrdit, že hidžábu náleží stejná posvátná úcta jako kříži, asi mi z toho dobře nebude. Umíte si představit, že by křesťanské studentky zdrávky nosily na hlavě kříž coby ekvivalent šátku? No zkrátka, držte všem účastníkům soudního řízení palce, aby po skončení byli natolik příčetní, že vůbec trefí domů. Od Kláry vím, že mnohdy lezou ze soudních síni s pocitem retardovaných jedinců i samotní advokáti z obou stran sporu, kteří se teprve na chodbě musejí domlouvat, jak vlastně vysvětlí klientům, že soud rozhodl právě tak, jak rozhodl bez ohledu na tvrzení obou stran.

No a jen tak mimochodem jsem kromě toho všeho také aktuálně jediným výkonným oudem našeho nového ženského spolku, který s Klárou Samkovou máme. Postupně nás přibývá a je potřeba primárně naše řady jednak ještě rozšiřovat, jednak to naše stádečko zmanažovat, tzn. oslovit každou zájemkyni o členství, vysvětlit jí, co máme v plánu, poslat jí příslušné materiály ke sdílení a šíření, případně ji rovnou už do nějakého konkrétního úkolu či projektu zapojit a ideálně jí s ním pro začátek nějak pomoct, což konkrétně znamenalo třeba zaškolovat budoucí adminky webu a facebookových stránek spolku... Do toho už se po mně chtěla i vlastní publikační tvorba obsáhlejších materiálů pro účely spolku, kam zatím tedy vzhledem k vytížení přidávám tak jednu stránku za týden... 

Veselé časy nám to tedy nastaly. Že se kdesi před kamerami haraší nějakým panem Bradym a slunka a odpůrci vlastního prezidenta vyhrožují svým "neklidem", se kterým jim má pomáhat duch dalajlámy a kult Svatého Havlete, to už je dění, které se děje mimo nás a nemíníme se jím nechat rozptylovat. Byť třeba já na tom Staromáku i byla a ještě před začátkem akce jsem stála uprostřed toho davu. Jenže viditelnost tam byla nulová, návštěvnický komfort taky nic moc (holt 15 tisíc proislámských lidí je 15 tisíc budoucích konvertitů, co naplat...), takže jsem se přesunula kamsi k okraji, vyposlechla si kus nezřetelného žvanění z pódia doplněného o song "Žít a nechat žít" (asi nás ti Zemanovi odpůrci tedy ještě žít nechají) a když mne začaly bolet nohy a slyšela jsem už dost, odebrala jsem se zas domů u vědomí, že Halaliánem Jurečkou se asi k zářným zítřkům nechat vést nechci, bez ohledu na přání pana Bradyho. Konec konců ty židy v Osvětimi taky nikdo před likvidací neomračoval, stejně jako zvířata porážená po muslimském i židovském způsobu. Já to nejsem, kdo se v tomto směru bude muset zkrátka rozhodnout. Těžko si lze připomínat holokaust a zároveň umožňovat rituální týrání zvířat k smrti. Však si také Jurečka žádný holokaust na Staromáku ani nepřipomínal, čili příští rok na veřejném čtení jmen jeho obětí opět nebude přítomen, stejně jako nikdo další z vystoupivších. 

Panstvo je zkrátka důvěryhodné až na půdu. A publikum zase ochotné naslouchat mediální masírce a dělat to, co kdosi v zákulisí těch médií chce. Když se jim pětkrát denně zopakuje "musíš nesnášet Zemana, je to správné, přijď to říct na Staromák," nakonec ty zadky i zvednou a docapou, kam jim bylo řečeno, jak ovce na porážku. I když, nedivím se jim. Neviděla jsem tam žádné boháče, ale Pražáky, kteří tam brali své děti, protože to prostě byla jedna z nemnoha veřejných kulturních akcí, která tu byla ZDARMA. Buřta z masa pochopitelně nedostali, Babišovy piliny jim přece stačí, tak aspoň svíčku... 

Pro dnešek konec. Do budoucna vzhledem k výše uvedenému hledím s mírným optimismem. Ne že by zbývalo něco jiného, s tolika úkoly na krku... 

Hovory H VIII. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(8. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

Jak se stavíte k Martinu Konvičkovi nebo Kláře Samkové, k těm nejviditelnějším postavám, které v Česku proti islámu vystupují?

Nejdříve vezměme toho Konvu, to bude jednodušší. Setkávala jsem se s ním osobně během loňských akcí, občas jsme si napsali na facebooku. Byl předním činitelem obou protiislámských spolků, se kterými jsem spolupracovala. Nicméně se ukázalo, že jakkoli má předpoklady pro tu teoretickou a odbornější práci na poli antiislámu, konec konců je to vědec, tak právě v oblasti řízení nevirtuálních aktivit a účasti na nich dokáže neuvěřitelným způsobem selhat. Stejně tak je ochotný předat část svých kompetencí tomu, kdo ho přesvědčí, že tomu rozumí lépe než on, má „lepší kontakty“ atd. a tudíž se o to dovede lépe postarat než on. Nicméně pořád lepší Konvička s chybami, než vůbec žádný Konvička. Nepřeju si v žádném případě, aby ho má vyjádření směrem k němu nějak limitovala v tom, co se rozhodl dělat. A to i po těch zkušenostech s ním. Nemám jinou možnost než věřit, že ze sebe vydá to nejlepší.

No a ohledně Kláry Samkové asi nemusím nic moc říkat, vzhledem k tomu, že jde o mou šéfovou a předsedkyni našeho nového spolku Éra žen, kde mám tu čest být místopředsedkyní. Ten vztah mezi námi jde dokonce mnohem dál, neboť ona málokdy redukuje své vztahy k zaměstnancům pouze na pracovní záležitosti, a já jsem taky ráda, že jí nemusím vykat a omezovat se na „dobrý den, paní doktorko“ každé ráno a „nashledanou, paní doktorko“ v pět večer při odchodu z práce. Fungujeme spolu překvapivě dobře i na lidské a ženské bázi, na to, kolik rozdílů mezi námi je. A je to pro mě ještě překvapivější z toho úhlu pohledu, že i já jsem dřív podléhala jejímu mediálnímu obrazu a úplně ji bojkotovala. Dnes lituju toho, že jsem se k ní nedostala dřív... mohlo mne to posunout mnohem dál. Ona je neuvěřitelný „vysavač informací“, má obrovský přehled i mimo svůj obor, včetně různých informačních zdrojů (i cizojazyčných), když ji něco zaujme, je schopná prosedět u počítače nebo v knihovně hodiny a pídit se po informacích do velké hloubky a detailu (to máme částečně společné, jen já jako Lev nemám takovou výdrž a šíři záběru jako ona), a hlavně je ochotná to druhým předat, takže v jejích textech je jak bohatý poznámkový aparát s dalšími odkazy a vysvětlivkami, tak rejstřík literatury. Navíc má širokou slovní zásobu, dovede odlišit podstatné od nedůležitého a na vše dle potřeby upozornit, máme i podobný smysl pro humor... Je na ní poznat, že pochází ze skutečně intelektuálního prostředí a že rodiče naštěstí nenechali její potenciál ležet ladem, ale dovedli ji do společnosti neméně vzdělaných a inteligentních lidí a odmala ji s nimi učili komunikovat a pracovat na sobě a překonávat překážky. Tohle všechno, co Klára Samková je, budeme brzy potřebovat, takže jsem ráda, když jí teď mohu v jejím záměru pomáhat.

Co si myslíte o jejich veřejných vystoupeních? Ztotožňujete se s nimi?

Musím trochu vzpomínat, co vlastně za vystoupení Martin Konvička kdy měl, možná mi později něco uniklo, to víte, Klára člověka vytíží, zvlášť když se člověk na těch jejích vystoupeních má navíc ještě nějak podílet, účastnit se jich, zpracovávat z nich výstupy... Ne, opravdu si nevzpomínám, že by mi na vystoupeních Martina Konvičky něco vadilo. Řečník je dobrý.

Nicméně svou totožnost si s dovolením nechám. A jestli to nutně potřebujete vědět: ano, byla jsem s Klárou Samkovou ve sněmovně na debatě "Máme se bát islámu?". Pan Alrawi si tam před sněmovnou se mnou třepal rukou... po akci už jsme o to pochopitelně nestáli ani jeden. Tedy já z toho nebyla unešená ani předtím, ale chtěla jsem nechat pana Alrawiho udělat první krok. Jen je mi trochu líto, že když pak začali velvyslanci v půlce akce odcházet, že mne nenapadlo brejlit dopředu na to, jak se na to pan Alrawi tváří. Mohlo to být zajímavé. Už vzhledem k tomu, když si člověk uvědomí, že limitem jeho působení jsou psychicky oslabené ženštiny či slabší typy pánů, ochotní ke konverzi nebo aspoň uznání toho, že někdo má právo konstatovat, že „není boha mimo Alláha atd.“, čemuž říkám larvální stadium. Špatný herec a nepříliš kvalitní režisér. No nic, dost o něm. U předčítání Klářina projevu u turecké ambasády jsem taky byla, stejně jako se s Klárou účastním i dalších akcí, kde většinou tak jako tak na islám dojde řeč, i kdyby šlo o networkingový oběd s dámami z vyšších a středních business sfér.

O Martinu Konvičkovi se říká, že je občas drsný a že někteří kolem IvČRN mají občas drsné názory. Jak se vy sama vyrovnáváte s reprezentací někým, kdo píše věci, které mohou být za hranou zákona? Řada jeho statusů na Facebooku je možná už také za čárou slušnosti i respektu vůči ženám.

Opět X věcí smotáno dohromady, kéž by vás to už přešlo... Konvička je Konvička. A já nejsem vychovatelka dospělých. Jeho „drsnost“ může pomoci antiislám dostat k lidem, kteří zrovna nejsou kravaťáckými typy. Na mne s tím „mluví se o tom v hospodách, tedy je to automaticky špatné,“ radši moc nechoďte. Klidně ať se o tom, co Konva říká, mluví po hospodách a barech, na technopárty a v klubech, a klidně i u kadeřnic, v řeznictví a v dílně u automechaniků a v kravíně taky... Konvička má svůj styl komunikace a fungování. Já mohu mít v něčem jiný a v něčem zas podobný, netuším, proč by se to vlastně mělo řešit. Já třeba znám venkovské prostředí, takže mi je vcelku jasné, že kdejaký soused by se k otázce toho, co je potřeba dělat s vyznavači islámu po volbách vyjádřil nikoli ve smyslu moučky, to je moc sofistikované, ale spíš by se držel osvědčeného posílání do zadních částí těla a jiných otvorů, případně jejich nakopání, rozbití držky a podobně. Čímž by pochopitelně nevyzýval k nějaké nenávisti ani k realizaci uvedeného, ale prostě by tak vyjádřil své emoce ve vztahu k řečenému a hlavně (ne)ochotu se vůbec nějakými problémy muslimů zabývat, zvlášť, když mu to bude někým shora nebo samotnými muslimy vnucováno. Tento druh komunikace žádný zákon a jeho „hrany“ nezmění. Jestli chcete vy místo toho komunikovat ve stylu „čistonosoplény“ či jiného druhu newspeaku, je to jen a pouze vaše věc. Z vašich otázek ovšem usuzuju na velmi omezenou slovní zásobu, tudíž představa, že se vám tím, že byste snad nějak z jazyka běžně používaného zvládnul odstranit určité fráze, podařilo zároveň odstranit i emoce, které se zrovna vám nelíbí, je velmi naivní. Ale budiž, je to váš život a konec konců i vaše práce, hrajte si. O rizicích jste poučen dostatečně.

Jinak ještě ke Konvovi: odsouzen ještě nebyl, přičemž mám na paměti dvě věci. Zaprvé, že jde o politický proces. Za druhé, Kláře se teď podařilo dostat z vězení člověka, který tři roky seděl neprávem a byl nevinný. Tři roky. Shodou náhod – muslim. Vůbec díky Kláře poznávám, jak ta justice u nás mnohdy funguje a jak se často s realitou rozchází. Vím i o dalším člověku, kterému dal Ústavní soud za pravdu v jeho tvrzení, že výpověď policisty automaticky nemusí být pravdivá jen z toho titulu, že jde o policistu. Takže to řeknu natvrdo: případný výrok soudu mne vůbec nebude zajímat. Nejspíš tou dobou budeme mít stejně všichni jiné starosti, západní Evropa jaksi začala obden bouchat... snad jste si všiml...

Chce se mi řešit Konvičkův vztah k ženám? Je upřímnější a otevřenější než ten váš. Navíc ty ženy, o kterých máte pocit, že jsou Konvičkou nerespektovány atd., za ním obvykle samy přilezly a ten disrespekt si na něm dlouhodobým nátlakem vynutily. Obyčejná submisivita a masochismus, bohužel jak Konva sám říká, je to špatně napólované, neboť ony ho nesprávně definovaly jako dominantního. Mají asi v hlavě, že dominantní člověk svou dominanci řeší přes virtuální prostředí anonymních diskusí. Kdyby byl Konva ovšem dominantní, neplká na facebooku a dotyčné dámy dnes leží na jednotce intenzivní péče. Místo toho Konva rovná křidýlka běláskům a hrabe se ve skriptech a než by se šel s někým bít, raději zdrhne kamsi do rumunských hor se studenty a tam se honí za dalšími broučisky... V podstatě to, že z něj dostaly vyjádření typu označení samic dobytka či dámského přirození (což nemusí být ovšem apriori negativní věc sama o sobě, zvlášť pokud je o Konvovi jeho vztah k sexu znám), tak to je podle mne reakce, nikoli akce. Nebo možná akce ve stylu „chci, abys TY zareagovala dominantně (a pořádně mě seřvala za to, že ti nadávám)“. Čistě submisivní vzorec chování a komunikace, podle kterého Konva jede. Bohužel jak říkám – submisivní dámy se samy Konvovi nepostaví a samy za sebe ho neseřvou. Žádná Klára Samková mezi nimi nebyla... a tak se submisivně stáhly, hledajíce své „rytíře“ a plkajíce o nějakém plošném a celkovém Konvově „disrespektu k ženám“. Rytíře ovšem zřejmě nenašly, Konvičkův obličej je pořád v celku a v původním stavu a mýtus o „disrespektu k ženám“ sdílíte vy, stejně submisivní jako ty dámy. Můžete ještě začít zkoušet do toho mýtu zahrnout mne, když o tom takto otevřeně hovořím. To je totiž velké provinění a samozřejmě to ukazuje na můj „disrespekt k ženám“. Ano, místopředsedkyně ženského spolku Éra žen nerespektuje ženy... Možná. Když odmítají respektovat samy sebe nebo to, jak někdo respektuje a definuje sám sebe... A různé sociální inženýrky, tam mi skutečně s ohledem na následky nesejde na pohlaví toho, kdo to provozuje.

Každopádně se tedy nemá cenu bavit o respektu Konvy k určitým typům žen, když nemůžeme zároveň řešit respekt oněch žen ke Konvičkovi (a podobným mužům) coby k muži. Ono to vážně nebyl respekt, s čím za ním přilezly nebo co on spatřuje v jejich chování k mužům. Ty dámy jsou schopné muže skutečně ponižovat, ovšem ne tím, že by ho napřímo seřvaly, spíš takovým tím manipulativním způsobem. Viděla jsem teď jedno video s typickou ukázkou takového chování: evidentně submisivní mladá žena na jakési demonstraci šťouchá do těžkooděnce nějakou pěnovou tyčkou tak dlouho, až ji on od sebe jemně odsune – dívka se poté otočí a teatrálně simuluje, jak jí ublížil, u vědomí toho, že má kolem sebe jednak podobně sumbisivní jedince, kteří zas nasimulují, jak se jí se zájmem snaží „poskytnout první pomoc a uklidnit ji“, a jednak dostatek fotoaparátů a kamer, kteří scénku natáčejí. Jde o to toho těžkooděnce ponížit - „ublížil slabé ženě“. Přesně na této rovině tedy ony dámy vyžadující Konvičkovu pozornost a respekt byly a jsou. Jde o typ chování, které si tedy žádný respekt nezaslouží. Je to v podstatě totéž, jako když požadujete, aby muslimové byli respektováni jen z titulu své takzvané náboženské orientace, bez ohledu na její projevy. „Ženskost“ je něco jiného než „submisivita“, nejsou to synonyma. Přičemž samozřejmě submisivitu nikomu neupírám, jen konstatuju, že když se to používá takto nesprávně, vznikají mýty a omyly a zmatky a hoaxy. Macho Konvička je opravdu váš hoax.

Často se proti HateFree Culture na Facebooku vymezujete. Co podle vás děláme špatně a co se vám naopak líbí?

Opět typický přístup: budeme se crcat s jednotlivostmi, protože odmítnout celý koncept existence HFC je fujky, že... Já jsem to ovšem řekla jasně: nebudu podporovat nic, co by bylo napojeno na nějaké „Norské fondy“ a další pozoruhodné, škodlivé a nevítané zahraniční zdroje s politickým pozadím a cizími zájmy. Navíc když to ještě je státní instituce napojená na státní rozpočet. Ovšem fungujete na principu ostatních sociálně-inženýrských neziskovek. Jste mediálním projektem, majícím za cíl provokování a vytváření sociálních konfliktů a manipulaci s lidmi pomocí nátlaku. Představu, že by nenávist byla něco apriori špatného, co je nutné odstranit z naší kultury, pak taky dokážu odmítnout úplně. Neexistuje kultura nenávisti prostá. Nenávist dokonce může být hybnou a očistnou silou, která může zajistit něčí přežití nebo nějaký jeho osobní rozvoj nebo posun celé společnosti někam dál. Spousta dnešních vynálezů vznikla tak, že někdo něco nebo třeba i někoho nenáviděl natolik, že se zvedl a šel vymyslet něco, co by nikoli odstranilo tu nenávist, ale změnilo tu situaci. Ostnatý drát, který pomohl vytvořit současnou podobu Ameriky, vznikl tak, že jeden chovatel dobytka nenáviděl to, že mu utíkaly krávy, a to dokonce natolik, že vydržel dlouhé hodiny vymýšlet, jak by jim v tom zabránil. Dle vašeho způsobu uvažování se asi měl snažit ty krávy spíš nějak psychologicko-filosoficky pochopit a poskytnout jim volný prostor dle jejich přání, možná jim k tomu dát i nějaký dotazník, a když by je nemohl chytit, měl je nechat běžet a pást se místo nich, protože maso beztak není zdravé (tuhle vaši tezi jsem musela z rozhovoru, odkud otázky kopíruju, smazat, protože mne nezajímá vámi preferovaná dieta). Nicméně zpátky k nenávisti: třeba takový hinduismus s ní taky počítá, má zlé a nenávistné bůžky a démony, dokonce Šivu Ničitele a bohyni Kálí... Totéž třeba naše mytologie, Perun i Radegast dokázali nenávidět, konec konců nemusíme ani do mytologie, osídlení na našem území vzniklo z nenávisti, totiž vyhlazením původního obyvatelstva a asimilací zbytku... Tohle všechno je přirozené. Zanikají celé civilizace a kultury, bez ohledu na to, jak úžasné a hodnotné ve své době jsou. Máte bohužel zafixováno, že od doby, kdy jste tu vy, se tak dít prostě nesmí, protože si kvůli tomu dupnete. Neumíte si moc představit, že lidé, kteří zde budou po vás, vám třeba nemusejí být moc podobní, nemusejí sdílet tytéž hodnoty co vy a v jejich době to nikomu nepřijde jako problém... Možná si připadáte jako ten vrcholek evoluční pyramidy. Nebo doufáte, že budoucí lidstvo bude mít jen samé pozitivní vlastnosti. Já tuhle jistotu nemám.