My nejsme islám (malý historický exkurz)

Rozvinula se tuhle na facebooku zajímavá diskuse. Jeden z uživatelů se tam zamyslel nad stavem současné islamoklastní scény a možnostmi jejího přetavení v politický hybatel dění. Vyjádřil obavu, že každý, kdo se o něco takového pokusí, bude různými stranami diskreditován. Klára Samková na to kontrovala tím, že to holt lidi budou muset překousnout a volit dotyčné i s vědomím, že jsou diskreditováni. No a protože mě k tématu taky něco napadlo, zkopíruju si to i sem, ať to nezapadne:

Ono to je i o nás samotných. Chceme "politiky z lidu", kteří budou čistí jak lilium, ale jestli tu je někdo, kdo sám běhá po světě se svatozáří nad hlavou, ať se mi přihlásí, půjdu si ji osahat. Kdo dnes nechlastá, nemá milence a milenky, netahá se o děti nebo majetky, nemá "podezřelou minulost / kontakty", nemá někde dluh, nepohádal se se sousedem atd.? Na to, aby byl člověk "nevěrohodný", stačí hrozně málo. Všimněte si - sluníčka po tom jdou, ježto je jejich cílem člověka ponížit natolik, aby se ideálně zabil sám ve studu nad tím, jak ohavný je, a uvolnil místo "těm lepším" = islámu. 

K boji s tímto nám ovšem musí stačit vědomí, že jakkoli v prů*eru my a naše životy jsme, jakkoli velké hříchy máme... pořád to není islám. Pořád naše hříchy nejsou normou, která nám je tolerována jako něco přínosného, víme všichni, že s nimi máme bojovat a ne je začlenit do našeho neměnného kánonu jednání. Jsme proti islámu napřed - ne o 600 let, ale o těch 1400, neb islám se od počátku odmítl reformovat, takže pro něj je jedno, jaké číslo zrovna letopočet ukazuje, normou je doba jeho vzniku, žádný jiný milník nemá. 

Takže my s našimi problémy a naším viděním světa, které je o 1400 let napřed, stojíme proti něčemu, co je o stejnou dobu pozadu a stále to ovšem trvá beze změny. Zatímco my zkoumáme sebe sama i druhé, jestli jsme pro ten daný úkol "dost dobří", islám nic takového vůbec nezná a nikdy k takovému typu uvažování ani nedojde. Nemá jak. Jakkoli "hříšný" je jeden každý muslim před Alláhem, zároveň je pro něj stále dost dobrý, ba vyvolený, na šíření islámu. Islámskou politiku nerealizují vybraní a volení politici, ale 1,6 miliardy muslimů. Asi se proti tomu nedá jít s naší vizí Velkého Vůdce Vypraného V Perwollu.

Panovníci dřívějších dob to věděli, jim se hodilo proti islámu každé hovado, čím brutálnější, tím lepší. Oni si ho vyprali až pak, kdy byl islám na čas mimo hru. Věděli, že islám se po žádné válce nikdy nezastavil a neplakal nad sebou "co jsme to udělali? To už nesmíme dopustit!". To pláčeme my dnes nad sebou, v kontextu 2. světové války a pár dalších, které jsou ovšem v porovnání s islámskými vojenskými "úspěchy" za celou dobu působení poněkud žabařské.

My NEJSME islám. A své hříchy máme navíc dávno vykoupené našimi skutečnými úspěchy... ze kterých dnes těží i ten islám. Takže až na vás zase promluví pan Alrawi, koukejte v něm toho Mohammeda vidět i s příslušnou dobou. Sedmé století, druhá vlna Slovanů na našem území. Asi byste si s nimi taky moc nepopovídali, a kdo ví, jestli by vám nechali čas na zpytování, jak s nimi komunikovat a který politik se na to hodí.

Taky mne k tomu napadá, že byl jednou jeden náš politik, jmenoval se Václav Budovec z Budova. Uměl arabsky, seznámil se s islámským světem a byl z toho tak znechucený, že napsal celou knihu s názvem Anti al-Korán. Co se panu Budovci z Budova přihodilo? Inu, byl politicky aktivní a nepohodlný, pročež se jeho opozice (která se zároveň tvářila, jak s islámem bojuje), usnesla, že bude fajn se pana Budovce z Budova zbavit, obvinila ho z protistátní činnosti a zároveň ze spolčení s islámským nepřítelem (sic!) a veřejně mu usekla hlavu na Staroměstském rynku. O dvě století později stál islám v plné polní před branami Vídně a oni moudří se ho velmi pracně zbavovali. To jsou holt ty priority... 

Nu a pak se už směrem k islámu najelo většinou na stezku diplomacie. Výsledkem je to, že tu zkrátka ten islám v podobě, jaká byla v tom 7. století, máme a daří se mu tu dost dobře. 

K poctě válečným veteránům

Zúčastnila jsem se včera pietního aktu u cyrilometodějského pravoslavného kostela, což je akce pořádaná každý rok jako připomínka parašutistů z druhé světové války (nejen těch, kteří v kostele spáchali sebevraždu po atentátu na Heydricha, ale i všech ostatních) a také všech obětí heydrichiády.

Akce to byla zajímavá, v první řadě mě překvapila nečekaně velká účast. Vlastně jsem čekala, že tam bude tak skupinka 30 lidí v prázdné ulici, pár potentátů položí květiny a svíčky k pamětní desce, podívám se do chrámu, s tou třicítkou lidí se nějak vmáčknu do krypty, zapálím svíčku a bude... No, nebylo. Místo toho byla celá ulice Resslova už od půl desáté uzavřena a na místo postupně přicházely desítky účastníků. Média pak sice u těch desítek zůstala, ale já bych moc nedala za to, že tam byly takové dvě až tři stovky lidí. Nepočítám v to samozřejmě zírající japonské turisty. Byť i značná část z nich na aktu vydržela delší dobu.

Jádrem onoho shromáždění ovšem zůstali vojenští pamětníci s rodinami, váleční veteráni, ale i členové aktivních vojenských složek a útvarů. Takže si člověk musel dávat pozor, aby nějakému tomu ometálovanému dědečkovi v uniformě nešlápl na nohu nebo do něj nevrazil, zkoušel něco zahlédnout přes hemžící se vínové barety před sebou... Vojenská kapela vyhrávala, potentáty u pamětní desky nebylo kvůli davům ani vidět a na pětiminutový pobyt v kryptě by člověk čekal hodinu, což není důstojno takového místa a události. A mezi tím vším – staří známí se potkávali a zdravili (mluvím samozřejmě o oněch vojenských veteránech), po akci se nechávali fotit s prostými lidmi, tu a tam bylo lze zahlédnout černé roucho kněze z kostela, trikolory na věncích a kyticích zářily barvami, členové čestné vojenské stráže po dvojicích opouštěli místo a pochodovali mezi účastníky... Zkrátka a dobře to celé připomínalo prvorepublikové světské a církevní slavnosti či procesí.

Člověka to tak nějak dovedlo k tomu, aby nad tím vším zapřemýšlel. Zvlášť když se dozvěděl, že nejčestnějším hostem pietního aktu byl jako každý rok poslední žijící druhoválečný parašutista, brigádní generál Jaroslav Klemeš, jehož medailonek si lze v archivu na webu České televize dohledat.

(Odkaz ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/212452801390002/)

Znovu a znovu zůstávám trochu v úžasu nad celou tou jednou generací, jejíž zástupci se na pietním aktu sešli. A musím slovům p. Klemeše z onoho životopisného dokumentu dát za pravdu – tihle lidé jsou opravdu JINÍ.

Ovšem pozor, nepleťme si to s „jinakostí“, jak ji dnes propagují různí neziskovkáři, kteří ji potřebují především k vlastnímu pohodlnému životu (a kompenzaci vlastních komplexů a nedostatků skrze vynucování si něčeho na druhých skrze represivní zásahy státní moci). Kdepak. Tahle prvo- a druhorepubliková jinakost spočívá ve zcela jiných hodnotách než v tom, že někdo někoho nutí uznávat jeho sexuální orientaci nebo etnický původ. Jde o úplně jiné smýšlení, a tak se ani moc nedivím, že značná část lidí z téhle doby se stavem dnešní společnosti není spokojena a nejraději by tu už nebyla, protože jak říkají – to nejlepší už mají stejně za sebou a my se k lepším koncům asi hned tak nedobereme, pokud se něco nezmění.

Tu jejich „jinakost“ lze přitom charakterizovat poměrně přesně. Jak sám p. Klemeš říkal, tihle lidé ještě přikládali hodnotu POZITIVNÍM VZTAHŮM. V první řadě to byl vztah k vašim nejbližším – narodili jste se, vyrůstali, ale už s vědomím, že za tu možnost a za péči, kterou vám věnovali, DLUŽÍTE svým rodičům, prarodičům, ale třeba i sousedům. Že se od vás očekává, že budete mít dobré vztahy se svými sourozenci a dalšími příbuznými. Že zvládnete kvalitně fungovat v rámci sousedského kolektivu, ať už na vsi, v maloměstě či v metropoli. Že budete uznávat autority, které vám budou postupně představovány, a že jim budete nápomocni. Vztah k místu, kde jste žili, byl rovněž důležitý, lhostejno, jestli jste na něm strávili celý život, nebo jste se přestěhovali a začínali někde jinde znovu. Podle mě to zkrátka byla doba, která byla hodně tvůrčí, přičemž základní stavební jednotkou byl JEDNOTLIVEC sám a jeho vlastní potenciál, který si uvědomoval, ať šlo o dělníka nebo vysokoškolského profesora či úředníka z pošty na náměstí.

Myslím, že to bylo právě tohle vědomí, které pak hnalo tyhle často ještě nezletilé hochy, aby opouštěli Protektorát, riskovali život při překračování hranic a po náročné cestě vstupovali do armády v zahraničí. Prostě si už v tak mladém věku dokázali uvědomit, že to nejsou věci, o kterých by měli diskutovat nebo čekat, až to za ně rozhodne někdo jiný a dá jim na to grant a štempl. A nedělali to ani z toho důvodu, aby je někdo chválil, jak jsou úžasní. Mnohdy se tím ani nemohli pochlubit před tou holkou odnaproti, co se jim tehdy líbila, protože by ji tím prostě ohrozili na životě. Opouštěli své domovy a rodiny, nechávali za sebou pouze pár slov napsaných na lístku, protože cítili, že jsou povinni svůj potenciál věnovat společnosti právě takto, že mohou zvládnout úkoly, které na ně čekají, s nadějí, že se zase se svými blízkými shledají a bude zase dobře a ještě lépe. No, příliš často se jim to nesplnilo a po válce zjistili, že zůstali sami, případně s mladším sourozencem na krku. Měli navíc něco, co se dalšímu nastupujícímu totalitnímu režimu opět nelíbilo: právě tuhle útrapami a odříkáním zocelenou morálku, schopnost rozeznat černé od bílého, a vědomí, že jsou schopni dosáhnout toho, čeho chtějí, protože nelitují úsilí ani času a jsou schopni spolupráce. A tak byli tito lidé dál trestáni a pronásledováni – v pracovních táborech a vězeních, v podřadných zaměstnáních, podřadných bytech, šikanou na pracovištích, zásahy do soukromých i sousedských vztahů...

V téhle hrůze pak vyrostly další generace, které už prostě musely být jiné než ty ročníky narozené před druhou světovou válkou. Právě proto, že to, na čem bylo budováno vědomí prvo- a druhorepublikové státní, národní i regionální jednoty a vlastní identity, bylo dobou a režimem deformováno až k parodii, pouta mezi lidmi byla vzájemně zpřetrhána, autority musely být uznávány z titulu funkce a stranické příslušnosti, nikoli schopností, potenciál jednotlivců býval použit, aniž by z toho ten jednotlivec něco měl, krom vědomí, že je jen malým kolečkem v soukolí místo samostatně fungující a aktivně se rozhodující jednotkou, která by měla chtít být někomu za něco odpovědná nebo dokonce vděčná... Takhle to šlo celá padesátá, šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta. Lidé najednou neměli ani na co předválečného vlastně navázat. Vztahy se rozpadaly, lidé zalézali k televizorům nebo si kdesi v divočině spíchli své chalupy, kam o víkendech prchali jak myši, když se ve spíži rozsvítí... daleko od druhých, jen ve vybraných úzkých skupinkách příbuzných a známých, bez hlubších vztahů k místu, kde se ona zemljanka vynacházela... Projevovalo se to i jinak – přibývaly rozvody, rostly dětské domovy a další státní instituce, které nahrazovaly kvalitní rodinné zázemí a dobré sousedské vztahy... Mládež vyrůstala s vědomím, že možná nějaký vlastní potenciál má, ale v dané době jí bude k ničemu, protože stejně skončí ve stejné dílně u jednoho ponku s vlastním tátou a výsledky jejich práce se odvezou kamsi do „spřátelených“ zemí... Nikdo nebyl nucen si nějak ten svůj potenciál uvědomovat, hledat ho nebo ho příliš rozvíjet.

Není se tak čemu divit, že mnohá děvčata, která to velmi těžce nesla, nalezla svůj osud v tom, že se v poměrně nízkém věku stala matkami a vdala, aniž by si dala dostatečnou práci s hledáním kvalitního partnera a otce svých budoucích potomků. I to byl způsob revolty vůči starší generaci – takové to „ale já čekat, až se mi přítel vrátí z války, žádných X let NEMUSÍM!“. Bohužel i na tuhle revoltu se opět přisál státní režim a zdusil ji hned v počátku svými sociálními programy, dotacemi na vše a již zmíněnými státními institucemi na výchovu dětí jak teplou duchnou. „Roď si a vdej se, dostaneš byt, jesle a školku zdarma, mateřskou, státní otroci ti postaví hřiště – ale tvé děti budou přemýšlet tak, jak chceme MY.“ Takže ta hrdá a odvážná holka, která chtěla svým dětem něco sama ze sebe předat, je musela odevzdat do jeslí, školky a školy a sledovat, jak tam z nich státní aparát vytváří další dobře a průměrně šlapající kolečko v systému. Zodpovědnost jednotlivců převzal stát i s neblahými důsledky. Žena se stala strojem na rození dětí a dělnicí. A často i obětí domácího násilí, protože v tomhle stavu to mnohdy nevydržel ani ten Pepa, kterého si v osmnácti brala a který ve třiceti už nebyl ani zdaleka tak úžasný jako v těch osmnácti.

Té válečné generaci, která měla ještě méně možností než jejich děti a vnuci, se na to muselo opravdu těžko dívat. Kdo z jejich vnoučat jim vlastně dokázal rozumět, když hovořili o významných osobnostech a událostech z doby války či před ní, o těch, kteří už zmizeli, stejně jako výsledky jejich úsilí a riskování života? Smělo se o tom vůbec v rodinách mluvit? Vždyť už i děti byly přece od řešení a prožívání vztahů orientovány na konzum v podobě bakelitového braku, reklama začínala cílit i na ně... co je komu do dědova vyprávění o nějakém generálovi, když kamarád slíbil půjčit nové kolo, brácha má novou stavebnici a máma chce vystát frontu na ledničku... Nemluvě o celé generaci lidí vyrostlých v dětských domovech nebo jen s jedním z rozvedených rodičů, případně s nevlastními sourozenci. Tam už ten vztah s prarodiči nemusí být vůbec žádný. Zvlášť pokud systém podporoval pracovní migraci.

Pak režim padl, tedy spíš se transformoval do jiné své varianty, asi jako metastázující rakovina. A ta válečná generace to opět mohla, tedy spíše musela sledovat. Tytéž lidi, kteří s nimi dříve tak špatně zacházeli. Ale ovšem, že opět získávali výhodné funkce a přicházeli si ke značným majetkům. A taky své vlastní děti, kterým třeba bylo kolem čtyřicítky, rozhodli se podnikat... a neuspěly. Vnoučata, která vystudovala a práskla do bot, založila vlastní rodiny kdesi v cizině a mnohdy o nich ani původní rodiny příliš nevědí. Příchod cizinců, ať už z jiných měst a vesnic, nebo ze zahraničí. A válečná generace postupně odchází, někdy i bez naděje, že se někdo bude starat o jejich hroby, domy zůstávají opuštěné nebo je mladší generace prodávají a bourají... Je na tom všem dobře vidět, že jakmile se začne se sociálním inženýrstvím, má to vliv nejméně na tři generace lidí. Přičemž ta jedna z nich rozhodně není „tabula rasa“ a je nutné ji ohnout nebo zničit.

Nu a dnes? Svých vrstevníků jsem na pietním aktu viděla pramálo – podotýkám, že mi třicet let už bylo. Ovšem pozor, moc ve státě přebírají ti, komu právě takovéhle akce nestojí za plivanec. Potomci soudruhů a pohlavárů, potomci dětí z dětských domovů a rozdělených rodin, přistěhovalci a míšenci všeho druhu, lidé s vlastním potenciálem umně přichyceným ke státnímu dusítku a cecku v jednom, čímž celospolečenský přínos tohoto potenciálu padá k nule spolu s vědomím vlastní zodpovědnosti za cokoliv, oběti honu za vlastní identitou, ať už biologickou nebo za nějakým tím sociálním konstruktem (porovnejte si to s tím Pepíkem, který při překračování hranic v roce 1939 opravdu neměl pokdy přemýšlet nad tím, kdo vlastně je, kým chce být nebo jestli se mu náhodou nelíbí víc kluci než holky a že by měl chtít, aby ho za to někdo měl nějak rád... tohle uvažování by šlo mimo něj, i kdyby na to ten čas měl). No a co tihle mocichtiví exoti a různě deformovaní lidé chtějí? No, vědomí příslušnosti k nějaké společnosti nemají, vědomí zodpovědnosti za něco taky ne, čili chtějí jen to, co by vyhovovalo jim. Hnus se rád reprodukuje.

Je dobré si uvědomit, že dějiny fungují tak, že každá poválečná doba je nakonec opět dobou předválečnou. Myslím, že naší generaci se ten zvrat už zase blíží. A tak jako doba, ve které vyrůstala předválečná generace, nebyla jen sluníčková a růžová, ale byli v ní právě i lidé, kteří by těm prchajícím budoucím vojákům a jejich rodinám usilovali o život, není důvod, proč by dnešní doba neměla mít přesně takové či podobné typy lidí. Myslím, že teď už jen záleží na množství. A na úsilí, s jakým se my dokážeme protivníkovi postavit na odpor. Opět si na ty kluky prchající z dědin a městeček kamsi do ciziny, aby odtud bojovali za svou zem, vzpomeňte. Oni nepotřebovali, aby jim někdo říkal, co mají dělat. Nepotřebovali čekat, až vyjde článek na internetu, aby mu dali palec nahoru. Nečekali, až se objeví „ten správný vůdce“, který to řekne či udělá za ně. Bylo jim patnáct nebo sedmnáct, uslyšeli zprávu v rozhlase, zvedli se a šli. Neměli maturitu, neuměli cizí jazyk, navzájem se neznali, roky neviděli mámu a tátu (pokud vůbec). Vše se učili za pochodu, v nevyhovujících podmínkách a v časové tísni. S vědomím „pokud to dopadne blbě, pak ještě není konec – nevzdáme se, jsme Češi!“.

Kdo chce v dnešní době, plné různých možností, zůstat sedět na zadku a nechat si vzít vše, co nám tihle lidi vybojovali a za co položili své životy, ať má aspoň tolik slušnosti, že půjde k památníkům a hrobům těchto lidí a událostí, plivne na ně a pak je zapálí. Osobně, ne že tuhle činnost svěří nějakému zparchantělému státnímu zřízení jako dříve. Tomu, kterému je ochotný svěřit i další části svého života spolu s životy ostatních, kteří o to nestojí.