31. 8. 2015

Jak jel Bittner na vandr


Jářku, to je vám, milí čtenáři, švanda! Čtu si tak vaše reakce na poslední text, který se zalíbil i našemu leaderovi docentu Konvičkovi a pomohl mi ho zpropagovat. Ne, zatím nepřišla žádná další hlava na MOU adresu (ona známá z předchozího článku se taky neozývá), ani kolem nepobíhala rozkošná multi-kulti děvčata pokřikující po lidech oplzlosti a snažící se je potřísnit svými tělními tekutinami (fuj!). Jen jedno slunce se na facebookové zdi Martina Konvičky odvážilo oponovat... tedy, oponovat... Přiznalo se, že by si na člověka, uvažujícího o nutnosti kteréhokoli občana zaplatit zdravotní pojištění v jakkoli svízelné situaci taky plivlo, pak se (opět marně) pokusilo vydělit se z kategorie "sluníček" tím, že "nepochopilo" její definici, načež začalo prohlašovat, že "autor článku spekuluje o rodinném a soukromém životě sluníček a jde jen o výplod jeho básnického střeva"...

No zkrátka luxusní slunce. Jakým svého času byla i sama autorka těchto řádků. Batikovala závěsy ve svém pokoji, jednu půlku mládí prožila na soukromém jazykovém gymnáziu, druhou v čajovnách, před přípravou na maturitu dala přednost učení se pravidlům japonské deskové stolní hry zvané go... a pokud jde o její vysokoškolská studia, ta byla ve dvou případů ze tří zaměřena pouze na multikulturu a různé subkultury a minority a jejich správné chápání a dostatečnou toleranci. Takže se dá říci, že se dotyčná autorka mezi sluníčky pohybovala dost dlouho na to, aby je poznala a aby se jí to či ono slunce občas se svým soukromím svěřilo. Zbytek už pak zařídila další praxe, když se autorka od tohoto společenství oddělila a vrátila se k původním hodnotám, ze kterých vyšla. Už mnohokrát psala, jak na ni působí, když takové sluníčkové jedince potkává na akcích zaměřených proti islámu, proti přijímání tzv. uprchlíků atd. Prostě tam podle ní nechodí spokojení a vyrovnaní lidé, kteří by si tam přivedli své rodiny, které by jejich názor podpořily. Spokojení lidé neházejí po druhých lidech jídlo, které navíc následně drze požadují pro někoho, kdo je údajně v nouzi.

Tolik tedy můj skromný názor. A vida, ono stačilo počkat, až se nějaký takový modelový příklad sluncete objeví v plné kráse. Ani to netrvalo tak dlouho. Stačilo zavítat na mně důvěrně známé místo - web Deníku Referendum. Když už mu dnes v odpoledních hodinách dělala takzvaně veřejnoprávní televize reklamu (čehož si všiml i prezident Zeman na dnešní tiskové konferenci), proč se nepodívat, co je tam nového. Nechala jsem se tedy nalákat titulkem, ve kterém nám vrchní slunce, pan Petr Bittner, slibovalo, že nás prostřednictvím fejetonu vezme do "monokulturního" Rožnova pod Radhoštěm. (pozn. měla bych asi dát odkaz, ale nějak se mi nechce tomu plátku zvyšovat čtenost...)

Nu, hned na úvod jsem si ověřila, že to, co pan Bittner stvořil, fejetonem opravdu není. Už proto, že s vymýšlením pointy se autor příliš nezdržoval, v lehkém a čtivém stylu to také psáno není, zato je tam množství těžkopádných metafor... Zkrátka, napsat fejeton není nic jednoduchého a ani po těch letech strávených na žurnalistice a kulturních a literárních oborech spojených s různými typy textů a literárních útvarů bych se do něčeho takového jen tak z voleje sama nepouštěla.

Co mě ovšem překvapilo, že spíš než fejetonem nebo alespoň cestopisnou reportáží kratšího formátu jde v páně Bittnerovo textu spíše o osobní zpověď plnou velmi intimních informací. Dokonce, což je to nejšílenější a nejvtipnější a nejméně očekávané, se to do velké míry podobá oněm osobním textům, které jsem tu na svém blogu zveřejnila já! Pan Bittner je mi v mnohém podobný! Aspoň pokud by člověk věřil tomu, co o sobě tvrdí. Byť při dalším pohledu jsou rozdíly mezi námi patrné - pohleďte sami:

Petr Bittner se rozhodl svůj text začít vzpomínkami na dětství - prý je městským dítětem z Pardubic, které se sám rozhodl definovat na základě "konfliktu se sousedním Hradcem Králové", jinak toto město popisuje jen jako sídlo chemičky Paramo a skrze prisma sídliště, na kterém bydlel. Tolik páně Bittnerův vztah k rodné hroudě a jeden z prvních rozdílů mezi námi dvěma - snad si ještě laskavý čtenář vzpomene, jak jsem já líčila své dětství ve spojení s poznáváním svého okolí a především získáváním pozitivního vztahu k němu. Toto panu Bittnerovi nic neříká a já to prozatím ponechám bez hodnocení.

V následujících odstavcích se dozvíme něco bližšího o tom, proč možná pan Bittner své rodné město takto vnímá. Vrhl na nás totiž svůj chorobopis, ve kterém se svěřuje, že ani během puberty nemohl navázat se svým městem a okolím důvěrnější vztah, protože prý byl pod vlivem silných léků, které mu měly tlumit alergii "způsobenou životem poblíž chemičky". Nu, kdo jiný by se k tomuto bludu měl vyjádřit, než já, která jsem prožila pod vlivem silných léků tlumících projevy alergie a astmatu celé dětství a ranou pubertu, aniž by to na mě zanechalo podobné stopy jako na panu Bittnerovi nebo mi to zkazilo vztah k domovu?

Ne, nemíním tu samozřejmě popírat negativní vliv znečištěného ovzduší na dětské plíce či pokožku. Nicméně pan Bittner poněkud opomenul fakt, že jakákoli alergie je především psychosomatická nemoc, tedy že pro její vyléčení je krom léčby medikamenty nezbytná změna myšlení a chování nemocného. Píšu to z pohledu člověka, který se z velmi silných alergií a astmatu vyléčil, čili si něčím takovým musel sám projít, určité věci pochopit a začít je vnímat a hlavně dělat jinak. Možná jsem měla i štěstí na lékaře, kteří mi nepsali nekvalitní léky s tlumivým účinkem, které pan Bittner zmiňuje, ale místo toho mě posílali opakovaně do dětských léčeben, abych se zapojovala do kolektivu lidí, kteří jsou na tom podobně jako já, a s nimi se za přispění účinnějších léků a terapií realizovala jako téměř zdravé dítě a mimo jiné tak i pracovala na psychické stránce oné nemoci. Každopádně i když jsem prožila dětství na venkově, kde byl sice oproti "chemickým Pardubicím" čistý vzduch, ovšem plný pylu, prachu, plísní a roztočů ze srsti domácích zvířat všeho druhu, nemám potřebu na svou rodnou dědinu plivat tak, jako to činí pan Bittner s Pardubicemi. Přijde mi, že on by nebyl spokojený, ani kdybychom si ta místa vyměnili.

Pojďme ovšem dále, takto (sebe)definovaný pan Bittner nás seznamuje s tím, že se letos rozhodl cestovat po naší zemi (upřímně řečeno netuším proč) a bere nás do vlaku směřujícího do Rožnova pod Radhoštěm. Což o to, ve vlaku jsem vzhledem k výše popsaným rokům studia strávila hodiny a hodiny, jezdívala jsem jak do Olomouce, tak i do autorových rodných Pardubic (sic!), takže vím, že se tam dá zažít mnohé. Budiž, prokousejme se tedy autorovým fňukáním (už bychom si na ten tón měli pomalu zvykat, lepší to nebude) nad tím, že jel zrovna zpožděným vlakem, ve kterém nešla otevírat okna a nevyhnul se kontaktu s ostatními spolucestujícími (ano, i opilí bílí manažeři mají pořád ještě právo cestovat vlakem), zajásejme si povinně nad tím, že ve voze se dokonce nacházeli i cestující z Asie (kteří jsou samozřejmě morálně přijatelnější už jen proto, že jsou z Asie a zrovna opilí nebyli). Nic proti vkusu, ale sláva, už můžeme autora vypustit do Rožnova.

Tedy jestli se mu tam bude chtít. Nejdřív zdlouhavě řeší nápis na triku mladého muže u nádraží (osobně si myslím, že mu spíš vadilo, že tam byl dotyčný s partnerkou a dítětem v kočárku, což jsou věci, na které slunka obvykle hned tak neaspirují). Nechtít multi-kulti a dát si to na triko zřejmě panu Bittnerovi způsobuje vyrážku na první pohled a pachatel by se měl urychleně odstranit z jeho dohledu, než autor začne modrat a lapat po dechu. Následně ho napadlo fotit si grafitti na zdi - evidentně ho to neuklidnilo, když se vůbec musí zamýšlet nad symbolikou, ve které se kladivo a srp z komunistického loga vzájemně ničí. Takže antikomunismus je další alergen, na který pan Bittner reaguje. Asi se jako antihistaminikum používá... komunismus? To fňukání a hledání vnějšího nepřítele v předchozích odstavcích by tomu odpovídalo.

Dále si pan Bittner stěžuje, že v patnáctitisícovém Rožnově potkal za celou dobu pobytu jen samé lidi stejné barvy pleti, jako má sám. Nějakým mně neznámým způsobem z toho dedukuje, že barva pleti implikuje odlišnou kulturu, resp. multi-kulti jako takové, a ptá se, proti čemu to ti oškliví bílí domorodci chtějí bojovat, když tam vlastně žádná jiná kultura (rozuměj barva pleti) přítomna není. Inu, psala jsem minule o sebe-nenávisti sluníček, opakovat to tu dnes nebudu. Ostatně autor prozrazuje svou anamnézu dál - prý "když je příliš dlouho (4 dny, pozn.aut.!) vystaven kontaktu s jednou kulturou a rasou, dostává deprese". Jo jo, alergik od dětství... všichni kolem mě skákejte a vytvořte mi vhodné prostředí, nebo vám umřu před očima, a když ani to na vás nezabere, dostanu deprese. A vida, pan Bittner si dokonce i v Rožnově dokázal najít alternativu k antidepresivům a kapkám do očí - cedulku s nápisem "sponzorováno Norskými fondy" na stěně místního skanzenu! Nepochybně je tam instalovaná jen pro podobné případy, jako je pan Bittner, mám za to, že místní by se docela dobře obešli bez ní... ostatně když jsem tam byla kdysi jako malé dítě s rodiči na výletě, ještě tam nic takového nebylo, protože jednak neexistovaly samotné Norské fondy, jednak se neplýtvalo státními penězi na nesmysly typu nejmenovaných "nenávist potírajících" mediálních projektů. Jde o pouhý přesun priorit a jim příslušejících finančních obnosů, nic, co by kterákoli z našich následujících vlád neměla mandát změnit.

Ovšem zpět k páně Bittnerovu pobytu v Rožnově. Nadopoval se nám tabulkou Norských fondů a nějak mu v závěru došel dech i slova, už se omezil jen na komentování pořízených fotografií. Nejprve se mu nelíbí klubovna místních podnikatelů. Asi oslabuje účinek komunistického antihistaminika, které pan Bittner požil předtím. Pak si v regálu místní samoobsluhy všiml, že výrobce bonbonů Nestlé se přizpůsobil politkorektnímu diskursu a nabízí "želé bonbony pro holky" a "želé bonbony pro kluky" (pozn. pro p. Bittnera: nejen v Rožnově...). Skutečně zážitek hodný zvěčnění, obvykle si také v obchodě fotím čističe toalet a nabídku deštníků, když jedu někam na výlet. Pak Bittner glosuje své návštěvy místního kina - zda za kvalitu jím vybraných filmů můžou odmítači multikultury bílé barvy pleti vlastnící živnostenský list už ale neříká. Zato ukazuje, co mu zřejmě chybí, když komentuje další obrázek, na kterém jeden gumový dinosaurus ve výloze místního hračkářství jede na zádech jiného... podle p. Bittnera prý spolu mají sex. Freud by řval. Celá ta bolestná fotoeskapáda je zakončena záběrem na místní zverimex, na kterém marně hledám něco zajímavého či hodného komentování... ale co chtít po někom, kdo si fotí bonbony v regále, že...

Závěrem: už tedy víme, že astma a alergie jsou úspěšně vyléčitelné, pokud o to pacient stojí a něco tomu obětuje. Oikofobie rovněž - v případě Rožnova by na to mohla zabrat třeba návštěva místního Domova Kamarád, což je stacionář pro mentálně a tělesně handicapované, řízený člověkem na vozíku, kterého jsem za ta léta ještě nezažila fňukat tak, jako to učinil pan Bittner se slzícíma očima v tak krátkém textu. Mít tu možnost, jela bych tam hned. Pochybuju, že tam pan Bittner během svého pobytu zavítal.

Jeho škoda. Myslím, že si můžeme svou identitu užívat nadále i bez ohledu na jeho záchvatovité stavy a z nich plynoucí komentáře. Alespoň já osobně na ně už nemíním reagovat, děkuji za prozrazení důvodu, proč se toho mám zdržet. Holt jsem ještě pořád tou humanistkou, která soudí, že nemocným se má pomáhat... tak kdyby bylo nějaké slunce tak laskavo a Petru Bittnerovi pomohlo, když je až v takovémto stavu... Děkuji.


P.S.: v Pardubicích je docela hezky! A v Hradci Králové taky!  
30. 8. 2015

O našich sluncat záchvatech pozoruhodných...


Neračiž se, laskavý čtenáři, příliš hněvat, ale opět musím souhlasit s naším Nejvyšším (děsně nesnáší, když se mu tak říká): Sluníčka očividně melou z posledního. Stačí se na to jejich hemžení chvíli dívat, pozorovat, jak vystrkují hlavy ze svého paralelního vesmíru a jsou doslova zděšeni tím, co si jejich mnohdy nejbližší okolí myslí... případně se podívat do složky se soukromou poštou, jak onehdy zjistila jedna moje známá.

Je přitom až neuvěřitelné, jaká banalita dokáže sluncata vybičovat k aktivitě, na kterou by se jednak v reálu sama nezmohla, jednak ji u druhých nesmírně odsuzují. V případě oné známé to byla kupříkladu nevinná spekulace o tom, zda jsou "Hana" a "Antonie" (navrátilé Češky z Pákistánu) dostatečně hmotně zajištěné do budoucího života, nebo jestli jim jejich pobytem v zahraničí nevznikl nějaký dluh třeba u zdravotní pojišťovny. Tedy věci, které (zřejmě krom sluncat) běžně řeší každý člověk. Princip placení zdravotního pojištění ovšem už z podstaty věci zřejmě nevoní adminovi facebookové stránky Obludárium (ahoj, ty náš Jardo...), což zjistil až při pohledu na příspěvek dotyčné, který si oscreenoval a vložil před oči komunitě podobně postihnutých sluncat, sdružujících se kolem oné stránky. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, s všeobjímající láskou multikulti lidiček z fakult sociálních studií, filosofických, výtvarných a jiných se roztrhnul pytel, vypadalo to asi takto:


Povšimněte si příspěvku státního úředníka Lukáše Houdka, vrchního správce neúspěšné kampaně HateFree Culture, údajně bojující proti násilí z nenávisti (tak kvalitně, že tu přibývá vyloučených lokalit mnohem rychleji než míst, kde je ta či ona minorita hájena proti jakémukoli útisku, tzv. Hate Free zón, čehož už si všímají i v OSN). Kamarádku to samozřejmě nesmírně pobavilo, říkala, že odteď se bude ptát na názor na svou osobu kdejaké paní v kanclíku na magistrátě, až si tam půjde pro nějaké lejstro nebo novou občanku, a kdyby snad paní tápala, dá jí před oči pár svých výroků a pak se s tou novou občankou půjde oběsit do rybníka...

Nu, sluníčkám ovšem prostor, který jim pan Jarda Cééé vytvořil, nestačil. Neuspokojilo je ani to, když mezi ně dotyčná známá zavítala a nejvypečenější hlášky odměnila kliknutím na "To se mi líbí". Zřejmě sluníčkám chyběla "intimita se zrůdou". Přímý kontakt "s něčím tak odporným".

Nejdříve kamarádce přišla hlava. Její vlastní. Na fotce, z doby asi před třemi lety. Naštěstí ne zohavená a od krve, jako to dělají muslimové v TAKZVANÉM.


Vzhledem k tomu, že kamarádka ví, kdo ji tehdy zcizil a v jakém kontextu ji použil, mám prý vyřídit vřelé pozdravy do Chomutova a nahodit do éteru otázku, zda dotyčné osobě pánové a dámy z přestupkové komise tamního magistrátu nevysvětlili dostatečně zřetelně, že když jí za totéž udělují pokutu, neznamená to zároveň, že onu zcizenou fotku poškozené strany smí šířit dále.

Pojďme ovšem dále. Po hlavě přiběhlo další děvče. Po svých a s hlavou na krku. Takové milé, evidentně si právě dalo v Novém Městě na náměstí pod podloubím jogurtovou zmrzlinu a pozorovalo vlaštovky, které tam hnízdí...  


Aby si kamarádka nepřipadala v příliš homogenním prostředí mezi všemi těmi xenofobními Čechy divně, dorazil k ní i návštěvník z Mordoru, byť s českým křestním jménem:


Známá psala, že google překladač to rozpoznal částečně jako svahilštinu, ale že si nepamatuje, že by někoho z této oblasti žádala o recept na pečenou zebru na česneku. 

No a jako dezert opět jedna láskyplná děvenka, které se asi udělalo nevolno a rozhodla se o ten záchvat podělit:




Takové jsou tedy niterné pocity našich nebohých slitovných a milosrdných. Ani oni očividně nejsou prosti negativních emocí a jejich projevů, ovšem kvůli tomu, že jim někdo neustále omílá, jak je špatné je ventilovat, snaží se je v sobě potlačit nad únosnou mez. Výsledek pak nepřipomíná sluníčko ani omylem:



Spouštěcí emocí těchto reakcí je přitom STRACH. Stejný strach, který svým oponentům vyčítají jako něco naprosto iracionálního a hlavně nevhodného.  




Povšimněte si, že sluníčka se už dokonce bojí lidí se stejnou barvou pleti, jakou mají sama. Aby nemohla být obviněna z rasismu, začnou snad odmítat i ty aspekty vlastní identity, které mají se svými názorovými oponenty společné. To není jen pokus o dehumanizaci oponenta. To je především ubližování sobě samému. Demonstrativní, mající za cíl vzbudit lítost právě u toho oponenta, který je označen za agresivního... náš šéf by prohlásil, ať si tohle pánové a dámy realizují v ložnici s vhodným partnerem a netahají do toho širokou veřejnost.

Dá se to ovšem spojit i s těmi pocity osamocení, vyloučení ze společnosti...



 Za pozornost stojí, že ten samý člověk, který zřejmě chce rovnoprávnost pro ženy, odmítá sexismus a genderismus, zároveň vidí babičku pouze jako osobu pečící mu zákusky k nedělnímu obědu, ovšem pokud ona osoba projeví vlastní názor nekolidující s tím jeho, neváhá ji označit za "fašistickou extrémistku". Co by s tou paní v reálu asi onen pán dělal? A opravdu věří, že ona by si jeho chování nechala líbit nebo k jeho názorům příliš přihlížela ,vzhledem k věkovému rozdílu i k faktu, že její identita není redukovaná na pouhý kus buchty, ale že byla zároveň ekonomicky a mnohdy i politicky aktivní?

Shrňme si to tedy. Vyplývá mi z uvedeného, že psychika sluníčkářské minority je asi v takovém stavu, v jakém ji má člověk, na jehož dům spadne bomba. Možná ještě v horším než mají ti imigranti utíkající z válkou zasažených oblastí a riskující život při plavbě na přeplněné bárce nebo přelézání ostnatých drátů na hranicích. Ti migranti přitom mají alespoň důvod být na tom zle. Těmhle jednotlivcům, většinou vytrženým kvůli svým názorům a postojům z vlastních rodin a vůbec okolního prostředí a vytvářejícím onu sluníčkovou komunitu pouze uměle na základě jednotlivých studijních, zájmových či profesních zaměření, stačí prakticky totéž, co průměrnému muslimovi, který vybíhá do ulic demonstrovat kvůli obrázku hlavy jakéhosi proroka. Obrázek nebo pár písmenek.

Je tedy asi na místě se tázat: Drahá sluncata, co tak jako ráčíte se svými stavy dělat, aby se podobné jednání již neopakovalo? Pochopitelně vás nikdo nenechá vybíjet si své frustrace skrze útoky na policisty nebo jakékoli názorové oponenty, kterým byste chtěli předvést, že jste na základní škole měli tu trojku z hodu míčkem oprávněně. Jak vám může běžný člověk pomoct, aby vám odlehlo? Ti lidé, po kterých se tak vozíte, vám přitom zařídili dostupnost psychiatrické a psychologické pomoci, kterou můžete kdykoli bez ptaní využít. Zařídili vám infrastrukturu, vzdělání i lékařskou péči buď zcela zdarma, nebo za směšné ceny v porovnání s financemi, na které máte možnost dosáhnout. Ne že by snad od vás člověk vzhledem k vašemu stavu čekal nějaký vděk, ale asi je potřeba vám připomenout, že vaše frustrace pochází z vědomí toho, že denně využíváte výdobytků civilizace a kultury, které pro vás zařídil někdo jiný, kdo má odlišný názor než vy. On vám již nic dalšího nedluží, měnit se kvůli vám nemusí, s jeho identitou nic neuděláte, většinou zvládne docela dobře fungovat i bez vás. Marně ty lidi zkoušíte vydírat, vyhrožovat jim a zastrašovat je. Mají z vás legraci jako z malého dítěte, které chytne hysterák v obchodě u čokolád. Což vaši frustraci jen zvětšuje a dopadá to tak přímo zpátky na vás, místo aby to trestalo ty, které vy trestat za něco chcete.

Tudy tedy cesta k navázání komunikace nebo jakékoli změně nepovede. Máte ovšem možnost tyto aktivity opustit a jít na to jinak. Především se přestat sami tak neuvěřitelně pitomě vydělovat ze společnosti a odsuzovat druhé. Děláte to totiž neustále, vadí vám, co člověk jí (maso! knedlíky!), pije (pivo!), kde nakupuje (v Lidlu, Kauflandu, u Vietnamců...), kam jezdí na dovolenou (do Chorvatska), kde pracuje (někdo vám tu bio mrkev musí sklidit, dovézt a prodat)... Hysterčíte kolem věcí, které se vás nedotýkají a které ovlivňují kvalitu vašeho života naprosto minimálně. Nemůžete čekat, že když se lidem začnete cpát do talíře nebo nákupních tašek, kam vás nikdo nezval, budou vás brát vážně nebo vás chtít jakkoli respektovat, případně respektovat vámi preferované "odlišnosti". Ještě přitom nikdo z vás neumřel kvůli tomu, že si někdo jiný dal k nedělnímu obědu vepřový řízek, zapil ho plzeňským a v červenci vyrazil na Zlaté Písky jako loni, protože se mu tam líbí. Ani vám není ubírán prostor, který si nárokujete, máte svobodu oblékání (s přihlédnutím k dress codu firem, povoláním vyžadujícím uniformu, případně kategorii "vzbuzování veřejného pohoršení a ohrožování mravní výchovy nezletilých", která vám může být jedno, neb nepatříte k těm, kteří by se vyžívali v producírování se na Adama), svobodu shromažďování a pohybu, vašim preferencím jsou přizpůsobené kluby, restaurace i školní jídelny, referuje se o nich v médiích... 

Je to zkrátka, milá sluncata, na vás. Můžete si klidně dát ohrnuté nosíky zpátky dolů a začít se zajímat, v čem ta vaše takzvaně rasistická, xenofobní a fašistická sousedka nebo babička žije, s jakými situacemi se potýká a jak je zvládá... a případně jí instantně jakkoli pomoct, pokud to s onou solidaritou myslíte vážně. I přes ty vaše hysterické výkřiky totiž ta paní není o nic horší než ti, za které se dnes berete, aniž byste je měli možnost (na rozdíl od té sousedky) poznat blíže. Jde o tutéž osobu, která vám v raném dětství foukala na rozbité koleno nebo vám strčila koláč. Utrhovala si od vlastních úst, aby vy jste měli současný luxus. Ještě dnes to dělá - jezdí na předváděčky nekvalitního zboží, "aby mladí měli lepší vysavač nebo hrnce". Vám je to ještě k smíchu. Ta samá paní přitom přežila válku, byla ve stejné situaci či horší, jako jsou vámi preferovaní migranti dnešních dob. Ji třeba jen tak něco nezlomí, rozhodně ne názory 25letého potěru, který ještě sám nemá na zabezpečení (a tudíž založení) vlastní rodiny, o zodpovědnosti za někoho tedy mnohdy neví vůbec nic. 

Jak se do života společnosti zase ráčíte zapojit, je na vás, synci a dcerky. Nemusíte čekat, až vám dorazí to nebo ono procento uprchlíků, máte potřebné třeba přímo ve vaší ulici.  A pokud vám o tu paní nebo vlastní babičku nejde, tak to řekněte rovnou a neopovažujte se překážet těm, kteří se o ně starají místo vás a kteří jí nepohrdají kvůli jejím zájmům nebo názorům. 

21. 8. 2015

A kdy naposledy dali květiny nenávistní extrémisté vám?


... aneb postřehy z akce "Tichý pochod žen proti útisku v islámu", 19.8. 2015, Praha - Křižovnické náměstí, Karlův most, Klárov

Kroky utichly, dozněly lidové písně... a my máme za sebou další velice vydařenou akci, které předcházely hodiny a hodiny plánování, vymýšlení, domlouvání, zařizování, desítky mailů a pozvánek a další náležitosti. A i když počasí příliš nepřálo projevům radostných a vřelých citů směrem k ženám, ani jiným motivům oslavy svobodného života, na celkové atmosféře se to nakonec příliš neprojevilo.

Přiznám se hned, že jsem zpočátku nevěřila v úspěch téhle akce, když ji exmuslimka Béa Radosa začala cca před měsícem plánovat. Přesněji řečeno - byla jsem skeptická k možným reakcím médií i veřejnosti. Přece jen už mám za sebou různých pochodů a demonstrací spoustu, takže ty ohlasy médií znám více než dobře, včetně jejich úporné snahy takové akce bagatelizovat, záměrně snižovat počet účastníků (či si větších počtů pro jistotu nevšímat vůbec), odvádět pozornost k okrajovým tématům, kterých se akce netýká, atd. Nechtěla jsem proto, aby si od toho Béa příliš slibovala nebo aby pak další účastnice, které mnohdy něco takového zažívají poprvé, byly zklamané. Cítila jsem potřebu na to zúčastněné včas upozornit, což se ovšem pravda nesetkalo ze strany organizátorů s velkým pochopením, až jsem sama nakonec váhala, zda akci podpořím svou přítomností... Naštěstí jsem se pak přemluvila, především proto, že jsem se těšila na setkání s mně blízkými lidmi. A ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá na onu atmosféru, jakou to bude mít tentokrát - přece jen nešlo pouze o demonstraci, ale o více performativní akci spojenou s pochodem skrz město. Tedy o oslovení mnohem většího množství náhodných kolemjdoucích.

Nakonec jsem se nemusela bát ani onoho mediálního embarga. Aniž bychom se totiž museli příliš snažit, mediální pozornost už coby poměrně zavedená (a uměle připsanou kontroverzí se pyšnící) iniciativa máme. Navíc bylo zřejmé, že se na akci dostaví i naši oponenti, čili že média přiběhnou už jen za tušením případných konfliktů (nemluvě o tom, že se budou snažit dát víc prostoru právě jim, coby "těm hodným"). Hezké bylo samozřejmě i sledovat, jak se různí oponenti snažili nám vnutit, že bychom měli vlastně tuto akci zaměřit úplně jiným směrem (což v ohlasech doznívá ještě dnes). Nu, nejsme cukrárna ani restaurace, abychom se v tomto přizpůsobovali zákazníkům nebo hostům - a tak jsme tyto nejapné připomínky typu "a české ženy zažívající domácí násilí vás nezajímají?" ignorovali a soustředili se na to, co považujeme za důležité my. Nikoho jsme nenutili na akci přijít, ani jsme nikomu nebránili udělat vlastní akci zaměřenou na to, co považuje za podstatné on. Což pochopitelně neznamená, že by nám bylo domácí násilí páchané v rodinách českých žen lhostejné - jen ho vnímáme na zcela jiné rovině než ono utrpení, které islám způsobuje ženám. A konec konců, pokud bychom opravdu změnili téma akce, povede to jen k tomu, že se o násilí vůči ženám v islámu stále nebude mluvit tak, jak je nezbytné, čili že tato speciální kategorie porušování lidských práv a svobod zanikne pod nánosem jiných témat. Což jsme tedy odmítly.

Nyní už ale k průběhu akce samotné. Zklamaná jsem z ní nebyla ani náhodou. Už od momentů, kdy se první hloučky účastníků (a hlavně účastnic) scházely na Křižovnickém náměstí u sochy Karla IV., na místě panovala nesmírně přátelská, téměř až rodinná atmosféra. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než na jiných akcích, které Blok proti islámu / IVČRN organizoval (a které právě kvůli tomu opakovaně opěvuji v předchozích reportážích). A to jsme stále ještě měli na paměti, že značná část účastníků (především pánové) je v té době na Klárově, kde se připravují na to, až k nim průvodem dorazíme my. Nicméně i tak... Přicházely další ženy a dívky, které si braly připravené břečťanové věnce, dekorace a ozdůbky s motýly různých barev a tvarů (některé měly své vlastní) nebo si nechávaly svazovat ruce silným provazem. Hloučky známých tváří, vzájemné seznamování, na vše dohlíželi dobře naladění pořadatelé ve žlutých reflexních vestách... a mezi tím vším se proplétali fotografové, novináři s mikrofony a samozřejmě, neboť jsme byli na nejexponovanějším místě v Praze, udivení a zvědaví turisté s vlastním dokumentárním nádobíčkem. Za sochou Karla IV. Martin Konvička narychlo dopisoval svůj projev, o kus dál kdosi hlídal krabici s motýly, nádherný pes husky, kterého si přivedla jedna slečna, si užíval pozornosti nadšených účastníků, mezi lidmi se motaly a pobíhaly děti (pár holčiček dokonce v kostýmech motýlků!), Jana Volfová, duše celého dění, se starala o vše, aby nakonec sama rozesmátá skončila se svázanýma rukama...

A tak jediné, co nakonec na Křižovnickém náměstí trochu zklamalo byla zvukotechnika. Prostě selhala, takže krátké proslovy řečníků nebylo přes šumění a praskání slyšet. Ale nikomu to příliš nevadilo, vše se přešlo s humorem, to podstatné zaznělo i bez mikrofonu. Svázané ženy byly postupně Martinem Konvičkou rozvazovány a "osvobozovány", načež Martin s Béou otevřeli krabici s několika desítkami bělásků, které nechali vzlétnout nad hlavy diváků coby symbol svobodného a tvůrčího lidského ducha, který je islámem svazován a omezován jako ten motýl v krabici nebo svázaná žena. (Poznámka pro rýpaly: ano, motýl si ve městě umí docela dobře poradit a přemístit se do klidnějších lokalit, takže nemusí nutně skončit zrovna pod podrážkami turistů nebo na stěračích aut.)



A pak už jsme se mohli vydat na pochod městem. Rozebrali jsme si transparenty, někdo mi strčil do ruky tamburínu, zatímco Béa nesla orientální bubínky a chrastítko, kolem proběhla další exmuslimka Pavla Bitarová s informací, že "za námi jsou sluníčka" (myšleno naši názoroví oponenti)... Ale to nás nezastavilo a za doprovodu policistů, naší skvělé ochranky, obklopeni fotoaparáty, kamerami a mikrofony novinářů jsme vykročili po Karlově mostě před zraky turistů. Byly to velice silné momenty, být na takovém významném místě a připomínat si ty, které a kteří dnes někde trpí pod jhem ideologie zvané islám, nést hrdě vědomí, že právě já na takové místo patřím a smím si užívat ten pocit, že já se kvůli něčemu podobnému sklánět nemusím... a zároveň mít svobodu pohybovat se po Karlově mostě jako po vlastním obýváku, bez zahalení, bez dozoru manžela, hrdě nést svou identitu i svůj názor... Nad námi se tyčilo panorama Hradčan a ženy vpředu začaly zpívat lidové písně, aby se nám lépe kráčelo. Ovšem žádný hurónský řev, jen poměrně tiché připomenutí toho, že právě v naší lidové tradici je výrazným motivem ženská krása a vztahy mezi muži a ženami. Předala jsem Janě Volfové tamburínu a na chvíli ji zastoupila v popředí u hlavního transparentu, který nesla paní poslankyně Olga Havlová před všemi těmi kamerami a mikrofony, po nějaké době mě vystřídala "Naštvaná matka" Eva Hrindová a já dostala od Béy nejdřív bubínek a pak orientální chrastítko ze skořápek jakýchsi ořechů. Přešly jsme Karlův most a sešly po schodech směrem ke Kampě. Teprve dole jsme zaznamenaly onen doprovod ze strany "sluníček" - Mladých Zelených, kteří nám z mostu ukazovali vlastní transparenty. Byly na nich ženy, které ač muslimky, proti islámskému násilí (v podobě Islámského státu i jiných radikálů) bojují, což měl asi být argument do budoucích debat. Nu, nejprve jsme dokonce Mladé Zelené považovaly za našince, jak nejasné toto jejich sdělení bylo. Na diskuse ovšem během průvodu ještě nebyl ten správný čas, zatím jsme mohly pouze ocenit, že nedochází k žádnému verbálnímu nebo fyzickému napadání typu házení vajec, k čemuž mívají takové skupinky našich oponentů poměrně blízko. Za dalšího občasného zpěvu jsme tedy zamířily skrze uličky staré Prahy na Klárov, přičemž jsme opět potkávaly hloučky turistů.



A už jsme na Klárově, policie nás směřuje na trávník u pomníku, kde je postaveno pódium. Čekají na nás mužští účastníci akce, a Jana s Béou dostávají nápad začít ještě zpívat "Kdyby tady byla taková panenka", k čemuž se v příslušných slokách přidávají i pánové. Ti se pak s posledními slovy "lezli bysme spolu, spadli bysme dolů, byl by konec všemu" vmísí mezi nás ženy a rozdávají nám květiny, nádherné gerbery všech barev, které mají na stužce cedulku "My si žen vážíme - Úsvit - Národní koalice - Blok proti islámu". Květin je ovšem spousta, stejně tak jako přeochotných dárců známých i neznámých (tímto zdravím blogera Miroslava Kulhavého i dalšího blogerského kolegu Václava Janouška, a samozřejmě i třetího neznámého mladého dárce). Obdarovávány jsou i náhodné průchozí místem akce. Opravdu příjemné gesto. Všimla jsem si, že květiny dostala i děvčata z Mladých Zelených, která se se svými "mužskými" protějšky shromáždila s transparenty opodál.



Po chvíli mohl začít hlavní program na pódiu, který sestával z projevů vybraných řečníků. U mikrofonu (který tentokrát fungoval, jak měl) se tak postupně vystřídali Jana Volfová, Béa Radosa, Martin Konvička, Eva Hrindová, Petr Hampl, Olga Havlová, Karel Fiedler, Miroslav Lidinský, Pavla Bitarová... Na úvod ovšem ženy ještě sehrály nacvičenou scénku - na pódiu se objevila postava oblečená v černém nikábu a abáje, tedy v kompletním muslimském zahalení (až na oči), kolem ní procházely ostatní ženy a dívky v běžném oděvu, jako by ji neviděly, a nakonec onu postavu z toho pochmurného oblečení svlékly a rozvázaly jí ruce, které měla pod hábitem svázané. Bylo to velice působivé, když tam ta vysoká černá postava nehnutě stála ve vlajícím rouchu za doprovodu dramatické hudby a kolem chodily ženy v sexy červených minišatech nebo džínách...







Během celého dění se odvážní jednotlivci vydávali diskutovat s Mladými Zelenými, kolem kterých se to hemžilo mikrofony a kamerami, ovšem pochybuji, že vzájemně došli k nějaké názorové shodě. Ostatně i poslanec Fiedler pak z pódia vzkázal oněm protidemonstrantům, že kurdské ženy, které mají na plakátech a které bojují proti jedné formě islámského násilí, chápou islám trochu jinak než ty, které jsou k zahalování a vůbec k upozadění vlastní osobnosti a identity nuceny odmala násilím. O tom také dobře hovořily obě exmuslimky, Béa s Pavlou, které mají za sebou právě zkušenost s kompletním zahalováním. Pavla pak informovala shromážděné, že vzhledem k tomuto faktu se Blok proti islámu a další politické subjekty rozhodly požadovat po vládě uznání toho, že islám je ideologií porušující lidská práva a svobody. Akci zakončila už tradiční zpívaná hymna.



Po skončení programu bylo na místě možné potkat ještě dlouhou dobu hloučky diskutujících účastníků, kterým se nechtělo domů, zatímco Mladí Zelení sbalili transparenty a odešli poměrně dlouho před koncem akce. To u nás se ještě stála fronta na seznámení se s Petrem Hamplem nebo Klárou Samkovou, hlavy BPI spolu s politiky a pořadateli hodnotily úspěch akce a plánovaly věci příští, zájemci se fotili s transparenty, květinami a figurínami znázorňujícími ukamenované ženy...


Tolik tedy k průběhu předvčerejší akce. Co ještě řící k samotnému tématu pochodu, tedy "útisku žen a umělců v islámu"? Musím hned na úvod přiznat, že právě to zahalování žen bylo první věcí, které mne přivedlo ke studování islámské tematiky blíže, ještě v dobách studia na vysoké jsem o něm napsala jednu ze seminárních prací, která byla vyučujícím velmi kladně hodnocena. Tehdy jsem ovšem měla k dispozici pouze zdroje vydané samotnými muslimkami, především konvertitkami, tedy to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem i já právo na zahalování muslimských žen obhajovala a naopak jsem kritizovala evropské státy, že ze strachu o vlastní bezpečí upírají těmto ženám "právo na vlastní identitu". Z dnešního pohledu je to děsivé a úsměvné zároveň, hovořit o identitě těch, které se samy nechají "odstranit" z veřejného prostoru, kde se místo nich pohybují jen černé nevzhledné hromady látky... Totéž když si muslimka zakryje byť i jen vlasy šátkem - pokud to vnímáme v našem kontextu, má to zhruba takový význam, jako kdyby si oholila hlavu, a to je v našem podvědomí stále ještě zakódováno jako symbol trestu a veřejného ponížení, jednoho z největších, jakého se ženě může dostat, většinou za zločiny tak či onak spojené se sexualitou a veřejným pohoršením a ohrožením dobrých mravů... Čili toto u nás zkrátka pozitivně vnímat nelze, pokud člověk něco z toho nepotlačí. Což jde obtížně, protože odkazy na tohle jsou přítomny v našem písemném folkloru, pohádkách a místních pověstech, a jedinec je do sebe může dostávat odmala. Leda že by je vědomě později odmítnul a potlačil, právě aby mohl propagovat zahalování... což je pravděpodobně to, k čemu mají naši odpůrci blízko.

Takový je tedy můj vztah k zahalování žen v islámu obecně. Dnes už jsem v té problematice navíc trochu zběhlejší, takže mohu odmítnout i to, že jsou muslimské ženy "socializovány na zahalování odmala", a tedy že by bez něj nemohly existovat. Naopak - zahalování už malých holčiček, "aby si zvykly", mi přijde jako ještě větší nechutnost. Zvlášť když se to okecává Alláhem a Mohammedem a hláškami typu "maminka to taky nosí - budeš jako VELKÁ HOLKA, když si šátek necháš uvázat taky". Pouhé tlačení ke konformitě, které má zakrýt, že součástí identity oné malé holčičky jednou bude i její sexualita, kterou "musí chránit pro manžela a skrývat před ostatními" - ovšem tím, že se na ni upozorní už ve věku, kdy to pětileté děvče ještě zdaleka nemá ani menstruaci, se de facto stává sexuálním objektem už v danou chvíli. Nemluvě o tom, že na zahalování se vážou i další věci, jako je třeba oddělování chlapců od děvčat, a to právě už v dětském věku, nejen v mešitě, ale i v běžných domácnostech. Tím samozřejmě dochází k tomu, že obě pohlaví ztrácejí vzájemný kontakt a že určité věci, které jsou v jiných kulturách naprosto běžné a přirozené v rámci fungování smíšených kolektivů, jsou v islámu označeny za tabu, nečisté a nepřípustné. Zároveň to oněm chlapcům, kteří se zahalovat ani jinak přizpůsobovat druhému pohlaví nemusejí, dává pocit nadvlády nad dívkami už odmala.

Podobně vnímám i útisk ze strany islámu směrem k umění a kráse. Už jsem zmínila, že součástí naší folklorní identity jsou všechny ty písně a básně, obrazy a sochy atd. zabývající se vztahy mezi muži a ženami, opěvující krásu žen, vykreslující mladé muže všech typů sociálního postavení, jak se ucházejí a bojují o přízeň žen, jak jdou bojovat do války a loučí se se svými milými, s matkami... Zkuste si do takových témat dosadit někoho, komu "sebrali" vlasy nebo dokonce celý obličej a postavu. Navíc - nesmíte zobrazit ani muže, který by k takové "bytosti" něco pozitivního cítil. Dokonce nesmíte zobrazit ani někoho, koho vám vnutili jako vzor nejvyšší. "Narodilo se štěně" si v islámské verzi asi taky nezazpíváte.

Smutný svět. Jsem opravdu ráda, že my žijeme v lepším. A že k němu můžeme pomoci i ostatním.

 
;