Vývoj po 28. říjnu

"Vyčkejme věcí příštích," pravila jsem na závěr posledního blogu, shodou okolností patřícího do série textů o známém fotografovi a novináři VH. Ony "věci současné" ovšem na ony absurdity v předchozích textech plynule navazují... co dím, navazují, ony je ještě GRADUJÍ. I mně z toho pak zůstává rozum a hlavně má pověstná představivost a fantazie stát. Takže poučení do budoucna může znít: máte-li o někom zažitou představu, že vám i mnohým dalším stále kecal, nikde není psáno, že v některých důležitých a nesmírně zajímavých a působivých věcech vám naopak lhát nebude a vy se s tou představou budete prostě muset nějak smířit, přežvýkat si ji v hlavě a zkrátka se snažit nebýt před dotyčným za moc velkého blbce. 

Tohle vše se ovšem děje na veřejnosti jen částečně, dosah k dalším lidem je poměrně malý. Zato v zákulisí to bublá i jinde než jen v souvislosti s panem fotografem. Moje slavná šéfová se uzavřela do svých advokátských komnat a maká a maká, odbavuje stovky mailů denně, což jsou desítky jednotlivých kauz a případů, příběhů a lidských osudů s adekvátní i neadekvátní reakcí příslušných i nepříslušných ouřadů a mocipánů. Tedy Klára Samková teď skoro pro veřejnost neexistuje, nekoná se, a když už se přihodí, že se koná aspoň směrem ke mně, obvykle je nutno ji odpoutat od počítače jemným násilím, přičemž po bytě pobíhají imaginární poskytovatelky sexuálních služeb pokaždé, když zas a znovu zazvoní telefon, z čehož už začal vrhat otrávené pohledy i pes na gauči. Mailová komunikace s Klárou teď tudíž taky moc nemá smysl, obvykle se člověk někde v pět odpoledne dočte "za dnešek jsem vyřídila 121 mailů, zbývá mi ještě 170...". Nicméně pokud se mi už podaří Kláru někam urvat a dostrkat, je v takové situaci naprosto neuvěřitelné, že (stále ještě ve stavu rekonvalescence) poté ještě zvládne třeba poměrně náročný a odborný speed mentoring nebo besedu či přednášku. Výkon na 100 %, dokonce se mi zdá, že si při takových akcích i svým způsobem odpočine. 

Takto byla Klára nedávno dostrkána na svou vlastní přednášku o svém červnovém pobytu v Japonsku, na které měla i vlastního kameramana ("protože podruhý už to takhle fakt dokupy nedám"), takže v dohledné době doufejme v záznam z téhle skutečně kvalitní akce. Rovněž jsem si dovolila pro veřejnost shrnout kauzu kolem autogramiády Klářiny knížky "Proč islám nesmí do Česka" v Brně, což v brzké době také přidám na stránky, i s ohlasy médií i svědků, fotkami, videem z akce atd. Proč také nevytěžit do mrtě to, co aktivističtí odpůrci Kláry Samkové tak krásně zvorali... práce, kterou v náš prospěch odvedli, musí být přece po zásluze oceněna. Jako přímý a nedobrovolný účastník celého jejich snažení jim žádný soucit rozhodně nedlužím.

No a pak už se v tom zákulisí dějí akce, kvůli kterým Klára pozadí zvedat nemusí, neb práci delegovala na někoho jiného. Tudíž snad mohu oznámit, že finišuje práce na další Klářině knížce. S technickou redaktorkou jsme si na tom pěkně mákly, korektury nám oběma daly tentokrát hodně zabrat, lámací program to nějak nezvládal, navíc jde o knihu malého formátu, kde prostě bylo nutné určité věci překousnout, aby to nerozhodilo formátování úplně celého textu. Nicméně knížka nakonec zdá se bude v pořádku. Že po nás hned, jak to bude v tiskárně, Klára hodí text na další, a že na mně bude mezitím také propagace té právě dokončené, stejně jako těch dřívějších, které Klára napsala, netřeba říkat... Stačí mě litovat a posílat materiální podporu... 

... už proto, že tohle zdaleka není vše, co mám teď ještě na starosti. Tak třeba ve středu mě čeká soud. Samozřejmě že ne se mnou coby obviněnou v hlavní roli. Jdu se coby zástupce veřejnosti podívat, jak bude projednáván případ paní doktorky Ivanky Kohoutové - ředitelky oné střední zdravotnické školy v Praze, která svého času dostala od dvou svých studentek na výběr "buď studovat s hidžábem, nebo soud za diskriminaci". Doufám, že nějak ve zdraví přežiju, až se od slavného soudu dozvím, že "šátek je náboženským symbolem islámu". Rozumíte - křesťani mají kříž, hinduismus a buddhismus má svastiku, judaismus má Davidovu hvězdu, ale islám má kus hadru zvaný šátek. Potvrzeno ombucmáňou, schopnou tvrdit, že její babička také nosila šátek, tentokrát coby symbol neislámského náboženství. Jestli bude ctihodný soud tvrdit, že hidžábu náleží stejná posvátná úcta jako kříži, asi mi z toho dobře nebude. Umíte si představit, že by křesťanské studentky zdrávky nosily na hlavě kříž coby ekvivalent šátku? No zkrátka, držte všem účastníkům soudního řízení palce, aby po skončení byli natolik příčetní, že vůbec trefí domů. Od Kláry vím, že mnohdy lezou ze soudních síni s pocitem retardovaných jedinců i samotní advokáti z obou stran sporu, kteří se teprve na chodbě musejí domlouvat, jak vlastně vysvětlí klientům, že soud rozhodl právě tak, jak rozhodl bez ohledu na tvrzení obou stran.

No a jen tak mimochodem jsem kromě toho všeho také aktuálně jediným výkonným oudem našeho nového ženského spolku, který s Klárou Samkovou máme. Postupně nás přibývá a je potřeba primárně naše řady jednak ještě rozšiřovat, jednak to naše stádečko zmanažovat, tzn. oslovit každou zájemkyni o členství, vysvětlit jí, co máme v plánu, poslat jí příslušné materiály ke sdílení a šíření, případně ji rovnou už do nějakého konkrétního úkolu či projektu zapojit a ideálně jí s ním pro začátek nějak pomoct, což konkrétně znamenalo třeba zaškolovat budoucí adminky webu a facebookových stránek spolku... Do toho už se po mně chtěla i vlastní publikační tvorba obsáhlejších materiálů pro účely spolku, kam zatím tedy vzhledem k vytížení přidávám tak jednu stránku za týden... 

Veselé časy nám to tedy nastaly. Že se kdesi před kamerami haraší nějakým panem Bradym a slunka a odpůrci vlastního prezidenta vyhrožují svým "neklidem", se kterým jim má pomáhat duch dalajlámy a kult Svatého Havlete, to už je dění, které se děje mimo nás a nemíníme se jím nechat rozptylovat. Byť třeba já na tom Staromáku i byla a ještě před začátkem akce jsem stála uprostřed toho davu. Jenže viditelnost tam byla nulová, návštěvnický komfort taky nic moc (holt 15 tisíc proislámských lidí je 15 tisíc budoucích konvertitů, co naplat...), takže jsem se přesunula kamsi k okraji, vyposlechla si kus nezřetelného žvanění z pódia doplněného o song "Žít a nechat žít" (asi nás ti Zemanovi odpůrci tedy ještě žít nechají) a když mne začaly bolet nohy a slyšela jsem už dost, odebrala jsem se zas domů u vědomí, že Halaliánem Jurečkou se asi k zářným zítřkům nechat vést nechci, bez ohledu na přání pana Bradyho. Konec konců ty židy v Osvětimi taky nikdo před likvidací neomračoval, stejně jako zvířata porážená po muslimském i židovském způsobu. Já to nejsem, kdo se v tomto směru bude muset zkrátka rozhodnout. Těžko si lze připomínat holokaust a zároveň umožňovat rituální týrání zvířat k smrti. Však si také Jurečka žádný holokaust na Staromáku ani nepřipomínal, čili příští rok na veřejném čtení jmen jeho obětí opět nebude přítomen, stejně jako nikdo další z vystoupivších. 

Panstvo je zkrátka důvěryhodné až na půdu. A publikum zase ochotné naslouchat mediální masírce a dělat to, co kdosi v zákulisí těch médií chce. Když se jim pětkrát denně zopakuje "musíš nesnášet Zemana, je to správné, přijď to říct na Staromák," nakonec ty zadky i zvednou a docapou, kam jim bylo řečeno, jak ovce na porážku. I když, nedivím se jim. Neviděla jsem tam žádné boháče, ale Pražáky, kteří tam brali své děti, protože to prostě byla jedna z nemnoha veřejných kulturních akcí, která tu byla ZDARMA. Buřta z masa pochopitelně nedostali, Babišovy piliny jim přece stačí, tak aspoň svíčku... 

Pro dnešek konec. Do budoucna vzhledem k výše uvedenému hledím s mírným optimismem. Ne že by zbývalo něco jiného, s tolika úkoly na krku... 

Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

Jak je důležité míti Vítka II.

Čas ovšem trhnul oponou. Zrodila se islámoklastka. V červenci 2014. Zrodila se na lavičce v parku před velvyslanectvím Izraele, kde se učila text izraelské hymny a Hava Nagilu, kdyby byly tyhle písně potřeba. Za půl hodiny poté k ambasádě dorazila skupinka cca 150-200 Palestinců a jejich podporovatelů, kteří zde demonstrovali proti izraelské vojenské operaci Protective Edge. Popisovala jsem tu akci už mockrát, takže to tentokrát vynechám, jen připomenu, že to bylo opravdu děsivé. Roztřesenou rukou jsem cvakla pár fotek demonstrantů a lidí pohybujících se kolem nich a upalovala domů, šťastná, že to dobře dopadlo a nedostala jsem se někde do nějakého střetu. Doma prohlížím fotky... Byl tam. Dokonale maskovaný v tom poněkud tmavším davu lidí - a přesto NEBYL JEDNÍM Z NICH. Opět a zase. Jenom fotograf. "Jenom". A stál na opačné straně než já, odkud mohl pohodlně vyfotit všechny, kteří stáli VEDLE izraelské ambasády, aby tak naopak demonstrovali svou podporu Izraeli. 

Nedosti mi ovšem bylo tohoto prvního dobrodružství. Za týden si Izraelci a jejich příznivci usmysleli uspořádat "u koně" shromáždění za mír v Izraeli. Chybět jsem tam po tomhle nemohla. Navíc jsem věděla, že v té době stávají lidé z IVČRN s peticí proti přiznání II. stupně registrace Ústředí muslimských obcí na veřejných a často navštěvovaných místech, tedy mohou být i tam. I zavítala jsem, KONEČNĚ se tam seznámila s prvními lidmi z IVČRN, postála s nimi u stánku... a sledovala, jak se blíží onen "agresivní čmoud", se kterým právě ti lidé z IVČRN měli několik dní předtím konflikt u svého petičního stánku... Foťák měl samozřejmě s sebou, s velkou radostí ho použil, když nás stánkaře kontrolovala policie, a pak jsme ho měli za zadkem snad hodinu, když nás hlídal, jestli náhodou nevedeme nějaké "náckovské a rasistické" řeči. Pochopitelně v takové situaci nikdo nestál o další navazování kontaktů či představování. 

Z téhle akce jsem od něj nikdy neviděla ŽÁDNOU svou fotku. I když jich musí mít asi 150 a i když už tehdy znal z jiných fotek mou podobu.

Proběhlo pak několik dalších, raně islámoklastních akcí, na kterých onen blogující fotograf nebyl a já se tak mohla oddávat svému úkolu bez obav. Třetí kontakt byl až na první velké demonstraci IVČRN, svolané na 16. ledna 2015 na Hradčanské náměstí. Islámoklastka je, jak známo, malé postavy, takže se na této akci tlačila v davu lidí dopředu, aby z účinkujících řečníků taky něco měla. Držela navíc v rukou transparent... což z ní udělalo do té doby nepoznanou a vítanou kořist pro přítomné fotoreportéry. Připadala si jako filmová hvězda, když se jich na ni slítlo asi deset najednou, čímž z mluvčích vpředu ovšem neviděla už vůbec nic. Když konečně novináře moje osoba přestala bavit a jejich hradba se rozptýlila, aby si pánové a dámy našli v davu nové oběti, pohlédla jsem kamsi vpravo... jen proto, abych uviděla, jak tam ve své známé reflexní vestě stojí ještě ke všemu ON. Co následovalo je asi jasné: usmál se, využil toho, že se kolem mě vytvořil volný prostor, zvedl foťák... a užil si to. 

Tak vznikly další jeho fotky mé osoby, které jsem nikdy nikde neviděla. Vtipné ovšem je, že jsem poměrně záhy po akci naopak narazila na fotku kohosi třetího, na které stojíme asi metr od sebe, já s transparentem, on s foťákem, oba s výrazem "to vedle mne mě nezajímá". Jo jo, hlavně se na sebe nepodívat... vypadalo to totiž, že ze sebe máme navzájem dost psinu. On ze mě, jak tam coby prcek statuju s cedulí, já z něj, že jediné, co mi může, je leda tak si mě opět vyfotit. 

A kola času se točila dál, rozjely se další demonstrace, nejdříve IVČRN, později BPI. Demonstrace na Staromáku 30. ledna se myslím obešla bez přítomnosti ovestičkovaného fotografa, zato na pididemonstraci na začátku února před pražskou mešitou už byl. Dokonce tam na komsi vymámil megafon, aby nás před salafistickou mešitou (sic!) poučil o tom, že není islám jako islám, že existuje dokonce i nějaký súfismus a že on není muslim, ale ateista... načež následovalo obvyklé popadání nás posluchačů na jednu hromadu smíchy a poslání spíkra v ona místa. Achjo. 

Své fotky z oné akce jsem nikde veřejně neviděla. Asi panu fotografovi zrovna nešel internet nebo něco takového...

O lidech a co dál...

Asi jste si všimli, že se tón mého islámoklastního psaní v posledních několika příspěvcích radikálně změnil. Ano, přiznávám se, že to byla radikální změna i pro mne samotnou, a především nebyla ani plánovaná, ani očekávaná. Jistě, byly tu větší či menší nedostatky, které určitý spolek v zákulisí měl, člověk tu i onde "musel" něco přehlédnout, překousnout "ve jménu vyšších cílů", doufat, že jeho otázky a námitky se dostanou k těm správným "odpovědným" lidem... Ale pořád tak nějak byl důvod věřit, že tohle vše má do budoucna smysl. Že stojí za to za spolkem stát, hájit jím hlásanou myšlenku na veřejnosti, riskovat pro ni, investovat do spolku svůj čas, energii a peníze, jakož i takové věci, jako je osobní pověst nebo třeba zdraví... A jak jsem mnohokráte opakovala, pro mne samotnou byl ten spolek místem k potkávání více či méně zajímavých lidí, seznamování se s jejich zážitky a zkušenostmi, sledováním toho, jak žijí dnes, s čím se potýkají a na co reagují. Právě pro ně jsem nikdy těch investic nelitovala a přemáhala se, abych s nimi buď mohla být, nebo pro ně pod dojmem, že nás spojuje stejná věc, něco udělat. Kdo nevěří, nechť si přečte mé články z loňska, myslím, že je z nich dostatečně patrné, co pro mne kdo znamenal nebo jaký význam jsem čemu přisuzovala.

Nu, časy se tedy změnily. Negativní momenty se jako jednotlivé stružky a potůčky slily do jedné veliké řeky a já zjistila, že jsem coby člen onoho spolku byla klamána, a to od samého začátku, vědomě a záměrně. Ještě jsem k tomu přispívala sama, když jsem delegovala část své zodpovědnosti na ty, kteří se hrnuli získat jakoukoli funkci, a to, co mne trápilo nebo mi vadilo jsem na jejich popud odsouvala jako nepodstatné, nepídila jsem se po vnitřních informacích, zákulisních vztazích a dění v pozadí, vazbách těch či oněch lidí na lidi jiné, na firmy, na další spolky, na politiky... Nechala jsem to prostě na těch "moudřejších a zkušenějších", naivně a hloupě, dokonce s pocitem viny, že bych se po těchto věcech měla sama pídit - protože co můžu vědět, znát a umět já, když jsem přece x let zpátky byla od veškerého dění a životních zkušeností izolovaná, nezaměstnaná, nemocná, bezmocná a ponechaná osudu napospas, pouhé pískle sotva vypadlé ze školy i rodičovského hnízda, od partnera a bez partnera, bez lidí, se kterými bych se pravidelně stýkala, ekonomicky demotivovaná dělat cokoliv...

Takto jsem sama sebe definovala - a hle, jak to těm ostatním, dravějším než já a sledujícím své vlastní cíle, vyhovovalo! Jak ani nepočítali s tím, že bych snad mohla chtít někam kandidovat nebo něco navrhovat! Jak rádi si ze mě dělali stojan na transparent nebo chodící nosič placky s logem, jak lajkovali mé statusy a komentáře, fotky, jak sdíleli mé reportáže právě z tohoto blogu! A mně zas naopak tahle jejich zpětná vazba dělala dobře, právě proto, že jsem si byla vědoma, že to je něco, co jsem nikdy dřív neměla. Konečně mě někdo "potřeboval" a "dokázal ocenit, co dělám"! Vrchní šajtán mi v diskusích vykal a měl mě za dámu, lidi byli rádi, že dokážu to, co oni cítí, zformulovat a že mám odvahu to za ně šířit... a mně ten palec nahoru a smajlík prostě stačil. Dokonce jsem vrchního šajtána odmítla, když na mě loudil telefonní číslo k nočním hovorům...

Zpětně to vidím jako něco mezi prostitucí a islámem samotným, jakkoli hnusně to zní. Byla jsem zkrátka té myšlence "politicky zablokovat islám právě s těmito lidmi" a těmto lidem samotným naprosto oddána a byla jsem ochotna kvůli tomu všemu zcela ignorovat sebe samu, stejně tak jako další pohledy na věc nebo názory zvenčí. Jakože cože, že by to bez Konvičky nešlo? No to jste se zbláznili! Nebo že nějaká politička má nějakou ne příliš vábnou minulost? No a co, minulost je minulost, já to googlit nebudu, "o to přece teď nejde"... teď je teď a teď antiislámujeme společně! Cože, starat se o to, jaké pozadí má strana, se kterou jdeme antiislámovat, jací lidé v ní vůbec jsou a ke komu mají blízko - na to není čas! Musím udělat novej transparent, vytvořit novou profilovku s konví, zjistit, jestli to, co jím není náhodou halal, šířit pozvánky na demonstrace, číst blogy Konvičky a patnácti dalších antiislamistů... zkrátka mi s tímhle pátráním a ptaním se dejte pokoj! Nebo to udělejte za mě - ale mně je to vlastně fuk, protože věřím, že to se mnou ti "starší, moudřejší a zkušenější" PŘECE myslí dobře...

Nu, zpětně mi za takovou nehoráznou naivitu a nezodpovědnost sebrat volební právo nejde. Lze to jen brát jako zkušenost do budoucna, jak se nechovat. I k těm lidem samotným - svým způsobem jsem na nich velmi visela, byla jsem ráda za každé kafe, na které mne někdo pozval, a za každé svezení autem na demonstraci nebo k petičnímu stánku... Ba ne, jsou v tom možná i jiné pocity: doma mne totiž učili, že něco takového vůbec nesmím vyžadovat a že každé dobro, které pro mne někdo udělá, mi bude v budoucnu mnohokrát připomínáno... takže jsem se holt pokaždé, když mne pak někdo skutečně někam pozval nebo pro mne něco udělal, cítila jednoduše blbě, jakkoli upřímně a nezištně a nezávazně to dotyčný myslel. Ještě stále s tím bojuju, není lehké se toho zbavit. Ale naděje tu je, že jednou budu skutečně stát minimálně na stejné úrovni s ostatními a oni mě tak budou brát. Tady ta rovnoprávnost mnohdy nebyla - byli zkrátka lidi, kteří byli "nade mnou" z titulu své funkce, nikoli ovšem schopností a aktivity, a dávali mi ten rozdíl pozic dost pocítit. Což jsem já s přihlédnutím k výše popsanému do určité doby snášela a bičovala se sama ještě víc. Neplazila jsem se snad před nikým sladkými slovy, ale jen stále větší aktivitou v jejich prospěch a dalšími "splněnými úkoly", které jsem sama na sebe nakládala.

Stačilo. Přišli lidé a přišly události, kteří a které mě naučily koukat se na věci i na sebe sama z jiného úhlu pohledu. Dali mi k tomu víc příležitostí než jen to, že člověk někam dojde s nějakou cedulí a plackou, zatleská jim coby součást menšího či většího davu a pak zas půjde domů. Nebo že někam napíše dvacetiřádkový komentář, ke kterému pak lidi dávají lajky ještě 14 dní poté. To je dost málo na to, abych na tom stavěla svou vlastní identitu. A hej, ono to je hlavně blbě placené. Což je to, co mne teď zajímá především a nijak to ani nemíním zastírat. Jsem žena ve věku vcelku ještě čerstvých 30 let a prostě MUSÍM se o sebe v první řadě postarat, bez ohledu na to, zda momentálně nějakého partnera mám nebo ne. Mám oproti jiným možná výhodu, totiž možnost vrátit se v případě potřeby k rodičům, ovšem tahle výhoda je negována tím, že bych se vracela na vesnici, tedy mimo veškeré dění a mimo život, na jaký jsem od 16 let zvyklá a vyhovuje mi. A tak naopak bojuju s nevýhodou v městském prostředí v podobě zdravotních handicapů a z nich vyplývajících omezených pracovních, ale i sociálních a kulturních zkušeností. Musím to brát, jak to je. A má další výhoda je zas v tom, že zatím ještě nemám děti a minimálně příštích 5 let je mít nebudu, tedy na mně nikdo další není závislý a mohu si relativně svobodně určovat svou budoucnost. Rovněž mí rodiče jsou ještě soběstační.

Tak tedy - kariéra a přežití. Když to vztáhneme k tomu spolku - z dlouhodobějšího hlediska by mi byl absolutně k ničemu, uvážíme-li, že jsem opravdu do žádné PLACENÉ funkce kandidovat naprosto nemínila a jen jsem se vyčerpávala v dobrovolnických aktivitách. Ne že by se v rámci onoho spolku snad o nějakém dlouhodobějším trvání dalo hovořit, ale to je jiná věc. No a při tom všem tu stále máme tu věc, co se jí říká islám. A pořád je potřeba proti němu stát. I v době, kdy si spolek bude dělat své kampaně na program s islámem pramálo souvisejícím, kandidující členové se budou vystavovat jak opice, rozdávat rozhovory, ležet v oficiálních lejstrech, lítat z jednoho konce republiky na druhý na besedy a přednášky... Ti holt nebudou mít čas na to detailněji sledovat, co se ohledně islámu kde děje, nebo proti němu nějak účinněji bojovat nebo vůbec cokoli kolem něj řešit. Ber kde ber, den má jen 24 hodin, a to jsem ještě nezmínila, že budou muset bojovat s politickou konkurencí, která po nich půjde, stejně tak jako s tou "nepolitickou" opozicí zdola, se sluníčkáři i jednotlivými aktivisty, novináři, lobbisty a místními podnikatelskými subjekty a uskupeními... Nebudou vůbec vědět, kde jim hlava stojí, vzhledem k tomu, že jde většinou o amatéry, budou dělat chyby, a beru v potaz i možnost, že trestní oznámení na Konvičku nebylo ani zdaleka poslední a že tohoto prostředku kdokoli z opozice bude využívat, jen aby úsilí spolku zbrzdil. Budou-li pak divize schopny vůbec nějaké činnosti v případě, že by jim takto byl v průběhu kampaně odstraněn jejich čelní představitel, je jistě otázkou zajímavou... ovšem islámoklastka už se tedy jejímu pokládání i zodpovídání vyhne a ponechá to jiným. Konec konců - oni jsou tedy ti "moudřejší a zkušenější", kteří jednak mají vědět, do čeho jdou, jednak to, na koho část své moci, zodpovědnosti a práv chtějí delegovat...

Jisté je to, že islámoklastce od tohoto týdne na něčích kampaních pramálo záleží. Je jí naprosto lhostejné, jaký kvikot způsobilo v kuloárech to, že si dovolila z toho rozjetého vlaku vyskočit nebo mu mezi kola nasypat trochu písku. Byla to právě veřejná debata Petra Robejška a Ondřeje Neffa, která mne myslím posunula zas o kousek dál. Co z ní vyplynulo? Že my si tu pracně patláme své kampaně, ve kterých slibujeme hory a doly, školky a dopravu zdarma a možná zbyde i na státní exekutory a hospice... ale pro naši velmi blízkou budoucnost to není podstatné. Naše budoucnost pochoduje na milionech ne zrovna bílých nohou a funguje na zcela jiných principech, než na jakých jsou postaveny naše životy, spoléhající na kampaně lidí, kteří zatím ještě ani nejsou politiky. Na principu: ráno vstát, vymočit se do křoví, vlézt s igelitkou do připraveného autobusu, nechat se odvézt přes hranici dalšího státu do azylového zařízení, dokázat přespat v nádražní hale, vykonat potřebu uprostřed města, vzít cizí dítě a vydávat ho za své a hodit ho přes žiletkový plot a pak ho opustit, stát frontu na darované oblečení, které lze při nejbližší příležitosti zahodit a stát v další frontě... To vše příchozí zvládnou, v počtu milionů, jeden každý z nich, na rozdíl od nás, pro které je stále ještě podstatné, jestli školka bude zdarma nebo ne a kolik papírů kde budeme muset vyplnit. Oni si nepotřebují budovat nějakou "národní hrdost" nebo jinak konstituovat svou identitu... jim stačí jít, lhostejno zda jsou ze Sýrie nebo Afghánistánu nebo kýho čerta. Připomíná to sbor pařížských bezdomovců v muzikálu Notre Dame de Paris, kteří při útoku na katedrálu zpívají: "My jsme cizinci, my jsme ti, co nemají žádné doklady, žádnou lokální příslušnost - Matko Boží, žádáme tě o azyl!" Drony na hranicích, teď? K smíchu. Do dvaceti let bude na hranicích veškerá těžká technika, co jednotlivé státy mají, a to, co se tam bude dít, nebude vůbec vizuálně příjemné.

Že se to snad některým lidskoprávním spolkům, stranám a jednotlivcům nelíbí? No, právo říkat to ještě stále mají. Ale to je tak vše, co s tím mohou dělat. Když se vydáš na pochod do Evropy, riskuješ cokoliv - smrt žízní na poušti, utopení na moři, smrt podchlazením někde na ulici nebo hladem, to, že tě pašerák lidí nacpe do náklaďáku a nechá tě udusit, nebo tě z toho auta či lodě rovnou vyhodí... že mu budeš muset otročit, než tě na tu loď vezme, dáváš vše, včetně svého majetku, svých dětí, necháváš se znásilnit, bít, měnit ti identitu, vzdáváš se vlastní rodiny... a tak víš, že když tě může zastřelit ten pašerák, může to udělat i ten voják nebo policista na hranicích. A udělá, jakkoli se ten moment snaží všichni oddalovat. Ani mě nenapadne si tu hrůznou představu užívat, jak by si snad někdo z toho popisu myslel. A mezitím tu už budou miliony těch, kteří se sem dostali - konstantně migrující skrze Evropu, případně se ve výhodných místech usazující, vytvářející svá ghetta a slumy (O. Neff v tomto kontextu zmínil "budete rádi, že se tam aspoň tou šaríou řídí a nepanuje tam absolutní chaos").

Chci vidět ty, kteří v tu dobu budou řešit státní exekutory a údržbu přemyslovských památek coby náš hlavní problém. Proto nevidím důvod ani na základě těchto programů kohokoli kamkoliv volit. Naopak si beru za svůj program radu pana Robejška: podstatné je postarat se sám o sebe, zabezpečit sebe a svou rodinu a dokázat se sám nějakým způsobem ubránit.

A ne, opravdu se necítím oprávněna komukoli radit, jak má se svou budoucností naložit zrovna on.

Vánoční a novoroční rekapitulace 2015

... aneb máme tu jedno hezké videjko o tom, co se v souvislosti s islámem a islámoklasmem loni dělo...

Jenže ono to samozřejmě není tak úplně všechno. Islámoklastka by si mohla udělat vlastní video z toho, co kdy prožívala ona. Určitě je pravdou, že právě kvůli islámu a věcem souvisejícím se kolem ní konečně po dlouhé době začalo něco dít. Přicházely jí tipy na akce, kterých by bylo dobré (či přímo potřeba) se zúčastnit, a stejně tak jí to později přivedlo do života lidi, se kterými je dobré se vzájemně znát, na něčem spolupracovat a třeba i po osobní stránce jeden druhého obohacovat.

Koukám tu na ten seznam, který si tu vedu, taková malá kronika. Vedle ve složce mám fotky a další materiály, nejprve označené jako IVČRN, později BPI. Není toho málo, na to, jak tvrdý rok to pro islámoklastku byl po osobní a pracovní rovině a jak omezené prostředky, možnosti a kontakty na lidi v některých obdobích měla. Ke dnešnímu dni cca 38 akcí - demonstrace, veřejné debaty, infiltrace akcí protistrany, aktivity v Poslanecké sněmovně (až tam se islámoklastka letos dostala - a ne jednou!), pracovní setkání s kolegy islámoklasty, postávání u petičních stánků, sjezdy a schůze... Plus samozřejmě desítky online aktivit, ke kterým řadím i tyto blogy a reporty právě z oněch akcí, kterých jsem se zúčastnila.

Čas letos běžel neúprosně rychle, rychleji než všichni Syřani přes makedonskou hranici. Člověk si zpočátku myslel, že jen tak do tématu nakoukne, vypomůže tam, kde ostatní nestíhají, a zase se vrátí ke svému životu... No, nemohla jsem se mýlit víc. Ač jiní věnovali problematice už celé roky přede mnou, nakonec to dopadá tak, že jsem se během toho roku stala islámoklastkou takřka profesionální. Což není žádná výhra nebo zásluha, spíš to, co říkal Martin Konvička hned na první demonstraci 16. ledna na Hradčanském náměstí - "krev, pot a slzy". A taky obrovská zodpovědnost - za to, co člověk dělá nebo nedělá, za to, co a koho přijímá a odmítá, s kým spolupracuje, za koho a jak mluví... Jde o úplně nové a nečekané situace, kdy se člověk najednou objevuje v médiích (ano, moje rodina mě už v televizi či v tisku viděla několikrát), kdy vystupuje za nějaký islámoklastní projekt (a tedy i tým lidí, který s ním na něm dělá), kdy spěchá, aby podpořil toho či onoho našince, a to jak v reálu, tak ve virtuálním prostředí... kdy tráví hodiny sebevzděláváním v nějaké otázce. 

Je toho zkrátka opravdu hodně, co se letos dělo. A jako přímý účastník islámoklastního dění tak mohu mít i jiné vzpomínky než ty, které jsou reportovány právě v médiích. Ne, opravdu nejsem typ člověka, který by stál a hltal projevy našich vyvolených a jiných významných osobností a dokázal je po X měsících opakovat. Ale pamatuju si spíš ty zákulisní momenty:

• Pocity, když člověk při svém spěchu na jednání v Poslanecké sněmovně uvízne v tramvaji v zácpě na totálně neprůjezdném Újezdě. Příliš daleko na to, aby se v hodobóžovém oděvu dalo doběhnout včas bez újmy na důstojnosti.

• Sledování, jak přenosový vůz České televize trapčí na náměstí dvě hodiny před začátkem akce, kterou měl natáčet. Mají spoustu archivních a ilustračních záběrů holubů a turistů.

• Ty skořápky od vajíček, která sourozenci Schejbalovi na demonstraci 30.6. na Palackého náměstí zkoušeli vrhat směrem k pódiu a které se ocitly u mé nohy. Samozřejmě vám v první momenty vůbec nedojde, o co jde a co se stalo. Prostě - "hele, vejce..."

• Jedno z prvních soukromějších a intimnějších setkání s Martinem Konvičkou. U toalet v jedné žižkovské nalévárně, ano. Dámy vzadu. Na romantiky si u nás asi nikdo přehnaně nehraje...

• Holub. Přistál před veřejnou online kamerou na střeše jednoho domu v Českých Budějovicích, kde zrovna probíhala demonstrace IVČRN, a chvíli se před ní nakrucoval. Fotila jsem ho printscreenem, tady je.

• Vykecávky v copy centru, kde jsem si nechávala tisknout transparenty a jiné materiály. Tiskař sice není našinec, ale nemá k tomu daleko a je to velmi sympatický a rozumný člověk.

• Nebo ten moment, kdy kolega, kterého si nesmírně vážím, sundává z krku svůj ukořistěný zámeček na trikoloře (symbol naší výzvy "Vládo, zavři hranice!") a věší ho na ten můj, protože já jsem zafňukala, že se na mne už nedostalo. To bylo také na Palackého náměstí a ten těžký zámek pořád mám. Spolu s lehkou výčitkou, že jsem tak úplně neměla právo ho o něj žádat, protože si ho vzhledem ke své identitě zaslouží víc.

• Ustanovující sjezd Bloku proti islámu. Nejprve mne ochranka skoro nechtěla pustit dovnitř, ač jsem šla s prověřeným doprovodem... tak "sluníčková a podezřelá" jsem se jim zdála. Nakonec jsem to ale paradoxně byla právě já, kdo s pár odolnými jedinci zůstal v místě sjezdu až do pozdních nočních hodin a "zavíral" hotelovou terasu, kde jsme seděli.

• A ještě jedna momentka ze sjezdu: "Chci islámoklastku!", pravil kolega k jiné kolegyni nesmlouvavě, veřejně a na plná ústa, když se dohadovalo, zda s ním v jednom projektu zůstanu či nikoli. I tam to je jako s tím zámečkem, pořád v onom projektu trčím až po uši. Ovšem mrákoty na mne v onu chvíly šly, div jsem neporazila židli.

• Květen, holešovické Výstaviště a výstava Svět knihy. Naháněla jsem se tam s Bronislavem Ostřanským (ve smyslu snažila se mu vyhnout, aby mě předčasně nezašlápnul) a nakonec ukořistila u stánku Muslimské obce, hlídaného zababušenými ženštinami nepříjemných výrazů v tváři, rádoby náboženské brožurky, kterými je návštěvníkům mešit vymýván mozek. Ježíš byl vlastně muslim, všechna předislámská náboženství jsou vlastně islámem atakdále. Brožurky jsem umístila u Jany Volfové, ptejte se po nich tam.

• Hodiny prostáté u petičních stánků v červnu, kdy jela petice proti povinnému přijímání imigrantů skrze kvóty Evropské unie (kolega Franta to vyřvával při stánkaření do světa tak často, že si to nešlo nezapamatovat). Nebudu říkat, který z týmů, se kterými jsem stánkařila, byl lepší nebo který výjezd byl vůbec nejlepší, mělo to něco do sebe vždycky. V Kobylisích jsem se spálila a opili mě tam ciderem, na Andělu po našem stánku letěl plivanec, na I.P.Pavlova po nás jakýsi Francouz vřískal, jak jsou Češi líní, a na Florenci jsem zkontrolovala, jak umějí z věčných urážek vytočení kolegové krásně rudnout. Stálo to za to, i ten pohled na pana Čulíka při projednávání petice v Parlamentu. Ty babičky, které si k našemu stánku přicházely popovídat, "jaká hrůza to je, co se teď děje, a že to zažily samy ve Švýcarsku a v Německu", tak ty si připomenu taky moc ráda. Holt xenofóbky a nenávistnice, co bychom po nich nechtěli... zvlášť když pár z nich bylo romského původu, že...

• A taky si připomenu, že člověk vždycky přišel ze stánkaření utahaný jak štěně, pochlubil se na síti - a to zatrápené BRNO vždycky trumfovalo, že má o pár stovek (!!!) podpisů víc!

• Koho si tak ještě připomenout? Tvora jménem Ingrid? Tu jsem potkávala tolikrát, až to hezké nebylo, a nejen na islámoklastních akcích, ale pochodovala kolem mne i na Prague Pride nebo ČajomírFestu na Vyšehradě... s dokonale pitomým výrazem "já tě nepoznávám". Pokud jde o mne, může to tak klidně zůstat i nadále.

• Dobíhání průvodu jdoucího z Václavského náměstí k Úřadu vlády tenkrát v září. Nikdo nedal žádné info, zda se máme toho průvodu zúčastnit nebo půjdeme na vlastní akci. Kolega Jirka to naštěstí nevzdal, věrně poklusával se mnou (díky!). Dohnali jsme průvod kdesi u Vltavy a já ve spěchu, z vyčerpání a nepozornosti přerazila papírovou vlaječku ČR o záda dalšího z kolegů. Mohl počkat, nebo aspoň dát vědět!

• A co třeba ty hodiny strávené cestou k rakouským hranicím, kde jsme blokovali přechod Dolní Dvořiště? Islámoklastka a tři neznámí chlápci... a pohoda, jazz. Vlajka IVČRN vystrčená ze střešního auta, česká vlajka na zádi... měli jsme to s plnou parádou. Jen jsme holt lehce nestíhali jak cestou tam, tak zpět. Takže nejdřív běžely prostitutky, které vypouštěl kolega nestíhající autobus, a pak se teprve stovkou vlekla naše dodávka.

__________________________________________________________________

Dalo by se tak samozřejmě pokračovat. Případně zveřejnit i to, co létalo vzduchem při řešení online záležitostí (blokace, papuče, výkřiky o nepochopení ze všech stran, slzami promočené kapesníčky...). Ale myslím, že v nejlepším se má přestat. Uvidíme, co přinese rok 2016. Islámoklastka si teď hodlá víceméně skromně užít Vánoce - s bramborovým salátem, obaleným smaženým amurem, vinnou klobásou, pár druhy cukroví, setkáním s prarodiči a dalším příbuzenstvem. Po dárcích letos nějak netouží, protože pro ni je asi největším dárkem to, že vůbec zvládne nějak fungovat a tohle vše zažívat. Nebylo toho málo, čeho bylo i s jejím přispěním dosaženo - a bude toho zřejmě hodně i příští rok.

Tedy všem do něj hodně sil a krásné Vánoce.

P.S.: tenhle blog věnuju Vítkovi. 

Jak si islámoklastka odskočila zablokovat přechod přes státní hranice

(akce svolaná hnutím Úsvit Národní koalice, Dolní Dvořiště, 16.9. 2015)

To si takhle jednou dopoledne sedíte v nejmenovaném obchodním centru u restaurací. Víte, že na ten den je svolaná akce "blokujeme přechod přes státní hranice v Dolním Dvořišti", ale vzhledem k tomu, že domlouvání odvozu je teprve v procesu organizace, příliš se nevzrušujete - buď to vyjde, nebo místo vás hranice zablokuje někdo jiný. A tak se cpete kuřecím z čínské restaurace (kdyby to náhodou vyšlo, ať nejste celý den hlady), surfujete po internetu... pak pár SMSek, telefonát - a věci najednou naberou rychlý spád. Honem sbalit nádobíčko a uhánět na metro, a pak se v centru města vztekat nad pozdě jedoucí tramvají, rozkopanými ulicemi, pod nohy se pletoucími turisty...

Střih. Dodávka, tři osoby uvnitř, aneb už jsme na cestě k přechodu přes hranice. Dva neznámí sympatičtí mládenci a islámoklastka, česká vlajka kryjící záď vozu. Nabíráme dalšího kolegu a vystrkujeme ze střešního okna i vlajku IVČRN, kterou má s sebou. Stylové, ne?

Další střih. Dojíždíme o pár minut později než ostatní, akce už začala. Přebíháme silnici a dobíháme na místo, kde střídavě hovoří na mikrofon Petr Hampl a Jana Volfová, na improvizovaném pódiu poblíž přistaveného traktoru. Na místě je kolem 150 lidí, většina s vlajkami a transparenty, pár zástupců médií a fotoreportérů, a také asi čtyři kousky ze Strany Zelených, zoufalé z toho, že se s nimi nikdo příliš nebaví a nereaguje zrovna na jejich tupé transparenty ve stylu "Pomáhejme potřebným" (mimochodem, na to, že je islámoklastka momentálně ve značné finanční nouzi, si ještě nevšimla, že by jí nějaký Zelený šel dělat dobrovolně otroka, tedy, ehm, pomáhat... ale co není, může samozřejmě být, nikomu v tom nebrání).

Změna scény - proslovy skončily, bereme se za ruce a přecházíme o pár metrů dál vytvořit za asistence policie lidský řetěz přes silnici. Doprava stojí. Vlajky vlají, transparenty jsou hrdě vztyčeny, lidé skandují. Jana Volfová s Petrem Hamplem k nám ještě krátce promlouvají. Mimochodem, zastavení dopravy na tomto místě bylo vyhodnoceno jako přestupek, jeho sankce je v současné době prý v jednání, jak psala právě Jana Volfová - lidé už jí nabízejí, že se na jeho uhrazení složí. Akce nakonec trvá jen asi 10 minut oproti plánované půlhodině, přece jen nechceme trestat řidiče, kteří jsou v tom nevinně, ta akce měla mít hlavně symbolický a propagační význam, který byl tedy naplněn dostatečně. Po akci se ještě krátce zastavíme u několika hloučků známých i neznámých lidí (jako vždy), vyfotíme se s pár transparenty, a pak, protože nás čeká ještě cesta domů, už sundáváme vlajku a vyrážíme přes Budějovice zpátky ku Praze.

Co dodat ke zpáteční jízdě, která se nesla ve znamení neuvěřitelného nestíhání a pár momentů bloudění? Snad jen: všechna čest kolegovi FR v roli řidiče, MV coby navigátorovi a vyhledávači dalších spojů, a v neposlední řadě i JJ, že se samými nervy nezhroutil a stihnul na autobus doběhnout na minutu přesně (ale příště si ty plechovky od piva po sobě uklidí, že?). Díky, chlapi, jste borci a bylo to s váma fajn!

A následovat mohou další díky: Janě Volfové, za to, že vše zvládla zorganizovat a ustála i sluníčkářskou provokaci se slíbeným autem, které pochopitelně nakonec nedorazilo a dotyčné slunce se k tomu i přiznalo v telefonátu chvíli před vyjetím z Prahy. Dále všem, které jsem potkala na místě - Petrem Hamplem počínaje, přes fotografa Jirku Slámu (oprava: SKVĚLÉHO fotografa!), Romana a další z pořadatelské služby, až po šajtána nejvyššího, čili Martina Konvičku, toho času řešícího o pár stovek kilometrů dál jednu dost bolestnou rodinnou záležitost, která mu zabránila se zúčastnit taky.  

Jako příboj...

(postřehy z demonstrace "Za naši kulturu a bezpečnou zem", 12.9.2015, Praha - Václavské náměstí/ Muzeum)

Ano, jako příboj chvílemi působilo to vzedmutí emocí několikatisícového davu, shromážděného na jednom z nejposvátnějších míst naší země - před Národním muzeem, čili výstavní skříní toho, co je a bylo u nás nejvzácnějšího a nejzajímavějšího... Ale pojďme si sobotní události přiblížit hezky od začátku.

Sama jsem byla na místě už asi hodinu před začátkem celého dění. Přece jen jsem nechtěla, aby se opakoval minulý týden, kdy jsem se na hodinách překoukla a pak na akci dobíhala s jazykem na vestě až po hymně. Takže jsem dokonce i riskovala a s praporky v rukou (a svým již poměrně známým obličejem) přestupovala na metru už na Můstku a ne zbaběle na Florenci, jak jsem měla původně v úmyslu. Přece se za sebe nebudu stydět ještě před začátkem demonstrace, ne?

Na místě už ovšem bylo poměrně živo, řádově desítky lidí. A opět ten starý známý kolorit, prvních pár povědomých až důvěrně známých obličejů z různých divizí BPI, příznivců IVČRN... Ale i spousta nováčků, dost z nich ovšem taky s vlajkami (buď s logem IVČRN, nebo českými) a transparenty. Mezi nimi procházející turisté, lidé s foťáky a kamerami, hloučky policistů... Třepání rukama, objímání na pozdrav, krátké i delší debaty, čekání na další známé, pár rozhovorů s turisty z ciziny, pózování s vlajkami a odznakem na hrudi, procházení po místech nám vyhrazených, vyhýbání se mikrofonům a stativům, do toho nad námi vyhrával z reproduktorů Karel Kryl, slunce svítilo a vlajky vlály... Co víc si vlastně v takové odpoledne přát?

atmosféra před začátkem akce - foto (c) RB

Akce začala českou státní hymnou - což je výmluvným znakem toho, že ji nepořádala samotná IVČRN nebo Blok proti islámu, které dávají hymnu až nakonec a ještě někdo předzpívává. V minulém článku z akce, kterou pořádaly tytéž osoby, jsem to už kritizovala jako ne příliš vhodné řešení - ovšem nemohu čekat, že všichni organizátoři budou mít dobré dramaturgické schopnosti, možná se jen chtějí "odlišit", a proto vrtají zbytečně do toho, co má svůj smysl a funguje. Ostatně dramaturgie celé demonstrace pak kulhala ještě v několika místech, k čemuž se ale dostanu později.

Po hymně následovaly první projevy - moderátor uvedl Lucii Haškovou a videobloggera Jiřího Jiskru. Ten byl ve svém proslovu velmi otevřený a mj. vyzval premiéra Bohuslava Sobotku k uklidnění celé situace související s migrační vlnou, k vysvětlení všech nejasností, nabídnul mu osobní setkání a diskusi. Došlo i na minutu ticha za první oběť sluníčkářského a multikulti bonzovacího řádění - Tomáše Strnada, organizátora lednové demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze, který nevydržel psychický tlak vzniklý po vyhození z práce a kombinaci dalších faktorů a 5. září 2015 spáchal sebevraždu. Přiznám se hned, že mě tato zpráva velmi zasáhla, když se ke mně poprvé dostala, protože jsem na tom právě taky nebyla nejlépe. Už v ten den jsem tedy za Tomáše aspoň zapálila svíčku a u Muzea si ho pak s úctou připomněla.

v pozadí za sochou sv. Václava protidemonstrace těch, kteří chtějí "uprchlíky" přijímat za každou cenu (foto RB)

Pak ovšem došlo na tu část demonstrace, která měla u zúčastněných asi největší odezvu. K muzeu totiž po magistrále dojeli motorkáři, kteří na strahovském stadionu skončili svou akci "Bikers Against Islam" (které se zúčastnil i lídr Bloku proti islámu Martin Konvička) a kteří se rozhodli "naši" akci podpořit. Mohli jsme tak sledovat průjezd kolony snad 500-600 silných motocyklů, který trval několik desítek minut a který vzbudil mezi demonstranty neuvěřitelné nadšení - lidé tleskali, skandovali, pískali, mávali, zdravili projíždějící vlajkami... Bylo to až dojemné, jak poznamenal i Martin Konvička z pódia, a mnozí byli opravdu naměkko, jak později přiznávali i samotní motorkáři, pro které to bylo opravdu nečekané a neuvěřitelné uvítání. Toto byl onen první ohlas příboje emocí, o kterém jsem mluvila v úvodu.

Následovaly další projevy řečníků - Tomia Okamury z SPD, Evy Hrindové ze skupiny Naštvané matky, následně byl čten i značně rozvleklý dopis jakéhosi italského občana, který se vyjadřoval k migrační situaci v Itáli - zařazení tohoto dopisu ovšem nepovažuji zrovna za dramaturgicky šťastné. Ne snad z hlediska obsahu, ale kvůli tomu, že se takový typ textu nehodí na demonstrace, kde je dav lidí nucen delší dobu stát bez hnutí a poslouchat, nehodí se ani skandovat hesla, vyčerpává to i samotného předčitatele, který pak už v závěru koktá, huhlá apod., do toho obvykle zlobí technika (i tady v bočních řadách už nebylo řečníky slyšet)... Navíc to kolidovalo s dalším programem části účastníků - měli jsme totiž od oněch motorkářů slíbený odvoz autobusy na místo konání rockového festivalu, kam po demonstraci zamířili, ovšem ty autobusy zřejmě vzhledem k tomu, že demonstrace přesáhla vymezený čas, odjely prázdné. Tedy toto příště už zažít nechci.

Tento kiks měl i další následky - posledním řečníkem byl ten, na kterého mnozí čekali nejvíce, už zmíněný Martin Konvička z Bloku proti islámu. Nepřijde mi vhodné, aby byl ponecháván čekání půl hodiny a více, zvláště na parném slunci a v obleku. Je to nepříjemné pro něj i pro účastníky demonstrace, kterým pak už nezbývá mnoho sil na to, aby mu vůbec věnovali pozornost nebo na něj nějak více reagovali.

Martin Konvička a jeho projev (foto RB)

U reakcí publika bych se ještě ráda zastavila. Nejsem totiž sama, komu nesmírně vadilo občasné pořvávání davu "Čechy Čechům!". Což o to, že se taková věc dostane do médií na úkor toho, co vše tam zaznělo jiného... Ale chtěla bych vzkázat těm, kteří by jinak se skandováním něčeho takového sami nezačali a připojili se k tomu jen proto, že to řval soused vedle nich a že "bylo potřeba něco křičet, aby nás bylo slyšet": "Lidi, prosím vás, NEBLBNĚTE! Zvolání 'Čechy Čechům' je logický nesmysl! Spousta lidí, kteří demonstrovali s vámi a vedle vás, totiž nejsou 'stoprocentní' Češi. Včetně takového Okamury nebo Konvičky, nebo třeba blogerky Ley Vojtekové, místopředsedy pražské divize BPI a dalších. Možná i vy sami máte v příbuzenstvu nějakého toho polovičního Němce, Poláka nebo Slováka. Něčí původ ještě neznamená, že dotyčný nemůže chtít bojovat za stejnou věc jako my, tzn. být proti přijímání migrantů, proti islámu... Mnohdy dokonce naopak je proti těmto věcem víc než ti tzv. 'stoprocentní Češi', právě proto, že (jak mimochodem zmínil i Martin Konvička ve svém projevu) má s těmito věcmi bližší zkušenost a větší možnost srovnání. Takže prosím vás přestaňte degradovat sami sebe a tyto lidi takto stupidními zvoláními (od kterých se Blok proti islámu právě s vědomím těchto faktů distancuje). Přejte Čechy SLUŠNÝM a PRACOVITÝM lidem bez ohledu na to, z kterých míst sem přicházejí. Pro ty, kteří to vidí jinak, na demonstracích IVČRN a BPI není místo - tady to prošlo jen proto, že organizátorem byl někdo jiný."

Po skončení projevů (jejichž obsahem se tu nezabývám, můžete si je snadno najít na internetu) bylo rozhodnuto, že se účastníci demonstrace přesunou v průvodu přes město před Úřad vlády. Pro mne osobně tak nastala chvíle zmatků, protože jsem nevěděla, zda se toho průvodu "musíme" zúčastnit všichni, případně jak je to s oním odjezdem na rockový festival. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem ještě s jedním známým dobíhala průvod, který se nám vzdálil až kamsi do Štěpánské. Čili to příjemné taky nebylo, ale uznávám, že to byla i moje organizační chyba. Průvod samotný byl ovšem vcelku fajn, krásné počasí, turisté i domorodci postávající po okrajích cesty, občas někdo zamával nebo zatleskal, vlevo pod námi Vltava a za ní panorama Hradčan, a do toho občasné skandování (byť bohužel několikrát včetně toho nechutného nesmyslu popsaného nahoře)...

za momentku z průvodu díky RB

Dění u Úřadu vlády jsem pak už příliš nesledovala, po čase jsme se s několika známými odtrhli a šli celou akci zhodnotit do nedaleké restaurace. O něco později jsme se pak ještě vraceli hlavní trasou přes Staroměstské náměstí na Václavák, kde jsme byli konfrontováni jednak s "přínosnou" multikulti realitou (černošští dealeři drog stojící na svých obvyklých místech), jednak s jakýmsi uskupením křesťanů, demonstrujících u koně.  

Taková tedy z mého pohledu byla poslední akce s účastí IVČRN / BPI. V něčem pozitivní, v něčem ne příliš vydařená. Na druhou stranu takové fiasko, jaké předvedli titíž organizátoři 18. července u koně, to nebylo. 

A kdy naposledy dali květiny nenávistní extrémisté vám?

... aneb postřehy z akce "Tichý pochod žen proti útisku v islámu", 19.8. 2015, Praha - Křižovnické náměstí, Karlův most, Klárov

Kroky utichly, dozněly lidové písně... a my máme za sebou další velice vydařenou akci, které předcházely hodiny a hodiny plánování, vymýšlení, domlouvání, zařizování, desítky mailů a pozvánek a další náležitosti. A i když počasí příliš nepřálo projevům radostných a vřelých citů směrem k ženám, ani jiným motivům oslavy svobodného života, na celkové atmosféře se to nakonec příliš neprojevilo.

Přiznám se hned, že jsem zpočátku nevěřila v úspěch téhle akce, když ji exmuslimka Béa Radosa začala cca před měsícem plánovat. Přesněji řečeno - byla jsem skeptická k možným reakcím médií i veřejnosti. Přece jen už mám za sebou různých pochodů a demonstrací spoustu, takže ty ohlasy médií znám více než dobře, včetně jejich úporné snahy takové akce bagatelizovat, záměrně snižovat počet účastníků (či si větších počtů pro jistotu nevšímat vůbec), odvádět pozornost k okrajovým tématům, kterých se akce netýká, atd. Nechtěla jsem proto, aby si od toho Béa příliš slibovala nebo aby pak další účastnice, které mnohdy něco takového zažívají poprvé, byly zklamané. Cítila jsem potřebu na to zúčastněné včas upozornit, což se ovšem pravda nesetkalo ze strany organizátorů s velkým pochopením, až jsem sama nakonec váhala, zda akci podpořím svou přítomností... Naštěstí jsem se pak přemluvila, především proto, že jsem se těšila na setkání s mně blízkými lidmi. A ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá na onu atmosféru, jakou to bude mít tentokrát - přece jen nešlo pouze o demonstraci, ale o více performativní akci spojenou s pochodem skrz město. Tedy o oslovení mnohem většího množství náhodných kolemjdoucích.

Nakonec jsem se nemusela bát ani onoho mediálního embarga. Aniž bychom se totiž museli příliš snažit, mediální pozornost už coby poměrně zavedená (a uměle připsanou kontroverzí se pyšnící) iniciativa máme. Navíc bylo zřejmé, že se na akci dostaví i naši oponenti, čili že média přiběhnou už jen za tušením případných konfliktů (nemluvě o tom, že se budou snažit dát víc prostoru právě jim, coby "těm hodným"). Hezké bylo samozřejmě i sledovat, jak se různí oponenti snažili nám vnutit, že bychom měli vlastně tuto akci zaměřit úplně jiným směrem (což v ohlasech doznívá ještě dnes). Nu, nejsme cukrárna ani restaurace, abychom se v tomto přizpůsobovali zákazníkům nebo hostům - a tak jsme tyto nejapné připomínky typu "a české ženy zažívající domácí násilí vás nezajímají?" ignorovali a soustředili se na to, co považujeme za důležité my. Nikoho jsme nenutili na akci přijít, ani jsme nikomu nebránili udělat vlastní akci zaměřenou na to, co považuje za podstatné on. Což pochopitelně neznamená, že by nám bylo domácí násilí páchané v rodinách českých žen lhostejné - jen ho vnímáme na zcela jiné rovině než ono utrpení, které islám způsobuje ženám. A konec konců, pokud bychom opravdu změnili téma akce, povede to jen k tomu, že se o násilí vůči ženám v islámu stále nebude mluvit tak, jak je nezbytné, čili že tato speciální kategorie porušování lidských práv a svobod zanikne pod nánosem jiných témat. Což jsme tedy odmítly.

Nyní už ale k průběhu akce samotné. Zklamaná jsem z ní nebyla ani náhodou. Už od momentů, kdy se první hloučky účastníků (a hlavně účastnic) scházely na Křižovnickém náměstí u sochy Karla IV., na místě panovala nesmírně přátelská, téměř až rodinná atmosféra. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než na jiných akcích, které Blok proti islámu / IVČRN organizoval (a které právě kvůli tomu opakovaně opěvuji v předchozích reportážích). A to jsme stále ještě měli na paměti, že značná část účastníků (především pánové) je v té době na Klárově, kde se připravují na to, až k nim průvodem dorazíme my. Nicméně i tak... Přicházely další ženy a dívky, které si braly připravené břečťanové věnce, dekorace a ozdůbky s motýly různých barev a tvarů (některé měly své vlastní) nebo si nechávaly svazovat ruce silným provazem. Hloučky známých tváří, vzájemné seznamování, na vše dohlíželi dobře naladění pořadatelé ve žlutých reflexních vestách... a mezi tím vším se proplétali fotografové, novináři s mikrofony a samozřejmě, neboť jsme byli na nejexponovanějším místě v Praze, udivení a zvědaví turisté s vlastním dokumentárním nádobíčkem. Za sochou Karla IV. Martin Konvička narychlo dopisoval svůj projev, o kus dál kdosi hlídal krabici s motýly, nádherný pes husky, kterého si přivedla jedna slečna, si užíval pozornosti nadšených účastníků, mezi lidmi se motaly a pobíhaly děti (pár holčiček dokonce v kostýmech motýlků!), Jana Volfová, duše celého dění, se starala o vše, aby nakonec sama rozesmátá skončila se svázanýma rukama...

A tak jediné, co nakonec na Křižovnickém náměstí trochu zklamalo byla zvukotechnika. Prostě selhala, takže krátké proslovy řečníků nebylo přes šumění a praskání slyšet. Ale nikomu to příliš nevadilo, vše se přešlo s humorem, to podstatné zaznělo i bez mikrofonu. Svázané ženy byly postupně Martinem Konvičkou rozvazovány a "osvobozovány", načež Martin s Béou otevřeli krabici s několika desítkami bělásků, které nechali vzlétnout nad hlavy diváků coby symbol svobodného a tvůrčího lidského ducha, který je islámem svazován a omezován jako ten motýl v krabici nebo svázaná žena. (Poznámka pro rýpaly: ano, motýl si ve městě umí docela dobře poradit a přemístit se do klidnějších lokalit, takže nemusí nutně skončit zrovna pod podrážkami turistů nebo na stěračích aut.)

A pak už jsme se mohli vydat na pochod městem. Rozebrali jsme si transparenty, někdo mi strčil do ruky tamburínu, zatímco Béa nesla orientální bubínky a chrastítko, kolem proběhla další exmuslimka Pavla Bitarová s informací, že "za námi jsou sluníčka" (myšleno naši názoroví oponenti)... Ale to nás nezastavilo a za doprovodu policistů, naší skvělé ochranky, obklopeni fotoaparáty, kamerami a mikrofony novinářů jsme vykročili po Karlově mostě před zraky turistů. Byly to velice silné momenty, být na takovém významném místě a připomínat si ty, které a kteří dnes někde trpí pod jhem ideologie zvané islám, nést hrdě vědomí, že právě já na takové místo patřím a smím si užívat ten pocit, že já se kvůli něčemu podobnému sklánět nemusím... a zároveň mít svobodu pohybovat se po Karlově mostě jako po vlastním obýváku, bez zahalení, bez dozoru manžela, hrdě nést svou identitu i svůj názor... Nad námi se tyčilo panorama Hradčan a ženy vpředu začaly zpívat lidové písně, aby se nám lépe kráčelo. Ovšem žádný hurónský řev, jen poměrně tiché připomenutí toho, že právě v naší lidové tradici je výrazným motivem ženská krása a vztahy mezi muži a ženami. Předala jsem Janě Volfové tamburínu a na chvíli ji zastoupila v popředí u hlavního transparentu, který nesla paní poslankyně Olga Havlová před všemi těmi kamerami a mikrofony, po nějaké době mě vystřídala "Naštvaná matka" Eva Hrindová a já dostala od Béy nejdřív bubínek a pak orientální chrastítko ze skořápek jakýchsi ořechů. Přešly jsme Karlův most a sešly po schodech směrem ke Kampě. Teprve dole jsme zaznamenaly onen doprovod ze strany "sluníček" - Mladých Zelených, kteří nám z mostu ukazovali vlastní transparenty. Byly na nich ženy, které ač muslimky, proti islámskému násilí (v podobě Islámského státu i jiných radikálů) bojují, což měl asi být argument do budoucích debat. Nu, nejprve jsme dokonce Mladé Zelené považovaly za našince, jak nejasné toto jejich sdělení bylo. Na diskuse ovšem během průvodu ještě nebyl ten správný čas, zatím jsme mohly pouze ocenit, že nedochází k žádnému verbálnímu nebo fyzickému napadání typu házení vajec, k čemuž mívají takové skupinky našich oponentů poměrně blízko. Za dalšího občasného zpěvu jsme tedy zamířily skrze uličky staré Prahy na Klárov, přičemž jsme opět potkávaly hloučky turistů.

A už jsme na Klárově, policie nás směřuje na trávník u pomníku, kde je postaveno pódium. Čekají na nás mužští účastníci akce, a Jana s Béou dostávají nápad začít ještě zpívat "Kdyby tady byla taková panenka", k čemuž se v příslušných slokách přidávají i pánové. Ti se pak s posledními slovy "lezli bysme spolu, spadli bysme dolů, byl by konec všemu" vmísí mezi nás ženy a rozdávají nám květiny, nádherné gerbery všech barev, které mají na stužce cedulku "My si žen vážíme - Úsvit - Národní koalice - Blok proti islámu". Květin je ovšem spousta, stejně tak jako přeochotných dárců známých i neznámých (tímto zdravím blogera Miroslava Kulhavého i dalšího blogerského kolegu Václava Janouška, a samozřejmě i třetího neznámého mladého dárce). Obdarovávány jsou i náhodné průchozí místem akce. Opravdu příjemné gesto. Všimla jsem si, že květiny dostala i děvčata z Mladých Zelených, která se se svými "mužskými" protějšky shromáždila s transparenty opodál.

Po chvíli mohl začít hlavní program na pódiu, který sestával z projevů vybraných řečníků. U mikrofonu (který tentokrát fungoval, jak měl) se tak postupně vystřídali Jana Volfová, Béa Radosa, Martin Konvička, Eva Hrindová, Petr Hampl, Olga Havlová, Karel Fiedler, Miroslav Lidinský, Pavla Bitarová... Na úvod ovšem ženy ještě sehrály nacvičenou scénku - na pódiu se objevila postava oblečená v černém nikábu a abáje, tedy v kompletním muslimském zahalení (až na oči), kolem ní procházely ostatní ženy a dívky v běžném oděvu, jako by ji neviděly, a nakonec onu postavu z toho pochmurného oblečení svlékly a rozvázaly jí ruce, které měla pod hábitem svázané. Bylo to velice působivé, když tam ta vysoká černá postava nehnutě stála ve vlajícím rouchu za doprovodu dramatické hudby a kolem chodily ženy v sexy červených minišatech nebo džínách...

Během celého dění se odvážní jednotlivci vydávali diskutovat s Mladými Zelenými, kolem kterých se to hemžilo mikrofony a kamerami, ovšem pochybuji, že vzájemně došli k nějaké názorové shodě. Ostatně i poslanec Fiedler pak z pódia vzkázal oněm protidemonstrantům, že kurdské ženy, které mají na plakátech a které bojují proti jedné formě islámského násilí, chápou islám trochu jinak než ty, které jsou k zahalování a vůbec k upozadění vlastní osobnosti a identity nuceny odmala násilím. O tom také dobře hovořily obě exmuslimky, Béa s Pavlou, které mají za sebou právě zkušenost s kompletním zahalováním. Pavla pak informovala shromážděné, že vzhledem k tomuto faktu se Blok proti islámu a další politické subjekty rozhodly požadovat po vládě uznání toho, že islám je ideologií porušující lidská práva a svobody. Akci zakončila už tradiční zpívaná hymna.

Po skončení programu bylo na místě možné potkat ještě dlouhou dobu hloučky diskutujících účastníků, kterým se nechtělo domů, zatímco Mladí Zelení sbalili transparenty a odešli poměrně dlouho před koncem akce. To u nás se ještě stála fronta na seznámení se s Petrem Hamplem nebo Klárou Samkovou, hlavy BPI spolu s politiky a pořadateli hodnotily úspěch akce a plánovaly věci příští, zájemci se fotili s transparenty, květinami a figurínami znázorňujícími ukamenované ženy...

Tolik tedy k průběhu předvčerejší akce. Co ještě řící k samotnému tématu pochodu, tedy "útisku žen a umělců v islámu"? Musím hned na úvod přiznat, že právě to zahalování žen bylo první věcí, které mne přivedlo ke studování islámské tematiky blíže, ještě v dobách studia na vysoké jsem o něm napsala jednu ze seminárních prací, která byla vyučujícím velmi kladně hodnocena. Tehdy jsem ovšem měla k dispozici pouze zdroje vydané samotnými muslimkami, především konvertitkami, tedy to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem i já právo na zahalování muslimských žen obhajovala a naopak jsem kritizovala evropské státy, že ze strachu o vlastní bezpečí upírají těmto ženám "právo na vlastní identitu". Z dnešního pohledu je to děsivé a úsměvné zároveň, hovořit o identitě těch, které se samy nechají "odstranit" z veřejného prostoru, kde se místo nich pohybují jen černé nevzhledné hromady látky... Totéž když si muslimka zakryje byť i jen vlasy šátkem - pokud to vnímáme v našem kontextu, má to zhruba takový význam, jako kdyby si oholila hlavu, a to je v našem podvědomí stále ještě zakódováno jako symbol trestu a veřejného ponížení, jednoho z největších, jakého se ženě může dostat, většinou za zločiny tak či onak spojené se sexualitou a veřejným pohoršením a ohrožením dobrých mravů... Čili toto u nás zkrátka pozitivně vnímat nelze, pokud člověk něco z toho nepotlačí. Což jde obtížně, protože odkazy na tohle jsou přítomny v našem písemném folkloru, pohádkách a místních pověstech, a jedinec je do sebe může dostávat odmala. Leda že by je vědomě později odmítnul a potlačil, právě aby mohl propagovat zahalování... což je pravděpodobně to, k čemu mají naši odpůrci blízko.

Takový je tedy můj vztah k zahalování žen v islámu obecně. Dnes už jsem v té problematice navíc trochu zběhlejší, takže mohu odmítnout i to, že jsou muslimské ženy "socializovány na zahalování odmala", a tedy že by bez něj nemohly existovat. Naopak - zahalování už malých holčiček, "aby si zvykly", mi přijde jako ještě větší nechutnost. Zvlášť když se to okecává Alláhem a Mohammedem a hláškami typu "maminka to taky nosí - budeš jako VELKÁ HOLKA, když si šátek necháš uvázat taky". Pouhé tlačení ke konformitě, které má zakrýt, že součástí identity oné malé holčičky jednou bude i její sexualita, kterou "musí chránit pro manžela a skrývat před ostatními" - ovšem tím, že se na ni upozorní už ve věku, kdy to pětileté děvče ještě zdaleka nemá ani menstruaci, se de facto stává sexuálním objektem už v danou chvíli. Nemluvě o tom, že na zahalování se vážou i další věci, jako je třeba oddělování chlapců od děvčat, a to právě už v dětském věku, nejen v mešitě, ale i v běžných domácnostech. Tím samozřejmě dochází k tomu, že obě pohlaví ztrácejí vzájemný kontakt a že určité věci, které jsou v jiných kulturách naprosto běžné a přirozené v rámci fungování smíšených kolektivů, jsou v islámu označeny za tabu, nečisté a nepřípustné. Zároveň to oněm chlapcům, kteří se zahalovat ani jinak přizpůsobovat druhému pohlaví nemusejí, dává pocit nadvlády nad dívkami už odmala.

Podobně vnímám i útisk ze strany islámu směrem k umění a kráse. Už jsem zmínila, že součástí naší folklorní identity jsou všechny ty písně a básně, obrazy a sochy atd. zabývající se vztahy mezi muži a ženami, opěvující krásu žen, vykreslující mladé muže všech typů sociálního postavení, jak se ucházejí a bojují o přízeň žen, jak jdou bojovat do války a loučí se se svými milými, s matkami... Zkuste si do takových témat dosadit někoho, komu "sebrali" vlasy nebo dokonce celý obličej a postavu. Navíc - nesmíte zobrazit ani muže, který by k takové "bytosti" něco pozitivního cítil. Dokonce nesmíte zobrazit ani někoho, koho vám vnutili jako vzor nejvyšší. "Narodilo se štěně" si v islámské verzi asi taky nezazpíváte.

Smutný svět. Jsem opravdu ráda, že my žijeme v lepším. A že k němu můžeme pomoci i ostatním.

... a člověk tam stál a cítil se trapně...

(postřehy k demonstracím na Václavském náměstí, 18.7. 2015)

Jak jen tohle odpoledne popsat trochu více slovy, než kolik jich je v titulku... když se únava mísí se znechucením, tak jako se za oknem poryvy dusivého větru střídají s krátkými horkými přeháňkami... Nejlépe bude vzít to přímo. Tak tedy:

Ani jednu z těchto akcí IVČRN ani BPI nepořádaly ani nepodpořily. Což samozřejmě neznamenalo, že by tam našincům nějak zakázaly přístup. Pouze nabádaly účastníky k opatrnosti a zdrženlivosti, vzhledem k tomu, že s těmito pořadateli jsme dosud neměli žádné zkušenosti. Ovšem nemůžeme nikomu ani bránit si svou protiislámskou akci zorganizovat sám, pokud se na to cítí. Lidé tím aspoň získají zkušenosti, naučí se komunikovat s úřady, s policií, s těmi, koho na akcích chtějí nebo nechtějí, s médii... Snadno se tak alespoň zjistí, kdo na to má a kdo nemá, kdo boj proti islámu a dalším problémům, které nás čekají, myslí skutečně vážně, kdo nedorazí naopak ani na akci, kterou BPI nepořádá (protože se mu BPI zdá "moc politická"...), pro koho je moc dorazit někam jen jednou za rok...

Mluvím teď primárně o demonstraci pořádané paní Haškovou od 15 hodin "u koně". Mám psát o selhání, resp. několika selháních, ke kterým tam došlo? Proč ne, sluníčka to beztak zveřejní jako nějaký svůj úspěch taky. Ovšem úspěch ze strany pořadatelů a účastníků tam byl taky. Už to, že za cizími lidmi přijde aspoň těch 200 lidí i přes to počasí a náročnost cesty atd. A byli to opět (až na odhadem cca maximálně dvacítku jedinců, jejichž politickou orientací ve smyslu levicového fanatismu jsem si nebyla jistá) vcelku průměrně vyhlížející občani, mladí i staří, muži i ženy, z nichž pro většinu z nich to očividně byla první taková akce. Takže z jejich strany ten zájem byl.

Teď ale k tomu neúspěchu. Ten vidím v tom, že pořadatelé na ten zájem nedokázali adekvátně reagovat. Začnu už třeba tím, že vzhledem k počasí mohli na místě nějakým způsobem zajistit aspoň přísun pitné vody, když už těm lidem chtěli předčítat po nějakou dobu nějaké své proslovy. Byla by to slušnost a ukázala by jejich skutečnou ochotu do akce něco investovat. Připomínám, že na zimních akcích IVČRN v Brně a možná i jinde byl k dispozici tuším svařák a čaj. Vůbec nejde o to, že by to snad mohlo působit jako "předvolební guláš a pivo zdarma". Spíš bych to viděla v těchto teplotách jako základní bezpečnostní a hygienickou nutnost, prevenci před tím, když by se některému staršímu nebo méně odolnému a zdravému demonstrantovi udělalo nevolno apod., nemluvím o tom, že v davu bylo i několik zpocených, žíznivých a ukňouraných dětí. Toto tedy vidím jako první pořadatelské selhání.

Bod druhý už je zásadnější a má co do činění právě s tím, kolik lidí těm pořadatelům v reálu věřilo, znalo je a bylo ochotno jim nějak pomoct. Evidentně jich moc nebylo, a tak došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Pořadatelé požádali o pomoc s ozvučením akce jim neznámé lidi. Výsledkem bylo to, že se z oněch lidí vyklubala známá sluníčka, kterým pouze stačilo zopakovat akci provedenou Lukáši Kohoutovi na jeho demonstraci - slíbit mu přivézt techniku a pak se mu vysmát a nechat ho na holičkách prakticky bez náhrady. Sluníčkům to je samozřejmě jedno - v minulém příspěvku jsem psala, že jakmile někoho označí jako "společensky nebezpečného", klidně půjdou proti komukoli, kdo tuhle nálepku od nich získá, i kdyby to byl senior nebo máma s děckem, která si jen chce poslechnout, co na takové akci lidi říkají a dělají. My to známe, pro dost lidí na demonstraci to ovšem bylo poprvé, co se s něčím takovým setkali. Jde v podstatě o nabourání výkonu práva shromažďovacího, čili nic, co by se sluníčkům dalo přičíst k dobru. Takže nakonec bylo zvučení hodně provizorní skrze jeden megafon, nevím, jestli v zadních řadách dál od koně bylo pořádně slyšet.

Co mělo být slyšet by mohlo být další věcí, na kterou se zaměřím. Ne, nevadilo mi čtení z papíru, spíš zaplať pámbu za něj, lidi tu spatra zvyklí mluvit nejsou, natož na kamery a v takovém horku. Jen jsem ze zaslechnutého měla dojem, že i přes videa, která hlavní řečník prý natáčí, ještě v problematice islámu není dostatečně fundovaný a je tedy před ním ještě spousta práce. Ostatně sám přiznal, že ještě loni měl k islámu "neutrální" vztah a negativně se vymezil až po lednovém útoku na Charlie Hebdo. Na jednu stranu - proč ne, každý má ten "bod zlomu" někde jinde, jak muslimové na cestě k radikalismu, tak anti-islamisti na cestě k jasnému odsouzení a odmítnutí. Na druhou stranu - loni tu běžela petice proti registraci II. stupně Ústředí muslimských obcí, vznikal Islámský stát, Hanča s Tončou byly nezvěstné, o týrání žen v muslimských rodinách byly taky dostupné informace, stejně tak jako fungovaly evropské no-go zóny, zkrátka těch informací o negativních prvcích v islámu byly k dispozici přehršle, dokonce nebyly ani tak blokovány nebo zpochybňovány jako dnes. Takže tohle všechno museli ti pořadatelé a mnozí účastníci akce prostě ignorovat, pokud byli "neutrální k islámu". Ale možná to ani není příliš negativní zjištění... konec konců, v BPI a IVČRN jsou kvanta lidí s veskrze sluníčkovým zaměřením, ovšem bez sebezničujícího aspektu, i sama autorka tohoto textu ještě na vysoké obhajovala právo muslimek na zahalení coby "součást jejich identity" a o dalších aspektech islámu nepřemýšlela vůbec. Možná to je prostě jen přirozenou součástí cesty každého budoucího islámoklasta.

Jinak snad k obsahu projevu pana Jiskry nelze nic moc říct, z mého pohledu jde o vcelku slušně formulované názory člověka odmítajícího imigraci, islám a diktát EU, které končily výzvou, aby si lidé sdíleli mezi sebou navzájem získané poznatky a informace týkající se těchto záležitostí, komunikovali o tom se svými blízkými a známými apod. Padl i apel na vládu, aby konečně začala respektovat vůli těch, v jejichž jménu ten mandát má... pokolikáté už? Jsem ráda i za další řečnici, ředitelku jedné charitativní neziskovky, specializující se na pomoc handicapovaným v nouzi, která lidem přiblížila, jaké to je muset se rozhodovat, zda jejich pomoc půjde spíš mamince dítěte s nemocí motýlích křídel, nebo mamince dítěte závislého na speciální výživě... zatímco vláda bude mrhat prostředky pro cizince a nadále ignorovat tyto našince, rodiče, kteří pro své nemocné děti potřebují sehnat denní stacionáře se speciální péčí nebo nějakou drahou kompenzační pomůcku... Toto jsou podle mne věci, kde bychom za ty neziskovky a dobrovolné dárce a aktivisty měli být rádi, protože v budoucnu možná sami budeme v situaci, kdy nebude nikdo jiný, kdo by nám samotným pomohl, než právě ony, v situaci, kdy si svépomocí jako laici příliš nepomůžeme.

Organizátoři po skončení projevů pak udělali podle mne další kiks - vyjevili přání přesunout celou demonstraci průvodem až na Hradčanské náměstí. Opět připomínám panující horko, které účastníci demonstrace museli přetrpět po celou dobu projevů u koně, i poměrně značnou vzdálenost Hradčan od Václavského náměstí. Policejní doprovod byl také nadšen. Podle mne tohle bylo zcela zbytečné, tím spíše, že v sobotu bývá na Hradě povětšinou pouze více či méně turistů, nikoli našinců, stejně tak bylo zřejmé, že těch několik stovek účastníků (z nichž část se do průvodu ani nezapojila nebo odpadala během něj) nemůže Hradčanské náměstí zaplnit tak, jako se to povedlo IVČRN hned na první lednové demonstraci. Možná to mělo zahrát na nějakou nacionalistickou notu, stejně tak jako ta hymna zpívaná hned na začátku demonstrace. Ovšem tahle nota je dost falešná - hymnu kvůli chybějícímu ozvučení, díky kterému by si pořadatelé sjednali pozornost a upozornili na začátek akce, nebylo skoro slyšet, zato v průvodu z Vodičkovy ulice do Jungmannovy bylo více než dobře slyšet to, z čeho si soudný člověk potřísní obuv vlastními zvratky - prý "Nic než národ!". Nu, naštěstí jsme se s několika známými po krátké chvíli z průvodu odtrhli a šli si po svém. Proč je věta "nic než národ" pro nás nepřijatelná asi moc vysvětlovat nemusím - zkrátka v boji proti islámu a ilegální imigraci a diktátu EU pro nás národnost dotyčného spolubojovníka nerozhoduje.

Zkrátka jsem z této akce měla velmi zvláštní pocit. Chyběla tam úplně ta občanská vzájemnost a vřelost, kterou znám z akcí IVČRN a BPI. Ti lidé se tam neznali navzájem, ani neměli potřebu se nějak seznamovat, každý tam stál sám za sebe, občas s nějakým nepříliš originálním transparentem... Byli tam jedinci z hnutí Generace Identity s vlajkami. Bylo tam několik vlajek IVČRN, které tam příznivci na vlastní pěst dotáhli. Odznaků IVČRN přece jen víc - já jsem svůj měla v kapse, pro jistotu, kdyby na akci došlo k něčemu, o čem bych nemyslela, že by s tím bylo dobré IVČRN a BPI spojovat. Což se nakonec ukázalo jako oprávněná obava, právě kvůli tomu skandování davu během pochodu, i kvůli tomu, že jsem si pak na fotografiích v médiích prohlédla důkladněji některé transparenty, včetně toho, na kterém se dívčina neštítila dát logo IVČRN vedle hesla "Čechy Čechům!". Přišlo mi to, že ti lidé jsou hodně zoufalí, když místo za někým, kdo by se postaral, aby se tohle nestalo, jdou za někým úplně neznámým.

Tenhle pocit se mi ještě pak umocnil v davu uprostřed druhé demonstrace, která se ten den na Václaváku konala. Pořádala ji Národní demokracie v čele s Adamem Bartošem a vystoupil na ní Tomio Okamura, od kterého se pořadatelka předchozí akce distancovala, "aby zachovala nepolitický ráz akce". Nevím, jestli to bylo platné, pan poslanec byl totiž tak originální, že jeho projev zněl jako přes kopírák s projevem na první akci. Ale lidem se to líbilo, mohli se uřvat. Asi pro ně pan poslanec má nějaké mně neznámé charisma, kvůli kterým ta babička klidně bude stát vedle "mladíků" (30 jim už přitom dávno bylo) pořvávajících na své oponenty: "Kohoute, mr*al jsem tvoji matku!". Ani jsem do té doby netušila, kolik normálně vypadajících antisemitek, pravých amazonek a "naštvaných matek" tu vlastně máme. Prostě jim to, co pan Bartoš nebo pan Okamura hlásají, nevadí. Nedojde jim, že pan Okamura do zblbnutí opakuje "chci přímou demokracii" a že tím nemyslí, že by se snad na ní měl reálně podílet kdokoli z toho davu, ale že tím říká pouze "zvolte MNE". Značný rozdíl oproti panu docentovi Konvičkovi, který neustále opakujte "kandidujte, zajímejte se, bez vás to nezvládneme, pojďte do toho s námi ve vašem místě bydliště, sledujte situaci...". Pan poslanec navíc za celé roky svého parlamentního působení dokázal leda to, že se vláda vysmála většině návrhů, které jí předložil, a shodila je ze stolu. Zatímco pan Konvička už má úspěch třeba v tom, že loni nedošlo k udělení II. stupně registrace pro Ústředí muslimských obcí, podařilo se vzbudit zájem odpovědných o halal porážky, zablokovat projekt Islám očima českých školáků, resp. jeho podporu ze strany ministerstva, apod. A toto pan Konvička zvládnul ještě dříve, než se do té sněmovny dostal. A nedělal to kvůli potlesku davu, který by přehlížel z tribuny, jako si to včera užíval pan Okamura. Pro pana Konvičku je totiž krom fanglí na náměstí důležitý i ten člověk, který na demonstraci nedorazí, protože někde v terénu monitoruje situaci týkající se problémů, kterým teď čelíme, provádí osvětu nebo prostě jen trčí v práci, aby se zabezpečil na další boj s tím, co nás čeká. No, nezaujal mne ani pan Okamura, ani následně pan Bartoš, odcházela jsem zhruba v momentu, kdy hřímal, že "když ho někdo naštve, vlastně ho to nabíjí k tomu, aby na své práci pracoval tím usilovněji". Asi hodně křesťanské, tohle využívání negativních emocí. Snad mu za to papež dá rozhřešení... nebo ho nabije zas trochu jiným způsobem.

O protidemonstraci sluníček se tentokrát příliš zmiňovat nebudu, nestojí mi za pozornost ani dnes, jako mi nestála tehdy. Stáli tam proti neonacistům, odděleni policií, skrze kterou se občas snažili proniknout, a skandovali hlouposti, kterým příliš nebylo rozumět. Hulákali i během Okamurova projevu, ale ne natolik, aby to do předních řad příliš dolehlo. Snad jen momentka na závěr: stála jsem na nástupišti metra a sledovala, jak přichází mládeneček, tak necelých 20 let, s metrovým namalovaným žlutým papírovým sluncem, a cosi vykládá slečně zhruba v jeho věku, která ho doprovázela (a která s ním zřejmě nebyla na akci). Zaslechla jsem jen slova "Islám v ČR nechceme" a "stydím se" a neposlouchala dále. Děvče bylo hezké, upravené, mělo pěkné letní šaty s dekoltem, podle mne by bylo škoda, kdyby se někdy muselo povinně zahalovat a vědět, že ten sluncovatý kamarád ji v tom nechá. Zřejmě tyto oběti holt budou muset být. Ne, neměla jsem potřebu demonstrativně si připíchnout naši placku a promenádovat se mu s ní před očima a způsobovat mu tak duševní utrpení, které by se snažil kompenzovat nějakým na mě provozovaným násilím. Ale trapně mi přece jen trochu bylo... když jsem tak vzpomínala na dvacetileté mladíky dřívějších dob, odhodlané zemřít za to, aby si mladý pán v jejich věku mohl někdy v budoucnu vodovkami malovat slunce a pokládat to za záslužnou činnost, nebo dokonce za práci...