Narozeniny 2017 aneb Jsem ráda, že jste tady

Už je to tu zase... opět bych asi měla nějak zrekapitulovat uplynulý rok,vzhledem k tomu, že dneškem míjím další životní milník. Inu, ani islámoklastky nemládnou. Teď už to je jen o sbírání zkušeností a práci především sama na sobě. 

Ale nechci předbíhat, rozvahu nad tím, co mě ještě čeká, si nechám na později. Tak tedy zhodnocení období červenec 2016 – červenec 2017: 

Mírně se mi zvedla životní úroveň. Opravdu jen mírně, nicméně už to není jen o tom přežívání a o tom, že když chci zajistit jednu životní potřebu, musím se neúnosně omezit v jiné. Navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě nenechají v potížích a když už mi nemohou pomoci jinak, věnují mi péči až mateřskou. Čehož se pochopitelně snažím nezneužívat a vrátit jim to jinak. Poděkovat zde musím zejména své báječné šéfové Kláře Samkové, ale nejde jen o ni, chytají se toho i jiní. Samozřejmě hledám dál i příležitosti k dalšímu uplatnění mimo Klářinu oblast působení, ale jak jsem záhy seznala, není to vůbec jednoduché ani v rámci jejích kontaktů a jejího osobního doporučení. Slibem nezarmoutíš, jak se říká... ale taky si za něj moc nekoupíš a stojí tě čas a energii. 

K mé oblasti působení: Klára mi prokázala tu čest a laskavost, že mi přidělila i část pracovních úkolů, které se více vážou k její advokátní kanceláři. Nebudu to podrobněji rozebírat, snad jen mohu říci, že nejde o věci související přímo s právem či advokacií, spíše ty, které mohou usnadnit běžný chod kanceláře, když ostatní asistentky (a asistent, věc to v dámské kanceláři nevídaná!) nestíhají, protože se potřebují věnovat právě těm odbornějším činnostem. Rozhodnutí, že se tohoto budu účastnit, padlo na silvestrovské oslavě, nikoli pod vlivem čehokoli návykového byť jedné z kooperujících stran. Naskočila jsem do kanceláře hned v lednu, notně rozrušená, jak to budu zvládat. Do té doby jsem fungovala prakticky pouze v online módu, z osazenstva kanceláře znala maximálně sekretářku a účetní. Nu, najednou jsem se obracela na děvčata o cca 10 let mladší než já, aby mne zaškolily, a u ostatního personálu včetně advokátek občas dodnes nevím, komu říkat „ahoj“ a komu „dobrý den“. Míhám se totiž kanceláří velmi nepravidelně, po úvodním tříměsíčním náporu se totiž věci zklidnily a já se opět přesunula spíše do online režimu, což se ovšem projevilo zase v lepším fungování našeho spolku Éra žen. Nicméně dnes už se v Klářině kanceláři cítím vcelku pohodlně, dokonce zvládám přežívat i různé technické úpravy a opravy, které v těchto prostorách občas probíhají, přesouvat se s rozdělanou prací z místa na místo, migrovat mezi suterénem 1 a 2... A jak si pokaždé ráno, když vyrážím na hodinovou pouť směr kancelář uvědomuju, mám neuvěřitelné štěstí – mé působení v kanceláři neobnáší prakticky žádný stres, což je hodnota k nezaplacení. Mohu se tam vždy někde zašít a dělat si svoje, žádná nervozita z toho, kdo mi zase zavolá, komu budu muset volat já, kolik akutních úkolů se mi ten den nakupí a co vše třeba ten den pokazím... Při téhle práci se nemusím bát svého selhání. Byť začátky byly náročnější, jak jsem už řekla, hlavně po fyzické stránce, kdy se po mně chtělo buď dlouhé stání, nebo trocha toho pohybu. Ale nakonec se to přežilo.

Tolik tedy k mému působení tam, kde to veřejnost nemá možnost tolik vidět. No a pak se během toho uplynulého roku více rozjely možnosti, kde naopak být viděna můžu, ba dokonce mám. Totiž především náš ženský spolek Éra žen. Vyvíjí se to, podle mne hodně dobře a zajímavě. Ještě loni jsme se pokoušely oslovit a sehnat nám podobné ženy, ujasňovaly si, kdo se o co zajímá a co by mohl dělat, navzájem se lehce propojovaly přes internet, hlavně sociální sítě... pochopitelně mezitím jsme já s Klárou připravovaly zázemí v podobě vlastního webu, mailových schránek, vizitek... No a pak v březnu přišel první členský sjezd, kdy už jsme se s dvacítkou nejaktivnějších mohly poznat osobně, zároveň se usnést alespoň na tom základním, co máme společné a co je potřeba dělat, první členky se již aktivně zhostily svých úkolů, kterých s časem přibývalo... Nyní nás čeká druhý sjezd, jehož program i veškeré organizační věci musíme ještě připravit. Rozjely jsme projekt s rozpočtem cca 500 000 Kč (přiznávám, že na rozsahu toho projektu, resp. rozpočtu, mám nemalý podíl, nicméně nikdo to nevnímá jako něco zásadního nebo nedosažitelného). Běží zatím docela dobře, na to, že vše probíhá s minimem lidí a svépomocí, pod mediální a propagační blokádou, stejně jako máme omezené možnosti fundraisingu. Pochopitelně že jde o projekt dlouhodobý, nemáme stanoven termín ukončení. Je skvělé, že během něj už získávám já i ostatní zapojené osoby zkušenosti a informace, které se jistě dají později zúročit i jinde. Což je perfektní vedlejší efekt kromě naplnění cíle toho projektu samotného. Komunikace se zapojenými institucemi, prezentace projektu veřejnosti... proč ne. 

Nu a pak jsme s Klárou vylezly z ulity a začaly objíždět města moravská a česká s besedami o islámu a právu. O první z těchto akcí jsem tu už psala, příjemnou společnost nám tam v Pardubicích dělal fotograf Vít Hassan a se spolupořadateli z Pardubického salónu jsme dodnes v kontaktu a máme radost, že se jim daří podobné akce pořádat i s jinými hosty. Nicméně tato akce byla z dnešního pohledu spíše nástřelem, kudy se vydat. Od té doby (rovněž leden 2017) se ovšem věci podstatně změnily, zejména pokud jde o výše popsané dění ve spolku, které je třeba na těchto akcích veřejnosti prezentovat, stejně jako spolek samotný. V červnu jsme tedy s Klárou absolvovaly kolečko čtyř takovýchto besed, kde jsem již měla prostor k vlastnímu vystoupení i já sama. I to je pro mne tedy nové, snažím se brát to hodně zodpovědně, aniž by mě to ustresovalo k smrti. Kupodivu účastníci těchto akcí mé improvizované žvatlání na téma „kdo jsme, co děláme, co chceme, jak nás lze podpořit“ zatím přežili bez úhony. Od září jedeme nanovo, s krátkou pauzou na přelomu října a listopadu až do začátku prosince. Přes neklid, který to v duších odpůrců Kláry Samkové může vyvolat. Už jsme v tomto ohledu zažili také mnohé, včetně zrušené autogramiády v prostorách jednoho notně vyděšeného a vydíraného knihkupectví, které nebylo schopno dostát svým závazkům ani vůči nakladatelství, které vydalo Klářinu knihu, vůči Kláře samotné už ani nemluvě. Ne že by mělo příliš na výběr. Tím, že jsem byla sama přímou součástí toho, co kolem toho probíhalo, už zas vím o něco lépe, na co (a na koho!) se připravit. Pro nepřipravené a navíc vydíratelné to ovšem mohou být nezvládnutelné situace. Jen je trochu škoda, že nejde o ideologický spor, ale (s)prostou demonstraci moci. Čili totéž, co tady vadí úplně všem, pokud se jich to dotkne. Máme-li tu autory, kterým je bráněno v tom, aby si uspořádali setkání s veřejností, pak je jen otázkou času, kdy dojde na další autory jakýchkoli publikací, které aktuální poživatel moci shledá závadnými. Nic, co by už Marx nevymyslel. 

Tolik tedy k tomu, co se během toho roku událo a co nás v brzké budoucnosti čeká. Jsem ráda za všechny lidi, které mi to do života přineslo. A za to, co jsem s nimi mohla prožít. Samozřejmě pádů a karambolů bylo dost, stejně jako loučení více či méně vítaných. A pochopitelně tu zůstávají věci stále nevyřešené, probíhající, nabízející různé možnosti a úhly pohledu. Nicméně i tak jdu dál. Práce je dost, už není nutné jen sedět zavřená mezi čtyřmi stěnami a bát se, co přijde zítra. A to je myslím ten nejdůležitější posun, kterého za ten uplynulý rok bylo dosaženo.

Rekapitulace roku 2016

Nějak zas koukám nazrál čas si uplynulý rok zrekapitulovat. Jak se tak ohlížím zpět, byl to rok v některých ohledech poněkud divoký. V porovnání s tím předchozím, kdy jsem skoro každý měsíc statovala na nějaké demonstraci, přednášce, besedě nebo členské schůzi někdejšího spolku, se to tak možná nezdá. A přesto jsem si prošla letos několika významnými momenty. 

Mám hovořit o věcech souvisejících s mým distancem od nebožtíka BPI, když ještě formálně existoval? To bych musela sáhnout až někdy k září loňského roku (tedy 2015), kdy ty problémy začaly a kdy jsem měla v úmyslu vyměnit svou divizi za jinou, což zřejmě nebylo možné, každopádně jsem se k tomu nakonec nedokopala, zůstala se skřípáním zubů v té původní a sledovala, jak její vedení vše funkční splachuje do stoky, výhradně v zájmu vidiny svých teplých pozic (které se nakonec nekonaly). Vzpomínám si, jak jsem tu ještě loni v zimě jásala nad tím, jak se podařilo navázat kontakt s úžasnými lidmi a jací mi islamoklasti ve skutečnosti jsme fajn... No, buďme upřímní: z kontaktů vydrželo jen to nejpoctivější a nejpracovitější a nejspolehlivější jádro, a fajn lidi se ukázali jako zištní, neinteligentní a pomlouvační podrazáci, se kterými není třeba do budoucna počítat. Snad se to dá brát jako poučení do budoucna. Čeho si všímat, co o člověku zjišťovat předem apod. 

Takto by se tedy daly shrnout i první měsíce letošního roku. Pustila jsem BPI k vodě, protože jsem v jeho fungování nespatřovala žádný užitek, a soustředila jsem se raději na jinou práci jinde. Je to trochu paradox, protože formálně jsem členkou zůstala až do úplného konce, nikdo se nikdy nenamáhal s tím mě kvůli něčemu vyloučit, kdo by se mnou taky zabýval... aneb všeobecný bordýlek. Ani jsem nikdy nikomu nechyběla do počtu na schůzích... napadá mě, že to Klára Samková taky ne – ta byla sice vyloučena (vyloženě debilním konvičkovským způsobem – pan docent je myslím rád, že rozhodování o jeho dalším univerzitním působení takto nefunguje) z Akční rady BPI, což ovšem znamená, že členkou pražské divize měla ale zůstat nadále také. Nu, ale to bychom asi chtěli opravdu moc.

Zbavila jsem se tedy závaží v podobě politikařících kolotočářů. Ovšem moje práce tím neskončila. Pořád tu byl a je rozjetý jeden projekt, kde je práce na celé roky dopředu. Nu a pak... obecně se dá říci, že tenhle rok byl pro mne rokem daleko většího navazování osobních kontaktů a pronikání do dalších spolků a trochu jiných vrstev společnosti. Byla jsem svou předrahou šéfovou doslova dovlečena mezi byznysmenky a podnikatelky v různých oborech. Nejen antiislámem totiž živ člověk, skutečně tam šlo o setkávání, které se odehrávalo každý měsíc a kde mohl jedinec (krom luxusního oběda na ještě luxusnějších místech) získat kontakt na lidi, jejichž schopnosti se mu nějakým způsobem hodily, případně sám sebe takto nabídnout ostatním. Nám s Klárou to v jednom směru značně pomohlo, zejména s přihlédnutím k tomu, že jsme tento rok věnovaly vydávání několika Klářiných publikací, na čemž se podílel jeden takto získaný kontakt. 

To byl tedy jeden segment mé letošní činnosti – vydávaným publikacím bylo třeba udělat korektury, sledovat proces výroby a hlídat termíny, po vydání si vzít na starosti veškerou online propagaci na Kláře věnovaných kanálech, komunikovat se zájemci o koupi knih a nabízet je případně dalším lidem... Toto mám splněno tedy u všech tří letos vydaných knih, jsem vcelku spokojená, že jsem si ověřila, že to zvládnu. Klára Samková je myslím taky ráda, že se na mě v tomhle směru mohla plně spolehnout a že máme tři kompletní knížky ve slušné podobě na stole. Pročež zájemci mohou vesele běhat po knihkupectví nebo si psát přímo do Klářiny kanceláře o vybrané tituly (viz návod).

No a pak byl ten úsek mé činnosti, který v sobě pořád má něco z toho předešlého aktivismu, ovšem nesmím zapomenout na to, že letos je zkrátka lepší ty první housle už nechat Kláře a sama se jen účastnit a podporovat ji v tom, co dělá. Ano, hovořím o své účasti na konferenci „Máme se bát islámu?“ v květnu tohoto roku, i následném spontánním veřejném čtení projevu Kláry Samkové z této akce u turecké ambasády, kde jsem také byla. Ano, i tyhle aktivity bylo posléze nutné nějak mediálně a propagačně zmanažovat, včetně nemalého množství příchozích reakcí, mediálních ohlasů, posléze se přidaly vtipné „oficiality“ typu předvolání Kláry Samkové k podání vysvětlení na policii (ta byla tuším minimálně dvě, ta vysvětlení samozřejmě visí také online) a později ještě komičtější elaboráty páchané tajemníkem České advokátní komory JUDr. Krymem a podobně postiženými, kteří se sice z jiné strany dozvěděli, že islám je rasistická ideologie, ale to jim nebrání jít po Samkové kvůli tomu, že v obdobném přirovnání použila slova „nacismus“ a „komunismus“... Logiku v tom dodnes nehledám, panstvo ve vedení ČAKu si holt pouze domněle zvyšuje ego před nemuslimskou veřejností a zároveň se pokorně hrbí před islámem... protože ta Samková má prostě pravdu a kdyby to neudělali, poznali by vbrzku, zač je toho slavného „umírněného“ islámu halal. Mohla jsem tedy sledovat, jak ti, kteří by se měli řídit jen a pouze naším právním řádem a měli by jej ještě chránit, de facto konvertovali k islámu a začali jeho právní řád nadřazovat našemu. Soudím, že v krátké době se jim tedy začne čím dál více lidí o náš právní řád starat čím dál méně, což už problém bude – soudy jsou zahlcené nesmyslnými a záměrně protahovanými kauzami už dnes, věznice jsou už dnes přeplněné... a venku mohou být stovky a pak tisíce lidí, kterým je české právo ukradené, když tu vlastně vládne šaria... Asi si to pánové z ČAKu chtějí opravdu zažít na vlastní kůži, která se jim kupodivu ježí hrůzou, jen když o tom Samková a jiní pouze hovoří. Zabránit tomu prakticky není jak, až se přetrhdíla konečně probudí, sebe už zřejmě nebudou mít jak zachránit, protože se sami vzdali práva na vlastní ochranu a mohou nastat situace, kdy si každý bude snažit zachránit vlastní krk a své nejbližší. 

Tolik tedy k výhledům do budoucna. Nicméně zpět k tomu, co se ještě letos odehrálo: založily jsme s Klárou Éru žen. Jako že fakt a natvrdo. Potřeba mít tu aktivní ženské, které vědí, co jim islám slibuje za ráj, a mít je propojené navzájem, ta tu prostě je a žádný troubelín z neziskovky na implementaci islámu do naší země, ani onoho troubelína podporující politik, advokát nebo policista s tím nic neudělají. Pochopitelně jsou tu i jiná témata, která dnešní ženy pálí a bez jejichž řešení to s nimi moc valně nedopadne ani bez islámu. Náhradní rodinná péče, svěřování dětí do péče po rozvodu, diskriminace v zaměstnání, ekonomická emancipace, podpora zaměstnávání žen s přihlédnutím k jejich potřebám, podpora žen, které o někoho pečují... je toho opravdu hodně, co s námi ženami souvisí, za co vše my jsme zodpovědné, co musíme nějak zvládat i přes všechny překážky, co vše na nás závisí... Tomuhle se tedy chceme věnovat a chceme zjistit, jestli se k nám v tomhle nepřipojí i další ženské spolky a iniciativy, které se zdají být poněkud umrtvené ve své činnosti. S ženskými spolky, které volají po kvótách, jsou dotované kdoví odkud a věnují se pouze vytváření konfliktů a problémů spolupracovat pochopitelně nebudeme. 

Pokud jde o samotnou Éru žen v letošním roce, nutno přiznat, že tu jsem dle Klářiných pokynů taky z velké části šoférovala zatím víceméně sama. Tohle dítko se nám rodilo dlouho, asi tři měsíce jsme řešily jen logo a podobu webu... no a hned jak to bylo na světě, Klára odpadla do nemocnice na operaci a později do rekonvalescence, což jí přineslo výpadek v práci takového rázu, jaký ještě nezažila a který následně napravit ji stálo skutečně enormní úsilí. Nicméně dnes tedy máme funkční web i facebook, máme dokonce několik členek, které se jim dle mých instrukcí budou moci věnovat (byť to nebude ten full-time, jaký jsem těmhle věcem byla zvyklá dávat já), a členek už je přes 50 a jsou mezi nimi jak obyčejné ženy z měst po celé zemi, tak několik poměrně výrazných osobností. Nabíráme stále dál a brzy vyjdeme ven s některými našimi prvotními projekty a akcemi. 

Ještě na jedno období letos nesmím zapomenout: senátní volby. Bylo nebylo, Klára sice nikam nekandidovala, ovšem to jí nezabránilo osobně podporovat některé kandidáty konkrétních stran a hnutí. Slovo „osobně“ znamená, že vzala svou jizvu po žlučníku, své asistentčí torpédo značky Já, občas i řidiče a psa, do kufru auta hodila pár knížek a jelo se. Besedovat po restauracích ve středočeském kraji o islámu, ovšem jednou jsme to dali i do Plzně, neb tam kandidoval pan řezník Pavel Havlíček. Máme za sebou Beroun, Starou Boleslav, Odolenu Vodu, Mělník, Hořovice... zkrátka velké islámoklastní turné. Jen kdyby si lidi uvědomili, kdo a proč jim takhle jezdil div ne až do obýváku, servíroval jim informace až pod nos na vlastní náklady a že už se to příště nemusí opakovat... 

No a když hovořím o tomto turné, nesmím zapomenout na to, že se stal zázrak a islámoklastka se letos dostala konečně do jí tolik sabotovaného Brna, na „náhradní“ autogramiádu knihy „Proč islám nesmí do Česka“. Ono to vlastně byla nejlepší akce z těch všech – nádherné prostředí, skvělí lidé v hojném počtu, dobrý ohlas, prodej knihy i zájem o náš spolek... Jen škoda, že nevyšlo setkání s brněnskými přáteli a kolegy. Nicméně mám za to, že díky Éře žen se tam příští rok opět podívám. 

Takový byl tedy islámoklastčin rok 2016. Jsem ráda za ty, které jsem letos měla možnost poznat... ale svým způsobem i za ty, se kterými jsem se musela rozloučit. Je jasné, že jejich mnohdy velmi divoké reakce na mou osobu mi nemají jak ublížit – mohou mne sice mrzet, ale práce je teď přede mnou tolik, že nemám příliš času se jimi zaobírat. A konec konců ta práce není závislá na tom, co o mně kdo a proč tvrdí. Takhle jsem nikdy nefungovala. Vyhovuje mi řešit si zadaný úkol někde v ústraní a pak přijít s výsledky a dát je spolehlivým lidem, kteří je dále použijí, případně podobně delegovat úkoly na někoho jiného a očekávat stejný přístup. Nic jiného nám v dnešní době nepomůže. A pokud jde o to, kdo z nás kdy v jakém křesle usedne, je potřeba si uvědomit, že za poměrně krátkou dobu tam taky už být zase nemusí a může být ekonomicky likvidován ve velkém stylu, konec konců co jiného ty probíhající kauzy Kláry Samkové mají být. Takže není potřeba se do funkcí tlačit, pokud za sebe zároveň člověk nemá náhradu a není si jistý, že to aspoň částečně s pomocí sobě podobných zvládne.

To je myslím vhodný vzkaz do nadcházejícího roku. Je mi líto, že nemohu přijít s něčím lepším.

Fenomén Konvička

Nedá mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“ akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin Konvička byl a jak se k čemu stavěl.

Nebudu tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž, co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty, například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů, různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá, zda tyhle lidi má ještě i dnes.

Já chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí, blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.

Já sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala. Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho „favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je, jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil... mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)

Nicméně zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více. „Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat, odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak konec konců chce.

No a tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl, že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout, že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum se nikdy nekonalo.

Mnojo, ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen „bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“. To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí. „Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme „přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní „profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.

Tož tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“. Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje, že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit... Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé, že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.

Tohle vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality, jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona. Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin Konvička nehraje.

A teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli, jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde, jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká „attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky, kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších, kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal ty demonstrace proti islámu“.

Faktem je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli, když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho jiného než právě jen a pouze sám sebe.

To je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně: pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.

Když už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička, který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic, na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl Martin Konvička objektivně vůbec nic.

My nejsme islám (malý historický exkurz)

Rozvinula se tuhle na facebooku zajímavá diskuse. Jeden z uživatelů se tam zamyslel nad stavem současné islamoklastní scény a možnostmi jejího přetavení v politický hybatel dění. Vyjádřil obavu, že každý, kdo se o něco takového pokusí, bude různými stranami diskreditován. Klára Samková na to kontrovala tím, že to holt lidi budou muset překousnout a volit dotyčné i s vědomím, že jsou diskreditováni. No a protože mě k tématu taky něco napadlo, zkopíruju si to i sem, ať to nezapadne:

Ono to je i o nás samotných. Chceme "politiky z lidu", kteří budou čistí jak lilium, ale jestli tu je někdo, kdo sám běhá po světě se svatozáří nad hlavou, ať se mi přihlásí, půjdu si ji osahat. Kdo dnes nechlastá, nemá milence a milenky, netahá se o děti nebo majetky, nemá "podezřelou minulost / kontakty", nemá někde dluh, nepohádal se se sousedem atd.? Na to, aby byl člověk "nevěrohodný", stačí hrozně málo. Všimněte si - sluníčka po tom jdou, ježto je jejich cílem člověka ponížit natolik, aby se ideálně zabil sám ve studu nad tím, jak ohavný je, a uvolnil místo "těm lepším" = islámu. 

K boji s tímto nám ovšem musí stačit vědomí, že jakkoli v prů*eru my a naše životy jsme, jakkoli velké hříchy máme... pořád to není islám. Pořád naše hříchy nejsou normou, která nám je tolerována jako něco přínosného, víme všichni, že s nimi máme bojovat a ne je začlenit do našeho neměnného kánonu jednání. Jsme proti islámu napřed - ne o 600 let, ale o těch 1400, neb islám se od počátku odmítl reformovat, takže pro něj je jedno, jaké číslo zrovna letopočet ukazuje, normou je doba jeho vzniku, žádný jiný milník nemá. 

Takže my s našimi problémy a naším viděním světa, které je o 1400 let napřed, stojíme proti něčemu, co je o stejnou dobu pozadu a stále to ovšem trvá beze změny. Zatímco my zkoumáme sebe sama i druhé, jestli jsme pro ten daný úkol "dost dobří", islám nic takového vůbec nezná a nikdy k takovému typu uvažování ani nedojde. Nemá jak. Jakkoli "hříšný" je jeden každý muslim před Alláhem, zároveň je pro něj stále dost dobrý, ba vyvolený, na šíření islámu. Islámskou politiku nerealizují vybraní a volení politici, ale 1,6 miliardy muslimů. Asi se proti tomu nedá jít s naší vizí Velkého Vůdce Vypraného V Perwollu.

Panovníci dřívějších dob to věděli, jim se hodilo proti islámu každé hovado, čím brutálnější, tím lepší. Oni si ho vyprali až pak, kdy byl islám na čas mimo hru. Věděli, že islám se po žádné válce nikdy nezastavil a neplakal nad sebou "co jsme to udělali? To už nesmíme dopustit!". To pláčeme my dnes nad sebou, v kontextu 2. světové války a pár dalších, které jsou ovšem v porovnání s islámskými vojenskými "úspěchy" za celou dobu působení poněkud žabařské.

My NEJSME islám. A své hříchy máme navíc dávno vykoupené našimi skutečnými úspěchy... ze kterých dnes těží i ten islám. Takže až na vás zase promluví pan Alrawi, koukejte v něm toho Mohammeda vidět i s příslušnou dobou. Sedmé století, druhá vlna Slovanů na našem území. Asi byste si s nimi taky moc nepopovídali, a kdo ví, jestli by vám nechali čas na zpytování, jak s nimi komunikovat a který politik se na to hodí.

Taky mne k tomu napadá, že byl jednou jeden náš politik, jmenoval se Václav Budovec z Budova. Uměl arabsky, seznámil se s islámským světem a byl z toho tak znechucený, že napsal celou knihu s názvem Anti al-Korán. Co se panu Budovci z Budova přihodilo? Inu, byl politicky aktivní a nepohodlný, pročež se jeho opozice (která se zároveň tvářila, jak s islámem bojuje), usnesla, že bude fajn se pana Budovce z Budova zbavit, obvinila ho z protistátní činnosti a zároveň ze spolčení s islámským nepřítelem (sic!) a veřejně mu usekla hlavu na Staroměstském rynku. O dvě století později stál islám v plné polní před branami Vídně a oni moudří se ho velmi pracně zbavovali. To jsou holt ty priority... 

Nu a pak se už směrem k islámu najelo většinou na stezku diplomacie. Výsledkem je to, že tu zkrátka ten islám v podobě, jaká byla v tom 7. století, máme a daří se mu tu dost dobře. 

Pár výzev přede mnou

Napíšeme si dnes zase pár slov, co se po pár dnech od posledního příspěvku změnilo? Napíšeme, ať jsme v obraze.

V první řadě minulý týden proběhlo další kolo soudního jednání s paní ředitelkou Ivankou Kohoutovou, obviněnou z diskriminace z důvodu vyznání ze zákazu muslimských šátků dvěma studentkám / uchazečkám o studium na střední zdravotnické škole v Praze. Co k soudnímu jednání napsat? Částečně už to je zpracováno tady:

http://www.erazen.cz/postrehy-ze-soudu-s-ivankou-kohoutovou. 

Celé to soudní jednání se jinak neslo v zajímavé atmosféře. Přiřítila jsem se na něj pozdě, neb kdesi na druhém konci města změnili trasy a jízdní řád autobusů, což způsobilo, že než se autobusy dostrkají sem k nám, jedou si už úplně dle sebe, ne dle jízdního řádu. Zpoždění ovšem nevadilo - zájem veřejnosti o kauzu byl tak velký, že se jednání stejně přesouvalo do jiného sálu. Tedy přesněji: zájem antiislamistů, bylo tam dost známých tváří i těch, které člověk zná jen z facebooku. A samozřejmě různé politické stars, které člověk mohl úplně na drzovku oslovit a bavit se s nimi, jako by s ním loni postávali na demonstracích... Paní Kohoutová i další personál její školy je ovšem úžasná, kéž by takových učitelů bylo víc. Zvládnout se soustředit na vedení školy, nepodléhat tlakům, zvládat narůstající byrokracii a při tom všem udržovat dobrý vztah se studenty (kterým stálo za to ji na ten soud přijít podpořit)... kolik vyučujících to má? Vydržela jsem tam s nimi až do konce, dělala si v soudní síni poznámky, mimo soudní síň vrhala vizitky na všechny strany... a byla tak zvláštně SPOKOJENÁ, že jsem do toho nějakým způsobem zapojená a počítá se se mnou a s prací, kterou já, Klára a další děláme.

Tolik snad k soudu. Následující den se mi ovšem na Míčánkách nechala pro změnu zavřít po úředních hodinách Klára (více viz její facebook a blog). I bylo nutné aspoň zpovzdálí onu akci sledovat via facebook. Nakonec vše zdánlivě dobře dopadlo... jestli vůbec u soudů, kde otec týrá děti i matku a ti největší ohavové z řad mužů, kteří o případu nevědí vůbec nic, tvrdošíjně vykřikují, že matka, podporovaná svou advokátkou, děti proti otci poštvala, může něco dobře dopadnout. 

Aby však vše nebylo jen smutné, šedivé a podzimně pošmourné, přijelo mi na facebooku do přátel žluté lamborghini. V něm - fotograf a novinář VH. Omdlela jsem (pořád ještě tu absurdnost kontaktu mezi námi dvěma rozdýchávám), potvrdila žádost a šla preventivně poštěkat své stávající kontakty, aby se k němu chovali slušně, nebo je kousnu. Nikdo naštěstí neprotestoval.

K delšímu rozhovoru mezi mnou a tímhle novým kontaktem ovšem došlo až včera a ukázalo se, že tenhle pán si vůbec nedělá starosti s tím, jaké výzvy přede mne staví, resp. jak se k nim postavím já. Probrali jsme toho docela dost, nacházeli až překvapivé styčné body a dotkli se i dalších možných bodů spolupráce. Jen mne to ale utvrdilo v tom, že ten pobyt ve vězení byl možná oním rozhodujícím impulsem, který tenhle člověk potřeboval k tomu, aby ze sebe setřepal staré nánosy toho, co už pro jeho další život nebude použitelné, vzal sám sebe jako ten nejpříhodnější materiál, který naopak použít potřeba bude, a začal na sobě makat. Kolik takových lidí tady "venku" je, co to udělají stejně? Je to opravdu hodně inspirující a motivující, možná ještě víc, než co mi přichází od Kláry - ve stylu "když uděláš tohle a zvládneš to, tak to můžeš použít dál a odpíchnout se od toho - a ty to zvládneš". Tedy ještě jednou: díky pánovi ve žlutém lamborghini (které tak kouzelně štve všechny jeho odpůrce) je teď přede mnou minimálně jedna velká výzva, o kterou se (snad i s jeho pomocí, a především v jeho zájmu) chci pokusit.

Mrzí mě na tom všem jen jedna věc, když se tak nad tím zamýšlím: zatímco tenhle člověk byl tak řečeno odstaven kamsi do něčeho, co je s podivem, že vůbec zvládnul v příčetném stavu, my venku tu žili s tím, že se musíme snažit, aby se měl kam vrátit. Aby to tu do té doby za něco stálo. No a když se tak dívám na to celospolečenské dění, tenhle pocit prostě nemám. Místo toho tu vidím celospolečenský bordel. Instituce si dělají naprosto cokoli, hlavně když z toho kápne. Studenti škol se nechávají zmanipulovat k tomu, aby šli proti vlastním rodinám, které jim to studium platí. Staří lidé cítí, že se s nimi už nikdo o ničem vůbec nebaví, nepočítá se s nimi, stačí jim servírovat povrchní balast v televizi a rozhlase, který odvede pozornost od skutečného dění. Odvádění pozornosti se děje i přes pracovní právo u mladší generace, přes rozvody a boj o děti... Je čím dál těžší se téhle chobotnici marasmu vyhnout a žít svůj život založený na něčem pozitivním. A já prostě nemám pocit, že i přes to, jak jsme se tu o to pozitivní snažili, je ten výsledek aspoň někde vidět. Zůstáváme na to sami, mikrosvěty jedoucí nejspíš už jen setrvačností... Snažím se tomu odstavenému nějak vysvětlit, co se za ten rok událo, ale nevím, jestli se mi to daří správně vystihnout. Všechny ty zpřetrhané vazby, figurky, které čas odstavil kamsi na třetí a čtvrtou kolej a o které už dnes nejde, a naopak ty lidi v pozadí, kteří stále šlapou jak natažený stroj, bez světel kamer a mikrofonů kolem... bez funkcí, titulů a odměn, s pocitem zmařených senátních kampaní, s vědomím, že co si neudělají sami, to za ně nikdo neodmaká, s tím, že se svému tématu věnují na úkor své práce, rodiny a dalších koníčků... protože prostě jinak nemůžou.

Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.

První výročí kooperace islámoklastky s Klárou Samkovou

Ono už to byl rok...

… kdy islámoklastce přistála v chatu zpráva od velmi blízkého přítele, nesoucí se zhruba v tomto duchu: „Klára Samková hledá někoho na korektury knížek a byla jsi jí doporučena TY, takže počítej s tím, že se ti ozve.“. Jak jsem psala už dříve, ozvala se, ucho mi tím, co potřebuje, nakrmila, a při osobní schůzce o něco později (resp. přesně před rokem) mi její Jack Russell teriér jménem Fluff taky neukousnul kus nohy, což je obvykle u teriérů znakem schválení dotyčné osoby. A taky jsem už v některém z předchozích článků zmínila, že na korektury knížek a jiných textů jsme naši spolupráci neomezily prakticky od začátku, neb Klára už tehdy měla velké plány, potřebovala si v některých věcech udělat pořádek a zkrátka na to nikoho neměla. Což začalo klást stále vyšší nároky i na mne. Už zdaleka nejde jen o opravu překlepů v textech, ale je potřeba i texty vytvářet, umět se vyznat v ovládání rozhraní webů a facebookových stránek, sem tam strčit nos do porozumění HTML kódu, být schopný a ochotný pracovat s fotkami a grafikou, plus samozřejmě komunikovat s lidmi, po kterých se chce nějaká informace nebo jiný druh spolupráce.

Dodnes mě na tom všem nepřestává udivovat ta Klářina odvaha a důvěra, kterou vůči mně musela od začátku mít. Rozumíte, komu byste jen tak zničeho nic svěřili přístup ke svému osobnímu profilu na sociální síti, pověřili ho správou obsahu firemních stránek (včetně formálních administrativních dokumentů, které ten člověk vidí prvně v životě) a ještě na něj valili další věci související s vaším aktivismem? Klára to riskla. „Ty jsi teď Klára,“ pravila islámoklastce na jednom z prvních setkání. To ještě chtěla, abych jí pomáhala také i s managementem pošty, aspoň v tom směru, abych na ty stovky obdivných, oslavných a pochvalných zpráv na facebooku odpovídala aspoň „Díky, kl.“, případně pohlídala, aby v nich nezapadla nějaká důležitá informace. Nemá to ta Klára zkrátka jednoduché, což mi bylo od prvních momentů téhle práce zřejmé.

No a tak tedy občas – islámoklastka je Klára Samková.

Jaké to je? V mnoha směrech zajímavé. Jste Klárou, ovšem Klárou bez minulosti. Netušíte, jak jsou rozhozené sítě vztahů mezi lidmi, s kterými je skutečná Klára Samková v kontaktu. Můžete pouze odhadovat. A tak se pak stane, že pozvánky na Klářiny akce rozesíláte coby Klára lidem, které znáte z titulků novin a bulvárních fotek, přičemž jde mimo jiné i o osoby, které v pozici „mimo Klářinu identitu“ zrovna dvakrát nemusíte. Váš názor ovšem není podstatný, pokud na sobě máte virtuální Klářiny střevíčky, že...

Dalším podstatným momentem „bytí Klárou“ je to, že tak můžete sloužit jako štít a filtr pro to, co se ke Kláře dostat zrovna nemusí... Paní doktorka holt vzbuzuje velké vášně, a to nejen pozitivní. Četla jsem tak za ten rok už mnohé, zvláště od těch, co si občas pletou veřejnou facebookovou zeď s veřejnými záchodky. Občas je svinčík potřeba uklidit a bordeláře z místa vykázat, případně výhrůžky předat zodpovědným místům. Chce to být zároveň trochu odolný, umět si uvědomit, že člověk vlastně není Klára a že se jí nic nestane, jako se jí nic nestalo za celou dobu jejího veřejného působení.

Má to ovšem i pár negativ. Třeba ten, že ti, co vědí, že jsem s Klárou, občas přesně netuší, jaké jsou mé kompetence, případně schopnosti a dovednosti, a tak se na mě obracejí s více či méně odbornými dotazy a žádostmi o radu právnického rázu. Tam je potřeba vysvětlit, že já nejsem právníkem a že to, co dělám, s právem fakticky vůbec nesouvisí. Do Klářiných právnických záležitostí strkám nos naprosto minimálně, prakticky jen tak, že mi projdou rukama na web nějaké ty tiskové zprávy k různým kauzám Klářiny advokátní kanceláře, případně mediální reflexe těchto kauz. Pochopitelně že v osobním kontaktu je Klára sdílnější a tu a tam poodhalí něco ze zákulisí veřejného politického dění či různých osob a vztahů mezi nimi, leč to je pořád ve velmi obecné rovině a já jsem snad dostatečně inteligentní, abych porozuměla pojmu „mlčenlivost“.

Tím jsem se zároveň dostala i k tomu, že poslední dobou už jenom „nejsem Klára“, ale jsem Klárou samotnou nucena vystupovat i sama za sebe a být trochu víc vidět. Což už je vyšší level naší spolupráce. Jak krušné začátky to byly, když jsem to zkoušela poprvé a ještě v angličtině... místo mluvení o sobě jsem stále opakovala „Klára, Klára“... Samozřejmě ne kvůli nějakému podlézání Kláře samotné, ale prostě jen a pouze z toho důvodu, že se nikdo asi moc nechce chlubit tím, že jeho život v době „před Klárou“ se po několik let skládal jen a pouze z přežívání mezi čtyřmi stěnami, kdy ani nevěděl, že nějaký vlastní potenciál má... Jako by váš život skončil momentem, kdy za vámi zapadnou dveře posledního vzdělávacího ústavu, kterým jste prošli, a od té doby nebylo už prakticky nic, o čem by stálo za to hovořit a co by vás mohlo posunout někam dál nebo za čím byste si chtěli stát.

Zkrátka tehdy ještě nebylo CO o islámoklastce říkat. Naštěstí se věci změnily, díky tomu, jaký byl loňský i letošní rok bohatý na různé události. Dnes to sice u mě stále ještě není ani zdaleka ideální, ale na druhou stranu jak jsem už psala, výsledků svého úsilí mám už docela dost. Už tedy není zrovna nutné pokaždé kuňkat, když mi u nosu přistane mikrofon (a že vám to hrozí, pokud se chvíli motáte kolem Kláry, je asi jasné, případně ona dokonce o své vůli zařídí, aby ten mikrofon u vašeho nosu byl, ať se vám to líbí nebo ne, pokud si bude myslet, že to je pro vás dobré – v takovém případě doporučuju neztrácet energii a čas hádáním se, že není).

Nu a tak tedy jsem Klára a nejsem Klára. Občas Klára v něčem radikalizuje mne, jindy zas ona zjistí, že jsem v něčem zbytečně radikální já a pro dobro věci (či jen proto, aby se naše věci aspoň nějak hýbaly kupředu) mě krotí. Myslím, že jsem se za těch pár měsíců vypracovala tak, že některé věci už dělám vcelku automaticky sama, aniž bych Kláře předem musela plnit mailovou schránku dotazy typu „kam s tímhle článkem?“, a posílám jí to až zpětně v rámci nějakého širšího shrnutí toho, co je již v našich věcech hotovo a co je ještě třeba udělat. Ztotožnění se s Klárou mi taky jde dobře, třeba až tak, že napíšu jejím jménem úvodní komentář k nějakému článku, na který chce ona upozornit veřejnost a své známé, a pak zjistím, že ona nezávisle na mně píše ve svém osobním statusu totéž co já a ještě to rozvádí dále.

Asi to tak mělo být. Každopádně je to našim společným cílům jen ku prospěchu a veřejnosti myslím taky. Zkrátka lidé chtějí mít Kláru funkční jako špičkovou advokátku se vším všudy, včetně cest po soudech atd. v celé zemi, a zároveň chtějí, aby podávala plný výkon coby „soukromá politička“, aktivistka, zkrátka osoba veřejně působící a veřejné dění komentující a aktivně se na něm podílející. A Klára jim to potěšení chce dopřát taky, což si tedy vyžádalo právě tohle Klářino „rozdvojení“, resp. „naklonování“. V potaz je třeba brát i fakt, jak moc pečlivá Klára je, pokud jde o studování informačních zdrojů k věcem, které ji zajímají a které považuje za důležité. Slunka vůbec nevědí, co žvaní, když jí vyčítají, že to nedělá – naopak, tráví samostudiem různých témat různých stupňů odbornosti dlouhé hodiny, vytváří si informační sítě vzájemně propojených odkazů, prolézá webové i skutečné archivy, knihovny a knihkupectví a antikvariáty, píše na různé strany, pokud jí něco není jasné a potřebuje těch informací ještě více... Tohle všechno jí zabírá ČAS, kdy prostě Klára není k dispozici dalším lidem.

A tak tu naši k(l)árku táhnem spolu dál. Ona trčí na soudním jednání v Plzni a ví, že než vyšťavená dojede večer zpátky domů, bude mít na svých webech a jiných komunikačních kanálech odkaz na to, jak o daném případu referovala média. Vystoupí na demonstraci a já vím, že už mám v mailu text jejího projevu, který na tytéž kanály půjde taky. Po demonstraci zhltne tlačenku nebo polívku v nejbližší občerstvovně a zase pádí se zavrtat do svých materiálů, zatímco já v klidu dopiju svou kofolu a odeberu se z fotek, odkazů a videozáznamů dát dohromady smysluplný obraz toho, co se na akci dělo. Pošle mi ke korektuře povídku a ví, že ji dostane zpátky nejen zbavenou překlepů, ale nejspíš i včetně zpětné vazby od člověka, který třeba není tak dobře situovaný v probíraném kontextu. Zpětnou vazbu jí dávám samozřejmě i na akce, kterých se spolu účastníme, kde si můžu všimnout něčeho, co jí uniklo v době, kdy byla zabraná do rozhovoru s nějakým svým známým nebo obklopena svými příznivci toužícími po podpisu knížky či po fotce.

Tohle vše jsou velké změny oproti tomu, jak jsem fungovala v době „bez Kláry“. I když, už tehdy jsem měla ten svůj svět tak zvláštně rozdělený na své vlastní veřejné působení a na virtuální realitu... tenkrát to mělo většinou podobu takovou, že jsem pobíhala před fotoaparáty a kamerami médií s nějakým transparentem či v blízkosti některého antiislamistického aktivisty či politika a doma jsem ostřelovala sluníčka přes facebook. To už teď příliš nedělám, protože mne je očividně zapotřebí jinde a jiným způsobem, přičemž tu výše popsanou práci za mě nikdo jiný neudělá, zatímco s transparentem na náměstí může dnes postávat kdokoliv. Včetně těch, co by mou práci nezvládli.

Takže za mne velká spokojenost, pokud jde o uplynulý rok. Pochopitelně není vše jen růžové. Nejsem zas tak „dokonalá Klára“, občas mi chvíli trvá, než mi dojde, co kterým jednáním Klára samotná sleduje či proč bylo nutné udělat právě to a ne něco jiného. No a jindy mne už to „bytí Klárou“ taky prostě a jednoduše unavuje... ba co víc, leze mi krkem, že na mou osobu nikdo neklade takový důraz nebo že nemohu víc nahlas prezentovat své vlastní myšlenky a názory, byť by i blbé byly a vedly k chybám... Ne, není to přímo žárlivost na Kláru (a ne že by nebylo na co žárlit, reakce mnohých mužů jsou značně explicitní bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zadaní nebo jaký je mezi nimi a Klárou věkový rozdíl atd., ostatně mnozí jsou zřejmě ve skocích do pozadí přímo trénovaní). Je to spíš přemýšlení o budoucnosti, o tom, zda a jak dokážeme my „pozůstalí“ fungovat v případě nějakého Klářina výpadku, co v takovém případě budeme hlásat a chtít sami za sebe a pro sebe právě s odkazem na to, co kdy dělala a chtěla ona... aby bylo zřejmé, že to jsme my a zároveň to nějak nekolidovalo s jejím odkazem. Který samozřejmě nemusí být univerzálně a navěky platný, to je jasné.  

Každopádně tedy jedeme spolu dál, už proto, že to, co spolu děláme, za nás NIKDO JINÝ NEUDĚLÁ. 

Díky za vše, Kláro. 

Islámoklastka na Prague Pride 2016

Loni mi jistý RM fotky z Pride zcizil a šířil je s vlastními homofobními komentáři.
Letos tedy bohužel s vodoznakem. 

No tak tedy jo. Nakonec jsem tu akci neplánovaně zažila víceméně celou, s výjimkou toho, že se mi pak na Letné nechtělo péct se až do večera, takže jsem kolem páté jela domů. Ovšem i tak se mi povedlo se hezky přismahnout, takže teď islámoklastku poznáte podle barvy. To je holt tak, když si někdo jde jen na Václavák zafotit kvůli zajímavým kostýmům, a nakonec se kvůli tomu, že někde uvidí známého, táhne s celým průvodem až nahoru a na Letné obíhá stánky...

Musím sem ale těch svých pár postřehů ze sobotní akce dát – jak to souvisí s islámem a jeho zdárným skoncováním, ukážu vzápětí.

Tak tedy: nešla jsem tam kvůli své orientaci. Ta je nikoli mou zásluhou hozená tam, kde ji má majorita. Jak jsem napsala, prvotní zájem byl pouze relaxační a kulturně-společenský, tzn. fotky ze začátku průvodu na Václaváku. Praha je jinak totiž na kulturní a společenské akce značně chudá, resp. ty, co tu jsou, mi organizačně ani svým zaměřením příliš nekonvenují (navoněná bída s olbřímím vstupným... inu, nejsem rodilý Pražák, aby mne bylo lze snadno dojmout). Takže jsem stála na spodku Václaváku, balancovala na obrubníku a jen tak si cvakala, pokud bylo co. Což je dosti sporná otázka – vzhledem k tomu, že jsem na stejném místě balancovala už loni, se mi zdá, že letos to bylo vizuálně o dost chudší. Jak ze strany alegorických vozů, masek, drag queens etc., tak i v rámci toho samotného davu LGBT a jejich podporovatelů. Jistě, většina z nich měla v rukou duhové vlajky, na tváři duhu, občas nějaké duhové triko nebo šatičky, eventuálně tričko „I love my boyfriend / girlfriend“ nošené stejnopohlavními dvojicemi... ale tím to většinou taky končilo. Výraznějšího líčení, extravagantních účesů nebo nějakých dalších tematických doplňků, paruk, kloboučků atd. bylo strašně pomálu. Byli to prostě normálně oblečení mladší i starší lidi, s batůžky a kabelkami, sem tam pes na vodítku, děcko v kočárku nebo v šátku... Takže když jsem pak stála pod schody vedoucími na Letnou, které už byly plné lidí a pochodující štrúdl se táhnul přes celé nábřeží až k Revoluční, měla jsem pocit, že už jsem každého z těch lidí ten den viděla aspoň čtyřikrát. Na focení to moc ideální tedy nebylo.

Jak jsem ale napsala, zahlédla jsem ještě před začátkem průvodu jednoho ze svých známých, taktéž fotografa. Ovšem ten tu práci bral vážněji, tudíž bleskově nacvakal svých pár snímků a zmizel mi zas v davu. Došlo mi, že jako vždy nejspíš bude chtít fotit průvod především v té přední části a pak vyběhne na schody a bude přicházející dav fotit shora, takže mi to nakonec nedalo a vydala jsem se za ním. Bez oběda, bez vody a s bundou nacpanou v kabelce, ale nešť... Aspoň jsem si pak mohla všímat cestou toho, co by mi jinak uniklo.

Nicméně ještě k tomu, co bylo spatřeno na Václaváku: konflikt pseudoaktivisty Cempera s odpůrcem LGBT u koně jsem neviděla. Z celebrit kolem mne produsal akorát Pavel Novotný. A ano, evangelický kněz Vymětal... moc oveček kolem sebe ovšem neměl. Víc mne spíš zaujal postarší muž, který solitérně postával kousek ode mne. Měl na hlavě plyšový klobouček ve tvaru košíku s ovocem a po chvíli začal z batohu dolovat vlajky: nejprve izraelskou, až jsem měla chuť jásat a pomýšlela na to, že dotyčného oslovím, a pak ovšem ukrajinskou. Takže chuť oslovovat mě zase přešla a já se šla dál věnovat zírání do davu. Muž v kostýmu Sněhurky mi ovšem ze záběru utekl. No a pak už se to celé dalo do pohybu a rozjelo... vozy americké ambasády s velvyslancem, vůz IBM, Amnesty International, skupinka Zelených, Pirátů, nechyběla Antifa (růžové šátky na ksichtě jsou vskutku originální) a dokonce ani vandalská „mládež“ ze Socialistické solidarity...

K těmhle politickým a politizujícím subjektům bych chtěla říct jedno: totiž že absolutně neočekávám, že by celý ten 40tisícový dav vyjadřoval se všemi (či vybranými) uskupeními názorovou shodu. Zvlášť pokud jde o cizince... ale i tak se pro mne homosexuál prostě nerovná automaticky „příznivec Zelených nebo antifašista“. Zvlášť tedy pokud jde o cizince... Portugalci nebo Švédové se nám tu zrovna tak starají o nějakou „socialistickou solidaritu“ nebo louskají politické programy a prohlášení neziskovek. Ti lidé tam byli především kvůli sobě. A bylo tam i dost mládeže, která ještě nemá volební právo. Vidět to bylo i pak v průvodu: když třeba vůdkyně nějaké té zpolitizované skupinky začala skandovat do megafonu věci typu „stejná láska, stejná práva“, většinou se k ní připojilo skutečně jen pár nadšenců a nejbližší okolí spíš jen volalo „uííííí“ atd. a zbytek pochodoval bez nějakého dalšího zapojování se do těchto projevů.

Berte tedy nebo nechte být, stejně jako jsem to musela udělat já sama. Prostě jsem nějak zvládla jít podél průvodu, ve kterém se občas nějaký pár držel za ruce a sem tam měl nějaký kluk podpatky. Za sebe mohu říct, že větší erotické dusno ovšem bývá na kterékoli akci určené pro heterosexuály, kde se Pepík vrhá na Mařenku před zraky půlky města a strká jí jazyk do jednoho otvoru a končetiny zase jinam. Tady jsem neviděla, že by se někdo na někoho tímto způsobem vrhal. Prostě dav lidí, kteří jsou rádi, že tam jsou spolu, pokud šlo o páry nebo skupinky přátel apod. Na Letné se k tomu přidala ještě muzika, stánky s jídlem a pivem a mj. i třeba stánek, kde probíhalo vyšetření na HIV. Což mne osobně dost potěšilo, byť mi je jasné, že aby se tam vystřídali všichni zúčastnění, musely by tam těch stánků být desítky. Ale už samotný ten zájem těch lidí si tam tu frontu ve vedru vystát... protože vědí, že z nich jejich orientace dělá rizikovou skupinu, možná si i pár z nich už zažilo, jaké to je, když jim umírá nejbližší člověk... Prostě takový důkaz pokory před možným a víceméně nevyhnutelným. Kolik heterosexuálů asi tyhle testy podstoupilo taky? Já ještě ne.

Co mne ovšem zaujalo ještě víc byla poměrně značně velká přítomnost muslimů coby pozorovatelů toho průvodu. Chápejte, turisti, nikoli místní známé ksichty, které se zvládnou bratříčkovat s některými katolíky, ale s homosexuály to ještě tak dobře nejde. Takového muslimského turistu či spíše turistku, zahalenou od temene po kotníky, totiž poznáte na první pohled, a byť by to zahalení bylo sebebarevnější, proti tomu barevnému průvodu to byl kontrast prostě až absurdní a komický. Už jsem dokonce zahlédla čísi naprosto ikonickou fotku, která to ilustruje skutečně dokonale:

Vy na výběr na rozdíl od těch muslimek máte... 

Uznejte sami, pohled těch muslimek má něco do sebe. Taková všeobjímající láska a ochota ke sbratření, tolerance...

No nic. Připomeňme si raději, že islámská norma (tedy ideální stav, kterého by mělo být dosaženo) s non-heterosexuálními lidmi vůbec nepočítá. Ne zrovna malá část muslimů by tak ten 40tisícový dav bavících se lidí zcela vymazala z povrchu zemského, a to ještě nikoli humánním způsobem. Jiná je „jen“ zavírá do vězení či pokutuje za projevy non-heterosexuálního chování. S tím například nemá problém vrchní česká konvertitka a současná PR tvář muslimské komunity u nás Romana Červenková. (A nebo holt nechce dosáhnout toho „ideálního stavu“, čili ten islám chce flákat a přijde do pekla sama...) No a zbytek muslimů holt s heterosexualitou „nemá problém“... v tom smyslu, že non-heterosexuální jedince k heterosexuálnímu jednání a sňatkům donutí, ať se jim to líbí nebo ne. Na komunitní život, tedy setkávání se sobě podobnými a hledání partnerů mezi nimi, mohou muslimští LGBT rovnou zapomenout. Ostatně právě proto byl takovou hvězdou letošního Prague Pride právě vnuk herce egyptského původu Omara Sharifa Omar. Jen ti, kteří ho přivezli, poněkud falešně uváděli, že jde o „prvního veřejně vyoutovaného ARABSKÉHO herce“. To, že je Omar Sharif nejmladší Arab totiž na jeho přihlášení se k homosexualitě nemělo takový dopad jako to, že tak učinil v Egyptě, tedy zemi plné islámu v krystalicky čisté podobě (vzpomeňme jen na Káhirskou deklaraci, která se snažila zkombinovat západní pojetí lidských práv s islámem...). Tak tedy Omar Sharif prchající kvůli přihlášení se k homosexualitě z muslimského Egypta coby vizitka letošního Pride. Mám ten dojem, že tohle ti pořadatelé moc nevychytali. I když je samozřejmě dobře, že řečenému Omarovi nebyla nikde useknuta hlava, nebyl pokutován ani strčen do chládku ani mu nevybrali ženu-zahalenu a že může přijet třeba i sem k nám... 

Opravdu o tom uvažuju tak, že jestliže my máme v populaci nějakých těch 4-7 % non-heterosexuálních jedinců, tak v muslimské populaci a komunitách to bude podobné, čili jsou takto týrány miliony lidí. Není to žádná sranda, ať si člověk o homosexuálech myslí z našeho pohledu cokoliv, pořád ty lidi bereme jako lidi a obvykle jim ani nevnucujeme partnery dle našeho vlastního vkusu, ale necháme jim v tom oproti islámu dost značnou svobodu. Příšerné je na tom to, že tu máme X organizací zaštiťujících se ještě zvlášť „právy žen“, ale práva non-heterosexuálních žen (tedy lesbiček, bisexuálek a transgender či transsexuálů) v islámu jim jsou evidentně naprosto ukradená. Od těch se tedy muslimské non-heterosexuálky pomoci nedočkají. Jen ať si pod tím hidžábem ten ve skutečnosti chlap klidně trpí, a že má Aiša raději Fatimu než svého Karíma taky řešit nebudeme. „Islámský feminismus“ pro nás znamená možnost, že si ty HETEROSEXUÁLNÍ muslimky svůj šátek na hlavě nechají, a hlavně proboha nezapomenout přemýšlet nad tím, jestli má Západ vůbec nějaké právo islámu do ženských práv kecat...

Tolik tedy mé postřehy z letošního Prague Pride. Konstatuji tedy zvýšenou míru „normálnosti“ mezi LGBT a ždibec toho politického parazitismu – ono to skutečně je tak, že se na existenci lidí s jinou sexuální orientací nebo pohlavní identitou X subjektů snaží přiživit, eventuálně samotné LGBT manipuluje, slibuje jim jakési pofidérní „bezpečí“ či práva, která jim tak jako tak nikdo nebere (zvlášť v porovnání s islámem)... Mimochodem, aspoň jedna skupina lidí je před konverzí k islámu ochráněna, totiž právě LGBT. Pusťte si taky lesbičku do ženské části mešity a homosexuála do mužské... o bisexuálech nemluvím, ti by asi museli zůstat před dveřmi tak jako tak... no a chlap, který touží stát se muslimskou ženou... z téhle představy by se asi i ctihodný pan Sáňka orosil víc než z té, že nějaký ze svěřenců touží po jeho zadku. I když co, ovlivnit to samozřejmě nemůže tak jako tak.  

P.S.: záměrně sem nedávám svůj postoj k případným adopcím dětí homosexuálními páry. Ten se ani po Pride nezměnil a zůstává spíše negativní. 

Hovory H VI. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(6. část rozhovoru, který neproběhl)
_____________________________________

Není nebezpečné někoho na základě jeho příslušnosti k náboženské skupině vyhostit? Před chvílí jsme se bavili o demokratických principech, které v Evropě vyznáváme. Mezi těmi je také svoboda náboženského vyznání.

Islám není náboženství, ale politická ideologie směřující k vytvoření chalífátu. Tudíž nemůže tvořit ani „náboženské skupiny“. Těch náboženských rituálů na uctívání Alláha je ostatně v islámu minimum a podíváme-li se na to pořádně, zjistíme, že většina z nich má přesah do běžného každodenního světského života a vyznavač islámu k nim žádné společenství nepotřebuje, ale je za jejich praktikování odpovědný sám sobě. Tudíž na setkání vyznavačů islámu v mešitě zaujímají ty náboženské rituály jen malou část, ostatní náboženství těm úkonům jsou schopné věnovat celé hodiny, zato islám řeší v mešitě věci týkající se světského života. Křesťani se neseznamují v kostele přes duchovního – dohazovače, islám tohle zvládne na našem území běžně. Konvertitky si hledají partnery přes společenství v mešitě. Jen jeden z příkladů, samozřejmě. A pokud se bavíme o politice, tak tam už je zřetelnější, že nemusí být pouze přátelská k našemu prostředí, což už jsme si u islámu vysvětlili. Tam už proti tomu vystoupit a odmítnout to lze. Lze tomu dokonce vyhlásit válku a zničit to.

Hovoříte-li o vyhoštění v souvislosti s islámem, dále mne k tomu kupodivu tane na mysli to, že v pražské mešitě se při loňském zásahu policie našly osoby, které již vyhoštěny BYLY. Můžete mi zkoušet tvrdit, že o nich vedení mešity nevědělo, ale asi vás s tím pošlu … za nimi. Za těmi vyhoštěnými. Za jakou asi činnost se u nás vyhošťuje? Mešita není holubník, na těch modlitbách tehdy byli pokud vím i zahraniční diplomati, možná i nějaký ten velvyslanec... I oni mohli o přítomnosti oněch vyhoštěných osob vědět. Jak informační síť kolem mešit funguje jsme si ověřili při letošní debatě ve sněmovně na téma Máme se bát islámu?, o které byli pozoruhodně informováni všichni nepozvaní velvyslanci muslimských zemí u nás.

Ještě k té „svobodě náboženského vyznání“: vyznávat tu něco, co je v naprostém protikladu s oněmi demokratickými principy, které tu svobodu vyznání umožňují, tu opravdu umožněno není. Kanibalismus, sex s mrtvolami, lidské oběti... Brečte si jak chcete, islám je na stejné úrovni – ten z toho má tu polygamii, sňatky s nezletilými, zohavování genitálií, podporu zotročování, týrání zvířat. Jen jak jsem řekla – jsme připraveni trestat to jednotlivě, ale přijmout představu, že něco takového funguje jako systém, s tím máme problém.

Jakým zdrojům důvěřujete?

Odpovím nejdřív obráceně: v první řadě nedůvěřuju těm, které mají za zadkem Norské fondy. Já vám za to nemůžu, že jste si to vybral. Až pojedete za svoje, přijďte, třeba vás už vyloženě odmítat nebudu (automatické přijetí ovšem samozřejmě nezaručuju, nejsem Ježíš, abych odpouštěla vše, a nemám Alzheimera, abych zapomínala). Totéž platí i pro zdroje typu politických neziskovek zapojených do migračního byznysu. Já nepotřebuju poslouchat ty, kteří by bez migrace těžko našli jiné uplatnění. To samé mám i s představiteli jakéhokoli sociálního inženýrství. Těch, kteří potřebují existenci sociálních konfliktů k vlastnímu přežití. Měla jsem štěstí, chybělo málo a mohla jsem být jednou z nich. Mohu vám říct, že nezaměstnanost, kdy jste závislý na pomoci vlastní rodiny a náhodných sponzorů, kteří vás znají, je mnohem lepší. Na dveře Člověka v tísni a podobných neomarxistických spolků se neklepe ani v případě, že člověk hladoví a má jen jedny boty.

Teď k otázce tzv. veřejnoprávních médií. Nic takového tu vlastně nemáme, je-li občan nucen platit jim provoz hned dvojím způsobem (poplatky + státní dotace) a nemá-li zároveň kontrolu nad obsahem, který mu je nabízen. Z mého pohledu bych je zachovala jen pro hlášení předpovědi počasí a případných živelných katastrof či jiného ohrožení. To ostatní, co skrze ně prochází, už je nadbytečné. Kdo takový obsah potřebuje, má ho dostatek na komerčních stanicích, které může podporovat jinými způsoby a nesmí k tomu nutit nikoho dalšího.

Otázka tisku: ani Babiš, ani Bakala. Včetně internetových médií. Pozor, neříkám, že je nečtu. Ale prostě už vím, co za těmi směry, kterými se vydávají, stojí. Stejné sociální inženýrství jako ve výše popsaných případech. Když jsem byla na krátké praxi v jedné regionální pobočce MF Dnes, ještě panu Babišovi nepatřila, a už tehdy ta úroveň byla otřesná. Na kvalitu práce tam nikdo nehleděl, do mých vlastních článků mi editoři sypali hrubky, asi aby to tak nevyčuhovalo... I samotná ČTK šla s kvalitou textů ve zpravodajství hodně dolů. Tím, že je tohle částečně můj obor, a tím, že jsem si na porovnávání hlavních internetových zpravodajskách serverů kdysi dávno postavila celou bakalářku, to asi vnímám jinak než běžný čtenář. Jsem navyklá dělat kolečko po jejich hlavních stránkách během dne a porovnávat, jak se v nich určité události zobrazí, případně co si vybírají jako hodné pozornosti a co se do kterých nedostane. Dnes už vím, že bych jako novinář v tomhle prostředí nemohla fungovat, všechna média, co u nás máme, jsou levicová a holt tomu odpovídá i ta kvalita práce.

Takže jaké zdroje mi zbývají? Osobní výpovědi těch, kterým důvěřuji. Je jich dost, když se člověk nenechá zatáhnout do mýtu „všichni Češi jsou nevzdělaní a sedí celý život doma na zadku a byli maximálně tak na Mácháči“. No a jestli ten člověk pak tu svou výpověď vtělí do knížky, blogu, statusu na facebooku, rozhovoru mimo výše uvedená média... to už pro mne není podstatné, jde jen o nástroj.

Jinak třeba v otázce islámu mám své zdroje, totiž samotné muslimy, konvertity a ty, kteří se kolem nich motají. Co vše se třeba dá zjistit z diplomek, které zblblé studentky humanitních oborů páchají, aby se nemusely příliš namáhat... co vše jim konvertitky jsou ochotny vyslepičit... Co vše se dostane do oficiálních průzkumů o muslimské komunitě... Jak trapně pak působí všechny ty brožury, které mešity vydávají jako propagační materiály pro šíření islámu...

No a pokud jde o zahraniční zdroje, jářku, těch je taky dost. Teď už je spousta mezinárodních i v rámci jednotlivých států působících antiislámských webů a iniciativ, občas něco nějakým božím dopuštěním prosákne i do mainstreamu různých zemí...

Hlavně nějak netuším, proč bych se o své zdroje informací měla dělit zrovna s vámi, nebo se na jejich základě nechat nějak hodnotit. Jak jsem už uvedla, vy jste vládní zdroj s přesahem k zájmům cizích států. Politický zdroj. Krátkodobého charakteru.