Jak si islámoklastka odskočila zablokovat přechod přes státní hranice

(akce svolaná hnutím Úsvit Národní koalice, Dolní Dvořiště, 16.9. 2015)

To si takhle jednou dopoledne sedíte v nejmenovaném obchodním centru u restaurací. Víte, že na ten den je svolaná akce "blokujeme přechod přes státní hranice v Dolním Dvořišti", ale vzhledem k tomu, že domlouvání odvozu je teprve v procesu organizace, příliš se nevzrušujete - buď to vyjde, nebo místo vás hranice zablokuje někdo jiný. A tak se cpete kuřecím z čínské restaurace (kdyby to náhodou vyšlo, ať nejste celý den hlady), surfujete po internetu... pak pár SMSek, telefonát - a věci najednou naberou rychlý spád. Honem sbalit nádobíčko a uhánět na metro, a pak se v centru města vztekat nad pozdě jedoucí tramvají, rozkopanými ulicemi, pod nohy se pletoucími turisty...

Střih. Dodávka, tři osoby uvnitř, aneb už jsme na cestě k přechodu přes hranice. Dva neznámí sympatičtí mládenci a islámoklastka, česká vlajka kryjící záď vozu. Nabíráme dalšího kolegu a vystrkujeme ze střešního okna i vlajku IVČRN, kterou má s sebou. Stylové, ne?

Další střih. Dojíždíme o pár minut později než ostatní, akce už začala. Přebíháme silnici a dobíháme na místo, kde střídavě hovoří na mikrofon Petr Hampl a Jana Volfová, na improvizovaném pódiu poblíž přistaveného traktoru. Na místě je kolem 150 lidí, většina s vlajkami a transparenty, pár zástupců médií a fotoreportérů, a také asi čtyři kousky ze Strany Zelených, zoufalé z toho, že se s nimi nikdo příliš nebaví a nereaguje zrovna na jejich tupé transparenty ve stylu "Pomáhejme potřebným" (mimochodem, na to, že je islámoklastka momentálně ve značné finanční nouzi, si ještě nevšimla, že by jí nějaký Zelený šel dělat dobrovolně otroka, tedy, ehm, pomáhat... ale co není, může samozřejmě být, nikomu v tom nebrání).

Změna scény - proslovy skončily, bereme se za ruce a přecházíme o pár metrů dál vytvořit za asistence policie lidský řetěz přes silnici. Doprava stojí. Vlajky vlají, transparenty jsou hrdě vztyčeny, lidé skandují. Jana Volfová s Petrem Hamplem k nám ještě krátce promlouvají. Mimochodem, zastavení dopravy na tomto místě bylo vyhodnoceno jako přestupek, jeho sankce je v současné době prý v jednání, jak psala právě Jana Volfová - lidé už jí nabízejí, že se na jeho uhrazení složí. Akce nakonec trvá jen asi 10 minut oproti plánované půlhodině, přece jen nechceme trestat řidiče, kteří jsou v tom nevinně, ta akce měla mít hlavně symbolický a propagační význam, který byl tedy naplněn dostatečně. Po akci se ještě krátce zastavíme u několika hloučků známých i neznámých lidí (jako vždy), vyfotíme se s pár transparenty, a pak, protože nás čeká ještě cesta domů, už sundáváme vlajku a vyrážíme přes Budějovice zpátky ku Praze.

Co dodat ke zpáteční jízdě, která se nesla ve znamení neuvěřitelného nestíhání a pár momentů bloudění? Snad jen: všechna čest kolegovi FR v roli řidiče, MV coby navigátorovi a vyhledávači dalších spojů, a v neposlední řadě i JJ, že se samými nervy nezhroutil a stihnul na autobus doběhnout na minutu přesně (ale příště si ty plechovky od piva po sobě uklidí, že?). Díky, chlapi, jste borci a bylo to s váma fajn!

A následovat mohou další díky: Janě Volfové, za to, že vše zvládla zorganizovat a ustála i sluníčkářskou provokaci se slíbeným autem, které pochopitelně nakonec nedorazilo a dotyčné slunce se k tomu i přiznalo v telefonátu chvíli před vyjetím z Prahy. Dále všem, které jsem potkala na místě - Petrem Hamplem počínaje, přes fotografa Jirku Slámu (oprava: SKVĚLÉHO fotografa!), Romana a další z pořadatelské služby, až po šajtána nejvyššího, čili Martina Konvičku, toho času řešícího o pár stovek kilometrů dál jednu dost bolestnou rodinnou záležitost, která mu zabránila se zúčastnit taky.  

Jako příboj...

(postřehy z demonstrace "Za naši kulturu a bezpečnou zem", 12.9.2015, Praha - Václavské náměstí/ Muzeum)

Ano, jako příboj chvílemi působilo to vzedmutí emocí několikatisícového davu, shromážděného na jednom z nejposvátnějších míst naší země - před Národním muzeem, čili výstavní skříní toho, co je a bylo u nás nejvzácnějšího a nejzajímavějšího... Ale pojďme si sobotní události přiblížit hezky od začátku.

Sama jsem byla na místě už asi hodinu před začátkem celého dění. Přece jen jsem nechtěla, aby se opakoval minulý týden, kdy jsem se na hodinách překoukla a pak na akci dobíhala s jazykem na vestě až po hymně. Takže jsem dokonce i riskovala a s praporky v rukou (a svým již poměrně známým obličejem) přestupovala na metru už na Můstku a ne zbaběle na Florenci, jak jsem měla původně v úmyslu. Přece se za sebe nebudu stydět ještě před začátkem demonstrace, ne?

Na místě už ovšem bylo poměrně živo, řádově desítky lidí. A opět ten starý známý kolorit, prvních pár povědomých až důvěrně známých obličejů z různých divizí BPI, příznivců IVČRN... Ale i spousta nováčků, dost z nich ovšem taky s vlajkami (buď s logem IVČRN, nebo českými) a transparenty. Mezi nimi procházející turisté, lidé s foťáky a kamerami, hloučky policistů... Třepání rukama, objímání na pozdrav, krátké i delší debaty, čekání na další známé, pár rozhovorů s turisty z ciziny, pózování s vlajkami a odznakem na hrudi, procházení po místech nám vyhrazených, vyhýbání se mikrofonům a stativům, do toho nad námi vyhrával z reproduktorů Karel Kryl, slunce svítilo a vlajky vlály... Co víc si vlastně v takové odpoledne přát?

atmosféra před začátkem akce - foto (c) RB

Akce začala českou státní hymnou - což je výmluvným znakem toho, že ji nepořádala samotná IVČRN nebo Blok proti islámu, které dávají hymnu až nakonec a ještě někdo předzpívává. V minulém článku z akce, kterou pořádaly tytéž osoby, jsem to už kritizovala jako ne příliš vhodné řešení - ovšem nemohu čekat, že všichni organizátoři budou mít dobré dramaturgické schopnosti, možná se jen chtějí "odlišit", a proto vrtají zbytečně do toho, co má svůj smysl a funguje. Ostatně dramaturgie celé demonstrace pak kulhala ještě v několika místech, k čemuž se ale dostanu později.

Po hymně následovaly první projevy - moderátor uvedl Lucii Haškovou a videobloggera Jiřího Jiskru. Ten byl ve svém proslovu velmi otevřený a mj. vyzval premiéra Bohuslava Sobotku k uklidnění celé situace související s migrační vlnou, k vysvětlení všech nejasností, nabídnul mu osobní setkání a diskusi. Došlo i na minutu ticha za první oběť sluníčkářského a multikulti bonzovacího řádění - Tomáše Strnada, organizátora lednové demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze, který nevydržel psychický tlak vzniklý po vyhození z práce a kombinaci dalších faktorů a 5. září 2015 spáchal sebevraždu. Přiznám se hned, že mě tato zpráva velmi zasáhla, když se ke mně poprvé dostala, protože jsem na tom právě taky nebyla nejlépe. Už v ten den jsem tedy za Tomáše aspoň zapálila svíčku a u Muzea si ho pak s úctou připomněla.

v pozadí za sochou sv. Václava protidemonstrace těch, kteří chtějí "uprchlíky" přijímat za každou cenu (foto RB)

Pak ovšem došlo na tu část demonstrace, která měla u zúčastněných asi největší odezvu. K muzeu totiž po magistrále dojeli motorkáři, kteří na strahovském stadionu skončili svou akci "Bikers Against Islam" (které se zúčastnil i lídr Bloku proti islámu Martin Konvička) a kteří se rozhodli "naši" akci podpořit. Mohli jsme tak sledovat průjezd kolony snad 500-600 silných motocyklů, který trval několik desítek minut a který vzbudil mezi demonstranty neuvěřitelné nadšení - lidé tleskali, skandovali, pískali, mávali, zdravili projíždějící vlajkami... Bylo to až dojemné, jak poznamenal i Martin Konvička z pódia, a mnozí byli opravdu naměkko, jak později přiznávali i samotní motorkáři, pro které to bylo opravdu nečekané a neuvěřitelné uvítání. Toto byl onen první ohlas příboje emocí, o kterém jsem mluvila v úvodu.

Následovaly další projevy řečníků - Tomia Okamury z SPD, Evy Hrindové ze skupiny Naštvané matky, následně byl čten i značně rozvleklý dopis jakéhosi italského občana, který se vyjadřoval k migrační situaci v Itáli - zařazení tohoto dopisu ovšem nepovažuji zrovna za dramaturgicky šťastné. Ne snad z hlediska obsahu, ale kvůli tomu, že se takový typ textu nehodí na demonstrace, kde je dav lidí nucen delší dobu stát bez hnutí a poslouchat, nehodí se ani skandovat hesla, vyčerpává to i samotného předčitatele, který pak už v závěru koktá, huhlá apod., do toho obvykle zlobí technika (i tady v bočních řadách už nebylo řečníky slyšet)... Navíc to kolidovalo s dalším programem části účastníků - měli jsme totiž od oněch motorkářů slíbený odvoz autobusy na místo konání rockového festivalu, kam po demonstraci zamířili, ovšem ty autobusy zřejmě vzhledem k tomu, že demonstrace přesáhla vymezený čas, odjely prázdné. Tedy toto příště už zažít nechci.

Tento kiks měl i další následky - posledním řečníkem byl ten, na kterého mnozí čekali nejvíce, už zmíněný Martin Konvička z Bloku proti islámu. Nepřijde mi vhodné, aby byl ponecháván čekání půl hodiny a více, zvláště na parném slunci a v obleku. Je to nepříjemné pro něj i pro účastníky demonstrace, kterým pak už nezbývá mnoho sil na to, aby mu vůbec věnovali pozornost nebo na něj nějak více reagovali.

Martin Konvička a jeho projev (foto RB)

U reakcí publika bych se ještě ráda zastavila. Nejsem totiž sama, komu nesmírně vadilo občasné pořvávání davu "Čechy Čechům!". Což o to, že se taková věc dostane do médií na úkor toho, co vše tam zaznělo jiného... Ale chtěla bych vzkázat těm, kteří by jinak se skandováním něčeho takového sami nezačali a připojili se k tomu jen proto, že to řval soused vedle nich a že "bylo potřeba něco křičet, aby nás bylo slyšet": "Lidi, prosím vás, NEBLBNĚTE! Zvolání 'Čechy Čechům' je logický nesmysl! Spousta lidí, kteří demonstrovali s vámi a vedle vás, totiž nejsou 'stoprocentní' Češi. Včetně takového Okamury nebo Konvičky, nebo třeba blogerky Ley Vojtekové, místopředsedy pražské divize BPI a dalších. Možná i vy sami máte v příbuzenstvu nějakého toho polovičního Němce, Poláka nebo Slováka. Něčí původ ještě neznamená, že dotyčný nemůže chtít bojovat za stejnou věc jako my, tzn. být proti přijímání migrantů, proti islámu... Mnohdy dokonce naopak je proti těmto věcem víc než ti tzv. 'stoprocentní Češi', právě proto, že (jak mimochodem zmínil i Martin Konvička ve svém projevu) má s těmito věcmi bližší zkušenost a větší možnost srovnání. Takže prosím vás přestaňte degradovat sami sebe a tyto lidi takto stupidními zvoláními (od kterých se Blok proti islámu právě s vědomím těchto faktů distancuje). Přejte Čechy SLUŠNÝM a PRACOVITÝM lidem bez ohledu na to, z kterých míst sem přicházejí. Pro ty, kteří to vidí jinak, na demonstracích IVČRN a BPI není místo - tady to prošlo jen proto, že organizátorem byl někdo jiný."

Po skončení projevů (jejichž obsahem se tu nezabývám, můžete si je snadno najít na internetu) bylo rozhodnuto, že se účastníci demonstrace přesunou v průvodu přes město před Úřad vlády. Pro mne osobně tak nastala chvíle zmatků, protože jsem nevěděla, zda se toho průvodu "musíme" zúčastnit všichni, případně jak je to s oním odjezdem na rockový festival. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem ještě s jedním známým dobíhala průvod, který se nám vzdálil až kamsi do Štěpánské. Čili to příjemné taky nebylo, ale uznávám, že to byla i moje organizační chyba. Průvod samotný byl ovšem vcelku fajn, krásné počasí, turisté i domorodci postávající po okrajích cesty, občas někdo zamával nebo zatleskal, vlevo pod námi Vltava a za ní panorama Hradčan, a do toho občasné skandování (byť bohužel několikrát včetně toho nechutného nesmyslu popsaného nahoře)...

za momentku z průvodu díky RB

Dění u Úřadu vlády jsem pak už příliš nesledovala, po čase jsme se s několika známými odtrhli a šli celou akci zhodnotit do nedaleké restaurace. O něco později jsme se pak ještě vraceli hlavní trasou přes Staroměstské náměstí na Václavák, kde jsme byli konfrontováni jednak s "přínosnou" multikulti realitou (černošští dealeři drog stojící na svých obvyklých místech), jednak s jakýmsi uskupením křesťanů, demonstrujících u koně.  

Taková tedy z mého pohledu byla poslední akce s účastí IVČRN / BPI. V něčem pozitivní, v něčem ne příliš vydařená. Na druhou stranu takové fiasko, jaké předvedli titíž organizátoři 18. července u koně, to nebylo. 

Sluncovatost

... aneb sluníčka se nám prý ztrácejí v tom, podle čeho se je prý někdo opovažuje kategorizovat a škatulkovat, když jsou prý "tak rozmanití a různorodí"...

No jo, to je možné. Však je taky nikdo neposuzuje podle toho, co si nakládají na talíř nebo pouštějí do sluchátek, zatímco jim tyhle kategorie na odsouzení druhých kupodivu vyhovují. Ovšem jsou věci, na kterých se shodnou víceméně všechna, asi jako islám na onom pověstném "... a Mohammed je jeho Prorok".

Tou zásadní věcí zřejmě bude onen pitomý altruismus. Vysvětlím: jde o názor, že člověk je na světě jen proto, aby pomáhal druhému, a že pomoc má smysl jen tehdy, pokud toho pomáhajícího nějak bolí nebo omezuje, pokud se pro druhého obětuje, čím více, tím lépe. Pomoci a mít se přitom sám dobře a fungovat jako dřív či ještě lépe, to podle sluníček není hodno pozornosti či ocenění. Rovněž zachování identity pomáhajícího není zrovna žádoucí. Pokud někdo oněm sluníčky preferovaným skupinám nebo jedincům pomáhat odmítne, pak oni následně odmítnou celou jeho identitu, popřípadě rovnou identitu celého národa, ze kterého pochází, i kdyby z ní dokonce pocházeli sami (sic!). Půjdou proti ní a místo toho budou nejapně zdůrazňovat, jak je ten, kdo si dle nich zaslouží pomoc, údajně úžasný, stejně jako jeho kultura, náboženství či prostředí v zemi, ze které pochází. Jde vlastně o určitý druh relativismu, marné pokusy o zrovnoprávnění nerovnoprávných... I když, slovo "právo" bych z toho vynechala, nejde ani tak o práva, jako spíš o hodnocení druhých a jejich vzájemnou kompatibilitu, úroveň a přínos. Ono to právo nakonec je věcí společenského konsensu, dohody na tom, co ona společnost považuje aktuálně i dlouhodobě za přínosné... a to není nic, na co by se dalo spoléhat jako na nějaké univerzálně platné dogma, jak i sluníčka cítí a je jim to veskrze nepříjemné.

Čili ten prvek nesvobody a vnucování (se) je u sluníček taky velmi výrazný. Fanatismus. Něco ve stylu "jo tak s tebou nehne naše performance na náměstí, ve které modelky postříkané umělou krví symbolizují utrpení hospodářských zvířat? No ty jsi ale odpad společnosti! Vlastně celý ten český národ je ohavný, když se chová takhle!" Vnucování pocitu viny a hanby, toho, že je správné, aby takové chování bylo trestáno, souhlas trestaného s trestem... aby se takto onálepkovaný člověk sám cítil jako viník a volal po svém potrestání. Aby sám tu svou identitu odmítnul, přestal se hlásit ke svým hodnotám, koníčkům... "Prostě už nebudu chodit s kamarády na pivo, protože alkohol je fuj, a místo toho se stanu vegetariánem a budu se bavit jen s vegetariány, se kterými založím komunitní zahrádku, kam si budeme zvát primárně cizince, protože ti u nás zahrádky nemají a nikdo s nimi nezahrádkaří..."

Tyhle koncepty se samozřejmě dají velmi snadno odmítnout, stačí, aby měl člověk trochu sebevědomí a úcty sám k sobě a svému okolí. Nikdo není povinen si nechat něco takového vnucovat. Každý má zodpovědnost především sám za sebe a svůj život. A ten může být kvalitní bez ohledu na to, že o něm zrovna má nějaké slunce potřebu tvrdit, že kvalitním vlastně není. Kdyby nebyl, tak se u nás totiž žije lidem daleko hůře. Místo toho tu máme mraky aktivit založených čistě na občanské vzájemnosti a DOBROVOLNÉ pomoci a kontaktu jedněch s druhými. Všechny ty útulky pro opuštěná zvířata, lokální spolky starající se o rozvoj konkrétního místa nebo zde žijících občanů, zájmová sdružení, nebo i prostí jednotliví občané zapojující se do běžné sousedské výpomoci... Když jste sluníčko, pak to pro vás absolutně neexistuje, natož aby to mělo nějaký význam. Vůbec si neuvědomujete, jak jste na tom v případě nouze sám závislý a kolik výsledků takovýchto aktivit vlastně sám nevědomky spotřebováváte. A pak jít a drze požadovat solidaritu se sebou, když jste předtím toho, po kterém tu pomoc požadujete, označil za nácka nebo fašistu? To je jen hodno pohrdání.

Však se ho taky sluníčkům dostává. Ale zřejmě málo, když v té taktice setrvávají. Možná je to celé o tom, že jsou Češi zvyklí na to, že je pořád někdo negativně posuzuje a má potřebu je nějak "napravovat" nebo "vylepšovat", pořád pro někoho nejsou dost dobří... To pak snadno vede mnohé k pocitu, že nejsou dost dobří ani sami pro sebe. Nechají si ten pocit neúspěchu vnutit, i když se jim vede docela dobře, a v honbě za "nápravou" pak pokazí i to, co ještě funguje, jak v jejich soukromí, tak případně ostatním. Zbytečné.

Lidi u nás jsou úžasní. Manuálně zruční, organizačně schopní, spolehliví, přirozené autority ve svých oborech, pečliví a všímaví, ochotní druhému pomoci, kreativní a iniciativní, ochotní se neuvěřitelným způsobem rozdělit o to, co mají, věnovat druhému svůj čas a energii, s chutí zajímat se o to, co se děje na druhém konci země... A jsme pro tyto své vlastnosti, dovednosti a schopnosti mnohými ze zahraničí vyhledávání a oceňováni. Jsme potomci těch, kteří takoví byli už před námi a kteří měli touhu být ještě lepšími. Ponižovat se před někým nebo si nechat cokoli vnucovat je popliváním jejich odkazu.

Nebojme se tedy onen obraz, který nám sluníčka podstrkují pod nos coby nějaké naše zrcadlo, odmítnout jako falešný. Jistě, je mnoho věcí, které u nás potřebujeme zlepšit nebo na nich dále pracovat, ne kvůli nějakému porovnávání se s někým, ale prostě proto, aby to u nás fungovalo ještě líp, čili kvůli těm výsledkům. Ale toho nedosáhneme tak, že nejdřív vylezeme všichni na náměstí a tam se veřejně zbičujeme za to, jací jsme hrozní. Ani tak, že povolíme otěže tomu, kdo se nám to snaží říkat jako jedinou platnou pravdu. Těm, kteří toto údajné "nastavování zrcadla" mají jako svou jedinou životní nebo dokonce pracovní náplň. Ani není nutné se jimi nechat nahradit, případně těmi, které oni preferují místo nás.

Když o tom tak přemýšlím, zdá se mi, že sluníčka ten zbytek lidí ani zdaleka neohrožují tak, jak by se mohlo z jejich křiku zdát. Nebo si myslíte, že když jde nějaký lokální spolek turistů na vandr po české krajině, přemýšlí o tom, jak nad ním právě teď někde nějaký potentát z neziskovky nebo študentík té či oné fakulty ohrnuje nos, protože si dovolil dát si v hospodě pod hradem guláš se šesti místo tofu a mořských řas? Vyplývá mi z toho další sluníčkářský rys: vědomí vlastní bezmoci. Toho, že jejich názory, hodnoty a postoje dobrovolně většina lidí nepřijme a že je musejí prosazovat silou, s vynaložením značného úsilí. To je ten jejich "boj za vlastní identitu". Vědomí, že se sami dobrovolně vyčleňují, především ze svého nejbližšího okolí, a snaha "potrestat" celou populaci plošně za to, jak na to vyčlenění zareagovalo právě to blízké okolí, donutit je tu identitu ad hoc uznat a respektovat, bez ohledu na dopady... Prostě se Plzeňáci "musejí" povinně zajímat o to, že v Brně existuje nějaká subkultura "alternativců", která má své obchody, kluby a vůbec místa, kde se schází...

Ne, pokud jde o mne, tímto směrem se nevydám. A pro ty, kteří by se ke mně v tomto chtěli přidat a zůstat sami sebou i tváří v tvář hloučkům pošklebujících se pokryteckých sluníčkových opic, mám do budoucna připravený jeden projekt, který nám v tom pomůže. Vyčkejte tedy věcí příštích.