Fenomén Konvička

Nedá mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“ akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin Konvička byl a jak se k čemu stavěl.

Nebudu tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž, co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty, například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů, různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá, zda tyhle lidi má ještě i dnes.

Já chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí, blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.

Já sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala. Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho „favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je, jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil... mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)

Nicméně zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více. „Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat, odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak konec konců chce.

No a tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl, že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout, že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum se nikdy nekonalo.

Mnojo, ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen „bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“. To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí. „Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme „přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní „profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.

Tož tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“. Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje, že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit... Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé, že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.

Tohle vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality, jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona. Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin Konvička nehraje.

A teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli, jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde, jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká „attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky, kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších, kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal ty demonstrace proti islámu“.

Faktem je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli, když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho jiného než právě jen a pouze sám sebe.

To je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně: pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.

Když už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička, který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic, na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl Martin Konvička objektivně vůbec nic.

Hovory H VIII. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(8. část rozhovoru, který neproběhl)
____________________________________

Jak se stavíte k Martinu Konvičkovi nebo Kláře Samkové, k těm nejviditelnějším postavám, které v Česku proti islámu vystupují?

Nejdříve vezměme toho Konvu, to bude jednodušší. Setkávala jsem se s ním osobně během loňských akcí, občas jsme si napsali na facebooku. Byl předním činitelem obou protiislámských spolků, se kterými jsem spolupracovala. Nicméně se ukázalo, že jakkoli má předpoklady pro tu teoretickou a odbornější práci na poli antiislámu, konec konců je to vědec, tak právě v oblasti řízení nevirtuálních aktivit a účasti na nich dokáže neuvěřitelným způsobem selhat. Stejně tak je ochotný předat část svých kompetencí tomu, kdo ho přesvědčí, že tomu rozumí lépe než on, má „lepší kontakty“ atd. a tudíž se o to dovede lépe postarat než on. Nicméně pořád lepší Konvička s chybami, než vůbec žádný Konvička. Nepřeju si v žádném případě, aby ho má vyjádření směrem k němu nějak limitovala v tom, co se rozhodl dělat. A to i po těch zkušenostech s ním. Nemám jinou možnost než věřit, že ze sebe vydá to nejlepší.

No a ohledně Kláry Samkové asi nemusím nic moc říkat, vzhledem k tomu, že jde o mou šéfovou a předsedkyni našeho nového spolku Éra žen, kde mám tu čest být místopředsedkyní. Ten vztah mezi námi jde dokonce mnohem dál, neboť ona málokdy redukuje své vztahy k zaměstnancům pouze na pracovní záležitosti, a já jsem taky ráda, že jí nemusím vykat a omezovat se na „dobrý den, paní doktorko“ každé ráno a „nashledanou, paní doktorko“ v pět večer při odchodu z práce. Fungujeme spolu překvapivě dobře i na lidské a ženské bázi, na to, kolik rozdílů mezi námi je. A je to pro mě ještě překvapivější z toho úhlu pohledu, že i já jsem dřív podléhala jejímu mediálnímu obrazu a úplně ji bojkotovala. Dnes lituju toho, že jsem se k ní nedostala dřív... mohlo mne to posunout mnohem dál. Ona je neuvěřitelný „vysavač informací“, má obrovský přehled i mimo svůj obor, včetně různých informačních zdrojů (i cizojazyčných), když ji něco zaujme, je schopná prosedět u počítače nebo v knihovně hodiny a pídit se po informacích do velké hloubky a detailu (to máme částečně společné, jen já jako Lev nemám takovou výdrž a šíři záběru jako ona), a hlavně je ochotná to druhým předat, takže v jejích textech je jak bohatý poznámkový aparát s dalšími odkazy a vysvětlivkami, tak rejstřík literatury. Navíc má širokou slovní zásobu, dovede odlišit podstatné od nedůležitého a na vše dle potřeby upozornit, máme i podobný smysl pro humor... Je na ní poznat, že pochází ze skutečně intelektuálního prostředí a že rodiče naštěstí nenechali její potenciál ležet ladem, ale dovedli ji do společnosti neméně vzdělaných a inteligentních lidí a odmala ji s nimi učili komunikovat a pracovat na sobě a překonávat překážky. Tohle všechno, co Klára Samková je, budeme brzy potřebovat, takže jsem ráda, když jí teď mohu v jejím záměru pomáhat.

Co si myslíte o jejich veřejných vystoupeních? Ztotožňujete se s nimi?

Musím trochu vzpomínat, co vlastně za vystoupení Martin Konvička kdy měl, možná mi později něco uniklo, to víte, Klára člověka vytíží, zvlášť když se člověk na těch jejích vystoupeních má navíc ještě nějak podílet, účastnit se jich, zpracovávat z nich výstupy... Ne, opravdu si nevzpomínám, že by mi na vystoupeních Martina Konvičky něco vadilo. Řečník je dobrý.

Nicméně svou totožnost si s dovolením nechám. A jestli to nutně potřebujete vědět: ano, byla jsem s Klárou Samkovou ve sněmovně na debatě "Máme se bát islámu?". Pan Alrawi si tam před sněmovnou se mnou třepal rukou... po akci už jsme o to pochopitelně nestáli ani jeden. Tedy já z toho nebyla unešená ani předtím, ale chtěla jsem nechat pana Alrawiho udělat první krok. Jen je mi trochu líto, že když pak začali velvyslanci v půlce akce odcházet, že mne nenapadlo brejlit dopředu na to, jak se na to pan Alrawi tváří. Mohlo to být zajímavé. Už vzhledem k tomu, když si člověk uvědomí, že limitem jeho působení jsou psychicky oslabené ženštiny či slabší typy pánů, ochotní ke konverzi nebo aspoň uznání toho, že někdo má právo konstatovat, že „není boha mimo Alláha atd.“, čemuž říkám larvální stadium. Špatný herec a nepříliš kvalitní režisér. No nic, dost o něm. U předčítání Klářina projevu u turecké ambasády jsem taky byla, stejně jako se s Klárou účastním i dalších akcí, kde většinou tak jako tak na islám dojde řeč, i kdyby šlo o networkingový oběd s dámami z vyšších a středních business sfér.

O Martinu Konvičkovi se říká, že je občas drsný a že někteří kolem IvČRN mají občas drsné názory. Jak se vy sama vyrovnáváte s reprezentací někým, kdo píše věci, které mohou být za hranou zákona? Řada jeho statusů na Facebooku je možná už také za čárou slušnosti i respektu vůči ženám.

Opět X věcí smotáno dohromady, kéž by vás to už přešlo... Konvička je Konvička. A já nejsem vychovatelka dospělých. Jeho „drsnost“ může pomoci antiislám dostat k lidem, kteří zrovna nejsou kravaťáckými typy. Na mne s tím „mluví se o tom v hospodách, tedy je to automaticky špatné,“ radši moc nechoďte. Klidně ať se o tom, co Konva říká, mluví po hospodách a barech, na technopárty a v klubech, a klidně i u kadeřnic, v řeznictví a v dílně u automechaniků a v kravíně taky... Konvička má svůj styl komunikace a fungování. Já mohu mít v něčem jiný a v něčem zas podobný, netuším, proč by se to vlastně mělo řešit. Já třeba znám venkovské prostředí, takže mi je vcelku jasné, že kdejaký soused by se k otázce toho, co je potřeba dělat s vyznavači islámu po volbách vyjádřil nikoli ve smyslu moučky, to je moc sofistikované, ale spíš by se držel osvědčeného posílání do zadních částí těla a jiných otvorů, případně jejich nakopání, rozbití držky a podobně. Čímž by pochopitelně nevyzýval k nějaké nenávisti ani k realizaci uvedeného, ale prostě by tak vyjádřil své emoce ve vztahu k řečenému a hlavně (ne)ochotu se vůbec nějakými problémy muslimů zabývat, zvlášť, když mu to bude někým shora nebo samotnými muslimy vnucováno. Tento druh komunikace žádný zákon a jeho „hrany“ nezmění. Jestli chcete vy místo toho komunikovat ve stylu „čistonosoplény“ či jiného druhu newspeaku, je to jen a pouze vaše věc. Z vašich otázek ovšem usuzuju na velmi omezenou slovní zásobu, tudíž představa, že se vám tím, že byste snad nějak z jazyka běžně používaného zvládnul odstranit určité fráze, podařilo zároveň odstranit i emoce, které se zrovna vám nelíbí, je velmi naivní. Ale budiž, je to váš život a konec konců i vaše práce, hrajte si. O rizicích jste poučen dostatečně.

Jinak ještě ke Konvovi: odsouzen ještě nebyl, přičemž mám na paměti dvě věci. Zaprvé, že jde o politický proces. Za druhé, Kláře se teď podařilo dostat z vězení člověka, který tři roky seděl neprávem a byl nevinný. Tři roky. Shodou náhod – muslim. Vůbec díky Kláře poznávám, jak ta justice u nás mnohdy funguje a jak se často s realitou rozchází. Vím i o dalším člověku, kterému dal Ústavní soud za pravdu v jeho tvrzení, že výpověď policisty automaticky nemusí být pravdivá jen z toho titulu, že jde o policistu. Takže to řeknu natvrdo: případný výrok soudu mne vůbec nebude zajímat. Nejspíš tou dobou budeme mít stejně všichni jiné starosti, západní Evropa jaksi začala obden bouchat... snad jste si všiml...

Chce se mi řešit Konvičkův vztah k ženám? Je upřímnější a otevřenější než ten váš. Navíc ty ženy, o kterých máte pocit, že jsou Konvičkou nerespektovány atd., za ním obvykle samy přilezly a ten disrespekt si na něm dlouhodobým nátlakem vynutily. Obyčejná submisivita a masochismus, bohužel jak Konva sám říká, je to špatně napólované, neboť ony ho nesprávně definovaly jako dominantního. Mají asi v hlavě, že dominantní člověk svou dominanci řeší přes virtuální prostředí anonymních diskusí. Kdyby byl Konva ovšem dominantní, neplká na facebooku a dotyčné dámy dnes leží na jednotce intenzivní péče. Místo toho Konva rovná křidýlka běláskům a hrabe se ve skriptech a než by se šel s někým bít, raději zdrhne kamsi do rumunských hor se studenty a tam se honí za dalšími broučisky... V podstatě to, že z něj dostaly vyjádření typu označení samic dobytka či dámského přirození (což nemusí být ovšem apriori negativní věc sama o sobě, zvlášť pokud je o Konvovi jeho vztah k sexu znám), tak to je podle mne reakce, nikoli akce. Nebo možná akce ve stylu „chci, abys TY zareagovala dominantně (a pořádně mě seřvala za to, že ti nadávám)“. Čistě submisivní vzorec chování a komunikace, podle kterého Konva jede. Bohužel jak říkám – submisivní dámy se samy Konvovi nepostaví a samy za sebe ho neseřvou. Žádná Klára Samková mezi nimi nebyla... a tak se submisivně stáhly, hledajíce své „rytíře“ a plkajíce o nějakém plošném a celkovém Konvově „disrespektu k ženám“. Rytíře ovšem zřejmě nenašly, Konvičkův obličej je pořád v celku a v původním stavu a mýtus o „disrespektu k ženám“ sdílíte vy, stejně submisivní jako ty dámy. Můžete ještě začít zkoušet do toho mýtu zahrnout mne, když o tom takto otevřeně hovořím. To je totiž velké provinění a samozřejmě to ukazuje na můj „disrespekt k ženám“. Ano, místopředsedkyně ženského spolku Éra žen nerespektuje ženy... Možná. Když odmítají respektovat samy sebe nebo to, jak někdo respektuje a definuje sám sebe... A různé sociální inženýrky, tam mi skutečně s ohledem na následky nesejde na pohlaví toho, kdo to provozuje.

Každopádně se tedy nemá cenu bavit o respektu Konvy k určitým typům žen, když nemůžeme zároveň řešit respekt oněch žen ke Konvičkovi (a podobným mužům) coby k muži. Ono to vážně nebyl respekt, s čím za ním přilezly nebo co on spatřuje v jejich chování k mužům. Ty dámy jsou schopné muže skutečně ponižovat, ovšem ne tím, že by ho napřímo seřvaly, spíš takovým tím manipulativním způsobem. Viděla jsem teď jedno video s typickou ukázkou takového chování: evidentně submisivní mladá žena na jakési demonstraci šťouchá do těžkooděnce nějakou pěnovou tyčkou tak dlouho, až ji on od sebe jemně odsune – dívka se poté otočí a teatrálně simuluje, jak jí ublížil, u vědomí toho, že má kolem sebe jednak podobně sumbisivní jedince, kteří zas nasimulují, jak se jí se zájmem snaží „poskytnout první pomoc a uklidnit ji“, a jednak dostatek fotoaparátů a kamer, kteří scénku natáčejí. Jde o to toho těžkooděnce ponížit - „ublížil slabé ženě“. Přesně na této rovině tedy ony dámy vyžadující Konvičkovu pozornost a respekt byly a jsou. Jde o typ chování, které si tedy žádný respekt nezaslouží. Je to v podstatě totéž, jako když požadujete, aby muslimové byli respektováni jen z titulu své takzvané náboženské orientace, bez ohledu na její projevy. „Ženskost“ je něco jiného než „submisivita“, nejsou to synonyma. Přičemž samozřejmě submisivitu nikomu neupírám, jen konstatuju, že když se to používá takto nesprávně, vznikají mýty a omyly a zmatky a hoaxy. Macho Konvička je opravdu váš hoax.

Často se proti HateFree Culture na Facebooku vymezujete. Co podle vás děláme špatně a co se vám naopak líbí?

Opět typický přístup: budeme se crcat s jednotlivostmi, protože odmítnout celý koncept existence HFC je fujky, že... Já jsem to ovšem řekla jasně: nebudu podporovat nic, co by bylo napojeno na nějaké „Norské fondy“ a další pozoruhodné, škodlivé a nevítané zahraniční zdroje s politickým pozadím a cizími zájmy. Navíc když to ještě je státní instituce napojená na státní rozpočet. Ovšem fungujete na principu ostatních sociálně-inženýrských neziskovek. Jste mediálním projektem, majícím za cíl provokování a vytváření sociálních konfliktů a manipulaci s lidmi pomocí nátlaku. Představu, že by nenávist byla něco apriori špatného, co je nutné odstranit z naší kultury, pak taky dokážu odmítnout úplně. Neexistuje kultura nenávisti prostá. Nenávist dokonce může být hybnou a očistnou silou, která může zajistit něčí přežití nebo nějaký jeho osobní rozvoj nebo posun celé společnosti někam dál. Spousta dnešních vynálezů vznikla tak, že někdo něco nebo třeba i někoho nenáviděl natolik, že se zvedl a šel vymyslet něco, co by nikoli odstranilo tu nenávist, ale změnilo tu situaci. Ostnatý drát, který pomohl vytvořit současnou podobu Ameriky, vznikl tak, že jeden chovatel dobytka nenáviděl to, že mu utíkaly krávy, a to dokonce natolik, že vydržel dlouhé hodiny vymýšlet, jak by jim v tom zabránil. Dle vašeho způsobu uvažování se asi měl snažit ty krávy spíš nějak psychologicko-filosoficky pochopit a poskytnout jim volný prostor dle jejich přání, možná jim k tomu dát i nějaký dotazník, a když by je nemohl chytit, měl je nechat běžet a pást se místo nich, protože maso beztak není zdravé (tuhle vaši tezi jsem musela z rozhovoru, odkud otázky kopíruju, smazat, protože mne nezajímá vámi preferovaná dieta). Nicméně zpátky k nenávisti: třeba takový hinduismus s ní taky počítá, má zlé a nenávistné bůžky a démony, dokonce Šivu Ničitele a bohyni Kálí... Totéž třeba naše mytologie, Perun i Radegast dokázali nenávidět, konec konců nemusíme ani do mytologie, osídlení na našem území vzniklo z nenávisti, totiž vyhlazením původního obyvatelstva a asimilací zbytku... Tohle všechno je přirozené. Zanikají celé civilizace a kultury, bez ohledu na to, jak úžasné a hodnotné ve své době jsou. Máte bohužel zafixováno, že od doby, kdy jste tu vy, se tak dít prostě nesmí, protože si kvůli tomu dupnete. Neumíte si moc představit, že lidé, kteří zde budou po vás, vám třeba nemusejí být moc podobní, nemusejí sdílet tytéž hodnoty co vy a v jejich době to nikomu nepřijde jako problém... Možná si připadáte jako ten vrcholek evoluční pyramidy. Nebo doufáte, že budoucí lidstvo bude mít jen samé pozitivní vlastnosti. Já tuhle jistotu nemám. 

Hovory H V. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(5. část rozhovoru, který neproběhl)
___________________________________

Jak byste se zachovala vy, kdyby začal válečný konflikt v Česku? Šla byste do ekonomicky slabší země nebo byste se snažila dostat do stabilnější země, kde budete vědět, že vaše příležitosti budou lepší?

Motáte opět hrušky s traktorem, X otázek a podmínek dohromady. Takže postupně:

a) válečný konflikt v Česku – v první řadě se do něj zapojit, aby nebylo nutné kamkoliv prchat. Pokud je mi známo, nemám v rodině emigranty, zato odbojáře a bojovníky proti totalitě ano. Takže o emigraci nepřemýšlím, zato tím víc o tom, jak na našem území zůstat.

b) Zajímavá představa, že si v případě válečného konfliktu můžu vybírat jak v cukrárně. O mých příležitostech a možnostech nevíte nic, ale už v případě, že zvolím nějakou možnost, chcete cosi vyvozovat a na základě mé volby mne nějak hodnotit. Nicméně: tohle je věc, kterou nemohu dnes vědět, jak bych se rozhodla. Můj zdravotní stav je značně nestabilní, což je pro mne podstatnější věc než nějaká ekonomika cizích zemí. Ono i ekonomicky stabilnější země nemusí navíc znamenat automaticky lepší zdravotní péči pro kohokoliv včetně cizinců, a dokonce to ani automaticky nemusí znamenat lepší příležitosti. My jsme třeba relativně ekonomicky stabilní, a přece jsem byla dlouhodobě nezaměstnaná... Šla bych třeba do země, kde bych musela být poslušná místnímu politickému režimu, abych měla zaměstnání? Asi ne. Dalo by mi to hodně přemýšlení nad tím, co v dané zemi můžu vůbec dělat, pro co mám kvalifikaci, jestli zvládnu jazyk... Ale jak říkám, já nikam neběžím, takže o tom stejně nebudu uvažovat. Víc přemýšlím o tom, jak se uplatnit v naší zemi během nějakého toho konfliktu, případně po něm. Nejsme každý zajíc, někdo tu musí zůstat.

Říkáte, že muslimy nechcete a považujete je za hrozbu. V Evropě jich žijí po generace miliony a budou tu žít dál. Jaké byste navrhovala řešení?

Žít dál tu budou ti lidé, to je pravda. Jak, to už jsem částečně naznačila výše, tedy že není jisté, zda přežijí a jak dlouho, a já se jim o to hlavně nemíním starat. Jde-li o náboženství, jak se v případě islámu tvrdí, není to biologická součást něčí identity a lze tedy žít bez toho. Zvlášť když jednomu o to přežití tedy skutečně jde, že. No a pokud jde o politický islám, tedy všechno mimo to, že si řeknou někde v obýváku „Alláh je fajn“, případně položí na stolek zasvěcený jemu či Mohammedovi květiny a obětiny typu pokrmu, tak bez toho se Evropa obejde. Není potřeba mešit. Není potřeba záplavy rituálně certifikovaných potravin v běžných obchodech a rituálně utýraného jatečního zvířectva, které se navíc za živa převáží přes celou Evropu, aby mu kdesi podřízli krk bez omráčení. Ono to zkrátka Evropu vůbec neobohacuje, že si sem muslimové přivlekli svého Alláha a Mohammeda a věci s tím související. Většina Evropy zvládla fungovat bez jeho přítomnosti, v dobách, kdy tu ty miliony muslimů ještě nebyly. Evropan nemá důvod se o nějakého Alláha či Mohameda vůbec starat. Tady není Mohammedovo, jak já říkám. Islám tu není původní, a navíc už jsem popsala, jak protikladný k evropské demokratické kultuře a civilizaci je.

Mimochodem, odteď vám budiž známo, že kdyby muslimská komunita po celém světě použila finance z prodeje veškerého halalu na skutečnou záchranu svých trpících a odkudkoli prchajících souvěrců, nemuslimové by se tím vůbec nemuseli zabývat - o takových sumách se bavíme a takové zdroje má světové muslimstvo k dispozici. Vydělávat na prodeji halalu nemuslimům a pak jim ještě hodit na krk své uprchlíky a donutit nemuslimy, aby se o ně postarali ještě jednou... no, hodně mi to připomíná akt vyhlášení války sám o sobě. Přičemž ti uprchlíci jsou tedy oběťmi islámu samotného, lhostejného k jejich utrpení. Je to islám samotný, kdo je vysílá do Evropy, údajně bohaté, místo aby se o ně postaral sám. Dalším zdrojem financí pak jsou pro muslimy samozřejmě ropa a zemní plyn. Popřípadě obchod se zbraněmi a dokonce, třeba v případě Afghánistánu, i s drogami, korán nekorán. Takže já vám tu ideu celosvětově chudých a bezmocných muslimů jaksi nebaštím. Problém je pouze v tom, že tyhle finance se kumulují v rukou těch muslimů, kteří mají zájem na existenci jak Islámského státu a dalších válečných uskupení, tak na těch uprchlících, resp. na faktu přesunu masy lidí do Evropy. Jsou to především oni, komu na nějakých těch pár tisících utopených nesejde. Zásoba prchajících je stále značná, a největší hodnotu pro tyhle lidi ti uprchlíci mají až v momentě, kdy se dostanou dál do Evropy. Muslimové celého světa proti Islámskému státu nebojují, 1,6 miliardy lidí se o problémy související s migrační krizí není schopna postarat... tak kdo tedy? My? Evropa islámskému světu nic nedluží, abych parafrázovala Marka Twaina, ona tu byla už před ním. 

Takže ta otázka skutečně bude znít: „Chcete přežít, muslimové? Pak se vzdejte islámu a buďte lidmi, protože my už jsme pro vás učinili dost ústupků a bylo vám to stále málo.“

Počítám s tím, že část muslimů a muslimek islám opustí, část padne v nějakých pouličních bojích, kterých se přímo zúčastní, část padne za oběť těm radikálnějším muslimům, stejně jako radikalizovaným nemuslimům... Jestli myslíte, že si tyhle představy užívám, pak jste větší dobytek než ti, co dokáží bez omráčení podříznout krávu nebo kozu. Já jsem si tuhle budoucnost nevybrala ani pro sebe, ani ji nepřeju nikomu jinému. Jsou to muslimové, kteří si vybrali islám a uměle se v něm vzájemně udržují. Nemohu za to, že toto budou důsledky jeho dalšího působení v Evropě, tak jako jsou jeho důsledky ona hořící auta v Paříži nebo to, že nám tu pobíhají obřezané a zotročené ženské. Nemohu tu budoucnost přílišt ovlivnit, krom toho, že budu pomáhat muslimům a muslimkám konvertovat z toho hnusu pryč a držet se od komunity co nejdál, a šířit informace o tom, jaké peklo to je a jaké nás ještě čeká, případně podporovat ty, kteří to vidí stejně a snaží se s tím třeba dělat něco víc. 

Tak jde čas po "té velké tragédii" - shrnutí (I.)

Koukám, že od posledního příspěvku, věnovaného narozeninám jedné významné islámoklastní osoby, tu nic nepřibylo... zatímco v reálu se toho událo přece jen trochu více. A kupodivu ne ze strany našich muslimských či přivandrovavších budoucích bližních. Ti si vesele šlapou dál, pořádají hejt frý obědy v mešitách, které už ani nemusejí vydávat za jazykové školy (kteréžto obědy samozřejmě proběhnou bez patřičné reakce jakýchkoli místních islámoklastů), maximálně někde někoho pobodají, znásilní nebo umlátí, což vyšumí do ztracena... Ovšem my si na tu zábavu koukám vystačíme sami. Bohužel jen a pouze ve prospěch výše jmenovaných spolu s těmi, o jejichž prospěch nikomu z nás rovněž nejde – subjekty to politicky znemožněnými, kompromitovanými svými vlastními kauzami z dob dávných i nedávných, neštítícími se hrabat pouze pod sebe, vytvářet si klaky svých věrných...

Ale to už mnozí přece vědí. Prozřeli, nebo zkrátka jen věří těm, kdo to říkají. Třeba z toho důvodu, že tito lidé mají alespoň nějaké povědomí o tom, co ten islám vlastně je. Vědí, že tihle vůdci se věnovali jeho osvětě v takovém stylu, že pak na úkor těchto aktivit s nimi mohlo být (a bylo) manipulováno, aniž by o tom měli ponětí. Však taky vysvětlování oněch vůdců ještě z nedávných dob, proč se děje to či ono, působilo tak, že ani oni sami opravdu nevědí, která bije, pouze vědí, že je třeba to pro veřejnost nějak učesat.

Horší verzí ovšem je, že oni to bohužel v nemálo případech věděli. Ve prospěch těchto manipulátorů a rozkrádačů byli ochotni obětovat mnohé – včetně svých dlouholetých přátel, které byli s to měnit za politicky výhodnější. Což je věc, která by asi jen tak neměla zapadnout. Že to zároveň byly nejvýznamnější, nejschopnější a nejaktivnější činitelé, které český islámoklasmus má, je asi rovněž jasné.

No a s tím souvisí ta část islámoklastů, kteří neuvěřili, popřípadě ani neměli jak uvěřit, nebo v oněch manipulacích a rozkrádačkách a boji o povolební koryta byli přímo zaangažováni. Vlastně by se u nich ten „islámoklasmus“ měl psát v uvozovkách, protože tam prostě to povědomí o islámu není. Tedy, ono tam mnohdy není povědomí ani o moc dalších věcech, ústředními tématy jsou u těchto jednotlivců ožíračky, vždy se najde čas na cigáro, politice lokální i celostátní rozumějí jako koza petrželi... a když už něco na tom facebooku sdílejí, je to buď psané češtinou třetí třídy pomocné školy, nebo je to (s)prostě okopírováno od někoho jiného, případně je to věta holá coby výkřik do tmy. Jestli to někomu stačí, je to jeho problém.

Do toho tu máme samozřejmě ještě zhrzenou politickou milenku čili Úsvit. Slíbili, že budou podporovat islámoklasmus – jenže jájku, všude na tom islámoklasmu muselo být jejich logo, takže sponzorovali leda své vlastní promoakce, no a když byli oni sami dotázáni na věci s islámem související, ukazovalo se, že i v těchto vodách islámoklastovi nelze lovit diskusní partnery... výsledkem čehož bylo to, že česká legislativa se v boji s islámem nepohnula za celý rok ani o píď, neb se dámy a pánové pro jistotu ani neobtěžovali. Resp. obtěžovali pouze tehdy, když svítala naděje, že bude možné sehrát patřičné divadélko zvané „my se angažujeme – to ti ostatní poslanci nás přehlasovali, jsou zlí, volte nás“. Ano, hovořím o tom návrhu zákona o zákazu halal porážek, který byl nakonec poslanci Úsvitu vědomě přetvořen přímo do protiústavní podoby (vědomě píšu proto, že si neumím představit někoho tak blbého, kdo by nedokázal zajistit, aby jeho návrh zákona s ústavou nekolidoval, aniž by o tom navrhovatel věděl). V podobném duchu se neslo i plánované přejmenovávání strany, které sice pro boj s islámem bylo platné jako mrtvému zimník, ovšem jako tahák na voliče, kteří by volili Blok proti islámu (který měl vždy větší podporu než Úsvit samotný), to fungovat mohlo. Ovšem patřičný ouřad tyhle komické kejkle bryskně zatrhnul. Velkohubé výkřiky o tom, kterak se na onen ouřad bude kvůli tomu podávat žaloba už myslím můžeme považovat za pištění krys minulosti... není důvod nic podávat, spojování se nekoná, naopak došlo k rozchodu s Úsvitem.

Nu a teď co dále. Zhrzené Úsviťáky, kteří najednou ten islámoklasmus a migrační politiku budou muset vzít skutečně do vlastních rukou (a dokonce, ó hrůzo, přijít i s vlastním volebním programem), přičemž vědí, že jsou pro většinu lidí nevolitelní (ať už jako hnutí, nebo coby jednotlivci), můžu myslím vynechat. Jen si tak budu tiše představovat, o jaké částky právě určitá sorta lidí přišla... A nepomůže jim s tím ani případný soud, ani pámbu. Z mého pohledu žádná škoda, stačí si projet jejich tiskové konference a záznamy z hlasování a vím, že tyhle lidi ve sněmovně nepotřebuju, neb je to takový politický mix všeho, co tam už je. Totéž by asi platilo o kandidátech do krajských voleb nebo senátu.

Takže tudy to nepůjde. Ovšem pak islámoklastům zbyly další subjekty. V první řadě tu je IVČRN neboli Islám v ČR nechceme. To samozřejmě není politická strana, „pouhá“ facebooková iniciativa a dnes už i zapsaný spolek, ovšem v tom právě tkví jeho výhoda. Vzešlo odtud základní logo českého islámoklasmu, které už je dnes velmi známé, má divize po celé republice a může snáze spolupracovat s dalšími spolky a podporovat vybrané jednotlivce, aniž by jim do toho ten který aspirant na politické křeslo mohl příliš kecat, neb se mu (či jeho sponzorovi) to či ono nehodí do kampaně.

Konvičko-Hamplovci navíc zřejmě nechají spolek běžet a pokusí se vytvořit novou politickou stranu – Alternativu pro Česko. Což je věc, která mně osobně je velmi nepříjemná – právě proto, že to pořád bude stát na zdiskreditovaných a naprosto neschopných osobách. Jednoho bych zcela nepokrytě šoupla se zlámanýma nohama někam do sklepa a nechala ho vyjadřovat se pouze k tématu islám, druhého bych poslala zpátky do škol rozšiřovat si obzory, aby to, eeeee heee, na ty dva doktoráty, co má, opravdu bylo, no a třetí by si mohla upravit rodinné poměry, než poleze do veřejného prostoru a zároveň v kuloárech bude prohlašovat, že „na sebe teď asi budeme často narážet“. Ovšem nepředbíhejme událostem a počkejme si, jaký že z dotyčných vyleze politický program tentokrát – modlím se, aby eeeee heee doktora někdo ukočíroval, aby nepoužil slovo „zdarma“ v onom programu v nadlimitním, tedy nenulovém, počtu. Chce-li se ovšem nazývat pravicovým sociologem... osobně mi je vcelku jedno, jak mu kdo říká. Z toho, co zatím předvedl a dokázal, přílišným sentimentem k jeho osobě netrpím.

No nic. Blokaře proti islamizaci máme nejspíš poslané k vodě spolu s Úsvitem rovněž. Je pravděpodobné, že tam to spojení realizováno bude. A silně pochybuju, že by uspěli byť i v krajských volbách. Neznámé ksichty s chutí napojit se na stranu, která je nepokrytě bártovská (pořád si ten pokec s poslankyní Havlovou po sjezdu BPI 12. 12. 2015 pamatuju...) a ještě s jistou Volfovou šaškující před kamerami... boha, kdo by tohle volil? No, zjistit se to ostatně po volbách dá snadno... u nás je každé dražší auto na ulici poněkud nápadné, a jet místo do obligátního Egypta nebo Turecka na dovolenou řekněme do Thajska nebo Karibiku a nemoct se s tím ani pochlubit taky není dvakrát ideální...

Kam kráčíš, BPI?

A kráčíš ještě vůbec někam? Není to náhodou tak, že končetiny - jednotlivé divize i členové samotní - by právě teď šlapaly, seč jim síly stačí, přes překážky a závěje, ale střed je již upíchnut kdesi jinde, a tak mu na ztrátě nějaké té končetiny příliš nezáleží?

Možná by bylo dobré těm dotyčným dát aspoň vědět předem, že se je někdo chystá použít k vlastnímu cíli a pak odhodit... A možná, možná si za to můžeme sami. Příliš jsme možná spoléhali na morální sílu jednotlivce, který se postavil do našeho čela, a na skupinku těch, kteří se kolem něj vytvořili. Měli jsme pocit, že jsme jej "poznali" z několika setkání na demonstraci a v hospodách, kde si s námi potřásl rukou a vykouřil s námi pár cigaret. Pravda, zjistili jsme, že jeho mediální obraz je tak falešný, jak jen může být... ovšem ani tak jsme neměli šanci dohlédnout až do toho zákulisí a jeho vrchních pater. Naivně jsme si dokonce mnozí mysleli, že se nám z těch pater dostává všech informací, nebo že když budeme my sami pracovat usilovněji a lépe, budeme sami součástí této vnitřní struktury a bude s námi do budoucna počítáno. Ne snad kvůli nějaké zištnosti, funkcím a korytům, ale prostě už jen proto, aby se naše společná myšlenka podařila.

Ó, jak jsme se nechali vodit za nos! Jak jsme ignorovali první signály toho, že opravdu není vše v pořádku, které se již v létě objevily! Jak jsme byli rádi, že se jsme schopni aspoň nějak scházet v rámci divizí a zorganizovat aspoň nějakou akci! Jak jsme si toho sami na sebe nakládali přespříliš, investovali jsme vlastní čas, peníze a energii, jak jsme byli rádi za každého "našince" ze stejně nízkých pater hierarchické struktury našeho spolku, se kterým jsme mohli na něčem konkrétním spolupracovat! Jak nás potěšilo, když se k nám postupně přidala nějaká známější tvář!

Obhajovali jsme i takovou věc, jako bylo spojení s politickými uskupeními. Jistě, naše myšlenky skutečně je třeba dostat do legislativního řádu a je k tomu třeba demokratických principů a procesů. Ovšem probohy, proč jsme odmítli rozkrývat finanční pozadí strany, kterou jsme si k tomu vybrali? Proč jsme odmítali upozornění na to, že jde o projekt jediného sponzora, kterému je zcela jedno, jaký program mají lidé, kteří tam byli dosazeni místo něj, protože budou pro veřejnost přijatelnější než on sám? Stáli jsme sami za sebou, ovšem nevěděli jsme, že NAPROSTO NIKDO nestojí za námi. Zbaběle jsme tuto myšlenku odmítali a odmítali jsme si vytvořit náhradní alternativu.

A kolečka se točila, s nadšením jsme se dál vrhali do plánování akcí, do vytváření volebního programu... jako by snad dávno nebyl dán právě tím člověkem, který drží finanční otěže... stejně tak jsme se vrhali (byť se zpožděním) na připomínkování stanov fungování našeho spolku, které nám byly naší vrchností milostivě hozeny pod nos až na sjezdu, místo aby na nich bylo pracováno příslušnými orgány spolku již od jeho založení... i tohle jsme tolerovali... stejně jako mnohá další formální pochybení čelních představitelů spolku i jednotlivých divizí. Ba naopak, mnohdy jsme ty formality brali sami na sebe, studovali jsme na poslední chvíli patřičná lejstra, vyhlášky a zákoníky, jen aby se ta která akce mohla konat po všech stránkách správně.

A tak jsme teď tady, kde jsme. Ve stadiu rozkladu, kdy centrála, plně v moci sponzora, vytváří antikampaně na nepohodlné členy i celé divize a snaží se je nahradit vlastními, snadno zmanipulovatelnými, ovšem k prosazení jakékoli podstatné myšlenky naprosto nevhodnými a neschopnými lidmi. Mnohé z toho ostatně zaznělo už v zákulisí sjezdu, stačilo řádně poslouchat, všímat si, kdo se s kým baví... a pak si všimnout, jak probíhaly a dopadaly volby do předsednictva a Akční rady. Nejde snad o to, že by se tam nedostal někdo, koho si zrovna jakási "islámoklastka" oblíbila, jako o to, že se tam dostali právě ti, které popsala výše a na jejichž neschopnost a servilitu už párkrát sama doplatila. Byli to právě tito lidé, kteří se snažili převzít moc v divizi, do které ani sami nepatřili, a nahradit tamější velmi výkonné a schopné jednotlivce svými vyvolenými. Naštěstí je centrální divize natolik amatérská, že se to stihlo provalit již před Vánoci, pokud jde o to, aby o tom věděli lidé z jiných divizí... ta ohrožená divize sama to poznala prakticky okamžitě a mohla tak učinit příslušné kroky. Pravda, vodění centrály za nos asi nebylo to, s čím do celého islamoklastního boje šli, určitě jim to přidalo spoustu práce navíc... ale v zájmu přežití to bylo nezbytné. Ne každá divize ovšem takové štěstí měla, některé už jsou plně "centralizovány", což se projevuje i tak, že pak do Akční rady kandiduje i ten, který je ve spolku sotva pár dní a nikdo ho nezná... jen aby se zabránilo zvolení někoho jiného. Ohromně nenápadné, stejně jako kandidatura těch, kterým by jejich komplikovaný osobní život bránil ve výkonu jakékoli funkce... stejně jako to, že se na sjezd samotný mohl dostat prakticky kdokoli, stačilo, aby jej někdo jmenoval při navrhování (nikoli VOLBÁCH, ty totiž mnohde neproběhly) delegátů na tento sjezd.

Nejsem si jistá, zda tyto zvraty přicházejí právě teď v ten nejlepší čas. Ovšem - to nepřicházejí nikdy. Takže ano - máme před celoevropskou demonstrací. A ano, jeden člen Akční rady právě rezignoval, což znamená, že je samotná AR paralyzována a není oprávněna učinit jakékoli rozhodnutí, dokud neproběhnou nové volby. Pochopitelně že ta rezignace, stejně jako další důsledky z ní vyplývající, budou medializovány, což a) už samo o sobě zvládne odradit dost našich členů a příznivců, b) donutí centrálu přijít s vlastní verzí o "puči" připravovaném některými členy, což je nesmysl, který potvrdí každý, kdo dotyčné zná a ví, kolik práce pro Blok udělali. Prý už dokonce tato verze je vypuštěna. Ubohé. Zrovna tak je pravdou to, že slovutný vůdce vypověděl své advokátce, která pro něj pracovala zdarma, smlouvu bez vysvětlení. Tak zbabělý a zmanipulovaný, že jí to ani nebyl schopen zavolat, ani jí nebyl schopen při osobním setkání podat ruku... prostě proto, že není v zájmu sponzora, aby náš leader vyšel z případu co nejlépe, takže instantně dodal právníka vlastního, kterého si je schopen zaplatit sám a který Bloku promptně zajistí prvního odsouzeného. Ostatně kult mučednictví jel uvnitř Bloku už delší dobu, v tom smyslu, že některým "osobnostem" bylo "dovoleno" odhalovat své údajné rány, kteří jim prý jiní členové způsobili, a tím ostatní šikovat proti sobě navzájem. Nedělejme si iluze, že ta figurka nahoře o tom nevěděla nebo jí to nebylo po chuti. Ovšem jeho úkol byl jasně dán, a vzhledem k tomu, jak byl tento člověk viditelný a zároveň závislý a voditelný druhými, si nemohl dovolit plánovat si pro sebe lepší budoucnost a tím i bojovat za lepší budoucnost pro druhé. Proto viděl silné v těch, kteří jsou silní leda sami pro sebe.

Ale na tom zas až tolik nezáleží. Podstatné je třeba to, že nyní budou novináři onu věc pitvat do detailu takřka online. Budou strkat mikrofon před nos jak vedení divizí, tak i řadovým členům. Loudit bulvární detaily, do čeho je kdo namočen a co kdo na koho ví. Islámoklasmus půjde stranou. O tom, co mezitím budou s danou situací dělat sluníčka asi můžete povyprávět svým psychoanalytikům, až se k nim konečně dostanete. Jak na to bude hledět ta Evropa, se kterou jsme chtěli spolupracovat, to taky nechám na úvaze laskavého čtenáře. Že je to samozřejmě lhostejné i stále pochodujícím migrantům, v Evropě i ve světě působícím radikálním muslimským domestikovaným buňkám i solitérům a vůbec celému islámu, o tom taky není sporu. Našince to ovšem oslabí... budou stresovaní, budou dělat chyby, trestních oznámení na ně bude přibývat, spousta těch, kteří by mohli být skutečně užiteční, stráví místo toho spoustu času na policii nebo bude nejspíš řešit existenční problémy (myslíte pořád na toho sponzora, kterému to je zcela jedno, že? A myslíte na Tomáše Strnada, který přesně kvůli tomu spáchal loni sebevraždu?).

A přesto... Islámoklastka je stále PROTI ISLÁMU. Tak jako mnozí další, kteří do toho byli zapleteni. Není pochyb, že i tahle bouře se jednou přežene a bude potřeba vstát, napravit způsobené škody a jít dál... stále PROTI ISLÁMU. Netratíme, získáváme. Minimálně zkušenosti. A motivaci.  

Kytice z duší islámoklastních

Minule jsem tu psala sice o "kytici ze vzpomínek islámoklastčiných", na facebooku jsem si k těmto vzpomínkám dokonce vytvořila tematické fotoalbum, ovšem rok ještě pořád žije a mně stále něco chybí, a sice to nejdůležitější - kytice z LIDÍ, které ke mně islámoklasmus a věci s tím související přivedly! Ať mě kopne Mohammedův lítací kůň, jestli na ně ve vzpomínkách a rekapitulaci uplynulých měsíců zapomenu!

Ono to je totiž skutečně neuvěřitelné, kdo všechno se s kým potkává, dává dohromady a vytváří mnohdy vazby překračující pouhý "profesní zájem", jakým islámoklasmus je. A připomínám, že ještě v létě 2014 byla islámoklastka pouhou pražskou naplaveninou, jednou z tisíců, která si tu vzhledem ke svému zdraví zkoušela najít aspoň nějakou brigádu, kterou by fyzicky zvládla. Vzhledem k možnostem, které z takového způsobu života vyplývaly, ovšem její sociální prostor byl omezený... jednoduše řečeno, neznala jsem tu ani nohu, pohyb po městě omezovala na nezbytně nutné minimum (občas jsem si pouze vyrazila s foťákem někam, kde jsem ještě nebyla), stýkala jsem se tu pouze s jednou bývalou spolužačkou a hlavně mi to do značné míry vyhovovalo, především možnost přizpůsobit se pouze sama sobě a sama si o sobě rozhodovat.

Jenže jak jsem psala, kolečka doby se roztočila jiným směrem, a později čím dál rychleji. A tak mne tato kolečka odnesla na akce, na kterých jsem časem už ani nebývala sama a kde byli lidi, se kterými bylo dobré se seznámit a později s nimi nějak kooperovat dále. A ti lidé, to je vám tak úžasná směska! Pojďme se na ně podívat blíž:

Začněme třeba Emzákem. Jméno prozrazovat nebudu, zůstanu u toho, že jde o významnou osobu v pozadí někdejší (i současné) IVČRN, se kterou jsem se pochopitelně během svých útoků na tuto iniciativu dostala do sporu (už jen bozi vědí, kvůli čemu vlastně) a schytala za to od něj pár blokací přímo na hlavní stránce IVČRN i na jeho profilu. Což o to, virtuál je virtuál, tam na to kadí Alík... ale když jsem si to pak v létě přihasila k petičnímu stánku IVČRN na Václaváku a představila se právě Emzákovi s tím, že já jsem ta ... islámoklastka, aniž bych věděla, že ON je TEN EMZÁK... Hodně rychle mi v tu chvíli došlo, že virtualita se od reálu v těchto případech oddělovat moc dobře nedá. Nu, spory vzal čas, potkávala jsem ho pak i na dalších akcích IVČRN, kam jsem se drze vtírala, až mi bylo právě od něj na únorové demonstraci před pražskou mešitou svěřeno do opatrování a k rozdávání dokonce několik placek IVČRN, což já osobně beru jako soukromé potvrzení toho, že se do budoucna snad už nesežereme. Jinak pokud je mi známo, Emzák je dobrým hlídačem, pokud jde o pokusy o pronikání neonacistických a podobných živlů do řad islámoklastů... dokonce až tak dobrým, že to občas přežene a jde po vlastních lidech jen proto, že dotyční působí v historizujících spolcích a mají na svém profilu fotky např. uniforem, které se Emzákovi tak úplně nepozdávají. I to je život, tyhle kiksy.

Koho tu máme dále? Naše aktivistické údernice... Z. a E., E. a E., ženy středního věku i sociálního postavení, s dětmi již dospělými nebo bezdětné, proto ochotné objevit se na všech akcích, kde je to třeba, ověsit se plackami, tričky a šálami s logem, vlajku navléknout klidně i na násadu od koštěte, s transparentem stát na náměstí třeba hodinu, doprovodit pak některé účastníky akcí metrem domů a cestou rozebrat jak akci uplynulou, tak běžné životní strasti a slasti... Bez těchhle dam by to nešlo!

Pak je tu Jan, mnou soukromě a tajně přezdívaný Filosof. Taky jsem ho poprvé potkala u petičního stánku na Václaváku v létě '14, a taky se poté objevoval na dalších akcích, kde jsem byla. Nenechte se zmást jeho mírným (či spíše umírněným) kukučem, a nebo spíš - nechte a pak se od něj nechte překvapovat. Zmůže a dovede mnohé, a velmi často od něj přiletí překvapivě přiléhavá myšlenka, názor nebo námět na polemiku, spojená s tím, co si k dané věci dotyčný Jan vše načetl. Hodně využívá svého "solitérního aktivismu", při kterém se nemusí spoléhat na druhé a zároveň může zjistit a zařídit víc věcí, než kdyby to mělo viset na X dalších lidech. No a když se mu v hospodě po úspěšné akci zdá, že se společnost trhá a zábava už mu přestává vyhovovat, klidně si vytáhne knížku a čte si, stále ve společnosti "svých" lidí a stále "k dispozici" všem. Připomíná mi tím jednoho mého spolužáka.

Zapomenout na A., to by bylo jako zapomenout na část sebe sama. A., ten slavnej TISKOVEJ MLUVČÍ IVČRN... a první člověk v téhle funkci, ke kterému se islámoklastka vlastně dostala (nezapomínejme, že se nejdřív chtěla stát novinářkou a později při přijímačkách na další školu vyhrkla, že chce taky být tiskovou mluvčí). No a "Áčko" vnesl do života islámoklastky a chápání dění kolem ještě jeden, duchovnější rozměr - on to je totiž zároveň první Žid, kterého potkala. Holt v jejím rodném kraji jich už moc nezbylo (šílené - celé okresní město bylo do značné míry židovské, v krajském městě bývala ve zrušené synagoze knihovna!). Ovšem žádné obavy, že by islámoklastka s A. po nocích na facebooku rozebírala Talmud a zkoušela pronikat do základů hebrejštiny. Vzala to vlastně tak solitérně, jako svůj aktivismus pojímá Jan z odstavce výše. Začala se po určitých věcech pídit sama, a najednou dávalo smysl jít a stát vedle izraelské ambasády, když po ní pořvávali palestinští demonstranti, a o týden později zpívat s dalšími Židy a jejich příznivci na Václaváku čerstvě naučenou Hatikvu. Je dobré za tím vidět konkrétního člověka - a navíc mladého a pro něco zapáleného, ne (s veškerou myslitelnou úctou) fosilie z bývalé židovské školy v Jáchymce nebo truchlící na připomínkách obětí holocaustu Jom ha-šoa, kteréžto "prožidovské" aktivity jsem provozovala už dříve. Takže pokud by mne někdo třeba omylem zkoušel strhnout k nějakému protižidovskému nebo protiizraelskému smýšlení - už kvůli A. prostě nemůžu. Že mi pak kvůli tomu holé a duté hlavy z DSSS zkoušely nadávat, že jsem "taky Židovka" (ač už jen z mého vzhledu je patrné, že tohle vážně nehrozí), když jsem bránila Židy, A. a Izrael, to už patří ke koloritu dění. Stejně jako to, když po mně pak jistá zelená zastupitelka z Brna vřískala, že "na brněnské demonstraci IVČRN žádní Židé nebyli", zatímco tam byl jak A., tak jeho židovští známí... Holt osoba A. slouží k odkopání mnohých a mnohého. Buďme za to spíš rádi. Byť to pro A. samotného (a jemu podobné) znamená samozřejmě vždy určité riziko. Jako pro každého veřejně známého Žida v době, kdy tady zkrátka antisemiti, antisionisti a lidé s anti-izraelskými postoji jsou. Dá se říct, že on ze sebe ten veřejný terč udělal záměrně - jednak právě proto, že to je síto na ty, kteří proti islámu vystupují (pokud to myslí vážně, vydrží proti islámu bojovat i ve společnosti Žida a nenechají nikoho, aby mu ublížil), jednak proto, že je-li cíl takto viditelný, zviditelní to zároveň i každého případného útočníka. Každopádně všem vřele doporučuju najít si nějakého takového svého A. - jako pojistku proti tomu, abyste svůj boj vzdali. On z titulu své identity jaksi nemůže... což je pro islámoklastku osobně dost zahanbující, kdykoli pomyslí na to, že by se na to mohla vykašlat.

S A. se mi neoddělitelně pojí i S. Stvoření rodu mužského, které jsem nejméně rok znala jen pod různými přezdívkami a jeho tvář si později musela vygooglit, abych ho letos v září u Úřadu vlády poznala. Taky jedna z velkých osobností IVČRN, čili je nasnadě, že nějaký ten ban mi za ty roky právě od něj přiletěl. Ovšem dlužno podotknout - zase poměrně rychle odletěl, neb S. je na rozdíl ode mne v některých věcech duše tolerantnější než já a přece jen dává šanci těm, kteří by mohli ještě něco dokázat a mohl by z nich být třeba i nějaký užitek (já vím, občas si hodně fandím). Každopádně mám za to, že to byl právě on, kdo mě na začátku prosince '14 na hlavní stránce IVČRN odblokoval a vzápětí se mnou ještě soukromě komunikoval ohledně mé první účasti na akci "za IVČRN" (šlo o přednášku ombudsmanky Šabatové na právech). No a od té doby už k žádnému banu nedošlo a vlastně tak díky němu jsem "oficiální" islámoklastkou. Což pak bylo povýšeno ještě na další úroveň, když mne právě S. kdysi v březnu či dubnu požádal o spolupráci na konkrétním projektu, jehož je sám součástí a časově to nezvládal. V projektu jsem doteď, rychle jsem se v něm zorientovala, nastudovala sama po odpoledních a večerech vše potřebné, začala přicházet s vlastními nápady, články, fotkami a grafikami, spolupracovat s dalšími členy týmu... zkrátka další z mých viditelných a hmotných islámoklastních výsledků za tento rok. Což s psychikou člověka, který se do té doby většinou jen kopal doma do zadku a nikdo o jeho úsilí nestál, dělá mnohé.

No a mluvím-li o S. a "jeho" projektu, jako bych už mluvila o Politikovi. On je totiž velkým šéfem celého toho projektu a bez něj bych tedy nezveřejnila ani čárku (o tom, že náš pracovní vztah přešel do takového stadia důvěrnosti, že by naopak on beze mne těch čárek občas zveřejnil zbytečně moc a tam, kde být nemají, bych raději z diplomatických důvodů pomlčela... ovšem na druhou stranu, JÁ politik nejsem!). Jak se děvče z východních Čech, sotva vylezlé ze školy, dostane do takového vztahu zrovna s poměrně úspěšným a aktivním lokálním politikem z jihomoravské vísky, na to se mne taky neptejte. Raději se zeptejte jeho, jak se takový člověk dostane z moravské Lhoty do Ameriky, Indonésie nebo Austrálie... tam jsme ještě v našich hovorech jaksi nedošli. Řešíme totiž islám. V té nejkonkrétnější i nejabstraktnější podobě, od studií a vzájemných vazeb orientalistů a arabistů přes zájmy obchodníků s pro-muslimským zbožím až po směřování dalších politiků. Hotová vysoká anti-islámistická a sociálně-politická. Ovšem asi si budu muset časem sehnat lepší skripta, nebo spíš slovník, protože když Politik otevře ústa a zapřede důvěrný hovor s poslankyní Havlovou, kolem nebohé studentky to tak zvláštně šumí a potřebovala by překladatele do lidštiny... Jinak je Politik ovšem neškodný, dokonce i s přihlédnutím k faktu, že se momentálně dostal do stavu jakéhosi "vnitřního disentu", z čehož máme oba značnou legraci (což je asi nejlepší, co se se situací dá dělat). Byl to právě Politik, který mě přemluvil, abych se o půlnoci na poslední chvíli zaregistrovala na návštěvu veřejného jednání Výboru pro bezpečnost letos v květnu, takže naším místem prvního osobního kontaktu je - symbolicky - právě Poslanecká sněmovna, kde to celé proběhlo. Podobných symbolů se za ten rok vyrojilo víc a zdá se, že nás oba baví na ně v hovorech občas narážet, abychom si od věčného antiislamismu vyčistili hlavu. Politik je tou kotvou, která mne momentálně v Bloku proti islámu drží, protože se zdá, že moje činnost a způsoby této činnosti mě odvádějí kamsi jinam (a to nemyslím tak, že bych snad chtěla začít milovat islám). Tedy - je jednou z těch kotev, pravděpodobně vůbec největší. Někdo to v sobě zkrátka má a někdo nemá. Přirozené vůdcovství, dostatečné množství pokory kombinované s přiměřeným sebevědomím, ochotu na sobě makat a pomáhat v tom druhým, zároveň občas i pochybnosti o sobě a chuť nechat si poradit od jiných, naslouchat druhým... Mám za to, že náš velký šéf se od něj mnohé věci učí, což by bylo jen ku prospěchu všem zúčastněným. Jo a kdybyste hledali skutečného a přirozeného patriota a zároveň člověka, který má skvělý cit pro jazyk (tedy jazyky - krom političtiny to totiž ovládá i hantec...), jste u Politika taky na správné adrese.

No a když jsme u politiků, tak už jsme vlastně v patrech nejvyšších a já si můžu dovolit hovořit o "nepolitickém politikovi", totiž Velkém Konvím. Zas tak velký tedy není, na fotkách spolu pořád ještě vypadáme vcelku dobře ve srovnání s tím, když se postavím k některému z našich gigantů. Spíše křehký docentíček, jakých mne učilo poměrně dost. Motýložrout a občas trochu grafoman, ale taky hodně vnímavý a empatický člověk. No co koukáte, mediální obrazce nejsou vůbec dobrým vodítkem pro orientaci v lidských duších. Kdyby takový nebyl, asi si nemáme moc co říct a nestála bych za ním tolik. Místo toho mi prakticky celý rok na facebooku strašila nějaká profilovka s čajovou nebo zahradní konví - to pro větší vzrušení sluníček, se kterými jsem se dostávala do virtuálního kontaktu. Když už se na to v závěru roku chytil i přetrhdílo Martin Freund z Žít Brno a začal vykřikovat něco o tom, že nemám co mít nějakou konev v profilovce, pochopila jsem, že tahle mise byla stoprocentně úspěšná. Běhávala jsem ovšem za El-Konvím Es-Budvajzím Al-Šajtáním i jinak, virtuálně jsem kousala jeho odpůrce ve stovkách debat (mnohdy úspěšně, končívalo to vzájemným či jednostranným zablokováním dotyčných, čímž se mi odstranili ze života), no a v reálu jsem od toho května, kdy jsem jako jedna z mála seděla právě na tom jednání v Poslanecké sněmovně, kde samozřejmě byl, taky poměrně často dělala Konvímu stafáž. Včetně hospod, kde mi ctihodný docent drobil materiál pro ubalení marjánkového dýmidla na hodobožové gatě (byli jsme předtím opět ve sněmovně) a při tom zaníceně vyprávěl o lámání kulečníkových tág o těla olomouckých skinů při obraně křehkých dam. Takový je tedy Konva - hodně společenský, ochotný za každou cenu naslouchat druhým, ovšem občas toužící vypadnout do hor a honit se tam za svými křídlatými krasavci, případně ve dvě ráno loudit na člověku telefon a řešit následně svůj světabol jen mezi čtyřma ušima. Na styl jeho psaní a mluvení si člověk po čase zvykne... mimochodem, napadá mne, zda je součástí jeho momentálního trestního stíhání i jeho lednový výrok na adresu Mohammeda, že byl "psychopat, který by dnes byl zavřený v cvokárně", nebo zda už je toto schváleno jako akceptovatelné k veřejnému diskursu o islámu (zaznělo to na mikrofon na demonstraci na Hradčanském náměstí). Nikdo se k tomu dodnes nevyjádřil, takže má asi "Mohouš" smůlu.

Dost o Velké Konvi. Kde je Konva, tam je poslední dobou i jeho otrokovický goriláček, což je jen dobře, vzhledem k tomu, že v Německu už na odmítače islámu létají kameny a je jim do obličeje stříkán pepřový sprej. O onom "velkém a silném mládenci z Otrokovic" ovšem hodlám psát jen v superlativech, a to čistě z pragmatických důvodů... kola událostí mi toho moravského synka přivezla do takové blízkosti, v jaké by asi nebyl, kdybych o to usilovala sama. Ovšem zas to nesmím přehnat s tou chválou, nebo to schytám z druhé strany od jisté další osoby, která má na goriláčkovi svůj soukromý zájem... Holt těžký život islámoklastky. Nicméně: DR je taky jeden z našinců, kteří klamou tělem, což má u mne do budoucna malinko schované, neb jsem se jím taky chvíli nechala vodit za nos. Vyprávějte mi něco o vojenských strategiích a taktikách, jak přežít... když je člověk plně vytížen budováním si svých vlastních a své image. Stane se. Teď jsem samozřejmě mnohem víc ráda za to, že mezi námi takový člověk je - první důvod (Konva) jsem už zmínila, další jsou ty, že jde o člověka zkušeného, adaptovaného na nejtěžší možné stresové a zátěžové situace, se schopnostmi a rozhledem, které jen tak někdo nemá, s nadprůměrnou inteligencí, zároveň velmi empatického, a co já pokládám asi za nejdůležitější - že ho nelze tak snadno zmanipulovat a že si dokáže stát za svým a říct jasně to, co si myslí. Viz onen moment ze sjezdu, kdy jako jediný uprostřed hrdinských výkřiků "my se islámu nebojíme" dokázal vstát a na mikrofon plnému sálu oznámit, že on se islámu bojí, protože si dokáže představit zfanatizovaný valící se dav, který není tak snadné porazit. Tolik o DR. Myslím, že je teď navíc z osobních důvodů hodně šťastný, což rovněž vítám, neb jsem ho po celý rok vídala v opačném životním rozpoložení, což nebylo nic příjemného.

Konec oslavných tirád na našeho "nejvyššího", učiňme nezbytné a dejme si trochu toho zaměstnaneckého análního alpinismu, neb od jisté doby není goriláčka bez Advokátky. Přiznám se na rovinu - anální alpinismus neumím. Zato jsem zrovna na tuhle ženskou ještě před půl rokem dovedla báječně nadávat... plně v zajetí mediálních fikcí a stereotypů, založených maximálně tak na podvědomých znalostech bulvárních titulků. Nouze naučila islámoklastku housti na strunu naprosto opačnou. Jako když otočíte knoflíkem na sporáku. Už žádná "cikánofilka, obhájkyně mačetářů, rasistka, cikánka, celebrita honící se za slávou...". Pámbu dopustil, motyka spustila, odříkaný krajíc chleba za mnou přiběhl jako vždy... začetla jsem se do díla oné osoby hlouběji, přelouskala nemalý kus její tvorby, seznámila se s její prací podrobněji, s jejími náhledy na život veřejný a soukromý, a ejhle - zjišťuju, že když mi krátce po navázání naší spolupráce řekla "ty teď budeš já", vlastně nebyla tak daleko od pravdy a většinu času mi to ani není nepříjemné. Dnes se tu dokonce obden tluču do hlavy, proč že jsem nemohla mít někoho takového poblíž už dříve, lituju ztracených a proflákaných let... Celospolečenský přehled a záběr do různých témat paní Advokátky je totiž neuvěřitelný a hlavně ohromně inspirující. Je za ním totiž vidět, kolik práce si dává s píděním se po informacích. A to nejen v oblastech souvisejících s její profesí - nebo spíše jinak: její profese je v jejím podání tak různorodá a informačně bohatá, že ji od suché právničiny klidně dokáže dovést ke zkoumání účinků léčebného konopí včetně jeho pěstování v těch kterých podmínkách, k pročítání psychodiagnostických testů a konzultacím s kapacitami v tomto oboru, k problematice vzdělávání nadaných dětí... klidně bude sedět v polozbořené chalupě a poslouchat vaše vyprávění, pokud se jí donese, že jste odborníkem na tu kterou oblast. Dejte si to do spojitosti s jejími dvěma doktoráty, kandidaturou na prezidentku nebo ústavní soudkyni. Dokáže se přirozeně pohybovat v patrech nejvyšších stejně jako mezi těmi nejchudšími a nejvyloučenějšími. Vlastně je tu především pro ty lidi v problémech, a je ochotná obětovat jim i nemalou část vlastního soukromí a času, který by mohla strávit nějak jinak. Pravda, dost z její identity bylo vytvořeno už odmala skrze její rodinné zázemí, mnohdy i nepříliš jemnými a přívětivými způsoby - ale nakonec se to vyplácí všem. Zkrátka třikrát hurá Advokátce - a můžeme jít dál.

Ke komu? K E. přece! Protože bez E. bych žádnou Advokátku v dosahu neměla, to je jasné. E. je zároveň jediný člověk, který se mnou osobně a v reálu oslavil letošní třicetiny - no a na ten dárek, který jsem od ní dostala, nezapomenu nikdy. Islámoklastní vepřový bůček - čert vzal romantiku a holčičí cetky, v tu dobu jsem neměla co do úst a přežívala na opečené cuketě s chlebem, takže tohle mi opravdu přišlo vhod, stejně jako možnost si jít někam s kamarádkou jen tak posedět a vyčistit si hlavu. E. je moje obrovská vrba, byť tím, jak jsme obě ohnivá znamení (btw. to Advokátka taky), občas mezi námi dojde ke komunikačnímu šumu a zkratkovitému jednání plnému emocí. Ale vždycky se to snažíme překonat. No a ta láhev vodky, kterou jsem jednoho slunečného dne v září zapíjela svůj letošní největší žal, šla taky z její kapsy. E. zkrátka ví, co je kdy třeba. A maká - i když jí práce a vzdálenost obvykle neumožní běhat po všech našich akcích a demonstracích, člověk ví, že v zákulisí už něco kutí, co se člověku může později hodit.

Ufff, koukám, jak se nám ten blog natahuje... a to jsem ještě zdaleka nezmínila všechny ty, na které neradno zapomínat. Třeba toho pravoslavného kněze, se kterým teď jsme ve fázi seznamování a který už teď přinesl do mého života a uvažování mnoho nových podnětů. Nebo "mládence" z brněnské / jihomoravské divize BPI / IVČRN - každý jedinečný, všichni oddaní a otevření, odmítající kdejakou manipulaci, veselé kopy ochotné pomoct tam, kde je zrovna potřeba. Či plzeňského "Pokémona" našich akcí, kterého má každý prostě rád a který mi dělá radost už jen tím, že je menší než já. Nebo jeho pravý opak, mého pardubického "jmenovce", se kterým ovšem nejsme v žádném příbuzenském vztahu a který je ovšem jedním z našich nejvýraznějších aktivistů. A co Golema, monstrózní stvoření s kamerou a stativem, programově hrdé na svou středostavovskou příslušnost a identitu a podporující v tomhle i jiné?

Je nás zkrátka hodně a bude nás ještě víc. Každý si tak může mezi námi najít ty, se kterými se mu nejlíp spolupracuje a kteří mu nejvíc vyhovují.  

Vánoční a novoroční rekapitulace 2015

... aneb máme tu jedno hezké videjko o tom, co se v souvislosti s islámem a islámoklasmem loni dělo...

Jenže ono to samozřejmě není tak úplně všechno. Islámoklastka by si mohla udělat vlastní video z toho, co kdy prožívala ona. Určitě je pravdou, že právě kvůli islámu a věcem souvisejícím se kolem ní konečně po dlouhé době začalo něco dít. Přicházely jí tipy na akce, kterých by bylo dobré (či přímo potřeba) se zúčastnit, a stejně tak jí to později přivedlo do života lidi, se kterými je dobré se vzájemně znát, na něčem spolupracovat a třeba i po osobní stránce jeden druhého obohacovat.

Koukám tu na ten seznam, který si tu vedu, taková malá kronika. Vedle ve složce mám fotky a další materiály, nejprve označené jako IVČRN, později BPI. Není toho málo, na to, jak tvrdý rok to pro islámoklastku byl po osobní a pracovní rovině a jak omezené prostředky, možnosti a kontakty na lidi v některých obdobích měla. Ke dnešnímu dni cca 38 akcí - demonstrace, veřejné debaty, infiltrace akcí protistrany, aktivity v Poslanecké sněmovně (až tam se islámoklastka letos dostala - a ne jednou!), pracovní setkání s kolegy islámoklasty, postávání u petičních stánků, sjezdy a schůze... Plus samozřejmě desítky online aktivit, ke kterým řadím i tyto blogy a reporty právě z oněch akcí, kterých jsem se zúčastnila.

Čas letos běžel neúprosně rychle, rychleji než všichni Syřani přes makedonskou hranici. Člověk si zpočátku myslel, že jen tak do tématu nakoukne, vypomůže tam, kde ostatní nestíhají, a zase se vrátí ke svému životu... No, nemohla jsem se mýlit víc. Ač jiní věnovali problematice už celé roky přede mnou, nakonec to dopadá tak, že jsem se během toho roku stala islámoklastkou takřka profesionální. Což není žádná výhra nebo zásluha, spíš to, co říkal Martin Konvička hned na první demonstraci 16. ledna na Hradčanském náměstí - "krev, pot a slzy". A taky obrovská zodpovědnost - za to, co člověk dělá nebo nedělá, za to, co a koho přijímá a odmítá, s kým spolupracuje, za koho a jak mluví... Jde o úplně nové a nečekané situace, kdy se člověk najednou objevuje v médiích (ano, moje rodina mě už v televizi či v tisku viděla několikrát), kdy vystupuje za nějaký islámoklastní projekt (a tedy i tým lidí, který s ním na něm dělá), kdy spěchá, aby podpořil toho či onoho našince, a to jak v reálu, tak ve virtuálním prostředí... kdy tráví hodiny sebevzděláváním v nějaké otázce. 

Je toho zkrátka opravdu hodně, co se letos dělo. A jako přímý účastník islámoklastního dění tak mohu mít i jiné vzpomínky než ty, které jsou reportovány právě v médiích. Ne, opravdu nejsem typ člověka, který by stál a hltal projevy našich vyvolených a jiných významných osobností a dokázal je po X měsících opakovat. Ale pamatuju si spíš ty zákulisní momenty:

• Pocity, když člověk při svém spěchu na jednání v Poslanecké sněmovně uvízne v tramvaji v zácpě na totálně neprůjezdném Újezdě. Příliš daleko na to, aby se v hodobóžovém oděvu dalo doběhnout včas bez újmy na důstojnosti.

• Sledování, jak přenosový vůz České televize trapčí na náměstí dvě hodiny před začátkem akce, kterou měl natáčet. Mají spoustu archivních a ilustračních záběrů holubů a turistů.

• Ty skořápky od vajíček, která sourozenci Schejbalovi na demonstraci 30.6. na Palackého náměstí zkoušeli vrhat směrem k pódiu a které se ocitly u mé nohy. Samozřejmě vám v první momenty vůbec nedojde, o co jde a co se stalo. Prostě - "hele, vejce..."

• Jedno z prvních soukromějších a intimnějších setkání s Martinem Konvičkou. U toalet v jedné žižkovské nalévárně, ano. Dámy vzadu. Na romantiky si u nás asi nikdo přehnaně nehraje...

• Holub. Přistál před veřejnou online kamerou na střeše jednoho domu v Českých Budějovicích, kde zrovna probíhala demonstrace IVČRN, a chvíli se před ní nakrucoval. Fotila jsem ho printscreenem, tady je.

• Vykecávky v copy centru, kde jsem si nechávala tisknout transparenty a jiné materiály. Tiskař sice není našinec, ale nemá k tomu daleko a je to velmi sympatický a rozumný člověk.

• Nebo ten moment, kdy kolega, kterého si nesmírně vážím, sundává z krku svůj ukořistěný zámeček na trikoloře (symbol naší výzvy "Vládo, zavři hranice!") a věší ho na ten můj, protože já jsem zafňukala, že se na mne už nedostalo. To bylo také na Palackého náměstí a ten těžký zámek pořád mám. Spolu s lehkou výčitkou, že jsem tak úplně neměla právo ho o něj žádat, protože si ho vzhledem ke své identitě zaslouží víc.

• Ustanovující sjezd Bloku proti islámu. Nejprve mne ochranka skoro nechtěla pustit dovnitř, ač jsem šla s prověřeným doprovodem... tak "sluníčková a podezřelá" jsem se jim zdála. Nakonec jsem to ale paradoxně byla právě já, kdo s pár odolnými jedinci zůstal v místě sjezdu až do pozdních nočních hodin a "zavíral" hotelovou terasu, kde jsme seděli.

• A ještě jedna momentka ze sjezdu: "Chci islámoklastku!", pravil kolega k jiné kolegyni nesmlouvavě, veřejně a na plná ústa, když se dohadovalo, zda s ním v jednom projektu zůstanu či nikoli. I tam to je jako s tím zámečkem, pořád v onom projektu trčím až po uši. Ovšem mrákoty na mne v onu chvíly šly, div jsem neporazila židli.

• Květen, holešovické Výstaviště a výstava Svět knihy. Naháněla jsem se tam s Bronislavem Ostřanským (ve smyslu snažila se mu vyhnout, aby mě předčasně nezašlápnul) a nakonec ukořistila u stánku Muslimské obce, hlídaného zababušenými ženštinami nepříjemných výrazů v tváři, rádoby náboženské brožurky, kterými je návštěvníkům mešit vymýván mozek. Ježíš byl vlastně muslim, všechna předislámská náboženství jsou vlastně islámem atakdále. Brožurky jsem umístila u Jany Volfové, ptejte se po nich tam.

• Hodiny prostáté u petičních stánků v červnu, kdy jela petice proti povinnému přijímání imigrantů skrze kvóty Evropské unie (kolega Franta to vyřvával při stánkaření do světa tak často, že si to nešlo nezapamatovat). Nebudu říkat, který z týmů, se kterými jsem stánkařila, byl lepší nebo který výjezd byl vůbec nejlepší, mělo to něco do sebe vždycky. V Kobylisích jsem se spálila a opili mě tam ciderem, na Andělu po našem stánku letěl plivanec, na I.P.Pavlova po nás jakýsi Francouz vřískal, jak jsou Češi líní, a na Florenci jsem zkontrolovala, jak umějí z věčných urážek vytočení kolegové krásně rudnout. Stálo to za to, i ten pohled na pana Čulíka při projednávání petice v Parlamentu. Ty babičky, které si k našemu stánku přicházely popovídat, "jaká hrůza to je, co se teď děje, a že to zažily samy ve Švýcarsku a v Německu", tak ty si připomenu taky moc ráda. Holt xenofóbky a nenávistnice, co bychom po nich nechtěli... zvlášť když pár z nich bylo romského původu, že...

• A taky si připomenu, že člověk vždycky přišel ze stánkaření utahaný jak štěně, pochlubil se na síti - a to zatrápené BRNO vždycky trumfovalo, že má o pár stovek (!!!) podpisů víc!

• Koho si tak ještě připomenout? Tvora jménem Ingrid? Tu jsem potkávala tolikrát, až to hezké nebylo, a nejen na islámoklastních akcích, ale pochodovala kolem mne i na Prague Pride nebo ČajomírFestu na Vyšehradě... s dokonale pitomým výrazem "já tě nepoznávám". Pokud jde o mne, může to tak klidně zůstat i nadále.

• Dobíhání průvodu jdoucího z Václavského náměstí k Úřadu vlády tenkrát v září. Nikdo nedal žádné info, zda se máme toho průvodu zúčastnit nebo půjdeme na vlastní akci. Kolega Jirka to naštěstí nevzdal, věrně poklusával se mnou (díky!). Dohnali jsme průvod kdesi u Vltavy a já ve spěchu, z vyčerpání a nepozornosti přerazila papírovou vlaječku ČR o záda dalšího z kolegů. Mohl počkat, nebo aspoň dát vědět!

• A co třeba ty hodiny strávené cestou k rakouským hranicím, kde jsme blokovali přechod Dolní Dvořiště? Islámoklastka a tři neznámí chlápci... a pohoda, jazz. Vlajka IVČRN vystrčená ze střešního auta, česká vlajka na zádi... měli jsme to s plnou parádou. Jen jsme holt lehce nestíhali jak cestou tam, tak zpět. Takže nejdřív běžely prostitutky, které vypouštěl kolega nestíhající autobus, a pak se teprve stovkou vlekla naše dodávka.

__________________________________________________________________

Dalo by se tak samozřejmě pokračovat. Případně zveřejnit i to, co létalo vzduchem při řešení online záležitostí (blokace, papuče, výkřiky o nepochopení ze všech stran, slzami promočené kapesníčky...). Ale myslím, že v nejlepším se má přestat. Uvidíme, co přinese rok 2016. Islámoklastka si teď hodlá víceméně skromně užít Vánoce - s bramborovým salátem, obaleným smaženým amurem, vinnou klobásou, pár druhy cukroví, setkáním s prarodiči a dalším příbuzenstvem. Po dárcích letos nějak netouží, protože pro ni je asi největším dárkem to, že vůbec zvládne nějak fungovat a tohle vše zažívat. Nebylo toho málo, čeho bylo i s jejím přispěním dosaženo - a bude toho zřejmě hodně i příští rok.

Tedy všem do něj hodně sil a krásné Vánoce.

P.S.: tenhle blog věnuju Vítkovi. 

Neumřela, žije... aneb opožděný report z Albertova (17.11.2015)

Ha! Mysleli jste, že už islámoklastka nic nenapíše, co? Zanechte marných nadějí, zatím není důvod přestat psát. Spíše naopak. Jen toho času na to by mohlo být více, neb dotyčná osoba svůj aktivismus posunula na trochu jinou úroveň, začala se mnohem více objevovat na akcích zaměřených příslušným směrem atd., a proto by se jí hodilo, kdyby jí nějaký ten OTROK ALLÁHA, údajně prchající z bodu A do bodu B přes půl Evropy, občas došel na nákup nebo uvařil oběd... Jako revanš za to, že tu vší mocí bojujeme za to, aby zrovna na našem území nikomu nepadaly bomby na hlavu a nikdo tu nevybuchoval na sportovních stadionech a nestřílel kalašnikovem na koncertech, by to pro začátek v rámci dobrých sousedských vztahů mohlo stačit.

Mnoho času od posledního zápisu nicméně uplynulo. K proběhlým událostem se určitě v budoucnu vrátím, byť ubíhající doba už pomalu překrývá některé detaily. Dnes se chci ovšem věnovat té nedávné akci, která spustila lavinu dosud nepředstavitelných následků - ano, tušíte správně, jde o shromáždění na podporu prezidenta Zemana na pražském Albertově u příležitosti oslav výročí 17. listopadu.

Shrňme si některá dosud známá fakta a přidejme pár dalších: pan prezident Miloš Zeman se rozhodl uctít památku obětí 17.11. (1939) a připomenout si výročí stejného dne roku 1989 na pražském Albertově, tak jako loni. Známý je i fakt, že se na místě nachází pamětní deska k této události, jejímž je pan prezident sponzorem. Stejně tak by bylo nošením sov do Atén připomínat, jak jeho podobná aktivita (za účasti zahraničních státních představitelů a zástupců) dopadla loni - prakticky mu to nebylo umožněno a tato událost byla dehonestována vrháním vajec na prezidenta a jeho hosty, pískotem, pokřikem a zvedáním červených karet. Silně pochybuji, že by někdo zemřel nebo bojoval zrovna za tohle... ale pojďme dále. Letos se pan prezident chtěl na ona místa i přes tyto předchozí zkušenosti vrátit. Našli se dokonce i jeho příznivci, kteří ho v tomto chtěli podpořit a zabránit tak opakování loňských událostí. Ti tedy místo rezervovali pro své shromáždění a zajistili pro něj vše potřebné - jednalo se v první řadě o Stranu práv občanů, jejímž je pan prezident čestným předsedou. Těžko se lze těmto příznivcům divit, že chtějí být při takové příležitosti s panem prezidentem a vyjádřit mu svou podporu. Obvykle se to tak dělá, ovšem na místo mohl přijít i kdokoli jiný bez ohledu na stranickou příslušnost, kdo smýšlí podobně. Akce byla limitována pouze tím, že o 3 dny dříve došlo v Paříži k brutálním teroristickým útokům spáchaným muslimy, následkem čehož celá Francie vyhlásila výjimečný stav, později se s podobnými opatřeními připojila Belgie, kam vedou kontakty oněch teroristů, a pokud je mi známo, onen příšerný stav, kdy armáda, policie a tajné služby vší mocí zkouší najít pachatele a zároveň minimalizovat rizika pro občany svých zemí, stále trvá. Na což pochopitelně musela reagovat i Česká republika, zvláště když vyšlo najevo, že dotyční teroristé ji používají jako tranzitní zemi. Bylo tedy lze očekávat, že na tak masové veřejné akci budou panovat zvýšená bezpečnostní opatření - ostatně si to spousta lidí mohla ověřit už při pietním pokládání květin a svíček u francouzské ambasády v Praze hned v sobotu 14.11., tedy den po pařížských útocích.

Program prezidenta Zemana byl tedy jasný - opět Albertov. Spolek Blok proti islámu, spolu s iniciativou Islám v ČR nechceme a hnutím Úsvit-Národní Koalice měl na 17. listopadu naplánované shromáždění na Hradčanském náměstí právě na podporu pana prezidenta Zemana a jeho myšlenek v této nelehké době. Čekalo se pouze na to, zda pan prezident sladí svůj program s touto akcí, na kterou byl dokonce pozván, případně zda vůbec bude na Hradě přítomen, aby celá akce měla smysl. Je tedy logické, že po zveřejnění prezidentova programu Blok proti islámu ono shromáždění zrušil a rozhodl se připojit k akci SPO na Albertově, a to i přes to, že měl na Hradčanech už rezervováno místo, pozván zahraniční hosty (německou PEGIDU a britskou English Defence League - EDL) a hotový program. Bylo by nesmyslem podporovat prezidenta pod okny jeho prázdného úřadu, zatímco by on byl někde jinde. Strana práv občanů s tím, aby BPI jejich akci podpořil, problém neměla, dokonce ani s tím, aby zástupci BPI a Úsvitu vystoupili coby řečníci na jednom pódiu i tehdy, kdyby na něm byl i prezident Zeman. Tím, že nešlo tedy už o individuální akci BPI a Úsvitu, zároveň došlo ke změně propagace této akce - na samostatné akce BPI obvykle distribuuje vlastní letáky, zatímco tentokrát se informace šířily pouze přes sociální sítě a maily, s tím, že nejde o akci zaměřenou proti islámu nebo zabývající se primárně migrační krizí, ale že hlavní náplní shromáždění bude podpora prezidenta Zemana v kontextu výročí událostí 17. listopadu. BPI, IVČRN i Úsvit tedy očekávaly, že třeba mnoho jejich příznivců na akci ani nedorazí. Rovněž nikdo z nich necítil potřebu se při přesunu akce z Hradčan na Albertov spojovat s jakýmkoliv dalším pořadatelem akcí, které tento den po Praze probíhaly - bylo organizačně dost náročné postarat se o hladký průběh onoho přesunu a již zmíněné hosty. Což ovšem na druhou stranu ale ani nikomu nebránilo se naopak také připojit a přesunout svou akci na Albertov, tak jako to udělali jmenovaní. Bylo to celé zkrátka o prioritách, jak si je kdo nastaví. Pro někoho byl důležitý prezident a Albertov, pro jiné Václavské náměstí nebo prázdný Úřad vlády v podvečerních hodinách.

Tolik obecná fakta k úvodu. Teď k subjektivnímu zpětnému pohledu na průběh albertovské akce. Islámoklastka čili já se na ni vydala v dostatečném časovém předstihu - jednak proto, že očekávala hojnou účast prezidentových příznivců a nechtěla skončit někde uprostřed davu, jednak proto, že zároveň chtěla zabránit tomu, aby přední řady okupovali prezidentovi oponenti a opakovaly se již popsané vejcovrhy. Cesta na místo proběhla v klidu, na zastávce na Karlově náměstí se ve slabém dešti náhodně sešla s další kolegyní z BPI, na albertovské zastávce se obě označily příslušným odznakem a jelikož kolegyně odběhla do prodejny potravin řešit hlad, vydala se islámoklastka na místo sama. Na začátku Albertova parkoval vůz místopředsedkyně BPI Jany Volfové, kde jsem nafasovala další odznaky, tentokrát s trikolorou, do ruky dostala lampion s logem Úsvitu a BPI, a opět po vlastní ose pokračovala ke konci ulice, kde se celá akce měla odehrávat.

Na místě se kolem jedné hodiny už scházely spousty lidí včetně našinců, kolegů a známých, bylo zde připraveno pódium s transparentem "Ať žije Zeman!" (kdo by to byl řekl, že jeho příznivci budou volat něco takového?), k vidění už byly i transparenty a vlajky ČR i IVČRN mezi účastníky. Poměrně velký prostor těsně u pódia byl ohrazen zábranami a hlídán policií, která teprve po notné chvíli začala příchozí pouštět dovnitř - po jednom a po osobní prohlídce za použití ručních detektorů kovu a zběžného prohledání zavazadel. Islámoklastka to přežila ve zdraví, opět připomíná, že na to, co kdy dělala za kterou plentou se jí nikdo netázal, tudíž soudí, že akce byla veřejně přístupná všem z celého politického spektra, včetně politiků samotných. Zájemců o tuto akci se zde nakonec sešlo tolik, že došel k úhoně i její lampion. Ten ovšem tak jako tak nemělo smysl ve dvě odpoledne rozsvěcovat. Pokud jde o "zelené karty pro prezidenta" - ty tam rozdávaly prezidentovy příznivkyně zřejmě z SPO z vlastní iniciativy, nikomu je nenutily. Samozřejmě že islámoklastka tuto kartu ovšem neodmítla - jednak poměrně hrdě přiznává, že pana prezidenta volila v obou kolech přímé volby, a jednak usoudila, že v davu lidí ani nezvládne vytáhnout svůj fotoaparát z kapsy a přes hlavy a záda něco nafotit... ovšem stát naprázdno jí přišlo hloupé, proto se rozhodla alespoň přispět "svou kartou do mlýna".

Co říci k oficiálnímu průběhu akce po jejím zahájení až po ukončení? Proslovy vystoupivších osob si každý může dohledat na patřičném místě, z mého pohledu byly bezchybné a dostatečně důstojné místu i příležitosti. Reakce publika byly rovněž spontánní a vřelé. Pokud jde o složení publika samotného - je-li islámoklastce čerstvých 30, pak tam lidí ve stejném věku viděla mnoho, stejně tak jako ještě mladší mládež a studenty, ale i seniory, rodiče s dětmi, partnerské páry... Vše bylo pak vidět mnohem lépe při odchodu z "místa činu", když jednotlivci i hloučky lidí proudili okolo a nehromadili se vzadu za islámoklastkou, kam ani přes jejich hlavy pak nedohlédla. Vzdělání ani ekonomické působení či zaměstnání zúčastněných islámoklastka neměla potřebu zkoumat. Tudíž ani nemůže říct, zda ten pán ve třetí řadě vpravo od pódia nebyl náhodou intelektuál, komunální politik, vědec... zkrátka někdo, kdo by tam "neměl být". Že tam při oslavách dne studentů nebylo studentů více islámoklastka považuje pouze za symbol politického vymezení se části těchto studentů vůči prezidentovi Zemanovi, tudíž za jejich soukromý problém. Byť si - zvlášť vzhledem k aktuálnímu dění - umí představit, že by ti, kteří se naopak zúčastnili (nedejbože s odznakem "Stojím za svým prezidentem!" nebo přímo BPI / IVČRN) mohli ze stran představitelů svých škol i spolužáků cítit jistý nátlak na to, aby už to nedělali. Inu - symbol 17. listopadu 2015. Špatně se tomu v mladém věku odolává, na druhou stranu nelze jen tak akceptovat, že by politické směřování škol či preference jejich vedení ovlivňovalo do budoucna životy dnešních studentů, pokud se s těmito preferencemi neztotožní. Zvlášť představa, že se 17. listopadu 1989 přímo či nepřímo zúčastnili ti, kteří dnes ty studenty učí a vedou, a to na straně opozice tehdejšího studentstva, tomu dodává ohavnou pachuť. Skoro to v tomto kontextu jednoho svádí přemýšlet, zda vůbec nějaký "17. listopad 1989" v tomto smyslu proběhl. Pochopitelně není (jen) vinou současného studentstva, že školy tyto lidi ve svých vedeních a učitelských sborech mají... ale bránit by se mohli, přece jen to bude jednou jejich život.

Mám hodnotit to, že při akci došlo k očekávatelnému, totiž že že s představitelem Bloku proti islámu Martinem Konvičkou sejde na jednom pódiu samotný pan prezident Miloš Zeman? Jistě, vždyť to byla opravdu významná událost jak v Martinově životě, tak v působení samotného BPI a Úsvitu-Národní Koalice. Ovšem na druhou stranu - kvůli tomu to nikdo z nás nedělá, cíle jsou stanoveny jinde - totiž stopka islámu a jeho veřejným projevům - a prapory, volání slávy ani davy lidí v ulicích za nás tuto práci neudělají. A udělána být musí, nebo nepřežije v první řadě ani opozice, která se jednak nechce, jednak (v případě, že by nakonec prozřela a bránit se chtěla) ani neumí bránit. Jsou to velmi snadné terče pro útočníky, kteří tak mohou mít hned jasno, s kým budou mít těžší práci a s kým ne. Možná by proto mohli přestat ony útočníky na sebe tak upozorňovat svým defétismem, případně rovnou odmítnutím jakéhokoli boje proti jakémukoli nepříteli. Možná to z té hymny, kterou si prezident se všemi, kdo byli na pódiu i pod ním zazpíval, nebylo příliš znát - ale k tomu "zemskému ráji to na pohled" patřily vždy i boje o udržení tohoto ráje, a budou patřit i nadále, protože přístup "je 21. století - všechny boje a všechno násilí teď jedním rázem skončí a budeme to dělat pouze jinak" je utopie. Zejména proto, že zbraně volí vždy útočník, který s napadeným nedebatuje, zda se mu to hodí či líbí. Lze tak věřit tomu, že všichni ti, kdo za "květy jara v sadě" kdy bojovali a umírali, by také dali přednost volbě jiných prostředků a způsobů trávení života - tak jako my dnes. Války se neskončí tak, že nad sebe pověsíme modrou vlajku se žlutými hvězdami - naopak, mnohé mohou začít už jen kvůli tomu, stejně jako kvůli dalším vlajkám a symbolům. A také již začaly, jak ukazuje praxe. Karty jsou dávno rozdány poměrně jasně, zbraně a způsoby i cíle útočníků jsou také známy. Budeme-li házet klacky pod nohy těm, kteří na to chtějí adekvátně reagovat, pouze těmto útočníkům nahráváme.

Budiž to dostatečně jasný vzkaz současné justici i tvůrcům naší legislativy... mimochodem, moc by mě zajímalo, jakou vojenskou kvalifikaci a specializaci má ministr Pelikán. Jsou zkrátka období, kdy je to důležité.