Rekapitulace roku 2016

Nějak zas koukám nazrál čas si uplynulý rok zrekapitulovat. Jak se tak ohlížím zpět, byl to rok v některých ohledech poněkud divoký. V porovnání s tím předchozím, kdy jsem skoro každý měsíc statovala na nějaké demonstraci, přednášce, besedě nebo členské schůzi někdejšího spolku, se to tak možná nezdá. A přesto jsem si prošla letos několika významnými momenty. 

Mám hovořit o věcech souvisejících s mým distancem od nebožtíka BPI, když ještě formálně existoval? To bych musela sáhnout až někdy k září loňského roku (tedy 2015), kdy ty problémy začaly a kdy jsem měla v úmyslu vyměnit svou divizi za jinou, což zřejmě nebylo možné, každopádně jsem se k tomu nakonec nedokopala, zůstala se skřípáním zubů v té původní a sledovala, jak její vedení vše funkční splachuje do stoky, výhradně v zájmu vidiny svých teplých pozic (které se nakonec nekonaly). Vzpomínám si, jak jsem tu ještě loni v zimě jásala nad tím, jak se podařilo navázat kontakt s úžasnými lidmi a jací mi islamoklasti ve skutečnosti jsme fajn... No, buďme upřímní: z kontaktů vydrželo jen to nejpoctivější a nejpracovitější a nejspolehlivější jádro, a fajn lidi se ukázali jako zištní, neinteligentní a pomlouvační podrazáci, se kterými není třeba do budoucna počítat. Snad se to dá brát jako poučení do budoucna. Čeho si všímat, co o člověku zjišťovat předem apod. 

Takto by se tedy daly shrnout i první měsíce letošního roku. Pustila jsem BPI k vodě, protože jsem v jeho fungování nespatřovala žádný užitek, a soustředila jsem se raději na jinou práci jinde. Je to trochu paradox, protože formálně jsem členkou zůstala až do úplného konce, nikdo se nikdy nenamáhal s tím mě kvůli něčemu vyloučit, kdo by se mnou taky zabýval... aneb všeobecný bordýlek. Ani jsem nikdy nikomu nechyběla do počtu na schůzích... napadá mě, že to Klára Samková taky ne – ta byla sice vyloučena (vyloženě debilním konvičkovským způsobem – pan docent je myslím rád, že rozhodování o jeho dalším univerzitním působení takto nefunguje) z Akční rady BPI, což ovšem znamená, že členkou pražské divize měla ale zůstat nadále také. Nu, ale to bychom asi chtěli opravdu moc.

Zbavila jsem se tedy závaží v podobě politikařících kolotočářů. Ovšem moje práce tím neskončila. Pořád tu byl a je rozjetý jeden projekt, kde je práce na celé roky dopředu. Nu a pak... obecně se dá říci, že tenhle rok byl pro mne rokem daleko většího navazování osobních kontaktů a pronikání do dalších spolků a trochu jiných vrstev společnosti. Byla jsem svou předrahou šéfovou doslova dovlečena mezi byznysmenky a podnikatelky v různých oborech. Nejen antiislámem totiž živ člověk, skutečně tam šlo o setkávání, které se odehrávalo každý měsíc a kde mohl jedinec (krom luxusního oběda na ještě luxusnějších místech) získat kontakt na lidi, jejichž schopnosti se mu nějakým způsobem hodily, případně sám sebe takto nabídnout ostatním. Nám s Klárou to v jednom směru značně pomohlo, zejména s přihlédnutím k tomu, že jsme tento rok věnovaly vydávání několika Klářiných publikací, na čemž se podílel jeden takto získaný kontakt. 

To byl tedy jeden segment mé letošní činnosti – vydávaným publikacím bylo třeba udělat korektury, sledovat proces výroby a hlídat termíny, po vydání si vzít na starosti veškerou online propagaci na Kláře věnovaných kanálech, komunikovat se zájemci o koupi knih a nabízet je případně dalším lidem... Toto mám splněno tedy u všech tří letos vydaných knih, jsem vcelku spokojená, že jsem si ověřila, že to zvládnu. Klára Samková je myslím taky ráda, že se na mě v tomhle směru mohla plně spolehnout a že máme tři kompletní knížky ve slušné podobě na stole. Pročež zájemci mohou vesele běhat po knihkupectví nebo si psát přímo do Klářiny kanceláře o vybrané tituly (viz návod).

No a pak byl ten úsek mé činnosti, který v sobě pořád má něco z toho předešlého aktivismu, ovšem nesmím zapomenout na to, že letos je zkrátka lepší ty první housle už nechat Kláře a sama se jen účastnit a podporovat ji v tom, co dělá. Ano, hovořím o své účasti na konferenci „Máme se bát islámu?“ v květnu tohoto roku, i následném spontánním veřejném čtení projevu Kláry Samkové z této akce u turecké ambasády, kde jsem také byla. Ano, i tyhle aktivity bylo posléze nutné nějak mediálně a propagačně zmanažovat, včetně nemalého množství příchozích reakcí, mediálních ohlasů, posléze se přidaly vtipné „oficiality“ typu předvolání Kláry Samkové k podání vysvětlení na policii (ta byla tuším minimálně dvě, ta vysvětlení samozřejmě visí také online) a později ještě komičtější elaboráty páchané tajemníkem České advokátní komory JUDr. Krymem a podobně postiženými, kteří se sice z jiné strany dozvěděli, že islám je rasistická ideologie, ale to jim nebrání jít po Samkové kvůli tomu, že v obdobném přirovnání použila slova „nacismus“ a „komunismus“... Logiku v tom dodnes nehledám, panstvo ve vedení ČAKu si holt pouze domněle zvyšuje ego před nemuslimskou veřejností a zároveň se pokorně hrbí před islámem... protože ta Samková má prostě pravdu a kdyby to neudělali, poznali by vbrzku, zač je toho slavného „umírněného“ islámu halal. Mohla jsem tedy sledovat, jak ti, kteří by se měli řídit jen a pouze naším právním řádem a měli by jej ještě chránit, de facto konvertovali k islámu a začali jeho právní řád nadřazovat našemu. Soudím, že v krátké době se jim tedy začne čím dál více lidí o náš právní řád starat čím dál méně, což už problém bude – soudy jsou zahlcené nesmyslnými a záměrně protahovanými kauzami už dnes, věznice jsou už dnes přeplněné... a venku mohou být stovky a pak tisíce lidí, kterým je české právo ukradené, když tu vlastně vládne šaria... Asi si to pánové z ČAKu chtějí opravdu zažít na vlastní kůži, která se jim kupodivu ježí hrůzou, jen když o tom Samková a jiní pouze hovoří. Zabránit tomu prakticky není jak, až se přetrhdíla konečně probudí, sebe už zřejmě nebudou mít jak zachránit, protože se sami vzdali práva na vlastní ochranu a mohou nastat situace, kdy si každý bude snažit zachránit vlastní krk a své nejbližší. 

Tolik tedy k výhledům do budoucna. Nicméně zpět k tomu, co se ještě letos odehrálo: založily jsme s Klárou Éru žen. Jako že fakt a natvrdo. Potřeba mít tu aktivní ženské, které vědí, co jim islám slibuje za ráj, a mít je propojené navzájem, ta tu prostě je a žádný troubelín z neziskovky na implementaci islámu do naší země, ani onoho troubelína podporující politik, advokát nebo policista s tím nic neudělají. Pochopitelně jsou tu i jiná témata, která dnešní ženy pálí a bez jejichž řešení to s nimi moc valně nedopadne ani bez islámu. Náhradní rodinná péče, svěřování dětí do péče po rozvodu, diskriminace v zaměstnání, ekonomická emancipace, podpora zaměstnávání žen s přihlédnutím k jejich potřebám, podpora žen, které o někoho pečují... je toho opravdu hodně, co s námi ženami souvisí, za co vše my jsme zodpovědné, co musíme nějak zvládat i přes všechny překážky, co vše na nás závisí... Tomuhle se tedy chceme věnovat a chceme zjistit, jestli se k nám v tomhle nepřipojí i další ženské spolky a iniciativy, které se zdají být poněkud umrtvené ve své činnosti. S ženskými spolky, které volají po kvótách, jsou dotované kdoví odkud a věnují se pouze vytváření konfliktů a problémů spolupracovat pochopitelně nebudeme. 

Pokud jde o samotnou Éru žen v letošním roce, nutno přiznat, že tu jsem dle Klářiných pokynů taky z velké části šoférovala zatím víceméně sama. Tohle dítko se nám rodilo dlouho, asi tři měsíce jsme řešily jen logo a podobu webu... no a hned jak to bylo na světě, Klára odpadla do nemocnice na operaci a později do rekonvalescence, což jí přineslo výpadek v práci takového rázu, jaký ještě nezažila a který následně napravit ji stálo skutečně enormní úsilí. Nicméně dnes tedy máme funkční web i facebook, máme dokonce několik členek, které se jim dle mých instrukcí budou moci věnovat (byť to nebude ten full-time, jaký jsem těmhle věcem byla zvyklá dávat já), a členek už je přes 50 a jsou mezi nimi jak obyčejné ženy z měst po celé zemi, tak několik poměrně výrazných osobností. Nabíráme stále dál a brzy vyjdeme ven s některými našimi prvotními projekty a akcemi. 

Ještě na jedno období letos nesmím zapomenout: senátní volby. Bylo nebylo, Klára sice nikam nekandidovala, ovšem to jí nezabránilo osobně podporovat některé kandidáty konkrétních stran a hnutí. Slovo „osobně“ znamená, že vzala svou jizvu po žlučníku, své asistentčí torpédo značky Já, občas i řidiče a psa, do kufru auta hodila pár knížek a jelo se. Besedovat po restauracích ve středočeském kraji o islámu, ovšem jednou jsme to dali i do Plzně, neb tam kandidoval pan řezník Pavel Havlíček. Máme za sebou Beroun, Starou Boleslav, Odolenu Vodu, Mělník, Hořovice... zkrátka velké islámoklastní turné. Jen kdyby si lidi uvědomili, kdo a proč jim takhle jezdil div ne až do obýváku, servíroval jim informace až pod nos na vlastní náklady a že už se to příště nemusí opakovat... 

No a když hovořím o tomto turné, nesmím zapomenout na to, že se stal zázrak a islámoklastka se letos dostala konečně do jí tolik sabotovaného Brna, na „náhradní“ autogramiádu knihy „Proč islám nesmí do Česka“. Ono to vlastně byla nejlepší akce z těch všech – nádherné prostředí, skvělí lidé v hojném počtu, dobrý ohlas, prodej knihy i zájem o náš spolek... Jen škoda, že nevyšlo setkání s brněnskými přáteli a kolegy. Nicméně mám za to, že díky Éře žen se tam příští rok opět podívám. 

Takový byl tedy islámoklastčin rok 2016. Jsem ráda za ty, které jsem letos měla možnost poznat... ale svým způsobem i za ty, se kterými jsem se musela rozloučit. Je jasné, že jejich mnohdy velmi divoké reakce na mou osobu mi nemají jak ublížit – mohou mne sice mrzet, ale práce je teď přede mnou tolik, že nemám příliš času se jimi zaobírat. A konec konců ta práce není závislá na tom, co o mně kdo a proč tvrdí. Takhle jsem nikdy nefungovala. Vyhovuje mi řešit si zadaný úkol někde v ústraní a pak přijít s výsledky a dát je spolehlivým lidem, kteří je dále použijí, případně podobně delegovat úkoly na někoho jiného a očekávat stejný přístup. Nic jiného nám v dnešní době nepomůže. A pokud jde o to, kdo z nás kdy v jakém křesle usedne, je potřeba si uvědomit, že za poměrně krátkou dobu tam taky už být zase nemusí a může být ekonomicky likvidován ve velkém stylu, konec konců co jiného ty probíhající kauzy Kláry Samkové mají být. Takže není potřeba se do funkcí tlačit, pokud za sebe zároveň člověk nemá náhradu a není si jistý, že to aspoň částečně s pomocí sobě podobných zvládne.

To je myslím vhodný vzkaz do nadcházejícího roku. Je mi líto, že nemohu přijít s něčím lepším.

Fenomén Konvička

Nedá mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“ akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin Konvička byl a jak se k čemu stavěl.

Nebudu tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž, co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty, například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů, různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá, zda tyhle lidi má ještě i dnes.

Já chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí, blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.

Já sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala. Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho „favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je, jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil... mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)

Nicméně zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více. „Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat, odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak konec konců chce.

No a tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl, že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout, že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum se nikdy nekonalo.

Mnojo, ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen „bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“. To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí. „Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme „přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní „profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.

Tož tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“. Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje, že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit... Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé, že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.

Tohle vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality, jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona. Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin Konvička nehraje.

A teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli, jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde, jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká „attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky, kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších, kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal ty demonstrace proti islámu“.

Faktem je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli, když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho jiného než právě jen a pouze sám sebe.

To je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně: pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.

Když už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička, který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic, na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl Martin Konvička objektivně vůbec nic.

My nejsme islám (malý historický exkurz)

Rozvinula se tuhle na facebooku zajímavá diskuse. Jeden z uživatelů se tam zamyslel nad stavem současné islamoklastní scény a možnostmi jejího přetavení v politický hybatel dění. Vyjádřil obavu, že každý, kdo se o něco takového pokusí, bude různými stranami diskreditován. Klára Samková na to kontrovala tím, že to holt lidi budou muset překousnout a volit dotyčné i s vědomím, že jsou diskreditováni. No a protože mě k tématu taky něco napadlo, zkopíruju si to i sem, ať to nezapadne:

Ono to je i o nás samotných. Chceme "politiky z lidu", kteří budou čistí jak lilium, ale jestli tu je někdo, kdo sám běhá po světě se svatozáří nad hlavou, ať se mi přihlásí, půjdu si ji osahat. Kdo dnes nechlastá, nemá milence a milenky, netahá se o děti nebo majetky, nemá "podezřelou minulost / kontakty", nemá někde dluh, nepohádal se se sousedem atd.? Na to, aby byl člověk "nevěrohodný", stačí hrozně málo. Všimněte si - sluníčka po tom jdou, ježto je jejich cílem člověka ponížit natolik, aby se ideálně zabil sám ve studu nad tím, jak ohavný je, a uvolnil místo "těm lepším" = islámu. 

K boji s tímto nám ovšem musí stačit vědomí, že jakkoli v prů*eru my a naše životy jsme, jakkoli velké hříchy máme... pořád to není islám. Pořád naše hříchy nejsou normou, která nám je tolerována jako něco přínosného, víme všichni, že s nimi máme bojovat a ne je začlenit do našeho neměnného kánonu jednání. Jsme proti islámu napřed - ne o 600 let, ale o těch 1400, neb islám se od počátku odmítl reformovat, takže pro něj je jedno, jaké číslo zrovna letopočet ukazuje, normou je doba jeho vzniku, žádný jiný milník nemá. 

Takže my s našimi problémy a naším viděním světa, které je o 1400 let napřed, stojíme proti něčemu, co je o stejnou dobu pozadu a stále to ovšem trvá beze změny. Zatímco my zkoumáme sebe sama i druhé, jestli jsme pro ten daný úkol "dost dobří", islám nic takového vůbec nezná a nikdy k takovému typu uvažování ani nedojde. Nemá jak. Jakkoli "hříšný" je jeden každý muslim před Alláhem, zároveň je pro něj stále dost dobrý, ba vyvolený, na šíření islámu. Islámskou politiku nerealizují vybraní a volení politici, ale 1,6 miliardy muslimů. Asi se proti tomu nedá jít s naší vizí Velkého Vůdce Vypraného V Perwollu.

Panovníci dřívějších dob to věděli, jim se hodilo proti islámu každé hovado, čím brutálnější, tím lepší. Oni si ho vyprali až pak, kdy byl islám na čas mimo hru. Věděli, že islám se po žádné válce nikdy nezastavil a neplakal nad sebou "co jsme to udělali? To už nesmíme dopustit!". To pláčeme my dnes nad sebou, v kontextu 2. světové války a pár dalších, které jsou ovšem v porovnání s islámskými vojenskými "úspěchy" za celou dobu působení poněkud žabařské.

My NEJSME islám. A své hříchy máme navíc dávno vykoupené našimi skutečnými úspěchy... ze kterých dnes těží i ten islám. Takže až na vás zase promluví pan Alrawi, koukejte v něm toho Mohammeda vidět i s příslušnou dobou. Sedmé století, druhá vlna Slovanů na našem území. Asi byste si s nimi taky moc nepopovídali, a kdo ví, jestli by vám nechali čas na zpytování, jak s nimi komunikovat a který politik se na to hodí.

Taky mne k tomu napadá, že byl jednou jeden náš politik, jmenoval se Václav Budovec z Budova. Uměl arabsky, seznámil se s islámským světem a byl z toho tak znechucený, že napsal celou knihu s názvem Anti al-Korán. Co se panu Budovci z Budova přihodilo? Inu, byl politicky aktivní a nepohodlný, pročež se jeho opozice (která se zároveň tvářila, jak s islámem bojuje), usnesla, že bude fajn se pana Budovce z Budova zbavit, obvinila ho z protistátní činnosti a zároveň ze spolčení s islámským nepřítelem (sic!) a veřejně mu usekla hlavu na Staroměstském rynku. O dvě století později stál islám v plné polní před branami Vídně a oni moudří se ho velmi pracně zbavovali. To jsou holt ty priority... 

Nu a pak se už směrem k islámu najelo většinou na stezku diplomacie. Výsledkem je to, že tu zkrátka ten islám v podobě, jaká byla v tom 7. století, máme a daří se mu tu dost dobře.