... padl před
několika dny dotaz na diskusním fóru. A tak zatímco ostatní ze
sebe vcelku bez problémů sypou, jak jim vadí třeba přístup
islámu k ženám, potažmo k lidským právům obecně, já tuhle
otázku obracím sem a tam jako horký brambor. A vzpomínám.
Dokonce mě to až zvedlo z gauče a zaneslo na další z míst, kde
pro mne ten můj osobní islámoklastní aktivismus začal - před
francouzskou ambasádu na Velkopřevorském náměstí v Praze.
Tentokrát už jsem dokonce ani nebloudila skrze úzké křivolaké
uličky jako tehdy v lednu, kdy jsem po jedné urgenci ze strany
IVČRN došla k názoru, že po útoku na Charlie Hebdo se opravdu
sluší na tomhle místě být a bez svíčky, pomalu i bez peněz na
jízdenku a bez dechu, abych něco neprošvihla, se přesunula ze
svého vyhřátého bydla právě na tenhle zastrčený plácek, kde
si studený vítr pohrával s plamínky za červeným sklem a
okvětními lístky několika osiřelých růží. Jak dávno se to
už zdá být... bylo to zároveň první setkání s Janou Volfovou,
Béou Radosou, několikáté setkání s Petrem, se kterým se od té
doby občas potkávám na dalších akcích souvisejících s
islámem...
francouzské velvyslanectví, Velkopřevorské náměstí, Praha |
A tím se vlastně
dostávám k mé soukromé islámoklastní motivaci. Ono to totiž
podle všeho vypadá, že v mém případě ani tak nejde o islám
samotný a jeho obsah, který bych nějak vášnivě pitvala a
užívala si zjišťování, jaký je ten či onen jeho prvek vlastně
nechutný a jak ho tady nechci. Tam se spokojím s tím, co zaznělo
poprvé už na demonstraci IVČRN na Hradčanech 30. ledna z úst
Martina Konvičky a co si dovolím parafrázovat - že jsme žili,
resp. v mém případě vyrůstali, v době, kdy nikdo neměl potřebu
se k islámu stavět nějak pozitivně, nořit se do studia
islámských textů, aby v něm ona pozitiva konečně našel, všem
tehdy byl islám maximálně ukradený, stejně jako jeho vyznavači,
a že jsme nepochybovali o tom, že to tak i zůstane, nikoli že se
místo toho ctěný islám začne montovat do našich životů víc,
než je zdrávo, nebo že někdo bude mít potřebu někoho jiného
soudit podle míry jeho tolerance právě vůči islámu, a na
základě zjištěného ho snad chtít nějak trestat. Sladká 90.
léta. Neshledala jsem od té doby příliš důvodů, proč bych o
islámu měla začít přemýšlet jinak, spíš naopak - čím víc
se v onom obsahu vrtám, tím méně příčetní mi jak vyznavači,
tak obhájci něčeho takového přijdou. Asi přes to u mne jen tak
ten vlak nepojede, bez ohledu na případné tresty, které za to
mohou následovat. Jen proto, že se někomu momentálně CHCE někoho
za něco takového vůbec trestat, což je asi taky diagnóza sama o
sobě. Nemyslím, že by k tomu někdo dostal od svých voličů
jakýkoli mandát.
Tak tedy: obsah
islámu je u mne mimo jakoukoli diskusi. A je mi lhostejno, jak velký
počet je těch, kteří se mu momentálně oddávají. Je to jejich
potřeba vyznávat zrovna pouštního bůžka s jeho velbloudářským
hlasatelem a nechat si dle jejich vůle omezovat život. Ne moje.
Neukládá mi to žádnou povinnost poskytovat jim rituálně
upravenou stravu nebo prostor pro modlitby, ani akceptaci toho, že
povědomí o něčem tak šíleném cpou do škol v míře větší
než jsou povinné hodiny dějepisu. Celé generace mých předků
dokázaly s těmito základními znalostmi o islámu fungovat více
než dobře, opravdu není důvod to měnit. Tedy - v ideálním
světě by nebyl. Nebyly by plné obchody jídla certifikovaného pro
muslimy, muslimku by nenapadlo využívat služeb našich
vzdělávacích institucí, které ve své domovině nemá, v šátku,
ani by za každou zprávou o nějakém zlu spáchaném vyznavačem
islámu nenásledovala záplava komentářů ve smyslu "to nebyl
islám", "islám je hodný" a podobných nejapností.
Díky nim samotný islám působí ještě komičtěji. Už proto, že
když něco spáchá dejme tomu křesťanský kněz, všichni ten čin
odsoudí a dotyčný nejspíš přijde o svůj církevní a sociální
status - nikdo neříká, že to "nebyl křesťan". V
islámu, jak známo, nemá dotyčný o co přijít, exkomunikace je
vyloučena, ostatně chybí i autority, které by to provedly. Že se
pak pět a půl muslimů ze dvou miliard vyfotí s cedulí "# ne
mým jménem" tomu ještě na komičnosti přidává. Jsme
zkrátka uchechtaný národ, který to druhým rád dává sežrat -
mám za to, že kdyby tu nedejtebozi k nějakému útoku spáchanému
muslimem skutečně došlo, spíš než reakce typu pálení mešity
byl to mělo za následek karikatury Mohameda na zdech a plotech
všech vesnic a městeček, co jich tu jen máme, čímž by se země
stala pro muslimy neobyvatelnou. Jsme národem, který se sice mnohdy
pod nátlakem ohne, ale i ohnutý si pořád zvládne myslet svoje a
ty myšlenky šířit. Máme v tom roky praxe a nějaká kritika
zvenčí nás v tomhle těžko může rozhodit, natož blokovat.
Ovšem zpátky k mé
maličkosti. Co mi tak samozřejmá věc, jako finální připojení
se k islámoklastnímu hnutí, vlastně dala? Co mě v něm drží a
nutí mě nechat si nadávat, plivat po sobě, riskovat, že kvůli
odznaku někde dostanu přes ústa, žít s vědomím, že z
některých míst v naší zemi pro mě jsou regulérní no-go zóny,
protože se tam razí pouze pozitivní přístup k islámu (ač ona
místa s islámem vůbec nesouvisejí - další islámo-komický
paradox!) ? Odpověď je prostá.
Jsou to lidi.
Islámoklastní
hnutí shromáždilo a přitáhlo neuvěřitelné množství nesmírně
zajímavých lidských typů, rázovitých figurek, protřelých
světáků, akademických pracovníků i prostých občanů
jednoduchých profesí z nejprůměrnějších českých, moravských
a slezských vesnic, měst a městeček. A tito lidé se nyní navzájem seznamují,
sdílejí své názory a postřehy, své životní příběhy,
zkoušejí sladit své politické postoje a aktivně vytvářet
funkční občanskou společnost, lokálně ukotvenou (podle hesla
"každý ví nejlíp, kde ho bota tlačí," případně
"bližší košile než kabát - Praha daleko a pámbu vysoko,
pomozme si sami"), ovšem se společným jmenovatelem "islám
tu nechceme a uděláme dle svých sil, schopností a možností
maximum pro to, aby se mu u nás nedařilo". Už jsem o tom
psala v jednom z minulých článků - jak moc je tohle vidět na
průměrných účastnících našich demonstrací. Až se zformují
jednotlivé divize Bloku proti islámu, věřím, že pro potulného
islámoklasta nebude problém si například při svých cestách,
které se nemusejí týkat zrovna islámu, zajistit vše potřebné
od kolegy z divize z druhého konce republiky, se kterým strávil
pěknou chvilku u piva po demonstraci nebo při výměně mailů.
Základ se tomu ostatně stanovil už při petičním stánkaření,
kdy si jednotlivé divize také vypomáhaly. Člen člena pozve na
kafe, doporučí mu lékaře specialistu pro nemocnou dceru, příjemné
místo na dovolenou, odborníka na ten či onen problém, který je
shodou náhod známý známého a po pratetičce náš bratranec z
třetího kolene... Opět něco, s čím atomizovaná opozice nemůže
disponovat a vůči čemuž už tudíž dá se říci předem
prohrála, bez ohledu na státní i mezinárodní subvence. Ono tohle
je zkrátka pořád víc než stovky jednotlivých (byť
spolupracujících) neziskovek s omezenou kapacitou svých
zaměstnanců.
No a mne právě
hodně baví tyhle jednotlivé lidi poznávat. Zjistila jsem to třeba
tehdy, když jsem právě po lednové hradčanské demonstraci
scházela dolů na tramvaj. Připojil se k nám náhodný
spoludemonstrant, věkově kolem 45 let, a během té čtvrthodinky s
námi sdílel své zkušenosti s islámským světem, které získal
během pracovních cest a pobytů v Iráku i jinde. Pochybuju, že by
měl v té zimě a rychlosti čas si něco vymýšlet, kvůli nám,
dvěma zmrzlým mládežníkům lehce i více nad dvacet... Dořekl,
naskočil do tramvaje a krátký příběh tu po něm zůstal. A
kolik takových jich od té doby bylo! Kolik takových lidí, kteří
jsou ve svých oborech prostě dobří a mají člověku co říci i
mimo islámoklastní téma, které nás přivádí k sobě! Jak jsem
psala - starý, mladý, Čech, Moravák, Rom i Žid, homosexuál,
vegetarián, prodavačka, podnikatel i pedagog, žádné neziskovky,
jen dobrovolnost a chuť se s druhým o tyhle svoje mikropříběhy
podělit, případně spolu něco právě teď udělat, aby z toho
měli užitek všichni podobně smýšlející, třeba i ti, kteří
se dosud neodhodlali nebo zatím nic dělat nemohou. Zatímco
nejvrchnější islámoklast dlí kdesi po lučinách i skalinách se
síťkou na motejle, v těchto spodních patrech společenského
života už to takto bublá.
Baví mě u toho
sedět, jen tak lidem naslouchat, nechat si krmit uši tím, jak byl
tenhle soused po tři léta v Nizozemí, Švédsku nebo Británii a v
okolí měl muslimy, jak se s nimi setkávají komunální politici
na lokální úrovni průměrného maloměsta, co za dobré knihy nám
může doporučit ten či onen vědec, jak průměrná máma hlídá
svou dospívající dceru, aby se jí s nějakým Abdulem
nezaběhla... Nemám teď příliš možností to těmhle lidem
všechno oplatit, ani cestovat jinde než po hlavním městě. A tak
tedy "pouze" poslouchám, a "pouze" píšu.
Přijde mi, že ať studuju sebevíc, pořád toho oproti těmhle
lidem vím určitým způsobem dost málo. Přece jen, mé šance
setkávat se s lidmi a něco s nimi vytvářet byly od určité doby
značně limitovány, teprve teď se to jakkoli snažím dohnat či
kompenzovat. Čímž neříkám, že jsem zcela bez jakýchkoli
zkušeností či vědomostí. Ba naopak, prošla jsem si právě
oněmi "centry multikulti převýchovy", jak jsem o nich
psala minule - humanitními obory dvou filosofických fakult
veřejných vysokých škol, majícími za cíl generovat osazenstvo
neziskovek a uvědomělé euro-občany. Můžu nabídnout pohled
zpoza těch zdí, kam se průměrný občan nedostane. Dokonce ani
nejsem vázaná nějakou úctou k oné "alma mater", neboť
jsem studium dobrovolně ukončila a dokonce zaplatila veškeré
poplatky spojené s překročením standardní doby studia, což jsou
řádově desetitisíce. Můžu nabídnout i pohled venkovana,
přesunutého za studiem nejprve do menších českých a moravských
měst a poté do metropole. Je zde k dispozici i můj pohled člověka
zvyklého potýkat se se zdravotními a sociálními handicapy a
zajímat se krom islámu i o tuhle problematiku. Můžu ukázat, jak
naše rodina prožívá svou religiozitu, jak se chová k nevěřícím
a nepraktikujícím i k jinověrcům, jak se zapojuje do celkového
společenství lidí, kteří zde žijí.
Prostě tu teď
jsem. Islámoklastím. Jinými slovy starám se o to, aby tu islámu,
jeho vyznavačům a obhájcům nebylo příjemně. Pokud bych měla
za měřítko úspěchu brát ban na Hate Free Culture, popřípadě
bany u desítek jiných sluncat (které mnohdy poznám jen podle
toho, že se mi nezobrazí jimi pořádaná akce, případně na ně
někdo reaguje a já jejich příspěvky nevidím), jsem poměrně
dost úspěšná. Nepotřebuji takové lidi a jejich názory. A
nepotřebuju naši zemi odsuzovat za to, jak málo je vstřícná
zrovna k islámu. My si své veřejné i soukromé záležitosti
zvládneme řešit bez něj. To, jak si stojíme v očích Alláha
nebo muslima, orientalisty nebo kohosi z neziskovky na začleňování
nezačlenitelných, nám je přece úplně volné.
Mimochodem, ještě
k těm "orientalistům": kuchařem se asi nestane někdo,
kdo nesnáší odér přepáleného oleje, a lékařem někdo, kdo
při pohledu na krev omdlévá, že? Už při psaní bakalářské
práce na vysoké nám naši vedoucí kladli na srdce, abychom si
zvolili takové téma, ze kterého dokážeme vytěžit co nejvíc i
poté, co se nám věčným opakováním a rozpitváváním do
detailu zoškliví. Lze tedy předpokládat, že i u "odborníků
na islám" je to podobné - už si mohou dokonce vybírat i to,
co jim je sympatické, a ostatní přehlížet. Objektivitu bych u
nich nehledala, tím spíš, že zajisté existuje ta či ona
zahraniční islámská instituce nebo organizace, která si takového
"odborníka na islám či kulturu v Egyptě, Emirátech nebo v
Kuvajtu" může snadno vyhlédnout a za pár drobných (z jejich
pohledu) mu propagaci jimi zvoleného tématu (včetně islámu)
uložit. Knězi se jím zvolená věrouka může líbit stejně jako
odborníkovi na křesťanství, je to tak?
Mějme tohle prosím
na paměti a nenechme se tím zbrzdit.