Další rok opět za námi...

A jaký ten letošek byl? Z mého pohledu ho vystihuje vlastně jen jediné slovo: 

Naplněný. 

Prostě se už od jeho počátku stále něco dělo. Udělala jsem spoustu prvních nesmělých krůčků do neznáma, zvykala si na nové situace, nové lidi, nové myšlenky a schémata uvažování, nové úhly pohledu. Učila jsem se pracovat stále tvrději a klást na sebe větší nároky. Ale taky nehroutit se z věcí příliš dopředu a nechávat přijít to, co přijít může a má. Radovat se i z malých pokroků svých i ostatních. 

Letos mimo jiné přibylo mnoho momentů, kdy jsem musela vystupovat na veřejnosti a něco a hlavně někoho reprezentovat, komunikovat s institucemi typu knihoven atd. Na to, že to je pro mne vůbec poprvé, kdy něco takového dělám, a zároveň jde o důležitá a náročná (takzvaně kontroverzní) témata, myslím, že to zatím dělám poměrně dobře. Často jde o to uhlídat vlastní emoce, nereagovat na provokace, odolávat nutkání nechat se stáhnout na vlnu, na které chce oponent člověka mít. A v jiných případech se zase člověk musí snažit vycítit, jak má druhého oslovit a o čem se s ním má bavit. 

Utekl ten čas zkrátka jako voda. Podívala jsem se letos na několik zajímavých míst u nás, což by se mi vlastními silami nepodařilo, jako už po několik let. Jsem tedy za tyto příležitosti ráda. Co na druhou stranu nevycházelo vůbec byl kontakt s rodinou. Nejvíce mne to zasáhlo u prarodičů: loni jsem vánoční svátky sice strávila doma, ale na Boží hod se mi náhle udělalo tak špatně, že jsem tradiční návštěvu u prarodičů musela oželet. Odjela jsem tak zpět do Prahy, aniž bych prarodiče viděla, a tušila jsem, že v průběhu roku se mi nepodaří udělat si na návštěvu v rodném kraji čas. Dopadlo to tak, jak zřejmě muselo: jedno dopoledne v září nás náhle a navždy opustil můj dědeček, aniž bych se s ním stihla rozloučit. Viděla jsem ho naposledy v lednu loňského roku, kdy s babičkou slavili další výročí svatby. Dodnes nevím, jak se s tímhle mám vyrovnat. Člověk, se kterým jsem prožila 32 let svého života, což je velký dar. Člověk, který tu vždy byl pro druhé, vždy se zajímal o to, jak žijí, nekritizoval a nehaněl, nehádal se a nepolitikařil... Ten dům, ve kterém jsme s bratrem a bratranci trávili v dětství prázdniny a ve kterém zemřel, je najednou prázdný. Člověk tu sedí u počítače a představuje si, jak babička, která tam náhle zůstala sama, chodí z obývacího pokoje do kuchyně a těžko hledá smysl v tom, že si uvaří oběd nebo večeři, když byla celý život zvyklá starat se o dědu. 

Na druhou stranu... „Žij!“ řekla mi babička, když jsem se s ní po dědově pohřbu loučila. A tak mi nezbývalo, než si představit, že děda už se na mne odněkud shora dívá, když jsem týden poté hovořila do mikrofonu před plným sálem lidí, přičemž na mě mířila kamera zprostředkovávající přenos z besedy dalším několika tisícům lidí... Asi se to dědovi líbilo, protože o pár měsíců později mi přihrál ještě náročnější příležitost, kterou jsem si nedovolila odmítnout – možnost studovat na škole, o kterou jsem už dříve měla zájem. Mně, která jsem se zařekla, že už nikdy studovat nepůjdu, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že na univerzitách je přesluníčkováno, pravicový názor tam v humanitních oborech nezazní a do praxe je z univerzit taky hodně daleko. Nu, však taky univerzitu nestuduju. A přesto jsem měla během dvou měsíců možnost se naučit poměrně dost nových věcí, které jsou velmi konkrétní a snadno použitelné kdekoli. 

A tak tedy směřuju dál. Kupodivu vděčná i za to, co se nepovedlo. Ono totiž i sebevětší botu lze nazvat dobrou zkušeností. Nejvíc jsem asi vděčná za lidi, které jsem měla štěstí letos potkat, poznat či si s nimi udržet kontakt a dobrý vztah. Na zajímavá a přínosná setkání plná porozumění a spolupráce, ochoty se něco dozvědět a chuti druhého podpořit třeba i v jeho nelehkých chvílích, na to se jen tak zapomenout nedá. 

Buďme spolu tedy i nadále.

Krásné Vánoce všem!

Prague Pride 2017

Bylo nebylo, včera, tedy 12. srpna 2017, jsem se opět zúčastnila pochodu hrdosti LGBT komunity Prague Pride. Tentokrát už potřetí. Poprvé mě tam vyhnala jakási nutnost „suplovat“ kamaráda, který tam obvykle fotí a z jistých dlouhodobých příčin zrovna nemohl. Vzala jsem to tenkrát za něj, statovala na obrubníku na Václaváku a koukala, co je kde k vidění, sem tam pořídila snímek. Loni jsem pak dostala informaci, že dotyčnému už možná jeho životní peripetie dovolí se opět zúčastnit podobným způsobem – i šla jsem si to ověřit, a on nezklamal. Z čehož jsem měla takovou radost, když jsem ho viděla přistát na pět metrů ode mne a fotit, že jsem se pak s průvodem táhla až na Letnou, v naději, že ho potkám ještě jednou. Dlužno říci, že jsme tenkrát spolu nebyli v takovém kontaktu jako dnes. No a včera jsem šla na Pride už prostě především z mé vlastní osobní potřeby. Přičemž to, zda se s kamarádem tentokrát někde potkáme, jsem nechala na Nejvyšším, stejně jako délku své účasti. Nakonec to dopadlo podobně jako v prvním případě – jen jsem stála na kraji cesty a fotila. Brala jsem to i jako součást své fotopraxe – moje práce po mně občas vyžaduje reportážní focení v ne zrovna ideálních podmínkách, tak proč si to při téhle příležitosti nevyzkoušet? S kamarádem jsme na sebe nakonec nenarazili, byť jsem měla prakticky 100% jistotu, že on tam kdesi je a dělá totéž co já.

Proč vůbec píšu o tom, že se někdo, kdo odmítá islám, zúčastnil takovéto akce? Inu, ta záplava neuvěřitelně vulgárních homofobních komentů, která se mi valí na profil od mých známých, jejich známých a známých těchto známých, mi nedá jinak. Je to ještě mnohem nechutnější a brutálnější než loni a předloni, přestože účast samotné LGBT komunity byla na pride mnohem nižší než loni a předloni a ani pokud jde o vizuální prezentaci, nebylo to tak divoké jako dříve. Ba co více, i politické neziskovky zůstaly při prezentaci v útlumu. A tak prostě tihle lidi, kteří na této akci ani nebyli, veřejně lžou a vybíjejí si svou uměle vytvořenou a živenou nenávist na někom, kdo by neměl být jejich cílem ani náhodou. Na těch obyčejných lidech. Zatím „jen“ ve virtuálnu, ovšem to se snadno může přenést na lidi z téhle komunity v jejich okolí. Musí to být slast žít pod neustálou hrozbou, že pokud se třeba na pride budu chtít setkat s podobnými lidmi jako já nebo se nějak výrazněji obléknout, nalíčit, vzít si kostým, spustí to neuvěřitelnou agresivitu těch takzvaně „slušných“, co je prý můj make-up, barva vlasů nebo duhová vlajka přehozená přes ramena ohrožuje v jejich jinak údajně kvalitním rodinném životě, brání jim vychovávat děti, dokonce jim snad snižuje libido nebo co...

Celé je to ovšem postavené na hlavu. Resp. na špatných východiscích LGBT komunitu kritizujících osob. Mají pořád vsugerováno, že LGBT lidé chtějí jaksi něco více, než mají oni sami, nějaká zvláštní práva nebo výhody, navíc koukám přibyla i premisa, že „respekt si člověk musí zasloužit“. To je právě to strašné, a nejen z mého pohledu. Lidé, kteří si myslí, že respekt jedince je vázaný na nějaké „zásluhy“ pak zažívají neuvěřitelný stres v situacích, kdy si myslí, že oni sami by v očích veřejnosti ten respekt mohli zratit. Častokrát kvůli tomu upadají do ještě horších až nakonec neřešitelných problémů, jen proto, že se báli být konfrontováni s prvním momentem, kdy by ten respekt mohli ztratit.

Přitom fakt je ten, že respekt je každému jednotlivci od narození zaručen základními právními dokumenty vztahujícími se k fungování našeho státu. Bez respektu jeden k druhému bychom žádný stát neměli. A ten respekt není vázaný na jiné chování jednotlivců než takové, které je v souladu s právním řádem naší země. Jinými slovy: každý, kdo je občanem naší země a neporušuje naše zákony, požívá stejné míry respektu od všech ostatních, kteří dodržují stejné zákony. Nesouvisí to s oblékáním, make-upem nebo účesem, povoláním, koníčky, počtem sexuálních partnerů, manželů, dětí, způsobem jejich výchovy... Jistě, můžete na tyhle jednotlivosti mít různé názory a můžete je i v přiměřené formě vyjádřit. Ale tím to taky končí. Jakkoli jsme lidé různí, před zákonem jsme si rovni. Můžete sice demokratickým způsobem pracovat např. na změně jednotlivých zákonů, nicméně do ústavy, Listiny základních lidských práv a svobod atd. jen tak svévolně hrabat nemůžete. Ono to jsou totiž mezinárodní dokumenty, které nás řadí k jistému kulturně-civilizačnímu okruhu, a tudíž naštěstí nejdou tak snadno změnit.

No a ten kulturně-civilizační (a nábožensko-politický) okruh je, kýho výra, NEISLÁMSKÝ. Na čemž by těm bojovníkům za dominanci heterosexuality ve veřejném prostoru mělo teď záležet především. Pokud jde o islám, je jich jak do mariáše a většina z nich ještě navíc nevyvinula sebemenší užitečnou či použitelnou aktivitu proti tomu, proti čemu všichni (včetně LGBT lidí) stojíme. Jsou ovšem pozoruhodně aktivní, pokud jde o to napsat „fuj“ na adresu bližního svého, který má tu smůlu, že pod peřinou zrovna nedělá totéž, co oni sami. („FUJ“ je ještě to nejmírnější, co jsem četla, běžné byly výhrůžky násilím či smrtí, nestačila jsem to nahlašovat Facebooku ke smazání – porušování zákonů totiž do veřejného prostoru skutečně nepatří, na rozdíl od prezentace identity každého jednotlivce, bez ohledu na to, komu se ta identita líbí nebo nelíbí.) Nemálo LGBT ví, jak se k nim islám staví – ostatně jeden transparent tohoto typu už jsem na Pride zahlédla, nedodal ho tam nikdo z těch virtuálních křiklounů, ale pravděpodobně sami LGBT lidé.

Jak jsem navíc psala na facebooku – nebudu hledat (a nacházet!) styčné body s islámem ani ve svém vztahu k LGBT, ani v ničem jiném. Já tady islám prostě nechci, a tudíž tady nechci ani nikoho, kdo se k LGBT chová principielně stejně jako právě ten islám. Já naopak potřebuju každou ruku a nohu, která je ochotná se islámu postavit. Co místo toho vidím? Lidi, kteří usilují o sankcionování sebe sama pokutami, soudními řízeními, blokací profilů na sociálních sítích... zkrátka něco, co je absolutně nepoužitelné. Z vlastního rozhodnutí a hlavně z vlastní pohodlnosti. Nepochybuju o tom, že je příjemné psát na facebooku o „bičích na homosexuály“ a sledovat, jak přibývají palce nahoru a srdíčka (!!!). Příjemné ovšem neznamená ani užitečné, ani dobré. Zejména v odboji proti islámské totalitě (či jakékoli jiné) ne. Mimochodem, už dlouho mám v plánu blog, ve kterém bych zevrubně popsala, co takový odboj na plný úvazek obnáší a že se tím pádem zřejmě nehodí pro každého.

Zpátky k těm LGBT lidem. Jsem ráda, že si konečně uvědomili, že nemají žádat toleranci, ale běžný respekt dle našich zákonů. Ono totiž naše právo nehovoří o tom, že by kdokoli měl právo bližního svého pouze „tolerovat“. Prostě to tam nenajdete, můžete se přesvědčit sami, tolerance není právnický termín. Ono to vůbec implikuje, že by snad LGBT lidé byli a priori nějak „špatní“ nebo něco dělali špatně a bylo „nutné“ je nějak „tolerovat“ (s douškou: „dokud...“ - dosaďte si sami, ale mně to bohužel implikuje pouze likvidaci takto označených jedinců, která se ovšem nezastaví jen u nich a nakonec sejme i samotné ty označující, aniž by jim došlo, co se vlastně stalo).

Tedy „tolerance homosexuality“ je v podstatě NELEGITMNÍ. A svým způsobem neexistující, právě proto, že ji není o co právně opřít. Jestliže někdo druhého pouze „toleruje“, pak mu upírá to základní – respekt, který pro sebe přitom sám vyžaduje a jehož ochrany se dovolává. Jak byste naložili vy s někým, kdo by směrem k vám veřejně deklaroval, že vás pouze „toleruje“ z jakéhokoli důvodu?

Co vlastně lze v naší společnosti „tolerovat“? To, že si po sobě váš muž neuklízí špinavé ponožky. To, že váš šéf chce mít v deset ráno na stole kafe a písemné hlášení od vás. To, že vlak občas přijede o 5 minut později. Ovšem věci týkající se identity jednotlivců i sociálních skupin pod pojem „tolerance“ vůbec nespadají.

Myslím, že to je právě to zklamání z toho, že čím méně si tohle ti křiklouni a bojovníci proti LGBT uvědomují, a čím více tam tyhle věci rvou násilím, což samozřejmě nemá šanci fungovat, co situaci jen zhoršuje a oslabuje nás všechny. Právě tohle zklamání vytváří v těchhle lidech pocit, že je nějak ohrožuje, když si nějaký Honza s Karlem a Markéta s Ivou obléknou barevné oblečky a jednou za rok se projdou od koně ke kyvadlu, případně si užívají sex tak, jak mají rády a rádi oni, a nebo prostě jen chtějí vychovávat dítě. Přiznám se, neskáču příliš nadšením, že by dítě mělo vyrůst v rodině, kde by rozdělení rolí a maskulinně-feminních vzorů nemuselo být tak výrazné jako v heterosexuálních rodinách. Ovšem než ústavní „výchova“ to je jednoznačně přínosnější. A určitě bych neargumentovala tím, že v „heterosexuální rodině se to dítě bude mít lépe“. To orientace rodičů nezaručí, jen se pořádně podívejte kolem sebe, kolik těch šťastných a ideálních rodin bez rozvodů, milenek, alkoholismu a drog, domácího násilí, neblahých vztahů se širší rodinou a okolím atd. máte. Kolik dětí vyrůstá v domácnosti jen s matkou či otcem, kolik jich pendluje mezi bydlišti rozvedených rodičů, kolik je vdov a vdovců, kteří si nenašli další partnery... Tohle jsou věci, na které aktivita LGBT lidí či jejich pouhá existence nemá sebemenší vliv. Ty si musíme vyřešit my sami, ne tu zodpovědnost přenášet na druhé či od nich odvádět pozornost k LGBT lidem. Jistě, můžeme hovořit o tom, že je třeba něco dělat s tím, aby nejdřív nebyly plné dětské domovy, ze kterých pak děti putují do náhradních rodin. Proč ne, ovšem ani to nic nezmění na obyčejné lidské potřebě LGBT lidí (neříkám, že všech, stejně jako tuto potřebu nemají ani všichni heterosexuálové) vychovávat děti (nepíšu zplodit, protože tu taky nemají všichni heterosexuálové stejnou).

Myslím přitom, že tahle potřeba je poměrně základní a značně určuje lidský život – vzpomeňte si třeba na vazby muslimek na své děti, kvůli kterým se nikdy neodhodlají opustit islám, nebo i na to, co jsou ochotny podstoupit a dlouhodobě tolerovat heterosexuální muži, ženy i páry, které touží po dítěti. Ono se od toho do značné míry odvíjí práve ten falešný „veřejný respekt“ - od určitého věku je na ženu (méně i na muže) vyvíjen společenský nátlak na to, aby dítě měla, s tím, že jinak o část respektu přijde („kariéristka“, „tak ošklivá, že ji nikdo nechce“, „tak protivná, nesnesitelná“). Opět se tu k takovým lidem provozuje něco, co není zcela legitimní. Nemáte prostě právo sousedovi kecat do toho, jestli nebude mít žádné dítě, jedno nebo dvanáct.

Není mi tedy zřejmé, z jakého důvodu by měl zákon při saturování této základní lidské potřeby přistupovat k LGBT lidem jinak než k heterosexuálům, lhostejno jakým způsobem to dítě přišlo na svět. Já samozřejmě chápu, že jde o velmi složitou problematiku, do které se navíc musí zahrnout i všechna práva a zájem dítěte. Prosím, nic proti tomu. Ale ať se to tedy dělá takto a na základě odborných posudků a výzkumů ze všech odvětví s věcí souvisejících, než na základě virtuálního lynče jedné skupiny druhou. Přímá konfrontace není funkční ani přínosná pro nikoho. Skutečně je mi v tomto směru až hanba, že se akce nazvaná „Den pro rodinu“ konala jako vymezení se vůči lidem s odlišnou orientací. Nevidím v tom ani smysl, ani jakýkoli přínos. A hlavně v tom nevidím vedení ke zodpovědnosti každého jednotlivce za své počínání zvlášť. Místo toho zase jenom stádnost a vytváření dojmu, že kdo to vidí jinak, „nezaslouží si respekt“ atd. Já přitom svůj respekt nespojuji s akcemi, kterých se účastním či neúčastním, ani se svou orientací či identitou.

Já prostě JSEM. Jsem taková, jaká jsem, naštěstí nedokonalá jako jsme my všichni. Nemám žádnou povinnost řešit, kvůli čemu mě někdo „nerespektuje“. To je totiž jeho soukromý problém, pokud se tento disrespekt dostane do konfliktu se zákony naší země, bude k němu legálními a legitimními prostředky donucen patřičnými orgány. Dlužno říci, že si za tento respekt pravda moc nekoupím, ale na druhou stranu – umožni mi běžné fungování ve společnosti. Konec konců, není ten respekt náhodou místo nárokovou věcí udělovanou „za veřejné zásluhy“ spíš také základní lidskou potřebou? Jak dlouho vydržíte fungovat s těmi, kteří by vás absolutně nerespektovali? Neměli jsme to tu už náhodou někdy? Málo mrtvých při boji za to, aby se to už nevrátilo?

Zkrátka je situace nastavena tak, že při boji proti islámské totalitě musíme zároveň hlídat to, aby se nám sem nedostala nebo nevrátila naše totalita vlastní, díky které by se sem později právě třeba ten islám o to snáze dostával. Nenastavila jsem to tak já, také mi to není příjemné, stejně jako vám. Ale jak jsem řekla, to ani nemá být. V komfortní zóně člověk obvykle žádného pokroku nedosáhne, zato se tam spolehlivě dá degradovat a spadnout až na samé dno a ještě stáhnout X lidí s sebou.

O to nikomu nestojím.

Nestojím o to, aby po mně někdo šel (mohl jít!) na základě toho, že jsem ženou – ovšem ne podle jeho představ. Nestojím o to, aby mi někdo zakazoval projevit své ženství jakýmkoliv způsobem. Nehodlám nikomu kecat do toho, jak má sám sebe prezentovat jako muž nebo žena s tou či onou orientací. Naopak si uvědomuju, že fungovat bez neustálé deklarace vlastní identity ve společnosti není možné. Deklarujete ji v rámci právních úkonů i svým bližním navzájem naprosto běžně.  

To je tak vše, co mi z toho letošního Pride vyšlo. Není to snadné čtení ani psaní. Ale pokládám ho za nezbytné. 

Narozeniny 2017 aneb Jsem ráda, že jste tady

Už je to tu zase... opět bych asi měla nějak zrekapitulovat uplynulý rok,vzhledem k tomu, že dneškem míjím další životní milník. Inu, ani islámoklastky nemládnou. Teď už to je jen o sbírání zkušeností a práci především sama na sobě. 

Ale nechci předbíhat, rozvahu nad tím, co mě ještě čeká, si nechám na později. Tak tedy zhodnocení období červenec 2016 – červenec 2017: 

Mírně se mi zvedla životní úroveň. Opravdu jen mírně, nicméně už to není jen o tom přežívání a o tom, že když chci zajistit jednu životní potřebu, musím se neúnosně omezit v jiné. Navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě nenechají v potížích a když už mi nemohou pomoci jinak, věnují mi péči až mateřskou. Čehož se pochopitelně snažím nezneužívat a vrátit jim to jinak. Poděkovat zde musím zejména své báječné šéfové Kláře Samkové, ale nejde jen o ni, chytají se toho i jiní. Samozřejmě hledám dál i příležitosti k dalšímu uplatnění mimo Klářinu oblast působení, ale jak jsem záhy seznala, není to vůbec jednoduché ani v rámci jejích kontaktů a jejího osobního doporučení. Slibem nezarmoutíš, jak se říká... ale taky si za něj moc nekoupíš a stojí tě čas a energii. 

K mé oblasti působení: Klára mi prokázala tu čest a laskavost, že mi přidělila i část pracovních úkolů, které se více vážou k její advokátní kanceláři. Nebudu to podrobněji rozebírat, snad jen mohu říci, že nejde o věci související přímo s právem či advokacií, spíše ty, které mohou usnadnit běžný chod kanceláře, když ostatní asistentky (a asistent, věc to v dámské kanceláři nevídaná!) nestíhají, protože se potřebují věnovat právě těm odbornějším činnostem. Rozhodnutí, že se tohoto budu účastnit, padlo na silvestrovské oslavě, nikoli pod vlivem čehokoli návykového byť jedné z kooperujících stran. Naskočila jsem do kanceláře hned v lednu, notně rozrušená, jak to budu zvládat. Do té doby jsem fungovala prakticky pouze v online módu, z osazenstva kanceláře znala maximálně sekretářku a účetní. Nu, najednou jsem se obracela na děvčata o cca 10 let mladší než já, aby mne zaškolily, a u ostatního personálu včetně advokátek občas dodnes nevím, komu říkat „ahoj“ a komu „dobrý den“. Míhám se totiž kanceláří velmi nepravidelně, po úvodním tříměsíčním náporu se totiž věci zklidnily a já se opět přesunula spíše do online režimu, což se ovšem projevilo zase v lepším fungování našeho spolku Éra žen. Nicméně dnes už se v Klářině kanceláři cítím vcelku pohodlně, dokonce zvládám přežívat i různé technické úpravy a opravy, které v těchto prostorách občas probíhají, přesouvat se s rozdělanou prací z místa na místo, migrovat mezi suterénem 1 a 2... A jak si pokaždé ráno, když vyrážím na hodinovou pouť směr kancelář uvědomuju, mám neuvěřitelné štěstí – mé působení v kanceláři neobnáší prakticky žádný stres, což je hodnota k nezaplacení. Mohu se tam vždy někde zašít a dělat si svoje, žádná nervozita z toho, kdo mi zase zavolá, komu budu muset volat já, kolik akutních úkolů se mi ten den nakupí a co vše třeba ten den pokazím... Při téhle práci se nemusím bát svého selhání. Byť začátky byly náročnější, jak jsem už řekla, hlavně po fyzické stránce, kdy se po mně chtělo buď dlouhé stání, nebo trocha toho pohybu. Ale nakonec se to přežilo.

Tolik tedy k mému působení tam, kde to veřejnost nemá možnost tolik vidět. No a pak se během toho uplynulého roku více rozjely možnosti, kde naopak být viděna můžu, ba dokonce mám. Totiž především náš ženský spolek Éra žen. Vyvíjí se to, podle mne hodně dobře a zajímavě. Ještě loni jsme se pokoušely oslovit a sehnat nám podobné ženy, ujasňovaly si, kdo se o co zajímá a co by mohl dělat, navzájem se lehce propojovaly přes internet, hlavně sociální sítě... pochopitelně mezitím jsme já s Klárou připravovaly zázemí v podobě vlastního webu, mailových schránek, vizitek... No a pak v březnu přišel první členský sjezd, kdy už jsme se s dvacítkou nejaktivnějších mohly poznat osobně, zároveň se usnést alespoň na tom základním, co máme společné a co je potřeba dělat, první členky se již aktivně zhostily svých úkolů, kterých s časem přibývalo... Nyní nás čeká druhý sjezd, jehož program i veškeré organizační věci musíme ještě připravit. Rozjely jsme projekt s rozpočtem cca 500 000 Kč (přiznávám, že na rozsahu toho projektu, resp. rozpočtu, mám nemalý podíl, nicméně nikdo to nevnímá jako něco zásadního nebo nedosažitelného). Běží zatím docela dobře, na to, že vše probíhá s minimem lidí a svépomocí, pod mediální a propagační blokádou, stejně jako máme omezené možnosti fundraisingu. Pochopitelně že jde o projekt dlouhodobý, nemáme stanoven termín ukončení. Je skvělé, že během něj už získávám já i ostatní zapojené osoby zkušenosti a informace, které se jistě dají později zúročit i jinde. Což je perfektní vedlejší efekt kromě naplnění cíle toho projektu samotného. Komunikace se zapojenými institucemi, prezentace projektu veřejnosti... proč ne. 

Nu a pak jsme s Klárou vylezly z ulity a začaly objíždět města moravská a česká s besedami o islámu a právu. O první z těchto akcí jsem tu už psala, příjemnou společnost nám tam v Pardubicích dělal fotograf Vít Hassan a se spolupořadateli z Pardubického salónu jsme dodnes v kontaktu a máme radost, že se jim daří podobné akce pořádat i s jinými hosty. Nicméně tato akce byla z dnešního pohledu spíše nástřelem, kudy se vydat. Od té doby (rovněž leden 2017) se ovšem věci podstatně změnily, zejména pokud jde o výše popsané dění ve spolku, které je třeba na těchto akcích veřejnosti prezentovat, stejně jako spolek samotný. V červnu jsme tedy s Klárou absolvovaly kolečko čtyř takovýchto besed, kde jsem již měla prostor k vlastnímu vystoupení i já sama. I to je pro mne tedy nové, snažím se brát to hodně zodpovědně, aniž by mě to ustresovalo k smrti. Kupodivu účastníci těchto akcí mé improvizované žvatlání na téma „kdo jsme, co děláme, co chceme, jak nás lze podpořit“ zatím přežili bez úhony. Od září jedeme nanovo, s krátkou pauzou na přelomu října a listopadu až do začátku prosince. Přes neklid, který to v duších odpůrců Kláry Samkové může vyvolat. Už jsme v tomto ohledu zažili také mnohé, včetně zrušené autogramiády v prostorách jednoho notně vyděšeného a vydíraného knihkupectví, které nebylo schopno dostát svým závazkům ani vůči nakladatelství, které vydalo Klářinu knihu, vůči Kláře samotné už ani nemluvě. Ne že by mělo příliš na výběr. Tím, že jsem byla sama přímou součástí toho, co kolem toho probíhalo, už zas vím o něco lépe, na co (a na koho!) se připravit. Pro nepřipravené a navíc vydíratelné to ovšem mohou být nezvládnutelné situace. Jen je trochu škoda, že nejde o ideologický spor, ale (s)prostou demonstraci moci. Čili totéž, co tady vadí úplně všem, pokud se jich to dotkne. Máme-li tu autory, kterým je bráněno v tom, aby si uspořádali setkání s veřejností, pak je jen otázkou času, kdy dojde na další autory jakýchkoli publikací, které aktuální poživatel moci shledá závadnými. Nic, co by už Marx nevymyslel. 

Tolik tedy k tomu, co se během toho roku událo a co nás v brzké budoucnosti čeká. Jsem ráda za všechny lidi, které mi to do života přineslo. A za to, co jsem s nimi mohla prožít. Samozřejmě pádů a karambolů bylo dost, stejně jako loučení více či méně vítaných. A pochopitelně tu zůstávají věci stále nevyřešené, probíhající, nabízející různé možnosti a úhly pohledu. Nicméně i tak jdu dál. Práce je dost, už není nutné jen sedět zavřená mezi čtyřmi stěnami a bát se, co přijde zítra. A to je myslím ten nejdůležitější posun, kterého za ten uplynulý rok bylo dosaženo.

O jednom výročí a jedněch narozeninách

Velký den nadešel. Dnes je to právě rok od vystoupení Kláry Samkové v poslanecké sněmovně na konferenci „Máme se bát islámu?“, ve které přirovnala islám k nacismu, předpověděla mu totální zkázu a způsobila tak hromadný úprk všech nezvaných muslimských Jejich velvyslaneckých excelencí ze sálu a následně i křepčícího tureckého velvyslance Ahmeta, který se v souladu s islámskými tradicemi od té doby snaží domoci se veřejného stětí dotyčné Samkové, v čemž mu Česká advokátní komora zdatně sekunduje a brousí si na Samkovou (a o Samkovou) kudly a meče, kde se dá, právo neprávo. 

Doufám, že máte načteno z loňska, jak to celé probíhalo, případně jste obeznámeni i s obsahem celého Klářina projevu. K dispozici stále ještě jsou i videa zaznamenávající průběh celé konference včetně Klářina vystoupení. 

Mno. Asi by se slušelo napsat, co se poté strhlo a co následovalo. Turka Ahmeta Bigaliho jsem už zmínila, připomenout si můžeme i to, že jeho nenávistný řev vzbudil v českých občanech potřebu jít mu ten projev Kláry Samkové ještě jednou veřejně přečíst před jeho ambasádu. Tam ho dokonce jmenovaná Samková ještě navíc proklela, aby tak přešli na společný komunikační kód a nemísilo se tak české právo s právem šaria, což by vedlo ke zmatkům. Byl tu i pokus několika občanů poslat mu v rámci stejného komunikačního kódu starou botu, což je v islámu jak známo aktem nejvyšší urážky a ponížení toho, po kom je obuv vržena. 

Další efekt byl ohromující. Čím víc Turek a opozice výstupu Kláry Samkové ječeli, tím více pozornosti se jejímu vystoupení ve sněmovně dostávalo v médiích... a tak se stalo, že zpráva oblétla svět, dokonce bych řekla, že hned několikrát. Jak to vím? Inu, pachatelka toho zlotřilého činu mi přeposílala část z toho neuvěřitelného množství POZITIVNÍCH ohlasů, kterých se jí z různých míst dostalo. Lidé jí děkovali, „řekla pravdu“ se ve frekvenci komentářů v diskusích řadilo na čestné druhé místo za „KONEČNĚ to někdo řekl“ (občas někdo dodal „KONEČNĚ to v ČESKÉ TELEVIZI zaznělo“ - ČT totiž po konferenci přinesla krátký rozhovor s Klárou), lidé z různých zemí posílali své reakce v různých jazycích, občas nějaký exmuslim nebo dokonce člověk, který musí pod tímhle vyznáním žít a ví z osobní zkušenosti, jaké to je, popsal své zážitky... Napomáhali jsme tomu s Klárou, seč se dalo. Klára svůj projev nechala přeložit do několika jazyků a překlady dávala na web, myslím, že Gatestone Institut má dokonce v angličtině otitulkovaný záznam té konference, snažili jsme se alespoň na část těch reakcí odpovědět, případně s vybranými pisateli zůstat dál v kontaktu a informovat je o dalším dění kolem Kláry Samkové (na což mají jinak celebrity a osobnosti veřejného života celé PR týmy, zatímco my na to byly s Klárou samy...).

Samostatnou kapitolou byly kejkle s Českou advokátní komorou a jejími pokusy Kláru kárně stíhat za vyjádření jejího názoru a tím ji jen tak mimochodem fyzicky zlikvidovat a především odstranit z veřejného prostoru, exemplárně potrestat a znemožnit další případné politické působení. Myslím, že ČAK se od té doby nemusí ani snažit veřejnosti zkoušet vysvětlovat, že jim jde o dodržování nějakého právního řádu (resp. jiného práva než práva šaria), když z jejich aktivit vůči Kláře tyhle pohnutky čouhají jak sláma z bot a veřejnost to vnímá jako selhání ČAK. Kdyby aspoň někdo s právnickým vzděláním tureckého velvyslance upozornil, že vměšování se do vnitřních záležitostí státu opravdu podle českého ani mezinárodního práva v pořádku není... Ale to se na to celá slavná právnická obec vykašlala. Efekt je stejný, jako by se benzínky náhle rozhodly čepovat místo benzinu vodu a nikomu o tom nic neřekly. Nebo kdyby zubaři náhle přestali spravovat zuby a místo toho by začali řešit globální oteplování. Jak lze za těchto okolností vůbec požadovat od někoho takového, kdo se na tom podílel, jakékoli právní služby, nechávat se rozvést, bojovat o svěření dětí do péče atd. mi není jasné, resp. se mi z toho ježí chlupy. Justice, která neslouží lidem je fakt představa, bez které bych se dost dobře obešla. Ale pokud už tu něco takového je, je asi potřeba z toho servat omítku i tapety a obnažit to v plné kráse.

S čímž souvisí i příběh člověka, o kterém chci v dnešním příspěvku psát (jako už několikrát) a který má shodou náhod dneska narozeniny. Ano, jak mnozí už tuší, jde o Vítka Hassana, t.č. fotoreportéra Parlamentních listů a nezávislého fotografa a novináře. I jemu se během jeho životního zápolení povedlo několikrát ukázat, kde a v čem to soukolí našeho právního systému drhne. U něj byl ovšem dopad reakce právě toho systému na to, že chtěl celou věc řešit a hlavně medializovat, ještě zhoubnější než u Kláry. Stálo ho to 11 měsíců nezákonného pobytu ve vězení a zpochybnění jeho věrohodnosti... což je v podstatě pro novináře věc stejně likvidační jako pro advokáta vyloučení z advokátní komory. Pokud vím, Vítek s tím bojuje pořád, neustále od něj slyším nebo čtu slova jako „maximální objektivita, nestrannost, kritický pohled na obě strany, nezávislost“. Jenže se mi zdá, že tohle je de facto esencí jeho života. Že se prostě pořád musel před někým obhajovat, že tu je a proč tu je a co dělá a jak dělá a proč dělá... Málokdo ho byl kdy schopný brát jen tak, že prostě JE. Abych zas byla objektivní a spravedlivá já, neříkám, že mnohdy k těm pochybnostem a obviňování nezavdal příčinu sám. Nicméně je k tomu potřeba dodat myslím aspoň dvě věci: zaprvé tu, že Vítek sám o sobě prostě není a priori zlý, ani mstivý, nedokáže po někom jen tak jít. To už musí fakt být, aby se na někoho vůbec zaměřil. Myslím, že ho to svým způsobem ani nebaví. Tím se mu daří držet určitý standard a vyváženost v jeho zpravodajství. A když si to uvědomíte, jak on takhle funguje, „odmění“ se vám on tím, že o vás nebude psát nějaké extra velké kraviny (natož cíleně, jako to dělají mainstreamová média s politickým pozadím) a nadto vám ještě o své újmě přinese až pod nos fotoreportáže z míst, kam byste se sami nedostali a kam se nehodlá vypravit ani žádný novinář z mainstreamu, aby pro vás udělal totéž. Čili v dnešní době hodně exkluzivní zboží. 

Vraťme se ovšem ještě zpátky. V době, kdy Klára Samková na islám ve sněmovně dštila síru, byl Vítek ještě ve vězení. Blbé místo, kde slavit narozeniny, a myslím, že jsme to s kolegou, kterého jsem před návštěvou sněmovny vycpávala slaninou v McDonalds, taky aspoň letmo zmínili v našem hovoru. Nikdo z nás dvou samozřejmě netušil, že za pár měsíců bude vše jinak a že Vítek, po kterém se nám skutečně i stýskalo, bude z vězení zase venku. O tom, že by se povedlo navázat nějaký kontakt mezi ním a právě mnou jsem už vůbec neuvažovala, i když... Považuju stále za své selhání, že se mi nepovedlo odeslat mu dopis, ještě když v tom vězení byl. Pořád jsem to odkládala, pak po téhle sněmovní show přišel nápor práce, kterou jsem už zmínila, bylo mi jasné, že bych se o tom musela v dopise nějak zmínit a nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo ne... tím spíš, že by ten dopis šel přes vězeňskou centrálu, což není ideální stav ani v situaci, když píšete o počasí a letošní úrodě mrkve... A takhle to šlo až do doby, než kolega náhle a bez varování napsal na facebooku „sedni si, Vítek je venku!“ a než jsem si to pak ověřila na Prague Pride, kde jmenovaný Hassan taky bez varování najednou přistál s foťákem asi pět metrů ode mne, bezstarostně cvaknul pár záběrů a vesele odcválal, jako by žádných 11 měsíců ve vězení neprožil. Což mě v tu chvíli dojalo tak, že už jsem pak byla sama na Pride coby fotografka prakticky nepoužitelná. Ale o tom už jsem taky myslím párkrát psala, stejně jako o tom, co následovalo dál, včetně oné historické události – první besedy Éry žen (resp. Kláry Samkové) v Pardubicích, kterou nám Vítek z vlastní iniciativy nafotil. Bohužel se nám od té doby příliš nedaří se zas někde potkat, kromě náhodných účastí na demonstracích, které Vítek zdatně dokumentuje a já obvykle neméně zdatně narušuju. Což Vítek dokumentuje taky.

A tak tu dnes mám dva lidi, jejichž životní osudy jsou si v mnohém podobné, dokonce se občas proplétají, někdy i skrze mou vlastní osobu. Klára sice dnes narozeniny nemá, ale i tak je asi dobré jí do dalších akcí, podobných té, kterou si dnes připomínáme, popřát hodně odvahy a sil. 

No a Vítkovi? Co se dá popřát člověku, na němž je sakra znát, jak si užívá každou minutu, kdy není ve vězení? Myslím, že je rád i za ty lidi, které mu ten jeho distanc od sluníčkářské scény přinesl a kteří ho nakonec i svým způsobem začali akceptovat tak, jako to dřív nedělali. Což znamená, že pak mají i společné zážitky, které by zase Vítek dřív neměl... možná je to víc i o té obyčejné lidské důvěře a ochotě pro druhého něco nezištně udělat, což možná na té sluníčkářské straně nebylo. Každopádně bych Vítkovi přála, aby mu právě tohle vydrželo. Stejně jako to jeho extrémní nadšení pro to, co dělá. Pořád to mne samotnou hodně inspiruje. A možná zároveň i upozorňuje na to, co si mám sama pohlídat nebo čeho si všímat, kdykoli něco tvořím. Všímat si detailů, kterých si jiní nemusí všimnout, nebo si třeba nebýt tak jistá vším, co napíšu, nebát se provést změny, věnovat určitým věcem čas a úsilí (narážím teď na to, že tenhle pouliční suverén je schopný pak sednout a nad textem nepříliš dlouhého článku nebo fotkami trávit celou noc).

"Copak já, ale někdo jiný je tu ve svém živlu," informoval kolega z prvomájové manifestace komunistů v Brně...

Jo, myslím, že Vítek teď zažívá konečně nějaké lepší období, ze kterého může mít i někdo další užitek – jen tak dál!

Přání k narozeninám od islámoklastky

Milá Kláro,

rok se s rokem sešel, což může být příležitost si připomenout, jaké zkušenosti jsi během těch uplynulých 12 měsíců získala a kam tě to vše vlastně směřuje. Dovol mi tedy, abych se na to podívala optikou někoho, kdo měl tu čest znovu a stále v tom samém člunu veslovat s tebou. A byť to bude vyprávění založené na ne vždy úplných informacích a značně subjektivní, věřím, že se opět na tom základním shodneme.

Loňský rok byl pro tebe na mnoha frontách myslím naprosto přelomový a akční. Vlastně vůbec netuším, kde jsi na to vše brala energii. Jen na domácím poli, tedy na zcela soukromé rovině tvé rodiny a nejbližších jsi musela vést tolik bitev... vlastně to je asi čtyři nebo pět stále se táhnoucích a vzájemně propojených náročných procesů, před kterými prostě nemůžeš uhnout a jsi do nich vtažena, ať chceš nebo nechceš. Prolíná se tu rovina emocionální a vztahová s tou materiální a doprovází tě to všude od momentů, kdy ráno oblékneš papuče. Ani v nich nemusíš sejít (či dnes už spíš vyjet) do své kanceláře a ponořit se do pracovních záležitostí, abys na sobě tuhle zátěž, pod kterou by se mnohý už hroutil, cítila. Naštěstí pro všechny zúčastněné se tomu ze všech sil snažíš nepodléhat. Zřejmě víš, že přirozený běh věcí nakonec může jednotlivé boje a bitvy nastavit tak, aby se v určitých momentech zdály být alespoň trochu snesitelné či řešitelné. Což se myslím i děje.

Další položkou v rovnici tvého života byla i loni tvá práce. I tady jsi jako vždy zabojovala jak lev, aby se všem, kteří se na tebe s důvěrou obrátí, dostalo práva a spravedlnosti. Tvé kanceláři to bylo jen ku prospěchu, tvé oponenty litovat snad ani netřeba, zvláště ne v případě, že jim na rozdíl od tebe o to právo a spravedlnost zas až tolik nejde, jak se mnohdy ukazuje i nám laikům.

Nu a pak tu máme tvé soukromé volnočasové aktivity. Představ si, že vážně neznám nikoho dalšího, komu by za jediný rok vyšly hned tři publikace, z toho dvě zcela zásadního významu a dlouho připravované. Jen se mi zdá, že publikum pro ně ještě musí dozrát... přičemž je potřeba zvážit i možnost, že se tak vzhledem k dějinným událostem hned tak nestane. Tak, jako se tomu dělo u mnoha jiných autorů, jejichž tvorba a myšlení předběhla svou dobu. Nejsi jako autorka zrovna nenáročná, chceš po čtenáři určité mentální úsilí, práci na sobě, opouštění vlastních předsudků... a na to dnes ne každý tu sílu má.

Co se dělo dále? Na začátku roku jsme sledovaly, jak někdejší silné antiislámské uskupení, jehož neprozřetelný lídr (o jeho dalších vadách se rozepisovat nebudu, to sem nepatří, ač obě víme, k čemu tyto vady nakonec vedly a ještě povedou) udělal tu chybičku, že tě ještě předtím vyloučil z jeho řad, míří do historie (což jsi mimochodem také včas předpovídala). Nad věcí se nedalo dlouho ronit slzy, byť jde o událost značně nešťastnou. Zasáhlo nás to tedy obě (byť já jsem vlastně byla „vyignorována“, nikoli řádně vyloučena – inu, chtějme spolkovou činnost po někom, kdo si s právem a jinými formalitami tyká jen pro svůj vlastní prospěch...). Po krátké době zdánlivé pasivity se však ukázalo, že ty už máš v hlavě plán, jak pokračovat. Bylo ti totiž jasné, že ty už do žádného uskupení, kde by ses musela podřizovat někomu, kdo se nakonec na tvé myšlenky a tvou práci vykašle a bude tě chtít místo ocenění tvé iniciativy a realizace tvých myšlenek leda zničit, jít prostě nemůžeš. A zároveň není v tvé povaze věci vzdávat, zvlášť když určité myšlenky by realizovány prostě být měly. I rozhodla jsi se založit ženský spolek. Zpočátku mě to příliš nevzrušovalo, říkala jsem si, že to jako vše u nás bude na dlouhé lokte... až do momentu, kdy jsi mi asi za měsíc nebo dva oznámila (připomínám, že to bylo v autě při cestě za našimi pracovními záležitostmi, abych se jó nemohla bránit), že je spolek hotov - „a hádej, kdo je v něm místopředsedkyní?“. No a od té doby má místopředsedkyně pěnu u huby, jak stále někde něco vázne, případně jásá nad iniciativními, aktivními a nadšenými členkami či skvělým publikem našich společných akcí. Dobrý dárek ke všem dalším narozeninám nás obou.

Co dalšího ještě pod tvým vedením loni proběhlo? No, je to to, čemu „orientalista“ Ostřanský říká „eskapády Samkové“ a co nejspíš chudák u našich islámských „spojenců“ asi pracně hasí... I když nemyslím, že by si z nějakého Ostřanského zrovna v Turecku, kteréžto zemi jsi proklela velvyslance, příliš dělali. Tomu asi věří jen on sám. Jistě že se mu to nelíbí – seber mu islám a zjistí, že je nadbytečný a neuživí se. A to asi nebude jediný problém, který by on a jemu podobní v tu dobu už měl. Ale dost o něm. Velvyslančí kauza (a tím myslím i účast velvyslanců muslimských zemí na semináři o islámu ve sněmovně) pomohla odhalit zajímavé věci. Třeba to, že se Ústředí muslimských obcí je ochotno svléknout do nedbalek v naději, že to, čím budou mávat, bude veřejnost interpretovat jako negližé té hrozné Samkové místo jejich vlastních trenýrek. Nu, nestalo se tedy to, v co doufali. Naopak se ke svlékání přidala i advokátní komora, tam to připomínalo loupání cibule. Uvidíme, jak se tahle věc bude vyvíjet dál. Každopádně ti děkuju za možnost zpracovávat ty tuny pozitivních ohlasů na tyhle akce z celého světa.

Nu a pak tu byl podzim. Rozloučila jsi se se svým žlučníkem, pokřtila svou knížku o islámu a protože se blížily senátní volby, vyrazila jsi podporovat vybrané kandidáty přímou účastí na jejich besedách. Bylo to náročné, bohužel lidem zřejmě stále ještě nedochází, jaký význam taková osobní setkání dnes mohou mít, jaké informace se tam mohou dozvědět i od těch, o kterých třebas pochybují... Nepřísluší nám ovšem tohle řešit za ně. Pro nás obě to byly zajímavé cesty a přínosná setkání, stejně jako třeba natáčení živého videa, které zaznamenávalo stejnou diskusi. Je potřeba to brát jako zdroj zkušeností, poznatků a inspirace, ne jako něco konečného.

A co tedy dále? V tvém medailonku na letošní konferenci Ženy sobě (která je už za pár dní) píšeš, že „jsi se rozhodla, že to nejlepší tě teprve čeká“. To aby tvým oponentům, kteří ve skutečnosti ještě s žádnou oponenturou bohužel ani nezačali, běžel mráz po zádech už teď... Netřeba ovšem dodávat, že se mnou při realizaci „toho nejlepšího“ můžeš jako vždy počítat. I když, možná to ani nemusím psát – stačí, aby ses TY rozhodla a zas mi to někde jen tak bokem oznámila, abych taky nemohla moc ječet... Každopádně se nechám překvapit. Zatím to totiž vypadá tak, že tyhle dárky, které naděluješ sama sobě, dost kupředu posouvají i mě. A pravděpodobně nejsem jediná, kdo s tebou tuhle zkušenost má.

Co ti tedy do budoucna popřát? Vím, že ač se dovedeš radovat z materiálních věcí typu kvalitních knih, pěkně ušitého oblečení atd., zároveň na nich nelpíš tak, aby tě to nějak omezovalo. Tyhle věci a materiální požitky vidíš myslím spíš jako prostředky pro dosahování nehmotných cílů, získávání nových poznatků, rozvoj sebe sama i vztahů s druhými. Tedy spíš jako investice do budoucna. A proto ti snad za sebe mohu popřát: více síly, aby k tobě takové věci měly možnost přicházet a aby tys měla stále dostatek možností, jak s nimi účelně naložit. Přičemž jedním z těch účelů může být i to, aby tyhle věci a zážitky dokázaly obohatit především tebe a ty z nich zase dál dokázala čerpat. Pro sebe i pro nás ostatní, které jsi velkoryse zahrnula mezi své nejbližší. 

Krásné narozeniny!

Pár slov o sjezdu Éry žen

Dny pomalu běží a já koukám, že tu přece jen tak nějak chybí alespoň pár slov o prvním členském sjezdu spolku Éra žen. Bylo asi potřeba si utřídit myšlenky, nechat vše doznít... 

Mám z toho všeho přitom takový dvojznačný pocit. Jistě, jsem najednou v čele nějakého spolku, dokonce na přání někoho, koho si skutečně vážím. Ale zároveň je to stále vědomí, že jsem jen malé kolečko ve velkém soukolí, které může být časem ještě větším. Že ty ženy, které se k nám připojují, mohou být (a také často jsou) mnohem zkušenější, odhodlanější, aktivnější, schopnější... zkrátka kvalitnější než já. To jim přitom nezávidím, vím, že vše má svá negativa, jen konstatuju, jak to prostě je a že si stále uvědomuju, jak se u mě v minulosti na nějakou dobu prakticky zastavil čas a vývoj. Je to, jako by byl člověk ve vězení nebo v kómatu a okolí sledoval jen zpoza tlustého skla. Vím, že do budoucnosti se nedá kráčet pozpátku, nicméně pořád cítím, jak moc mě to ovlivnilo. 

Nicméně zpátky k Éře žen a našemu sjezdu. Jak jsem řekla, dvojznačný pocit tu je, a to i z dalších důvodů. Ono totiž co si budeme povídat: lepíme vše na koleně a za pochodu a značně amatérsky a s velkým rizikem. Navíc prakticky v našem volnu, zatímco opozice je profesionální a placená a mnohem lépe organizovaná. Ať už jde o samotný islám a jeho vyznavače (vykonávat od dětství 5x denně určitý rituál vám dá do života jasný vzkaz, co se po vás chce), nebo neziskovky z etnobyznysu, sdružené do celých sítí, které jsou laikovi nepřístupné a jen těžko odhalitelné. To tady není, jsme tu jen my tři ve vedení a donedávna cca 70 dalších žen odhodlaných jít do toho s námi. Ten počet se ovšem nakrátko bude muset snížit směrem dolů, jak jsme se na sjezdu dohodly. Ale o tom snad později. 

Tohle vše jsem měla každopádně na mysli, když jsme ten sjezd chystaly. Místo konání se nám prakticky na poslední chvíli povedlo získat luxusní. Ovšem ta organizace mi spadla do klína a nějak z ní nejsem dvakrát odvázaná – starat se, aby všechny členky dostaly všechny maily s potřebnými informacemi a materiály, komunikovat s nimi ohledně potvrzení účasti, příjezdů, řešit, co vše je potřeba sepsat a nechat Klárou vytisknout, stresovat se, jestli už to vytisknuté je a jestli někde není ještě potřeba něco doplnit, aktualizovat... Zkrátka dosti amatérské. Tři dny před akcí se nám navíc omluvil domluvený fotograf, což mi na náladě nepřidalo, nejen proto, že jsem foťák na akci tedy musela táhnout sama s vědomím, že i tohle je tedy na mně. Nakonec mě to vše dostalo do stavu, kdy jsem už určité věci dělala automaticky a doslova hodila za hlavu to, jak a hlavně čím se na tom sjezdu budu členkám prezentovat já sama. Takže jsem normálně fungovala v práci a žádné proslovy si nepřipravovala, dokonce jsem vynechala i to, o co mě požádala Klára Samková, tedy pročítání si výroční zprávy a dalších dokumentů, abych je členkám prezentovala. Což taky mohlo dopadnout pěkně blbě...

No, nakonec ovšem vše probíhalo tak hladce, až jsem z toho sama byla překvapená. Pomiňme teď to, že jsme byly s Klárou špatně domluvené, kdy a kde se před akcí sejdeme, nebo to, že jsem musela dirigovat našeho řidiče, který zajišťoval odvoz některých členek, takže jsem na Florenci hulákala do telefonu a musela si nechat ujet asi dvě metra, i to, že doporučovat někomu jezdit MHD mířící v první jarní slunečný víkend do ZOO v Troji taky nebyl nejlepší nápad, co jsme mohly mít... Ale od momentu, kdy jsem docapala k místu konání, na půl hodinky se tam vystavila slunečním paprskům a pak dorazila další ze zakládajících členek spolku s doprovodem, už to vlastně bylo všechno fajn a přirozené a plynulé, že se tomu vážně i sama divím. Zapluly jsme do prostor, kde se celá akce měla konat, oblehly rautový stolek s kávovarem a dalším občerstvením, usadily se ke kulatým stolkům a konverzovaly s provozovatelem... a čekaly a čekaly, až se ve vchodu začaly objevovat první členky našeho spolku. A tam už to pak bylo na mně – byla jsem totiž jediná, kdo ta jména znal, ale až na výjimky známé z dřívějška jsem nevěděla, jak dotyčné vlastně vypadají, znala jsem sotva rok narození či místo, odkud k nám přijely, občas si člověk vybavil i trochu více z toho, co nám napsaly, ale stále mu to moc neříkalo o tom, jaká je dotyčná ve skutečnosti, jak si sedne s ostatními nebo přímo se mnou, jestli najde i nějaká další společná témata k hovoru... 

Rautový stolek s občerstvením, nejoblíbenější to přítel schůzujících žen

Jak říkám, nějakým božím řízením zrovna tohle šlo jak po drátkách. Členky spořádaně a vcelku včas i přes nečekané zácpy na komunikacích pochodovaly na určené místo, navzájem jsme se představovaly, já je představovala ostatním a nechávala je usednout ke stolkům, kde se už brzy rozproudil hovor, kmitala jsem kolem, jestli někdo něco nepotřebuje, hlídala hodiny, kdy dorazí hlavní hvězda dne, totiž Klára Samková s těmi, které měla dovézt a zejména s tištěnými materiály pro celý průběh sjezdu... 

Nu, madame nakonec s drobným zpožděním přijela, čili svět byl v pořádku, přesunuly jsme se k velkému stolu, rozdala jsem členkám dovezené materiály a jaly jsme se schůzovat pro větší blaho lidstva. Klára si vzala úvodní slovo, kde vysvětlila, co a proč a jak ohledně Éry žen, nu a pak požádala jednotlivé členky, aby se všem postupně představily a pověděly něco o svých zkušenostech s našimi tématy, případně o dění v regionu, ze kterého přijely. A tak se rozjela naprosto přirozená a spontánní diskuse, která se ovšem pochopitelně protahovala a protahovala, protože Klára samozřejmě ke každé člence či názoru měla taky co říct, ostatní členky se taky zapojovaly, Klára si psala poznámky... Bez tohohle bychom ovšem nemohly pokračovat, takže to hodnotím kladně. 

Pochopitelně nakonec přišlo nevyhnutelné a bylo mi promluviti před přítomným publikem, s šéfovou po mé pravici... Světe, div se, jindy bych byla nervózní až vytrémovaná, ale v téhle přívětivé atmosféře islámoklastce huba jela prakticky sama a úplně spatra, aniž by nad tím musela zdlouhavě přemýšlet nebo se nějak zakoktávala, přebíhala od tématu k tématu... Zkrátka jsem skutečně překvapila sama sebe a zároveň se mi myslím povedlo sdělit členkám podstatné informace jak o sobě, tak o tématech, kterým se ve spolku i mimo něj věnuju, no a nakonec podobně dopadla i prezentace výroční zprávy. Na tu ovšem došlo až po obědě, který také musel počkat, až se všechny vykecáme, až vypijeme všechno kafe z kávovaru a sníme všechny koláče. 

Co ještě dodat, pokud se člověk nemá zmínit o věcech interního rázu? Že jsem nečekala, že se podaří dát dohromady takto silné a inspirativní ženské osobnosti? A že jsem ráda, že jsem u toho vůbec mohla být a nějak tomu napomoci? To je asi jasné. Těch nápadů tam zaznělo vskutku hodně, a na rozdíl od plků v předchozích antiislámských uskupeních byla většina z nich i racionálních, logických a hlavně použitelných. Třikrát sláva našim členkám za to. I za to, že tam neproběhly nějaké animozity, ostřejší výměny názorů, že se tam nepraktikovalo politikaření, vytváření skupinek nebo nedaj bože lezení komusi kamsi... Ono nás na to ovšem bylo zatím ještě dost málo. Ale i tak. Samozřejmě to do budoucna bude potřeba hlídat. Stejně jako nás teď čeká moře práce na vnitřní konsolidaci spolku, než opět vylezeme ven s nějakými projekty a akcemi. Ty už si ovšem budeme mezitím také připravovat. Možná bude veřejnost zpočátku zklamaná, že nekomentujeme na facebooku každý prd, nesdílíme desítky videí, nepíšeme petice a nelítáme z města do města. Leč musíme fungovat především dle našich vlastních možností a potřeb. Než chaos a nablblé hurá akce, které k ničemu nevedou, je lepší dělat věci pořádně. A ukázalo se, že určité možnosti v tomto směru skutečně máme. Jistě, že podstatným hybatelem všeho budou i nadále naše finanční možnosti. Víme, že každý začátek je těžký a že sehnat na naše takzvaně kontroverzní aktivity sponzora bude velmi obtížné. Ale myslím, že nikde není psáno, že to tak musí být napořád. Ono může přijít takový sled událostí, že se vše může snadno změnit. Proto máme naše cíle poměrně široké, aby se tam tyhle změny mohly aspoň nějak vejít a abychom na ně zvládly reagovat. 

Pardubická Hassan story aneb drby, kecy, pikošky

Po včerejší akci Éry žen v Pardubicích, ze které se stále ještě vzpamatovávám, jsem samozřejmě byla zvědavými spoluorganizátory požádána o vysvětlení toho pražského "překvapení", které s námi přijelo v podobě fotografa Vítka Hassana a za které jsem z velké části zodpovědná hlavně já. A protože se mi to nechce psát každému zvědavci zvlášť, holt teď budete muset přetrpět slušnou porci bulváru. Nuže, do toho:

Již je o mně celkem známo, že jsem názor na VH přehodnotila ještě dříve, než nastoupil na nedobrovolnou rekreaci (na tom slově si trvám ve významu "znovu něco stvořit", což se myslím v jeho případě nějakým záhadným způsobem povedlo) do věznice v Ostrově nad Ohří. Opět za toto mé "přepnutí" může jeden z mých nejmenovaných kolegů, shodou náhod ten, kdo mě k témuž "donutil" i u Kláry Samkové. Tedy již jsem měla vyzkoušeno, že to prostě jde a většinou to bývá i ku prospěchu věci. Byť to není nic nenáročného a vyžaduje to neustálou sebekontrolu, aby člověk buď nesklouzl zpátky, nebo se naopak nepustil do podlézání dotyčnému a jeho přehnané ochrany před kritikou okolí apod. Takže já sama jsem s Vítkem problém neměla už v době protiislámské demonstrace na Palackého náměstí, což bylo 30. června 2015. Tehdy to ovšem bylo ještě jednostranné, resp. jsem neměla potřebu s ním vstupovat v kontakt za každou cenu a dávat mu to vědět. Prostě jsem to nechala být. Pak jsem ho viděla krátce na demonstraci 18. července na Václaváku (kde začínala Hašková), načež tedy došlo k výše popsané eliminaci "zlého" Hassana z veřejného prostoru, což bylo doprovázeno z mého pohledu značně nechutnými výlevy radosti nemála z mých bližních, k čemuž jsem se ovšem spolu s kolegou odmítla připojit. Jak to pak pokračovalo dál si můžete přečíst v příslušných blozích. Ale je to dlouhé čtení, které s věcí, o které píšu dnes, zas až tak nesouvisí. 

Faktem je, že jsem s Vítkem byla v písemném kontaktu právě od doby, kdy jsem právě tyhle blogy napsala a sojka práskačka mu na ně předala odkaz. Blogy jsem napsala až poté, co jsme se viděli na demonstraci za zvolení Trumpa prezidentem (tedy v září 2016), kde si teprve ovšem Vítek uvědomil, na koho to vlastně hledí. Ovšem i tam to ještě proběhlo bez přímého osobního kontaktu. Nicméně od té doby se nám povedlo onen zmíněný tomahawk zakopat doufejme hodně hluboko, vyměnili jsme si pár fotek (včetně fotek Kláry Samkové, kterou fotil ještě před trumpovskou akcí a které jsem dávala na web, stejně jako články a rozhovory o něm a s ním), rozebrali vzpomínky na minulost a na lidi, které známe, zkoušela jsem ho uvést do situace poté, co byl propuštěn... Zkrátka tu z mé strany probíhala a stále probíhá ona mravenčí práce vytváření minimálně neutrálního vztahu (i když pochopitelně budu ráda za to, když ten vztah bude dobrý), který prostě z nějakého těžko pojmenovatelného důvodu považuju za potřebný a přínosný. Pochopitelně je to celé ovlivněno tím, že já vím, že mu po jeho návratu jistí lidé sledující své vlastní cíle zkoušeli lézt do příslušného otvoru a lákat ho mezi sebe a pak se na něj vykašlali v momentě, kdy je o něco požádal a nechali ho v problémech samotného. Což způsobilo, že Vítkova nedůvěra v lidi je na dost vysoké úrovni, zvlášť když si připomeneme, že jde o Vítka, který s tímhle měl problém už dříve a který se navíc vrátil z takového pekla, které si většina z nás raději ani nechce představit. Takže samozřejmě rozumím tomu, že i mě si Vítek hlídá, co a jak udělám. Tím spíš, že tedy oba víme, jak to mezi námi bylo dřív. Ale s tím já problém nemám. 

Tolik tedy krátký úvod do situace několik měsíců zpět. Pokud jde o osobní kontakt s Vítkem, na ten byl bohatý hlavně uplynulý víkend. Doběhla jsem se podívat na to, jak se sluníčkáři u Karlova mostu dojemně loučí s velvyslancem USA Schapirem, a místo svého známého jsem tam zmerčila Vítka s nádobíčkem, chystajícího se k ostré akci jako vždy. Ovšem tam na víc než na pozdrav nedošlo, nějak na to nebyly vhodné podmínky v té zimě a při vší té švandě kolem. Následující den, tedy v neděli, jsme se na dálku viděli zas, tentokrát u syrské ambasády, kdy já jsem s pardubickými a pražskými kolegy byla zavřená v ohrádce pro protestující proti pochodu do Aleppa, zatímco on se hezky na volno pohyboval "venku" mezi ostatními novináři. Nutno podotknout, že ti se na nás ale vrhali mnohem zběsileji než on. 

No a teď k tomu, co předcházelo Vítkovu objevení se s námi v Pardubicích. Nic složitého na tom není, vzešlo to vše z vlastní Vítkovy iniciativy, resp. žádosti. Prostě jsme si v pondělí psali, připomněla jsem mu akce, které ten týden mají proběhnout, tedy soud s ředitelkou Kohoutovou a právě pardubickou akci Éry žen, a z něj na férovku vypadlo, že ho kupodivu víc zajímá ta akce Kláry a zda by nemohl jet s námi a fotit, samozřejmě s následující mediální odezvou via Parlamentky. 

Nu, co mám říkat. Šok to pro mě přece jen byl, když jsem si to celé sesumírovala dohromady. Vítek, já a další lidi kooperující na jedné akci a trávící spolu hodiny v autě... Tehdy jsem si teprve uvědomila, jak zlomyslný smysl pro humor pámbu má a jakým způsobem nechává lidi trpět za jejich hříchy. Absurdita na entou. Ale v ten samý moment jsem zároveň bouchla do stolu a konstatovala: "OK, ano, takto to má být a takto to bude a proběhne to naprosto v pořádku." A od té chvíle se mě ta myšlenka prostě celý týden držela a dělala jsem pro ni maximum. 

Bylo to celé jak v nějakém surrealistickém filmu. Samozřejmě bylo třeba ještě získat povolení Kláry a ověřit si, že v autě bude ještě místo, což šlo obojí bez problémů, Vítek si taky nechal 5 % na možnost, že by nakonec nejel, což mě tedy přiznám se strašilo po celý týden mnohem víc, než že by jel a stalo se tam něco nepříjemného... No, v práci jsem se skoro nemohla soustředit a i ten soud s paní Kohoutovou mi svým způsobem šel jedním uchem tam a druhým ven, částečně i kvůli tomu, že jsem se ani nedostala do soudní síně a tvrdla na chodbě. Tímto se zpětně omlouvám všem, kdo se mnou v takovém stavu měli co do činění.

I nadešel soudný den, čtvrtek. Pro jistotu jsem nakonec překvápko zkoušela zpřístupnit jednomu z pardubických organizátorů, aby aspoň on byl pro případ nouze po ruce a v obraze, leč ten do akce samotné nebyl online a telefon na něj jsem neměla, takže to celé vlastně viselo na mně a samozřejmě na Vítkovi samotném. To jsem ovšem ještě nevěděla, takže jsem nahodila fasádu a slavnostnější oděv a s myšlenkou, že takhle pitomých 5 % nejistoty jsem ještě nezažila, jsem vyrazila ke Kláře. Lezu do metra, mobil zavrní a na displeji přistane zpráva, že z 95% Vítkovy účasti je účast 100%, neboť právě vyráží. Raději jsem si sedla, protože ten zvláštní film s námi v hlavních rolích právě začínal. 

Celé to pak ještě pokračovalo dalším dějstvím. Přihopkovala jsem ke kanclu, a protože bylo docela hezky a mně se nechtělo ještě tvrdnout uvnitř a čekat na Kláru a její obvyklý pozdní příchod, jala jsem se okounět kolem a očumovat vláčky jako vždy. Do dvou minut - tú tú, Klára frčí okolo mne a parkuje. I zapluly jsme do kanclu, Klára si skočila pro něco k jídlu a řešila administrativně-pracovní záležitosti s osazenstvem kanclu a čekalo se na zbylé dva, kteří tedy s námi do Pardubic měli jet, čili na Cornelii a právě Vítka. Cornelie se později omluvila. No a Vítek... Nikdo nepochopí, jak mi bylo, když jsem v určenou hodinu vystrčila nos do mrazu před kanceláří, jestli někde nebloudí, a uviděla ho tam stát, stejně nejistého, jako jsem byla sama, když jsem tam měla jít poprvé a jak jsem ještě donedávna stávala... Uvnitř totéž - já se tenkrát poprvé stejně "profesionálně" tvářila, že si píšu poznámky a připravuju se na pohovor s paní doktorkou, on si čistil objektiv a tvářil se, že na té židli vlastně žádný Hassan není... No hrůza. :D Naštěstí nás Klára nenechala dlouho trpět, vzájemně jsem je konečně seznámila a poté, co jsme ji vyrvali ze spárů kancelářského personálu, jsme do kufru hodili balík knih k podpisu a kupodivu VČAS (!!! - něco neuvěřitelného, co jsem doteď s Klárou nezažila) vyrazili do Koněpůlek. 

Že v autě po prvním "Hassane, vy jste..." vbrzku padly největší bariéry a že se tam probralo postupně to, co se probrat mělo, asi netřeba říkat. U soudu v Pardubicích už jsme z auta lezli jako tým, co tu akci spolu zřejmě zvládne bez větších problémů. Jen chyběla uvítací družina a červený koberec, takže jsem s navigací malinko tápala. Ovšem napravili to pardubičtí hned ve dveřích. Ty vykulený oči a spadlý brady, když Vítka uviděli, se mi ohromně líbily... nicméně nebyl čas na nějaké protesty nebo řešení čehokoli, prohlásila jsem stručně "tohle je Vítek, buďte na něj hodní", všichni si potřepali rukama a mazalo se za paní doktorkou dovnitř, kde už čekala plná kavárna. Ani mi to v první chvíli nedošlo, že všichni ti lidé čekají na nás, myslela jsem, že se salonek bude nějak oddělovat... 

A pak to celé začalo a mé vnitřní já jen zíralo, zatímco to vnější se snažilo aspoň nějak soustředit a fungovat. Vítkovi jsem stručně vysvětlila, co a jak bude probíhat (malinko nám znervózněl, když jsem mu povolila fotit i návštěvníky akce, měl strach, aby se někdo necukal... což bych pravděpodobně řešila tak, že bych dotyčného požádala, aby příště seděl doma a nechodil na veřejné akce; ovšem vzhledem k tomu, že všichni seděli natěšení u stolů a dalo se čekat, že nadšení bude gradovat spolu s tím, jak Klára bude mluvit, tudíž že se lidi spíš BUDOU CHTÍT FOTIT, jsem tuhle věc vyhodnotila jako nepravděpodobnou). A pak už nás pořadatelé představili, Klára ještě stihla podepsat několik knížek, pak jí strčili mikrofon do ruky, objektivy včetně Vítkova se k nám natáhly... a bylo. 

Naprosto bezproblémová akce. Jak podle scénáře, jen jsem občas nevěděla, ke kterému objektivu se mám natočit dřív, který na mě zrovna míří, zatímco chystám knížky, beru od lidí peníze, strkám Kláře tužku nebo papír, míchám jí čaj, rozdávám vizitky, komu mám kdy uhnout a komu naopak vlézt do záběru, s kým se vyfotit... Mazec. Autogramiáda v Brně byla výborná, ale tohle bylo ještě lepší. 

Večer pak celý tým zastihl u jednoho stolu u večeře, kterou nakonec po jistých peripetiích skutečně dostali všichni. Samková se vyfotila s obligátním tatarákem, probrali jsme ještě pár věcí, dokud byl čas, a pak jsme ve čtrnáctistupňovém mrazu doskákali s perníkovými dary zpět k autu, pro velký úspěch jsme si pardubické uličky projeli hned několikrát, než jsme se z nich vymotali, a vzápětí vytuhli na sedadlech, až na řidičku bojující s mlhou všude kolem nás. 

Kdo chce, může si na závěr pustit ono video, které jsem (na rozdíl od mnoha explicitních záběrů z halal porážek a jiného muslimského veselí) odmítla dokoukat, protože to prostě psychicky nedávám. Třeba vám to něco dá...

Začátek roku 2017

S čistou hlavou a lehkou nohou jsme někteří z nás vykročili do nového roku, s nadějí, že se alespoň pokusíme překonat těžkosti a nástrahy, které nás v něm čekají... 

Pokud jde o můj konec předchozího roku, ten jsem nakonec strávila ve společnosti své šéfové a našeho doprovodu. Bohužel to bylo na místě, které na akci, která tam probíhala (a které jsme my byli jen nepatrnou součástí), nebylo příliš kvalitně připraveno. Navíc se na mé šéfové projevilo vyčerpání z celého uplynulého měsíce, který věnovala stěhování a věcem s ním souvisejícím, takže se finále oslav ani nezúčastnila a s nevolností odešla domů, což jsme pár minut po půlnoci učinili také. Nicméně i tak jsme měli docela dost času pohovořit si o plánech na tento rok. Ty pak Klára vtělila do svého novoročního facebookového statusu, nutno říci značně obsáhlého, neboť nás toho čeká opravdu hodně. 

Silvestr byl tedy pro nás poměrně klidný, komorní, bez záplavy alkoholu a přejídání se. A díky němu jsem měla pak možnost zažít i silvestrovskou Prahu tak, jak jsem ji ještě neznala. Jela jsem totiž krátce po půlnoci přes celé město domů, z hospody jsme odcházeli, když začaly vybuchovat ohňostroje. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, metro na Můstku bylo plné rozjařených Rusů a lidí, kteří ani nevypadali, že jedou z nějakých oslav... jen tam tak klidně seděli a bavili se spolu... Navíc protože jsem neměla zjištěný autobusový spoj, rozhodla jsem se jet o několik stanic dále a dojít domů pěšky, mám to asi 20 minut (za běžných podmínek) a tentokrát to byl nezapomenutelný zážitek. Bylo totiž poměrně chladno, dalo se očekávat náledí, ovšem byla naprosto neuvěřitelná mlha, což mi v kombinaci s opilými lidmi v ulicích s petardami v rukou i nad hlavou nahánělo trochu obavy. Nicméně nebylo zbytí. I vyrazila jsem od metra prakticky sama, oči na šťopkách, a kupodivu až na skupinku mládenců u školy, kteří se přece jen rozhodli do té bílé tmy odpalovat rachejtle, jsem nepotkala vůbec nikoho. Mlha tlumila veškeré zvuky, jindy by bylo slyšet ohňostroje zdaleka, ovšem tentokrát nový rok začínal tichem, přikrytý bílou peřinou, ve které se jen stěží dalo rozeznat oranžové světlo lamp... Prodírala jsem se vpřed metr za metrem, abych neuklouzla, a měla pocit téměř až mystický, skoro jako v kostele. 

Na co jsem při tom pochodu bílým tichem myslela? Na všechny ty, které mi uplynulý či předchozí rok dovolil blíže poznat tak, jak jsem v to ani nedoufala, na ty, kteří mne vpustili do svého soukromí a se kterými víme, že se na sebe můžeme spolehnout a je nás spolu dobře. Myslela jsem na to, co letos asi čeká je a jak to zvládnou. Myslela jsem i na to, co nám vyprávěla u stolu Klára a jakým způsobem to ovlivní můj běžný každodenní život. Vzpomínala jsem i na svou rodinu, rozstrkanou víceméně mimo můj dosah a do značné míry také mimo dosah veškerého dění, pnutí a rozhodování v metropoli.

A tak nám začal nový rok. Nenechal mě hned od začátku sedět na pozadí, ale zapojil mě do práce, která je sice fyzicky poměrně náročná a kterou jsem nikdy předtím nedělala, ale která mi zřejmě zdá se nebude jinak dělat větší problémy. Navíc má pro poměrně dost lidí mnohem větší smysl než jen přesunování informací z mailu na web apod. Což ovšem ve zbytku času budu dělat i nadále. 

No a pak tu máme Éru žen. Tu letos čekají poměrně velké věci. Už se čeká jen na oficiální spuštění jednoho našeho projektu, který má značnou důležitost i dosah. Naplánované či ve fázi plánování jsou zhruba tři výjezdní akce s besedami, první z nich jsou Pardubice 19. ledna. Konečně se také sešly tři zakládající členky spolku, aby si nad tou naší společnou budoucností trochu polámaly hlavy. Setkání to bylo nesmírně přínosné a pozitivní, nejen kvůli zkonzumovaným chlebíčkům a vypitému vínu, ale i vzhledem k tomu, že jsme se už začaly domlouvat i na prvním sjezdu členek Éry žen. Jak výjezdy, tak zmíněný projekt i sjezd bude potřeba samozřejmě postupně informačně zmanažovat, takže si taky máknu. Navíc jsme s Klárou i letos obě členkami ženského spolku Business & Professional Women, která koncem března pořádá tak jako každý rok obří akci pro ženy ke Dni platové rovnosti žen a mužů (Equal Pay Day). Klára tam opět půjde jako mentorka, čili bude zájemkyně seznamovat s nějakým tématem a svým pohledem na něj, no a já tam pochopitelně chybět také nebudu. Éru žen samozřejmě bereme s sebou, minimálně v podobě materiálů vkládaných do dárkových tašek návštěvnicím, dokonce Klára zmínila i možnost nějakého celoročního tematického mentoringového pásma, které bychom mohly spolu s BPW dělat. Vůbec letos Éra žen bude hodně v pohybu, dle toho, co Klára zamýšlí dělat, na což se ovšem těším. Bála jsem se toho v souvislosti s tím, jaká je moje aktuální osobní situace, ale Klára mi navrhla způsoby, jak to celé skloubit tak, abych to zvládla. 

A tak nám tedy utíkají první dny nového roku. Bohužel ovšem kromě těchto pozitivních věcí evidentně nezačíná příliš dobře. On je totiž rokem volebním. A protože na některé politické strany je značně napojen etnobyznys a neziskový sektor tohoto typu, dalo se i očekávat, že také zahálet tito lidé nebudou. Ano, narážím na onu kauzu "černocha v letáku Lidlu". Upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by mi ten afroněmecký fešák měl vadit (kromě těch směšných kalhotek, do kterých se nechal navléct, ale to je holt jeho práce). Samozřejmě to není první černoch, kterého jsem kdy v letáku či v reálu viděla, konec konců jsem na kolejích strávila rok s děvčetem z Konga. Koukat na něj tedy vydržím, byť ho samozřejmě neberu jako referenční objekt pro nákup zboží, ježto lidé z mého okruhu mají zkrátka barvu pleti i somatický typ jiné, takže prostě nevím, jak by oblečení, které on má v letáku na sobě, vypadalo na nich. Což bylo to, co zmiňovali zákazníci, kterým samozřejmě nejde o nějakého černého fešáka, ale o to, aby výhodně nakoupili, pokud možno ne zajíce v pytli. 

Reakce z Lidlu ovšem přišla naprosto strašidelná, prakticky nikdo ji nečekal. Očekávatelné by bylo, kdyby se alespoň nějak snažili se zákazníky komunikovat, případně jim dali najevo, že si všichni jsme navzájem rovni, resp. že si váží toho, že jim tam zákazníci nosí peníze, tedy že se pokusí situaci, kterou zákazníci kritizovali, nějak řešit. Nic z toho se ovšem nestalo (napadá mě, že to je vlastně dobré, neboť to do budoucna vylučuje japonsko-německou spolupráci na stejné úrovni, jaká byla za druhé světové války - Japonsko svými lidmi nepohrdá tak, jako se pro tuto cestu rozhodlo Německo). Místo toho zákazníci dostali porci neziskovkářského etnobyznysáckého newspeaku, naprosto mimo téma, o kterém hovořili, a z celé záležitosti se začal dělat "strašný rasistický problém". Zatímco reakce nebyla podepsaná, do médií už zprávy za Lidl posílala jejich tisková mluvčí, pak novináři strčili pod nos mikrofony i samotnému modelovi (jako by ten nebyl pouhým objektem, asi jako ve stejném obchodě prodávané nádobí), no a navíc nastoupily do akce právě jednotlivé neziskovky z etnobyznysu, včetně jejich patrona, současného ministra bez portfeje Chvojky, který si prý chce v onom řetězci koupit oblečení, což nás má asi nějak zajímat nebo z toho máme něco vyvozovat o svém chování a myšlení a "polepšit se". 

Čímžto pádem se z toho pro mne stala nikoli aktivita samotného Lidlu, ale právě zřejmě dlouho plánovaná součást kampaně druhých, výše zmíněných subjektů. Poznat to lze ostatně velmi snadno, jednak z toho, že se Lidl takto ke svým zákazníkům nikdy takto nechoval (ve smyslu jejich "výchovy ke správnému evropskému politickému smýšlení, což naopak dělají jak neziskovky, tak zadlužená a volby se prohrát chystající ČSSD), tak neměl statusy plné faktických chyb (opět deviza etnobyznysu a nikým nekontrolovaných politiků). O jaké faktické chyby jde? Třeba o "jednotnost letáků v různých zemí Evropy" (letáky jednotné nejsou, Olmín ani Medovník opravdu v maďarském nebo britském letáku inzerovány nejsou, tudíž by nemuseli být jednotní ani zobrazovaní modelové), nebo o to, že "žijeme v Evropě 21. století" (vtipná chyba, muslimové či židé v tom případě asi nežijí v Evropě vůbec) a že "mezi námi žijí lidé různých ras" (jistě, na Václaváku už to vypadá jako v Rijádu nebo Káhiře, hlavně pokud jde o sektor prodeje drog a nabídek služeb prostitutek, ovšem to zákazníka, který takto nevypadá, prostě nemusí zajímat, tudíž je to zcela mimo téma diskuse, která se skutečně měla držet demografického složení obyvatel naší země tak, jak o tom mluvili zákazníci, protože opravdu není potřeba se při nákupu řídit tím, co nakupují bílí či dokonce nebílí lidé v Norsku nebo Francii). 

Čili toto pro nás budiž signálem do budoucna, co bude potřeba hlídat. To pozadí, které se za něco schovává. Zřejmě bude více takových akcí, které se navenek nějak tváří a ve skutečnosti jde o něco jiného. Bude třeba si hlídat prvotní emoce a spíše se zaměřit na to, kdo konkrétně by na vyvolávání nějakých takových vln spontánních reakcí, kterými se snadno dá odvést pozornost od toho, co nemá být viděno, mohl mít zájem. Etnobyznys si pochopitelně opět neuvědomil, jak vytvářením sociálního napětí ohrožuje ty, které tak ústně brání. Což zas třeba štve mě, protože několik mých známých a přátel zkrátka nevypadá úplně standardně. Ti budou první na ráně, pokud to pošuci z etnobyznysu přepísknou. Bránit je budu muset já. Před etnobyznysem i před těmi, kteří už ten tlak z jeho strany nevydrželi a jdou po cílech, které jim etnobyznys takto stupidně a průhledně předhazuje. Včetně našinců, pro které ten černoch začal být problémem až v momentě, kdy zjistili, že etnobyznysu vadí, že při pohledu na něj (resp. jeho barvu pleti) neupadají do slastného transu, ale prostě jen chtějí ty tepláky... 

Což je taky věc, o kterou etnobyznysu jde: oslabit nás vnášením rozporů a donutit nás jít proti sobě navzájem. Nepřijatelné. Musíme to zvládnout stůj co stůj. Nepřítel je jinde než v černošském modelovi. Proto třeba já nemám s nákupy v Lidlu problém. Třeba i vzhledem k jinak solidní kvalitě výrobků za přijatelné ceny, v Lidlu se mi taky poměrně dobře daří vyhýbat se profláklým halal značkám, v neposlední řadě jsem solidární i s bývalými kolegy a personálem prodejen celkově (ne, opravdu nemají kontrolu nad tím, co který hlavoun žvaní na facebooku, a ano, jsme v Evropě 21. století a Lidl nezaměstnává černochy, ale spíše Slováky, Ukrajince a dokonce Rusy... což je ten kus Evropy, který v letácích akcentován nebude, čili jsme opět u toho, že šlo o iniciativu zvenčí, mimo samotný Lidl). Toho, že by kavárna začala Lidlu houfně "kompenzovat ztráty" (které se stejně nekonaly, aféra neměla velký dosah), se taky nebojím - kavárna vyhledává halal a z ruštiny mezi regály by asi dostala psotník... 

Takto tedy začal rok 2017.

Rekapitulace roku 2016

Nějak zas koukám nazrál čas si uplynulý rok zrekapitulovat. Jak se tak ohlížím zpět, byl to rok v některých ohledech poněkud divoký. V porovnání s tím předchozím, kdy jsem skoro každý měsíc statovala na nějaké demonstraci, přednášce, besedě nebo členské schůzi někdejšího spolku, se to tak možná nezdá. A přesto jsem si prošla letos několika významnými momenty. 

Mám hovořit o věcech souvisejících s mým distancem od nebožtíka BPI, když ještě formálně existoval? To bych musela sáhnout až někdy k září loňského roku (tedy 2015), kdy ty problémy začaly a kdy jsem měla v úmyslu vyměnit svou divizi za jinou, což zřejmě nebylo možné, každopádně jsem se k tomu nakonec nedokopala, zůstala se skřípáním zubů v té původní a sledovala, jak její vedení vše funkční splachuje do stoky, výhradně v zájmu vidiny svých teplých pozic (které se nakonec nekonaly). Vzpomínám si, jak jsem tu ještě loni v zimě jásala nad tím, jak se podařilo navázat kontakt s úžasnými lidmi a jací mi islamoklasti ve skutečnosti jsme fajn... No, buďme upřímní: z kontaktů vydrželo jen to nejpoctivější a nejpracovitější a nejspolehlivější jádro, a fajn lidi se ukázali jako zištní, neinteligentní a pomlouvační podrazáci, se kterými není třeba do budoucna počítat. Snad se to dá brát jako poučení do budoucna. Čeho si všímat, co o člověku zjišťovat předem apod. 

Takto by se tedy daly shrnout i první měsíce letošního roku. Pustila jsem BPI k vodě, protože jsem v jeho fungování nespatřovala žádný užitek, a soustředila jsem se raději na jinou práci jinde. Je to trochu paradox, protože formálně jsem členkou zůstala až do úplného konce, nikdo se nikdy nenamáhal s tím mě kvůli něčemu vyloučit, kdo by se mnou taky zabýval... aneb všeobecný bordýlek. Ani jsem nikdy nikomu nechyběla do počtu na schůzích... napadá mě, že to Klára Samková taky ne – ta byla sice vyloučena (vyloženě debilním konvičkovským způsobem – pan docent je myslím rád, že rozhodování o jeho dalším univerzitním působení takto nefunguje) z Akční rady BPI, což ovšem znamená, že členkou pražské divize měla ale zůstat nadále také. Nu, ale to bychom asi chtěli opravdu moc.

Zbavila jsem se tedy závaží v podobě politikařících kolotočářů. Ovšem moje práce tím neskončila. Pořád tu byl a je rozjetý jeden projekt, kde je práce na celé roky dopředu. Nu a pak... obecně se dá říci, že tenhle rok byl pro mne rokem daleko většího navazování osobních kontaktů a pronikání do dalších spolků a trochu jiných vrstev společnosti. Byla jsem svou předrahou šéfovou doslova dovlečena mezi byznysmenky a podnikatelky v různých oborech. Nejen antiislámem totiž živ člověk, skutečně tam šlo o setkávání, které se odehrávalo každý měsíc a kde mohl jedinec (krom luxusního oběda na ještě luxusnějších místech) získat kontakt na lidi, jejichž schopnosti se mu nějakým způsobem hodily, případně sám sebe takto nabídnout ostatním. Nám s Klárou to v jednom směru značně pomohlo, zejména s přihlédnutím k tomu, že jsme tento rok věnovaly vydávání několika Klářiných publikací, na čemž se podílel jeden takto získaný kontakt. 

To byl tedy jeden segment mé letošní činnosti – vydávaným publikacím bylo třeba udělat korektury, sledovat proces výroby a hlídat termíny, po vydání si vzít na starosti veškerou online propagaci na Kláře věnovaných kanálech, komunikovat se zájemci o koupi knih a nabízet je případně dalším lidem... Toto mám splněno tedy u všech tří letos vydaných knih, jsem vcelku spokojená, že jsem si ověřila, že to zvládnu. Klára Samková je myslím taky ráda, že se na mě v tomhle směru mohla plně spolehnout a že máme tři kompletní knížky ve slušné podobě na stole. Pročež zájemci mohou vesele běhat po knihkupectví nebo si psát přímo do Klářiny kanceláře o vybrané tituly (viz návod).

No a pak byl ten úsek mé činnosti, který v sobě pořád má něco z toho předešlého aktivismu, ovšem nesmím zapomenout na to, že letos je zkrátka lepší ty první housle už nechat Kláře a sama se jen účastnit a podporovat ji v tom, co dělá. Ano, hovořím o své účasti na konferenci „Máme se bát islámu?“ v květnu tohoto roku, i následném spontánním veřejném čtení projevu Kláry Samkové z této akce u turecké ambasády, kde jsem také byla. Ano, i tyhle aktivity bylo posléze nutné nějak mediálně a propagačně zmanažovat, včetně nemalého množství příchozích reakcí, mediálních ohlasů, posléze se přidaly vtipné „oficiality“ typu předvolání Kláry Samkové k podání vysvětlení na policii (ta byla tuším minimálně dvě, ta vysvětlení samozřejmě visí také online) a později ještě komičtější elaboráty páchané tajemníkem České advokátní komory JUDr. Krymem a podobně postiženými, kteří se sice z jiné strany dozvěděli, že islám je rasistická ideologie, ale to jim nebrání jít po Samkové kvůli tomu, že v obdobném přirovnání použila slova „nacismus“ a „komunismus“... Logiku v tom dodnes nehledám, panstvo ve vedení ČAKu si holt pouze domněle zvyšuje ego před nemuslimskou veřejností a zároveň se pokorně hrbí před islámem... protože ta Samková má prostě pravdu a kdyby to neudělali, poznali by vbrzku, zač je toho slavného „umírněného“ islámu halal. Mohla jsem tedy sledovat, jak ti, kteří by se měli řídit jen a pouze naším právním řádem a měli by jej ještě chránit, de facto konvertovali k islámu a začali jeho právní řád nadřazovat našemu. Soudím, že v krátké době se jim tedy začne čím dál více lidí o náš právní řád starat čím dál méně, což už problém bude – soudy jsou zahlcené nesmyslnými a záměrně protahovanými kauzami už dnes, věznice jsou už dnes přeplněné... a venku mohou být stovky a pak tisíce lidí, kterým je české právo ukradené, když tu vlastně vládne šaria... Asi si to pánové z ČAKu chtějí opravdu zažít na vlastní kůži, která se jim kupodivu ježí hrůzou, jen když o tom Samková a jiní pouze hovoří. Zabránit tomu prakticky není jak, až se přetrhdíla konečně probudí, sebe už zřejmě nebudou mít jak zachránit, protože se sami vzdali práva na vlastní ochranu a mohou nastat situace, kdy si každý bude snažit zachránit vlastní krk a své nejbližší. 

Tolik tedy k výhledům do budoucna. Nicméně zpět k tomu, co se ještě letos odehrálo: založily jsme s Klárou Éru žen. Jako že fakt a natvrdo. Potřeba mít tu aktivní ženské, které vědí, co jim islám slibuje za ráj, a mít je propojené navzájem, ta tu prostě je a žádný troubelín z neziskovky na implementaci islámu do naší země, ani onoho troubelína podporující politik, advokát nebo policista s tím nic neudělají. Pochopitelně jsou tu i jiná témata, která dnešní ženy pálí a bez jejichž řešení to s nimi moc valně nedopadne ani bez islámu. Náhradní rodinná péče, svěřování dětí do péče po rozvodu, diskriminace v zaměstnání, ekonomická emancipace, podpora zaměstnávání žen s přihlédnutím k jejich potřebám, podpora žen, které o někoho pečují... je toho opravdu hodně, co s námi ženami souvisí, za co vše my jsme zodpovědné, co musíme nějak zvládat i přes všechny překážky, co vše na nás závisí... Tomuhle se tedy chceme věnovat a chceme zjistit, jestli se k nám v tomhle nepřipojí i další ženské spolky a iniciativy, které se zdají být poněkud umrtvené ve své činnosti. S ženskými spolky, které volají po kvótách, jsou dotované kdoví odkud a věnují se pouze vytváření konfliktů a problémů spolupracovat pochopitelně nebudeme. 

Pokud jde o samotnou Éru žen v letošním roce, nutno přiznat, že tu jsem dle Klářiných pokynů taky z velké části šoférovala zatím víceméně sama. Tohle dítko se nám rodilo dlouho, asi tři měsíce jsme řešily jen logo a podobu webu... no a hned jak to bylo na světě, Klára odpadla do nemocnice na operaci a později do rekonvalescence, což jí přineslo výpadek v práci takového rázu, jaký ještě nezažila a který následně napravit ji stálo skutečně enormní úsilí. Nicméně dnes tedy máme funkční web i facebook, máme dokonce několik členek, které se jim dle mých instrukcí budou moci věnovat (byť to nebude ten full-time, jaký jsem těmhle věcem byla zvyklá dávat já), a členek už je přes 50 a jsou mezi nimi jak obyčejné ženy z měst po celé zemi, tak několik poměrně výrazných osobností. Nabíráme stále dál a brzy vyjdeme ven s některými našimi prvotními projekty a akcemi. 

Ještě na jedno období letos nesmím zapomenout: senátní volby. Bylo nebylo, Klára sice nikam nekandidovala, ovšem to jí nezabránilo osobně podporovat některé kandidáty konkrétních stran a hnutí. Slovo „osobně“ znamená, že vzala svou jizvu po žlučníku, své asistentčí torpédo značky Já, občas i řidiče a psa, do kufru auta hodila pár knížek a jelo se. Besedovat po restauracích ve středočeském kraji o islámu, ovšem jednou jsme to dali i do Plzně, neb tam kandidoval pan řezník Pavel Havlíček. Máme za sebou Beroun, Starou Boleslav, Odolenu Vodu, Mělník, Hořovice... zkrátka velké islámoklastní turné. Jen kdyby si lidi uvědomili, kdo a proč jim takhle jezdil div ne až do obýváku, servíroval jim informace až pod nos na vlastní náklady a že už se to příště nemusí opakovat... 

No a když hovořím o tomto turné, nesmím zapomenout na to, že se stal zázrak a islámoklastka se letos dostala konečně do jí tolik sabotovaného Brna, na „náhradní“ autogramiádu knihy „Proč islám nesmí do Česka“. Ono to vlastně byla nejlepší akce z těch všech – nádherné prostředí, skvělí lidé v hojném počtu, dobrý ohlas, prodej knihy i zájem o náš spolek... Jen škoda, že nevyšlo setkání s brněnskými přáteli a kolegy. Nicméně mám za to, že díky Éře žen se tam příští rok opět podívám. 

Takový byl tedy islámoklastčin rok 2016. Jsem ráda za ty, které jsem letos měla možnost poznat... ale svým způsobem i za ty, se kterými jsem se musela rozloučit. Je jasné, že jejich mnohdy velmi divoké reakce na mou osobu mi nemají jak ublížit – mohou mne sice mrzet, ale práce je teď přede mnou tolik, že nemám příliš času se jimi zaobírat. A konec konců ta práce není závislá na tom, co o mně kdo a proč tvrdí. Takhle jsem nikdy nefungovala. Vyhovuje mi řešit si zadaný úkol někde v ústraní a pak přijít s výsledky a dát je spolehlivým lidem, kteří je dále použijí, případně podobně delegovat úkoly na někoho jiného a očekávat stejný přístup. Nic jiného nám v dnešní době nepomůže. A pokud jde o to, kdo z nás kdy v jakém křesle usedne, je potřeba si uvědomit, že za poměrně krátkou dobu tam taky už být zase nemusí a může být ekonomicky likvidován ve velkém stylu, konec konců co jiného ty probíhající kauzy Kláry Samkové mají být. Takže není potřeba se do funkcí tlačit, pokud za sebe zároveň člověk nemá náhradu a není si jistý, že to aspoň částečně s pomocí sobě podobných zvládne.

To je myslím vhodný vzkaz do nadcházejícího roku. Je mi líto, že nemohu přijít s něčím lepším.

Fenomén Konvička

Nedá mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“ akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin Konvička byl a jak se k čemu stavěl.

Nebudu tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž, co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty, například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů, různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá, zda tyhle lidi má ještě i dnes.

Já chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí, blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.

Já sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala. Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho „favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je, jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil... mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)

Nicméně zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více. „Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat, odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak konec konců chce.

No a tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl, že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout, že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum se nikdy nekonalo.

Mnojo, ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen „bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“. To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí. „Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme „přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní „profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.

Tož tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“. Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje, že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit... Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé, že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.

Tohle vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality, jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona. Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin Konvička nehraje.

A teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli, jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde, jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká „attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky, kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších, kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal ty demonstrace proti islámu“.

Faktem je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli, když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho jiného než právě jen a pouze sám sebe.

To je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně: pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.

Když už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička, který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic, na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl Martin Konvička objektivně vůbec nic.