Začátek roku 2017

S čistou hlavou a lehkou nohou jsme někteří z nás vykročili do nového roku, s nadějí, že se alespoň pokusíme překonat těžkosti a nástrahy, které nás v něm čekají... 

Pokud jde o můj konec předchozího roku, ten jsem nakonec strávila ve společnosti své šéfové a našeho doprovodu. Bohužel to bylo na místě, které na akci, která tam probíhala (a které jsme my byli jen nepatrnou součástí), nebylo příliš kvalitně připraveno. Navíc se na mé šéfové projevilo vyčerpání z celého uplynulého měsíce, který věnovala stěhování a věcem s ním souvisejícím, takže se finále oslav ani nezúčastnila a s nevolností odešla domů, což jsme pár minut po půlnoci učinili také. Nicméně i tak jsme měli docela dost času pohovořit si o plánech na tento rok. Ty pak Klára vtělila do svého novoročního facebookového statusu, nutno říci značně obsáhlého, neboť nás toho čeká opravdu hodně. 

Silvestr byl tedy pro nás poměrně klidný, komorní, bez záplavy alkoholu a přejídání se. A díky němu jsem měla pak možnost zažít i silvestrovskou Prahu tak, jak jsem ji ještě neznala. Jela jsem totiž krátce po půlnoci přes celé město domů, z hospody jsme odcházeli, když začaly vybuchovat ohňostroje. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, metro na Můstku bylo plné rozjařených Rusů a lidí, kteří ani nevypadali, že jedou z nějakých oslav... jen tam tak klidně seděli a bavili se spolu... Navíc protože jsem neměla zjištěný autobusový spoj, rozhodla jsem se jet o několik stanic dále a dojít domů pěšky, mám to asi 20 minut (za běžných podmínek) a tentokrát to byl nezapomenutelný zážitek. Bylo totiž poměrně chladno, dalo se očekávat náledí, ovšem byla naprosto neuvěřitelná mlha, což mi v kombinaci s opilými lidmi v ulicích s petardami v rukou i nad hlavou nahánělo trochu obavy. Nicméně nebylo zbytí. I vyrazila jsem od metra prakticky sama, oči na šťopkách, a kupodivu až na skupinku mládenců u školy, kteří se přece jen rozhodli do té bílé tmy odpalovat rachejtle, jsem nepotkala vůbec nikoho. Mlha tlumila veškeré zvuky, jindy by bylo slyšet ohňostroje zdaleka, ovšem tentokrát nový rok začínal tichem, přikrytý bílou peřinou, ve které se jen stěží dalo rozeznat oranžové světlo lamp... Prodírala jsem se vpřed metr za metrem, abych neuklouzla, a měla pocit téměř až mystický, skoro jako v kostele. 

Na co jsem při tom pochodu bílým tichem myslela? Na všechny ty, které mi uplynulý či předchozí rok dovolil blíže poznat tak, jak jsem v to ani nedoufala, na ty, kteří mne vpustili do svého soukromí a se kterými víme, že se na sebe můžeme spolehnout a je nás spolu dobře. Myslela jsem na to, co letos asi čeká je a jak to zvládnou. Myslela jsem i na to, co nám vyprávěla u stolu Klára a jakým způsobem to ovlivní můj běžný každodenní život. Vzpomínala jsem i na svou rodinu, rozstrkanou víceméně mimo můj dosah a do značné míry také mimo dosah veškerého dění, pnutí a rozhodování v metropoli.

A tak nám začal nový rok. Nenechal mě hned od začátku sedět na pozadí, ale zapojil mě do práce, která je sice fyzicky poměrně náročná a kterou jsem nikdy předtím nedělala, ale která mi zřejmě zdá se nebude jinak dělat větší problémy. Navíc má pro poměrně dost lidí mnohem větší smysl než jen přesunování informací z mailu na web apod. Což ovšem ve zbytku času budu dělat i nadále. 

No a pak tu máme Éru žen. Tu letos čekají poměrně velké věci. Už se čeká jen na oficiální spuštění jednoho našeho projektu, který má značnou důležitost i dosah. Naplánované či ve fázi plánování jsou zhruba tři výjezdní akce s besedami, první z nich jsou Pardubice 19. ledna. Konečně se také sešly tři zakládající členky spolku, aby si nad tou naší společnou budoucností trochu polámaly hlavy. Setkání to bylo nesmírně přínosné a pozitivní, nejen kvůli zkonzumovaným chlebíčkům a vypitému vínu, ale i vzhledem k tomu, že jsme se už začaly domlouvat i na prvním sjezdu členek Éry žen. Jak výjezdy, tak zmíněný projekt i sjezd bude potřeba samozřejmě postupně informačně zmanažovat, takže si taky máknu. Navíc jsme s Klárou i letos obě členkami ženského spolku Business & Professional Women, která koncem března pořádá tak jako každý rok obří akci pro ženy ke Dni platové rovnosti žen a mužů (Equal Pay Day). Klára tam opět půjde jako mentorka, čili bude zájemkyně seznamovat s nějakým tématem a svým pohledem na něj, no a já tam pochopitelně chybět také nebudu. Éru žen samozřejmě bereme s sebou, minimálně v podobě materiálů vkládaných do dárkových tašek návštěvnicím, dokonce Klára zmínila i možnost nějakého celoročního tematického mentoringového pásma, které bychom mohly spolu s BPW dělat. Vůbec letos Éra žen bude hodně v pohybu, dle toho, co Klára zamýšlí dělat, na což se ovšem těším. Bála jsem se toho v souvislosti s tím, jaká je moje aktuální osobní situace, ale Klára mi navrhla způsoby, jak to celé skloubit tak, abych to zvládla. 

A tak nám tedy utíkají první dny nového roku. Bohužel ovšem kromě těchto pozitivních věcí evidentně nezačíná příliš dobře. On je totiž rokem volebním. A protože na některé politické strany je značně napojen etnobyznys a neziskový sektor tohoto typu, dalo se i očekávat, že také zahálet tito lidé nebudou. Ano, narážím na onu kauzu "černocha v letáku Lidlu". Upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by mi ten afroněmecký fešák měl vadit (kromě těch směšných kalhotek, do kterých se nechal navléct, ale to je holt jeho práce). Samozřejmě to není první černoch, kterého jsem kdy v letáku či v reálu viděla, konec konců jsem na kolejích strávila rok s děvčetem z Konga. Koukat na něj tedy vydržím, byť ho samozřejmě neberu jako referenční objekt pro nákup zboží, ježto lidé z mého okruhu mají zkrátka barvu pleti i somatický typ jiné, takže prostě nevím, jak by oblečení, které on má v letáku na sobě, vypadalo na nich. Což bylo to, co zmiňovali zákazníci, kterým samozřejmě nejde o nějakého černého fešáka, ale o to, aby výhodně nakoupili, pokud možno ne zajíce v pytli. 

Reakce z Lidlu ovšem přišla naprosto strašidelná, prakticky nikdo ji nečekal. Očekávatelné by bylo, kdyby se alespoň nějak snažili se zákazníky komunikovat, případně jim dali najevo, že si všichni jsme navzájem rovni, resp. že si váží toho, že jim tam zákazníci nosí peníze, tedy že se pokusí situaci, kterou zákazníci kritizovali, nějak řešit. Nic z toho se ovšem nestalo (napadá mě, že to je vlastně dobré, neboť to do budoucna vylučuje japonsko-německou spolupráci na stejné úrovni, jaká byla za druhé světové války - Japonsko svými lidmi nepohrdá tak, jako se pro tuto cestu rozhodlo Německo). Místo toho zákazníci dostali porci neziskovkářského etnobyznysáckého newspeaku, naprosto mimo téma, o kterém hovořili, a z celé záležitosti se začal dělat "strašný rasistický problém". Zatímco reakce nebyla podepsaná, do médií už zprávy za Lidl posílala jejich tisková mluvčí, pak novináři strčili pod nos mikrofony i samotnému modelovi (jako by ten nebyl pouhým objektem, asi jako ve stejném obchodě prodávané nádobí), no a navíc nastoupily do akce právě jednotlivé neziskovky z etnobyznysu, včetně jejich patrona, současného ministra bez portfeje Chvojky, který si prý chce v onom řetězci koupit oblečení, což nás má asi nějak zajímat nebo z toho máme něco vyvozovat o svém chování a myšlení a "polepšit se". 

Čímžto pádem se z toho pro mne stala nikoli aktivita samotného Lidlu, ale právě zřejmě dlouho plánovaná součást kampaně druhých, výše zmíněných subjektů. Poznat to lze ostatně velmi snadno, jednak z toho, že se Lidl takto ke svým zákazníkům nikdy takto nechoval (ve smyslu jejich "výchovy ke správnému evropskému politickému smýšlení, což naopak dělají jak neziskovky, tak zadlužená a volby se prohrát chystající ČSSD), tak neměl statusy plné faktických chyb (opět deviza etnobyznysu a nikým nekontrolovaných politiků). O jaké faktické chyby jde? Třeba o "jednotnost letáků v různých zemí Evropy" (letáky jednotné nejsou, Olmín ani Medovník opravdu v maďarském nebo britském letáku inzerovány nejsou, tudíž by nemuseli být jednotní ani zobrazovaní modelové), nebo o to, že "žijeme v Evropě 21. století" (vtipná chyba, muslimové či židé v tom případě asi nežijí v Evropě vůbec) a že "mezi námi žijí lidé různých ras" (jistě, na Václaváku už to vypadá jako v Rijádu nebo Káhiře, hlavně pokud jde o sektor prodeje drog a nabídek služeb prostitutek, ovšem to zákazníka, který takto nevypadá, prostě nemusí zajímat, tudíž je to zcela mimo téma diskuse, která se skutečně měla držet demografického složení obyvatel naší země tak, jak o tom mluvili zákazníci, protože opravdu není potřeba se při nákupu řídit tím, co nakupují bílí či dokonce nebílí lidé v Norsku nebo Francii). 

Čili toto pro nás budiž signálem do budoucna, co bude potřeba hlídat. To pozadí, které se za něco schovává. Zřejmě bude více takových akcí, které se navenek nějak tváří a ve skutečnosti jde o něco jiného. Bude třeba si hlídat prvotní emoce a spíše se zaměřit na to, kdo konkrétně by na vyvolávání nějakých takových vln spontánních reakcí, kterými se snadno dá odvést pozornost od toho, co nemá být viděno, mohl mít zájem. Etnobyznys si pochopitelně opět neuvědomil, jak vytvářením sociálního napětí ohrožuje ty, které tak ústně brání. Což zas třeba štve mě, protože několik mých známých a přátel zkrátka nevypadá úplně standardně. Ti budou první na ráně, pokud to pošuci z etnobyznysu přepísknou. Bránit je budu muset já. Před etnobyznysem i před těmi, kteří už ten tlak z jeho strany nevydrželi a jdou po cílech, které jim etnobyznys takto stupidně a průhledně předhazuje. Včetně našinců, pro které ten černoch začal být problémem až v momentě, kdy zjistili, že etnobyznysu vadí, že při pohledu na něj (resp. jeho barvu pleti) neupadají do slastného transu, ale prostě jen chtějí ty tepláky... 

Což je taky věc, o kterou etnobyznysu jde: oslabit nás vnášením rozporů a donutit nás jít proti sobě navzájem. Nepřijatelné. Musíme to zvládnout stůj co stůj. Nepřítel je jinde než v černošském modelovi. Proto třeba já nemám s nákupy v Lidlu problém. Třeba i vzhledem k jinak solidní kvalitě výrobků za přijatelné ceny, v Lidlu se mi taky poměrně dobře daří vyhýbat se profláklým halal značkám, v neposlední řadě jsem solidární i s bývalými kolegy a personálem prodejen celkově (ne, opravdu nemají kontrolu nad tím, co který hlavoun žvaní na facebooku, a ano, jsme v Evropě 21. století a Lidl nezaměstnává černochy, ale spíše Slováky, Ukrajince a dokonce Rusy... což je ten kus Evropy, který v letácích akcentován nebude, čili jsme opět u toho, že šlo o iniciativu zvenčí, mimo samotný Lidl). Toho, že by kavárna začala Lidlu houfně "kompenzovat ztráty" (které se stejně nekonaly, aféra neměla velký dosah), se taky nebojím - kavárna vyhledává halal a z ruštiny mezi regály by asi dostala psotník... 

Takto tedy začal rok 2017.

Vývoj po 28. říjnu

"Vyčkejme věcí příštích," pravila jsem na závěr posledního blogu, shodou okolností patřícího do série textů o známém fotografovi a novináři VH. Ony "věci současné" ovšem na ony absurdity v předchozích textech plynule navazují... co dím, navazují, ony je ještě GRADUJÍ. I mně z toho pak zůstává rozum a hlavně má pověstná představivost a fantazie stát. Takže poučení do budoucna může znít: máte-li o někom zažitou představu, že vám i mnohým dalším stále kecal, nikde není psáno, že v některých důležitých a nesmírně zajímavých a působivých věcech vám naopak lhát nebude a vy se s tou představou budete prostě muset nějak smířit, přežvýkat si ji v hlavě a zkrátka se snažit nebýt před dotyčným za moc velkého blbce. 

Tohle vše se ovšem děje na veřejnosti jen částečně, dosah k dalším lidem je poměrně malý. Zato v zákulisí to bublá i jinde než jen v souvislosti s panem fotografem. Moje slavná šéfová se uzavřela do svých advokátských komnat a maká a maká, odbavuje stovky mailů denně, což jsou desítky jednotlivých kauz a případů, příběhů a lidských osudů s adekvátní i neadekvátní reakcí příslušných i nepříslušných ouřadů a mocipánů. Tedy Klára Samková teď skoro pro veřejnost neexistuje, nekoná se, a když už se přihodí, že se koná aspoň směrem ke mně, obvykle je nutno ji odpoutat od počítače jemným násilím, přičemž po bytě pobíhají imaginární poskytovatelky sexuálních služeb pokaždé, když zas a znovu zazvoní telefon, z čehož už začal vrhat otrávené pohledy i pes na gauči. Mailová komunikace s Klárou teď tudíž taky moc nemá smysl, obvykle se člověk někde v pět odpoledne dočte "za dnešek jsem vyřídila 121 mailů, zbývá mi ještě 170...". Nicméně pokud se mi už podaří Kláru někam urvat a dostrkat, je v takové situaci naprosto neuvěřitelné, že (stále ještě ve stavu rekonvalescence) poté ještě zvládne třeba poměrně náročný a odborný speed mentoring nebo besedu či přednášku. Výkon na 100 %, dokonce se mi zdá, že si při takových akcích i svým způsobem odpočine. 

Takto byla Klára nedávno dostrkána na svou vlastní přednášku o svém červnovém pobytu v Japonsku, na které měla i vlastního kameramana ("protože podruhý už to takhle fakt dokupy nedám"), takže v dohledné době doufejme v záznam z téhle skutečně kvalitní akce. Rovněž jsem si dovolila pro veřejnost shrnout kauzu kolem autogramiády Klářiny knížky "Proč islám nesmí do Česka" v Brně, což v brzké době také přidám na stránky, i s ohlasy médií i svědků, fotkami, videem z akce atd. Proč také nevytěžit do mrtě to, co aktivističtí odpůrci Kláry Samkové tak krásně zvorali... práce, kterou v náš prospěch odvedli, musí být přece po zásluze oceněna. Jako přímý a nedobrovolný účastník celého jejich snažení jim žádný soucit rozhodně nedlužím.

No a pak už se v tom zákulisí dějí akce, kvůli kterým Klára pozadí zvedat nemusí, neb práci delegovala na někoho jiného. Tudíž snad mohu oznámit, že finišuje práce na další Klářině knížce. S technickou redaktorkou jsme si na tom pěkně mákly, korektury nám oběma daly tentokrát hodně zabrat, lámací program to nějak nezvládal, navíc jde o knihu malého formátu, kde prostě bylo nutné určité věci překousnout, aby to nerozhodilo formátování úplně celého textu. Nicméně knížka nakonec zdá se bude v pořádku. Že po nás hned, jak to bude v tiskárně, Klára hodí text na další, a že na mně bude mezitím také propagace té právě dokončené, stejně jako těch dřívějších, které Klára napsala, netřeba říkat... Stačí mě litovat a posílat materiální podporu... 

... už proto, že tohle zdaleka není vše, co mám teď ještě na starosti. Tak třeba ve středu mě čeká soud. Samozřejmě že ne se mnou coby obviněnou v hlavní roli. Jdu se coby zástupce veřejnosti podívat, jak bude projednáván případ paní doktorky Ivanky Kohoutové - ředitelky oné střední zdravotnické školy v Praze, která svého času dostala od dvou svých studentek na výběr "buď studovat s hidžábem, nebo soud za diskriminaci". Doufám, že nějak ve zdraví přežiju, až se od slavného soudu dozvím, že "šátek je náboženským symbolem islámu". Rozumíte - křesťani mají kříž, hinduismus a buddhismus má svastiku, judaismus má Davidovu hvězdu, ale islám má kus hadru zvaný šátek. Potvrzeno ombucmáňou, schopnou tvrdit, že její babička také nosila šátek, tentokrát coby symbol neislámského náboženství. Jestli bude ctihodný soud tvrdit, že hidžábu náleží stejná posvátná úcta jako kříži, asi mi z toho dobře nebude. Umíte si představit, že by křesťanské studentky zdrávky nosily na hlavě kříž coby ekvivalent šátku? No zkrátka, držte všem účastníkům soudního řízení palce, aby po skončení byli natolik příčetní, že vůbec trefí domů. Od Kláry vím, že mnohdy lezou ze soudních síni s pocitem retardovaných jedinců i samotní advokáti z obou stran sporu, kteří se teprve na chodbě musejí domlouvat, jak vlastně vysvětlí klientům, že soud rozhodl právě tak, jak rozhodl bez ohledu na tvrzení obou stran.

No a jen tak mimochodem jsem kromě toho všeho také aktuálně jediným výkonným oudem našeho nového ženského spolku, který s Klárou Samkovou máme. Postupně nás přibývá a je potřeba primárně naše řady jednak ještě rozšiřovat, jednak to naše stádečko zmanažovat, tzn. oslovit každou zájemkyni o členství, vysvětlit jí, co máme v plánu, poslat jí příslušné materiály ke sdílení a šíření, případně ji rovnou už do nějakého konkrétního úkolu či projektu zapojit a ideálně jí s ním pro začátek nějak pomoct, což konkrétně znamenalo třeba zaškolovat budoucí adminky webu a facebookových stránek spolku... Do toho už se po mně chtěla i vlastní publikační tvorba obsáhlejších materiálů pro účely spolku, kam zatím tedy vzhledem k vytížení přidávám tak jednu stránku za týden... 

Veselé časy nám to tedy nastaly. Že se kdesi před kamerami haraší nějakým panem Bradym a slunka a odpůrci vlastního prezidenta vyhrožují svým "neklidem", se kterým jim má pomáhat duch dalajlámy a kult Svatého Havlete, to už je dění, které se děje mimo nás a nemíníme se jím nechat rozptylovat. Byť třeba já na tom Staromáku i byla a ještě před začátkem akce jsem stála uprostřed toho davu. Jenže viditelnost tam byla nulová, návštěvnický komfort taky nic moc (holt 15 tisíc proislámských lidí je 15 tisíc budoucích konvertitů, co naplat...), takže jsem se přesunula kamsi k okraji, vyposlechla si kus nezřetelného žvanění z pódia doplněného o song "Žít a nechat žít" (asi nás ti Zemanovi odpůrci tedy ještě žít nechají) a když mne začaly bolet nohy a slyšela jsem už dost, odebrala jsem se zas domů u vědomí, že Halaliánem Jurečkou se asi k zářným zítřkům nechat vést nechci, bez ohledu na přání pana Bradyho. Konec konců ty židy v Osvětimi taky nikdo před likvidací neomračoval, stejně jako zvířata porážená po muslimském i židovském způsobu. Já to nejsem, kdo se v tomto směru bude muset zkrátka rozhodnout. Těžko si lze připomínat holokaust a zároveň umožňovat rituální týrání zvířat k smrti. Však si také Jurečka žádný holokaust na Staromáku ani nepřipomínal, čili příští rok na veřejném čtení jmen jeho obětí opět nebude přítomen, stejně jako nikdo další z vystoupivších. 

Panstvo je zkrátka důvěryhodné až na půdu. A publikum zase ochotné naslouchat mediální masírce a dělat to, co kdosi v zákulisí těch médií chce. Když se jim pětkrát denně zopakuje "musíš nesnášet Zemana, je to správné, přijď to říct na Staromák," nakonec ty zadky i zvednou a docapou, kam jim bylo řečeno, jak ovce na porážku. I když, nedivím se jim. Neviděla jsem tam žádné boháče, ale Pražáky, kteří tam brali své děti, protože to prostě byla jedna z nemnoha veřejných kulturních akcí, která tu byla ZDARMA. Buřta z masa pochopitelně nedostali, Babišovy piliny jim přece stačí, tak aspoň svíčku... 

Pro dnešek konec. Do budoucna vzhledem k výše uvedenému hledím s mírným optimismem. Ne že by zbývalo něco jiného, s tolika úkoly na krku... 

Kterak to bylo s JUDr. Alešem Hušákem

Pravila má předrahá stále ještě šéfová Klára Samková, že jeden z mých facebookových postů je hoden trvalejšího záznamu, i činím tímto její žádosti zadost a ukládám ho pro další sdílení sem. 

Hovořit budu o tom, kterak se to má s mou podporou JUDr. Aleši Hušákovi, t.č. kandidujícímu do Senátu za Nezávislé na Praze 6. Spousta mých přátel a známých totiž netuší, jak jsem k němu já vlastně přišla, no a mí někdejší "přátelé" by zas mohli snadno trousit kdoví jaké nesmysly (mám připomínat, že už mne chtěli virtuálně provdat za developera Zbyňka Passera jen proto, že jsem nad ním dostatečně neohrnovala nos kvůli JEJICH dřívějším vzájemným kauzám a soudním sporům?). 

Tak tedy: jak to bylo s Hušákem.

Nejtěžší na tom všem je určit, KDY to vlastně proběhlo. No nejspíš někdy koncem dubna. Razily jsme s Klárou Samkovou kamsi na polo-pracovní dámskou jízdu, autem přes celou Prahu. Klasika, nuda v autě. I stiskla má šéfová nějaký čudlík. Tútútú, udělalo to v reproduktoru, načež Klára pravila: "Dobrý den, pane doktore!"

No a následující půlhodinu, kdy jsme se strkaly z místa A na místo B, tvrdly na světlech a vyhýbaly se tramvajím atd., pro mne svět mimo kabinu auta prostě přestal existovat. Zato jsem měla velmi intenzivní pocit, že jsem si právě otevřela webový prohlížeč, který dovede propojit encyklopedické znalosti (ještě o pár tříd výše než nějaká sprostá wikipedie) s informacemi ze zahraničních médií, odkazy na historické události s komentáři k aktuálnímu společenskému dění (naděje, že pan doktor neví o jistých osobách absolutně nic, se ukázaly jako liché)... Skutečně jako kdybych před sebou měla tu okno s webem věnujícím se nějaké válce (trapně si vzpomínám, že jsem si v ten moment umínila, že si o oné události musím něco zjistit... ano, já - člověk s HISTORICKÝM vzděláním! Dnes už samozřejmě ani netuším, co jsem si to vůbec chtěla vyhledat...), tu zpravodajství BBC, tu jsem se vznášela v místnosti, kde zrovna jednali nějací lokální politici... Přitom to byl BĚŽNÝ SPONTÁNNÍ ROZHOVOR. A Klára nejen že stíhala sledovat a adekvátně reagovat, ale dokonce při tom ještě i ŘÍDIT.

Seděla jsem tedy na místě spolujezdce, nevěřícně poulila oči, občas pokývala hlavou, ale hlavně mlčela, neboť není slušné vstupovat do hovoru, když se moudří lidé baví a jeden z nich o vás navíc ani neví. Především jsem si to však užívala, protože se konečně někdo dokázal bavit K VĚCI. Po určité době pak Klára hovor ukončila a suše ke mně konstatovala: "TAK TO BYL HUŠÁK!"

A bylo. A já v tom stavu, kdy se ve mně tloukl pocit zmaru nad tím, jak je takhle inteligentní člověk zalezlý kdesi za pecí, protože kdyby vylezl ven, média ho kvůli čemusi, co třeba ani není pravda, začnou okamžitě cupovat na kousky, s pocitem vděčnosti za to, že tu vůbec NĚKDO TAKOVÝ JE, musela setřít pot z čela, zašťouchat si oči zpět do důlků, zaklapnout sanici na své místo, zkontrolovat make-up a jít mezi dámy hrát aspoň trochu reprezentativní Klářinu asistentku, členku high-class ženského spolku, kurvafix, nese*te mě, nebo vám to tam všecko rozmlátím...

Pořád jsem hodně naměkko, když na to vzpomínám. Ani vlastně nevím, co mě na tom tak dojímá. Možná samotný fakt, že inteligentní chlapi ještě nevymřeli a že si pan doktor Hušák ještě dokázal najít tu Kláru, se kterou mohou komunikovat na stejné úrovni. Ne, pana doktora jsem zatím nepotkala osobně. Což je asi dobře jak pro něj, tak pro mne a mé ubohé sebevědomí, těžce zkoušené právě samotnou Klárou. Každopádně: pokud má někdo z vás potřebu o panu doktorovi Hušákovi směrem ke mně trousit cokoliv, co lze zároveň najít v médiích, věřte, že záchodová mísa je v tomto případě lepším posluchačem než já. Tím, že vím o existenci "mediální kouřové clony" kolem Kláry samotné, která má za cíl pomocí naprostých výmyslů odvést pozornost od její skutečné osoby k fiktivní Kláře (a následně pomoci kamenovat tu skutečnou za to, co "udělala" ta fiktivní), mi došlo, že tohle bude stejný případ, ne-li horší. A já opravdu nepotřebuju vědět nic o jeho tzv. kauzách. Je to nepodstatné. Podstatný je pro mě ten člověk jako materiál, jako tvůrčí síla, podstatný je jeho potenciál něco dokázat, nějak ty své vědomosti zúročit... Mám o něj dokonce i trochu strach, jestli se do toho Senátu dostane - bude chytřejší než 99 % těch, co tam budou s ním, což zákonitě vyústí v to, že si s ním ti, co si to uvědomí, budou chtít měřit aspoň přirození (včetně těch, které teď s Klárou podporujeme, což bude prostě děsné) - a on do toho nepůjde a sejme je rovnou. Ne proto, že by byl zlý. Ale proto, že to je efektivní řešení.

Momentálně to ovšem vypadá tak, že se do Senátu místo pana doktora Hušáka dostane někdo, kdo si s použitím návodu dokonce i dokáže najít vlastní zadek... za předpokladu, že ten návod dostane přímo do ruky a bude mít zájem ten zadek vůbec hledat, místo aby křičel, že hledání zadku je "čecháčkovské, zastaralé etc. a je potřeba ZMĚNA a hlavně trestat ty, co o hledání vlastního zadku vůbec mají tu drzost mluvit". Co se dá dělat, chtít po voličích, aby přelezli přes onu zmíněnou mediální zeď a místo toho šli přímo ke zdroji, je stále ještě hodně pošetilé a naivní. Ovšem není všem dnům konec, podstatné je, že se pan doktor Hušák vůbec odhodlal sdílet s veřejností své politické a filosofické ideje a hledat ty, kdo to vidí podobně jako on. 

Pro ty, kdo chtějí přece jen risknout zjištění, jak na tom s panem doktorem jsou, aniž by jim u toho musela asistovat média, doporučuju navštívit jeho osobní web http://aleshusak.com/ a pročíst rovněž i rozhovor, který poskytl časopisu Reflex 5. března 2016 a který najdete na webu Klářiny advokátní kanceláře:

(http://www.lawyers.cz/sites/lawyers.cz/files/05_husak.pdf ).

U toho webu se ještě krátce zastavím: pro lásku Boží, NEČEKEJTE klasický předvolební web s vyzubeným kravaťákem slibujícím v duhovém animovaném rozklikávacím menu hory doly a hodinky s vodotryskem navrch. Na web pana doktora musíte mít zkrátka odvahu stejně jako na pana doktora samotného. Minimum grafiky. Maximum textu. Úderného, věcného, odlehčeného osobními dojmy, zkušenostmi a zážitky autora, zejména v části, ve které deníkovou formou líčí celou svou kampaň, ale vždy vedeného ve stylu "takto to vidím já, takto to chci, protože... - berte nebo nechte být, nebo mi mé argumenty vyvraťte". Což je styl, který mně osobně vyhovuje jak u Kláry, tak i u pana doktora Hušáka, takže se přiznám na rovinu, že jsem hezky vypnula facebook, zavrtala se a zapomněla na čas prakticky hned, jak pan doktor ten web spustil. 

Nu, to by snad k panu Hušákovi stačilo. Tenhle člověk totiž nepotřebuje žádné ódy na svou osobu (proto taky každého, kdo by mi chtěl připisovat nějaké vlezdoprdelkovství jeho směrem, sežeru i s botama a Kláru ještě navrch pošlu zlikvidovat nebohé pozůstalé, zatímco samotný pan doktor si k tomu nejspíš dá nějaké dobré víno). Tenhle člověk potřebuje jediné: prostor k realizaci. Prášek na praní vám taky bude k ničemu, když ho budete sypat kolem pračky...

Prášek na praní značky Aleš Hušák vinaří na Menorce, zatímco náš veřejný prostor opanovali lidé pějící ódy na špinavé prádlo, kteří nemají potřebu vymýšlet pračku.

Jdu výt na Měsíc. 

"Prostě láska" made by HateFree Houdek

Achjo. Já vím, věnuju mu možná víc pozornosti, než by si kvalita jeho práce zasloužila. Na druhou stranu, nedobrovolně ho sponzoruju z daní, tak snad ještě můžu k výsledkům jeho práce něco říct...

K věci: Hate Free Culture skrze svého šéfa Lukáše Houdka pojalo tentokrát přepěkný úmysl ukázat těm ohavným a nenávistným Čecháčkům podstatu citu nejposvátnějšího, totiž lásky. I chopil se řečený Houdek svého nástroje (foťáku, vy čuňata!), před něj strčil několik párů figurantů z jím preferovaných skupin a pro méně chápavé Čecháčky dodal ještě hlubokomyslné komentáře, co prý na sobě vzájemně oni členové páru milují, čili co je zaručeně „prostě láska“ a zaslouží si růžovou Hate Free nálepku.

Nu a tak to tedy máme. Až se z toho jednomu brejle zapotily... Co je tedy „prostě láska“?

• Když Pavel Vítek s Janisem Sidovským sklízejí přerostlé cukety.
• Rozkydnutá Bára Hrzánová s kýmsi u stolu.
• Když František Kostlán se svou ženou griluje maso.
• Honza Bendig s přítelem a dvě štěňátka v jejich náručí.
• Rehabilitující vozíčkář a jeho fyzioterapeutka.
• Žena ženě lakující nehty na nohou.
• Žena sledující, jak se její partner koupe ve vaně.
• Dvě ženy s dítětem na piknikové dece (lesbický status a vztah deklarovaný v komentáři).

No zkrátka řeknu vám, že tyhle prapodivnosti jsou svým vyzněním hluboce pod tím, když si prezident Zeman na chalupě na Vysočině vytáhne gumový člun na rybník a vyvalí do něj pupek. U toho snad nikdo aspoň nepřemýšlí, že to znamená něco jiného než to, co fotografové zachytí, totiž odpočívajícího člověka.

Dalo by se k tomu napsat mnohé, pokusím se to tedy aspoň nějak zkrátit. Bavím se například představou, že s těmi fotkami běžel Houdek za svým vrchním šéfem, tedy Dienstbierem... „jo, ten Sidovský s cuketama je dobrej, toho tam dej...“

Co však člověka trkne na první pohled je to, že jde zas a pouze jen o oslavu určitého typu sexuálního jednání (bez ohledu na přítomnost sexuálních minorit). Všechny ty fotky tak jsou jednokopytózně SUBMISIVNÍHO charakteru. Žádná rozmanitost, všechno takhle hezky ňuňaté... štěňátka, děťátka, chlap ve vaně... no dobře, možná ty obří cukety a pivo, které popíjí Aleš Cibulka mají evokovat maskulinitu a jakous-takous dominanci...

Každopádně za mě tedy v tomto směru obrovské FUJ.

Vysvětlím: nemám nic proti tomu, aby si dotyční zobrazení takovýmto nebo jiným způsobem projevovali lásku. Je to jejich SOUKROMÁ věc. Což je ovšem právě ten průšvih: tady to soukromé NENÍ. A kdo z těch, co se na to dívají, se s něčím takovým bude moci identifikovat? Komu to chce Lukáš Houdek strkat před oči? Těm, kteří preferují trochu víc dynamiky v sexuálních a partnerských vztazích? Což znamená dominantním mužům a dominantním ženám? Dělníkům od mašin, ukřičeným učitelkám, prodavačkám koukajícím na Ordinaci... zkrátka tomu ohavnému plebsu, z jehož daní žije, bez jehož existence a poskytovaných služeb by se neobešel a který zřejmě chce takovými fotečkami k něčemu převychovat? Má to teda někdo nápady... a to nemluvím o té části společnosti, která má tu sexualitu posunutou do ještě „divočejších“ poloh a „prostě láska“ pro ni je třeba i ten bičík a pouta v ložnici... co ti si tak na grilujícím Kostlánovi mají vzít, to je mi vážně záhadou.

Holt pokus o definici lásky s jednoznačným politickým podtextem opět skončil jako parodie a karikatura... a jak by také měl skončit jinak?

Je mi to opravdu trapné, když na ty fotky tak koukám. I vůči jednotlivým aktérům těch fotek. Bára Hrzánová... její vlastní táta byl natolik sexuálně dominantní, až si přivodil smrt pádem poté, co šplhal za svou přítelkyní. Kostlánovi jsou na fotce jen proto, že jsou Romové. Jako by snad láska mezi Romy vypadala právě takto... stačí mi přitom vykouknout z okna a mám to v přímém přenosu v trochu jiné podobě, a pozor, i v rámci všech věkových generací, obvykle i s patřičným zvukovým doprovodem - „prostě láska“ tady zaplnila dětské hřiště a „prostě láska“ tu v podobě romské mládeže posedává na plotě opodál ve smíšených skupinkách na dokřik od rodičů. Když Honza Bendig soutěžil v SuperStar, každý se s odpuštěním p..u staral o jeho etnicitu, natož orientaci, fandilo se mu coby zpěvákovi (a bez toho, aby mu fandili právě BÍLÍ, by se nedostal tak daleko) – po opuštění soutěže šel zpěv kamsi stranou a za Honzu asi zpívá barva pleti a přirození. Škoda, byl dobrej. (A opět si představuju, jak Jirka Dienstbier zálibně hledí na jeho fotku s čivavou...) 

Mimochodem, právě s Honzou Bendigem mám spojenou ještě jednu věc, která tak nějak zkombinovala obojí, sexualitu i příslušnost k romské komunitě: na festivalu romské kultury Khamoro tuším z roku 2012 Romové předváděli, jak vypadá romská svatba, a byl to právě Honza Bendig, kdo tam vystupoval v roli zpívajícího HETEROSEXUÁLNÍHO ženicha opěvujícího svou prsatou nastávající, které "svatební hosté" do výstřihu dle jakési tradice cpali bankovky... To už najednou není "prostě láska"?

K islámistické konvertitce Kateřině Richterové se snad nemá cenu vyjadřovat. Holt muslimské komunitě došly modelky... nebo spíš sami muslimové (zejména ti, kteří třískají konvertitky a jiné manželky hlava nehlava) o Houdkovo fotosession asi nemají zájem. I to je konec konců „prostě láska“. Nebudeme si nalhávat, že tomu tak není, když už jsou tyto informace i ve veřejně dostupných oficiálních materiálech, určených primárně pro ministerstvo vnitra. A vůbec, pokud jde o muslimy, „prostě láska“ je i to, když turecký velvyslanec poštěkává po Kláře Samkové a nazve ji „osobou“. Každopádně žije-li tu nějakých 3000+ muslimů (oficiálně), asi vážně není dobrý nápad propagovat je stále stejnou skupinkou dvaceti lidí, z toho deseti konvertitkami. (A opět mám za to, že českým řidičům tramvají a paním za kasou v supermarketu je kulové po tom, jak se pan Gamal rozhodl své Kačence projevovat „prostě lásku“... což bohužel pak odnášejí i ty týrané muslimky, kterým jen tak někdo z toho pekla nepomůže. Ale tak hlavně že Kačence se u té vody s mužíčkem sedělo hezky...)

Filip Jankovič... pamatuju si začátky jeho kariéry deset let zpátky, Weird Al Yankovic nás s tehdejším přítelem dost pobavil. Ovšem politicky angažovaný a socialistickému režimu poplatný Filip už jaksi přišel o veškerou non-konformitu, nepomůžou ani ty podpatky, co nosí... 

Ještě jednu fotku z toho panoptika příšer a politicko-uměleckých mrtvol zmíním: toho vozíčkáře, zřejmě s nějakou obrnou nebo jinou poruchou postihující neuromotoriku a stav končetin. Vyfocená je tak blbě, že jsem na ni musela civět snad pět minut, než mi došlo, že klučina reprezentuje ty vozíčkáře a handicapované vůbec, vozík je strčený stranou a z člověka v rehabilitační síti člověk prostě nepozná, o co go... nicméně to není to hlavní. Stojí tam u něj jakási žena, kterou jsem odhadla na terapeutku, nikoli přímo na partnerku dotyčného... i když, kdo ví. A že prý „prostě láska“ v tomhle případě je, když ona žena „miluje, jak ten postižený má nadhled“ (míněno asi ve vztahu k onomu zdvihadlu)...

Mno. Žila jsem s těžce handicapovaným rok a půl. Dle tohoto schématu by „prostě láska“ v našem případě vypadala nějak ve stylu „miluju, když mě vodíš po Penny marketu a necháváš mě luštit písmenka na obalech zboží“, popřípadě „miluju, že si sám zvládneš dát prádlo do pračky“. Hm, smůla. My měli sex...

… přičemž některé praktiky by asi Houdka a jeho věrné uvedly do komatózního stavu... holt nejenom prsa nebo zadek mohou fungovat jako sexuální fetiš...

Že ten handicapovaný partner byl o 18 let starší než já a byl v poněkud zanedbaném fyzickém stavu, čili že jsme jako pár nevypadali jako ze žurnálu, už asi nemá smysl uvádět, když je Lukáš v bezvědomí i tak. Nebo že „prostě láska“ znamenalo to, že jsme se mačkali v přeplněné třicetimetrové garsonce, pod jejímiž okny pořvávala ta méně civilizovaná část romské populace. Kvůli které mimochodem zavřeli prodejnu potravin, kam onen handicapovaný zvládnul bez doprovodu chodit sám... čili „prostě láska“ pak znamenalo to, že nákupy coby na vidící přešly na mne. Jinak mám „prostě lásku“ u handicapovaných definovanou třeba v podobě strýce, pochodujícího po bytě s hadičkou od kyslíkového přístroje v nose, zatímco o většinu domácnosti se stará teta (a ano, ono tam ten sex bude nejspíš v nějaké podobě taky, zvládli zplodit tři syny...). Nebo když moje vlastní máti nehledí na bolesti zad, rukou a nohou a vezme do ruky hrábě a letí sušit seno a postarat se o králíky... zatímco otec ji na oplátku pak několikrát týdně vozí na kapačky proti chronické bolesti... „prostě láska“...

Opravdu tuhle manipulaci s handicapovanými nemusím. Zato tady musím dát asi za pravdu tomu chudákovi Hrebenarovi: ono totiž ne každý handicapovaný je vždy sluníčkově naladěn. „Prostě láska“ pak znamená i to, že to s ním ten milovaný a milující musí vydržet i v dobách, kdy je handicapovaný nebezpečný sám sobě i okolí a v těžké depresi, nebo když kvůli němu ten pečující přijde o práci, aby se o něj mohl starat, a je v depresi sám... „Prostě láska“ je, když máma vyměňuje vlastní nemohoucí mámě podělané plíny. „Prostě láska“ je vyhádat si pro handicapovaného člena rodiny u posudkáře aspoň nějakou kompenzační pomůcku nebo u doktora lázně, mrznout s ním na zastávce, než přijede autobus...

No a abychom ty Houdkem preferované skupiny trochu vyvážili: „Prostě láska“ je, když rodiče berou své děti každou neděli do kostela na mši. „Prostě láska“ je, když je berou na výlet po českých památkách. „Prostě láska“ je, když maminka pro dceru dává dohromady tradiční kroj v ceně za statisíce. „Prostě láska“ je, když se obyčejný Pepa v sobotu dopoledne vrtá v autě a Maruška před něj v poledne postaví dobrý oběd. „Prostě láska“ je, když Maruška ví, že Jarda chodí ve středu večer hrát šipky s kamarády a jednou za čas na ryby, a když Jarda nechává Marušku běhat po obchodech s oblečením a klábosit u kafe s kamarádkami. „Prostě láska“ je, když spolu nakupují v Lidlu.

Už to zdá se mi karikuju taky. Ale Houdek si začal.

Proč jen se mi z toho zdá, že to nebohé stvoření nikdy nikoho nemělo skutečně rádo a nikdo neměl rád je?

A proč myslím na druhého šéfa HFC projektu Valůcha, který ze soukromé reklamky přešel k jistotě státních služeb v podobě Hate Free? Kvalita značky „bez dotací ani na slanou vodu“? Který reklamní gigant asi dnes lituje jeho odchodu?

Nic, pánové a dámy z Hate Free. Nepoučujte. Úplně postačí, když lidi necháte žít...  

P.S.: chci-li vědět, jak vypadá politicky angažovaná láska, přečtu si něco z trilogie Konec civilizace / 1984 / My, eventuálně si pustím ještě film Equilibrium. Zhruba někde tam to Houdkovo angažované umění vidím.

P.P.S.: milí Romové v nouzi, handicapovaní, uprchlíci a jiní potřební, je mi líto - Houdek & spol. ty peníze potřebují zkrátka víc než vy... a jak vidíte - zaslouží si je.

"Miluju, když přijedeš na návštěvu."
Prostě láska. 

Tak jde čas po "té velké tragédii" - shrnutí (I.)

Koukám, že od posledního příspěvku, věnovaného narozeninám jedné významné islámoklastní osoby, tu nic nepřibylo... zatímco v reálu se toho událo přece jen trochu více. A kupodivu ne ze strany našich muslimských či přivandrovavších budoucích bližních. Ti si vesele šlapou dál, pořádají hejt frý obědy v mešitách, které už ani nemusejí vydávat za jazykové školy (kteréžto obědy samozřejmě proběhnou bez patřičné reakce jakýchkoli místních islámoklastů), maximálně někde někoho pobodají, znásilní nebo umlátí, což vyšumí do ztracena... Ovšem my si na tu zábavu koukám vystačíme sami. Bohužel jen a pouze ve prospěch výše jmenovaných spolu s těmi, o jejichž prospěch nikomu z nás rovněž nejde – subjekty to politicky znemožněnými, kompromitovanými svými vlastními kauzami z dob dávných i nedávných, neštítícími se hrabat pouze pod sebe, vytvářet si klaky svých věrných...

Ale to už mnozí přece vědí. Prozřeli, nebo zkrátka jen věří těm, kdo to říkají. Třeba z toho důvodu, že tito lidé mají alespoň nějaké povědomí o tom, co ten islám vlastně je. Vědí, že tihle vůdci se věnovali jeho osvětě v takovém stylu, že pak na úkor těchto aktivit s nimi mohlo být (a bylo) manipulováno, aniž by o tom měli ponětí. Však taky vysvětlování oněch vůdců ještě z nedávných dob, proč se děje to či ono, působilo tak, že ani oni sami opravdu nevědí, která bije, pouze vědí, že je třeba to pro veřejnost nějak učesat.

Horší verzí ovšem je, že oni to bohužel v nemálo případech věděli. Ve prospěch těchto manipulátorů a rozkrádačů byli ochotni obětovat mnohé – včetně svých dlouholetých přátel, které byli s to měnit za politicky výhodnější. Což je věc, která by asi jen tak neměla zapadnout. Že to zároveň byly nejvýznamnější, nejschopnější a nejaktivnější činitelé, které český islámoklasmus má, je asi rovněž jasné.

No a s tím souvisí ta část islámoklastů, kteří neuvěřili, popřípadě ani neměli jak uvěřit, nebo v oněch manipulacích a rozkrádačkách a boji o povolební koryta byli přímo zaangažováni. Vlastně by se u nich ten „islámoklasmus“ měl psát v uvozovkách, protože tam prostě to povědomí o islámu není. Tedy, ono tam mnohdy není povědomí ani o moc dalších věcech, ústředními tématy jsou u těchto jednotlivců ožíračky, vždy se najde čas na cigáro, politice lokální i celostátní rozumějí jako koza petrželi... a když už něco na tom facebooku sdílejí, je to buď psané češtinou třetí třídy pomocné školy, nebo je to (s)prostě okopírováno od někoho jiného, případně je to věta holá coby výkřik do tmy. Jestli to někomu stačí, je to jeho problém.

Do toho tu máme samozřejmě ještě zhrzenou politickou milenku čili Úsvit. Slíbili, že budou podporovat islámoklasmus – jenže jájku, všude na tom islámoklasmu muselo být jejich logo, takže sponzorovali leda své vlastní promoakce, no a když byli oni sami dotázáni na věci s islámem související, ukazovalo se, že i v těchto vodách islámoklastovi nelze lovit diskusní partnery... výsledkem čehož bylo to, že česká legislativa se v boji s islámem nepohnula za celý rok ani o píď, neb se dámy a pánové pro jistotu ani neobtěžovali. Resp. obtěžovali pouze tehdy, když svítala naděje, že bude možné sehrát patřičné divadélko zvané „my se angažujeme – to ti ostatní poslanci nás přehlasovali, jsou zlí, volte nás“. Ano, hovořím o tom návrhu zákona o zákazu halal porážek, který byl nakonec poslanci Úsvitu vědomě přetvořen přímo do protiústavní podoby (vědomě píšu proto, že si neumím představit někoho tak blbého, kdo by nedokázal zajistit, aby jeho návrh zákona s ústavou nekolidoval, aniž by o tom navrhovatel věděl). V podobném duchu se neslo i plánované přejmenovávání strany, které sice pro boj s islámem bylo platné jako mrtvému zimník, ovšem jako tahák na voliče, kteří by volili Blok proti islámu (který měl vždy větší podporu než Úsvit samotný), to fungovat mohlo. Ovšem patřičný ouřad tyhle komické kejkle bryskně zatrhnul. Velkohubé výkřiky o tom, kterak se na onen ouřad bude kvůli tomu podávat žaloba už myslím můžeme považovat za pištění krys minulosti... není důvod nic podávat, spojování se nekoná, naopak došlo k rozchodu s Úsvitem.

Nu a teď co dále. Zhrzené Úsviťáky, kteří najednou ten islámoklasmus a migrační politiku budou muset vzít skutečně do vlastních rukou (a dokonce, ó hrůzo, přijít i s vlastním volebním programem), přičemž vědí, že jsou pro většinu lidí nevolitelní (ať už jako hnutí, nebo coby jednotlivci), můžu myslím vynechat. Jen si tak budu tiše představovat, o jaké částky právě určitá sorta lidí přišla... A nepomůže jim s tím ani případný soud, ani pámbu. Z mého pohledu žádná škoda, stačí si projet jejich tiskové konference a záznamy z hlasování a vím, že tyhle lidi ve sněmovně nepotřebuju, neb je to takový politický mix všeho, co tam už je. Totéž by asi platilo o kandidátech do krajských voleb nebo senátu.

Takže tudy to nepůjde. Ovšem pak islámoklastům zbyly další subjekty. V první řadě tu je IVČRN neboli Islám v ČR nechceme. To samozřejmě není politická strana, „pouhá“ facebooková iniciativa a dnes už i zapsaný spolek, ovšem v tom právě tkví jeho výhoda. Vzešlo odtud základní logo českého islámoklasmu, které už je dnes velmi známé, má divize po celé republice a může snáze spolupracovat s dalšími spolky a podporovat vybrané jednotlivce, aniž by jim do toho ten který aspirant na politické křeslo mohl příliš kecat, neb se mu (či jeho sponzorovi) to či ono nehodí do kampaně.

Konvičko-Hamplovci navíc zřejmě nechají spolek běžet a pokusí se vytvořit novou politickou stranu – Alternativu pro Česko. Což je věc, která mně osobně je velmi nepříjemná – právě proto, že to pořád bude stát na zdiskreditovaných a naprosto neschopných osobách. Jednoho bych zcela nepokrytě šoupla se zlámanýma nohama někam do sklepa a nechala ho vyjadřovat se pouze k tématu islám, druhého bych poslala zpátky do škol rozšiřovat si obzory, aby to, eeeee heee, na ty dva doktoráty, co má, opravdu bylo, no a třetí by si mohla upravit rodinné poměry, než poleze do veřejného prostoru a zároveň v kuloárech bude prohlašovat, že „na sebe teď asi budeme často narážet“. Ovšem nepředbíhejme událostem a počkejme si, jaký že z dotyčných vyleze politický program tentokrát – modlím se, aby eeeee heee doktora někdo ukočíroval, aby nepoužil slovo „zdarma“ v onom programu v nadlimitním, tedy nenulovém, počtu. Chce-li se ovšem nazývat pravicovým sociologem... osobně mi je vcelku jedno, jak mu kdo říká. Z toho, co zatím předvedl a dokázal, přílišným sentimentem k jeho osobě netrpím.

No nic. Blokaře proti islamizaci máme nejspíš poslané k vodě spolu s Úsvitem rovněž. Je pravděpodobné, že tam to spojení realizováno bude. A silně pochybuju, že by uspěli byť i v krajských volbách. Neznámé ksichty s chutí napojit se na stranu, která je nepokrytě bártovská (pořád si ten pokec s poslankyní Havlovou po sjezdu BPI 12. 12. 2015 pamatuju...) a ještě s jistou Volfovou šaškující před kamerami... boha, kdo by tohle volil? No, zjistit se to ostatně po volbách dá snadno... u nás je každé dražší auto na ulici poněkud nápadné, a jet místo do obligátního Egypta nebo Turecka na dovolenou řekněme do Thajska nebo Karibiku a nemoct se s tím ani pochlubit taky není dvakrát ideální...

O lidech a co dál...

Asi jste si všimli, že se tón mého islámoklastního psaní v posledních několika příspěvcích radikálně změnil. Ano, přiznávám se, že to byla radikální změna i pro mne samotnou, a především nebyla ani plánovaná, ani očekávaná. Jistě, byly tu větší či menší nedostatky, které určitý spolek v zákulisí měl, člověk tu i onde "musel" něco přehlédnout, překousnout "ve jménu vyšších cílů", doufat, že jeho otázky a námitky se dostanou k těm správným "odpovědným" lidem... Ale pořád tak nějak byl důvod věřit, že tohle vše má do budoucna smysl. Že stojí za to za spolkem stát, hájit jím hlásanou myšlenku na veřejnosti, riskovat pro ni, investovat do spolku svůj čas, energii a peníze, jakož i takové věci, jako je osobní pověst nebo třeba zdraví... A jak jsem mnohokráte opakovala, pro mne samotnou byl ten spolek místem k potkávání více či méně zajímavých lidí, seznamování se s jejich zážitky a zkušenostmi, sledováním toho, jak žijí dnes, s čím se potýkají a na co reagují. Právě pro ně jsem nikdy těch investic nelitovala a přemáhala se, abych s nimi buď mohla být, nebo pro ně pod dojmem, že nás spojuje stejná věc, něco udělat. Kdo nevěří, nechť si přečte mé články z loňska, myslím, že je z nich dostatečně patrné, co pro mne kdo znamenal nebo jaký význam jsem čemu přisuzovala.

Nu, časy se tedy změnily. Negativní momenty se jako jednotlivé stružky a potůčky slily do jedné veliké řeky a já zjistila, že jsem coby člen onoho spolku byla klamána, a to od samého začátku, vědomě a záměrně. Ještě jsem k tomu přispívala sama, když jsem delegovala část své zodpovědnosti na ty, kteří se hrnuli získat jakoukoli funkci, a to, co mne trápilo nebo mi vadilo jsem na jejich popud odsouvala jako nepodstatné, nepídila jsem se po vnitřních informacích, zákulisních vztazích a dění v pozadí, vazbách těch či oněch lidí na lidi jiné, na firmy, na další spolky, na politiky... Nechala jsem to prostě na těch "moudřejších a zkušenějších", naivně a hloupě, dokonce s pocitem viny, že bych se po těchto věcech měla sama pídit - protože co můžu vědět, znát a umět já, když jsem přece x let zpátky byla od veškerého dění a životních zkušeností izolovaná, nezaměstnaná, nemocná, bezmocná a ponechaná osudu napospas, pouhé pískle sotva vypadlé ze školy i rodičovského hnízda, od partnera a bez partnera, bez lidí, se kterými bych se pravidelně stýkala, ekonomicky demotivovaná dělat cokoliv...

Takto jsem sama sebe definovala - a hle, jak to těm ostatním, dravějším než já a sledujícím své vlastní cíle, vyhovovalo! Jak ani nepočítali s tím, že bych snad mohla chtít někam kandidovat nebo něco navrhovat! Jak rádi si ze mě dělali stojan na transparent nebo chodící nosič placky s logem, jak lajkovali mé statusy a komentáře, fotky, jak sdíleli mé reportáže právě z tohoto blogu! A mně zas naopak tahle jejich zpětná vazba dělala dobře, právě proto, že jsem si byla vědoma, že to je něco, co jsem nikdy dřív neměla. Konečně mě někdo "potřeboval" a "dokázal ocenit, co dělám"! Vrchní šajtán mi v diskusích vykal a měl mě za dámu, lidi byli rádi, že dokážu to, co oni cítí, zformulovat a že mám odvahu to za ně šířit... a mně ten palec nahoru a smajlík prostě stačil. Dokonce jsem vrchního šajtána odmítla, když na mě loudil telefonní číslo k nočním hovorům...

Zpětně to vidím jako něco mezi prostitucí a islámem samotným, jakkoli hnusně to zní. Byla jsem zkrátka té myšlence "politicky zablokovat islám právě s těmito lidmi" a těmto lidem samotným naprosto oddána a byla jsem ochotna kvůli tomu všemu zcela ignorovat sebe samu, stejně tak jako další pohledy na věc nebo názory zvenčí. Jakože cože, že by to bez Konvičky nešlo? No to jste se zbláznili! Nebo že nějaká politička má nějakou ne příliš vábnou minulost? No a co, minulost je minulost, já to googlit nebudu, "o to přece teď nejde"... teď je teď a teď antiislámujeme společně! Cože, starat se o to, jaké pozadí má strana, se kterou jdeme antiislámovat, jací lidé v ní vůbec jsou a ke komu mají blízko - na to není čas! Musím udělat novej transparent, vytvořit novou profilovku s konví, zjistit, jestli to, co jím není náhodou halal, šířit pozvánky na demonstrace, číst blogy Konvičky a patnácti dalších antiislamistů... zkrátka mi s tímhle pátráním a ptaním se dejte pokoj! Nebo to udělejte za mě - ale mně je to vlastně fuk, protože věřím, že to se mnou ti "starší, moudřejší a zkušenější" PŘECE myslí dobře...

Nu, zpětně mi za takovou nehoráznou naivitu a nezodpovědnost sebrat volební právo nejde. Lze to jen brát jako zkušenost do budoucna, jak se nechovat. I k těm lidem samotným - svým způsobem jsem na nich velmi visela, byla jsem ráda za každé kafe, na které mne někdo pozval, a za každé svezení autem na demonstraci nebo k petičnímu stánku... Ba ne, jsou v tom možná i jiné pocity: doma mne totiž učili, že něco takového vůbec nesmím vyžadovat a že každé dobro, které pro mne někdo udělá, mi bude v budoucnu mnohokrát připomínáno... takže jsem se holt pokaždé, když mne pak někdo skutečně někam pozval nebo pro mne něco udělal, cítila jednoduše blbě, jakkoli upřímně a nezištně a nezávazně to dotyčný myslel. Ještě stále s tím bojuju, není lehké se toho zbavit. Ale naděje tu je, že jednou budu skutečně stát minimálně na stejné úrovni s ostatními a oni mě tak budou brát. Tady ta rovnoprávnost mnohdy nebyla - byli zkrátka lidi, kteří byli "nade mnou" z titulu své funkce, nikoli ovšem schopností a aktivity, a dávali mi ten rozdíl pozic dost pocítit. Což jsem já s přihlédnutím k výše popsanému do určité doby snášela a bičovala se sama ještě víc. Neplazila jsem se snad před nikým sladkými slovy, ale jen stále větší aktivitou v jejich prospěch a dalšími "splněnými úkoly", které jsem sama na sebe nakládala.

Stačilo. Přišli lidé a přišly události, kteří a které mě naučily koukat se na věci i na sebe sama z jiného úhlu pohledu. Dali mi k tomu víc příležitostí než jen to, že člověk někam dojde s nějakou cedulí a plackou, zatleská jim coby součást menšího či většího davu a pak zas půjde domů. Nebo že někam napíše dvacetiřádkový komentář, ke kterému pak lidi dávají lajky ještě 14 dní poté. To je dost málo na to, abych na tom stavěla svou vlastní identitu. A hej, ono to je hlavně blbě placené. Což je to, co mne teď zajímá především a nijak to ani nemíním zastírat. Jsem žena ve věku vcelku ještě čerstvých 30 let a prostě MUSÍM se o sebe v první řadě postarat, bez ohledu na to, zda momentálně nějakého partnera mám nebo ne. Mám oproti jiným možná výhodu, totiž možnost vrátit se v případě potřeby k rodičům, ovšem tahle výhoda je negována tím, že bych se vracela na vesnici, tedy mimo veškeré dění a mimo život, na jaký jsem od 16 let zvyklá a vyhovuje mi. A tak naopak bojuju s nevýhodou v městském prostředí v podobě zdravotních handicapů a z nich vyplývajících omezených pracovních, ale i sociálních a kulturních zkušeností. Musím to brát, jak to je. A má další výhoda je zas v tom, že zatím ještě nemám děti a minimálně příštích 5 let je mít nebudu, tedy na mně nikdo další není závislý a mohu si relativně svobodně určovat svou budoucnost. Rovněž mí rodiče jsou ještě soběstační.

Tak tedy - kariéra a přežití. Když to vztáhneme k tomu spolku - z dlouhodobějšího hlediska by mi byl absolutně k ničemu, uvážíme-li, že jsem opravdu do žádné PLACENÉ funkce kandidovat naprosto nemínila a jen jsem se vyčerpávala v dobrovolnických aktivitách. Ne že by se v rámci onoho spolku snad o nějakém dlouhodobějším trvání dalo hovořit, ale to je jiná věc. No a při tom všem tu stále máme tu věc, co se jí říká islám. A pořád je potřeba proti němu stát. I v době, kdy si spolek bude dělat své kampaně na program s islámem pramálo souvisejícím, kandidující členové se budou vystavovat jak opice, rozdávat rozhovory, ležet v oficiálních lejstrech, lítat z jednoho konce republiky na druhý na besedy a přednášky... Ti holt nebudou mít čas na to detailněji sledovat, co se ohledně islámu kde děje, nebo proti němu nějak účinněji bojovat nebo vůbec cokoli kolem něj řešit. Ber kde ber, den má jen 24 hodin, a to jsem ještě nezmínila, že budou muset bojovat s politickou konkurencí, která po nich půjde, stejně tak jako s tou "nepolitickou" opozicí zdola, se sluníčkáři i jednotlivými aktivisty, novináři, lobbisty a místními podnikatelskými subjekty a uskupeními... Nebudou vůbec vědět, kde jim hlava stojí, vzhledem k tomu, že jde většinou o amatéry, budou dělat chyby, a beru v potaz i možnost, že trestní oznámení na Konvičku nebylo ani zdaleka poslední a že tohoto prostředku kdokoli z opozice bude využívat, jen aby úsilí spolku zbrzdil. Budou-li pak divize schopny vůbec nějaké činnosti v případě, že by jim takto byl v průběhu kampaně odstraněn jejich čelní představitel, je jistě otázkou zajímavou... ovšem islámoklastka už se tedy jejímu pokládání i zodpovídání vyhne a ponechá to jiným. Konec konců - oni jsou tedy ti "moudřejší a zkušenější", kteří jednak mají vědět, do čeho jdou, jednak to, na koho část své moci, zodpovědnosti a práv chtějí delegovat...

Jisté je to, že islámoklastce od tohoto týdne na něčích kampaních pramálo záleží. Je jí naprosto lhostejné, jaký kvikot způsobilo v kuloárech to, že si dovolila z toho rozjetého vlaku vyskočit nebo mu mezi kola nasypat trochu písku. Byla to právě veřejná debata Petra Robejška a Ondřeje Neffa, která mne myslím posunula zas o kousek dál. Co z ní vyplynulo? Že my si tu pracně patláme své kampaně, ve kterých slibujeme hory a doly, školky a dopravu zdarma a možná zbyde i na státní exekutory a hospice... ale pro naši velmi blízkou budoucnost to není podstatné. Naše budoucnost pochoduje na milionech ne zrovna bílých nohou a funguje na zcela jiných principech, než na jakých jsou postaveny naše životy, spoléhající na kampaně lidí, kteří zatím ještě ani nejsou politiky. Na principu: ráno vstát, vymočit se do křoví, vlézt s igelitkou do připraveného autobusu, nechat se odvézt přes hranici dalšího státu do azylového zařízení, dokázat přespat v nádražní hale, vykonat potřebu uprostřed města, vzít cizí dítě a vydávat ho za své a hodit ho přes žiletkový plot a pak ho opustit, stát frontu na darované oblečení, které lze při nejbližší příležitosti zahodit a stát v další frontě... To vše příchozí zvládnou, v počtu milionů, jeden každý z nich, na rozdíl od nás, pro které je stále ještě podstatné, jestli školka bude zdarma nebo ne a kolik papírů kde budeme muset vyplnit. Oni si nepotřebují budovat nějakou "národní hrdost" nebo jinak konstituovat svou identitu... jim stačí jít, lhostejno zda jsou ze Sýrie nebo Afghánistánu nebo kýho čerta. Připomíná to sbor pařížských bezdomovců v muzikálu Notre Dame de Paris, kteří při útoku na katedrálu zpívají: "My jsme cizinci, my jsme ti, co nemají žádné doklady, žádnou lokální příslušnost - Matko Boží, žádáme tě o azyl!" Drony na hranicích, teď? K smíchu. Do dvaceti let bude na hranicích veškerá těžká technika, co jednotlivé státy mají, a to, co se tam bude dít, nebude vůbec vizuálně příjemné.

Že se to snad některým lidskoprávním spolkům, stranám a jednotlivcům nelíbí? No, právo říkat to ještě stále mají. Ale to je tak vše, co s tím mohou dělat. Když se vydáš na pochod do Evropy, riskuješ cokoliv - smrt žízní na poušti, utopení na moři, smrt podchlazením někde na ulici nebo hladem, to, že tě pašerák lidí nacpe do náklaďáku a nechá tě udusit, nebo tě z toho auta či lodě rovnou vyhodí... že mu budeš muset otročit, než tě na tu loď vezme, dáváš vše, včetně svého majetku, svých dětí, necháváš se znásilnit, bít, měnit ti identitu, vzdáváš se vlastní rodiny... a tak víš, že když tě může zastřelit ten pašerák, může to udělat i ten voják nebo policista na hranicích. A udělá, jakkoli se ten moment snaží všichni oddalovat. Ani mě nenapadne si tu hrůznou představu užívat, jak by si snad někdo z toho popisu myslel. A mezitím tu už budou miliony těch, kteří se sem dostali - konstantně migrující skrze Evropu, případně se ve výhodných místech usazující, vytvářející svá ghetta a slumy (O. Neff v tomto kontextu zmínil "budete rádi, že se tam aspoň tou šaríou řídí a nepanuje tam absolutní chaos").

Chci vidět ty, kteří v tu dobu budou řešit státní exekutory a údržbu přemyslovských památek coby náš hlavní problém. Proto nevidím důvod ani na základě těchto programů kohokoli kamkoliv volit. Naopak si beru za svůj program radu pana Robejška: podstatné je postarat se sám o sebe, zabezpečit sebe a svou rodinu a dokázat se sám nějakým způsobem ubránit.

A ne, opravdu se necítím oprávněna komukoli radit, jak má se svou budoucností naložit zrovna on.

Kam kráčíš, BPI? III. (noviny & otázky)

Čas běží, a někteří zdá se běží nadcházejícím neblahým událostem vstříc...

... bez zaváhání, možná i bez oddechu, chrlí na facebooku monotematický obsah ve prospěch někoho jiného, než jsou oni sami...

... bez ptaní a rozhlížení se kolem sebe, jako by to snad za ně někdy udělal někdo jiný, ochotní odevzdávat sebe sama i své blízké...

... někteří běží událostem naproti i tak, že stojí. V mrazu, u metra a na dalších místech s velkým pohybem lidí, rozdávají tiskoviny, jejichž obsah neznají, stejně jako neznají jejich zadavatele, natož jeho záměry...

Už vyšly tři články, které se tématu týkají. Jeden přímo na titulce iDnesu, ještě mírný, jako by se do toho jeho autor bál pořádně opřít a zkrátit tak všem případné utrpení. Druhý článek na tenhle text navazoval, byl to blog jednoho z čtenářů iDnesu. Ten už tak milý nebyl, mj. prý vypátral v hospodaření spolku kamsi ulétnuvších 15 tisíc korun. Což udělal víc než kdokoli z řadových členů spolku - ti rozhodně netráví večery studiem pohybů našich financí. Ono to vůbec je tak, že řadoví členové se omezili zas jen na to, co jsme dělali, když jsme s tématem "islám" a skupinou kolem IVČRN začínali - komentují a sdílejí články a videa na facebooku, navzájem si je lajkují a olepují animovanými emotikony... ne že by kvůli tomu bylo potřeba členství ve spolku, který má dotlačit do poslanecké sněmovny určité osoby, ale zřejmě mají dotyční pocit, že tohle je ta "práce"...

Co jsem to dál... jo, třetí článek. Vandasovci - DSSS. Že prý si jeden z nich u metra rozdávanou tiskovinu vzal a dokonce prý zkusil na kolportéry i promluvit a dostal pozoruhodnou odpověď. Zvláštní nápad. Ale nemusím rozumět všem myšlenkovým pochodům zrovna téhle skupiny lidí. Jen škoda, že pak ten jeho článek pokračuje spekulacemi, že prý "forma i obsah jsou ukradené právě od Vandasovců". Jednak o obojím pochybuju, no a druhak - ono to je stejně irelevantní. Podstatné je u těch novin něco jiného - právě to, čeho si všimli už i novináři, a co budou pitvat blogeři - náhodní kolemjdoucí, zkoušející z kolportérů něco vypáčit... Což nepůjde, protože kolportéři tyhle informace prostě nemají. A tak tam mrznou a jsou za blbce. Ovšem s hřejivým pocitem "boje" proti čemusi.

Jestli se ptáte, zda na ty tři poměrně VÝRAZNĚ VIDITELNÉ články bylo ze strany vedení BPI & Úsvitu-NK nějak reagováno, pak vás nepotěším. Tak jako se zakopávají pod koberec větší i drobnější problémy v divizích, antikampaně na nepohodlné členy atd., tak se pokračuje v naučeném schématu jednání i nadále.

Mezitím jeden z hlavních oponentů nelení. Vykašlal se sice zřejmě na marné pokusy běhat před poslance ve sněmovně s jednotlivými návrhy zákonů (které by mu tak jako tak nikdo neschválil nebo nevytáhl k diskusi, tak jako se děje Úsvitu-NK, kdyby si někdo nevšimnul), ovšem místo toho jede předvolební kampaň. Ve velkém stylu - tu snahy o spojení s SPD, tu fotka se zástupcem dokonce samotného Donalda Trumpa (na to nemají Tatjana Festerling s Lutzem Bachmannem, ani kdyby si stoupli navzájem na ramena). A "naše" reakce? Opět ubohoučká, ukňučeňoučká... "Tomio, ty se spojuješ s těmi, kdo chtějí více EU!"

A to je celé. Tomio pochopitelně kašle na to, co o něm skučí nějaký Blok. Promo má vymakané, poskytl svým fanouškům materiály, loga, kontakty, aplikace do mobilu atd. k dispozici mnohem dříve, než se tím nějaký Blok začal vůbec za sebe zajímat, a dělá to i nadále v každém svém příspěvku na facebooku, nabírá nové členy rychlostí, která je až děsivá (zatímco Blok se pihňá v tom, že místopředsedkyně do spolku přijala Matěje Hollana z hnutí Žít Brno a kdo s tím co udělá...). No a nadále drahý Tomio opakuje stále totéž o tom, kdo za Úsvitem-NK stojí. Opět reakce od "nás" prakticky nulová - "on lže". Zřejmě to podle počtu Tomiovi přibývajících příznivců přestává stačit. Je to taková ta taktika, jaká se používá u sluníček - nejdřív člověka obviní z šíření hoaxu, a pak to převedou do množného čísla a tvrdí, že ten člověk je nedůvěryhodný celkově, protože si jednou dovolil šířit něco, co oni označili za hoax. Jenže ono ta zpráva na počátku vůbec být hoaxem nemusí. Tady se odvádí pozornost k tomu, "kolikrát už Tomio lhal", případně k osobě toho, kdo se zeptá na totéž, nebo se vytáhne "chrabrý, poctivý a těžce pracující Úsvit"... ovšem k meritu věci drahý Blok s Úsvitem stále ne a ne dolézt a ne a ne odpovědět na to, na co je tázán. Chtělo by se říct, že zatím měli možnost vyjít ven s barvou po dobrém, což by nemuselo mít ty následky, co to může (a bude) mít, až to tedy najednou začne jít jinak.

Ono to ale časem půjde. Lidem už ta Tomiova vyjádření začínají vrtat hlavou, a začínají používat google. Sice jde jen o první vlaštovky... ale brzy se někdo zeptá, třeba i na to, co ve svátečním shonu na konci roku stihlo poměrně slušně zapadnout. Jedna otázka by myslím stačila, třeba stran toho, kdo je dnes obhájcem Martina Konvičky v jeho "moučkovém" procesu... nebo jaký je plán B pro případ, že soudní proces s ním nevyjde dle očekávání a spolek (včetně politické strany) se náhle octne bez "superlídra"... resp. zcela bez kontaktu s ním... jaký ten cíl bude dále a kdo bude dál v Bloku a Úsvitu fungovat jako ta tvář, která vše bere na sebe...

Nebudiž to ovšem ode mne chápáno jako jakákoli obhajoba seňora Okamury či pokus o přihrání mu voličů a fanoušků. Chraň pámbu, už proto, že toho člověka na rozdíl od islámoklastky nějaký islám vůbec nezajímá (už je tu ta věta zas!), ba dokonce neměl problém ještě pár let zpátky rvát na hlavu své partnerky hidžáb, aby s ní v Londýně mohl do mešity, a pokud jde o jeho předchozí působení coby mluvčího Asociace českých cestovních kanceláří a agentur - zkuste mi vyprávět o tom, jak tu tenkrát nechtěl turisty zrovna z muslimských zemí s jejich nacpanými peněženkami. Mám zkrátka za to, že ta mezinárodní klientela českých kebabáren, indických halal restaurací, jakož i běžných českých hospod, kam si muslim pořád může zajít, je tak trochu i jeho dílem. Tehdy Tomio proti islámu rozhodně nebouřil, jestli mě paměť neklame.

Ovšem všímat si toho, co tedy Tomio dělá coby regulérní politický oponent, který tu prostě je, ať chceme nebo ne, samozřejmě musím. A tak se můžu vrátit ještě i k tomu, co jsem psala už dřív - že se pan Okamura SPOJUJE s dalšími subjekty. Odhlédněme od toho, o které subjekty jde a proč si vybírá zrovna je a ne jiné, a podívejme se opět do našich řad - zeptal se někdo z řadových členů vedení, s kým vším už jsme se spojili my a jaké koalice máme v kterém kraji vytvořené? Pokud je mi totiž známo, za celou dobu se BPI spojil pouze se třemi politickými subjekty - jedním je samotný Úsvit - Národní koalice, druhým je Suverenita místopředsedkyně spolku a třetím strana DOMOV, spojená s osobou partnera místopředsedkyně a zároveň tiskového mluvčího spolku. To je vše, a já s údivem kvituju informace od uskupení, jednotlivců i spolků, kteří byli naopak coby partneři ke spolupráci odmítnuti, aniž by byl zásadní konflikt ve sdílených postojích a hodnotách směrem k islámu i dalším tématům. Samozřejmě - když si to spojíte s odpověďmi na otázky, které jste si měli položit o pár odstavců výše, bude vám vše nejspíš jasné.

Pokud nebude, není vám zřejmě pomoci. Ono je totiž ve spolku pořád dost těch jednodušších lidí, čekajících, že někdo za ně někde koná to maximální možné dobro, neochotných či neschopných dojít si na pokec za vlastním starostou nebo zastupitelem, zeptat se toho či onoho ouřadu, zajímat se, kdo co kde a s kým tvoří a zamýšlí...

Měla jsem tímto směrem včera jednu zajímavou diskusi zřejmě s členem či příznivcem spolku. Vypadlo z něj, že raději bude nadávat na zahalenou muslimku objevivší se v televizi, protože třeba na psaní delších textů nebo jejich studium se necítí, neboť "má jenom učňák". A tak bych si dovolila obecenstvu připomenout, že stále ještě stojíme proti těm pochodujícím Mustafům odněkud z chatrče, které nedostatek vlastní gramotnosti příliš netrápí a kteří sem i přesto přicházejí a jsou námi přijímání de facto jako páni Evropy, kteří zde získávají mnohem víc než ti lidi s učňákem. Jestli ti vyučení zahodí svou budoucnost (nejen v otázce islámu) kvůli takové rezignaci a sebepodceňování se, pak budou vždycky jen loutkami v rukou těch, kteří si ten text přečíst nebo napsat dovedou a zvládnou si tudíž budoucnost zařídit tak, aby byla výhodná především pro ně samotné. A totéž platí i pro ochotu se na něco zeptat nebo si zjistit konkrétní věci.

Kam kráčíš, BPI?

A kráčíš ještě vůbec někam? Není to náhodou tak, že končetiny - jednotlivé divize i členové samotní - by právě teď šlapaly, seč jim síly stačí, přes překážky a závěje, ale střed je již upíchnut kdesi jinde, a tak mu na ztrátě nějaké té končetiny příliš nezáleží?

Možná by bylo dobré těm dotyčným dát aspoň vědět předem, že se je někdo chystá použít k vlastnímu cíli a pak odhodit... A možná, možná si za to můžeme sami. Příliš jsme možná spoléhali na morální sílu jednotlivce, který se postavil do našeho čela, a na skupinku těch, kteří se kolem něj vytvořili. Měli jsme pocit, že jsme jej "poznali" z několika setkání na demonstraci a v hospodách, kde si s námi potřásl rukou a vykouřil s námi pár cigaret. Pravda, zjistili jsme, že jeho mediální obraz je tak falešný, jak jen může být... ovšem ani tak jsme neměli šanci dohlédnout až do toho zákulisí a jeho vrchních pater. Naivně jsme si dokonce mnozí mysleli, že se nám z těch pater dostává všech informací, nebo že když budeme my sami pracovat usilovněji a lépe, budeme sami součástí této vnitřní struktury a bude s námi do budoucna počítáno. Ne snad kvůli nějaké zištnosti, funkcím a korytům, ale prostě už jen proto, aby se naše společná myšlenka podařila.

Ó, jak jsme se nechali vodit za nos! Jak jsme ignorovali první signály toho, že opravdu není vše v pořádku, které se již v létě objevily! Jak jsme byli rádi, že se jsme schopni aspoň nějak scházet v rámci divizí a zorganizovat aspoň nějakou akci! Jak jsme si toho sami na sebe nakládali přespříliš, investovali jsme vlastní čas, peníze a energii, jak jsme byli rádi za každého "našince" ze stejně nízkých pater hierarchické struktury našeho spolku, se kterým jsme mohli na něčem konkrétním spolupracovat! Jak nás potěšilo, když se k nám postupně přidala nějaká známější tvář!

Obhajovali jsme i takovou věc, jako bylo spojení s politickými uskupeními. Jistě, naše myšlenky skutečně je třeba dostat do legislativního řádu a je k tomu třeba demokratických principů a procesů. Ovšem probohy, proč jsme odmítli rozkrývat finanční pozadí strany, kterou jsme si k tomu vybrali? Proč jsme odmítali upozornění na to, že jde o projekt jediného sponzora, kterému je zcela jedno, jaký program mají lidé, kteří tam byli dosazeni místo něj, protože budou pro veřejnost přijatelnější než on sám? Stáli jsme sami za sebou, ovšem nevěděli jsme, že NAPROSTO NIKDO nestojí za námi. Zbaběle jsme tuto myšlenku odmítali a odmítali jsme si vytvořit náhradní alternativu.

A kolečka se točila, s nadšením jsme se dál vrhali do plánování akcí, do vytváření volebního programu... jako by snad dávno nebyl dán právě tím člověkem, který drží finanční otěže... stejně tak jsme se vrhali (byť se zpožděním) na připomínkování stanov fungování našeho spolku, které nám byly naší vrchností milostivě hozeny pod nos až na sjezdu, místo aby na nich bylo pracováno příslušnými orgány spolku již od jeho založení... i tohle jsme tolerovali... stejně jako mnohá další formální pochybení čelních představitelů spolku i jednotlivých divizí. Ba naopak, mnohdy jsme ty formality brali sami na sebe, studovali jsme na poslední chvíli patřičná lejstra, vyhlášky a zákoníky, jen aby se ta která akce mohla konat po všech stránkách správně.

A tak jsme teď tady, kde jsme. Ve stadiu rozkladu, kdy centrála, plně v moci sponzora, vytváří antikampaně na nepohodlné členy i celé divize a snaží se je nahradit vlastními, snadno zmanipulovatelnými, ovšem k prosazení jakékoli podstatné myšlenky naprosto nevhodnými a neschopnými lidmi. Mnohé z toho ostatně zaznělo už v zákulisí sjezdu, stačilo řádně poslouchat, všímat si, kdo se s kým baví... a pak si všimnout, jak probíhaly a dopadaly volby do předsednictva a Akční rady. Nejde snad o to, že by se tam nedostal někdo, koho si zrovna jakási "islámoklastka" oblíbila, jako o to, že se tam dostali právě ti, které popsala výše a na jejichž neschopnost a servilitu už párkrát sama doplatila. Byli to právě tito lidé, kteří se snažili převzít moc v divizi, do které ani sami nepatřili, a nahradit tamější velmi výkonné a schopné jednotlivce svými vyvolenými. Naštěstí je centrální divize natolik amatérská, že se to stihlo provalit již před Vánoci, pokud jde o to, aby o tom věděli lidé z jiných divizí... ta ohrožená divize sama to poznala prakticky okamžitě a mohla tak učinit příslušné kroky. Pravda, vodění centrály za nos asi nebylo to, s čím do celého islamoklastního boje šli, určitě jim to přidalo spoustu práce navíc... ale v zájmu přežití to bylo nezbytné. Ne každá divize ovšem takové štěstí měla, některé už jsou plně "centralizovány", což se projevuje i tak, že pak do Akční rady kandiduje i ten, který je ve spolku sotva pár dní a nikdo ho nezná... jen aby se zabránilo zvolení někoho jiného. Ohromně nenápadné, stejně jako kandidatura těch, kterým by jejich komplikovaný osobní život bránil ve výkonu jakékoli funkce... stejně jako to, že se na sjezd samotný mohl dostat prakticky kdokoli, stačilo, aby jej někdo jmenoval při navrhování (nikoli VOLBÁCH, ty totiž mnohde neproběhly) delegátů na tento sjezd.

Nejsem si jistá, zda tyto zvraty přicházejí právě teď v ten nejlepší čas. Ovšem - to nepřicházejí nikdy. Takže ano - máme před celoevropskou demonstrací. A ano, jeden člen Akční rady právě rezignoval, což znamená, že je samotná AR paralyzována a není oprávněna učinit jakékoli rozhodnutí, dokud neproběhnou nové volby. Pochopitelně že ta rezignace, stejně jako další důsledky z ní vyplývající, budou medializovány, což a) už samo o sobě zvládne odradit dost našich členů a příznivců, b) donutí centrálu přijít s vlastní verzí o "puči" připravovaném některými členy, což je nesmysl, který potvrdí každý, kdo dotyčné zná a ví, kolik práce pro Blok udělali. Prý už dokonce tato verze je vypuštěna. Ubohé. Zrovna tak je pravdou to, že slovutný vůdce vypověděl své advokátce, která pro něj pracovala zdarma, smlouvu bez vysvětlení. Tak zbabělý a zmanipulovaný, že jí to ani nebyl schopen zavolat, ani jí nebyl schopen při osobním setkání podat ruku... prostě proto, že není v zájmu sponzora, aby náš leader vyšel z případu co nejlépe, takže instantně dodal právníka vlastního, kterého si je schopen zaplatit sám a který Bloku promptně zajistí prvního odsouzeného. Ostatně kult mučednictví jel uvnitř Bloku už delší dobu, v tom smyslu, že některým "osobnostem" bylo "dovoleno" odhalovat své údajné rány, kteří jim prý jiní členové způsobili, a tím ostatní šikovat proti sobě navzájem. Nedělejme si iluze, že ta figurka nahoře o tom nevěděla nebo jí to nebylo po chuti. Ovšem jeho úkol byl jasně dán, a vzhledem k tomu, jak byl tento člověk viditelný a zároveň závislý a voditelný druhými, si nemohl dovolit plánovat si pro sebe lepší budoucnost a tím i bojovat za lepší budoucnost pro druhé. Proto viděl silné v těch, kteří jsou silní leda sami pro sebe.

Ale na tom zas až tolik nezáleží. Podstatné je třeba to, že nyní budou novináři onu věc pitvat do detailu takřka online. Budou strkat mikrofon před nos jak vedení divizí, tak i řadovým členům. Loudit bulvární detaily, do čeho je kdo namočen a co kdo na koho ví. Islámoklasmus půjde stranou. O tom, co mezitím budou s danou situací dělat sluníčka asi můžete povyprávět svým psychoanalytikům, až se k nim konečně dostanete. Jak na to bude hledět ta Evropa, se kterou jsme chtěli spolupracovat, to taky nechám na úvaze laskavého čtenáře. Že je to samozřejmě lhostejné i stále pochodujícím migrantům, v Evropě i ve světě působícím radikálním muslimským domestikovaným buňkám i solitérům a vůbec celému islámu, o tom taky není sporu. Našince to ovšem oslabí... budou stresovaní, budou dělat chyby, trestních oznámení na ně bude přibývat, spousta těch, kteří by mohli být skutečně užiteční, stráví místo toho spoustu času na policii nebo bude nejspíš řešit existenční problémy (myslíte pořád na toho sponzora, kterému to je zcela jedno, že? A myslíte na Tomáše Strnada, který přesně kvůli tomu spáchal loni sebevraždu?).

A přesto... Islámoklastka je stále PROTI ISLÁMU. Tak jako mnozí další, kteří do toho byli zapleteni. Není pochyb, že i tahle bouře se jednou přežene a bude potřeba vstát, napravit způsobené škody a jít dál... stále PROTI ISLÁMU. Netratíme, získáváme. Minimálně zkušenosti. A motivaci.  

Jedny islámoklastní narozeniny

Islámoklastka dnes slaví narozeniny. Poměrně přelomové životní jubileum, zvláště mnohé ženy ho mají tendenci prožívat, tedy je zřejmě klíčové onu událost náležitě oslavit. Motivací budiž už samotný fakt, že ortodoxněji pojímaný islám (už třeba takový ten provozovaný komunitou kolem českých mešit) slavení narozenin zapovídá - cílem je samozřejmě oslabit vlastní identitu jedince, pročež se to celé schová za frázi "není třeba slavit to, že se člověk zase o krok přiblížil vlastnímu hrobu".

Už proto tedy islámoklastka slavit naopak hodlá - bez nadbytečného zahalování toho, co zahalovat dle ní není nutné, s dostatečným množstvím alkoholu, produktů z vepřového masa i ve společnosti mužských protějšků, kvalitní hudby a literatury. Oslavy se pravděpodobně rozloží do několika následujících dní, kdy ji čeká pár setkání s blízkými přáteli. Vše ovšem v soukromém duchu, životní situace i výhledy do budoucna bohužel nejsou takové, že by se dalo uspořádat něco veřejného, s vlajkami s logy a průvodem od modlitebny v pasáži Jiřího Grossmanna skrz Opletalovu ulici až k mešitě na Černém Mostě, s výletem do Suchdola před palestinskou ambasádu. Uvidíme, co přinesou roky příští - třeba dojde někdy i na tohle. Zatím je krom slavení zkrátka potřeba investovat do aktuálních i dlouhodobějších způsobů potírání islámu. 

Ovšem pokud jde o slavení narozenin jako takové, islámoklastku v poslední době hodně zaujal výklad rabiho Jaira Jerochima (který výročí svého příchodu na svět oslavil jen o pár dní dříve), podle kterého jde o den, kdy se Bůh rozhodl, že bez nás by svět nebyl kompletní, a toto své rozhodnutí realizoval právě skrze naše narození. Tento den je tedy v judaismu chápán velmi pozitivně - na rozdíl právě od islámu, který k němu má přístup výše uvedený. Takže tam o nějaké kompatibilitě nebo "návaznosti islámu na judaismus" nemůže být řeč.

Při takové příležitosti, jako jsou narozeniny samozřejmě nelze vynechat lehké zabřednutí do nostalgie a trochu si uplynulý rok, popřípadě delší časové úseky před ním nezrekapitulovat. Nejen z pohledu islámoklasmu, ale i toho obyčejně lidského. Ono nakonec všechno souvisí se vším. Což si uvědomuju při každém pohledu na další a další došlé přání. To je konkrétně u mne totiž asi ta největší změna, která se za ten rok udála. Loni v tento den jsem ještě hrdě islámoklastila solitérně, na nikoho se nevázala, sama si hledala způsoby, jak se na úkor islámu pobavit, sama si určovala, v čem se v jeho problematice kdy vzdělám. Neměla jsem pocit, že kvůli tomu musím nutně nosit symbol nějaké iniciativy nebo komunikovat s těmi, kteří mi (byť jen třeba dočasně) nerozumějí nebo se spolu na něčem neshodneme. Samotný islámoklasmus byl loni touto dobou ovšem také někde jinde než dnes, pořád ještě až na výjimky pouze v rovině facebookového žvanění. Jedinou vážnější událostí té doby bylo dočasné zablokování facebookových stránek Islám v ČR nechceme na jedné straně a petiční akce proti uznání II. stupně registrace pro Ústředí muslimských obcí na straně druhé. A ze strany islámu samotného se také vcelku moc nedělo, v klidu si tu vegetil, aniž by na sebe příliš strhával pozornost. Stejně tak naše sluníčková opozice ještě zastávala názor, že nejsme hodni jejího zájmu. Tudíž jsem loni své narozeniny mohla ještě prožít v poklidu, vyrazit do ulic bez obav, že potkám nějakého agresivnějšího tvora neurčitého pohlaví s tupým výrazem, "hipsterskými" brýlemi a logem Mladých Zelených na triku, a příliš mi tehdy ani nevadilo, že mi přáníček chodí podstatně méně.

Doby se změnily. Najednou žiju v éře, kdy je zřejmě legitimní, že pokud se mé soukromé údaje dostanou do rukou o správnosti svého jednání přesvědčených sluníček, budu muset řešit svou bezpečnost a bezpečnost svých blízkých. Dokonce to opět bude pravděpodobně legitimizováno státní mocí, pokud se jí k tomu dá ovšem příležitost. Média nasadila regulérní kampaň směřující k potlačení určitých názorů - neuplyne den, aby daňovými poplatníky sponzorovaná veřejně působící televizní stanice nevytáhla nějaký pořad pozitivně vykreslující islám (včetně komiksových seriálů pro děti), ve stejným způsobem financované rozhlasové stanici se Islámský stát už přejmenoval na TAKZVANÝ (čili toto slovo odteď používám jako podstatné jméno s vědomím, že každý bude vědět, co mám na mysli), a co předvádí médium vlastněné vicepremiérem, to už zdravý rozum nepobírá vůbec - tu rozbor toho, jak půzkumy veřejného mínění na téma islám či uprchlíci vlastně "neodrážejí veřejné mínění" (i přes tu kampaň ze strany televize a onoho média samotného, sic!), tu psycholog pitvající z fleku miliony těch, kteří mu o to nestojí (resp. prozatímní čtenáře toho média, kteří ještě nepřišli na to, že se bez něj dá fungovat), a to takovým způsobem, že je jednomu opravdu líto jeho skutečných klientů, tedy lidí s reálnými psychickými problémy a obtížemi, se kterými velmi pravděpodobně zachází stejně; do toho dvoje mediální vyjádření jednoho ouřady z jisté finančně podezřelé sekce Úřadu vlády v jednom týdnu... Už se to nedá přičítat pouhé okurkové sezóně a běžné lenosti novinářských onucí, se kterou už nejeden chudák měl tu čest ve svém životě.

A výsledky pořád nikde. Lid, dav, čtenářstvo, diváctvo, daňoví poplatníci, plátci koncesionářských poplatků atd. si zkrátka pořád ne a ne myslet to, co se po nich chce. Je to spíš čím dál horší - je doba letních dovolených, kdy si mnozí lidé užívají všeho toho, co s islámem a multikulti ideologií není dvakrát kompatibilní. Společné koupání více než polonahých žen všech tvarů a věkových kategorií s neméně polonahými muži. Vepřové grilovačky, kdy alkohol teče proudem, občas krom všudypřítomných a běžných cigaret zavoní i smotek něčeho "ostřejšího", mládež získává své první sexuální zkušenosti na táborech i mimo ně, a místo vyhledávání exotických destinací končí desetitisíce lidí v českých kempech a obcházejí lokální přírodní, kulturní i historické památky a zajímavosti stejně jako každý rok... zcela nezávisle na probíhajících kampaních, které na ně evidentně nemají vliv, resp. ho mají zcela opačný. Ono si taky zkuste někomu uprostřed kempu u rybníka, s pěknou holkou vedle sebe, kusem dobře kořeněného vepřového na talíři a vychlazenou dvanáctkou poblíž, vykládat o tom, jaký je morální odpad, když PRÁVĚ TEĎ necítí solidaritu s "uprchlíky", kterým nevoní ani ta vepřová pečeně, ani ta dvanáctka, ani ta holka... nejdou sem kvůli tomu, jakou krásnou krajinu tady máme, ani kvůli tomu, jakou bohatou historii naše země má...

No a tihle lidi od táboráků i jinud mi tedy dnes naopak posílají přání k narozeninám. A nenechte se mýlit, kempy v tuzemsku nejsou zdaleka jejich jedinou realitou. Dostat se do kontaktu právě s těmito lidmi taky nebylo zrovna snadné, musely padnout mnohé bariéry na obou stranách, musela proběhnout nejedna vášnivá debata, pár blokování a odblokování, pár smíření se s odlišnými postoji a náhledy na věc. A muselo se přejít od žvanění k reálným činům. Což šlo zejména v posledním půl roce ovšem neuvěřitelně rychle, co měsíc byla nějaká islámoklastní akce, po které následovaly přehršle žádostí o přátelství na facebooku (kam si jinak nepouštím příliš lidí, které neznám osobně). Listuju tím seznamem toho, co se vše událo, který si vedu, abych si v tom udržela nějaký přehled, a zjišťuju s úžasem, že i přes finanční obtíže jsem od začátku loňských letních prázdnin do začátku těch letošních absolvovala neuvěřitelných 22 akcí více či méně spojených s IVČRN/ BPI či jejími aktivitami a záměry, včetně účasti na akcích sluníček s transparentem vyjadřujícím opoziční stanovisko. O aktivitách, kvůli kterým jsem se nemusela zvedat ze židle a které mě stály leda čas a energii, ani nemluvím. Nějak si nevzpomínám, že bych takový kolotoč kdy plánovala rozjet. Prostě to přišlo samo, místo chození do kina nebo jalového brouzdání městem louskám ten či onen výzkum týkající se islámu, trčím u petičního stánku nebo naháním tramvaj vezoucí mne na veřejnou debatu nebo nějaké jednání ve sněmovně...

Faktem je, že kdybych zabíjela čas v kině nebo brouzdáním po nákupních galeriích nebo městských pamětihodnostech, vracela bych se z takových akcí stejně sama, jako jsem na ně přišla. Což by bylo ve výsledku totéž, jako když sluníčka kňourají, že se na jejich akcích setkávají stále titíž lidé, kteří se mají navzájem v kontaktech na facebooku, poměrně uzavřená skupinka osob, kterých příliš nepřibývá. To slovo, kterým se pocity z toho dají popsat, by znělo: frustrující. Ani mne by to už s mými současnými zkušenostmi nebavilo.

To, co je teď a co je mi připomínáno každým tím člověkem, který mi přichází přát štěstí a zdraví, je mnohem lepší. Ta různorodost, pohledy do světů různých lidí z různých měst a částí naší země, různých profesních zaměření, odlišných životních zkušenosti, to je to, co člověk v mé nelehké situaci potřebuje a čeho si nesmírně váží. Tihle lidé mi nahrazují moje vlastní nohy, oči a uši. A to je pro mne aktuálně víc než mít tři smartphony, oblečení z biobavlny a fair-trade potraviny ve spíži nebo se vydávat na mise do Indie. 

A co je pro mne ještě lepším dárkem? Vědomí, že už dnes se na sebe mnozí moji kolegové mohou v různých věcech týkajících se nečekaných životních situací spolehnout, jak jsem o tom psala minule. Už se to zkrátka děje, a já mohu tedy tímto na závěr poslat pozdrav na jižní Moravu a zároveň kolegovi do Mladé Boleslavi. Pánové, mám z vás radost! Solidaritu s vlastními lidmi #přijímáme!