29. 7. 2015

Jedny islámoklastní narozeniny

Islámoklastka dnes slaví narozeniny. Poměrně přelomové životní jubileum, zvláště mnohé ženy ho mají tendenci prožívat, tedy je zřejmě klíčové onu událost náležitě oslavit. Motivací budiž už samotný fakt, že ortodoxněji pojímaný islám (už třeba takový ten provozovaný komunitou kolem českých mešit) slavení narozenin zapovídá - cílem je samozřejmě oslabit vlastní identitu jedince, pročež se to celé schová za frázi "není třeba slavit to, že se člověk zase o krok přiblížil vlastnímu hrobu".

Už proto tedy islámoklastka slavit naopak hodlá - bez nadbytečného zahalování toho, co zahalovat dle ní není nutné, s dostatečným množstvím alkoholu, produktů z vepřového masa i ve společnosti mužských protějšků, kvalitní hudby a literatury. Oslavy se pravděpodobně rozloží do několika následujících dní, kdy ji čeká pár setkání s blízkými přáteli. Vše ovšem v soukromém duchu, životní situace i výhledy do budoucna bohužel nejsou takové, že by se dalo uspořádat něco veřejného, s vlajkami s logy a průvodem od modlitebny v pasáži Jiřího Grossmanna skrz Opletalovu ulici až k mešitě na Černém Mostě, s výletem do Suchdola před palestinskou ambasádu. Uvidíme, co přinesou roky příští - třeba dojde někdy i na tohle. Zatím je krom slavení zkrátka potřeba investovat do aktuálních i dlouhodobějších způsobů potírání islámu. 

Ovšem pokud jde o slavení narozenin jako takové, islámoklastku v poslední době hodně zaujal výklad rabiho Jaira Jerochima (který výročí svého příchodu na svět oslavil jen o pár dní dříve), podle kterého jde o den, kdy se Bůh rozhodl, že bez nás by svět nebyl kompletní, a toto své rozhodnutí realizoval právě skrze naše narození. Tento den je tedy v judaismu chápán velmi pozitivně - na rozdíl právě od islámu, který k němu má přístup výše uvedený. Takže tam o nějaké kompatibilitě nebo "návaznosti islámu na judaismus" nemůže být řeč.

Při takové příležitosti, jako jsou narozeniny samozřejmě nelze vynechat lehké zabřednutí do nostalgie a trochu si uplynulý rok, popřípadě delší časové úseky před ním nezrekapitulovat. Nejen z pohledu islámoklasmu, ale i toho obyčejně lidského. Ono nakonec všechno souvisí se vším. Což si uvědomuju při každém pohledu na další a další došlé přání. To je konkrétně u mne totiž asi ta největší změna, která se za ten rok udála. Loni v tento den jsem ještě hrdě islámoklastila solitérně, na nikoho se nevázala, sama si hledala způsoby, jak se na úkor islámu pobavit, sama si určovala, v čem se v jeho problematice kdy vzdělám. Neměla jsem pocit, že kvůli tomu musím nutně nosit symbol nějaké iniciativy nebo komunikovat s těmi, kteří mi (byť jen třeba dočasně) nerozumějí nebo se spolu na něčem neshodneme. Samotný islámoklasmus byl loni touto dobou ovšem také někde jinde než dnes, pořád ještě až na výjimky pouze v rovině facebookového žvanění. Jedinou vážnější událostí té doby bylo dočasné zablokování facebookových stránek Islám v ČR nechceme na jedné straně a petiční akce proti uznání II. stupně registrace pro Ústředí muslimských obcí na straně druhé. A ze strany islámu samotného se také vcelku moc nedělo, v klidu si tu vegetil, aniž by na sebe příliš strhával pozornost. Stejně tak naše sluníčková opozice ještě zastávala názor, že nejsme hodni jejího zájmu. Tudíž jsem loni své narozeniny mohla ještě prožít v poklidu, vyrazit do ulic bez obav, že potkám nějakého agresivnějšího tvora neurčitého pohlaví s tupým výrazem, "hipsterskými" brýlemi a logem Mladých Zelených na triku, a příliš mi tehdy ani nevadilo, že mi přáníček chodí podstatně méně.

Doby se změnily. Najednou žiju v éře, kdy je zřejmě legitimní, že pokud se mé soukromé údaje dostanou do rukou o správnosti svého jednání přesvědčených sluníček, budu muset řešit svou bezpečnost a bezpečnost svých blízkých. Dokonce to opět bude pravděpodobně legitimizováno státní mocí, pokud se jí k tomu dá ovšem příležitost. Média nasadila regulérní kampaň směřující k potlačení určitých názorů - neuplyne den, aby daňovými poplatníky sponzorovaná veřejně působící televizní stanice nevytáhla nějaký pořad pozitivně vykreslující islám (včetně komiksových seriálů pro děti), ve stejným způsobem financované rozhlasové stanici se Islámský stát už přejmenoval na TAKZVANÝ (čili toto slovo odteď používám jako podstatné jméno s vědomím, že každý bude vědět, co mám na mysli), a co předvádí médium vlastněné vicepremiérem, to už zdravý rozum nepobírá vůbec - tu rozbor toho, jak půzkumy veřejného mínění na téma islám či uprchlíci vlastně "neodrážejí veřejné mínění" (i přes tu kampaň ze strany televize a onoho média samotného, sic!), tu psycholog pitvající z fleku miliony těch, kteří mu o to nestojí (resp. prozatímní čtenáře toho média, kteří ještě nepřišli na to, že se bez něj dá fungovat), a to takovým způsobem, že je jednomu opravdu líto jeho skutečných klientů, tedy lidí s reálnými psychickými problémy a obtížemi, se kterými velmi pravděpodobně zachází stejně; do toho dvoje mediální vyjádření jednoho ouřady z jisté finančně podezřelé sekce Úřadu vlády v jednom týdnu... Už se to nedá přičítat pouhé okurkové sezóně a běžné lenosti novinářských onucí, se kterou už nejeden chudák měl tu čest ve svém životě.

A výsledky pořád nikde. Lid, dav, čtenářstvo, diváctvo, daňoví poplatníci, plátci koncesionářských poplatků atd. si zkrátka pořád ne a ne myslet to, co se po nich chce. Je to spíš čím dál horší - je doba letních dovolených, kdy si mnozí lidé užívají všeho toho, co s islámem a multikulti ideologií není dvakrát kompatibilní. Společné koupání více než polonahých žen všech tvarů a věkových kategorií s neméně polonahými muži. Vepřové grilovačky, kdy alkohol teče proudem, občas krom všudypřítomných a běžných cigaret zavoní i smotek něčeho "ostřejšího", mládež získává své první sexuální zkušenosti na táborech i mimo ně, a místo vyhledávání exotických destinací končí desetitisíce lidí v českých kempech a obcházejí lokální přírodní, kulturní i historické památky a zajímavosti stejně jako každý rok... zcela nezávisle na probíhajících kampaních, které na ně evidentně nemají vliv, resp. ho mají zcela opačný. Ono si taky zkuste někomu uprostřed kempu u rybníka, s pěknou holkou vedle sebe, kusem dobře kořeněného vepřového na talíři a vychlazenou dvanáctkou poblíž, vykládat o tom, jaký je morální odpad, když PRÁVĚ TEĎ necítí solidaritu s "uprchlíky", kterým nevoní ani ta vepřová pečeně, ani ta dvanáctka, ani ta holka... nejdou sem kvůli tomu, jakou krásnou krajinu tady máme, ani kvůli tomu, jakou bohatou historii naše země má...

No a tihle lidi od táboráků i jinud mi tedy dnes naopak posílají přání k narozeninám. A nenechte se mýlit, kempy v tuzemsku nejsou zdaleka jejich jedinou realitou. Dostat se do kontaktu právě s těmito lidmi taky nebylo zrovna snadné, musely padnout mnohé bariéry na obou stranách, musela proběhnout nejedna vášnivá debata, pár blokování a odblokování, pár smíření se s odlišnými postoji a náhledy na věc. A muselo se přejít od žvanění k reálným činům. Což šlo zejména v posledním půl roce ovšem neuvěřitelně rychle, co měsíc byla nějaká islámoklastní akce, po které následovaly přehršle žádostí o přátelství na facebooku (kam si jinak nepouštím příliš lidí, které neznám osobně). Listuju tím seznamem toho, co se vše událo, který si vedu, abych si v tom udržela nějaký přehled, a zjišťuju s úžasem, že i přes finanční obtíže jsem od začátku loňských letních prázdnin do začátku těch letošních absolvovala neuvěřitelných 22 akcí více či méně spojených s IVČRN/ BPI či jejími aktivitami a záměry, včetně účasti na akcích sluníček s transparentem vyjadřujícím opoziční stanovisko. O aktivitách, kvůli kterým jsem se nemusela zvedat ze židle a které mě stály leda čas a energii, ani nemluvím. Nějak si nevzpomínám, že bych takový kolotoč kdy plánovala rozjet. Prostě to přišlo samo, místo chození do kina nebo jalového brouzdání městem louskám ten či onen výzkum týkající se islámu, trčím u petičního stánku nebo naháním tramvaj vezoucí mne na veřejnou debatu nebo nějaké jednání ve sněmovně...

Faktem je, že kdybych zabíjela čas v kině nebo brouzdáním po nákupních galeriích nebo městských pamětihodnostech, vracela bych se z takových akcí stejně sama, jako jsem na ně přišla. Což by bylo ve výsledku totéž, jako když sluníčka kňourají, že se na jejich akcích setkávají stále titíž lidé, kteří se mají navzájem v kontaktech na facebooku, poměrně uzavřená skupinka osob, kterých příliš nepřibývá. To slovo, kterým se pocity z toho dají popsat, by znělo: frustrující. Ani mne by to už s mými současnými zkušenostmi nebavilo.


To, co je teď a co je mi připomínáno každým tím člověkem, který mi přichází přát štěstí a zdraví, je mnohem lepší. Ta různorodost, pohledy do světů různých lidí z různých měst a částí naší země, různých profesních zaměření, odlišných životních zkušenosti, to je to, co člověk v mé nelehké situaci potřebuje a čeho si nesmírně váží. Tihle lidé mi nahrazují moje vlastní nohy, oči a uši. A to je pro mne aktuálně víc než mít tři smartphony, oblečení z biobavlny a fair-trade potraviny ve spíži nebo se vydávat na mise do Indie. 

A co je pro mne ještě lepším dárkem? Vědomí, že už dnes se na sebe mnozí moji kolegové mohou v různých věcech týkajících se nečekaných životních situací spolehnout, jak jsem o tom psala minule. Už se to zkrátka děje, a já mohu tedy tímto na závěr poslat pozdrav na jižní Moravu a zároveň kolegovi do Mladé Boleslavi. Pánové, mám z vás radost! Solidaritu s vlastními lidmi #přijímáme! 
 
;