Islámoklastka dnes
slaví narozeniny. Poměrně přelomové životní jubileum, zvláště
mnohé ženy ho mají tendenci prožívat, tedy je zřejmě klíčové
onu událost náležitě oslavit. Motivací budiž už samotný fakt,
že ortodoxněji pojímaný islám (už třeba takový ten
provozovaný komunitou kolem českých mešit) slavení narozenin
zapovídá - cílem je samozřejmě oslabit vlastní identitu
jedince, pročež se to celé schová za frázi "není třeba
slavit to, že se člověk zase o krok přiblížil vlastnímu
hrobu".
Už proto tedy
islámoklastka slavit naopak hodlá - bez nadbytečného zahalování
toho, co zahalovat dle ní není nutné, s dostatečným množstvím
alkoholu, produktů z vepřového masa i ve společnosti mužských
protějšků, kvalitní hudby a literatury. Oslavy se pravděpodobně
rozloží do několika následujících dní, kdy ji čeká pár
setkání s blízkými přáteli. Vše ovšem v soukromém duchu,
životní situace i výhledy do budoucna bohužel nejsou takové, že
by se dalo uspořádat něco veřejného, s vlajkami s logy a
průvodem od modlitebny v pasáži Jiřího Grossmanna skrz
Opletalovu ulici až k mešitě na Černém Mostě, s výletem do
Suchdola před palestinskou ambasádu. Uvidíme, co přinesou roky
příští - třeba dojde někdy i na tohle. Zatím je krom slavení
zkrátka potřeba investovat do aktuálních i dlouhodobějších
způsobů potírání islámu.
Ovšem pokud jde o slavení narozenin jako takové,
islámoklastku v poslední době hodně zaujal výklad rabiho Jaira
Jerochima (který výročí svého příchodu na svět oslavil jen o
pár dní dříve), podle kterého jde o den, kdy se Bůh rozhodl, že
bez nás by svět nebyl kompletní, a toto své rozhodnutí
realizoval právě skrze naše narození. Tento den je tedy v
judaismu chápán velmi pozitivně - na rozdíl právě od islámu,
který k němu má přístup výše uvedený. Takže tam o nějaké
kompatibilitě nebo "návaznosti islámu na judaismus"
nemůže být řeč.
Při takové
příležitosti, jako jsou narozeniny samozřejmě nelze vynechat lehké zabřednutí do
nostalgie a trochu si uplynulý rok, popřípadě delší časové
úseky před ním nezrekapitulovat. Nejen z pohledu islámoklasmu,
ale i toho obyčejně lidského. Ono nakonec všechno souvisí se
vším. Což si uvědomuju při každém pohledu na další a další
došlé přání. To je konkrétně u mne totiž asi ta největší
změna, která se za ten rok udála. Loni v tento den jsem ještě
hrdě islámoklastila solitérně, na nikoho se nevázala, sama si
hledala způsoby, jak se na úkor islámu pobavit, sama si určovala,
v čem se v jeho problematice kdy vzdělám. Neměla jsem pocit, že
kvůli tomu musím nutně nosit symbol nějaké iniciativy nebo
komunikovat s těmi, kteří mi (byť jen třeba dočasně)
nerozumějí nebo se spolu na něčem neshodneme. Samotný
islámoklasmus byl loni touto dobou ovšem také někde jinde než
dnes, pořád ještě až na výjimky pouze v rovině facebookového
žvanění. Jedinou vážnější událostí té doby bylo dočasné
zablokování facebookových stránek Islám v ČR nechceme na jedné
straně a petiční akce proti uznání II. stupně registrace pro
Ústředí muslimských obcí na straně druhé. A ze strany islámu
samotného se také vcelku moc nedělo, v klidu si tu vegetil, aniž
by na sebe příliš strhával pozornost. Stejně tak naše
sluníčková opozice ještě zastávala názor, že nejsme hodni
jejího zájmu. Tudíž jsem loni své narozeniny mohla ještě prožít v
poklidu, vyrazit do ulic bez obav, že potkám nějakého
agresivnějšího tvora neurčitého pohlaví s tupým výrazem,
"hipsterskými" brýlemi a logem Mladých Zelených na
triku, a příliš mi tehdy ani nevadilo, že mi přáníček chodí
podstatně méně.
Doby se změnily.
Najednou žiju v éře, kdy je zřejmě legitimní, že pokud se mé
soukromé údaje dostanou do rukou o správnosti svého jednání
přesvědčených sluníček, budu muset řešit svou bezpečnost a
bezpečnost svých blízkých. Dokonce to opět bude pravděpodobně
legitimizováno státní mocí, pokud se jí k tomu dá ovšem
příležitost. Média nasadila regulérní kampaň směřující k
potlačení určitých názorů - neuplyne den, aby daňovými
poplatníky sponzorovaná veřejně působící televizní stanice
nevytáhla nějaký pořad pozitivně vykreslující islám (včetně
komiksových seriálů pro děti), ve stejným způsobem financované
rozhlasové stanici se Islámský stát už přejmenoval na TAKZVANÝ
(čili toto slovo odteď používám jako podstatné jméno s vědomím,
že každý bude vědět, co mám na mysli), a co předvádí médium
vlastněné vicepremiérem, to už zdravý rozum nepobírá vůbec -
tu rozbor toho, jak půzkumy veřejného mínění na téma islám či
uprchlíci vlastně "neodrážejí veřejné mínění" (i
přes tu kampaň ze strany televize a onoho média samotného, sic!),
tu psycholog pitvající z fleku miliony těch, kteří mu o to
nestojí (resp. prozatímní čtenáře toho média, kteří ještě
nepřišli na to, že se bez něj dá fungovat), a to takovým
způsobem, že je jednomu opravdu líto jeho skutečných klientů,
tedy lidí s reálnými psychickými problémy a obtížemi, se
kterými velmi pravděpodobně zachází stejně; do toho dvoje
mediální vyjádření jednoho ouřady z jisté finančně podezřelé
sekce Úřadu vlády v jednom týdnu... Už se to nedá přičítat
pouhé okurkové sezóně a běžné lenosti novinářských onucí,
se kterou už nejeden chudák měl tu čest ve svém životě.
A výsledky pořád
nikde. Lid, dav, čtenářstvo, diváctvo, daňoví poplatníci,
plátci koncesionářských poplatků atd. si zkrátka pořád ne a
ne myslet to, co se po nich chce. Je to spíš čím dál horší - je doba
letních dovolených, kdy si mnozí lidé užívají všeho toho, co
s islámem a multikulti ideologií není dvakrát kompatibilní.
Společné koupání více než polonahých žen všech tvarů a
věkových kategorií s neméně polonahými muži. Vepřové
grilovačky, kdy alkohol teče proudem, občas krom všudypřítomných
a běžných cigaret zavoní i smotek něčeho "ostřejšího",
mládež získává své první sexuální zkušenosti na táborech i
mimo ně, a místo vyhledávání exotických destinací končí
desetitisíce lidí v českých kempech a obcházejí lokální
přírodní, kulturní i historické památky a zajímavosti stejně
jako každý rok... zcela nezávisle na probíhajících kampaních,
které na ně evidentně nemají vliv, resp. ho mají zcela opačný.
Ono si taky zkuste někomu uprostřed kempu u rybníka, s pěknou
holkou vedle sebe, kusem dobře kořeněného vepřového na talíři
a vychlazenou dvanáctkou poblíž, vykládat o tom, jaký je morální
odpad, když PRÁVĚ TEĎ necítí solidaritu s "uprchlíky",
kterým nevoní ani ta vepřová pečeně, ani ta dvanáctka, ani ta
holka... nejdou sem kvůli tomu, jakou krásnou krajinu tady máme,
ani kvůli tomu, jakou bohatou historii naše země má...
No a tihle lidi od táboráků i jinud mi
tedy dnes naopak posílají přání k narozeninám. A nenechte se
mýlit, kempy v tuzemsku nejsou zdaleka jejich jedinou realitou.
Dostat se do kontaktu právě s těmito lidmi taky nebylo zrovna snadné,
musely padnout mnohé bariéry na obou stranách, musela proběhnout
nejedna vášnivá debata, pár blokování a odblokování, pár
smíření se s odlišnými postoji a náhledy na věc. A muselo se
přejít od žvanění k reálným činům. Což šlo zejména v
posledním půl roce ovšem neuvěřitelně rychle, co měsíc byla
nějaká islámoklastní akce, po které následovaly přehršle
žádostí o přátelství na facebooku (kam si jinak nepouštím
příliš lidí, které neznám osobně). Listuju tím seznamem toho,
co se vše událo, který si vedu, abych si v tom udržela nějaký
přehled, a zjišťuju s úžasem, že i přes finanční obtíže
jsem od začátku loňských letních prázdnin do začátku těch
letošních absolvovala neuvěřitelných 22 akcí více či méně
spojených s IVČRN/ BPI či jejími aktivitami a záměry, včetně
účasti na akcích sluníček s transparentem vyjadřujícím
opoziční stanovisko. O aktivitách, kvůli kterým jsem se nemusela
zvedat ze židle a které mě stály leda čas a energii, ani
nemluvím. Nějak si nevzpomínám, že bych takový kolotoč kdy
plánovala rozjet. Prostě to přišlo samo, místo chození do kina
nebo jalového brouzdání městem louskám ten či onen výzkum
týkající se islámu, trčím u petičního stánku nebo naháním
tramvaj vezoucí mne na veřejnou debatu nebo nějaké jednání ve
sněmovně...
Faktem je, že
kdybych zabíjela čas v kině nebo brouzdáním po nákupních
galeriích nebo městských pamětihodnostech, vracela bych se z
takových akcí stejně sama, jako jsem na ně přišla. Což by bylo
ve výsledku totéž, jako když sluníčka kňourají, že se na jejich
akcích setkávají stále titíž lidé, kteří se mají navzájem
v kontaktech na facebooku, poměrně uzavřená skupinka osob,
kterých příliš nepřibývá. To slovo, kterým se pocity z toho
dají popsat, by znělo: frustrující. Ani mne by to už s mými
současnými zkušenostmi nebavilo.
To, co je teď a co
je mi připomínáno každým tím člověkem, který mi přichází
přát štěstí a zdraví, je mnohem lepší. Ta různorodost,
pohledy do světů různých lidí z různých měst a částí naší země, různých
profesních zaměření, odlišných životních zkušenosti, to je
to, co člověk v mé nelehké situaci potřebuje a čeho si nesmírně
váží. Tihle lidé mi nahrazují moje vlastní nohy, oči a uši. A
to je pro mne aktuálně víc než mít tři smartphony, oblečení z
biobavlny a fair-trade potraviny ve spíži nebo se vydávat na mise do Indie.
A co je pro mne ještě lepším dárkem? Vědomí, že už dnes se na sebe mnozí moji kolegové mohou v různých věcech týkajících se nečekaných životních situací spolehnout, jak jsem o tom psala minule. Už se to zkrátka děje, a já mohu tedy tímto na závěr poslat pozdrav na jižní Moravu a zároveň kolegovi do Mladé Boleslavi. Pánové, mám z vás radost! Solidaritu s vlastními lidmi #přijímáme!