Dny pomalu běží a já koukám, že tu přece jen tak nějak chybí alespoň pár slov o prvním členském sjezdu spolku Éra žen. Bylo asi potřeba si utřídit myšlenky, nechat vše doznít...
Mám z toho všeho přitom takový dvojznačný pocit. Jistě, jsem najednou v čele nějakého spolku, dokonce na přání někoho, koho si skutečně vážím. Ale zároveň je to stále vědomí, že jsem jen malé kolečko ve velkém soukolí, které může být časem ještě větším. Že ty ženy, které se k nám připojují, mohou být (a také často jsou) mnohem zkušenější, odhodlanější, aktivnější, schopnější... zkrátka kvalitnější než já. To jim přitom nezávidím, vím, že vše má svá negativa, jen konstatuju, jak to prostě je a že si stále uvědomuju, jak se u mě v minulosti na nějakou dobu prakticky zastavil čas a vývoj. Je to, jako by byl člověk ve vězení nebo v kómatu a okolí sledoval jen zpoza tlustého skla. Vím, že do budoucnosti se nedá kráčet pozpátku, nicméně pořád cítím, jak moc mě to ovlivnilo.
Nicméně zpátky k Éře žen a našemu sjezdu. Jak jsem řekla, dvojznačný pocit tu je, a to i z dalších důvodů. Ono totiž co si budeme povídat: lepíme vše na koleně a za pochodu a značně amatérsky a s velkým rizikem. Navíc prakticky v našem volnu, zatímco opozice je profesionální a placená a mnohem lépe organizovaná. Ať už jde o samotný islám a jeho vyznavače (vykonávat od dětství 5x denně určitý rituál vám dá do života jasný vzkaz, co se po vás chce), nebo neziskovky z etnobyznysu, sdružené do celých sítí, které jsou laikovi nepřístupné a jen těžko odhalitelné. To tady není, jsme tu jen my tři ve vedení a donedávna cca 70 dalších žen odhodlaných jít do toho s námi. Ten počet se ovšem nakrátko bude muset snížit směrem dolů, jak jsme se na sjezdu dohodly. Ale o tom snad později.
Tohle vše jsem měla každopádně na mysli, když jsme ten sjezd chystaly. Místo konání se nám prakticky na poslední chvíli povedlo získat luxusní. Ovšem ta organizace mi spadla do klína a nějak z ní nejsem dvakrát odvázaná – starat se, aby všechny členky dostaly všechny maily s potřebnými informacemi a materiály, komunikovat s nimi ohledně potvrzení účasti, příjezdů, řešit, co vše je potřeba sepsat a nechat Klárou vytisknout, stresovat se, jestli už to vytisknuté je a jestli někde není ještě potřeba něco doplnit, aktualizovat... Zkrátka dosti amatérské. Tři dny před akcí se nám navíc omluvil domluvený fotograf, což mi na náladě nepřidalo, nejen proto, že jsem foťák na akci tedy musela táhnout sama s vědomím, že i tohle je tedy na mně. Nakonec mě to vše dostalo do stavu, kdy jsem už určité věci dělala automaticky a doslova hodila za hlavu to, jak a hlavně čím se na tom sjezdu budu členkám prezentovat já sama. Takže jsem normálně fungovala v práci a žádné proslovy si nepřipravovala, dokonce jsem vynechala i to, o co mě požádala Klára Samková, tedy pročítání si výroční zprávy a dalších dokumentů, abych je členkám prezentovala. Což taky mohlo dopadnout pěkně blbě...
No, nakonec ovšem vše probíhalo tak hladce, až jsem z toho sama byla překvapená. Pomiňme teď to, že jsme byly s Klárou špatně domluvené, kdy a kde se před akcí sejdeme, nebo to, že jsem musela dirigovat našeho řidiče, který zajišťoval odvoz některých členek, takže jsem na Florenci hulákala do telefonu a musela si nechat ujet asi dvě metra, i to, že doporučovat někomu jezdit MHD mířící v první jarní slunečný víkend do ZOO v Troji taky nebyl nejlepší nápad, co jsme mohly mít... Ale od momentu, kdy jsem docapala k místu konání, na půl hodinky se tam vystavila slunečním paprskům a pak dorazila další ze zakládajících členek spolku s doprovodem, už to vlastně bylo všechno fajn a přirozené a plynulé, že se tomu vážně i sama divím. Zapluly jsme do prostor, kde se celá akce měla konat, oblehly rautový stolek s kávovarem a dalším občerstvením, usadily se ke kulatým stolkům a konverzovaly s provozovatelem... a čekaly a čekaly, až se ve vchodu začaly objevovat první členky našeho spolku. A tam už to pak bylo na mně – byla jsem totiž jediná, kdo ta jména znal, ale až na výjimky známé z dřívějška jsem nevěděla, jak dotyčné vlastně vypadají, znala jsem sotva rok narození či místo, odkud k nám přijely, občas si člověk vybavil i trochu více z toho, co nám napsaly, ale stále mu to moc neříkalo o tom, jaká je dotyčná ve skutečnosti, jak si sedne s ostatními nebo přímo se mnou, jestli najde i nějaká další společná témata k hovoru...
 |
| Rautový stolek s občerstvením, nejoblíbenější to přítel schůzujících žen |
Jak říkám, nějakým božím řízením zrovna tohle šlo jak po drátkách. Členky spořádaně a vcelku včas i přes nečekané zácpy na komunikacích pochodovaly na určené místo, navzájem jsme se představovaly, já je představovala ostatním a nechávala je usednout ke stolkům, kde se už brzy rozproudil hovor, kmitala jsem kolem, jestli někdo něco nepotřebuje, hlídala hodiny, kdy dorazí hlavní hvězda dne, totiž Klára Samková s těmi, které měla dovézt a zejména s tištěnými materiály pro celý průběh sjezdu...
Nu, madame nakonec s drobným zpožděním přijela, čili svět byl v pořádku, přesunuly jsme se k velkému stolu, rozdala jsem členkám dovezené materiály a jaly jsme se schůzovat pro větší blaho lidstva. Klára si vzala úvodní slovo, kde vysvětlila, co a proč a jak ohledně Éry žen, nu a pak požádala jednotlivé členky, aby se všem postupně představily a pověděly něco o svých zkušenostech s našimi tématy, případně o dění v regionu, ze kterého přijely. A tak se rozjela naprosto přirozená a spontánní diskuse, která se ovšem pochopitelně protahovala a protahovala, protože Klára samozřejmě ke každé člence či názoru měla taky co říct, ostatní členky se taky zapojovaly, Klára si psala poznámky... Bez tohohle bychom ovšem nemohly pokračovat, takže to hodnotím kladně.
Pochopitelně nakonec přišlo nevyhnutelné a bylo mi promluviti před přítomným publikem, s šéfovou po mé pravici... Světe, div se, jindy bych byla nervózní až vytrémovaná, ale v téhle přívětivé atmosféře islámoklastce huba jela prakticky sama a úplně spatra, aniž by nad tím musela zdlouhavě přemýšlet nebo se nějak zakoktávala, přebíhala od tématu k tématu... Zkrátka jsem skutečně překvapila sama sebe a zároveň se mi myslím povedlo sdělit členkám podstatné informace jak o sobě, tak o tématech, kterým se ve spolku i mimo něj věnuju, no a nakonec podobně dopadla i prezentace výroční zprávy. Na tu ovšem došlo až po obědě, který také musel počkat, až se všechny vykecáme, až vypijeme všechno kafe z kávovaru a sníme všechny koláče.
Co ještě dodat, pokud se člověk nemá zmínit o věcech interního rázu? Že jsem nečekala, že se podaří dát dohromady takto silné a inspirativní ženské osobnosti? A že jsem ráda, že jsem u toho vůbec mohla být a nějak tomu napomoci? To je asi jasné. Těch nápadů tam zaznělo vskutku hodně, a na rozdíl od plků v předchozích antiislámských uskupeních byla většina z nich i racionálních, logických a hlavně použitelných. Třikrát sláva našim členkám za to. I za to, že tam neproběhly nějaké animozity, ostřejší výměny názorů, že se tam nepraktikovalo politikaření, vytváření skupinek nebo nedaj bože lezení komusi kamsi... Ono nás na to ovšem bylo zatím ještě dost málo. Ale i tak. Samozřejmě to do budoucna bude potřeba hlídat. Stejně jako nás teď čeká moře práce na vnitřní konsolidaci spolku, než opět vylezeme ven s nějakými projekty a akcemi. Ty už si ovšem budeme mezitím také připravovat. Možná bude veřejnost zpočátku zklamaná, že nekomentujeme na facebooku každý prd, nesdílíme desítky videí, nepíšeme petice a nelítáme z města do města. Leč musíme fungovat především dle našich vlastních možností a potřeb. Než chaos a nablblé hurá akce, které k ničemu nevedou, je lepší dělat věci pořádně. A ukázalo se, že určité možnosti v tomto směru skutečně máme. Jistě, že podstatným hybatelem všeho budou i nadále naše finanční možnosti. Víme, že každý začátek je těžký a že sehnat na naše takzvaně kontroverzní aktivity sponzora bude velmi obtížné. Ale myslím, že nikde není psáno, že to tak musí být napořád. Ono může přijít takový sled událostí, že se vše může snadno změnit. Proto máme naše cíle poměrně široké, aby se tam tyhle změny mohly aspoň nějak vejít a abychom na ně zvládly reagovat.
