Po včerejší akci Éry žen v Pardubicích, ze které se stále ještě vzpamatovávám, jsem samozřejmě byla zvědavými spoluorganizátory požádána o vysvětlení toho pražského "překvapení", které s námi přijelo v podobě fotografa Vítka Hassana a za které jsem z velké části zodpovědná hlavně já. A protože se mi to nechce psát každému zvědavci zvlášť, holt teď budete muset přetrpět slušnou porci bulváru. Nuže, do toho:
Již je o mně celkem známo, že jsem názor na VH přehodnotila ještě dříve, než nastoupil na nedobrovolnou rekreaci (na tom slově si trvám ve významu "znovu něco stvořit", což se myslím v jeho případě nějakým záhadným způsobem povedlo) do věznice v Ostrově nad Ohří. Opět za toto mé "přepnutí" může jeden z mých nejmenovaných kolegů, shodou náhod ten, kdo mě k témuž "donutil" i u Kláry Samkové. Tedy již jsem měla vyzkoušeno, že to prostě jde a většinou to bývá i ku prospěchu věci. Byť to není nic nenáročného a vyžaduje to neustálou sebekontrolu, aby člověk buď nesklouzl zpátky, nebo se naopak nepustil do podlézání dotyčnému a jeho přehnané ochrany před kritikou okolí apod. Takže já sama jsem s Vítkem problém neměla už v době protiislámské demonstrace na Palackého náměstí, což bylo 30. června 2015. Tehdy to ovšem bylo ještě jednostranné, resp. jsem neměla potřebu s ním vstupovat v kontakt za každou cenu a dávat mu to vědět. Prostě jsem to nechala být. Pak jsem ho viděla krátce na demonstraci 18. července na Václaváku (kde začínala Hašková), načež tedy došlo k výše popsané eliminaci "zlého" Hassana z veřejného prostoru, což bylo doprovázeno z mého pohledu značně nechutnými výlevy radosti nemála z mých bližních, k čemuž jsem se ovšem spolu s kolegou odmítla připojit. Jak to pak pokračovalo dál si můžete přečíst v příslušných blozích. Ale je to dlouhé čtení, které s věcí, o které píšu dnes, zas až tak nesouvisí.
Faktem je, že jsem s Vítkem byla v písemném kontaktu právě od doby, kdy jsem právě tyhle blogy napsala a sojka práskačka mu na ně předala odkaz. Blogy jsem napsala až poté, co jsme se viděli na demonstraci za zvolení Trumpa prezidentem (tedy v září 2016), kde si teprve ovšem Vítek uvědomil, na koho to vlastně hledí. Ovšem i tam to ještě proběhlo bez přímého osobního kontaktu. Nicméně od té doby se nám povedlo onen zmíněný tomahawk zakopat doufejme hodně hluboko, vyměnili jsme si pár fotek (včetně fotek Kláry Samkové, kterou fotil ještě před trumpovskou akcí a které jsem dávala na web, stejně jako články a rozhovory o něm a s ním), rozebrali vzpomínky na minulost a na lidi, které známe, zkoušela jsem ho uvést do situace poté, co byl propuštěn... Zkrátka tu z mé strany probíhala a stále probíhá ona mravenčí práce vytváření minimálně neutrálního vztahu (i když pochopitelně budu ráda za to, když ten vztah bude dobrý), který prostě z nějakého těžko pojmenovatelného důvodu považuju za potřebný a přínosný. Pochopitelně je to celé ovlivněno tím, že já vím, že mu po jeho návratu jistí lidé sledující své vlastní cíle zkoušeli lézt do příslušného otvoru a lákat ho mezi sebe a pak se na něj vykašlali v momentě, kdy je o něco požádal a nechali ho v problémech samotného. Což způsobilo, že Vítkova nedůvěra v lidi je na dost vysoké úrovni, zvlášť když si připomeneme, že jde o Vítka, který s tímhle měl problém už dříve a který se navíc vrátil z takového pekla, které si většina z nás raději ani nechce představit. Takže samozřejmě rozumím tomu, že i mě si Vítek hlídá, co a jak udělám. Tím spíš, že tedy oba víme, jak to mezi námi bylo dřív. Ale s tím já problém nemám.
Tolik tedy krátký úvod do situace několik měsíců zpět. Pokud jde o osobní kontakt s Vítkem, na ten byl bohatý hlavně uplynulý víkend. Doběhla jsem se podívat na to, jak se sluníčkáři u Karlova mostu dojemně loučí s velvyslancem USA Schapirem, a místo svého známého jsem tam zmerčila Vítka s nádobíčkem, chystajícího se k ostré akci jako vždy. Ovšem tam na víc než na pozdrav nedošlo, nějak na to nebyly vhodné podmínky v té zimě a při vší té švandě kolem. Následující den, tedy v neděli, jsme se na dálku viděli zas, tentokrát u syrské ambasády, kdy já jsem s pardubickými a pražskými kolegy byla zavřená v ohrádce pro protestující proti pochodu do Aleppa, zatímco on se hezky na volno pohyboval "venku" mezi ostatními novináři. Nutno podotknout, že ti se na nás ale vrhali mnohem zběsileji než on.
No a teď k tomu, co předcházelo Vítkovu objevení se s námi v Pardubicích. Nic složitého na tom není, vzešlo to vše z vlastní Vítkovy iniciativy, resp. žádosti. Prostě jsme si v pondělí psali, připomněla jsem mu akce, které ten týden mají proběhnout, tedy soud s ředitelkou Kohoutovou a právě pardubickou akci Éry žen, a z něj na férovku vypadlo, že ho kupodivu víc zajímá ta akce Kláry a zda by nemohl jet s námi a fotit, samozřejmě s následující mediální odezvou via Parlamentky.
Nu, co mám říkat. Šok to pro mě přece jen byl, když jsem si to celé sesumírovala dohromady. Vítek, já a další lidi kooperující na jedné akci a trávící spolu hodiny v autě... Tehdy jsem si teprve uvědomila, jak zlomyslný smysl pro humor pámbu má a jakým způsobem nechává lidi trpět za jejich hříchy. Absurdita na entou. Ale v ten samý moment jsem zároveň bouchla do stolu a konstatovala: "OK, ano, takto to má být a takto to bude a proběhne to naprosto v pořádku." A od té chvíle se mě ta myšlenka prostě celý týden držela a dělala jsem pro ni maximum.
Bylo to celé jak v nějakém surrealistickém filmu. Samozřejmě bylo třeba ještě získat povolení Kláry a ověřit si, že v autě bude ještě místo, což šlo obojí bez problémů, Vítek si taky nechal 5 % na možnost, že by nakonec nejel, což mě tedy přiznám se strašilo po celý týden mnohem víc, než že by jel a stalo se tam něco nepříjemného... No, v práci jsem se skoro nemohla soustředit a i ten soud s paní Kohoutovou mi svým způsobem šel jedním uchem tam a druhým ven, částečně i kvůli tomu, že jsem se ani nedostala do soudní síně a tvrdla na chodbě. Tímto se zpětně omlouvám všem, kdo se mnou v takovém stavu měli co do činění.
I nadešel soudný den, čtvrtek. Pro jistotu jsem nakonec překvápko zkoušela zpřístupnit jednomu z pardubických organizátorů, aby aspoň on byl pro případ nouze po ruce a v obraze, leč ten do akce samotné nebyl online a telefon na něj jsem neměla, takže to celé vlastně viselo na mně a samozřejmě na Vítkovi samotném. To jsem ovšem ještě nevěděla, takže jsem nahodila fasádu a slavnostnější oděv a s myšlenkou, že takhle pitomých 5 % nejistoty jsem ještě nezažila, jsem vyrazila ke Kláře. Lezu do metra, mobil zavrní a na displeji přistane zpráva, že z 95% Vítkovy účasti je účast 100%, neboť právě vyráží. Raději jsem si sedla, protože ten zvláštní film s námi v hlavních rolích právě začínal.
Celé to pak ještě pokračovalo dalším dějstvím. Přihopkovala jsem ke kanclu, a protože bylo docela hezky a mně se nechtělo ještě tvrdnout uvnitř a čekat na Kláru a její obvyklý pozdní příchod, jala jsem se okounět kolem a očumovat vláčky jako vždy. Do dvou minut - tú tú, Klára frčí okolo mne a parkuje. I zapluly jsme do kanclu, Klára si skočila pro něco k jídlu a řešila administrativně-pracovní záležitosti s osazenstvem kanclu a čekalo se na zbylé dva, kteří tedy s námi do Pardubic měli jet, čili na Cornelii a právě Vítka. Cornelie se později omluvila. No a Vítek... Nikdo nepochopí, jak mi bylo, když jsem v určenou hodinu vystrčila nos do mrazu před kanceláří, jestli někde nebloudí, a uviděla ho tam stát, stejně nejistého, jako jsem byla sama, když jsem tam měla jít poprvé a jak jsem ještě donedávna stávala... Uvnitř totéž - já se tenkrát poprvé stejně "profesionálně" tvářila, že si píšu poznámky a připravuju se na pohovor s paní doktorkou, on si čistil objektiv a tvářil se, že na té židli vlastně žádný Hassan není... No hrůza. :D Naštěstí nás Klára nenechala dlouho trpět, vzájemně jsem je konečně seznámila a poté, co jsme ji vyrvali ze spárů kancelářského personálu, jsme do kufru hodili balík knih k podpisu a kupodivu VČAS (!!! - něco neuvěřitelného, co jsem doteď s Klárou nezažila) vyrazili do Koněpůlek.
Že v autě po prvním "Hassane, vy jste..." vbrzku padly největší bariéry a že se tam probralo postupně to, co se probrat mělo, asi netřeba říkat. U soudu v Pardubicích už jsme z auta lezli jako tým, co tu akci spolu zřejmě zvládne bez větších problémů. Jen chyběla uvítací družina a červený koberec, takže jsem s navigací malinko tápala. Ovšem napravili to pardubičtí hned ve dveřích. Ty vykulený oči a spadlý brady, když Vítka uviděli, se mi ohromně líbily... nicméně nebyl čas na nějaké protesty nebo řešení čehokoli, prohlásila jsem stručně "tohle je Vítek, buďte na něj hodní", všichni si potřepali rukama a mazalo se za paní doktorkou dovnitř, kde už čekala plná kavárna. Ani mi to v první chvíli nedošlo, že všichni ti lidé čekají na nás, myslela jsem, že se salonek bude nějak oddělovat...
A pak to celé začalo a mé vnitřní já jen zíralo, zatímco to vnější se snažilo aspoň nějak soustředit a fungovat. Vítkovi jsem stručně vysvětlila, co a jak bude probíhat (malinko nám znervózněl, když jsem mu povolila fotit i návštěvníky akce, měl strach, aby se někdo necukal... což bych pravděpodobně řešila tak, že bych dotyčného požádala, aby příště seděl doma a nechodil na veřejné akce; ovšem vzhledem k tomu, že všichni seděli natěšení u stolů a dalo se čekat, že nadšení bude gradovat spolu s tím, jak Klára bude mluvit, tudíž že se lidi spíš BUDOU CHTÍT FOTIT, jsem tuhle věc vyhodnotila jako nepravděpodobnou). A pak už nás pořadatelé představili, Klára ještě stihla podepsat několik knížek, pak jí strčili mikrofon do ruky, objektivy včetně Vítkova se k nám natáhly... a bylo.
Naprosto bezproblémová akce. Jak podle scénáře, jen jsem občas nevěděla, ke kterému objektivu se mám natočit dřív, který na mě zrovna míří, zatímco chystám knížky, beru od lidí peníze, strkám Kláře tužku nebo papír, míchám jí čaj, rozdávám vizitky, komu mám kdy uhnout a komu naopak vlézt do záběru, s kým se vyfotit... Mazec. Autogramiáda v Brně byla výborná, ale tohle bylo ještě lepší.
Večer pak celý tým zastihl u jednoho stolu u večeře, kterou nakonec po jistých peripetiích skutečně dostali všichni. Samková se vyfotila s obligátním tatarákem, probrali jsme ještě pár věcí, dokud byl čas, a pak jsme ve čtrnáctistupňovém mrazu doskákali s perníkovými dary zpět k autu, pro velký úspěch jsme si pardubické uličky projeli hned několikrát, než jsme se z nich vymotali, a vzápětí vytuhli na sedadlech, až na řidičku bojující s mlhou všude kolem nás.
Kdo chce, může si na závěr pustit ono video, které jsem (na rozdíl od mnoha explicitních záběrů z halal porážek a jiného muslimského veselí) odmítla dokoukat, protože to prostě psychicky nedávám. Třeba vám to něco dá...
