23. 3. 2017

Přání k narozeninám od islámoklastky

Milá Kláro,

rok se s rokem sešel, což může být příležitost si připomenout, jaké zkušenosti jsi během těch uplynulých 12 měsíců získala a kam tě to vše vlastně směřuje. Dovol mi tedy, abych se na to podívala optikou někoho, kdo měl tu čest znovu a stále v tom samém člunu veslovat s tebou. A byť to bude vyprávění založené na ne vždy úplných informacích a značně subjektivní, věřím, že se opět na tom základním shodneme.

Loňský rok byl pro tebe na mnoha frontách myslím naprosto přelomový a akční. Vlastně vůbec netuším, kde jsi na to vše brala energii. Jen na domácím poli, tedy na zcela soukromé rovině tvé rodiny a nejbližších jsi musela vést tolik bitev... vlastně to je asi čtyři nebo pět stále se táhnoucích a vzájemně propojených náročných procesů, před kterými prostě nemůžeš uhnout a jsi do nich vtažena, ať chceš nebo nechceš. Prolíná se tu rovina emocionální a vztahová s tou materiální a doprovází tě to všude od momentů, kdy ráno oblékneš papuče. Ani v nich nemusíš sejít (či dnes už spíš vyjet) do své kanceláře a ponořit se do pracovních záležitostí, abys na sobě tuhle zátěž, pod kterou by se mnohý už hroutil, cítila. Naštěstí pro všechny zúčastněné se tomu ze všech sil snažíš nepodléhat. Zřejmě víš, že přirozený běh věcí nakonec může jednotlivé boje a bitvy nastavit tak, aby se v určitých momentech zdály být alespoň trochu snesitelné či řešitelné. Což se myslím i děje.

Další položkou v rovnici tvého života byla i loni tvá práce. I tady jsi jako vždy zabojovala jak lev, aby se všem, kteří se na tebe s důvěrou obrátí, dostalo práva a spravedlnosti. Tvé kanceláři to bylo jen ku prospěchu, tvé oponenty litovat snad ani netřeba, zvláště ne v případě, že jim na rozdíl od tebe o to právo a spravedlnost zas až tolik nejde, jak se mnohdy ukazuje i nám laikům.

Nu a pak tu máme tvé soukromé volnočasové aktivity. Představ si, že vážně neznám nikoho dalšího, komu by za jediný rok vyšly hned tři publikace, z toho dvě zcela zásadního významu a dlouho připravované. Jen se mi zdá, že publikum pro ně ještě musí dozrát... přičemž je potřeba zvážit i možnost, že se tak vzhledem k dějinným událostem hned tak nestane. Tak, jako se tomu dělo u mnoha jiných autorů, jejichž tvorba a myšlení předběhla svou dobu. Nejsi jako autorka zrovna nenáročná, chceš po čtenáři určité mentální úsilí, práci na sobě, opouštění vlastních předsudků... a na to dnes ne každý tu sílu má.

Co se dělo dále? Na začátku roku jsme sledovaly, jak někdejší silné antiislámské uskupení, jehož neprozřetelný lídr (o jeho dalších vadách se rozepisovat nebudu, to sem nepatří, ač obě víme, k čemu tyto vady nakonec vedly a ještě povedou) udělal tu chybičku, že tě ještě předtím vyloučil z jeho řad, míří do historie (což jsi mimochodem také včas předpovídala). Nad věcí se nedalo dlouho ronit slzy, byť jde o událost značně nešťastnou. Zasáhlo nás to tedy obě (byť já jsem vlastně byla „vyignorována“, nikoli řádně vyloučena – inu, chtějme spolkovou činnost po někom, kdo si s právem a jinými formalitami tyká jen pro svůj vlastní prospěch...). Po krátké době zdánlivé pasivity se však ukázalo, že ty už máš v hlavě plán, jak pokračovat. Bylo ti totiž jasné, že ty už do žádného uskupení, kde by ses musela podřizovat někomu, kdo se nakonec na tvé myšlenky a tvou práci vykašle a bude tě chtít místo ocenění tvé iniciativy a realizace tvých myšlenek leda zničit, jít prostě nemůžeš. A zároveň není v tvé povaze věci vzdávat, zvlášť když určité myšlenky by realizovány prostě být měly. I rozhodla jsi se založit ženský spolek. Zpočátku mě to příliš nevzrušovalo, říkala jsem si, že to jako vše u nás bude na dlouhé lokte... až do momentu, kdy jsi mi asi za měsíc nebo dva oznámila (připomínám, že to bylo v autě při cestě za našimi pracovními záležitostmi, abych se jó nemohla bránit), že je spolek hotov - „a hádej, kdo je v něm místopředsedkyní?“. No a od té doby má místopředsedkyně pěnu u huby, jak stále někde něco vázne, případně jásá nad iniciativními, aktivními a nadšenými členkami či skvělým publikem našich společných akcí. Dobrý dárek ke všem dalším narozeninám nás obou.

Co dalšího ještě pod tvým vedením loni proběhlo? No, je to to, čemu „orientalista“ Ostřanský říká „eskapády Samkové“ a co nejspíš chudák u našich islámských „spojenců“ asi pracně hasí... I když nemyslím, že by si z nějakého Ostřanského zrovna v Turecku, kteréžto zemi jsi proklela velvyslance, příliš dělali. Tomu asi věří jen on sám. Jistě že se mu to nelíbí – seber mu islám a zjistí, že je nadbytečný a neuživí se. A to asi nebude jediný problém, který by on a jemu podobní v tu dobu už měl. Ale dost o něm. Velvyslančí kauza (a tím myslím i účast velvyslanců muslimských zemí na semináři o islámu ve sněmovně) pomohla odhalit zajímavé věci. Třeba to, že se Ústředí muslimských obcí je ochotno svléknout do nedbalek v naději, že to, čím budou mávat, bude veřejnost interpretovat jako negližé té hrozné Samkové místo jejich vlastních trenýrek. Nu, nestalo se tedy to, v co doufali. Naopak se ke svlékání přidala i advokátní komora, tam to připomínalo loupání cibule. Uvidíme, jak se tahle věc bude vyvíjet dál. Každopádně ti děkuju za možnost zpracovávat ty tuny pozitivních ohlasů na tyhle akce z celého světa.

Nu a pak tu byl podzim. Rozloučila jsi se se svým žlučníkem, pokřtila svou knížku o islámu a protože se blížily senátní volby, vyrazila jsi podporovat vybrané kandidáty přímou účastí na jejich besedách. Bylo to náročné, bohužel lidem zřejmě stále ještě nedochází, jaký význam taková osobní setkání dnes mohou mít, jaké informace se tam mohou dozvědět i od těch, o kterých třebas pochybují... Nepřísluší nám ovšem tohle řešit za ně. Pro nás obě to byly zajímavé cesty a přínosná setkání, stejně jako třeba natáčení živého videa, které zaznamenávalo stejnou diskusi. Je potřeba to brát jako zdroj zkušeností, poznatků a inspirace, ne jako něco konečného.

A co tedy dále? V tvém medailonku na letošní konferenci Ženy sobě (která je už za pár dní) píšeš, že „jsi se rozhodla, že to nejlepší tě teprve čeká“. To aby tvým oponentům, kteří ve skutečnosti ještě s žádnou oponenturou bohužel ani nezačali, běžel mráz po zádech už teď... Netřeba ovšem dodávat, že se mnou při realizaci „toho nejlepšího“ můžeš jako vždy počítat. I když, možná to ani nemusím psát – stačí, aby ses TY rozhodla a zas mi to někde jen tak bokem oznámila, abych taky nemohla moc ječet... Každopádně se nechám překvapit. Zatím to totiž vypadá tak, že tyhle dárky, které naděluješ sama sobě, dost kupředu posouvají i mě. A pravděpodobně nejsem jediná, kdo s tebou tuhle zkušenost má.

Co ti tedy do budoucna popřát? Vím, že ač se dovedeš radovat z materiálních věcí typu kvalitních knih, pěkně ušitého oblečení atd., zároveň na nich nelpíš tak, aby tě to nějak omezovalo. Tyhle věci a materiální požitky vidíš myslím spíš jako prostředky pro dosahování nehmotných cílů, získávání nových poznatků, rozvoj sebe sama i vztahů s druhými. Tedy spíš jako investice do budoucna. A proto ti snad za sebe mohu popřát: více síly, aby k tobě takové věci měly možnost přicházet a aby tys měla stále dostatek možností, jak s nimi účelně naložit. Přičemž jedním z těch účelů může být i to, aby tyhle věci a zážitky dokázaly obohatit především tebe a ty z nich zase dál dokázala čerpat. Pro sebe i pro nás ostatní, které jsi velkoryse zahrnula mezi své nejbližší. 

Krásné narozeniny!




 
;