31. 7. 2016

Hovory H II. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

(2. část rozhovoru, který neproběhl)
______________________________________

Co jste v souvislosti s islámem prožila vy? Máte nějakou reálnou zkušenost, která formuje váš postoj?
Nevím, jak „reálná“ by musela být má zkušenost, abyste se ji nesnažil bagatelizovat a zesměšnit (a na základě toho mne úplně společensky a později rovnou fyzicky zlikvidovat), ale budiž, tu je má odpověď:

S islámem jsem se v reálu setkávala už v dětství, aniž bych to ovšem příliš tušila. Jak jsem už zmínila, narodila jsem se s několika fyzickými handicapy, kvůli kterým jsem musela jezdit na lékařské kontroly a zákroky do fakultní nemocnice v nejmenovaném městě. Na této lékařské fakultě „samozřejmě“ studují i muslimové. Tedy si pamatuji, jak jsme jednou s maminkou opět čekaly na jedno takové vyšetření (nepříjemná a stresující věc sama o sobě, ani vás nemusí nic bolet) a po vstupu do ordinace nás místo známé tváře uvítal opálenější a špatně česky hovořící lékař či medik, Arab... Nebylo to vůbec tak obohacující, jak by dle tvrzení těch, kteří ho sem pustili, mělo být, byť to vyšetření nejspíš bylo provedeno správně. Malé děcko ani jeho mámu to ovšem příliš uklidnit nemusí, prostě by tam ráda viděla doktora nebo doktorku, se kterou se snáz domluví, kteří jim budou podobní atd. Lékař má být pro člověka čitelným na první pohled. Nemocnice není prostředím, kde by měl někdo řešit kulturní či jiné odlišnosti personálu, nelze tyhle věci přenášet na pacienty, naopak – nemocnice je služba jim. Navíc šlo o řešení problémů s urogenitálním systémem... což se mi zpětně hnusí, když si uvědomím, že mohlo jít v případu onoho lékaře o uctívače člověka s pedofilním sexuálním chováním. Na jiných odděleních téže nemocnice se to pak ještě opakovalo – poloslepé dítě je nuceno zírat do přístroje, kolem něj tlupa mediků opět včetně muslimů... Neřešíte v tu chvíli nějakého Alláha nebo Proroka nebo to, zda je islám dobrý nebo špatný. Jen tam chcete svoje lidi, když už tam musíte vůbec být.

Další setkání s islámem u mne proběhlo až na střední škole. Několik našich učitelek se provdalo za muslimy a změnilo si příjmení na arabské. Zahalování se nekonalo naštěstí ani u jedné z nich, ono jsme taky byli soukromá škola a těžko říct, jestli by to majitelé oněm muslimským manželům tolerovali. Dcera jedné z takových učitelek byla mou spolužačkou, ovšem místo muslimky spíš z ní byla vyznavačka stylu goth nebo něčeho takového, co sice není můj šálek čaje, ale problémy jsem s tím nikdy neměla. Na domácí poměry jsem se jí nikdy neptala. A opět – žádná náplň islámu se nikdy neřešila, tedy dokud nedošlo k útokům 11. září 2001. Byli jsme tehdy právě v prvním ročníku, teprve jsme se rozkoukávali. Samotná budova naší školy byla rozestavěná, nebyly zasklené chodby. Ředitel naší školy si nás všechny svolal, postavil se během toho deště doprostřed těch sutin s velkým obrazem WTC a suše nám oznámil, že „tohle už není“. Neříkal nic o islámu. Mysleli jsme si tenkrát, mladí a blbí (bylo nám 15 nebo 16), že USA vymaže Afghánistán z mapy. Nějak to nedopadlo dle očekávání... ale není mi příjemně při představě, že zatímco my jsme tam na té chodbě stáli, jinde na světě muslimové oslavovali. Paradoxně jsem den předtím byla v kině na filmu Pearl Harbor... Jinak taková perlička: toho ověřovatele překladu pro irácké uprchlíky v Jihlavě od vidění znám právě ze školy, kde učil arabštinu několik (skutečně jen pár, zájem o to nebyl) mých spolužáků. Tehdy to ovšem ještě nebyl hadží Adam, ale Abdul, který pobíhal po chodbách zmatený, jak kdyby mu uletěly včely. Lze se dnes od exmuslimů dozvědět, jak ten vývoj u něj probíhal a jaká je jeho pozice v tamní i celostátní muslimské komunitě. Jsem opravdu poctěna a obohacena.

Uběhlo pár let, se spolužáky jsem tehdy hojně navštěvovala místní čajovny. Občas se přihodilo to, že si tam některá kamarádka nebo známá přivedla svého muslimského „přítele“ - právě z řad studentů oné lékařské fakulty. Nebyly to ani v jednom případě kvalitní a šťastné vztahy, pamatuju si, jak se ty holky trápily a pořád mezi sebou něco řešily, že Mahmúd po nich chce to a tamto a Ahmed taky není tak úžasný, jak se zdál... Nepitvala jsem to a nezapojovala jsem se do toho, takže netuším, o co šlo – nevím, jestli je nenutili ke konverzi, k zahalování nebo jiným formám islámské „poslušnosti“, jestli tam nebylo nějaké fyzické násilí... Ani jsem neřešila, proč si holky našly zrovna muslimy a ne české partnery, o které neměly nouzi... byli jsme tehdy všichni mladí, hodně otevření novým zemím a zážitkům, navíc na škole zaměřené na cizí jazyky. Jistě, nic neříká, že kdyby si našly české partnery, že by šlo automaticky o kvalitní a trvalý vztah. Jen říkám, že islám se ve vztazích tehdy projevil právě takto a je to tedy má další reálná zkušenost s ním.

Čas trhnul oponou, na vysoké jsem na muslimy občas narážela na kolejních chodbách. Příjemné to nebylo, ale k ničemu nikdy nedošlo. Až při odchodu ze školy jsem si kdesi na diskusním fóru přečetla, že tam měla probíhat určitá forma sexuálního obtěžování, kdy muslimští studenti obtěžovali zadané české studentky, jejich partneři je bránili a docházelo i k fyzickým potyčkám, které se vedení školy snažilo zametat pod koberec a trestat právě ty partnery oněch dívek. Je pro mne přijatelnější takovým informacím věřit, než dopustit to, aby oběť musela žít s pocitem, že se to vlastně nestalo, protože tomu nevěří vůbec nikdo, a že si za to vlastně může sama. Nebo že ona je ve skutečnosti tím pachatelem.

Další vysoká už mne k obsahové podstatě islámu přivedla mnohem blíže. Bohužel v blbém směru, ač jsem to tehdy nevěděla. Jako volitelné předměty jsem si zapsala věci typu teorie migrace, teorie globalizace, etnicita a etnické skupiny. Vše to učil jeden člověk a takovým způsobem, že se téměř nedalo jedno od druhého odlišit (ono toho obsahu tedy vůbec moc nebylo). Nicméně tehdy jsem mu odevzdala dvě seminárky související s islámem. V jedné jsem rozebírala orientalismus v románu Quo vadis? Henryka Sienkiewicze – takové to, jak Západ reprezentovaný Británií 19. století tehdy nahlížel na blízkovýchodní (islámské) a africké země, tam jsem pochopitelně kritizovala, jak si mohl dovolit připadat si tak nadřazeně vůči nim... No a v druhé práci jsem obhajovala zahalování muslimských žen – v podstatě jsem jen tlumočila dva zdroje, které jsem měla k dispozici, oba silně promuslimské, myslím, že dokonce z pera konvertitky. Příčetný učitel by mi to hodil na hlavu. Tenhle byl nadšen, jak dobře se mu to četlo a jak hezky se mu se mnou u kolokvia povídalo. Bylo to krátce poté, co Francie zakázala nošení burek na veřejnosti. Ovšem byla to zároveň doba, kdy stejný učitel pozval na veřejnou přednášku o islámu jak muslimské studenty tamní lékařské fakulty, tak exmuslima Lukáše Lhoťana... Dnes naprosto nerealizovatelné, zvlášť na akademické půdě jako tenkrát, tehdy jsme to měli dokonce povinně, aby další pozvaní „odborníci“ viděli „úspěšnou akci“. Takže vlajky EU vlály, Klaus se z obrazu usmíval, libyjští medici skřípali zuby kvůli zablokovaným bankovním účtům a zaklínali se Alláhem v každé druhé větě a vše hravě přebil hulákající Lhoťan. Mám hovořit o tom, že onen učitel je někdejším šéfem azylových zařízení pro migranty a autorem dlouhodobého sociologického šetření uvnitř české muslimské komunity, dělaného na zakázku pro ministerstvo vnitra, přičemž výsledky toho výzkumu pro muslimskou komunitu nevyznívají dvakrát pozitivně? Což je dnes onomu učiteli jedno, jeho živí jen to, že ten výzkum dělá, kdyby z toho měl něco vyvozovat, ohrozil by sám sebe a svou práci, což neudělá.

Co bylo dál u mne v souvislosti s islámem? Bydlela jsem po příchodu do Prahy nedaleko od mešity. Nic příjemného, ovšem muslimové tam chodili jinudy, takže kontakt nastat nemusel. No a pak jsem se asi za dva roky dostala do kontaktu s iniciativou Islám v ČR nechceme, chvíli je různě intenzivně pošťuchovala a hádala se s nimi na facebooku, až se najednou konala demonstrace „za práva Palestiny“, před kterou IVČRN varovalo a vyjádřilo vůči ní odpor, a já se tam šla podívat coby protistrana s tajnou nadějí, že třeba někoho z lidí kolem IVČRN poznám osobně. Nestalo se, ovšem na Palestince mám od té doby poměrně jasný názor, stejně jako na jejich podporovatele. Tahle demonstrace navíc proběhla asi půl roku poté, co se u nás odpálil palestinský velvyslanec nešikovnou manipulací s trezorem. Tedy mne nic nenutilo stavět se na stranu Palestiny, a po tom, co jsem viděla, už to ani v budoucnu neudělám. Bylo to v roce 2014, v létě, kdy v Německu muslimové házely šutry a zápalné láhve na synagogy... tenkrát jsem to brala, jako že Německo je od nás „hodně vzdálené“ a tohle se u nás prostě nestane. O rok později jsem ovšem viděla z téhle akce video, na kterém minimálně jeden z demonstrantů kámen v ruce měl... jeho identita mi je taky známa. Naštěstí ho na tu izraelskou ambasádu, kde se to odbývalo, nehodil, stálo nás tam tehdy asi 10 a spousta policistů včetně izraelské ochranky, dělily nás projíždějící tramvaje, zatímco se demonstranti váleli na psy počůraném trávníku (hráli si na „palestinské oběti izraelského teroru“) a řvali o zničení Izraele a ukončení izraelské okupace... Zírali jsme, byla to akce, ze které šel strach, žádná z pozdějších demonstrací, kterých jsem se zúčastnila, takhle ostrá nebyla. Nestalo se tedy reálně nic, jen se islám projevil směrem k židům. Uprostřed Prahy. Nikomu to nestálo za pozornost.

Mám ještě další zkušenosti s islámem z jiných let. Třeba tu konvertitku, která zacláněla na jedněch mikulášských slavnostech na Staromáku se svými dětmi, bylo jí úplně jedno, jak se tam její děti chovají, připadala si tam strašně důležitá a snažila se je procpat co nejvíc dopředu, aby zachytily cukroví, které bylo pak rozhazováno z pódia k dětem v davu. Asi si takto nepředstavuju participaci na naší kultuře nebo dokonce integraci, spíš bych to viděla jako určitou formu žebrání, přece jen ten Mikuláš nemá s islámem nic společného. Jinak jsem tedy muslimy potkávala na různých loňských i letošních akcích, demonstracích, přednáškách a besedách souvisejících s útoky jejich souvěrců na nevěřící... zažila jsem, když Muneeb Alrawi lhal a byl z toho usvědčen na debatě Je suis Charlie, stejný Alrawi mi před letošní debatou Máme se bát islámu? před sněmovnou třepal rukou a zval mne do mešity (asi to po skončení té debaty už neplatí a já na tom ani netrvám), konvertitky i další muslimky potkávám běžně na ulici i v dopravních prostředcích a nákupních centrech, hlavní muslimské centrum, totiž Opletalku, taky ještě najdu a jsem ráda, že když jsem jí jednou procházela, bylo to v doprovodu policie... vím, kterým místům se vyhnout, když nechci konzumovat po islámském způsobu utýraná zvířata...

Kdyby se islám chtěl v mém životě nějak pozitivně projevit a aspoň zkusit to negativní vyvážit, mohl tak již dávno učinit. Já to vyhledávat nebudu, protože tenhle výčet, to jsou jen náhodné události. Nechť náhoda zasáhne třeba i v těch pozitivních případech. Třeba se konečně dočkám.


 
;