______________________________________
Co jste v
souvislosti s islámem prožila vy? Máte nějakou reálnou
zkušenost, která formuje váš postoj?
Nevím, jak „reálná“ by musela být má zkušenost, abyste se
ji nesnažil bagatelizovat a zesměšnit (a na základě toho mne
úplně společensky a později rovnou fyzicky zlikvidovat), ale
budiž, tu je má odpověď:
S islámem jsem se v reálu setkávala už v dětství, aniž bych to
ovšem příliš tušila. Jak jsem už zmínila, narodila jsem se s
několika fyzickými handicapy, kvůli kterým jsem musela jezdit
na lékařské kontroly a zákroky do fakultní nemocnice v
nejmenovaném městě. Na této lékařské fakultě „samozřejmě“
studují i muslimové. Tedy si pamatuji, jak jsme jednou s maminkou
opět čekaly na jedno takové vyšetření (nepříjemná a
stresující věc sama o sobě, ani vás nemusí nic bolet) a po
vstupu do ordinace nás místo známé tváře uvítal opálenější
a špatně česky hovořící lékař či medik, Arab... Nebylo to
vůbec tak obohacující, jak by dle tvrzení těch, kteří ho sem
pustili, mělo být, byť to vyšetření nejspíš bylo provedeno
správně. Malé děcko ani jeho mámu to ovšem příliš uklidnit
nemusí, prostě by tam ráda viděla doktora nebo doktorku, se
kterou se snáz domluví, kteří jim budou podobní atd. Lékař má
být pro člověka čitelným na první pohled. Nemocnice není
prostředím, kde by měl někdo řešit kulturní či jiné
odlišnosti personálu, nelze tyhle věci přenášet na pacienty,
naopak – nemocnice je služba jim. Navíc šlo o řešení problémů
s urogenitálním systémem... což se mi zpětně hnusí, když si
uvědomím, že mohlo jít v případu onoho lékaře o uctívače
člověka s pedofilním sexuálním chováním. Na jiných odděleních
téže nemocnice se to pak ještě opakovalo – poloslepé dítě je
nuceno zírat do přístroje, kolem něj tlupa mediků opět včetně
muslimů... Neřešíte v tu chvíli nějakého Alláha nebo Proroka
nebo to, zda je islám dobrý nebo špatný. Jen tam chcete svoje
lidi, když už tam musíte vůbec být.
Další setkání s islámem u mne proběhlo až na střední škole.
Několik našich učitelek se provdalo za muslimy a změnilo si
příjmení na arabské. Zahalování se nekonalo naštěstí ani u
jedné z nich, ono jsme taky byli soukromá škola a těžko říct,
jestli by to majitelé oněm muslimským manželům tolerovali. Dcera
jedné z takových učitelek byla mou spolužačkou, ovšem místo
muslimky spíš z ní byla vyznavačka stylu goth nebo něčeho
takového, co sice není můj šálek čaje, ale problémy jsem s tím
nikdy neměla. Na domácí poměry jsem se jí nikdy neptala. A opět
– žádná náplň islámu se nikdy neřešila, tedy dokud nedošlo
k útokům 11. září 2001. Byli jsme tehdy právě v prvním
ročníku, teprve jsme se rozkoukávali. Samotná budova naší školy
byla rozestavěná, nebyly zasklené chodby. Ředitel naší školy
si nás všechny svolal, postavil se během toho deště doprostřed
těch sutin s velkým obrazem WTC a suše nám oznámil, že „tohle
už není“. Neříkal nic o islámu. Mysleli jsme si tenkrát,
mladí a blbí (bylo nám 15 nebo 16), že USA vymaže Afghánistán
z mapy. Nějak to nedopadlo dle očekávání... ale není mi
příjemně při představě, že zatímco my jsme tam na té chodbě
stáli, jinde na světě muslimové oslavovali. Paradoxně jsem den
předtím byla v kině na filmu Pearl Harbor... Jinak taková
perlička: toho ověřovatele překladu pro irácké uprchlíky v
Jihlavě od vidění znám právě ze školy, kde učil arabštinu
několik (skutečně jen pár, zájem o to nebyl) mých spolužáků.
Tehdy to ovšem ještě nebyl hadží Adam, ale Abdul, který pobíhal
po chodbách zmatený, jak kdyby mu uletěly včely. Lze se dnes od
exmuslimů dozvědět, jak ten vývoj u něj probíhal a jaká je
jeho pozice v tamní i celostátní muslimské komunitě. Jsem
opravdu poctěna a obohacena.
Uběhlo pár let, se spolužáky jsem tehdy hojně navštěvovala
místní čajovny. Občas se přihodilo to, že si tam některá
kamarádka nebo známá přivedla svého muslimského „přítele“
- právě z řad studentů oné lékařské fakulty. Nebyly to ani v
jednom případě kvalitní a šťastné vztahy, pamatuju si, jak se
ty holky trápily a pořád mezi sebou něco řešily, že Mahmúd po
nich chce to a tamto a Ahmed taky není tak úžasný, jak se zdál...
Nepitvala jsem to a nezapojovala jsem se do toho, takže netuším, o
co šlo – nevím, jestli je nenutili ke konverzi, k zahalování
nebo jiným formám islámské „poslušnosti“, jestli tam nebylo
nějaké fyzické násilí... Ani jsem neřešila, proč si holky
našly zrovna muslimy a ne české partnery, o které neměly
nouzi... byli jsme tehdy všichni mladí, hodně otevření novým
zemím a zážitkům, navíc na škole zaměřené na cizí jazyky.
Jistě, nic neříká, že kdyby si našly české partnery, že by
šlo automaticky o kvalitní a trvalý vztah. Jen říkám, že islám
se ve vztazích tehdy projevil právě takto a je to tedy má
další reálná zkušenost s ním.
Čas trhnul oponou, na vysoké jsem na muslimy občas narážela na kolejních chodbách. Příjemné to nebylo, ale k ničemu nikdy
nedošlo. Až při odchodu ze školy jsem si kdesi na diskusním fóru
přečetla, že tam měla probíhat určitá forma sexuálního
obtěžování, kdy muslimští studenti obtěžovali zadané české
studentky, jejich partneři je bránili a docházelo i k fyzickým
potyčkám, které se vedení školy snažilo zametat pod koberec a
trestat právě ty partnery oněch dívek. Je pro mne
přijatelnější takovým informacím věřit, než dopustit to, aby
oběť musela žít s pocitem, že se to vlastně nestalo, protože
tomu nevěří vůbec nikdo, a že si za to vlastně může sama.
Nebo že ona je ve skutečnosti tím pachatelem.
Další vysoká už mne k obsahové podstatě islámu přivedla
mnohem blíže. Bohužel v blbém směru, ač jsem to tehdy nevěděla.
Jako volitelné předměty jsem si zapsala věci typu teorie migrace,
teorie globalizace, etnicita a etnické skupiny. Vše to učil jeden
člověk a takovým způsobem, že se téměř nedalo jedno od
druhého odlišit (ono toho obsahu tedy vůbec moc nebylo). Nicméně
tehdy jsem mu odevzdala dvě seminárky související s islámem. V
jedné jsem rozebírala orientalismus v románu Quo vadis? Henryka
Sienkiewicze – takové to, jak Západ reprezentovaný Británií
19. století tehdy nahlížel na blízkovýchodní (islámské) a
africké země, tam jsem pochopitelně kritizovala, jak si mohl
dovolit připadat si tak nadřazeně vůči nim... No a v druhé
práci jsem obhajovala zahalování muslimských žen – v podstatě
jsem jen tlumočila dva zdroje, které jsem měla k dispozici, oba
silně promuslimské, myslím, že dokonce z pera konvertitky.
Příčetný učitel by mi to hodil na hlavu. Tenhle byl nadšen, jak
dobře se mu to četlo a jak hezky se mu se mnou u kolokvia povídalo.
Bylo to krátce poté, co Francie zakázala nošení burek na
veřejnosti. Ovšem byla to zároveň doba, kdy stejný učitel
pozval na veřejnou přednášku o islámu jak muslimské studenty
tamní lékařské fakulty, tak exmuslima Lukáše Lhoťana... Dnes
naprosto nerealizovatelné, zvlášť na akademické půdě jako
tenkrát, tehdy jsme to měli dokonce povinně, aby další pozvaní
„odborníci“ viděli „úspěšnou akci“. Takže vlajky EU
vlály, Klaus se z obrazu usmíval, libyjští medici skřípali zuby
kvůli zablokovaným bankovním účtům a zaklínali se Alláhem v
každé druhé větě a vše hravě přebil hulákající Lhoťan.
Mám hovořit o tom, že onen učitel je někdejším šéfem
azylových zařízení pro migranty a autorem dlouhodobého
sociologického šetření uvnitř české muslimské komunity,
dělaného na zakázku pro ministerstvo vnitra, přičemž
výsledky toho výzkumu pro muslimskou komunitu nevyznívají dvakrát
pozitivně? Což je dnes onomu učiteli jedno, jeho živí jen to, že
ten výzkum dělá, kdyby z toho měl něco vyvozovat, ohrozil
by sám sebe a svou práci, což neudělá.
Co bylo dál u mne v souvislosti s islámem? Bydlela jsem po příchodu
do Prahy nedaleko od mešity. Nic příjemného, ovšem muslimové
tam chodili jinudy, takže kontakt nastat nemusel. No a pak jsem se
asi za dva roky dostala do kontaktu s iniciativou Islám v ČR
nechceme, chvíli je různě intenzivně pošťuchovala a hádala se
s nimi na facebooku, až se najednou konala demonstrace „za práva
Palestiny“, před kterou IVČRN varovalo a vyjádřilo vůči ní
odpor, a já se tam šla podívat coby protistrana s tajnou nadějí,
že třeba někoho z lidí kolem IVČRN poznám osobně. Nestalo se,
ovšem na Palestince mám od té doby poměrně jasný názor, stejně
jako na jejich podporovatele. Tahle demonstrace navíc proběhla asi
půl roku poté, co se u nás odpálil palestinský velvyslanec
nešikovnou manipulací s trezorem. Tedy mne nic nenutilo stavět se
na stranu Palestiny, a po tom, co jsem viděla, už to ani v budoucnu
neudělám. Bylo to v roce 2014, v létě, kdy v Německu muslimové
házely šutry a zápalné láhve na synagogy... tenkrát jsem to
brala, jako že Německo je od nás „hodně vzdálené“ a
tohle se u nás prostě nestane. O rok později jsem ovšem viděla z
téhle akce video, na kterém minimálně jeden z demonstrantů kámen
v ruce měl... jeho identita mi je taky známa. Naštěstí ho na tu
izraelskou ambasádu, kde se to odbývalo, nehodil, stálo nás tam
tehdy asi 10 a spousta policistů včetně izraelské ochranky,
dělily nás projíždějící tramvaje, zatímco se demonstranti
váleli na psy počůraném trávníku (hráli si na „palestinské
oběti izraelského teroru“) a řvali o zničení Izraele a
ukončení izraelské okupace... Zírali jsme, byla to akce, ze které
šel strach, žádná z pozdějších demonstrací, kterých jsem se
zúčastnila, takhle ostrá nebyla. Nestalo se tedy reálně nic, jen
se islám projevil směrem k židům. Uprostřed Prahy. Nikomu to
nestálo za pozornost.
Mám ještě další zkušenosti s islámem z jiných let. Třeba tu
konvertitku, která zacláněla na jedněch mikulášských
slavnostech na Staromáku se svými dětmi, bylo jí úplně jedno,
jak se tam její děti chovají, připadala si tam strašně důležitá
a snažila se je procpat co nejvíc dopředu, aby zachytily cukroví,
které bylo pak rozhazováno z pódia k dětem v davu. Asi si takto
nepředstavuju participaci na naší kultuře nebo dokonce integraci,
spíš bych to viděla jako určitou formu žebrání, přece jen ten
Mikuláš nemá s islámem nic společného. Jinak jsem tedy muslimy
potkávala na různých loňských i letošních akcích,
demonstracích, přednáškách a besedách souvisejících s útoky
jejich souvěrců na nevěřící... zažila jsem, když Muneeb
Alrawi lhal a byl z toho usvědčen na debatě Je suis Charlie,
stejný Alrawi mi před letošní debatou Máme se bát islámu? před
sněmovnou třepal rukou a zval mne do mešity (asi to po skončení
té debaty už neplatí a já na tom ani netrvám), konvertitky i další muslimky potkávám běžně na ulici i v dopravních
prostředcích a nákupních centrech, hlavní muslimské centrum,
totiž Opletalku, taky ještě najdu a jsem ráda, že když jsem jí
jednou procházela, bylo to v doprovodu policie... vím, kterým
místům se vyhnout, když nechci konzumovat po islámském způsobu
utýraná zvířata...
Kdyby se islám chtěl v mém životě nějak pozitivně projevit a
aspoň zkusit to negativní vyvážit, mohl tak již dávno učinit.
Já to vyhledávat nebudu, protože tenhle výčet, to jsou jen
náhodné události. Nechť náhoda zasáhne třeba i v těch
pozitivních případech. Třeba se konečně dočkám.