31. 7. 2016

Hovory H I. aneb Lukáš Houdek se ptá, islámoklastka odpovídá

Bylo nebylo. Jistý Lukáš Houdek z vládního mediálního projektu Hate Free Culture pojal úchvatný, byť poněkud neoriginální nápad. V rámci třídního „boje proti nenávisti“ se rozhodl „zpovídat islámofoby“. Nechť dotyční sami vyjeví, jak se identifikují, odkud čerpají informace, jaké strany volí... My, Houdek, z toho sice nemůžeme vyvozovat vůbec nic, protože to by byla kolektivní vina, generalizace atd. jaxviň, ale chceme to mít o vás aspoň zaznamenané, když jsme ten vládní projekt zaměřený na monitoring závadně smýšlejících osob.

Zkraťme to. Pan Houdek sice NENÍ novinář, takže podle toho jím pokládané otázky vypadají (neopomene například respondenta seznámit se svým názorem nebo ho různě poučovat), a islámoKLASTKA sice NENÍ islámoFOBKA... Nicméně mi to nedalo. Vytáhla jsem si jen tak ze zvědavosti několik zásadních otázek z posledního „rozhovoru s islámofobkou“, který jsem četla, a začala odpovídat. Čistě jen abych věděla, jak bych své odpovědi a stanoviska formulovala já.

Bohužel, tím, jak nemám IQ 20 a nehodlám panu Houdkovi na jeho špinavou hru přistoupit, se to celé nakonec protáhlo... aktuálně mi počitadlo ukazuje cca 16 stránek. Takže sem ty Hovory Há musím dávat po částech. Příjemnou zábavu přeju a doufám, že někdo už bude mít třeba lepší představu, jak si islámoklastka stojí.

P.S.: v případě, že by měl dotyčný Houdek skutečný zájem o rozhovor s nějakými jinými otázkami, může přes kontakt poslat svůj návrh honoráře. Já se za jistou zištnost směrem k vládě a jejím nápadům a „projektům“ nestydím...

_________________________________________

Jak byste sama sebe identifikovala?
Člověk. Dospělá žena, Češka. Absolventka jednoho bakalářského humanitního oboru a někdejší studentka dvou dalších. Pocházející z vesnice o 500 obyvatelích, ovšem díky studiu se zkušenostmi z maloměsta v Čechách, velkoměsta na Moravě, dvou velkoměst v Čechách a nakonec i žijící už po několik let v metropoli. Člověk, který se narodil a vyrostl s fyzickým handicapem a byl inkludován v běžném školství, ač se tomu tehdy tak neříkalo. Člověk, který vyrostl v úplné rodině, skládající se z otce, matky a staršího bratra, přičemž v jednom domě s námi bydleli ještě prarodiče z otcovy strany a v domě vedle otcova sestra se svou rodinou a jsme rovněž ve velmi blízkém kontaktu i s prarodiči z matčiny strany a rodinou její sestry a podle možností i s dalšími vzdálenějšími příbuznými. Člověk, který má poměrně silný vztah k místům, kde se narodil a žil a žije. Člověk, který byl navzdory handicapům odmala zapojován do péče o menší hospodářství včetně zvířectva a který tak vyrostl s vědomím, že jeho rodina dokáže být za cenu této péče aspoň částečně potravinově soběstačná.  

Jaké politické strany jsou vám blízké?
Pravicové. Tedy ty, které tu zatím nemáme. Není mi tedy zatím dopřán ten luxus mít vlastního politického reprezentanta v podobě celé jedné strany. Volba jednotlivců v zavedených stranách s sebou bohužel pokaždé nese riziko, že to, pro co by je člověk volil, nakonec kvůli dalším členům téže strany nebo zásahům zvenčí nebude vůbec realizováno.  

Co je podle vás největším aktuálním problémem, s jakým se jako česká společnost potýkáme?
Je jich víc, vzájemně se kombinují, posilují a násobí. V první řadě je to dědictví minulého režimu. Po čtyřicet let se část společnosti musela ve všem ohýbat, zatímco druhá část byli ti, kvůli nimž se to vše dělo a kteří z toho měli prospěch. Tyhle lidi tu máme a řekla bych, že psychika ani jedněch nemůže po tom všem být tak úplně v pořádku. Tím spíše, že ti utlačovatelé tu po roce '89 zůstali a fungují tu v podstatě úplně stejně jako dříve, dokonce ke stejným metodám vedou své potomky, kteří už to po nich dokonce začínají přebírat, mocně podporováni zahraničím, které pochopitelně v takovémto oslabení hledá (a snadno nachází) příležitosti k naplnění vlastních cílů a zájmů. Takže ten stres určité části obyvatel pokračuje úplně stejně, jako kdyby žádný rok '89 nebyl.  

Nejsme svobodní, pořád se nás někdo snaží začlenit do nějakých snadno deformovatelných a manipulovatelných nadnárodních struktur a tvrdí nám, že bez nich nemůžeme existovat, že jejich pozitiva vyváží ta negativa a hlavně – že za takovou příležitost máme být stále vděční. Vnucuje se nám, jak jsme oproti druhým ti „zaostalí“ či dokonce „méněcenní“, stále se prý máme za cosi stydět. Nejlépe i za to, s čím jen málokdo z nás měl co do činění. V takovémto stavu je pak už jedno, jaká fyzická a reálná hrozba přijde k nám zvenčí a odkud. Jsou věci, které ještě zvládneme, například v likvidaci následků živelných katastrof a následné vzájemné pomoci jsme velmi dobří. Ale jak kolem nás neplave ten barák našeho souseda, máme občas problém si uvědomit, že se něco zlého vůbec děje. Máme tendenci to popírat a odmítat, asi tak, jako Američani popírali existenci koncentráků v době, kdy je mohli snadno zničit.  

No a dalším důsledkem je nedůvěra ve vlastní politickou reprezentaci, která je pro takové situace klíčová. Necháváme politiky žvanit a nic nedělat a víme to o sobě. Neumíme si svou politickou moc vynutit, nejsme zatím ochotni se sami na politické moci a správě věcí veřejných podílet, ať už jde o volby, nebo o kandidaturu nás samotných. Kdo z nás chodí pravidelně na zasedání zastupitelstva své obce? Kolik lidí chodí pravidelně k volbám? Kdo zná jméno svého politického zástupce – starosty, hejtmana, poslance, senátora? Kdo někdy těmto lidem napsal a řešil s nimi nějaký svůj požadavek či problém? Jsme tím vším unavení, rezignovali jsme mnohdy na sebe sama, kdo má nějaký potenciál, mnohdy utíká jak zajíc jinam, čímž nás uvrhává do ještě větší stagnace či dokonce úpadku. Teď jsme ovšem v situaci, kdy bychom to už dále nemuseli vůbec přežít. Jsme ve válečném stavu s něčím, co se nebojím nazvat anticivilizací. Můžeme se jí buď podřídit a padnout, nebo se vzpamatujeme, možná dočasně omezíme sebe sama (tak jako se za války museli naši předkové v mnohém omezit), začneme být konečně zodpovědní vůči sobě a aktivní a vydáme ze sebe to nejlepší, co bychom jinak třeba v klidovém a mírovém stavu nevydali.


 
;