Bylo nebylo. Jistý Lukáš Houdek z vládního mediálního projektu
Hate Free Culture pojal úchvatný, byť poněkud neoriginální
nápad. V rámci třídního „boje proti nenávisti“ se rozhodl
„zpovídat islámofoby“. Nechť dotyční sami vyjeví, jak se
identifikují, odkud čerpají informace, jaké strany volí... My,
Houdek, z toho sice nemůžeme vyvozovat vůbec nic, protože to by
byla kolektivní vina, generalizace atd. jaxviň, ale chceme to mít
o vás aspoň zaznamenané, když jsme ten vládní projekt zaměřený na
monitoring závadně smýšlejících osob.
Zkraťme to. Pan Houdek sice NENÍ novinář, takže podle toho jím
pokládané otázky vypadají (neopomene například respondenta
seznámit se svým názorem nebo ho různě poučovat), a
islámoKLASTKA sice NENÍ islámoFOBKA... Nicméně mi to nedalo.
Vytáhla jsem si jen tak ze zvědavosti několik zásadních
otázek z posledního „rozhovoru s islámofobkou“, který jsem
četla, a začala odpovídat. Čistě jen abych věděla, jak bych
své odpovědi a stanoviska formulovala já.
Bohužel, tím, jak nemám IQ 20 a nehodlám panu Houdkovi na jeho
špinavou hru přistoupit, se to celé nakonec protáhlo... aktuálně
mi počitadlo ukazuje cca 16 stránek. Takže sem ty Hovory Há musím
dávat po částech. Příjemnou zábavu přeju a doufám, že někdo
už bude mít třeba lepší představu, jak si islámoklastka stojí.
P.S.: v případě, že by měl dotyčný Houdek skutečný zájem o
rozhovor s nějakými jinými otázkami, může přes kontakt poslat
svůj návrh honoráře. Já se za jistou zištnost směrem k vládě
a jejím nápadům a „projektům“ nestydím...
_________________________________________
Jak byste sama
sebe identifikovala?
Člověk. Dospělá žena, Češka. Absolventka jednoho bakalářského
humanitního oboru a někdejší studentka dvou dalších.
Pocházející z vesnice o 500 obyvatelích, ovšem díky studiu se
zkušenostmi z maloměsta v Čechách, velkoměsta na Moravě, dvou
velkoměst v Čechách a nakonec i žijící už po několik let
v metropoli. Člověk, který se narodil a vyrostl s fyzickým
handicapem a byl inkludován v běžném školství, ač se tomu
tehdy tak neříkalo. Člověk, který vyrostl v úplné rodině,
skládající se z otce, matky a staršího bratra, přičemž v
jednom domě s námi bydleli ještě prarodiče z otcovy strany
a v domě vedle otcova sestra se svou rodinou a jsme rovněž ve
velmi blízkém kontaktu i s prarodiči z matčiny strany a rodinou
její sestry a podle možností i s dalšími vzdálenějšími
příbuznými. Člověk, který má poměrně silný vztah k místům,
kde se narodil a žil a žije. Člověk, který byl navzdory
handicapům odmala zapojován do péče o menší hospodářství
včetně zvířectva a který tak vyrostl s vědomím, že jeho
rodina dokáže být za cenu této péče aspoň částečně
potravinově soběstačná.
Jaké politické
strany jsou vám blízké?
Pravicové. Tedy ty, které tu zatím nemáme. Není mi tedy zatím
dopřán ten luxus mít vlastního politického reprezentanta v
podobě celé jedné strany. Volba jednotlivců v zavedených
stranách s sebou bohužel pokaždé nese riziko, že to, pro co
by je člověk volil, nakonec kvůli dalším členům téže strany
nebo zásahům zvenčí nebude vůbec realizováno.
Co je podle vás
největším aktuálním problémem, s jakým se jako česká
společnost potýkáme?
Je jich víc, vzájemně se kombinují, posilují a násobí. V první
řadě je to dědictví minulého režimu. Po čtyřicet let se část
společnosti musela ve všem ohýbat, zatímco druhá část byli ti,
kvůli nimž se to vše dělo a kteří z toho měli prospěch. Tyhle
lidi tu máme a řekla bych, že psychika ani jedněch nemůže po
tom všem být tak úplně v pořádku. Tím spíše, že ti
utlačovatelé tu po roce '89 zůstali a fungují tu v podstatě
úplně stejně jako dříve, dokonce ke stejným metodám vedou své
potomky, kteří už to po nich dokonce začínají přebírat, mocně
podporováni zahraničím, které pochopitelně v takovémto
oslabení hledá (a snadno nachází) příležitosti k naplnění
vlastních cílů a zájmů. Takže ten stres určité části
obyvatel pokračuje úplně stejně, jako kdyby žádný rok '89
nebyl.
Nejsme svobodní, pořád se nás někdo snaží začlenit do
nějakých snadno deformovatelných a manipulovatelných nadnárodních
struktur a tvrdí nám, že bez nich nemůžeme existovat, že jejich
pozitiva vyváží ta negativa a hlavně – že za takovou
příležitost máme být stále vděční. Vnucuje se nám, jak jsme
oproti druhým ti „zaostalí“ či dokonce „méněcenní“,
stále se prý máme za cosi stydět. Nejlépe i za to, s čím jen
málokdo z nás měl co do činění. V takovémto stavu je pak už
jedno, jaká fyzická a reálná hrozba přijde k nám zvenčí a
odkud. Jsou věci, které ještě zvládneme, například v likvidaci
následků živelných katastrof a následné vzájemné pomoci jsme
velmi dobří. Ale jak kolem nás neplave ten barák našeho souseda,
máme občas problém si uvědomit, že se něco zlého vůbec děje.
Máme tendenci to popírat a odmítat, asi tak, jako Američani
popírali existenci koncentráků v době, kdy je mohli snadno
zničit.
No a dalším důsledkem je nedůvěra ve vlastní politickou
reprezentaci, která je pro takové situace klíčová. Necháváme
politiky žvanit a nic nedělat a víme to o sobě. Neumíme si svou
politickou moc vynutit, nejsme zatím ochotni se sami na politické
moci a správě věcí veřejných podílet, ať už jde o volby,
nebo o kandidaturu nás samotných. Kdo z nás chodí pravidelně na
zasedání zastupitelstva své obce? Kolik lidí chodí pravidelně k
volbám? Kdo zná jméno svého politického zástupce – starosty,
hejtmana, poslance, senátora? Kdo někdy těmto lidem napsal a řešil
s nimi nějaký svůj požadavek či problém? Jsme tím vším
unavení, rezignovali jsme mnohdy na sebe sama, kdo má nějaký
potenciál, mnohdy utíká jak zajíc jinam, čímž nás uvrhává
do ještě větší stagnace či dokonce úpadku. Teď jsme ovšem v
situaci, kdy bychom to už dále nemuseli vůbec přežít. Jsme ve
válečném stavu s něčím, co se nebojím nazvat anticivilizací.
Můžeme se jí buď podřídit a padnout, nebo se vzpamatujeme,
možná dočasně omezíme sebe sama (tak jako se za války museli
naši předkové v mnohém omezit), začneme být konečně
zodpovědní vůči sobě a aktivní a vydáme ze sebe to nejlepší,
co bychom jinak třeba v klidovém a mírovém stavu nevydali.