Zúčastnila jsem se včera pietního aktu u cyrilometodějského
pravoslavného kostela, což je akce pořádaná každý rok jako
připomínka parašutistů z druhé světové války (nejen těch,
kteří v kostele spáchali sebevraždu po atentátu na Heydricha,
ale i všech ostatních) a také všech obětí heydrichiády.
Akce to byla zajímavá, v první řadě mě překvapila nečekaně
velká účast. Vlastně jsem čekala, že tam bude tak skupinka 30
lidí v prázdné ulici, pár potentátů položí květiny a svíčky
k pamětní desce, podívám se do chrámu, s tou třicítkou lidí
se nějak vmáčknu do krypty, zapálím svíčku a bude... No,
nebylo. Místo toho byla celá ulice Resslova už od půl desáté
uzavřena a na místo postupně přicházely desítky účastníků.
Média pak sice u těch desítek zůstala, ale já bych moc nedala za
to, že tam byly takové dvě až tři stovky lidí. Nepočítám v
to samozřejmě zírající japonské turisty. Byť i značná
část z nich na aktu vydržela delší dobu.
Jádrem onoho shromáždění ovšem zůstali vojenští pamětníci
s rodinami, váleční veteráni, ale i členové aktivních
vojenských složek a útvarů. Takže si člověk musel dávat
pozor, aby nějakému tomu ometálovanému dědečkovi v uniformě
nešlápl na nohu nebo do něj nevrazil, zkoušel něco zahlédnout
přes hemžící se vínové barety před sebou... Vojenská kapela
vyhrávala, potentáty u pamětní desky nebylo kvůli davům
ani vidět a na pětiminutový pobyt v kryptě by člověk čekal
hodinu, což není důstojno takového místa a události. A mezi tím
vším – staří známí se potkávali a zdravili (mluvím
samozřejmě o oněch vojenských veteránech), po akci se nechávali
fotit s prostými lidmi, tu a tam bylo lze zahlédnout černé roucho
kněze z kostela, trikolory na věncích a kyticích zářily
barvami, členové čestné vojenské stráže po dvojicích
opouštěli místo a pochodovali mezi účastníky... Zkrátka a
dobře to celé připomínalo prvorepublikové světské a církevní
slavnosti či procesí.
Člověka to tak nějak dovedlo k tomu, aby nad tím vším
zapřemýšlel. Zvlášť když se dozvěděl, že nejčestnějším
hostem pietního aktu byl jako každý rok poslední žijící
druhoválečný parašutista, brigádní generál Jaroslav Klemeš,
jehož medailonek si lze v archivu na webu České televize dohledat.
(Odkaz ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/212452801390002/)
Znovu a znovu zůstávám trochu v úžasu nad celou tou jednou generací, jejíž zástupci se na pietním aktu sešli. A musím slovům p. Klemeše z onoho životopisného dokumentu dát za pravdu – tihle lidé jsou opravdu JINÍ.
(Odkaz ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/212452801390002/)
Znovu a znovu zůstávám trochu v úžasu nad celou tou jednou generací, jejíž zástupci se na pietním aktu sešli. A musím slovům p. Klemeše z onoho životopisného dokumentu dát za pravdu – tihle lidé jsou opravdu JINÍ.
Ovšem pozor, nepleťme si to s „jinakostí“, jak ji dnes
propagují různí neziskovkáři, kteří ji potřebují především
k vlastnímu pohodlnému životu (a kompenzaci vlastních komplexů a
nedostatků skrze vynucování si něčeho na druhých skrze
represivní zásahy státní moci). Kdepak. Tahle prvo- a
druhorepubliková jinakost spočívá ve zcela jiných hodnotách
než v tom, že někdo někoho nutí uznávat jeho sexuální
orientaci nebo etnický původ. Jde o úplně jiné smýšlení, a
tak se ani moc nedivím, že značná část lidí z téhle doby se
stavem dnešní společnosti není spokojena a nejraději by tu už
nebyla, protože jak říkají – to nejlepší už mají stejně za
sebou a my se k lepším koncům asi hned tak nedobereme, pokud se
něco nezmění.
Tu jejich „jinakost“ lze přitom charakterizovat poměrně
přesně. Jak sám p. Klemeš říkal, tihle lidé ještě přikládali
hodnotu POZITIVNÍM VZTAHŮM. V první řadě to byl vztah k vašim
nejbližším – narodili jste se, vyrůstali, ale už s vědomím,
že za tu možnost a za péči, kterou vám věnovali, DLUŽÍTE svým
rodičům, prarodičům, ale třeba i sousedům. Že se od vás
očekává, že budete mít dobré vztahy se svými sourozenci a
dalšími příbuznými. Že zvládnete kvalitně fungovat v rámci
sousedského kolektivu, ať už na vsi, v maloměstě či v
metropoli. Že budete uznávat autority, které vám budou postupně
představovány, a že jim budete nápomocni. Vztah k místu, kde
jste žili, byl rovněž důležitý, lhostejno, jestli jste na něm
strávili celý život, nebo jste se přestěhovali a začínali
někde jinde znovu. Podle mě to zkrátka byla doba, která byla
hodně tvůrčí, přičemž základní stavební jednotkou byl
JEDNOTLIVEC sám a jeho vlastní potenciál, který si uvědomoval,
ať šlo o dělníka nebo vysokoškolského profesora či
úředníka z pošty na náměstí.
Myslím, že to bylo právě tohle vědomí, které pak hnalo tyhle
často ještě nezletilé hochy, aby opouštěli Protektorát,
riskovali život při překračování hranic a po náročné cestě
vstupovali do armády v zahraničí. Prostě si už v tak mladém
věku dokázali uvědomit, že to nejsou věci, o kterých by
měli diskutovat nebo čekat, až to za ně rozhodne někdo jiný a
dá jim na to grant a štempl. A nedělali to ani z toho důvodu, aby
je někdo chválil, jak jsou úžasní. Mnohdy se tím ani nemohli
pochlubit před tou holkou odnaproti, co se jim tehdy líbila,
protože by ji tím prostě ohrozili na životě. Opouštěli své
domovy a rodiny, nechávali za sebou pouze pár slov napsaných na
lístku, protože cítili, že jsou povinni svůj potenciál věnovat
společnosti právě takto, že mohou zvládnout úkoly, které na ně
čekají, s nadějí, že se zase se svými blízkými shledají a
bude zase dobře a ještě lépe. No, příliš často se jim to
nesplnilo a po válce zjistili, že zůstali sami, případně s
mladším sourozencem na krku. Měli navíc něco, co se dalšímu
nastupujícímu totalitnímu režimu opět nelíbilo: právě tuhle
útrapami a odříkáním zocelenou morálku, schopnost rozeznat
černé od bílého, a vědomí, že jsou schopni dosáhnout toho,
čeho chtějí, protože nelitují úsilí ani času a jsou schopni
spolupráce. A tak byli tito lidé dál trestáni a pronásledováni
– v pracovních táborech a vězeních, v podřadných
zaměstnáních, podřadných bytech, šikanou na pracovištích,
zásahy do soukromých i sousedských vztahů...
V téhle hrůze pak vyrostly další generace, které už prostě
musely být jiné než ty ročníky narozené před druhou světovou
válkou. Právě proto, že to, na čem bylo budováno vědomí prvo-
a druhorepublikové státní, národní i regionální jednoty a
vlastní identity, bylo dobou a režimem deformováno až k parodii,
pouta mezi lidmi byla vzájemně zpřetrhána, autority musely být
uznávány z titulu funkce a stranické příslušnosti, nikoli
schopností, potenciál jednotlivců býval použit, aniž by z toho
ten jednotlivec něco měl, krom vědomí, že je jen malým kolečkem
v soukolí místo samostatně fungující a aktivně se rozhodující
jednotkou, která by měla chtít být někomu za něco
odpovědná nebo dokonce vděčná... Takhle to šlo celá padesátá,
šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta. Lidé najednou neměli
ani na co předválečného vlastně navázat. Vztahy se rozpadaly,
lidé zalézali k televizorům nebo si kdesi v divočině spíchli
své chalupy, kam o víkendech prchali jak myši, když se ve spíži
rozsvítí... daleko od druhých, jen ve vybraných úzkých
skupinkách příbuzných a známých, bez hlubších vztahů k
místu, kde se ona zemljanka vynacházela... Projevovalo se to i
jinak – přibývaly rozvody, rostly dětské domovy a další
státní instituce, které nahrazovaly kvalitní rodinné zázemí a
dobré sousedské vztahy... Mládež vyrůstala s vědomím, že
možná nějaký vlastní potenciál má, ale v dané době jí bude
k ničemu, protože stejně skončí ve stejné dílně u jednoho
ponku s vlastním tátou a výsledky jejich práce se odvezou kamsi
do „spřátelených“ zemí... Nikdo nebyl nucen si nějak ten
svůj potenciál uvědomovat, hledat ho nebo ho příliš rozvíjet.
Není se tak čemu divit, že mnohá děvčata, která to velmi těžce
nesla, nalezla svůj osud v tom, že se v poměrně nízkém věku
stala matkami a vdala, aniž by si dala dostatečnou práci s
hledáním kvalitního partnera a otce svých budoucích potomků. I
to byl způsob revolty vůči starší generaci – takové to „ale
já čekat, až se mi přítel vrátí z války, žádných X let
NEMUSÍM!“. Bohužel i na tuhle revoltu se opět přisál státní
režim a zdusil ji hned v počátku svými sociálními programy,
dotacemi na vše a již zmíněnými státními institucemi na
výchovu dětí jak teplou duchnou. „Roď si a vdej se, dostaneš
byt, jesle a školku zdarma, mateřskou, státní otroci ti postaví
hřiště – ale tvé děti budou přemýšlet tak, jak chceme MY.“
Takže ta hrdá a odvážná holka, která chtěla svým dětem něco
sama ze sebe předat, je musela odevzdat do jeslí, školky a školy
a sledovat, jak tam z nich státní aparát vytváří další dobře
a průměrně šlapající kolečko v systému. Zodpovědnost
jednotlivců převzal stát i s neblahými důsledky. Žena se
stala strojem na rození dětí a dělnicí. A často i obětí
domácího násilí, protože v tomhle stavu to mnohdy nevydržel ani
ten Pepa, kterého si v osmnácti brala a který ve třiceti už
nebyl ani zdaleka tak úžasný jako v těch osmnácti.
Té válečné generaci, která měla ještě méně možností než
jejich děti a vnuci, se na to muselo opravdu těžko dívat. Kdo z
jejich vnoučat jim vlastně dokázal rozumět, když hovořili
o významných osobnostech a událostech z doby války či před
ní, o těch, kteří už zmizeli, stejně jako výsledky jejich
úsilí a riskování života? Smělo se o tom vůbec v rodinách
mluvit? Vždyť už i děti byly přece od řešení a prožívání
vztahů orientovány na konzum v podobě bakelitového braku, reklama
začínala cílit i na ně... co je komu do dědova vyprávění o
nějakém generálovi, když kamarád slíbil půjčit nové kolo,
brácha má novou stavebnici a máma chce vystát frontu
na ledničku... Nemluvě o celé generaci lidí vyrostlých v
dětských domovech nebo jen s jedním z rozvedených rodičů,
případně s nevlastními sourozenci. Tam už ten vztah s
prarodiči nemusí být vůbec žádný. Zvlášť pokud systém
podporoval pracovní migraci.
Pak režim padl, tedy spíš se transformoval do jiné své varianty,
asi jako metastázující rakovina. A ta válečná generace to opět
mohla, tedy spíše musela sledovat. Tytéž lidi, kteří s nimi
dříve tak špatně zacházeli. Ale ovšem, že opět získávali
výhodné funkce a přicházeli si ke značným majetkům. A taky
své vlastní děti, kterým třeba bylo kolem čtyřicítky,
rozhodli se podnikat... a neuspěly. Vnoučata, která vystudovala a
práskla do bot, založila vlastní rodiny kdesi v cizině a mnohdy o
nich ani původní rodiny příliš nevědí. Příchod cizinců, ať
už z jiných měst a vesnic, nebo ze zahraničí. A válečná
generace postupně odchází, někdy i bez naděje, že se někdo
bude starat o jejich hroby, domy zůstávají opuštěné nebo je
mladší generace prodávají a bourají... Je na tom všem dobře
vidět, že jakmile se začne se sociálním inženýrstvím, má to
vliv nejméně na tři generace lidí. Přičemž ta jedna z nich
rozhodně není „tabula rasa“ a je nutné ji ohnout nebo zničit.
Nu a dnes? Svých vrstevníků jsem na pietním aktu viděla pramálo
– podotýkám, že mi třicet let už bylo. Ovšem pozor, moc ve
státě přebírají ti, komu právě takovéhle akce nestojí za
plivanec. Potomci soudruhů a pohlavárů, potomci dětí z dětských
domovů a rozdělených rodin, přistěhovalci a míšenci všeho
druhu, lidé s vlastním potenciálem umně přichyceným ke státnímu
dusítku a cecku v jednom, čímž celospolečenský přínos tohoto potenciálu
padá k nule spolu s vědomím vlastní zodpovědnosti za cokoliv,
oběti honu za vlastní identitou, ať už biologickou nebo za
nějakým tím sociálním konstruktem (porovnejte si to s tím
Pepíkem, který při překračování hranic v roce 1939 opravdu
neměl pokdy přemýšlet nad tím, kdo vlastně je, kým chce být
nebo jestli se mu náhodou nelíbí víc kluci než holky a že by
měl chtít, aby ho za to někdo měl nějak rád... tohle uvažování
by šlo mimo něj, i kdyby na to ten čas měl). No a co tihle
mocichtiví exoti a různě deformovaní lidé chtějí? No, vědomí
příslušnosti k nějaké společnosti nemají, vědomí
zodpovědnosti za něco taky ne, čili chtějí jen to, co by
vyhovovalo jim. Hnus se rád reprodukuje.
Je dobré si uvědomit, že dějiny fungují tak, že každá
poválečná doba je nakonec opět dobou předválečnou. Myslím, že
naší generaci se ten zvrat už zase blíží. A tak jako doba, ve
které vyrůstala předválečná generace, nebyla jen sluníčková
a růžová, ale byli v ní právě i lidé, kteří by těm
prchajícím budoucím vojákům a jejich rodinám usilovali o život,
není důvod, proč by dnešní doba neměla mít přesně takové či
podobné typy lidí. Myslím, že teď už jen záleží na množství.
A na úsilí, s jakým se my dokážeme protivníkovi
postavit na odpor. Opět si na ty kluky prchající z dědin a
městeček kamsi do ciziny, aby odtud bojovali za svou zem,
vzpomeňte. Oni nepotřebovali, aby jim někdo říkal, co mají
dělat. Nepotřebovali čekat, až vyjde článek na internetu, aby
mu dali palec nahoru. Nečekali, až se objeví „ten správný
vůdce“, který to řekne či udělá za ně. Bylo jim patnáct nebo sedmnáct,
uslyšeli zprávu v rozhlase, zvedli se a šli. Neměli maturitu,
neuměli cizí jazyk, navzájem se neznali, roky neviděli mámu a
tátu (pokud vůbec). Vše se učili za pochodu, v nevyhovujících
podmínkách a v časové tísni. S vědomím „pokud to dopadne
blbě, pak ještě není konec – nevzdáme se, jsme Češi!“.
Kdo chce v dnešní době, plné různých možností, zůstat sedět
na zadku a nechat si vzít vše, co nám tihle lidi vybojovali a za
co položili své životy, ať má aspoň tolik slušnosti, že půjde
k památníkům a hrobům těchto lidí a událostí, plivne na ně a
pak je zapálí. Osobně, ne že tuhle činnost svěří nějakému
zparchantělému státnímu zřízení jako dříve. Tomu, kterému
je ochotný svěřit i další části svého života spolu s životy
ostatních, kteří o to nestojí.