... aneb máme tu
jedno hezké videjko o tom, co se v souvislosti s islámem a
islámoklasmem loni dělo...
Jenže ono to
samozřejmě není tak úplně všechno. Islámoklastka by si mohla
udělat vlastní video z toho, co kdy prožívala ona. Určitě je
pravdou, že právě kvůli islámu a věcem souvisejícím se kolem
ní konečně po dlouhé době začalo něco dít. Přicházely jí
tipy na akce, kterých by bylo dobré (či přímo potřeba) se
zúčastnit, a stejně tak jí to později přivedlo do života lidi,
se kterými je dobré se vzájemně znát, na něčem spolupracovat a
třeba i po osobní stránce jeden druhého obohacovat.
Koukám tu na ten
seznam, který si tu vedu, taková malá kronika. Vedle ve složce
mám fotky a další materiály, nejprve označené jako IVČRN,
později BPI. Není toho málo, na to, jak tvrdý rok to pro
islámoklastku byl po osobní a pracovní rovině a jak omezené
prostředky, možnosti a kontakty na lidi v některých obdobích
měla. Ke dnešnímu dni cca 38 akcí - demonstrace, veřejné
debaty, infiltrace akcí protistrany, aktivity v Poslanecké sněmovně
(až tam se islámoklastka letos dostala - a ne jednou!), pracovní
setkání s kolegy islámoklasty, postávání u petičních stánků,
sjezdy a schůze... Plus samozřejmě desítky online aktivit, ke
kterým řadím i tyto blogy a reporty právě z oněch akcí,
kterých jsem se zúčastnila.
Čas letos běžel
neúprosně rychle, rychleji než všichni Syřani přes makedonskou
hranici. Člověk si zpočátku myslel, že jen tak do tématu
nakoukne, vypomůže tam, kde ostatní nestíhají, a zase se vrátí
ke svému životu... No, nemohla jsem se mýlit víc. Ač jiní
věnovali problematice už celé roky přede mnou, nakonec to dopadá
tak, že jsem se během toho roku stala islámoklastkou takřka
profesionální. Což není žádná výhra nebo zásluha, spíš to,
co říkal Martin Konvička hned na první demonstraci 16. ledna na
Hradčanském náměstí - "krev, pot a slzy". A taky
obrovská zodpovědnost - za to, co člověk dělá nebo nedělá, za
to, co a koho přijímá a odmítá, s kým spolupracuje, za koho a
jak mluví... Jde o úplně nové a nečekané situace, kdy se člověk
najednou objevuje v médiích (ano, moje rodina mě už v televizi či
v tisku viděla několikrát), kdy vystupuje za nějaký
islámoklastní projekt (a tedy i tým lidí, který s ním na něm
dělá), kdy spěchá, aby podpořil toho či onoho našince, a to
jak v reálu, tak ve virtuálním prostředí... kdy tráví hodiny sebevzděláváním v nějaké otázce.
Je toho zkrátka
opravdu hodně, co se letos dělo. A jako přímý účastník
islámoklastního dění tak mohu mít i jiné vzpomínky než ty,
které jsou reportovány právě v médiích. Ne, opravdu nejsem typ
člověka, který by stál a hltal projevy našich vyvolených a
jiných významných osobností a dokázal je po X měsících
opakovat. Ale pamatuju si spíš ty zákulisní momenty:
- Pocity, když člověk při svém spěchu na jednání v Poslanecké sněmovně uvízne v tramvaji v zácpě na totálně neprůjezdném Újezdě. Příliš daleko na to, aby se v hodobóžovém oděvu dalo doběhnout včas bez újmy na důstojnosti.
- Sledování, jak přenosový vůz České televize trapčí na náměstí dvě hodiny před začátkem akce, kterou měl natáčet. Mají spoustu archivních a ilustračních záběrů holubů a turistů.
- Ty skořápky od vajíček, která sourozenci Schejbalovi na demonstraci 30.6. na Palackého náměstí zkoušeli vrhat směrem k pódiu a které se ocitly u mé nohy. Samozřejmě vám v první momenty vůbec nedojde, o co jde a co se stalo. Prostě - "hele, vejce..."
- Jedno z prvních soukromějších a intimnějších setkání s Martinem Konvičkou. U toalet v jedné žižkovské nalévárně, ano. Dámy vzadu. Na romantiky si u nás asi nikdo přehnaně nehraje...
- Holub. Přistál před veřejnou online kamerou na střeše jednoho domu v Českých Budějovicích, kde zrovna probíhala demonstrace IVČRN, a chvíli se před ní nakrucoval. Fotila jsem ho printscreenem, tady je.
- Vykecávky v copy centru, kde jsem si nechávala tisknout transparenty a jiné materiály. Tiskař sice není našinec, ale nemá k tomu daleko a je to velmi sympatický a rozumný člověk.
- Nebo ten moment, kdy kolega, kterého si nesmírně vážím, sundává z krku svůj ukořistěný zámeček na trikoloře (symbol naší výzvy "Vládo, zavři hranice!") a věší ho na ten můj, protože já jsem zafňukala, že se na mne už nedostalo. To bylo také na Palackého náměstí a ten těžký zámek pořád mám. Spolu s lehkou výčitkou, že jsem tak úplně neměla právo ho o něj žádat, protože si ho vzhledem ke své identitě zaslouží víc.
- Ustanovující sjezd Bloku proti islámu. Nejprve mne ochranka skoro nechtěla pustit dovnitř, ač jsem šla s prověřeným doprovodem... tak "sluníčková a podezřelá" jsem se jim zdála. Nakonec jsem to ale paradoxně byla právě já, kdo s pár odolnými jedinci zůstal v místě sjezdu až do pozdních nočních hodin a "zavíral" hotelovou terasu, kde jsme seděli.
- A ještě jedna momentka ze sjezdu: "Chci islámoklastku!", pravil kolega k jiné kolegyni nesmlouvavě, veřejně a na plná ústa, když se dohadovalo, zda s ním v jednom projektu zůstanu či nikoli. I tam to je jako s tím zámečkem, pořád v onom projektu trčím až po uši. Ovšem mrákoty na mne v onu chvíly šly, div jsem neporazila židli.
- Květen, holešovické Výstaviště a výstava Svět knihy. Naháněla jsem se tam s Bronislavem Ostřanským (ve smyslu snažila se mu vyhnout, aby mě předčasně nezašlápnul) a nakonec ukořistila u stánku Muslimské obce, hlídaného zababušenými ženštinami nepříjemných výrazů v tváři, rádoby náboženské brožurky, kterými je návštěvníkům mešit vymýván mozek. Ježíš byl vlastně muslim, všechna předislámská náboženství jsou vlastně islámem atakdále. Brožurky jsem umístila u Jany Volfové, ptejte se po nich tam.
- Hodiny prostáté u petičních stánků v červnu, kdy jela petice proti povinnému přijímání imigrantů skrze kvóty Evropské unie (kolega Franta to vyřvával při stánkaření do světa tak často, že si to nešlo nezapamatovat). Nebudu říkat, který z týmů, se kterými jsem stánkařila, byl lepší nebo který výjezd byl vůbec nejlepší, mělo to něco do sebe vždycky. V Kobylisích jsem se spálila a opili mě tam ciderem, na Andělu po našem stánku letěl plivanec, na I.P.Pavlova po nás jakýsi Francouz vřískal, jak jsou Češi líní, a na Florenci jsem zkontrolovala, jak umějí z věčných urážek vytočení kolegové krásně rudnout. Stálo to za to, i ten pohled na pana Čulíka při projednávání petice v Parlamentu. Ty babičky, které si k našemu stánku přicházely popovídat, "jaká hrůza to je, co se teď děje, a že to zažily samy ve Švýcarsku a v Německu", tak ty si připomenu taky moc ráda. Holt xenofóbky a nenávistnice, co bychom po nich nechtěli... zvlášť když pár z nich bylo romského původu, že...
- A taky si připomenu, že člověk vždycky přišel ze stánkaření utahaný jak štěně, pochlubil se na síti - a to zatrápené BRNO vždycky trumfovalo, že má o pár stovek (!!!) podpisů víc!
- Koho si tak ještě připomenout? Tvora jménem Ingrid? Tu jsem potkávala tolikrát, až to hezké nebylo, a nejen na islámoklastních akcích, ale pochodovala kolem mne i na Prague Pride nebo ČajomírFestu na Vyšehradě... s dokonale pitomým výrazem "já tě nepoznávám". Pokud jde o mne, může to tak klidně zůstat i nadále.
- Dobíhání průvodu jdoucího z Václavského náměstí k Úřadu vlády tenkrát v září. Nikdo nedal žádné info, zda se máme toho průvodu zúčastnit nebo půjdeme na vlastní akci. Kolega Jirka to naštěstí nevzdal, věrně poklusával se mnou (díky!). Dohnali jsme průvod kdesi u Vltavy a já ve spěchu, z vyčerpání a nepozornosti přerazila papírovou vlaječku ČR o záda dalšího z kolegů. Mohl počkat, nebo aspoň dát vědět!
- A co třeba ty hodiny strávené cestou k rakouským hranicím, kde jsme blokovali přechod Dolní Dvořiště? Islámoklastka a tři neznámí chlápci... a pohoda, jazz. Vlajka IVČRN vystrčená ze střešního auta, česká vlajka na zádi... měli jsme to s plnou parádou. Jen jsme holt lehce nestíhali jak cestou tam, tak zpět. Takže nejdřív běžely prostitutky, které vypouštěl kolega nestíhající autobus, a pak se teprve stovkou vlekla naše dodávka.
__________________________________________________________________
Dalo by se tak
samozřejmě pokračovat. Případně zveřejnit i to, co létalo
vzduchem při řešení online záležitostí (blokace, papuče,
výkřiky o nepochopení ze všech stran, slzami promočené
kapesníčky...). Ale myslím, že v nejlepším se má přestat.
Uvidíme, co přinese rok 2016. Islámoklastka si teď hodlá
víceméně skromně užít Vánoce - s bramborovým salátem,
obaleným smaženým amurem, vinnou klobásou, pár druhy cukroví,
setkáním s prarodiči a dalším příbuzenstvem. Po dárcích
letos nějak netouží, protože pro ni je asi největším dárkem
to, že vůbec zvládne nějak fungovat a tohle vše zažívat.
Nebylo toho málo, čeho bylo i s jejím přispěním dosaženo - a
bude toho zřejmě hodně i příští rok.
Tedy všem do něj
hodně sil a krásné Vánoce.
P.S.: tenhle blog věnuju Vítkovi.
P.S.: tenhle blog věnuju Vítkovi.
