(postřehy z
demonstrace "Za naši kulturu a bezpečnou zem", 12.9.2015,
Praha - Václavské náměstí/ Muzeum)
Ano, jako příboj
chvílemi působilo to vzedmutí emocí několikatisícového davu,
shromážděného na jednom z nejposvátnějších míst naší země
- před Národním muzeem, čili výstavní skříní toho, co je a
bylo u nás nejvzácnějšího a nejzajímavějšího... Ale pojďme
si sobotní události přiblížit hezky od začátku.
Sama jsem byla na
místě už asi hodinu před začátkem celého dění. Přece jen
jsem nechtěla, aby se opakoval minulý týden, kdy jsem se na
hodinách překoukla a pak na akci dobíhala s jazykem na vestě až
po hymně. Takže jsem dokonce i riskovala a s praporky v rukou (a
svým již poměrně známým obličejem) přestupovala na metru už
na Můstku a ne zbaběle na Florenci, jak jsem měla původně v
úmyslu. Přece se za sebe nebudu stydět ještě před začátkem
demonstrace, ne?
Na místě už ovšem
bylo poměrně živo, řádově desítky lidí. A opět ten starý
známý kolorit, prvních pár povědomých až důvěrně známých
obličejů z různých divizí BPI, příznivců IVČRN... Ale i
spousta nováčků, dost z nich ovšem taky s vlajkami (buď s logem
IVČRN, nebo českými) a transparenty. Mezi nimi procházející
turisté, lidé s foťáky a kamerami, hloučky policistů... Třepání
rukama, objímání na pozdrav, krátké i delší debaty, čekání
na další známé, pár rozhovorů s turisty z ciziny, pózování s
vlajkami a odznakem na hrudi, procházení po místech nám
vyhrazených, vyhýbání se mikrofonům a stativům, do toho nad
námi vyhrával z reproduktorů Karel Kryl, slunce svítilo a vlajky
vlály... Co víc si vlastně v takové odpoledne přát?
 |
| atmosféra před začátkem akce - foto (c) RB |
Akce začala českou
státní hymnou - což je výmluvným znakem toho, že ji nepořádala
samotná IVČRN nebo Blok proti islámu, které dávají hymnu až
nakonec a ještě někdo předzpívává. V minulém článku z akce,
kterou pořádaly tytéž osoby, jsem to už kritizovala jako ne
příliš vhodné řešení - ovšem nemohu čekat, že všichni
organizátoři budou mít dobré dramaturgické schopnosti, možná
se jen chtějí "odlišit", a proto vrtají zbytečně do
toho, co má svůj smysl a funguje. Ostatně dramaturgie celé
demonstrace pak kulhala ještě v několika místech, k čemuž se
ale dostanu později.
Po hymně
následovaly první projevy - moderátor uvedl Lucii Haškovou a
videobloggera Jiřího Jiskru. Ten byl ve svém proslovu velmi
otevřený a mj. vyzval premiéra Bohuslava Sobotku k uklidnění
celé situace související s migrační vlnou, k vysvětlení všech
nejasností, nabídnul mu osobní setkání a diskusi. Došlo i na
minutu ticha za první oběť sluníčkářského a multikulti
bonzovacího řádění - Tomáše Strnada, organizátora lednové
demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze, který nevydržel
psychický tlak vzniklý po vyhození z práce a kombinaci dalších
faktorů a 5. září 2015 spáchal sebevraždu. Přiznám se hned,
že mě tato zpráva velmi zasáhla, když se ke mně poprvé
dostala, protože jsem na tom právě taky nebyla nejlépe. Už v ten
den jsem tedy za Tomáše aspoň zapálila svíčku a u Muzea si ho
pak s úctou připomněla.
 |
| v pozadí za sochou sv. Václava protidemonstrace těch, kteří chtějí "uprchlíky" přijímat za každou cenu (foto RB) |
Pak ovšem došlo na
tu část demonstrace, která měla u zúčastněných asi největší
odezvu. K muzeu totiž po magistrále dojeli motorkáři, kteří na
strahovském stadionu skončili svou akci "Bikers Against Islam"
(které se zúčastnil i lídr Bloku proti islámu Martin Konvička)
a kteří se rozhodli "naši" akci podpořit. Mohli jsme
tak sledovat průjezd kolony snad 500-600 silných motocyklů, který
trval několik desítek minut a který vzbudil mezi demonstranty
neuvěřitelné nadšení - lidé tleskali, skandovali, pískali,
mávali, zdravili projíždějící vlajkami... Bylo to až dojemné,
jak poznamenal i Martin Konvička z pódia, a mnozí byli opravdu
naměkko, jak později přiznávali i samotní motorkáři, pro které
to bylo opravdu nečekané a neuvěřitelné uvítání. Toto byl
onen první ohlas příboje emocí, o kterém jsem mluvila v úvodu.
Následovaly další
projevy řečníků - Tomia Okamury z SPD, Evy Hrindové ze skupiny
Naštvané matky, následně byl čten i značně rozvleklý dopis
jakéhosi italského občana, který se vyjadřoval k migrační
situaci v Itáli - zařazení tohoto dopisu ovšem nepovažuji zrovna
za dramaturgicky šťastné. Ne snad z hlediska obsahu, ale kvůli
tomu, že se takový typ textu nehodí na demonstrace, kde je dav
lidí nucen delší dobu stát bez hnutí a poslouchat, nehodí se
ani skandovat hesla, vyčerpává to i samotného předčitatele,
který pak už v závěru koktá, huhlá apod., do toho obvykle zlobí
technika (i tady v bočních řadách už nebylo řečníky
slyšet)... Navíc to kolidovalo s dalším programem části
účastníků - měli jsme totiž od oněch motorkářů slíbený
odvoz autobusy na místo konání rockového festivalu, kam po
demonstraci zamířili, ovšem ty autobusy zřejmě vzhledem k tomu,
že demonstrace přesáhla vymezený čas, odjely prázdné. Tedy
toto příště už zažít nechci.
Tento kiks měl i
další následky - posledním řečníkem byl ten, na kterého mnozí
čekali nejvíce, už zmíněný Martin Konvička z Bloku proti
islámu. Nepřijde mi vhodné, aby byl ponecháván čekání půl
hodiny a více, zvláště na parném slunci a v obleku. Je to
nepříjemné pro něj i pro účastníky demonstrace, kterým pak už
nezbývá mnoho sil na to, aby mu vůbec věnovali pozornost nebo na
něj nějak více reagovali.
 |
| Martin Konvička a jeho projev (foto RB) |
U reakcí publika
bych se ještě ráda zastavila. Nejsem totiž sama, komu nesmírně
vadilo občasné pořvávání davu "Čechy Čechům!". Což
o to, že se taková věc dostane do médií na úkor toho, co vše
tam zaznělo jiného... Ale chtěla bych vzkázat těm, kteří by
jinak se skandováním něčeho takového sami nezačali a připojili
se k tomu jen proto, že to řval soused vedle nich a že "bylo
potřeba něco křičet, aby nás bylo slyšet": "Lidi,
prosím vás, NEBLBNĚTE! Zvolání 'Čechy Čechům' je logický
nesmysl! Spousta lidí, kteří demonstrovali s vámi a vedle vás,
totiž nejsou 'stoprocentní' Češi. Včetně takového Okamury nebo
Konvičky, nebo třeba blogerky Ley Vojtekové, místopředsedy
pražské divize BPI a dalších. Možná i vy sami máte v
příbuzenstvu nějakého toho polovičního Němce, Poláka nebo
Slováka. Něčí původ ještě neznamená, že dotyčný nemůže
chtít bojovat za stejnou věc jako my, tzn. být proti přijímání
migrantů, proti islámu... Mnohdy dokonce naopak je proti těmto
věcem víc než ti tzv. 'stoprocentní Češi', právě proto, že
(jak mimochodem zmínil i Martin Konvička ve svém projevu) má s
těmito věcmi bližší zkušenost a větší možnost srovnání.
Takže prosím vás přestaňte degradovat sami sebe a tyto lidi
takto stupidními zvoláními (od kterých se Blok proti islámu
právě s vědomím těchto faktů distancuje). Přejte Čechy
SLUŠNÝM a PRACOVITÝM lidem bez ohledu na to, z kterých míst sem
přicházejí. Pro ty, kteří to vidí jinak, na demonstracích
IVČRN a BPI není místo - tady to prošlo jen proto, že
organizátorem byl někdo jiný."
Po skončení
projevů (jejichž obsahem se tu nezabývám, můžete si je snadno
najít na internetu) bylo rozhodnuto, že se účastníci demonstrace
přesunou v průvodu přes město před Úřad vlády. Pro mne osobně
tak nastala chvíle zmatků, protože jsem nevěděla, zda se toho
průvodu "musíme" zúčastnit všichni, případně jak je
to s oním odjezdem na rockový festival. Nakonec se situace vyvinula
tak, že jsem ještě s jedním známým dobíhala průvod, který se
nám vzdálil až kamsi do Štěpánské. Čili to příjemné taky
nebylo, ale uznávám, že to byla i moje organizační chyba. Průvod
samotný byl ovšem vcelku fajn, krásné počasí, turisté i
domorodci postávající po okrajích cesty, občas někdo zamával
nebo zatleskal, vlevo pod námi Vltava a za ní panorama Hradčan, a
do toho občasné skandování (byť bohužel několikrát včetně
toho nechutného nesmyslu popsaného nahoře)...
 |
| za momentku z průvodu díky RB |
Dění u Úřadu
vlády jsem pak už příliš nesledovala, po čase jsme se s
několika známými odtrhli a šli celou akci zhodnotit do nedaleké
restaurace. O něco později jsme se pak ještě vraceli hlavní
trasou přes Staroměstské náměstí na Václavák, kde jsme byli
konfrontováni jednak s "přínosnou" multikulti realitou
(černošští dealeři drog stojící na svých obvyklých místech),
jednak s jakýmsi uskupením křesťanů, demonstrujících u koně.
Taková tedy z mého pohledu byla poslední akce s účastí IVČRN / BPI. V něčem pozitivní, v něčem ne příliš vydařená. Na druhou stranu takové fiasko, jaké předvedli titíž organizátoři 18. července u koně, to nebylo.
