Jdu se stydět za svůj život, který skutečně byl v tom či onom smyslu "zkurvený" už od počátku. Dokonce jsem od narození byla tak drzá, že jsem ho bezostyšně kurvila i svému okolí. Své matce, která se musela po krátké době mého bídného života vyrovnat s větou vyřčenou lékaři: "Maminko, vaše miminko je asi slepé!" Svému blízkému okolí, které tylo z bohatství venkova a udržovalo si tak aspoň částečnou potravinovou soběstačnost. Museli kvůli mně uslyšet další jobovku: "Vaše dítě je těžký alergik, bude se dusit pokaždé, když něco rozkvete nebo když budete sušit seno, nikdy nebude tak aktivní jako jiné děti, nesmí prochladnout, a s těmi ledvinami musí co nejdřív na operaci...". Jak jsme si všichni tenkrát to kurvení užívali! Ty stovky hodin v čekárnách a ordinacích lékařů, v sanitkách, ranní vstávání a cesty na vlak, mráz nemráz, vedro nevedro, čekání na autobusy, na výsledky testů z laboratoří, na to, až mi konečně zaberou léky a budu se moci uprostřed noci konečně aspoň nadechnout, na to, až mi spolužačky půjčí sešity k dopisování... Stydím se!
 |
| nějaký bílý dítě... zabte to, než z toho bude FOBÍK! |
Stydím se za to, že jsem tenkrát ke svému kurvení a kurvení života druhých nepoužila ještě média, neziskovky a sociální začleňovací programy financované někým z druhého konce světa.
Stydím se i za další průběh mého sprostého života na venkově, který jsem si v době, kdy jsem zrovna neprocházela nějakou svou medicínskou anabází, neuvěřitelně drze užívala, bez přemýšlení o uprchlících z Kosova či komunitních centrech v srdcích velkoměst. Jak jsem jenom mohla! Jak jsem se mohla opovážit preferovat jízdu po zadku po svazích písníku v borovém lese, prolézání borůvčí a smrkového houští nebo stavění hrází v řece před ušlechtilou duševní zábavou typu pronikání do srdcí vyloučených etnických minorit! Těch peněz, co se vyhodilo za mé jalové aktivity typu návštěvy atrakcí na maloměstských poutích, za zákusky z neméně maloměstské cukrárny kupované za dobrá vysvědčení, za hračky, které nepotřebovaly elektřinu! Vždyť by to nakrmilo půlku Sahelu! Těch hodin, proflákaných nad knížkami z místní knihovny, dokud jsem neměla většinu jejího obsahu přečtenou aspoň dvakrát!
 |
| Ohavnost sama... ani jedno ghetto |
Stydím se. Mohla jsem si už v té době psát s Grigorijem z Gruzie, Yassirem z Palestiny a Heike z Německa. Mohli jsme společně vytvořit multinárodnostní projekt na podporu záchrany deštných pralesů v Amazonii. Místo toho - knížky, indiánci, labutě a klíšťata! Hanba mi!
Ve škole jsme si kurvili životy vzájemně a institucionalizovaně. Výlety na zámky a hrady v okolí! Jakože cože, nacionalismus?! A když tam byl náhodou křesťanský kostel, tak dokonce, ó hrůzo, náboženská propaganda a snad i klerofašismus? Pěší výšlapy do lesů za myslivci, ke krmelcům s nasbíranými kaštany? Vždyť jsme na to neměli ani povolení Evropské unie! Hrabání listí na hřišti a čištění pomníku padlým ve válce... to máme přece dětskou práci, a ta je zakázaná, to se nesmí! Sportovní hry s týmy z vesnic z širokého okolí, bez dozoru Společnosti pro ochranu genderových kvót! Místo poslouchání přednášek dalajlámy prolézání zbrojnic dobrovolných hasičů! Místo oslav se Santa Clausem, nebo taky žádných oslav "zimních svátků", povinné pořvávání vánočních koled před školní ředitelnou, vystříhané vločky do oken, mikulášské besídky s recitací básniček v místní hospodě před pyšnými seniory? Není divu, že z nás vyrostla xenofobní čecháčkovská hovada!
 |
| Xenofobové na kolotoči... těch vlajek si nevšímejte |
Stydím se. Za čas strávený s vlastními rodiči. Za každou minutu strávenou obracením sena pro naše ovce a králíky, strkáním kárky s čerstvě posečenou trávou, sbíráním jablek z našeho sadu, sklízením brambor a ořechů, odklízením ořezaných větví v sadě. Že já jsem je nenechala se s tím pinožit samotné, nebo k nim nepřizvala příznivce zážitkového farmaření! Stydím se za to, že se mi na společné výlety na kole po okolí, v lesním terénu i po silnicích, často moc nechtělo nebo jsem je někdy ani nezvládala. Stydím se za čas strávený s mými prarodiči. Za ty hodiny, kdy jsem poslouchala vyprávění o aktuálních událostech týkajících se lidí v neuvěřitelně širokém okolí i o tom, co se kde stalo kdysi. Za to, že jsem se babičce pletla pod nohy, když připravovala oběd pro deset lidí, přitom po stovkách pekla kremrole a věnečky na zakázku a mezitím obstarávala domácí zvířectvo, zahrádku a zpracovávala úrodu, jako by to bylo úplně samozřejmé. Stydím se za ty hodiny, kdy jsme spolu hrály po večerech karty nebo odpoledne rovnaly nakrájená jablka do sklenic. Stydím se za čas strávený s mým starším bratrem. Jak ten byl asi nadšený, že nemůže cestovat sám a musí mě na výlety vláčet s sebou, ač věděl, že to nebude bez komplikací! Stydím se za setkávání a akce s bratranci a sestřenicemi, tetami a strýci. Opékání buřtů na zahrádce. Grilovaná kuřata. Oslavy svateb a narozenin. Vinobraní. Tahací harmoniky, dechovka i country. Jak buranské, uprděně čecháčkovské! Co mohlo probohy být zábavného na sjíždění řeky na nafouknuté duši ze škodovky? Kde byly etnické minority, náboženské diskriminované skupiny, proč jsme místo toho neřešili gender a nekrmili se vojtěškou a rukolou?!
 |
| pak nemá být xenofobní, když vyrostla s TÍMHLE... |
Děsí mě můj odmala pěstovaný brutální vztah k přírodě a zvířatům. Musela jsem sledovat, jak kuřecí brojleři trpí natěsnáni v kovové bedně s osvětlením. Jak jsou mandelinky rozmačkávány a jejich mrtvá těla předhazována slepicím jako krmivo. Funguju dodnes mrzce s vědomím, že králík se jí a kapr je taky dobrý na talíři i v rybníku. Že vosí hnízdo se likviduje, slimák na zahradě je stejný prevít jako krtonožka a od labuťáka na silnici u rybníka raději dál. Že kočky žijí ve stodole na seně a jejich občasnou potravou je myš, žába nebo hmyz či pták. Že z průměrného devítihlavého kočičího vrhu mláďat se dospělosti dožije jen pár. Že pro bramboru je nutné se ohnout dvakrát, při sadbě i sklizni. Že brambory se stříkají proti plísni, sazenice rajčat a paprik smějí okupovat okna v obýváku i dveře na balkon, vejce jsou upatlaná od bláta a slepičinců a vlez do kurníku je nutné v nepřítomnosti rodičů chodit večer před úplným setměním zavřít, aby kuna neměla hody, a ráno zase otevírat, aby hody naopak měly slepice u krmítka. Že velikost výběhu pro slepice nebo krůty neurčuje komise nějaké ekologistické neziskovky, ale uvolněný prostor po odebrané hranici nařezaného dřeva. Že kopřiva je plevel a nemá ve skleníku co dělat. Že když člověk otevře okno, může být cítit jak močůvka, tak kysané zelí. Že v lese na houbách lze najít tělo zcepenělého zajíce, zakrvácené peří sojky i rozkopané muchomůrky, podpapíráky a kusy igelitu. Že některá králičí samice občas USMRTÍ celý vrh mláďat a že mladí samci králíků ponechaní navzájem sobě napospas mohou být homosexuální. Jak ohavné představy o fungování světa mi byly VNUCOVÁNY!
 |
| i kočky tam jsou xenofobní... to mají z těch myší! |
Jaké štěstí, že jsem si nakonec prošla převýchovnými programy a tábory! Jak dnes děkuji Allážce (pozor, ženský rod!) za všechny ty hodiny, které mě naučily RESPEKTOVAT homosexuály, protože jejich sexuální preference si to prostě zaslouží! Jak jsem vděčná za všechny ty mnou prostudované výzkumy o Romech, které mi o této dnes tolik UTLAČOVANÉ minoritě řekly více než prostý pohled z okna, který už byl zbytečný, ba nevhodný! Nesmírně mě těší veškeré neziskové organizace věnující se postiženým lépe než já v nedávných dobách, když jsem byla k dispozici jednomu prakticky nevidomému, sdílejíc s ním přecpanou zatuchlou třicetimetrovou garsonku a oddaně kvůli němu přespávajíc na matraci na zemi po celý rok a půl mé neodborné "péče"! Dnes necítím už nic než odpor ke své bílé, heterosexuální rodině, stejně jako k nechutně homogennímu okolí u nás na vsi.
 |
| a kde je nějaká KOMUNITA??? |
Dnes už je mi lépe. Můj idol je správně multikulturní - je totiž poloviční Řek. Můj psycholog je taky fajn, je to totiž gay, což je dokonalou zárukou kvality jeho služeb. Jednomu z přespolních Romů jsem zas onehdy vysvětlovala, jak si v metropoli koupí jízdenku na tramvaj - přece nikdo dnes už nevěří tomu, že by Romové jezdili zásadně načerno?! To je sprostá pomluva a rasismus, a ten já NETOLERUJI! Kupuji FAIR TRADE potraviny z Čadu a Indonésie, oblečení z biobavlny, poslouchám ETNICKOU HUDBU. Pokud něco chci nebo potřebuji, vezmu romskou vlajku, barevné křídy a jdu malovat po dlažbě Václavského náměstí. Pozornost a pomoc se vždy dostaví.
 |
| UPRCHLÍCI tam chybí, SLYŠÍTE?! |
Závěrem této mé veřejné sebekritiky budiž pochopitelně výzva všem dalším FOBÍKŮM, RASISTŮM, NENÁVISTNÍKŮM, ODPŮRCŮM MULTIKULTURNÍHO SVĚTA A IMIGRACE:
Přidejte se ke mně! Učiňte i vy vyznání ze svého prázdného života, který si leda zbytečně prasíte povrchnostmi a kýčem nejhrubšího zrna, místo SKUTEČNÉHO ZÁJMU O POTŘEBNÉ! Přiznejte se k tomu, že vás nikdy nikdo neměl rád, práce vás nikdy nebavila a že si KOMPLEXY vybíjíte na bezbranných! Na těch, kteří nemají nic než svůj iPhone, židli v neziskovce a vědomí, že je Ahmedova RODINA z Libye POTŘEBUJE!
