13. 7. 2015

"Jaká je vaše islámoklastní motivace?"


... padl před několika dny dotaz na diskusním fóru. A tak zatímco ostatní ze sebe vcelku bez problémů sypou, jak jim vadí třeba přístup islámu k ženám, potažmo k lidským právům obecně, já tuhle otázku obracím sem a tam jako horký brambor. A vzpomínám. Dokonce mě to až zvedlo z gauče a zaneslo na další z míst, kde pro mne ten můj osobní islámoklastní aktivismus začal - před francouzskou ambasádu na Velkopřevorském náměstí v Praze. Tentokrát už jsem dokonce ani nebloudila skrze úzké křivolaké uličky jako tehdy v lednu, kdy jsem po jedné urgenci ze strany IVČRN došla k názoru, že po útoku na Charlie Hebdo se opravdu sluší na tomhle místě být a bez svíčky, pomalu i bez peněz na jízdenku a bez dechu, abych něco neprošvihla, se přesunula ze svého vyhřátého bydla právě na tenhle zastrčený plácek, kde si studený vítr pohrával s plamínky za červeným sklem a okvětními lístky několika osiřelých růží. Jak dávno se to už zdá být... bylo to zároveň první setkání s Janou Volfovou, Béou Radosou, několikáté setkání s Petrem, se kterým se od té doby občas potkávám na dalších akcích souvisejících s islámem... 

francouzské velvyslanectví, Velkopřevorské náměstí, Praha


A tím se vlastně dostávám k mé soukromé islámoklastní motivaci. Ono to totiž podle všeho vypadá, že v mém případě ani tak nejde o islám samotný a jeho obsah, který bych nějak vášnivě pitvala a užívala si zjišťování, jaký je ten či onen jeho prvek vlastně nechutný a jak ho tady nechci. Tam se spokojím s tím, co zaznělo poprvé už na demonstraci IVČRN na Hradčanech 30. ledna z úst Martina Konvičky a co si dovolím parafrázovat - že jsme žili, resp. v mém případě vyrůstali, v době, kdy nikdo neměl potřebu se k islámu stavět nějak pozitivně, nořit se do studia islámských textů, aby v něm ona pozitiva konečně našel, všem tehdy byl islám maximálně ukradený, stejně jako jeho vyznavači, a že jsme nepochybovali o tom, že to tak i zůstane, nikoli že se místo toho ctěný islám začne montovat do našich životů víc, než je zdrávo, nebo že někdo bude mít potřebu někoho jiného soudit podle míry jeho tolerance právě vůči islámu, a na základě zjištěného ho snad chtít nějak trestat. Sladká 90. léta. Neshledala jsem od té doby příliš důvodů, proč bych o islámu měla začít přemýšlet jinak, spíš naopak - čím víc se v onom obsahu vrtám, tím méně příčetní mi jak vyznavači, tak obhájci něčeho takového přijdou. Asi přes to u mne jen tak ten vlak nepojede, bez ohledu na případné tresty, které za to mohou následovat. Jen proto, že se někomu momentálně CHCE někoho za něco takového vůbec trestat, což je asi taky diagnóza sama o sobě. Nemyslím, že by k tomu někdo dostal od svých voličů jakýkoli mandát.

Tak tedy: obsah islámu je u mne mimo jakoukoli diskusi. A je mi lhostejno, jak velký počet je těch, kteří se mu momentálně oddávají. Je to jejich potřeba vyznávat zrovna pouštního bůžka s jeho velbloudářským hlasatelem a nechat si dle jejich vůle omezovat život. Ne moje. Neukládá mi to žádnou povinnost poskytovat jim rituálně upravenou stravu nebo prostor pro modlitby, ani akceptaci toho, že povědomí o něčem tak šíleném cpou do škol v míře větší než jsou povinné hodiny dějepisu. Celé generace mých předků dokázaly s těmito základními znalostmi o islámu fungovat více než dobře, opravdu není důvod to měnit. Tedy - v ideálním světě by nebyl. Nebyly by plné obchody jídla certifikovaného pro muslimy, muslimku by nenapadlo využívat služeb našich vzdělávacích institucí, které ve své domovině nemá, v šátku, ani by za každou zprávou o nějakém zlu spáchaném vyznavačem islámu nenásledovala záplava komentářů ve smyslu "to nebyl islám", "islám je hodný" a podobných nejapností. Díky nim samotný islám působí ještě komičtěji. Už proto, že když něco spáchá dejme tomu křesťanský kněz, všichni ten čin odsoudí a dotyčný nejspíš přijde o svůj církevní a sociální status - nikdo neříká, že to "nebyl křesťan". V islámu, jak známo, nemá dotyčný o co přijít, exkomunikace je vyloučena, ostatně chybí i autority, které by to provedly. Že se pak pět a půl muslimů ze dvou miliard vyfotí s cedulí "# ne mým jménem" tomu ještě na komičnosti přidává. Jsme zkrátka uchechtaný národ, který to druhým rád dává sežrat - mám za to, že kdyby tu nedejtebozi k nějakému útoku spáchanému muslimem skutečně došlo, spíš než reakce typu pálení mešity byl to mělo za následek karikatury Mohameda na zdech a plotech všech vesnic a městeček, co jich tu jen máme, čímž by se země stala pro muslimy neobyvatelnou. Jsme národem, který se sice mnohdy pod nátlakem ohne, ale i ohnutý si pořád zvládne myslet svoje a ty myšlenky šířit. Máme v tom roky praxe a nějaká kritika zvenčí nás v tomhle těžko může rozhodit, natož blokovat.

Ovšem zpátky k mé maličkosti. Co mi tak samozřejmá věc, jako finální připojení se k islámoklastnímu hnutí, vlastně dala? Co mě v něm drží a nutí mě nechat si nadávat, plivat po sobě, riskovat, že kvůli odznaku někde dostanu přes ústa, žít s vědomím, že z některých míst v naší zemi pro mě jsou regulérní no-go zóny, protože se tam razí pouze pozitivní přístup k islámu (ač ona místa s islámem vůbec nesouvisejí - další islámo-komický paradox!) ? Odpověď je prostá.

Jsou to lidi.

Islámoklastní hnutí shromáždilo a přitáhlo neuvěřitelné množství nesmírně zajímavých lidských typů, rázovitých figurek, protřelých světáků, akademických pracovníků i prostých občanů jednoduchých profesí z nejprůměrnějších českých, moravských a slezských vesnic, měst a městeček. A tito lidé se nyní navzájem seznamují, sdílejí své názory a postřehy, své životní příběhy, zkoušejí sladit své politické postoje a aktivně vytvářet funkční občanskou společnost, lokálně ukotvenou (podle hesla "každý ví nejlíp, kde ho bota tlačí," případně "bližší košile než kabát - Praha daleko a pámbu vysoko, pomozme si sami"), ovšem se společným jmenovatelem "islám tu nechceme a uděláme dle svých sil, schopností a možností maximum pro to, aby se mu u nás nedařilo". Už jsem o tom psala v jednom z minulých článků - jak moc je tohle vidět na průměrných účastnících našich demonstrací. Až se zformují jednotlivé divize Bloku proti islámu, věřím, že pro potulného islámoklasta nebude problém si například při svých cestách, které se nemusejí týkat zrovna islámu, zajistit vše potřebné od kolegy z divize z druhého konce republiky, se kterým strávil pěknou chvilku u piva po demonstraci nebo při výměně mailů. Základ se tomu ostatně stanovil už při petičním stánkaření, kdy si jednotlivé divize také vypomáhaly. Člen člena pozve na kafe, doporučí mu lékaře specialistu pro nemocnou dceru, příjemné místo na dovolenou, odborníka na ten či onen problém, který je shodou náhod známý známého a po pratetičce náš bratranec z třetího kolene... Opět něco, s čím atomizovaná opozice nemůže disponovat a vůči čemuž už tudíž dá se říci předem prohrála, bez ohledu na státní i mezinárodní subvence. Ono tohle je zkrátka pořád víc než stovky jednotlivých (byť spolupracujících) neziskovek s omezenou kapacitou svých zaměstnanců.

No a mne právě hodně baví tyhle jednotlivé lidi poznávat. Zjistila jsem to třeba tehdy, když jsem právě po lednové hradčanské demonstraci scházela dolů na tramvaj. Připojil se k nám náhodný spoludemonstrant, věkově kolem 45 let, a během té čtvrthodinky s námi sdílel své zkušenosti s islámským světem, které získal během pracovních cest a pobytů v Iráku i jinde. Pochybuju, že by měl v té zimě a rychlosti čas si něco vymýšlet, kvůli nám, dvěma zmrzlým mládežníkům lehce i více nad dvacet... Dořekl, naskočil do tramvaje a krátký příběh tu po něm zůstal. A kolik takových jich od té doby bylo! Kolik takových lidí, kteří jsou ve svých oborech prostě dobří a mají člověku co říci i mimo islámoklastní téma, které nás přivádí k sobě! Jak jsem psala - starý, mladý, Čech, Moravák, Rom i Žid, homosexuál, vegetarián, prodavačka, podnikatel i pedagog, žádné neziskovky, jen dobrovolnost a chuť se s druhým o tyhle svoje mikropříběhy podělit, případně spolu něco právě teď udělat, aby z toho měli užitek všichni podobně smýšlející, třeba i ti, kteří se dosud neodhodlali nebo zatím nic dělat nemohou. Zatímco nejvrchnější islámoklast dlí kdesi po lučinách i skalinách se síťkou na motejle, v těchto spodních patrech společenského života už to takto bublá.

Baví mě u toho sedět, jen tak lidem naslouchat, nechat si krmit uši tím, jak byl tenhle soused po tři léta v Nizozemí, Švédsku nebo Británii a v okolí měl muslimy, jak se s nimi setkávají komunální politici na lokální úrovni průměrného maloměsta, co za dobré knihy nám může doporučit ten či onen vědec, jak průměrná máma hlídá svou dospívající dceru, aby se jí s nějakým Abdulem nezaběhla... Nemám teď příliš možností to těmhle lidem všechno oplatit, ani cestovat jinde než po hlavním městě. A tak tedy "pouze" poslouchám, a "pouze" píšu. Přijde mi, že ať studuju sebevíc, pořád toho oproti těmhle lidem vím určitým způsobem dost málo. Přece jen, mé šance setkávat se s lidmi a něco s nimi vytvářet byly od určité doby značně limitovány, teprve teď se to jakkoli snažím dohnat či kompenzovat. Čímž neříkám, že jsem zcela bez jakýchkoli zkušeností či vědomostí. Ba naopak, prošla jsem si právě oněmi "centry multikulti převýchovy", jak jsem o nich psala minule - humanitními obory dvou filosofických fakult veřejných vysokých škol, majícími za cíl generovat osazenstvo neziskovek a uvědomělé euro-občany. Můžu nabídnout pohled zpoza těch zdí, kam se průměrný občan nedostane. Dokonce ani nejsem vázaná nějakou úctou k oné "alma mater", neboť jsem studium dobrovolně ukončila a dokonce zaplatila veškeré poplatky spojené s překročením standardní doby studia, což jsou řádově desetitisíce. Můžu nabídnout i pohled venkovana, přesunutého za studiem nejprve do menších českých a moravských měst a poté do metropole. Je zde k dispozici i můj pohled člověka zvyklého potýkat se se zdravotními a sociálními handicapy a zajímat se krom islámu i o tuhle problematiku. Můžu ukázat, jak naše rodina prožívá svou religiozitu, jak se chová k nevěřícím a nepraktikujícím i k jinověrcům, jak se zapojuje do celkového společenství lidí, kteří zde žijí.

Prostě tu teď jsem. Islámoklastím. Jinými slovy starám se o to, aby tu islámu, jeho vyznavačům a obhájcům nebylo příjemně. Pokud bych měla za měřítko úspěchu brát ban na Hate Free Culture, popřípadě bany u desítek jiných sluncat (které mnohdy poznám jen podle toho, že se mi nezobrazí jimi pořádaná akce, případně na ně někdo reaguje a já jejich příspěvky nevidím), jsem poměrně dost úspěšná. Nepotřebuji takové lidi a jejich názory. A nepotřebuju naši zemi odsuzovat za to, jak málo je vstřícná zrovna k islámu. My si své veřejné i soukromé záležitosti zvládneme řešit bez něj. To, jak si stojíme v očích Alláha nebo muslima, orientalisty nebo kohosi z neziskovky na začleňování nezačlenitelných, nám je přece úplně volné.

Mimochodem, ještě k těm "orientalistům": kuchařem se asi nestane někdo, kdo nesnáší odér přepáleného oleje, a lékařem někdo, kdo při pohledu na krev omdlévá, že? Už při psaní bakalářské práce na vysoké nám naši vedoucí kladli na srdce, abychom si zvolili takové téma, ze kterého dokážeme vytěžit co nejvíc i poté, co se nám věčným opakováním a rozpitváváním do detailu zoškliví. Lze tedy předpokládat, že i u "odborníků na islám" je to podobné - už si mohou dokonce vybírat i to, co jim je sympatické, a ostatní přehlížet. Objektivitu bych u nich nehledala, tím spíš, že zajisté existuje ta či ona zahraniční islámská instituce nebo organizace, která si takového "odborníka na islám či kulturu v Egyptě, Emirátech nebo v Kuvajtu" může snadno vyhlédnout a za pár drobných (z jejich pohledu) mu propagaci jimi zvoleného tématu (včetně islámu) uložit. Knězi se jím zvolená věrouka může líbit stejně jako odborníkovi na křesťanství, je to tak?

Mějme tohle prosím na paměti a nenechme se tím zbrzdit.

 
;