... a skořápky od
hozených vajec jsou tak LEHKÉ...
Asi tak by mohlo
vypadat vypíchnutí největšího kontrastu symbolů přítomných
na úterní (30.6.2015) demonstraci IVČRN / BPI pod názvem "Vládo, zavři
hranice!" na Palackého náměstí v Praze. Zámečky rozdával
Blok proti islámu coby symbol požadavku na vládu, aby uzavřela
státní hranice naší země, nejméně dvě vejce přilétla ze
strany odpůrců této akce, asi třicítky osamělých, stále
stejných, zelených a sluníčkových "mladých dospělých"
do 30 let, se starými a ošoupanými transparenty (ve stylu "muslim
+ Žid + křesťan = jsme kamarádi" nebo "Všichni jsme
migranti / uprchlíci!"). Jedno z vajec schytala během proslovu
na pódiu moderátorka akce Jana Volfová z Bloku proti islámu do
kotníku, druhé se v závěru akce záhadným způsobem ocitlo pod
nohama demonstrujících v první řadě u pódia. Těžko hádat,
jaký názor to mělo vlastně reprezentovat, jasné je snad jen to,
že tato dvě vejce tedy na talíři uprchlíků v azylových
zařízeních neskončila. Protože tady u nás jsme na tom tak
dobře, že po druhých lidech můžeme potraviny házet. A ještě
očekávat, že po zásahu změní názor směrem k našemu vlastnímu
přesvědčení. Máme se divit tomu, že to dělá ten, který v
životě nevlastnil jedinou slepici?
Ale jsou tu i jiné
postřehy z celé akce, které se průběžně vynořují. Ta
NEUVĚŘITELNÁ PESTROST ve složení demonstrujícího davu. Od
křehkých absolventek humanitních oborů vysokých škol asi nikdo
nečeká, že první, za kým se na takové akci pohrnou, bude zrovna
dvoumetrový vlasatý, zarostlý a potetovaný motorkář a rocker /
metalista z pořadatelské služby, a budou se spolu bavit jako známí. Stalo se. Mladíci a slečny sotva odrostlí škole, která
jim právě skončila, tam stáli vedle seniorů z celé země,
křesťanský kazatel mával transparentem nad opodál postávajícím
Židem (ne, ten transparent nezobrazoval, jak se drží za ruce a nad nimi se vznášejí duhová srdíčka...),
uvědomělý Rom rozdával úsměvy na všechny strany, jak je jeho
zvykem, pankáči a zástupci různých subkultur stáli ve frontě
na trika a vlajky s vlasteneckou a protiislámskou tematikou spolu se
zasloužilými matronami, které se na akci svolávaly mobilem,
gayové s transparentem se bavili s obyčejnými maminkami s dětmi,
které nesehnaly hlídání... krátce řečeno, chyběly snad už
jen krojované folklorní spolky z Moravy či Slezska a parta
umouněných horníků. A do toho "šedý průměr" české
společnosti, tu v triku a kraťasech, tu v business kalhotách a
košili, jak se kdo zrovna utrhnul z práce v kanceláři a
přiběhnul. To vše se dokázalo shromáždit během cca 4 dní, kdy
se o akci vědělo, bez jakékoli mediální propagace, pouze skrze
pozvánky šířené na facebooku, mailem či ústně. Odhadem něco
kolem tisícovky lidí. Členové krajských divizí Bloku proti
islámu, ostřílení harcovníci demonstrací i lidé, kteří zde
zažili svou premiéru těchto občanských aktivit. Mnohdy lidé,
kteří se v minulosti podobným aktivitám a uskupením smáli nebo
je odmítali. Najednou je bylo možné slyšet, jak opakují totéž,
co mnozí před nimi říkali a psali už dávno. Okamžitá výměna
informací a zkušeností z různých míst naší země i postřehů
ze zahraničí, navazování nových kontaktů, potřásání rukama,
selfies i fotky shromážděného davu, pohledu na pódium i zpoza
něj. Živí lidé, s vlastními starostmi, které se nyní zdály
být vedlejší - ať si je paní o berlích, pořád ještě má
právo vyjádřit svůj názor! Co na tom, že je potřeba místo
demonstrací spíš sedět a vyplňovat úřední lejstra? Že cesta
z místa demonstrace domů trvá přes dvě hodiny - i tak jsem tu s
vámi!
Další postřeh:
INFORMOVANOST těch lidí. Očekávali byste od onoho rockera nebo
obyčejné důchodkyně, že vám bude umět povykládat o tom, co je
to právo šaría nebo co muslim smí a nesmí? Těm lidem přitom
nikdo ty informace neservíroval opakovaně až pod nos, museli se sami zajímat
a mnohdy pracně si je vyhledávat (vemte si, že na venkově mnohdy
ani není veřejná knihovna nebo nějak kvalitní připojení k
internetu). Nemluvě o těch lidech, kteří s těmi věcmi, o
kterých byla řeč, měli nějakou přímou či blízkým okolím
zprostředkovanou zkušenost, díky které se sami mohli stát pro
další lidi médiem a názorovým vůdcem. Lidé už dnes opravdu
nesedí na zadku a nečekají, co jim po Ordinaci v růžové zahradě
představí jako objektivní fakt televize - vyjet za hranice dnes
stojí doslova pár drobných, a pokud tam někdo nebyl sám, jeho
známý určitě ano, jiný je v kontaktu s někým, kdo tam žije,
Novákovým ze Lhoty se tam provdala neteř... Tištěná média tak
snadno u těchto lidí mohou nabýt hodnoty pouze toho papíru, na
kterém vycházejí, a dokumenty o životě velryb v Pacifiku větší
hodnoty než "zpravodajské" bloky v hlavním vysílacím
čase.
A další vzpomínka:
stojím po akci kus od stánku s propagačními materiály. Kolem mě
prochází nevidomý s průvodcem. Očividně se taky zúčastnili.
Nevidomý se ptá průvodce, kde může podepsat petici proti
kvótám... Vzpomínám na toho nevidomého, kterého dotáhli
protidemonstrující Mladí Zelení na naši demonstraci na
Hradčanském náměstí v lednu a nechali ho tam mrznout s transparentem. Tenhle přišel sám. Jako občan.
Ne, nebudu tu psát
o všech těch řečnících, kteří se vystřídali před
demonstranty na pódiu, ani o obsahu jejich projevů. To přenechám
jiným, aniž bych ovšem zároveň chtěla jakkoli zmenšit fakt, že
nasazení a úsilí těchto řečníků, s jakým se naší společné
věci věnují, je obrovské. Pro mě byl ovšem na této akci
působivější ten dav lidí pod pódiem a za ním. Právě proto,
že od doby první demonstrace IVČRN na Hradčanech v lednu ono
publikum doznalo tak výrazné změny. Tady už to i přes rychlé
svolání akce nebyl náhodně splácaný konglomerát lidí, kteří
netuší, jak se na takové akci chovat a co od toho čekat. Ti lidé
tady, to už byla regulérní POLITICKÁ A OBČANSKÁ REPREZENTACE
sebe sama, svých názorů a názorů, které má okolí dotyčného
či zájmové a jiné skupiny, ve kterých je dotyčný aktivní.
"České mámy, ne náckové", volal jeden transparent. "Gayové islám nechtějí",
stálo na jiném. "Pardubice nechtějí právo šaria",
bylo lze si přečíst na dalším. Ústecká divize prý naplnila
celý jeden autobus - být tamním radním, už si pomalu balím
čemodán a házím klíče od trezoru do kanálu. A z každé takové
skupinky aspoň jedna známá či povědomá tvář, tvář někoho,
kdo na svých názorech nejen setrval, ale shromáždil kolem sebe
další podobně smýšlející, bez ohledu na překážky a příkoří,
která to s sebou nese. Protože - buďme upřímní - pár hozených
pukavců je opravdu to nejmenší zlo, ona špička ledovce, proti
kterému stojíme a s čím se setkáváme. Seznam by byl stejně
dlouhý jako stereotypní - od bezpočtu výhrůžek smrtí pro čelní
představitele našeho hnutí, přes různé podobným směrem
orientované typy nátlaku na náhodně vytipované příznivce naší
společné myšlenky, krádeže dat a profilů na sociálních sítích
včetně zakládání diskreditačních stránek (poslední takovou
jsem s kolegou řešila před pár dny), až po rušení dávných
přátelských či do dnešní doby dobrých sousedských vztahů jen
kvůli tématům "islám", "imigrace" či
"uprchlíci", regulérní vyhazovy z práce kvůli
"nevhodným názorům", zapomenout samozřejmě nemohu ani
na čisté fyzické násilí praktikované u petičních stánků...
no a už nahoře zmíněný tradiční kolorit našich demonstrací,
pořvávající sluníčkovou veskrze mládežnickou opozici s
nejapnými transparenty, se kterou se také mnozí z nás na té či
oné akci setkali jednou poprvé a měli většinou problém uvěřit,
že něco takového vůbec existuje.
Nicméně jak jsem
psala - i přes to všechno jsme stále tady. Každý nese svou
trošku do společného mlýna. Cokoliv. Svíčku k pietnímu místu
u francouzské ambasády v době, kdy nikoho ještě ani nenapadlo
pietu Francii vůbec vyjádřit. Nebo jen vlastní zadek na totéž
místo, na demonstraci nebo přednášku s tématem islámu, migrace,
uprchlíků nebo terorismu související, do poslanecké sněmovny na
seminář o bezpečnostních strategiích, k petičnímu stánku nebo
nově zřízenému petičnímu místu, dopisy s archy na poštu,
propagační materiály z tiskárny na určená místa, knihy s
islámskou tematikou z knihovny příbuzným a známým, brožurky z
mešity mezi členy lokální divize, zadky spoludemonstrantů z akce
domů ve vlastním autě... Neustále se někde něco hýbe naším
směrem. Bez dotací a grantů. Bez propagace oficiálními zdroji.
Prostě proto, že lidi chtějí. Najednou mladý poslouchá starého
a starší naslouchají zcestovalejším mladým, Brno zve Pražáky
nejen na demonstraci, ale i přednášku nebo i na obyčejné
posezení u piva v dobře hodnocených podnicích (bez růžových
samolepek povinné lásky) a Pražáci radí Ústečákům, jak si v
metropoli koupit jízdenku přes SMS... Ve virtuálnu se to pak hemží
ještě více - mapky míst demonstrací a pochodů, tipy na hesla na
transparenty, odkazy na zajímavé články a videa, jízdní řády,
profily a kontakty politiků, blogy, citáty, obrázky a koláže,
vtipy a parodie, stejně jako gratulace k dosaženým úspěchům či
vyjádření podpory, nabídky další pomoci a spolupráce...
Skořápky od vajec
tu teď nemám. Ale leží tu vedle mne zámeček na trikoloře. Dal
mi ho po demonstraci člověk, který mi je hodně blízký a který
ho sundal z vlastního krku, kde mu to slušelo myslím přece jen
víc než u mne, protože si ho za svou práci zkrátka zaslouží víc. Už tu mám takových symbolů z různých akcí
více, vlajku EuroSojuzu z demonstrace Svobodných, placku s
žárovkou, odznak bývalé židovské školy, svatojiřskou
stužku... Pro někoho cetky zabírající místo v kufru při
stěhování. Stejně jako transparenty z demonstrací, vystříhané
z krabice od pizzy. Pro mě to ale je spíš kolekce těch nejlepších
dárků, které jsem si mohla k letošnímu jubileu přát. Právě
proto, že jejich symbolická hodnota převažuje materiální.
Klidně opozici přenechávám to, čím se obklopuje ona: trendy
hadříky a doplňky, značkové mobily, vegetariánské značkové
potraviny z propagovaných obchodů i večeře v
ultracool-supermultikultietno restauracích, cesty odnikud nikam na
festivaly o ničem, doupata v podobě multikulturních a
subkulturních komunitních center, růžové samolepky a placky s
významem "necháme tě úředně potrestat, pokud nebudeš
smýšlet stejně jako my"...
Tyhle věci ke mně
nepatří a já jsem za to ráda. Místo toho si vážím právě
takových zážitků a lidí, jaké teď mám kolem sebe. Někdo
prostě musí u těch petičních stánků nebo na jiných
kontaktních místech včetně demonstrací stát a nechat tu
babičku, co přijde podepsat, vypovídat z jejích obav a životních
zážitků - její vnoučata to občas nezajímá, mají moc práce s
tím být správně multikulturní, politicky korektní, jejich čas
jim zabírá malování transparentů a komunikace s Johanem ze
Švédska, shánění letenek do Egypta a pořádání osvětových
večerů na téma "feministky v Gruzii".
Má ta babička vůbec peníze na to, aby si koupila vajíčka k obědu?
