Nějak zas koukám nazrál čas si uplynulý rok zrekapitulovat. Jak se tak ohlížím zpět, byl to rok v některých ohledech poněkud divoký. V porovnání s tím předchozím, kdy jsem skoro každý měsíc statovala na nějaké demonstraci, přednášce, besedě nebo členské schůzi někdejšího spolku, se to tak možná nezdá. A přesto jsem si prošla letos několika významnými momenty.
Mám hovořit o věcech souvisejících s mým distancem od nebožtíka BPI, když ještě formálně existoval? To bych musela sáhnout až někdy k září loňského roku (tedy 2015), kdy ty problémy začaly a kdy jsem měla v úmyslu vyměnit svou divizi za jinou, což zřejmě nebylo možné, každopádně jsem se k tomu nakonec nedokopala, zůstala se skřípáním zubů v té původní a sledovala, jak její vedení vše funkční splachuje do stoky, výhradně v zájmu vidiny svých teplých pozic (které se nakonec nekonaly). Vzpomínám si, jak jsem tu ještě loni v zimě jásala nad tím, jak se podařilo navázat kontakt s úžasnými lidmi a jací mi islamoklasti ve skutečnosti jsme fajn... No, buďme upřímní: z kontaktů vydrželo jen to nejpoctivější a nejpracovitější a nejspolehlivější jádro, a fajn lidi se ukázali jako zištní, neinteligentní a pomlouvační podrazáci, se kterými není třeba do budoucna počítat. Snad se to dá brát jako poučení do budoucna. Čeho si všímat, co o člověku zjišťovat předem apod.
Takto by se tedy daly shrnout i první měsíce letošního roku. Pustila jsem BPI k vodě, protože jsem v jeho fungování nespatřovala žádný užitek, a soustředila jsem se raději na jinou práci jinde. Je to trochu paradox, protože formálně jsem členkou zůstala až do úplného konce, nikdo se nikdy nenamáhal s tím mě kvůli něčemu vyloučit, kdo by se mnou taky zabýval... aneb všeobecný bordýlek. Ani jsem nikdy nikomu nechyběla do počtu na schůzích... napadá mě, že to Klára Samková taky ne – ta byla sice vyloučena (vyloženě debilním konvičkovským způsobem – pan docent je myslím rád, že rozhodování o jeho dalším univerzitním působení takto nefunguje) z Akční rady BPI, což ovšem znamená, že členkou pražské divize měla ale zůstat nadále také. Nu, ale to bychom asi chtěli opravdu moc.
Zbavila jsem se tedy závaží v podobě politikařících kolotočářů. Ovšem moje práce tím neskončila. Pořád tu byl a je rozjetý jeden projekt, kde je práce na celé roky dopředu. Nu a pak... obecně se dá říci, že tenhle rok byl pro mne rokem daleko většího navazování osobních kontaktů a pronikání do dalších spolků a trochu jiných vrstev společnosti. Byla jsem svou předrahou šéfovou doslova dovlečena mezi byznysmenky a podnikatelky v různých oborech. Nejen antiislámem totiž živ člověk, skutečně tam šlo o setkávání, které se odehrávalo každý měsíc a kde mohl jedinec (krom luxusního oběda na ještě luxusnějších místech) získat kontakt na lidi, jejichž schopnosti se mu nějakým způsobem hodily, případně sám sebe takto nabídnout ostatním. Nám s Klárou to v jednom směru značně pomohlo, zejména s přihlédnutím k tomu, že jsme tento rok věnovaly vydávání několika Klářiných publikací, na čemž se podílel jeden takto získaný kontakt.
To byl tedy jeden segment mé letošní činnosti – vydávaným publikacím bylo třeba udělat korektury, sledovat proces výroby a hlídat termíny, po vydání si vzít na starosti veškerou online propagaci na Kláře věnovaných kanálech, komunikovat se zájemci o koupi knih a nabízet je případně dalším lidem... Toto mám splněno tedy u všech tří letos vydaných knih, jsem vcelku spokojená, že jsem si ověřila, že to zvládnu. Klára Samková je myslím taky ráda, že se na mě v tomhle směru mohla plně spolehnout a že máme tři kompletní knížky ve slušné podobě na stole. Pročež zájemci mohou vesele běhat po knihkupectví nebo si psát přímo do Klářiny kanceláře o vybrané tituly (viz návod).
No a pak byl ten úsek mé činnosti, který v sobě pořád má něco z toho předešlého aktivismu, ovšem nesmím zapomenout na to, že letos je zkrátka lepší ty první housle už nechat Kláře a sama se jen účastnit a podporovat ji v tom, co dělá. Ano, hovořím o své účasti na konferenci „Máme se bát islámu?“ v květnu tohoto roku, i následném spontánním veřejném čtení projevu Kláry Samkové z této akce u turecké ambasády, kde jsem také byla. Ano, i tyhle aktivity bylo posléze nutné nějak mediálně a propagačně zmanažovat, včetně nemalého množství příchozích reakcí, mediálních ohlasů, posléze se přidaly vtipné „oficiality“ typu předvolání Kláry Samkové k podání vysvětlení na policii (ta byla tuším minimálně dvě, ta vysvětlení samozřejmě visí také online) a později ještě komičtější elaboráty páchané tajemníkem České advokátní komory JUDr. Krymem a podobně postiženými, kteří se sice z jiné strany dozvěděli, že islám je rasistická ideologie, ale to jim nebrání jít po Samkové kvůli tomu, že v obdobném přirovnání použila slova „nacismus“ a „komunismus“... Logiku v tom dodnes nehledám, panstvo ve vedení ČAKu si holt pouze domněle zvyšuje ego před nemuslimskou veřejností a zároveň se pokorně hrbí před islámem... protože ta Samková má prostě pravdu a kdyby to neudělali, poznali by vbrzku, zač je toho slavného „umírněného“ islámu halal. Mohla jsem tedy sledovat, jak ti, kteří by se měli řídit jen a pouze naším právním řádem a měli by jej ještě chránit, de facto konvertovali k islámu a začali jeho právní řád nadřazovat našemu. Soudím, že v krátké době se jim tedy začne čím dál více lidí o náš právní řád starat čím dál méně, což už problém bude – soudy jsou zahlcené nesmyslnými a záměrně protahovanými kauzami už dnes, věznice jsou už dnes přeplněné... a venku mohou být stovky a pak tisíce lidí, kterým je české právo ukradené, když tu vlastně vládne šaria... Asi si to pánové z ČAKu chtějí opravdu zažít na vlastní kůži, která se jim kupodivu ježí hrůzou, jen když o tom Samková a jiní pouze hovoří. Zabránit tomu prakticky není jak, až se přetrhdíla konečně probudí, sebe už zřejmě nebudou mít jak zachránit, protože se sami vzdali práva na vlastní ochranu a mohou nastat situace, kdy si každý bude snažit zachránit vlastní krk a své nejbližší.
Tolik tedy k výhledům do budoucna. Nicméně zpět k tomu, co se ještě letos odehrálo: založily jsme s Klárou Éru žen. Jako že fakt a natvrdo. Potřeba mít tu aktivní ženské, které vědí, co jim islám slibuje za ráj, a mít je propojené navzájem, ta tu prostě je a žádný troubelín z neziskovky na implementaci islámu do naší země, ani onoho troubelína podporující politik, advokát nebo policista s tím nic neudělají. Pochopitelně jsou tu i jiná témata, která dnešní ženy pálí a bez jejichž řešení to s nimi moc valně nedopadne ani bez islámu. Náhradní rodinná péče, svěřování dětí do péče po rozvodu, diskriminace v zaměstnání, ekonomická emancipace, podpora zaměstnávání žen s přihlédnutím k jejich potřebám, podpora žen, které o někoho pečují... je toho opravdu hodně, co s námi ženami souvisí, za co vše my jsme zodpovědné, co musíme nějak zvládat i přes všechny překážky, co vše na nás závisí... Tomuhle se tedy chceme věnovat a chceme zjistit, jestli se k nám v tomhle nepřipojí i další ženské spolky a iniciativy, které se zdají být poněkud umrtvené ve své činnosti. S ženskými spolky, které volají po kvótách, jsou dotované kdoví odkud a věnují se pouze vytváření konfliktů a problémů spolupracovat pochopitelně nebudeme.
Pokud jde o samotnou Éru žen v letošním roce, nutno přiznat, že tu jsem dle Klářiných pokynů taky z velké části šoférovala zatím víceméně sama. Tohle dítko se nám rodilo dlouho, asi tři měsíce jsme řešily jen logo a podobu webu... no a hned jak to bylo na světě, Klára odpadla do nemocnice na operaci a později do rekonvalescence, což jí přineslo výpadek v práci takového rázu, jaký ještě nezažila a který následně napravit ji stálo skutečně enormní úsilí. Nicméně dnes tedy máme funkční web i facebook, máme dokonce několik členek, které se jim dle mých instrukcí budou moci věnovat (byť to nebude ten full-time, jaký jsem těmhle věcem byla zvyklá dávat já), a členek už je přes 50 a jsou mezi nimi jak obyčejné ženy z měst po celé zemi, tak několik poměrně výrazných osobností. Nabíráme stále dál a brzy vyjdeme ven s některými našimi prvotními projekty a akcemi.
Ještě na jedno období letos nesmím zapomenout: senátní volby. Bylo nebylo, Klára sice nikam nekandidovala, ovšem to jí nezabránilo osobně podporovat některé kandidáty konkrétních stran a hnutí. Slovo „osobně“ znamená, že vzala svou jizvu po žlučníku, své asistentčí torpédo značky Já, občas i řidiče a psa, do kufru auta hodila pár knížek a jelo se. Besedovat po restauracích ve středočeském kraji o islámu, ovšem jednou jsme to dali i do Plzně, neb tam kandidoval pan řezník Pavel Havlíček. Máme za sebou Beroun, Starou Boleslav, Odolenu Vodu, Mělník, Hořovice... zkrátka velké islámoklastní turné. Jen kdyby si lidi uvědomili, kdo a proč jim takhle jezdil div ne až do obýváku, servíroval jim informace až pod nos na vlastní náklady a že už se to příště nemusí opakovat...
No a když hovořím o tomto turné, nesmím zapomenout na to, že se stal zázrak a islámoklastka se letos dostala konečně do jí tolik sabotovaného Brna, na „náhradní“ autogramiádu knihy „Proč islám nesmí do Česka“. Ono to vlastně byla nejlepší akce z těch všech – nádherné prostředí, skvělí lidé v hojném počtu, dobrý ohlas, prodej knihy i zájem o náš spolek... Jen škoda, že nevyšlo setkání s brněnskými přáteli a kolegy. Nicméně mám za to, že díky Éře žen se tam příští rok opět podívám.
Takový byl tedy islámoklastčin rok 2016. Jsem ráda za ty, které jsem letos měla možnost poznat... ale svým způsobem i za ty, se kterými jsem se musela rozloučit. Je jasné, že jejich mnohdy velmi divoké reakce na mou osobu mi nemají jak ublížit – mohou mne sice mrzet, ale práce je teď přede mnou tolik, že nemám příliš času se jimi zaobírat. A konec konců ta práce není závislá na tom, co o mně kdo a proč tvrdí. Takhle jsem nikdy nefungovala. Vyhovuje mi řešit si zadaný úkol někde v ústraní a pak přijít s výsledky a dát je spolehlivým lidem, kteří je dále použijí, případně podobně delegovat úkoly na někoho jiného a očekávat stejný přístup. Nic jiného nám v dnešní době nepomůže. A pokud jde o to, kdo z nás kdy v jakém křesle usedne, je potřeba si uvědomit, že za poměrně krátkou dobu tam taky už být zase nemusí a může být ekonomicky likvidován ve velkém stylu, konec konců co jiného ty probíhající kauzy Kláry Samkové mají být. Takže není potřeba se do funkcí tlačit, pokud za sebe zároveň člověk nemá náhradu a není si jistý, že to aspoň částečně s pomocí sobě podobných zvládne.
To je myslím vhodný vzkaz do nadcházejícího roku. Je mi líto, že nemohu přijít s něčím lepším.
