Nedá
mi to. Prostě mi to nedá, abych taky neřekla svých pár slov k člověku, který celé to islamoklastní hemžení u nás alespoň
na nějaký čas svou osobou zaštítil. Už proto, že jsem mu
značnou část té doby dělala různými způsoby na facebooku i
jinde promo, dobrovolně, nezištně a přes to, že jsem s ním
třeba v některých věcech nesouhlasila, na což doufám taky dojde
řeč... Prostě jsem tu jeho osobní volbu „vést a být viděn“
akceptovala a spolu s dalšími se ho snažila jakkoli postrkovat
před sebou, před námi všemi... tím více, čím negativnější
reakce od sluníčkářů směrem k němu přicházely. Věděla
jsem, na co oni útočí, a bylo to pro mne tak zásadní, že jsem
víceméně neřešila to kolem, to, čím vším ještě Martin
Konvička byl a jak se k čemu stavěl.
Nebudu
tu teď vůbec řešit Konvičku ve vztahu k islámu coby objektu
vědeckého bádání. Tam není totiž co namítat, sami arabisti a
orientalisti jsou dokonce s to přiznat, že ví minimálně totéž,
co oni sami, čili je zhruba na úrovni Kláry Samkové, navíc umí
pohled na islám obohatit o zajímavé souvislosti a kontexty,
například co do vnímání mezilidských vztahů a jejich projevů,
různých forem sexuality, přístup k volnočasovým aktivitám a
zábavě atd. Potud tedy v pořádku, soudím, že tam má Martin
Konvička stále ještě prostoru dost a jeho úloha na tomto poli je
nedocenitelná. Už proto, kolik lidí svými texty dokázal oslovit
a vůbec k zájmu o islámskou problematiku přivést. Nebo kolik
jich dokázal právě díky tomu dostat na náměstí. Těch čtvrt
milionů podpisů pod peticí proti kvótám na imigranty bylo do
značné míry i jeho. Upírat mu je nebudu, byť si nejsem jistá,
zda tyhle lidi má ještě i dnes.
Já
chci ale hovořit o Martinovi Konvičkovi z trochu jiného úhlu
pohledu. O tom, jaký byl a je z pohledu těch, kteří se s ním
některých věcí účastnili, čili těch, kteří se v novinových
článcích stali jen součástí těch údajně malých skupinek, co
se shromažďovali na demonstracích, běhali do sněmovny s peticí,
blokovali hraniční přechody a vyváděli různé jiné kejkle.
Já
sama jsem se vlastně nikdy ke Konvovi nijak extra blízko nedostala.
Přes veškerou podporu z mé strany a občasné sympatie, které mi
skrze lajkování mých příspěvků na facebooku projevil a krátké
navazující diskuse poté, jsem nikdy nepatřila k hejnu jeho
„favoritek“, ani k užším kruhům řídících různé spolky a
iniciativy, se kterými by on aspoň kvůli tomu musel být v
kontaktu více. A přesto... možná díky tomu, že mou specialitou
je zúčastnit se, vnímat, být přítomen, všímat si a příliš
se nikam necpat, jsem se občas do určitého blízkého kontaktu s
Konvou dostala. Byla to víceméně náhodná setkání, kdy jsme
třeba po akci z kapacitních důvodů skončili namačkaní poblíž
sebe v hospodě a člověk si tak leccos vyslechl, co Konva vyprávěl
ostatním, nebo ho třeba i na nějakou akci doprovázel, sem tam
jsme prohodili pár slov k tomu, co nás čeká... Mou osobu Martin
Konvička nikdy neřešil, dokonce ani tehdy ne, když už konflikty
s mou divizí Bloku proti islámu vyústily v to, že jsem se odmítla
do jejich dalších aktivit zapojovat. (Otázkou samozřejmě je,
jestli se mu tím vůbec někdo z té divize tenkrát pochlubil...
mám za to, že tenkrát už centrála kolem Jany Volfové měla
úplně jiné starosti a snažila se si zachránit krk, takže mne
sice strašili, že se „můj případ“ bude řešit na
celorepublikové úrovni, ale myslím, že věděli, že Konvu do
takových oficialit jen tak nedotlačí, pokud si jím nejsou úplně
jistí, což už tehdy začínalo být akutní.)
Nicméně
zpátky, k tomu Konvičkovi bez světel reflektorů a kamer. Ke Konvičkovi z přítmí hospod, skrytému za proužkem kouře z
cigaret, případně povlávajícímu u tyče v tramvaji při
přesunech z akcí do oněch volnočasových lokalit. „Je to
bohém,“ říkali nám nevědomým ti, kteří ho znali více.
„Hrozně rád si užívá, je děsně na ženský a na povinnosti a
formality s ním moc nepočítejte.“ Nu, co se dá dělat,
odpovídali jsme my, nikoho lepšího stejně nemáme... nějak ho k
těm věcem, co jsou potřeba, dotlačíme – vždyť i on to tak
konec konců chce.
No a
tak jsme se do toho s ním pustili. Konvička měl vbrzku vlastní
ochranku a další servis, který mu při kuřpauzách snaživě
připaloval, případně ho z nich tahal zpátky k formalitám. Bylo
to už tehdy takové dvojznačné, na jednu stranu člověk věděl,
že je jeho lídr aspoň v bezpečí, na druhou už vnímal různou
míru servility a možná i vzájemného soupeření v těch
hloučcích, které Konva poctil svou přízní a rozebíral s nimi
zdánlivě nějaké „vnitřní záležitosti“, ale mnohem spíš
něco neformálního, včetně ženských... Nicméně na formality
tu stále bylo dobrovolníků dost, a jakkoli náročné asi pro
Konvu samotného možná bylo skloubit pracovní život s bouřlivým
soukromím a ještě aktivismem, dalo se na něj vcelku spolehnout,
že až bude potřeba, dokáže před kamerami vystoupit jako
střízlivý, důstojný, seriózní a příčetný člověk, který
ví, co chce, žádné uřvané, ožralé nebo zfetované individuum
se nikdy nekonalo.
Mnojo,
ale kromě toho „důstojného“ Konvy tu byl i Konva č.2 – onen
„bohém“, jak říkali znalci. Mně se to skutečně špatně
pojmenovává, ta jeho druhá stránka. Nejpřesnější definice by
z mého pohledu byla asi „urvaný ze řetězu, absolutně
ignorující okolí, starající se jen o naplnění svých
aktuálních potřeb a vydávající všanc všechny zájmy celku“.
To byl Konvička, kterého se i Jana Volfová bála, co kde kdy zase
provede, protože ho absolutně v některých ohledech neměla pod
kontrolou, což ji vzhledem k financím, o které šlo, asi poněkud
zneklidňovalo. Konvička byl s to ignorovat i její pokyny, jakkoli
ji jako politickou matadorku oceňoval a byl jí vděčný za to, že
ho přivedla do světel kamer a vtáhla do politického zákulisí.
„Udělala ho,“ jak se říká, byť s ním měla své vlastní
plány... ovšem Konvička jí nedovolil to, aby na ty výše popsané
části jeho charakteru jakkoli pozitivně působila, čímž šly do
háje i ty plány, které s ním prostě ještě ani neměla. Zůstal
prostě Konvičkou se vším všudy. To byly ty noci, které trávil
kdesi ve společnosti omamných látek a nápojů a během kterých
probíhalo na jeho facebooku i v různých organizačních a tajných
skupinách to, co nám střízlivým občas dalo velkou práci chápat
a za bílého dne to před oponenty obhajovat jako to, co chceme
„přece“ my všichni. To byl ten Konva, o jehož „výletech za děvčaty“ občas v běžné konverzaci mezi těmi, kdo věděli, a
námi, co jsme s nimi pracovali, padla zmínka, takže jsme s tím
tak nějak počítali všichni. Měnit se na tom nedalo co, údajně
byl Martin s to upřednostnit tyhle své fyzické potřeby i při
aktivistické služební cestě za hranice, kde se mu sice nepovedlo
dojednat vůbec nic (protože na to tam „přece“ byli jiní
„profesionální dobrovolníci“), ale zato se ho prý můžete
zeptat na to, co se odehrává v tamních uličkách... Nebo, když
máte štěstí a chuť, si s některým z „děvčat“ někde
pokecat. Ostatně to, jak milenci a polygamisti počítají s
existencí nějaké diskrétnosti jako s něčím, na co mají nějaký
nárok, a připadají si strašně nenápadně, je taky jevem, který
by si zasloužil bližšího zkoumání někdy jindy.
Tož
tak. Střih. Martin Konvička se nedostal do Senátu a neudržel se
ani v jednom uskupení, ve kterém dříve působil. Protože pokud
bez kuřpauzy nevydržíte hodinu sedět na pozadí a makat nebo s
někým jednat, mohli byste se v tom Senátu leda tak střelit do
hlavy... a pokud vás musí hlídat dvacet lidí čtyřiadvacet hodin
denně, abyste jménem iniciativy nezveřejňoval to, co být
zveřejněno nemá, protože je to prostě blábol, případně je
vás potřeba hlídat, zda se někde s někým na síti vulgárně a
hystericky nehádáte a protistrana pak screenshoty nepoužívá na
odlákání vašich potenciálnách příznivců, nejste zkrátka pro
týmovou práci přínosem. Ani kdybyste byl Buddha. Znám takových
případů hned několik, kdy jsem ráno rozespale vlezla na hlavní
stránku IVČRN, přečetla si poslední příspěvek stránky a šla
svého nejbližšího kolegu seřvat, co to má zase být, aby se mi
dostalo odpovědi „to my ne, to Konva, ale už to řešíme“.
Ještě k těm senátním volbám – samozřejmě jsem kandidaturu
Martina Konvičky podporovala, v posledních zbytcích chabé naděje,
že ten tlak ho snad přece jen donutí své zlozvyky opustit...
Pravdou je spíš to, že on by se nedonutil pracovat ani tam. Spíš
by možná některé kolegy s pár děvčaty seznámil... čímžto
pádem jeho instalace do lavic Poslanecké sněmovny je podobně
nereálná. Upřímně řečeno si myslím, že je to s ním tak zlé,
že kdoví jestli ještě bude aspirovat na zvýšení své profesní
kvalifikace, protože vyšší stupně odbornosti už zkrátka tu
sebekázeň a odříkání si vyžadují. Jsou věci, které si v
těch padesáti zkrátka dovolit nemůžete, abyste nevypadali
směšně. A hodnost akademická je stejná jako ta vojenská, ona je
totiž vidět. Můžete se tvářit jako kapacita, ale všichni pak
už budou vědět, že jste asi narazil na své vlastní limity.
Tohle
vše samozřejmě nepíšu z důvodu nějakého „zúčtování s
Konvou“, „osobní pomsty“ nebo čehokoli podobně vyhraněně
negativního směrem k Martinovi Konvičkovi. Byť bych i své osobní
důvody měla, screenshot, jak se mi omlouvá za to, co si ke mně
kdysi před lidmi dovolil, tu ještě schovávám. I když vlastně
nevím proč a k čemu. Asi se nechci zrovna nikomu chlubit, že se
mi „omlouval Konvička“... z toho nikdo nic nemá. Takže proč
to všechno? No, nevím. Možná zkouším trochu zabojovat s tím
doznívajícím kultem osobnosti – a ten Martin bohužel měl a
bohužel o něm velmi dobře věděl a nebyl vůči němu imunní. Už
jsem to ostatně popsala výše, žádná pokora a zodpovědnost vůči
druhým... pracoval víceméně s tím, že věděl, že ho ostatní
prostě musejí podpořit, protože nikdo lepší na obzoru zkrátka
není. Je to takové trochu přetahování se o lano s Tomiem
Okamurou (a to si pište, že u něj jede totéž). Upřímně
řečeno, pochybuju, že by se u nás našel chlap, který by v
takových pozicích a situacích dokázal zkrotit své ego. I ženské
mnohdy podlehnou... což je možná důvodem, proč občas tu
neformálnost směrem ke „své“ nedostižné Kláře Samkové
naopak přeženu a radši se s ní chytnu ohledně nějaké banality,
jen aby neměla ona a její okolí pocit, že jí lezu do pozadí a
naopak zůstala nohama na zemi a blíž nám smrtelníkům, kteří
vše nemusejí chápat a dělat tak, jak to vidí a chce zrovna ona.
Ale to je zas jiný příběh, ve kterém hlavní roli Martin
Konvička nehraje.
A
teď si to vemte: byly tu tisíce lidí, kteří byli ochotní to
Konvičkovo trojčení se zatnutými zuby vydržet, protože věděli,
jak akutní situace tu je. Případně se o něm ani nechtěli
dozvědět, zoufale se drželi ideje „pana docenta, co tak hezky
píše a v televizi moudře mluví“. Mno. Ti lidé jsou prostě
pryč... už nemají za Konvičkou kam jít, protože už za ním
nestojí ani ti, kdo za ním stáli v době jeho rozchodu s Úsvitem
a Janou Volfovou. A už nebudou ani podporovat ty další, které
podporovali jen kvůli němu, protože cítili, že jsou slabší než
on, nedůvěřovali jim tolik jako jemu samotnému... Martin Konvička
je ovšem nad tohle vše povznesen a s noblesou sobě vlastní (co
dím, vypadá opět jako malé dítě, kterému někdo kopnul do
báboviček – a všichni víme, že jemu to politikaření ale
opravdu nejde) hledá viníky svého vlastního úpadku všude jinde,
jen ne v sobě samém. Způsobu, jakým to dělá, se říká
„attention whore“, zkrátka žebrání o pozornost u té hrstky,
kteří mu ještě zůstali věrní, případně pár dalších,
kteří by mu na to zdání dávné slávy mohli sednout a chtěli se
dostat k tomu „zlému Konvičkovi, který je v reálu fajn a dělal
ty demonstrace proti islámu“.
Faktem
je, že kdyby se mu jeho záměr (zůstat tím úžasně bohémským
Konvičkou ze spolku/ strany XY) podařil, nezůstalo by z
islamoklastní scény VŮBEC NIC, tedy ani IVČRN... a on by nemohl
plakat, že mu tam nechtějí umožnit publikovat (proč by měli,
když se od nich sám distancoval již v prosinci 2015 na sjezdu
BPI?). Takto ti lidi, skryti v dokonalém islámoklastním
undergroundu, funkční zůstali – což vím prostě proto, že od
nich občas ty konkrétní výsledky dostávám nebo se o nich
dozvídám jiným způsobem. Ono to je totiž ten druh práce, která
skutečně nepotřebuje nějaké „demokratické“ kafrání a
hlasování okolo, ani to, aby tam kdokoli zvenčí strkal nos a
příliš se to rozšiřovalo mezi obecný lid. Potřebujete k tomu
hlavně vlastní zadek a klávesnici, kontakty na určité lidi, čas
na vyhledávání informací, čas na překlady, orientaci v
administrativních a právnických úkonech i znalost lokálních
poměrů a politicko-ekonomických vazeb tu i onde... ne, to opravdu
není specializace vhodná pro Martina Konvičku. Což říkám ve
vší úctě k tomu, co naopak jeho specializací je a v čem, jak
jsem uvedla hned v úvodu, u nás skoro nemá konkurenci. Ale chtít
po něm, aby převzal a vykonával nějakou moc nad těmito lidmi je
prostě hloupost, stejně jako chtít, aby reprezentoval někoho
jiného než právě jen a pouze sám sebe.
To
je snad vše. Dostali jsme k dispozici Martina Konvičku s určitými
predispozicemi a provedli jsme ho určitým obdobím až k tomu, co
se ukázalo být jeho limitem. Sami jsme při tom tratili mnohdy
mnohem více než on sám, protože jak už bylo řečeno, on byl až
reprezentantem těch výsledků plynoucích z dlouhých hodin
mravenčí práce, kterou pro něj dělal někdo jiný. I my jsme
rozpadem islámoklastních spolků přišli o nově navázané
kontakty a právě to, na čem jsme tenkrát společně dělali, je
vlastně dnes už pryč nebo jen obtížně použitelné. Nicméně:
pořád tu ještě zůstali lidé, kteří se k tehdejší vlně
odporu proti islámu nepřidali. Je tedy koho oslovovat i bez Martina
Konvičky – ono to jsou zároveň i lidé, ke kterým by se on tak
jako tak nedostal, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nedokázal by je
přesvědčit, tihle lidé žijí v úplně jiných sférách než
on, nebrali by ho vážně, ač přitom islám jako problém vnímají
sami od sebe díky svým vlastním zkušenostem... Uvidíme tedy, jak
celá věc půjde dál. Čas nám bohužel už nevrátí nikdo.
Když
už jsme u toho času, na úplný závěr si dovolím zmínit datum
skutečného konce Martina Konvičky. Byl jím 18. květen letošního
roku, tedy roku 2016. V ten den mohl být Martin Konvička na
konferenci „Máme se bát islámu?“ v Poslanecké sněmovně
místo Kláry Samkové... kdyby to ovšem nebyl Martin Konvička,
který někde dělá, co nemá, a tak ho následně nelze nikam
pozvat. Protože Martin Konvička ovšem je právě tímhle Martinem
Konvičkou a ne jiným, byl prý 18. květen zároveň dnem, kdy mu
byl znemožněn přístup do administrace facebooku IVČRN. Později
tam prý byl znovu připuštěn... aby byl ještě později zabanován
právě člověkem, kterému na sjezdu BPI v prosinci 2015 nejen svým
vystoupením proti IVČRN dokonale zesabotoval kandidaturu do pozic,
na které na rozdíl od Martina Konvičky ten dotyčný skutečně
měl velmi vhodné předpoklady. Po 18. květnu už se Martin
Konvička uchýlil pouze k pouličním performacím, což byl opět
styl „attention whore“, proti kterému navíc opozice dokázala
velmi snadno zasáhnout, ale jinak už v rámci antiislámu nezvládl
Martin Konvička objektivně vůbec nic.
