Napíšeme si dnes zase pár slov, co se po pár dnech od posledního příspěvku změnilo? Napíšeme, ať jsme v obraze.
V první řadě minulý týden proběhlo další kolo soudního jednání s paní ředitelkou Ivankou Kohoutovou, obviněnou z diskriminace z důvodu vyznání ze zákazu muslimských šátků dvěma studentkám / uchazečkám o studium na střední zdravotnické škole v Praze. Co k soudnímu jednání napsat? Částečně už to je zpracováno tady:
Celé to soudní jednání se jinak neslo v zajímavé atmosféře. Přiřítila jsem se na něj pozdě, neb kdesi na druhém konci města změnili trasy a jízdní řád autobusů, což způsobilo, že než se autobusy dostrkají sem k nám, jedou si už úplně dle sebe, ne dle jízdního řádu. Zpoždění ovšem nevadilo - zájem veřejnosti o kauzu byl tak velký, že se jednání stejně přesouvalo do jiného sálu. Tedy přesněji: zájem antiislamistů, bylo tam dost známých tváří i těch, které člověk zná jen z facebooku. A samozřejmě různé politické stars, které člověk mohl úplně na drzovku oslovit a bavit se s nimi, jako by s ním loni postávali na demonstracích... Paní Kohoutová i další personál její školy je ovšem úžasná, kéž by takových učitelů bylo víc. Zvládnout se soustředit na vedení školy, nepodléhat tlakům, zvládat narůstající byrokracii a při tom všem udržovat dobrý vztah se studenty (kterým stálo za to ji na ten soud přijít podpořit)... kolik vyučujících to má? Vydržela jsem tam s nimi až do konce, dělala si v soudní síni poznámky, mimo soudní síň vrhala vizitky na všechny strany... a byla tak zvláštně SPOKOJENÁ, že jsem do toho nějakým způsobem zapojená a počítá se se mnou a s prací, kterou já, Klára a další děláme.
Tolik snad k soudu. Následující den se mi ovšem na Míčánkách nechala pro změnu zavřít po úředních hodinách Klára (více viz její facebook a blog). I bylo nutné aspoň zpovzdálí onu akci sledovat via facebook. Nakonec vše zdánlivě dobře dopadlo... jestli vůbec u soudů, kde otec týrá děti i matku a ti největší ohavové z řad mužů, kteří o případu nevědí vůbec nic, tvrdošíjně vykřikují, že matka, podporovaná svou advokátkou, děti proti otci poštvala, může něco dobře dopadnout.
Aby však vše nebylo jen smutné, šedivé a podzimně pošmourné, přijelo mi na facebooku do přátel žluté lamborghini. V něm - fotograf a novinář VH. Omdlela jsem (pořád ještě tu absurdnost kontaktu mezi námi dvěma rozdýchávám), potvrdila žádost a šla preventivně poštěkat své stávající kontakty, aby se k němu chovali slušně, nebo je kousnu. Nikdo naštěstí neprotestoval.
K delšímu rozhovoru mezi mnou a tímhle novým kontaktem ovšem došlo až včera a ukázalo se, že tenhle pán si vůbec nedělá starosti s tím, jaké výzvy přede mne staví, resp. jak se k nim postavím já. Probrali jsme toho docela dost, nacházeli až překvapivé styčné body a dotkli se i dalších možných bodů spolupráce. Jen mne to ale utvrdilo v tom, že ten pobyt ve vězení byl možná oním rozhodujícím impulsem, který tenhle člověk potřeboval k tomu, aby ze sebe setřepal staré nánosy toho, co už pro jeho další život nebude použitelné, vzal sám sebe jako ten nejpříhodnější materiál, který naopak použít potřeba bude, a začal na sobě makat. Kolik takových lidí tady "venku" je, co to udělají stejně? Je to opravdu hodně inspirující a motivující, možná ještě víc, než co mi přichází od Kláry - ve stylu "když uděláš tohle a zvládneš to, tak to můžeš použít dál a odpíchnout se od toho - a ty to zvládneš". Tedy ještě jednou: díky pánovi ve žlutém lamborghini (které tak kouzelně štve všechny jeho odpůrce) je teď přede mnou minimálně jedna velká výzva, o kterou se (snad i s jeho pomocí, a především v jeho zájmu) chci pokusit.
Mrzí mě na tom všem jen jedna věc, když se tak nad tím zamýšlím: zatímco tenhle člověk byl tak řečeno odstaven kamsi do něčeho, co je s podivem, že vůbec zvládnul v příčetném stavu, my venku tu žili s tím, že se musíme snažit, aby se měl kam vrátit. Aby to tu do té doby za něco stálo. No a když se tak dívám na to celospolečenské dění, tenhle pocit prostě nemám. Místo toho tu vidím celospolečenský bordel. Instituce si dělají naprosto cokoli, hlavně když z toho kápne. Studenti škol se nechávají zmanipulovat k tomu, aby šli proti vlastním rodinám, které jim to studium platí. Staří lidé cítí, že se s nimi už nikdo o ničem vůbec nebaví, nepočítá se s nimi, stačí jim servírovat povrchní balast v televizi a rozhlase, který odvede pozornost od skutečného dění. Odvádění pozornosti se děje i přes pracovní právo u mladší generace, přes rozvody a boj o děti... Je čím dál těžší se téhle chobotnici marasmu vyhnout a žít svůj život založený na něčem pozitivním. A já prostě nemám pocit, že i přes to, jak jsme se tu o to pozitivní snažili, je ten výsledek aspoň někde vidět. Zůstáváme na to sami, mikrosvěty jedoucí nejspíš už jen setrvačností... Snažím se tomu odstavenému nějak vysvětlit, co se za ten rok událo, ale nevím, jestli se mi to daří správně vystihnout. Všechny ty zpřetrhané vazby, figurky, které čas odstavil kamsi na třetí a čtvrtou kolej a o které už dnes nejde, a naopak ty lidi v pozadí, kteří stále šlapou jak natažený stroj, bez světel kamer a mikrofonů kolem... bez funkcí, titulů a odměn, s pocitem zmařených senátních kampaní, s vědomím, že co si neudělají sami, to za ně nikdo neodmaká, s tím, že se svému tématu věnují na úkor své práce, rodiny a dalších koníčků... protože prostě jinak nemůžou.
