Aktivizace

Události zejména posledních dní, ale i týdnů a měsíců mne samy vedou k tomu, abych se znovu pokusila formulovat to, co dle mne musí být řečeno a šířeno a především REALIZOVÁNO. Tak nějak to navazuje na to, co řekla Klára Samková na semináři v poslanecké sněmovně. Hovořila ve velmi obecném rámci o tom, co se v horizontu následujících let či desítek let stane nejen s islámem, ale i s celou naší společností, která právě na ten islám bude nakonec nucena zareagovat jinak, než to činila dosud.

A o to právě jde. Je zkrátka nutné říci, že ta „západní společnost“ není nějaká shora působící entita, která by za někoho z nás něco udělala. Není to prezident. Není to předseda vlády. Nejsou to ministři. Nejsou to starostové. Nejsou to spolky a inciativy na facebooku.

Chci hovořit o tom, co je pro mne klíčové a zřejmé už od dob, kdy jsem se pravidelně účastnila loňských i předloňských protiislámských i jiných protisystémových demonstrací. Ano, spoustu účastníků tam dostala idea jednoho teoreticky silného vůdce. Ovšem nefungovalo to vždy a nefungovalo to tak, aby se z toho dalo v praktickém boji s islámem něco vytěžit. Prostě už nelze jen čekat, co řekne nějaký vůdce někde na náměstí nebo při debatě s občany kdesi v okresním městě, případně co si napíše na blog nebo na facebook ve tři ráno. Nelze se spokojit s tím, že mu odpůrce islámu či imigrace dá virtuální palec nahoru a tím si myslí, že má splněno.

Takto bychom toho v reálném životě moc nedosáhli. Facebookové palce nezabrání vybudování mešit, muslimských halal jatek, skupování pozemků muslimy, neudělají nic s muslimy praktikovanou polygamií u nás... Muslimům je absolutně ukradené, kolik mají křiklouni na sociálních sítí příznivců. Jim stačí dělat si svoje a o víc se nestarat. Co jim je do facebooku, když tu je manželka, kterou je nutno donutit k poslušnosti... děcko, ze kterého je třeba vychovat správného muslima... učitelka ve škole, které je nutno vysvětlit, že Ahmed nesmí jíst vepřové a Fatimka opravdu nebude vystupovat na vánoční besídce a chodit na kroužek šermu...

Ovšem západní společnost, resp. středoevropská společnost, to jsme přece my. Jsou to dvě nohy a dvě ruce každého z nás, které je nutné použít. Loni to ještě vypadalo, že stačí, aby ty nohy člověka odnesly jednou za rok někam na náměstí a ruce tam někomu zatleskaly. Omyl, nestačí to.

Je potřeba se vzchopit, převzít zodpovědnost za svůj život a začít jednat. Každý z nás má totiž nějaké kvality a možnosti, které se hodí. Někdo umí dobře mluvit, jiný psát dobré texty, další je dobrý fotograf nebo kameraman, jiný je ve svém okolí oblíbený nebo má kontakty na zajímavé odborníky, zájmové skupiny, je předsedou toho nebo onoho spolku či sdružení, věnuje se práci s mládeží či seniory, je odborník přes počítače v různém směru (dovede udělat dobré webové stránky nebo si rozumí s grafikou či videem, zvládne vytvořit mailový oběžník, je administrátorem webů, píše blogy...), je členem spolků věnujících se péči o kulturní a historické dědictví, spolků věnujících se chovu zvířat nebo zahrádkaření, jiný se vyzná v obchodních smlouvách a úředních předpisech, další je dobrý ve fundraisingu a získávání sponzorů na různé projekty... Zkrátka existují různé skupiny a v nich různě zdatní lidé. A každý z nich, kterému to, co se děje kolem, vadí, bude prostě muset ty své kvality rozvíjet a používat nejen ve prospěch toho svého jednoho úzkého spolku nebo aktivity, ale vrhnout je i do antiislámu a antiimigračních aktivit, přičemž se samozřejmě bude muset spojit s dalšími lidmi se stejným cílem. Zkrátka takový networking, česky síťování. Bude to muset fungovat zejména mezi jednotlivci, od člověka k člověku – už to prostě nejde dělat tak, že se bude půl roku ustanovovat nějaký spolek, vymýšlet se mu stanovy, logo, název, web, program, řešit se funkcionáři, financování, přičemž za pár měsíců pak někdo s vybranými financemi uteče a celá snaha x lidí půjde vniveč...

Vezmu ten příklad klidně podle sebe. Dělám teď ten antiislám v podstatě naplno jako své hlavní zaměstnání, za které jsem dokonce placená, ovšem ještě dva roky zpátky tomu tak nebylo, což mne ovšem už tehdy nebránilo být aktivní a hledat, v čem mohu kde přispět. A k tomu jsem, když o tom tak přemýšlím, opravdu reálně nepotřebovala žádné vůdce nebo spolky. Když bylo potřeba dojít na demonstraci nebo na pietní shromáždění, šla jsem a nestarala jsem se, jestli nás tam bude pět nebo padesát nebo tisíc. Když bylo potřeba stát u petičních stánků, protože ostatní byli zrovna v práci, stála jsem. Když bylo potřeba někam dojít a něco vyfotit, udělala jsem to. Proseděla jsem dlouhé hodiny nad psaním reportáží z akcí. Kopírovala jsem texty o islámu a šířila je, dlouze diskutovala s nezasvěcenými a uváděla je do problematiky, našla jsem si lidi, se kterými bych se mohla věnovat tématu halal výrobků a už rok s nimi funguju na osvětovém projektu, který se na boj s tímto zdrojem muslimských financí a zvířecího utrpení zaměřuje. To vše, co jsem ze sebe postupně vydolovala a vybudovala, mne pak přivedlo k dalším lidem, kterým mohu tím či oním způsobem prospět a podpořit je zase v jejich způsobu boje s islámem. O tom, jak se snažím uvolnit ruce advokátce Kláře Samkové, aby na tyto aktivity měla čas a sílu, jsem už psala několikrát – někdo se jí o ty weby a facebooky a jiné aktivity zkrátka musí postarat, zatímco ona studuje další literaturu o islámu i mimo něj a píše své skvělé projevy, ve kterých kombinuje pohled právní s kulturně-historickým (je z rodiny kunsthistoriků, kteří ji k tomu vedli odmala, čili má výhodu oproti svým oponentům, kteří takový přehled a záběr prostě nemají). Zrovna tak já sama podporuji třeba Svaz dobrovolných záchranářů Otrokovice, protože prostě tyhle chlapy a jejich schopnosti a zázemí a vybavení budeme potřebovat v tisíci a jednom případech – i kdyby to mělo být to, že poslouží jako pořadatelská služba nějaké antiislámské veřejné akce, nebo když vytáhnou někoho, kdo na tu akci pojede a zapadne cestou do sněhu nebo do bláta... jsou schopni realizovat finanční i materiální sbírky, dovézt humanitární pomoc kamkoli, řešit různé krizové situace... všechno proto, aby další lidé mohli být nějak aktivní...

A to je to, co bych ráda viděla i u většiny z vás. Sesumírujte si prosím, v čem jste kdo dobří, nějakou svou jednu kvalitu, o které víte, že v ní vynikáte nad ostatní nebo byste ji ještě chtěli rozvinout, ale zatím se vám zdálo, že na to není vhodná příležitost nebo čas nebo o to vlastně nikdo nestojí... Nenechte se tím mýlit a hledejte ty lidi a dejte do té vaší aktivity vše, tak jako to dělám já. Nepřemýšlejte o tom, jestli jste na to ti správní nebo jestli by to někdo za vás neudělal třeba lépe než vy, jestli jste na to dost dobří nebo jestli na to náhodou nejste moc mladí nebo moc staří nebo zda se to pro vás jako pro chlapa nebo ženskou hodí... Protože nakonec možná tak jako já v mnoha případech zjistíte, že jste na začátku o sobě sice pochybovali a na vaší práci by se dalo ještě mnohé zlepšit, ale zároveň jste v tu chvíli byli třeba vlastně jediní či první, kdo s danou věcí přišel a dokázal ji nějak realizovat. A to je prostě pocit, který už za to stojí. Je dobré třeba přijít k počítači a vědět, že v něm mám uložené texty, které dokázaly oslovit spoustu lidí, kteří s mnou zjištěnými informacemi a postřehy dokážou nějak dál pracovat, že mám kontakty na lidi, se kterými na něčem protiislámském mohu pracovat zase já, a to tedy nejen ve virtuálnu a na síti, ale i v reálu, jako když jsme došli na konferenci do té sněmovny...

Vykašlete se na to, pro koho to děláte, respektive – nenechte se brzdit tím, že pro toho nebo onoho byste nikdy tolik aktivity nevyvinuli. Dělejte to v první řadě pro sebe, až budete mít něco hotovo, pošlete to dál a už se na to tolik nefixujte, jen buďte dalším lidem k dispozici – když budou stát za to i oni a také jim o tu věc půjde, nenechají vaše úsilí zapadnout. Příklad: loni jsem cítila, že je dobré dělat celý rok propagaci Martinu Konvičkovi tematickými profilovými fotkami a úvodními fotkami na facebooku. A ať už to dnes se samotným Martinem Konvičkou dopadá jakkoliv a ať už je můj aktuální názor na jeho osobu taky jakýkoliv, nikdo mi nevezme, že se mi nepovedlo aspoň pár lidí na něj upozornit a že ti pak nešli a nepročetli si jeho texty a blogy a nevzešela z toho zas nějaká aktivita směrem od nich. A podobné to může být i u vás, jen nemusíte valit podporu jen na toho Konvičku, ale spíš se rozhlédněte po svém okolí – pokud je u vás třeba nějaký dobrý automechanik, který má názory na islám a migraci podobné těm Konvičkovým, dejte mu tu podporu taky najevo, ať si nepřipadá moc sprostý na to, že takto smýšlí, jak na nás často útočí sluníčka. Ať se to nebojí říct nahlas a stát si za tím. Podobně prodavačky, učitelky ve školkách a školách... vždyť tu přece všichni žijete a nikdo nemá právo odsouzet vaše názory jen na základě vašeho vzdělání nebo sociálního statusu nebo toho, co máte za zaměstnání či jaký je váš příjem. Nenechte se takto ponižovat a zašlapávat a hrdě řekněte: „Ano, JSEM PRODAVAČKA / KADEŘNICE / KUCHAŘ / ZEDNÍK / ELEKTRIKÁŘ / PRODEJCE STŘEŠNÍCH KRYTIN atd. A myslím si toto, PROTOŽE...“ Nenechte si vsugerovat pocit viny a studu, tím méně od dětí, které by bez vaší činnosti, vašich daní a vašeho sociálního cítění nestudovaly zdarma a neměly zdarma lékařskou péči, slevy na dopravu a kulturu, nemohly cestovat...

A jak píšu, nejste v tomhle sami. Některé části naší země tak třeba už fungují. Mohu zmínit třeba pardubickou divizi Bloku proti islámu / spolku Islám v ČR nechceme. Tam se nikdo nikoho neptá, jestli něco smí nebo nesmí nebo se na to cítí nebo necítí. Prostě jdou a udělají, co je podle nich potřeba a každý jak nejlépe může a umí. Zorganizují besedu, petici, rozdávají a vylepují letáky, chodí s vlajkami a svíčkami na pietní místa, distribuují knihy a další materiály, jsou schopni se vyjádřit pro média, jsou schopni v tomto spolupracovat s ostatními a přebírat jejich nápady a iniciativu... Jen to prostě nesmí spočívat pouze na pár lidech jako dosud. Nejsme nevyčerpatelní a je nesmysl, aby toho někdo na sebe nakládal přespříliš, zatímco jiný sedí na zadku a vymýšlí si výmluvy, proč stále to či ono nemůže. Mějte na paměti, že sluníčková opozice je aktivní dost, navíc subvencovaná státem skrze neziskovky a vládní programy. A muslimové taky – ti radikálnější o sobě vůbec nepochybují, neřeší, jestli mají na to či ono patřičné lejstro s titulem, jako k tomu jste vedení odmala vy, nebo patřičnou povolenku. Bude nutné tuhle jejich mentalitu převzít, minimálně v tom, aby se lidé u nás přestali tak hrbit.

Bude to mít samozřejmě i další pozitivní účinky na naši společnost. Ono když se člověk něčemu takovému věnuje, nemá kdy ztrácet čas tím, že by se šťoural v tom, co třeba ten, se kterým spolupracuje, má za majetek, natož mu nějak záviděl. Nebo naopak, aby se ti, kteří jsou na tom dobře, se nějak povyšovali nad těmi, kterým se momentálně nedaří – pořád je nutné mít na paměti, že islámu to je jedno, ve výsledku je schopný je sejmout oba, lhostejno kolik mercedesů kdo v garáži má nebo v jakém supermarketu nakupuje.

Tak tedy do práce. Vzdělávejte se, klidně i tak, že si objednáte brožurky, které místní muslimové šíří skrze naše mešity. Sehnat se dají například přes knihkupectví Kosmas. Stojí pár korun, takže vám to neublíží, a dokonce ani nemusíte mít špatný pocit z toho, že byste tím nákupem muslimy nějak extrémně sponzorovali. To, co z těch materiálů totiž můžete vytěžit a použít proti islámu samotnému, má totiž daleko větší hodnotu. Další věc: ti z vás, kteří se někdy na svých cestách ocitli v muslimských zemích, případně v západních zemích viděli projevy postupné islamizace – nenechávejte si to pro sebe. Vyprávějte o tom, sepište to klidně na pár stránek, pořádejte besedy, pokud někam vyrážíte, fotografujte a točte to. Totéž pokud už máte možnost přijít do kontaktu s muslimy u nás. Dojděte si do knihovny či knihkupectví a pátrejte po skutečně kvalitních materiálech týkajících se islámu. Ne fiktivní románové příběhy typu „můj Abdul mi unesl děti“. To vám v diskusích k ničemu není. Začněte u literatury typu Šaria pro nemuslimy od Billa Warnera, přes výpovědi exmuslimů typu Ayan Hirsi Ali nebo Sabatiny James, českých exmuslimů a exmuslimek, Benjamina Kurase či Luďka Frýborta, kteří mají s islámem na západě své zkušenosti. Kdo má odvahu, může zkusit i Roberta Spencera nebo Ibn Warraqa, klidně i v originále. Pracujte s touto literaturou, dělejte si poznámky. Zapátrejte v univerzitních knihovnách – vyrojilo se teď poměrně dost diplomových prací zaměřených na islám, ze kterých se dá taky vytěžit spousta islámoklastních dat. Všímejte si při nákupech zboží (zejména potravin), které by mohlo být certifikované jako halal, tedy vhodné pro muslimy – výrobce za tuto certifikaci zaplatil muslimům poplatek, čímž jim přispěl na provoz, tedy vás nikdo nemůže nutit takový výrobek kupovat. Pokud si nejste jistí, dejte si tu práci a zkuste zapátrat na google, obvykle stačí fráze „značka výrobku + halal certifikace / halal certification“. Možná vás to dovede na cizojazyčné stránky, které vám někdo bude muset třeba přeložit – klidně to zadejte svým dětem nebo vnoučatům. Dostaňte téma islám mezi lidi, se kterými se stýkáte. Nebojte se je oslovit a požádat je o pomoc při realizaci nějakého vašeho nápadu. Berte to vše zkrátka jako odbojovou činnost vůči islámu.

Dřívější odbojáři si taky nemohli dovolit o sobě pochybovat. Navažte tedy na jejich odkaz, aby bylo zřejmé, že neriskovali a netrpěli a mnohdy i nezemřeli zbytečně, protože jejich potomci odmítli se zapojit a místo toho kvůli své lenosti, pohodlnosti a přehnaným a zbytečným obavám pokojně předali svou zemi těm, kdo se tu ani nenarodili a kteří se řídí něčím, co tu nikdy nebylo doma. A co ani u sebe doma vlastně fungovat bez problémů nedokáže, jinak by sem dotyční neměli potřebu chodit „za lepším“. Bojujme za to naše lepší a vyberme si, komu to lepší chceme předat.

Pokud je vám to málo, klidně si představujte, že ten muslim kdesi v Súdánu nebo Afghánistánu, který se sem třeba teprve chystá, může mít poměrně dobrou představu o tom, jak málo se tu jeho požadavkům budeme bránit. On už nás v podstatě vidí jako poražené a podřízené islámu. Ví, že mu tu budeme tolerovat jeho mešity, jeho halal jatka a že naše obchody již jsou plné halal potravin, že si tu se svými manželkami může dělat co chce, že dokonce může svobodně studovat a podnikat, že dokonce může zastávat veřejné funkce... zkrátka proč by sem nešel, on na tom tratit nemůže, i kdyby tisíckrát řval, jak mu tu je „xenofobně a islámofobně“ ubližováno (např. tím, že policisté vejdou do budovy, kde se modlí, v botách). Dokonce se tu popereme o to, aby mohl na své ženy a dcery narvat islámský šátek – stačí dvě muslimky, které jsou ochotné volat, že ten šátek chtějí, aby to už mohlo být aplikováno na všechny, na celou muslimskou komunitu. Protože nikdo tu nemá odvahu zkoumat, na kolik je zahalování u té které muslimky dobrovolné. Tak jako nikdo nezkoumá a neřeší jiné aspekty každodenní muslimské reality u nás.

Z toho pak vyplývá, že například pan Alrawi může o muslimské komunitě a jejím fungování u nás blábolit naprosto cokoliv a projde mu vše. Nikdo nevstane a neřekne: „ale pane Alrawi, u nás v domě bydlí taky muslimové a ti dělají to a to a to se mi nelíbí, víte o tom něco?“ Nikdo ho nedonutí vyjádřit se na téma, proč by nevěřící v ten jeho islám měl mít povinnost kupovat jeho halal výrobky, když je potřebuje jen on sám, resp. jen muslimská komunita. Nikdo se ho nezeptá na to, co dělá s těmi muslimy u nás, kteří už jsou tak radikální, že ani do jeho slavné mešity nechodí, tudíž nad nimi nemá nikdo kontrolu, stejně tak jako co říká na ty, kteří do mešit nechodí, protože se naopak jejich osazenstvo zdá příliš radikální jim. Nikdo se ho neptá, zda by v případných nově zakládaných islámských školkách a školách nedocházelo k oddělování holčiček od chlapečků, čímž by došlo k nevratnému poškození psychosociálního vývoje těch dětí, ze kterých by pak vyrostly v obou případech asociální zrůdy neschopné kvalitních vztahů s druhým pohlavím i neschopné kvalitního fungování v rámci skupin založených na svém vlastním pohlaví. Přitom tyhle otázky by měly pana Alrawiho i kteréhokoli muslima následovat všude, kam se pohne.

Zatím se pan Alrawi bojí jen Samkové. Ovšem je to trochu málo, uvědomíme-li si, o čem všem on v rámci místní muslimské komunity ví a co kryje. Je potřeba zařídit, aby povědomí o těchto věcech měla i holka, co mu v McDonalds podává kafe, nebo pokladní, která mu markuje pytlík mrkve v supermarketu. Protože mu za toto žádnou vstřícnost, poslušnost, zdvořilost či poníženost nedlužíme. A samozřejmě nejde jen o něj. Jde třeba o to, že by mohl stále zlákat některé nerozhodné a oslabené duše z našich řad, aby konvertovali na jeho systém myšlení. Může to být kdokoliv, vaše neteř, sousedka, nevlastní matka nebo bratr, kolegyně v práci, šéf, který si usmyslí, že obchod s muslimskými zeměmi je vlastně dobrá věc... Tihle lidi musejí vědět, že pokud se pro něco takového vědomě rozhodnou, nemohou už od vás nic očekávat a že budete fungovat bez nich. Že konverze k rituálním porážkám, polygamii, týrání dětí i žen není věc, která by pro vás byla akceptovatelná. Zvlášť když jako konvertiti nemají žádnou možnost změnit komunitu zevnitř, jak si mnohdy na začátku myslí. Do islámu narozený muslim, jehož rodina kdesi v Sýrii nebo Palestině islámovala stovky let, na nějakého konvertovaného Petra, který najednou pocítil potřebu říkat si Abdulláh a nechal si narůst fousy, veskrze kašle, natož aby mu dal právo hovořit do směřování celé komunity.

Musíte pro sebe a pro svou společnost udělat víc, než je ochotný udělat ten konvertovaný Petr pro islám.