Ufff. Přiznám to
hned: tenhle blog se mi nepíše vůbec lehce. A nejspíš vyzní
úplně jinak, než byl původně zamýšlen. Jsou totiž zkrátka
věci, které se do slov tak snadno nevejdou. Ale co naplat,
nevydržela bych sama se sebou, kdybych se o to aspoň nepokusila.
Jestli v tom kdokoli bude hledat jakoukoli servilitu a
vlezdoprdelismus, je to čistě jeho problém, to je asi taky dobré
poznamenat hned na úvod. Tak tedy:
Dnes, tedy 23.
března 2016, slaví své narozeniny JUDr. Klára Samková, Ph.D., z
mého pohledu (a nejsem ani zdaleka sama) nepochybně nekorunovaná
královna českého islámoklasmu, k čemuž ji přivedl její
neúnavný boj za lidská práva obecně, letitá práce na
zlepšování pozic utlačovaných skupin i nesčetné pomáhání
jednotlivcům v nouzi, jakož i její věčná touha po
sebevzdělávání a předávání informací ostatním.
Nějakým zvláštním
Božím řízením došlo k tomu, že právě tahle neuvěřitelně
vzdělaná a zároveň nohama na zemi stojící bytost se stala i islámoklastčinou, tedy mou, šéfovou. Asi to tak mělo být,
nebudu ztrácet čas tím, že bych se marně snažila vysvětlit
tomu nahoře, že se asi spletl... spíš zkusím pochopit, co
všechno mi to má dát a co já díky téhle spolupráci můžu zase
předat dál.
Udělejme si teď
takovou malou rekapitulaci toho, jak jsme se vlastně seznámily.
Stručně řečeno, do dubna 2015 jsem o existenci "té Samkové"
sice věděla, ale byla mi absolutně ukradená. Občas jsem její
fotku zaznamenala v nějakém bulváru, jindy se na pár sekund mihla
ve zprávách, když řešila nějakou kauzu svého klienta (a kdo z
vás si pamatuje všechny souvislosti takových záběrů z dob, kdy
mu bylo 13, 16 nebo 23...). No a média, jak se dnes ukazuje, nejsou
dobrým rádcem při poznávání něčí reálné identity. A tak
jsem vesele upadala do stereotypů právě v souvislosti s Klárou.
"Cikánka". "Aktivistka za práva cikánů, která je
bude obhajovat, i když na někoho zaútočí mačetou."
"Kariéristka, pro kterou je každá funkce natolik lákavá, že
se o ni prostě musí aspoň pokusit." "Politická
turistka, která vždycky ví, na koho má svůj neúspěch hodit."
Johohooo, ať teče
rum, to byly časy... Editoři v novinách si mohou mnout ruce, ještě
dnes si pamatuju, co za obraz jsem z těch útržkovitých zpráv a
hlavně titulků o Kláře měla. Budiž to varováním pro ostatní,
zejména v těch případech, kdy se novinové a televizní zprávy
dostávají k dětem a dospívajícím. Nikdo totiž neříká, že
se po deseti či patnácti letech nemohou samy dostat do blízkosti
někoho, o kom dřív jen četli nebo slýchali, a zjistit, že
realita je skutečně někde jinde. Protože pak za člověkem běhá
taková ta věc, co se jí říká svědomí, a ta vám to
překonávání toho rozporu mezi realitou a mediální fikcí vůbec
neusnadní.
Kdy jsem Kláru
zaznamenala jako islámoklastku? Jak jsem napsala, bylo to zhruba
před rokem. Klára se zúčastnila ideové konference tehdy ještě
jediné platformy proti islámu u nás, tedy Islám v ČR nechceme, a
jednotlivců různého politického směřování. Což byla z
dnešního pohledu bohužel jen těžko opakovatelná akce, vzhledem
k tomu, že politizující "produkt" navazující na IVČRN
má na spolupráci s dalšími subjekty zákaz (můžete si všimnout,
že se sám skládá pouze ze dvou a zbytek jsou jednotlivci bez
valného významu ve svých politických stranách), a samotná IVČRN
nyní jen těžko hledá vlastní identitu. Nicméně tehdy se vše
ještě zdálo relativně v pořádku a snadné, a docházelo i k takovýmhle akcím, kde vystupovaly subjekty, které se do té doby
velmi kulatně řečeno vzájemně neměly příliš v lásce. V
případě Kláry to byl třeba senátor Doubrava (znalí vědí,
neznalí googlí). Na oné konferenci, ze které byl jak přímý
přenos po internetu, tak záznam, který je stále dostupný, to
ostatně přiznali oba dva. No a tuto konferenci jsem tedy coby
začínající aktivní islámoklastka sledovala, byť tehdy ještě
ne kvůli Kláře, ale jednomu ze svých kolegů, se kterým jsem
tehdy začínala více spolupracovat. Kláru a její příspěvek
jsem vzhledem k výše uvedenému v reálném čase vynechala, ovšem
byl to právě onen kolega, kdo mne později přesvědčil, abych si
jej pustila aspoň zpětně, že to stojí za to. Můžete posoudit
sami:
A tak jsem
zaznamenala existenci Kláry Samkové jako člověka, který s námi
bude bojovat proti islámu. Nijak víc jsem to tehdy neprožívala,
měla jsem nejspíš za to, že půjde o nějakou externější formu
spolupráce... nijak víc jsem s onou osobou do kontaktu nevstupovala
ani neztrácela čas píděním se po její minulosti či
současnosti, politických aktivitách atd.
Podruhé se Klára
Samková mihla v mém životě, když vystoupila na ustavujícím
sjezdu Bloku proti islámu 6. června 2015. Tehdy jsem už také
věděla, že má za sebou obhajobu či právní pomoc tiskovému
mluvčímu IVČRN, se kterým strávila pár hodin zdarma na soudu.
Proto mne ani příliš nepřekvapilo, že ve svém projevu mluvila o
tom, že právníků pracujících zdarma by si islámoklastní
spolek měl ve svém zájmu najít co nejvíc co nedříve, neb to
sama prostě nezvládne... Nu, z dnešního pohledu asi není moc
dobré mluvit o tom, jak to nakonec spolek vyřešil. Ale to sem
nepatří. Klára se tedy mihla, promluvila a odskákala do své
části vesmíru, aniž bychom my dvě opět vstoupily v kontakt.
Třetí mihnutí
bylo na Tichém pochodu žen proti islámu v srpnu. Mihnutí to bylo
velmi iluzorní - Klára prý dorazila na Klárov, kde se odehrávala
větší část oné akce, ovšem až prakticky po jejím skončení.
Zůstala mi tak skryta v davu, jen se mi odkudsi doneslo "je
tady Samková" a kolega pak dodával "běž se s ní
seznámit", k čemuž jsem se z nějakých mně neznámých
důvodů nedostala. Později dotyčná Samková odnesla své tělo
místní celebrity do blízké restaurace, kam se odebrali i
pořadatelé akce. Islámoklastka ovšem nebyla tehdy zrovna
hospodský typ a nebyla pozvána mezi honoraci, navíc tušila své
nastávající finanční potíže, takže se jako slušné děvče s
kolegou rozloučila a odebrala se hezky domů.
No a pak běžel
čas. Netušila jsem, co kde "Klára tropí za hlouposti",
ani jsem vlastně nevěděla, že je členkou či dokonce
funkcionářkou spolku, ve kterém působím. Řešila jsem zcela
jiné věci, zejména svou finanční situaci. Abych na to nemusela
myslet a utápět se v depresích, psala jsem tyhle blogy, reporty z
akcí, fotila, dál pracovala na úkolech, které mi kolega zadal,
aktivně vystupovala na facebooku... rozuměj hádala se tam s
kdekým, včetně našinců, když něco nešlo, jak mělo (což se
už tehdy pozvolna začínalo projevovat). A dopadlo to, jak muselo:
jednoho dne jsem seděla ve foodcourtu nákupního centra na Zličíně,
protože doma jsem měla už spotřebovaný limit na internet a na
Zličíně je wifi zdarma, totálně zoufalá, neb mi na účtě
zůstalo doslova pár drobných, za které jsem se leda tak mohla
taktak zvládnout odstěhovat z Prahy zpět k rodičům. Žádná
práce pro islámoklastku prostě nebyla v Praze k nalezení. Před
skokem z okna mne tehdy zachránilo pár souputníků ze spolku a
jejich okamžitá finanční pomoc, kterou už jim splácím. A později zpráva onoho kolegy ve smyslu: "Sedni si - Klára
Samková hledá korektorku knížek a chce tebe!".
Sedla jsem si. Už
proto, že jsem netušila, jak se Klára ke mně dostala, co o mně
ví, co si o mně myslí... a jaká vůbec JE. Jak se vlastně s takovou celebritou, o které jste si pár let mysleli samé nepěkné
věci, mluví, pokud na tom má záviset to, zda si druhý den dám k
obědu jen zeleninovou polívku nebo i něco víc? Cože,
islámoklastka a pracovní pohovor, pokud o tom máme mluvit takto
obecně? Po těch X letech naprosto tristního hledání a rozesílání
CV den za dnem? No zkrátka mne to uvrhlo do velmi zvláštního
psychického rozpoložení, kdy jsem vůbec netušila, co jak bude a
co se ode mne očekává a jak si to nemám pokazit.
Chvíli se nic
nedělo, Klára mi nejdřív napsala na facebooku, že se musíme
domluvit, pak došlo na první telefonát, kdy mi asi dvacet minut
krmila ucho svými představami, co po mně chce, což jsem po
ukončení hovoru šla v totální euforii zapít domácí
meruňkovicí se svou bytnou... Protože však věc s Klárou ještě
nebyla časově určena, ještě jsem si předtím střihla krátkou
brigádku, která mi úplnou náhodou přišla pod ruku. Ovšem hned
následující víkend tedy přišel onen telefonát Kláry, že se
musíme na všem domluvit i osobně, a já tedy pak onu brigádu
nechala být a byla k dispozici už jen jí.
A pak jsem tam
stála, před její kanceláří s kovovou cedulkou na zdi, a nesměle
vyťukávala kód zvonku, abych se uvnitř rozechvěle ohlásila
sekretářce, byla uvedena do zasedačky a nějakých těch pár
desítek minut si prohlížela Klářiny portréty... než se má
budoucí zaměstnavatelka uráčila objevit, zahlásila "Čau",
popadla notebook, vodu, cosi jako psa (tedy Fluffy se přidal sám) a
odvelela nás obě na dvorek. Vidím to jako dnes, venku už bylo na
konci září lehce chladno ve stínu, seděly jsme tam u stolku,
obklopené vysoko se tyčící zástavbou, Fluffy opodál strkal
čenich do trsů trávy (což beru jako opatrné teriéří schválení
mé osoby), a Klára vysvětlovala a ukazovala, já si psala
poznámky... Samozřejmě že ke korekturám knížek, resp. povídek,
toho Klára ve své velkorysosti přisypala daleko víc, což pak
obnášelo to, že mne představila i svým kolegyním v kanceláři,
vysvětlila jim můj úkol... a pak už jsem odcházela jako
regulérní zaměstnanec Advokátní kanceláře JUDr. Klára
Samková, s.r.o. Neptejte se, jak jsem se tehdy dostala domů, když
na pracovní smlouvě nebylo rozhodně tolik nul, kolik mi to v tu
chvíli připadalo...
A tak jsem získala
nejen práci, ale i Kláru. A Klára mne. A pak už to lítalo: maily
s úkoly oběma směry. "Napiš, hele, tohle ti posílám,
zkontroluj..." "hele, Kláro, tohle už mám hotovo, co
dál?" - "Zjisti, jak se tohle dělá, a vlož to támhle,
vytvoř stránku na facebooku, pozvi lidi, napiš webmasterovi,
nechala jsem ti v kanceláři knížky, stav se pro ně, napiš MÉMU
TÁTOVI (!!!), tady máš přístup k dalšímu webu, píšeš si
hodiny, co pro mě děláš?" - "Kláro, čekám, až mi
pošleš..." - "Bože, ty mne ještě úkoluješ, děvče...
tady máš pracovní mailovou schránku, napiš MÝM JMÉNEM tomu a
tomu... zkopíruj, vlož, nauč se, jak se tohle dělá, já na to
nemám čas, kup si na to manuál, zaplatím..."
Dlouhé maily
začínající "ahoj, odpovědi v textu", čímž se rozumí
Klářiny odpovědi pod jednotlivými odstavci mých "reportů",
jak jsem to nazvala. A taky můj "to do list", neboli
elektronický úkolníček v podobě jednoho velkého textového
souboru, kam si píšu vše, co po mně moje paní a vládkyně chce,
a barevně si odznačuji splněné a nesplněné úkoly, stejně tak
jako vlastní poznámky či dotazy, které je naopak potřeba vznést
na Kláru.
Mám Kláru. A Klára
má mne. Otravuju za ni tam, kde je potřeba otravovat (tímto
zdravím do České televize, se kterou jsme se hádaly o vlastnictví
onoho videa s Michalem Kocábem). Uvádím její autorské texty do
čitelnější podoby a zveřejňuju je na místech k tomu určených.
Stejně jako přeposlané materiály, odkazy na videa - vesměs věci
týkající se hlavně migrace, islámu a jeho kritiky, lidských
práv, ženských práv... Uvolňuju jí zkrátka ruce na samotnou
advokátskou práci a dělám to, co by potřebovala dělat ona, ale
nemá na to kdy. No a poslední dobou taky straším. Rozumějte
osobně na akcích, kde je Klára přítomna, a na z nich
pocházejících fotkách. Smutně symbolické je, že první taková
pochází z piety u francouzské ambasády (14. listopadu 2015) a
poslední ze včerejška z rovněž pietní akce tentokrát u
belgického velvyslanectví. Ale poslední dobou mne Klára mohutně
postrkuje i do akcí s islámem nesouvisejících, kterých se
účastní a bere mne s sebou.
Už tu kárku s
Klárou táhneme takhle téměř půl roku. A i když jsme se
seznámily přes spolek, který nás obě dost nechutným způsobem
podvedl, takže máme obě důvod být nedůvěřivé... přesto si
troufnu tvrdit, že už Kláru přece jen trochu víc znám a věřím
tomu, co mi o sobě říká a co za reakce na ni dostávám od jejího
okolí. Jsou zkrátka situace, které takzvaně nepřečůráte a
které vám nedají příležitost vymýšlet si a budovat nějakou
falešnou image. Natož tím způsobem, aby do toho byly zapojeny
tisíce jednotlivců, kteří Kláru znají osobně a jejichž
sociální spektrum se pohybuje odshora dolů a inteligenční
spektrum zas zleva doprava, pochopitelně i se zahraničním
přesahem. Zjednodušeně řečeno Klára už ve svém životě
zvládla slovenské cikánské osady i americký Kongres. Poznávám
Kláru i skrze příběhy, které vypráví buď osobně, nebo se k
nim dostávám skrze její povídky z advokátského prostředí. Je jich už tolik a jsou tak detailně propracované, že by jen těžko
mohly být fikcí vhodnou ke zvedání sebevědomí hlavní
postavy... tím spíše, že je Klára podává ještě tak, že jen
málokdy je tou hlavní postavou ona sama. Spíš akcentuje ty druhé,
kteří mohou sloužit jako reference. Zrovna tuhle část práce pro
ni si samozřejmě nehorázně užívám - Klára totiž byla a je
odmalinka duše neposedná a zvídavá, což z ní dělá ideální
"nohy, oči a uši" pro ty, kteří neměli takové
možnosti jako ona a zároveň jsou aspoň nějakým způsobem
podobně umělecko-historicko-kulturně-psychologicko-vědecko-politicky
zaměřeni jako ona. V těch jejích příbězích to vypadá asi
tak, že Klára někam dojede (a je jedno, jestli jde o soud pro
lidská práva ve Štrasburku nebo řecké ostrovy), prošmejdí
(včetně patřičných restauračních a odpočinkových zařízení
a aktivit), prožije pár zajímavých událostí a potká se se
zajímavými lidmi (včetně číšníků a ochranky v muzeích)...
tohle vše vám popíše a pak se zaměří třeba na jeden zajímavý
a charakter místa určující prvek, dejme tomu budovu banky, a k ní
vám přidá výklad o historii bankovnictví až do bůhvíkolikátého
století, včetně patřičného kontextu, přesahu do dnešních dob
či nějakého toho poučení, které bychom si z dob minulých měli
vzít. Podobným způsobem vám podá historii soudcovských talárů
v různých zemích i svá jednání na tom či onom místním soudu.
Že vám k tomu přidá ještě i odkazy na potřebné a dle ní
podstatné informační zdroje primárního i sekundárního
charakteru asi netřeba říkat, na rejstřík pramenů sahajících
od fyziky po psychologii si zvyknete, Klára je holt analytik a
vypouští do světa pouze to, co má nějakým způsobem
prostudováno nebo načteno (tohle se jejím kritikům líbit opravdu
nebude).
No a vy, máte-li
rádi pořady typu Objektiv nebo Toulavá kamera, to vše čtete nebo
přímo posloucháte naživo, chechtáte se vtipným momentům... a
pak si uvědomíte, že byste svůj vysokoškolský diplom z literární historie, dějin umění a podobných oborů měli asi
zahodit a ještě k tomu jít donutit své někdejší vyučující,
protože na tohle prostě nemáte ani vy, ani oni. Ono vám je totiž
houby platné, že tušíte (sic!), že jste někdy četli sebranou
korespondenci Boženy Němcové... když si z ní narozdíl od Kláry
nepamatujete ani písmenko! Natož abyste si pamatovali, kolik madon
namaloval ten či onen malíř, jak se jedna liší od druhé, která
je nejhezčí a ve kterém muzeu v které zemi ji najdete a kde se v
onom městě dá dobře najíst a kam s malým dítětem nechodit...
jo a pořád vám to vše sděluje advokátka. Ufff.
Vůbec netuším,
jestli tenhle typ zkušeností s Klárou přežiju. Holt je dotyčná
dáma výsledkem křížení dvou kunsthistoriků, jednoho s přesahem
do jazykovědy a pedagogiky, druhého do muzejnictví onoho
výzkumného a terénního typu, kdy je zkrátka nutné vše
prošmejdit, nafotit, popsat, ale taky zanalyzovat, roztřídit,
zařadit do kontextu, archivovat... Asi bych už víckrát podobný
pokus na lidech, totiž křížení osobností takových formátů,
nezkoušela opakovat, zvláště pak ne s proměnnou "totalitní
režim", ve kterém dotyční i jejich potomek budou muset žít.
Těch lidí, kteří totiž ze setkání s rodinou Samkových šli do vývrtky ze zjištění, že jim ani sebevyšší funkce nedává moc
k tomu, aby jejich ego zvítězilo nad vědomostmi Samkových a
jejich charakterem, bylo a stále je poměrně dost. Pochopitelně je
to pro ty lidi kolem neúnosné a zkoušejí se tomu bránit poukazem
na to, že i dotyční Samkovi přece "musejí" mít nějaké
ego, být kariéristy per se nebo sledovat nějaký svůj prospěch.
Je to takové okopávání kotníků, které občas některého Samka
sice odsune na nižší pozici, než na jakou patří, ale nedokáže
zkrátka zabránit tomu, aby právě z téhle pozice onen Samek nebo
Samková netrčeli jak oktaván v třetí třídě praktické školy. A projeví se to především na výsledku - totiž že to, co by mohlo či mělo být hotovo, zkrátka hotovo není, nebo to není tak kvalitní, neb to bylo svěřeno někomu "ideologicky vhodnějšímu".
A to je asi tak vše,
co bych Kláře o ní samé chtěla k jejím dnešním narozeninám
napsat. Možná to spíš než veselé a optimistické přání
připomíná ortel... Věci jsou zkrátka takto dány, chodit po
světě s vědomím "jsem už holt taková a nezměním se -
můžete se změnit leda vy, jestli vám to vadí" vážně není
žádný med, stejně jako to, že neustále musíte překládat do
"srozumitelštiny" to, co chcete předat těm "pod vámi", protože oni prostě nemají jak to pobrat a na vaši
úroveň nedosáhnou...
Všechno nejlepší,
Kláro. Zdraví, sílu, klid a prostor na to, abys mohla dál být
taková, jaká jsi. A kolem tebe lidi, kteří ti v tom nebudou
příliš překážet a spíš ti věci usnadní, to či ono po tobě
převezmou, navážou na tebe, předají ti něco zajímavého, co
bys dokázala využít ve prospěch svůj i ostatních...
Dík. Jo - a ten
islám, ten spolu porazíme. Kdo taky jiný než my, ženské...
