Jářku, to je vám,
milí čtenáři, švanda! Čtu si tak vaše reakce na poslední
text, který se zalíbil i našemu leaderovi docentu Konvičkovi a
pomohl mi ho zpropagovat. Ne, zatím nepřišla žádná další
hlava na MOU adresu (ona známá z předchozího článku se taky
neozývá), ani kolem nepobíhala rozkošná multi-kulti děvčata
pokřikující po lidech oplzlosti a snažící se je potřísnit svými
tělními tekutinami (fuj!). Jen jedno slunce se na facebookové zdi
Martina Konvičky odvážilo oponovat... tedy, oponovat... Přiznalo
se, že by si na člověka, uvažujícího o nutnosti kteréhokoli
občana zaplatit zdravotní pojištění v jakkoli svízelné situaci
taky plivlo, pak se (opět marně) pokusilo vydělit se z kategorie
"sluníček" tím, že "nepochopilo" její
definici, načež začalo prohlašovat, že "autor článku
spekuluje o rodinném a soukromém životě sluníček a jde jen o
výplod jeho básnického střeva"...
No zkrátka luxusní
slunce. Jakým svého času byla i sama autorka těchto řádků.
Batikovala závěsy ve svém pokoji, jednu půlku mládí prožila na
soukromém jazykovém gymnáziu, druhou v čajovnách, před
přípravou na maturitu dala přednost učení se pravidlům japonské
deskové stolní hry zvané go... a pokud jde o její vysokoškolská
studia, ta byla ve dvou případů ze tří zaměřena pouze na
multikulturu a různé subkultury a minority a jejich správné
chápání a dostatečnou toleranci. Takže se dá říci, že se
dotyčná autorka mezi sluníčky pohybovala dost dlouho na to, aby
je poznala a aby se jí to či ono slunce občas se svým soukromím
svěřilo. Zbytek už pak zařídila další praxe, když se autorka
od tohoto společenství oddělila a vrátila se k původním
hodnotám, ze kterých vyšla. Už mnohokrát psala, jak na ni
působí, když takové sluníčkové jedince potkává na akcích
zaměřených proti islámu, proti přijímání tzv. uprchlíků
atd. Prostě tam podle ní nechodí spokojení a vyrovnaní lidé,
kteří by si tam přivedli své rodiny, které by jejich názor
podpořily. Spokojení lidé neházejí po druhých lidech jídlo,
které navíc následně drze požadují pro někoho, kdo je údajně
v nouzi.
Tolik tedy můj
skromný názor. A vida, ono stačilo počkat, až se nějaký takový
modelový příklad sluncete objeví v plné kráse. Ani to netrvalo
tak dlouho. Stačilo zavítat na mně důvěrně známé místo - web
Deníku Referendum. Když už mu dnes v odpoledních hodinách dělala
takzvaně veřejnoprávní televize reklamu (čehož si všiml i
prezident Zeman na dnešní tiskové konferenci), proč se nepodívat,
co je tam nového. Nechala jsem se tedy nalákat titulkem, ve kterém
nám vrchní slunce, pan Petr Bittner, slibovalo, že nás
prostřednictvím fejetonu vezme do "monokulturního"
Rožnova pod Radhoštěm. (pozn. měla bych asi dát odkaz, ale nějak se mi nechce tomu plátku zvyšovat čtenost...)
Nu, hned na úvod
jsem si ověřila, že to, co pan Bittner stvořil, fejetonem opravdu
není. Už proto, že s vymýšlením pointy se autor příliš
nezdržoval, v lehkém a čtivém stylu to také psáno není, zato
je tam množství těžkopádných metafor... Zkrátka, napsat
fejeton není nic jednoduchého a ani po těch letech strávených na
žurnalistice a kulturních a literárních oborech spojených s
různými typy textů a literárních útvarů bych se do něčeho
takového jen tak z voleje sama nepouštěla.
Co mě ovšem
překvapilo, že spíš než fejetonem nebo alespoň cestopisnou
reportáží kratšího formátu jde v páně Bittnerovo textu spíše
o osobní zpověď plnou velmi intimních informací. Dokonce, což
je to nejšílenější a nejvtipnější a nejméně očekávané,
se to do velké míry podobá oněm osobním textům, které jsem tu
na svém blogu zveřejnila já! Pan Bittner je mi v mnohém podobný!
Aspoň pokud by člověk věřil tomu, co o sobě tvrdí. Byť při
dalším pohledu jsou rozdíly mezi námi patrné - pohleďte sami:
Petr Bittner se
rozhodl svůj text začít vzpomínkami na dětství - prý je
městským dítětem z Pardubic, které se sám rozhodl definovat na
základě "konfliktu se sousedním Hradcem Králové",
jinak toto město popisuje jen jako sídlo chemičky Paramo a skrze
prisma sídliště, na kterém bydlel. Tolik páně Bittnerův vztah
k rodné hroudě a jeden z prvních rozdílů mezi námi dvěma -
snad si ještě laskavý čtenář vzpomene, jak jsem já líčila
své dětství ve spojení s poznáváním svého okolí a především
získáváním pozitivního vztahu k němu. Toto panu Bittnerovi nic
neříká a já to prozatím ponechám bez hodnocení.
V následujících
odstavcích se dozvíme něco bližšího o tom, proč možná pan
Bittner své rodné město takto vnímá. Vrhl na nás totiž svůj
chorobopis, ve kterém se svěřuje, že ani během puberty nemohl
navázat se svým městem a okolím důvěrnější vztah, protože
prý byl pod vlivem silných léků, které mu měly tlumit alergii
"způsobenou životem poblíž chemičky". Nu, kdo jiný by
se k tomuto bludu měl vyjádřit, než já, která jsem prožila pod
vlivem silných léků tlumících projevy alergie a astmatu celé
dětství a ranou pubertu, aniž by to na mě zanechalo podobné
stopy jako na panu Bittnerovi nebo mi to zkazilo vztah k domovu?
Ne, nemíním tu
samozřejmě popírat negativní vliv znečištěného ovzduší na
dětské plíce či pokožku. Nicméně pan Bittner poněkud opomenul
fakt, že jakákoli alergie je především psychosomatická nemoc,
tedy že pro její vyléčení je krom léčby medikamenty nezbytná
změna myšlení a chování nemocného. Píšu to z pohledu člověka,
který se z velmi silných alergií a astmatu vyléčil, čili si
něčím takovým musel sám projít, určité věci pochopit a začít
je vnímat a hlavně dělat jinak. Možná jsem měla i štěstí na
lékaře, kteří mi nepsali nekvalitní léky s tlumivým účinkem,
které pan Bittner zmiňuje, ale místo toho mě posílali opakovaně
do dětských léčeben, abych se zapojovala do kolektivu lidí,
kteří jsou na tom podobně jako já, a s nimi se za přispění
účinnějších léků a terapií realizovala jako téměř zdravé
dítě a mimo jiné tak i pracovala na psychické stránce oné
nemoci. Každopádně i když jsem prožila dětství na venkově,
kde byl sice oproti "chemickým Pardubicím" čistý
vzduch, ovšem plný pylu, prachu, plísní a roztočů ze srsti
domácích zvířat všeho druhu, nemám potřebu na svou rodnou
dědinu plivat tak, jako to činí pan Bittner s Pardubicemi. Přijde
mi, že on by nebyl spokojený, ani kdybychom si ta místa vyměnili.
Pojďme ovšem dále,
takto (sebe)definovaný pan Bittner nás seznamuje s tím, že se
letos rozhodl cestovat po naší zemi (upřímně řečeno netuším
proč) a bere nás do vlaku směřujícího do Rožnova pod
Radhoštěm. Což o to, ve vlaku jsem vzhledem k výše popsaným
rokům studia strávila hodiny a hodiny, jezdívala jsem jak do
Olomouce, tak i do autorových rodných Pardubic (sic!), takže vím,
že se tam dá zažít mnohé. Budiž, prokousejme se tedy autorovým
fňukáním (už bychom si na ten tón měli pomalu zvykat, lepší
to nebude) nad tím, že jel zrovna zpožděným vlakem, ve kterém
nešla otevírat okna a nevyhnul se kontaktu s ostatními
spolucestujícími (ano, i opilí bílí manažeři mají pořád
ještě právo cestovat vlakem), zajásejme si povinně nad tím, že
ve voze se dokonce nacházeli i cestující z Asie (kteří jsou
samozřejmě morálně přijatelnější už jen proto, že jsou z
Asie a zrovna opilí nebyli). Nic proti vkusu, ale sláva, už můžeme
autora vypustit do Rožnova.
Tedy jestli se mu
tam bude chtít. Nejdřív zdlouhavě řeší nápis na triku mladého
muže u nádraží (osobně si myslím, že mu spíš vadilo, že tam
byl dotyčný s partnerkou a dítětem v kočárku, což jsou věci,
na které slunka obvykle hned tak neaspirují). Nechtít multi-kulti
a dát si to na triko zřejmě panu Bittnerovi způsobuje vyrážku
na první pohled a pachatel by se měl urychleně odstranit z jeho
dohledu, než autor začne modrat a lapat po dechu. Následně ho
napadlo fotit si grafitti na zdi - evidentně ho to neuklidnilo, když
se vůbec musí zamýšlet nad symbolikou, ve které se kladivo a srp
z komunistického loga vzájemně ničí. Takže antikomunismus je
další alergen, na který pan Bittner reaguje. Asi se jako antihistaminikum
používá... komunismus? To fňukání a hledání vnějšího
nepřítele v předchozích odstavcích by tomu odpovídalo.
Dále si pan Bittner
stěžuje, že v patnáctitisícovém Rožnově potkal za celou dobu
pobytu jen samé lidi stejné barvy pleti, jako má sám. Nějakým
mně neznámým způsobem z toho dedukuje, že barva pleti implikuje
odlišnou kulturu, resp. multi-kulti jako takové, a ptá se, proti
čemu to ti oškliví bílí domorodci chtějí bojovat, když tam
vlastně žádná jiná kultura (rozuměj barva pleti) přítomna
není. Inu, psala jsem minule o sebe-nenávisti sluníček, opakovat
to tu dnes nebudu. Ostatně autor prozrazuje svou anamnézu dál -
prý "když je příliš dlouho (4 dny, pozn.aut.!)
vystaven kontaktu s jednou kulturou a rasou, dostává deprese".
Jo jo, alergik od dětství... všichni kolem mě skákejte a
vytvořte mi vhodné prostředí, nebo vám umřu před očima, a
když ani to na vás nezabere, dostanu deprese. A vida, pan Bittner
si dokonce i v Rožnově dokázal najít alternativu k antidepresivům
a kapkám do očí - cedulku s nápisem "sponzorováno Norskými
fondy" na stěně místního skanzenu! Nepochybně je tam
instalovaná jen pro podobné případy, jako je pan Bittner, mám za
to, že místní by se docela dobře obešli bez ní... ostatně když
jsem tam byla kdysi jako malé dítě s rodiči na výletě, ještě
tam nic takového nebylo, protože jednak neexistovaly samotné
Norské fondy, jednak se neplýtvalo státními penězi na nesmysly
typu nejmenovaných "nenávist potírajících" mediálních
projektů. Jde o pouhý přesun priorit a jim příslušejících
finančních obnosů, nic, co by kterákoli z našich následujících
vlád neměla mandát změnit.
Ovšem zpět k páně
Bittnerovu pobytu v Rožnově. Nadopoval se nám tabulkou Norských
fondů a nějak mu v závěru došel dech i slova, už se omezil jen
na komentování pořízených fotografií. Nejprve se mu nelíbí
klubovna místních podnikatelů. Asi oslabuje účinek
komunistického antihistaminika, které pan Bittner požil předtím. Pak si
v regálu místní samoobsluhy všiml, že výrobce bonbonů Nestlé
se přizpůsobil politkorektnímu diskursu a nabízí "želé
bonbony pro holky" a "želé bonbony pro kluky" (pozn.
pro p. Bittnera: nejen v Rožnově...). Skutečně zážitek hodný
zvěčnění, obvykle si také v obchodě fotím čističe toalet a
nabídku deštníků, když jedu někam na výlet. Pak Bittner
glosuje své návštěvy místního kina - zda za kvalitu jím
vybraných filmů můžou odmítači multikultury bílé barvy pleti
vlastnící živnostenský list už ale neříká. Zato ukazuje, co
mu zřejmě chybí, když komentuje další obrázek, na kterém
jeden gumový dinosaurus ve výloze místního hračkářství jede
na zádech jiného... podle p. Bittnera prý spolu mají sex. Freud
by řval. Celá ta bolestná fotoeskapáda je zakončena záběrem na
místní zverimex, na kterém marně hledám něco zajímavého či
hodného komentování... ale co chtít po někom, kdo si fotí
bonbony v regále, že...
Závěrem: už tedy
víme, že astma a alergie jsou úspěšně vyléčitelné, pokud o
to pacient stojí a něco tomu obětuje. Oikofobie rovněž - v
případě Rožnova by na to mohla zabrat třeba návštěva místního
Domova Kamarád, což je stacionář pro mentálně a tělesně
handicapované, řízený člověkem na vozíku, kterého jsem za ta
léta ještě nezažila fňukat tak, jako to učinil pan Bittner se
slzícíma očima v tak krátkém textu. Mít tu možnost, jela bych
tam hned. Pochybuju, že tam pan Bittner během svého pobytu
zavítal.
Jeho škoda. Myslím,
že si můžeme svou identitu užívat nadále i bez ohledu na jeho
záchvatovité stavy a z nich plynoucí komentáře. Alespoň já
osobně na ně už nemíním reagovat, děkuji za prozrazení důvodu,
proč se toho mám zdržet. Holt jsem ještě pořád tou
humanistkou, která soudí, že nemocným se má pomáhat... tak
kdyby bylo nějaké slunce tak laskavo a Petru Bittnerovi pomohlo,
když je až v takovémto stavu... Děkuji.
P.S.: v Pardubicích
je docela hezky! A v Hradci Králové taky!
