Ono už to byl rok...
… kdy
islámoklastce přistála v chatu zpráva od velmi blízkého
přítele, nesoucí se zhruba v tomto duchu: „Klára Samková hledá
někoho na korektury knížek a byla jsi jí doporučena TY, takže
počítej s tím, že se ti ozve.“. Jak jsem psala už dříve,
ozvala se, ucho mi tím, co potřebuje, nakrmila, a při osobní
schůzce o něco později (resp. přesně před rokem) mi její Jack
Russell teriér jménem Fluff taky neukousnul kus nohy, což je
obvykle u teriérů znakem schválení dotyčné osoby. A taky
jsem už v některém z předchozích článků zmínila, že na korektury knížek a jiných textů jsme naši spolupráci neomezily
prakticky od začátku, neb Klára už tehdy měla velké plány,
potřebovala si v některých věcech udělat pořádek a zkrátka
na to nikoho neměla. Což začalo klást stále vyšší nároky
i na mne. Už zdaleka nejde jen o opravu překlepů v textech, ale je
potřeba i texty vytvářet, umět se vyznat v ovládání
rozhraní webů a facebookových stránek, sem tam strčit nos do
porozumění HTML kódu, být schopný a ochotný pracovat s fotkami
a grafikou, plus samozřejmě komunikovat s lidmi, po kterých se
chce nějaká informace nebo jiný druh spolupráce.
Dodnes mě na tom
všem nepřestává udivovat ta Klářina odvaha a důvěra, kterou
vůči mně musela od začátku mít. Rozumíte, komu byste jen
tak zničeho nic svěřili přístup ke svému osobnímu profilu na
sociální síti, pověřili ho správou obsahu firemních stránek
(včetně formálních administrativních dokumentů, které ten
člověk vidí prvně v životě) a ještě na něj valili další
věci související s vaším aktivismem? Klára to riskla. „Ty jsi
teď Klára,“ pravila islámoklastce na jednom z prvních setkání.
To ještě chtěla, abych jí pomáhala také i s managementem pošty,
aspoň v tom směru, abych na ty stovky obdivných, oslavných a
pochvalných zpráv na facebooku odpovídala aspoň „Díky, kl.“,
případně pohlídala, aby v nich nezapadla nějaká důležitá
informace. Nemá to ta Klára zkrátka jednoduché, což mi bylo od
prvních momentů téhle práce zřejmé.
No a tak tedy občas
– islámoklastka je Klára Samková.
Jaké to je? V mnoha
směrech zajímavé. Jste Klárou, ovšem Klárou bez minulosti.
Netušíte, jak jsou rozhozené sítě vztahů mezi lidmi, s kterými
je skutečná Klára Samková v kontaktu. Můžete pouze odhadovat. A
tak se pak stane, že pozvánky na Klářiny akce rozesíláte coby
Klára lidem, které znáte z titulků novin a bulvárních fotek,
přičemž jde mimo jiné i o osoby, které v pozici „mimo Klářinu identitu“
zrovna dvakrát nemusíte. Váš názor ovšem není podstatný,
pokud na sobě máte virtuální Klářiny střevíčky, že...
Dalším podstatným
momentem „bytí Klárou“ je to, že tak můžete sloužit jako
štít a filtr pro to, co se ke Kláře dostat zrovna nemusí... Paní doktorka holt vzbuzuje velké vášně, a to nejen pozitivní. Četla
jsem tak za ten rok už mnohé, zvláště od těch, co si občas
pletou veřejnou facebookovou zeď s veřejnými záchodky. Občas je
svinčík potřeba uklidit a bordeláře z místa vykázat, případně
výhrůžky předat zodpovědným místům. Chce to být zároveň
trochu odolný, umět si uvědomit, že člověk vlastně není Klára
a že se jí nic nestane, jako se jí nic nestalo za celou dobu
jejího veřejného působení.
Má to ovšem i pár
negativ. Třeba ten, že ti, co vědí, že jsem s Klárou, občas
přesně netuší, jaké jsou mé kompetence, případně schopnosti
a dovednosti, a tak se na mě obracejí s více či méně odbornými
dotazy a žádostmi o radu právnického rázu. Tam je potřeba
vysvětlit, že já nejsem právníkem a že to, co dělám, s právem
fakticky vůbec nesouvisí. Do Klářiných právnických záležitostí
strkám nos naprosto minimálně, prakticky jen tak, že mi projdou
rukama na web nějaké ty tiskové zprávy k různým kauzám
Klářiny advokátní kanceláře, případně mediální reflexe
těchto kauz. Pochopitelně že v osobním kontaktu je Klára
sdílnější a tu a tam poodhalí něco ze zákulisí veřejného
politického dění či různých osob a vztahů mezi nimi, leč to
je pořád ve velmi obecné rovině a já jsem snad dostatečně
inteligentní, abych porozuměla pojmu „mlčenlivost“.
Tím jsem se zároveň
dostala i k tomu, že poslední dobou už jenom „nejsem Klára“,
ale jsem Klárou samotnou nucena vystupovat i sama za sebe a být
trochu víc vidět. Což už je vyšší level naší spolupráce.
Jak krušné začátky to byly, když jsem to zkoušela poprvé a
ještě v angličtině... místo mluvení o sobě jsem stále
opakovala „Klára, Klára“... Samozřejmě ne kvůli nějakému
podlézání Kláře samotné, ale prostě jen a pouze z toho důvodu,
že se nikdo asi moc nechce chlubit tím, že jeho život v době
„před Klárou“ se po několik let skládal jen a pouze z
přežívání mezi čtyřmi stěnami, kdy ani nevěděl, že nějaký
vlastní potenciál má... Jako by váš život skončil momentem,
kdy za vámi zapadnou dveře posledního vzdělávacího ústavu,
kterým jste prošli, a od té doby nebylo už prakticky nic, o čem
by stálo za to hovořit a co by vás mohlo posunout někam dál nebo
za čím byste si chtěli stát.
Zkrátka tehdy ještě
nebylo CO o islámoklastce říkat. Naštěstí se věci změnily,
díky tomu, jaký byl loňský i letošní rok bohatý na různé
události. Dnes to sice u mě stále ještě není ani zdaleka
ideální, ale na druhou stranu jak jsem už psala, výsledků svého
úsilí mám už docela dost. Už tedy není zrovna nutné pokaždé
kuňkat, když mi u nosu přistane mikrofon (a že vám to hrozí,
pokud se chvíli motáte kolem Kláry, je asi jasné, případně ona
dokonce o své vůli zařídí, aby ten mikrofon u vašeho nosu
byl, ať se vám to líbí nebo ne, pokud si bude myslet, že to je
pro vás dobré – v takovém případě doporučuju neztrácet energii a čas hádáním
se, že není).
Nu a tak tedy jsem
Klára a nejsem Klára. Občas Klára v něčem radikalizuje mne,
jindy zas ona zjistí, že jsem v něčem zbytečně radikální já
a pro dobro věci (či jen proto, aby se naše věci aspoň nějak
hýbaly kupředu) mě krotí. Myslím, že jsem se za těch pár
měsíců vypracovala tak, že některé věci už dělám vcelku
automaticky sama, aniž bych Kláře předem musela plnit mailovou
schránku dotazy typu „kam s tímhle článkem?“, a posílám jí
to až zpětně v rámci nějakého širšího shrnutí toho, co je
již v našich věcech hotovo a co je ještě třeba udělat.
Ztotožnění se s Klárou mi taky jde dobře, třeba až tak, že
napíšu jejím jménem úvodní komentář k nějakému článku, na
který chce ona upozornit veřejnost a své známé, a pak zjistím,
že ona nezávisle na mně píše ve svém osobním statusu totéž
co já a ještě to rozvádí dále.
Asi to tak mělo
být. Každopádně je to našim společným cílům jen ku prospěchu
a veřejnosti myslím taky. Zkrátka lidé chtějí mít Kláru
funkční jako špičkovou advokátku se vším všudy, včetně cest
po soudech atd. v celé zemi, a zároveň chtějí, aby podávala
plný výkon coby „soukromá politička“, aktivistka, zkrátka
osoba veřejně působící a veřejné dění komentující a
aktivně se na něm podílející. A Klára jim to potěšení chce
dopřát taky, což si tedy vyžádalo právě tohle Klářino
„rozdvojení“, resp. „naklonování“. V potaz je třeba brát
i fakt, jak moc pečlivá Klára je, pokud jde o studování
informačních zdrojů k věcem, které ji zajímají a které
považuje za důležité. Slunka vůbec nevědí, co žvaní, když
jí vyčítají, že to nedělá – naopak, tráví samostudiem
různých témat různých stupňů odbornosti dlouhé hodiny, vytváří
si informační sítě vzájemně propojených odkazů, prolézá
webové i skutečné archivy, knihovny a knihkupectví a
antikvariáty, píše na různé strany, pokud jí něco není jasné
a potřebuje těch informací ještě více... Tohle všechno jí
zabírá ČAS, kdy prostě Klára není k dispozici dalším
lidem.
A tak tu naši
k(l)árku táhnem spolu dál. Ona trčí na soudním jednání v Plzni a ví, že než vyšťavená dojede večer zpátky domů, bude
mít na svých webech a jiných komunikačních kanálech odkaz
na to, jak o daném případu referovala média. Vystoupí na
demonstraci a já vím, že už mám v mailu text jejího projevu,
který na tytéž kanály půjde taky. Po demonstraci zhltne tlačenku
nebo polívku v nejbližší občerstvovně a zase pádí se
zavrtat do svých materiálů, zatímco já v klidu dopiju svou
kofolu a odeberu se z fotek, odkazů a videozáznamů dát dohromady
smysluplný obraz toho, co se na akci dělo. Pošle mi ke korektuře
povídku a ví, že ji dostane zpátky nejen zbavenou překlepů, ale
nejspíš i včetně zpětné vazby od člověka, který třeba
není tak dobře situovaný v probíraném kontextu. Zpětnou vazbu
jí dávám samozřejmě i na akce, kterých se spolu účastníme,
kde si můžu všimnout něčeho, co jí uniklo v době, kdy
byla zabraná do rozhovoru s nějakým svým známým nebo obklopena
svými příznivci toužícími po podpisu knížky či po fotce.
Tohle vše jsou
velké změny oproti tomu, jak jsem fungovala v době „bez Kláry“.
I když, už tehdy jsem měla ten svůj svět tak zvláštně
rozdělený na své vlastní veřejné působení a na virtuální
realitu... tenkrát to mělo většinou podobu takovou, že jsem
pobíhala před fotoaparáty a kamerami médií s nějakým
transparentem či v blízkosti některého antiislamistického
aktivisty či politika a doma jsem ostřelovala sluníčka přes
facebook. To už teď příliš nedělám, protože mne je očividně
zapotřebí jinde a jiným způsobem, přičemž tu výše popsanou
práci za mě nikdo jiný neudělá, zatímco s transparentem na
náměstí může dnes postávat kdokoliv. Včetně těch, co by mou
práci nezvládli.
Takže za mne velká
spokojenost, pokud jde o uplynulý rok. Pochopitelně není vše jen
růžové. Nejsem zas tak „dokonalá Klára“, občas mi chvíli
trvá, než mi dojde, co kterým jednáním Klára samotná sleduje
či proč bylo nutné udělat právě to a ne něco jiného. No a
jindy mne už to „bytí Klárou“ taky prostě a jednoduše
unavuje... ba co víc, leze mi krkem, že na mou osobu nikdo neklade
takový důraz nebo že nemohu víc nahlas prezentovat své vlastní myšlenky
a názory, byť by i blbé byly a vedly k chybám... Ne, není to
přímo žárlivost na Kláru (a ne že by nebylo na co žárlit,
reakce mnohých mužů jsou značně explicitní bez ohledu na to,
zda jsou či nejsou zadaní nebo jaký je mezi nimi a Klárou věkový
rozdíl atd., ostatně mnozí jsou zřejmě ve skocích do pozadí
přímo trénovaní). Je to spíš přemýšlení o budoucnosti, o
tom, zda a jak dokážeme my „pozůstalí“ fungovat v případě
nějakého Klářina výpadku, co v takovém případě budeme hlásat
a chtít sami za sebe a pro sebe právě s odkazem na to, co kdy
dělala a chtěla ona... aby bylo zřejmé, že to jsme my a zároveň
to nějak nekolidovalo s jejím odkazem. Který samozřejmě nemusí
být univerzálně a navěky platný, to je jasné.
Každopádně tedy jedeme spolu dál, už proto, že to, co spolu děláme, za nás NIKDO JINÝ NEUDĚLÁ.
Díky za vše, Kláro.
